čtvrtek 31. července 2014

Epilog

Zbytek týdne utíkal velmi pomalu. Kromě toho, s čím vším se museli vyrovnávat, ještě navíc byli smutní, že ztratili dvě duše.
Pueblo z hledání Amy udělal své osobní poslání – od ranního rozbřesku trávil veškerý svůj čas hledáním jakéhokoliv vodítka, které by ho přivedlo k tomu, kde by mohla být. Bohužel, každá stopa, kterou našel, končila ve slepé uličce.

V Maryině domě všichni zůstat nemohli, a tak se Karl s Elenou přestěhovali do domu Karlových rodičů, který byl už více než měsíc prázdný poté, co se odstěhovali poslední nájemníci. 
Mary s tím souhlasila, ale přinutila Elenu, vzít si pár dní volna, i když ta stejně neměla na vybranou, protože její kůže byla stále ještě popraskaná a oči jí zářily jasnou zelení. To však nebyl jediný Elenin problém. Její polovina Shanka sukuby byla nyní plně probuzená... a byla hladová. A tak Karl zavolal Johnovi, svému zástupci v obchodě a i on si vzal týden volna.
Oba teď trávili většinu dní nazí, díky Elenině potřebě sytit se, nejméně každé čtyři hodiny.
Netřeba dodávat, že poté, co Elena Karlovi provedla předtím, bála se k němu nyní znova blíž přiblížit, ale potřeby svého démona nedokázala ignorovat a ten pokaždé zvítězil. A navíc, Karl byl nyní anděl – což ji mátlo, ale zároveň to dávalo dokonalý smysl. Jeho andělská polovina dokázala zvládnout tu její sukubí, za což mu její nově vzniklá sukubí polovina, byla nesmírně vděčná.
 Pokaždé, když se milovali, rozzářil se jasným světlem – nebyl to jeho úmysl, prostě se to tak dělo. „Láska,“ řekl na to Gwain, jako by to vysvětlovalo vše a to bylo jediné, co k tomu řekl.
Karlovo světlo udržovalo její temnotu v pozadí, aniž by ztratila nad tou sukubou v sobě kontrolu. A zároveň jí tím způsoboval super silné orgasmy, za což mu byla ta sukuba v ní velmi vděčná. Elena si vlastně byla sakra jistá, že ta sukuba v ní miluje tu andělskou část v Karlovi stejně, jako se oni společně milují tou svojí lidskou částí.
Teď ležela schoulená, na podlaze v obývacím pokoji, v jeho náruči a užívala si toho vzácného okamžiku, kdy nemusela vůbec na nic myslet a mohla se soustředit jen na to, jak úžasné je to, být s ním. Tyto momenty nikdy netrvaly dlouho – jen pár okamžiků – neboť se vždycky objevila vina a vloudila se jí do srdce.
„Karle?“
„Hmmm?“
„Musím ji dostat nazpět.“
Cítila, jak ztuhl.
„Vím, že nechceš, abych šla, ale já musím, nemohu ji tam nechat. Prostě nemůžu.“
„Já vím, miláčku... já vím. Půjdu s tebou. A uvidíme, jestli bude moci i Gwain.“
Kývla na znamení díků.
„Měla jsem to být já.“
„Ššššš...“
„Nechápu, jak jste mi to všechno dokázali odpustit, potom, co jsem všechno provedla, potom, čím jsi kvůli mně prošel...“
„No, nejsem si jist, že ti Pueblo odpustil... ale každopádně, mé odpuštění máš,“ pronesl tiše.
Stiskla mu ruku, aby tak vyjádřila svůj tichý dík. „Zajímalo by mě, kam se Amy poděla... a co tam s ní Etienne dělá.“
„Já vím.“
„Můj otec byl démon, děda šílený... není divu, že jsem tomu propadla. Někdy mám pocit, že jsme úplně v pytli.“
„Podívej se na svou kůži, Eleno.“
Podívala se dolů.
„Vidíš? Trhliny se ztrácí a zase se ti vrací tvá barva.“
Bylo to tak. Všimli si toho, že čím víc je v kontaktu s Karlovou září, tím víc se ztrácí její démonské já.
„Myslím, že už jen pár dní a budeš zase vypadat jako dřív. Nejsi úplně ztracená – jen se toho semlelo hodně najednou a bylo toho na tebe moc. A hodně ses o sobě dozvěděla – tím co se stalo – to by zamotalo hlavu kde komu.“
„A co ty? Jsi anděl.“
Usmál se. „Neuvěřitelné, viď.“
„Vlastně mám pocit, že to dává dokonalý smysl. Vždycky jsem tě škádlívala, jaký jsi svatoušek.“
„A já si tě dobíral, že se z tebe stane chlípná děvka – myslím, že jsme měli pravdu oba.“
„Hele!“ Vrazila mu loket do žaludku, až zasténal a pak se k němu otočila tváří v tvář.
„Co se teď stane s tím čarodějným perem?“
„Tím si nejsem jist. Gwain mi ohledně něj nic neřekl – jen to, že jej stvořili andělé a proto jsem byl schopen ho udržet, a proto tě mohl i zachránit. Nepamatuji se, že bych ho viděl to pero použít a pokud vím, tak ho stále má u sebe – a pokud jde o mě, tak ať si ho klidně nechá.“
Přikývla. Vůbec by jí nevadilo, kdyby ho už nikdy neviděla, ale měla tušení, že tohle nebude zrovna její případ.
Objala ho ještě pevněji. „Takže... co chceš dělat teď?“ ostýchavě se zeptala.
Pobaveně se zakřenil. „Neříkej mi, že už jsi zase připravená.“
„Jasně, že ano.“
„No, ale já jsem nepoužitelný.“
„Lháři – už zase celý zaříš.“
„Sakra, záře – hele, chceš vidět něco zajímavého?“
„Jasně.“
Přetočil ji na záda a lehl si na ni. „Dneska jsem se naučil jak na to... Jsi připravená?“
Přikývla.
Ze zad mu vyrašila křídla.
Vykřikla překvapením. „Ach Bože... jsou překrásná!“
Myslela to vážně. Byla obrovská, převážná většina peří byla bílá, jen na místech kde se zachytilo světlo, přecházela do modra.
Roztáhl je naplno a ona zalapala po dechu. Křídla dosahovala z jednoho konce obývacího pokoje na druhý.
Cosi spadlo na zem, když jimi pohnul.
„A jeje,“ zašklebil se. „Doufám, že to nebyla byzantská váza.“
Elena na něj, celá užaslá, nepřestávala zírat.
„Líbí se ti?“
„Ach ano.“
„Nemůžu se dočkat, až se naučím létat – a nemůžu se dočkat, až se proletím s tebou,“ zasmál se.
„Do té doby...“ zavrtěla se pod ním a otřela se svým tělem o jeho.
Sklonil se, políbil ji a křídla zatáhl nazpět.
„Ne,“ zašeptala. „Nech je roztažená... prosím.“
„Úchylačko.“
Rozesmála se. „Ty už jsi celého mého démona viděl – teď chci já vidět celého anděla.“
Otřel se nosem o její.
Myslí jí probleskla sobotní noc, kdy udělal to samé, ve chvíli, kdy leželi na gauči v jejich, dnes už zničeném, bytě. Vážně to bylo teprve před šesti dny?
Znovu ji pohltila vina, když si vzpomněla na toho chudáka muže, který žil v suterénu pod nimi. Další ze smrtí, za kterou byla zodpovědná ona... mluvila s ním jen párkrát...
Pak zjistila, že ji obklopuje Karlova záře a odplavuje všechno špatné, co v ní bylo nahromaděné.
„Vše mé je i tvé, Eleno – a vždy tomu tak bude.“
Oči se jí zalily slzami a on ji opět políbil.
Elena pohlédla na jeho křídla, ještě jednou jí proběhla myšlenka na motýla a usmála se.

~*~

Stála uprostřed pouště, celá roztřesená. Byla taková zima – nemohla uvěřit, že tu může být až takhle zima a nepřestávala se divit, proč tomu tak je, protože zhora na ni doslova pražilo slunce. Měla by být zpocená a samý puchýř, a ne tady bojovat s podchlazením.
Bezděčně se podívala na to, co by ji mohlo udržet v teple.  Kde jen to bylo? Kde jen to bylo, když to potřebovala? A pak zahlédla obrovskou, černou kočku, jejíž srst se leskla jako hedvábí a oči jí žlutě žhnuly.
„Hej,“ zavolala tiše a natáhla ruku. Kdyby se jí mohla jen doktnout, držet ji, byla by v teple, byla by v bezpečí... a ona už nechtěla být ani o chvilku déle sama.
„Tady, čičí,“
Panterův jazyk volně visel ven, jako by byl rád, že ji vidí a jantarové oči se mu ve slunečním světle leskly.
Byl už tak blizoučko...
A pak zaútočil sněžný leopard. Křikla na pantera, aby utekl, ale byla příliš pomalá a leopard přistál na jeho zádech, trhal ho zuby a drápy. Kožichy měli potřísněné krví a ona seděla jako přimražená na místě. Odteď jí už bude zima napořád – pokud ten panter umře, už jí bude zima navždy.
Leopard se otočil jejím směrem, pantera nechal za sebou, svíjejícího se v bolestech, v písku za ním. Chtěla se natáhnout, držet se ho, ale třásla se tak nekontrolovatelně, že jí to bránilo v jakémkoliv stálejším pohybu. Leopard se nyní tyčil nad ní, nevyzařovalo z něj ani za mák tepla a vypadal hladově.
Možná, že mě sem přišel sežrat, pomyslela si.
Namísto toho jí očichal krk, pak vyplázl jazyk a olízl jí tvář. Kdyby nebyla tak promrzlá, považovala by to za projev starostlivosti, ale takhle byla jen překvapená. Natáhla ruku, jak nejpomaleji jen dokázala. Možná, že by mu mohla věřit... možná –
Sekl jí po ruce drápem a ona zaječela, a s hrůzou v očích se dívala na krvácející ránu na zápěstí. Pak na ni leopard skočil a svými obrovskými tlapami ji zatlačil zády do písku. Tyčil se nad ní s vyceněnými zuby...
Ach Bože... ono se mě to chystá sežrat...
Už třetí noc za sebou se probudila ze stejné noční můry, s přikrývkou celou mokrou a omotanou kolem pasu, s výkřikem, který jí uvízl v hrdle a s vlasy přilepenými prolitými slzami k obličeji.
Lapala po dechu a chyvilku jí trvalo, než si uvědomila, že není na poušti, ale tady, v tomto pokoji – v pokoji, který nepoznávala. Nevzpomínala si na nic, na to kdo je, co tu dělá – nevzpomínala si ani, jak vypadá, dokud se neuviděla v zrcadle, což mohlo být stejně tak teď nebo klidně už před třemi dny. Lehce sebou trhla, jak o sobě dávala vědět bolest a ona si uvědomila, že svírá své zraněné zápěstí. Opět trošku krvácelo, krev mírně prosakovala skrze obvazy. Bylo jí řečeno, že se pokusila spáchat sebevraždu. Kéž by si tak dokázala vzpomenout.
Vyhrabala se z postele a opět se podívala do zrcadla s nadějí, že se jí vrátí paměť, že si na něco vzpomene, na cokoliv...
Nikde nic.
Zvláštní bylo, že v tom snu to vypadalo, že přesně ví, kým je – ne, že by znala jméno, ale věděla, kdo sama o sobě je. Žila a měla nějaký účel a nad jakoukoliv pochybnost věděla, že to má co do činění s tím černým panterem. Tak nějak věděla, že ta kočka existuje i v reálném životě a ona ji musí najít.
Kdosi zaklepal.
„Vstupte,“ zaskřehotala.
Ve dveřích se objevila tmavovlasá hlava.
„Jsi v pořádku? Slyšel jsem tu nějaký pohyb.“
„Paule... jsem v pořádku, děkuji.“
Přesto vešel... což ji poněkud podráždilo.
„Jsi si jistá? Stále ještě se uzdravuješ...“
„Jen jsem měla zlý sen.“
„Stejný jako předtím?“
Povzdychla si a zalitovala, že mu prve o tom snu vyprávěla. Jenže on byl tím jediným, koho znala. První, nač si vzpomínala ve svém novém životě, což mohla být docela dobře také její první vzpomínka v životě vůbec, byl Paul. Muž, který ji před třemi dny našel a zachránil před sebevraždou.
„Já... promiň, Paule, ale vážně o tom nechci mluvit.“
„Ale jistě, Elizabeth, chápu to.“
Elizabeth? To jako fakt?
To jméno jí znělo cize. Říkal, že je to její jméno. A vypadalo to, že Paul je její manžel. Jenže to jméno jí znělo nějak špatně, špatně jí připadalo i to, že je vdaná a s prstenem, který ji tížil na prstě, bylo teké něco špatně.
Paulovi k dobru bylo to, že jí dal vlastní pokoj a nechal ji, ať si dělá, co chce. Díky Bohu. Nebyla připravená setkat se osobně s někým, na koho si nevzpomínala.
„Ale i přesto, děkuji za kontrolu,“ usmála se.
Usmál se nazpět, zaváhal, pak se nahnul a rychle ji objal.
Neuhnula jen proto, že to už si to za těch několik dní nacvičila.
Ale pokaždé, když se jí dotkl, cítila, jak ji mrazí až do morku kostí.
Opustil místnost a zavřel za sebou dveře.
Přešla k oknu, věděla, že už nebude moci usnout a rozhlédla se po kraji. Přivítaly ji zasněžené hory, hluboká, zelená údolí a mlžná, modrá jezera. Rozkládala se všude kolem ní. Kdykoliv jindy, nebo možná, v životě, který si nedokázala vybavit, by tohle všechno kolem shledala neskonale krásným. Nyní jí to přišlo studené a opuštěné. Cítila se tu v pasti. Toužila po písku a slunci ze svého snu... a panterovi – i po Něm toužila.
Něm?
Ano – cítila, že je to On.
„Kde jsi?“ šeptala oknem ven a přemýšlela, jestli existuje magie, která by ten šepot dokázala přenést přes hory, ať už se tam za nimi nachází cokoliv. Možná, že ji uslyší, bude-li dostatečně silně věřit...

„Kde jsi?“ 

Žádné komentáře:

Okomentovat