úterý 29. července 2014

11. kapitola

Karl ještě nedokázal vzlétnout, ne tak docela. Vlastně ani nedokázal zhmotnit svá křídla. Kamkoliv zamířili, musel ho přenášet Gwain, což ho vedlo k zamyšlení, jak silný vlastně takový anděl je. Tam v márnici, když u něj nastal moment prozření, mu vše připadalo, že dává naprostý smysl.
Trvalo to jen pár vteřin a on si teď přišel stejně zmatený jako předtím. V mnoha věcech si naopak přišel ještě o to víc k ničemu. Byl anděl, nebo alespoň poloviční anděl, ale stále mu z toho všeho šla hlava kolem.
A musel se hodně snažit, aby nebrečel jako želva, když si uvědomil, že Elena musela obětovat sebe sama na záchranu světa, moc se mu to ale nedařilo.

Nicméně když na ně ze všech stran zaútočili démoni a zatlačovali je do kouta, všechny jeho instinkty najednou ožily. Jedinou jeho myšlenkou bylo, všechny je ochránit a ta myšlenka přišla spíše od srdce než z jeho hlavy – tak jako vždycky. Jenže tentokrát doslova vytryskla z jeho hrudi ven a zalila okolí zlatavým světlem. Světlo bylo kolem nich jako štít a zatlačilo všechny Shanky až na jeho hranice.
„Ehm... Karle?“ Ozvala se Elena.
„Jo – Eleno, je tu pár věcí, o kterých si musíme promluvit.“
Stáli uvnitř štítu a sledovali, jak z portálu vystupuje stále více a více Shanků. Ti všichni se jako celek proměňovali v Elenu a začali do štítu bušit.
Karl se zašklebil, každá rána vyslala salvu bolesti přímo do jeho žaludku.
Pueblo s Mary se na sebe vzájemně podívali a vypadalo to, jako by se tiše domluvili, načež vyskočili ze štítu a jali se bojovat s démony.
Pueblo, což nebylo žádným překvapením, se pohyboval jako profík, ale Mary... musel jí pomoci s vysokou brunetou – byla nádherná... a jiná. Cosi na ní bylo rozhodně jiné, on ale nebyl schopen říct, jestli se změnila nebo na ní on svým novým andělským pohledem vidí cosi, čeho si nikdy dříve nevšiml.
Nedokázal říct, kde byla Amy, pak si ale uvědomil, že se hádala s tím bělovlasým mužem. Svou andělskou myslí okamžitě pochopil, že je to Elenin dědeček. A bylo zcela evidentní, že je pro Amy nějak důležitý.
Vypadalo to, že Gwain zmizel.
Mary vykřikla, jeden z démonů jí mrštil tváří o zem. Obkročmo na ni sedl a chystal se jí rozbít hlavu. Než stačil mrknout, byla Elena pryč od jeho boku a oba Shankové ohrožující Mary zmizeli, ta vstala, oprášila se a vrhla se znovu do boje.
Jeho štít byl nyní nadbytečný, když byli všichni mimo něj a bojovali a tak udělal to nejlepší, co šlo, stáhl ho nazpět a vyrazil do útoku s ostatními.

~*~

Amy byla rozrušená víc, než by si dokázala přiznat.
„Etienne, proč? Elena se chystala ten portál zavřít.“
„A on by nasál i ji, až by tak učinila.“
Tak tohle byla ta její oběť za vytvoření portálu – věděla, že tam zůstane. Trhla sebou, při pomyšlení na Elenu, navždy uvězněnou ve světě Shanků. Chudák Elena … chudák Karl.
Ale stejně tak jako nechtěla, aby se něco z toho stalo, nebyla zase tak naivní, aby si myslela, že to Etienne udělal jen proto, že by ze srdce přál Eleně jen to nejlepší.
„Ty jsi byl tím, kdo ji chtěl vymazat z historie, pamatuješ?“
„Chci vymazat démony z celé historie. Udělal jsem si takový malý průzkum, když jsi mi řekla, že Dessecové nechtějí spolupracovat. Ukázalo se, že Elenina obrovská moc čarodějky a polovičního démona může být využita a já ji mohu použít ke zničení úplně všech Shanků. Ona se dá ještě využít.“
Až se v duchu přikrčila, jak ten jeho fanatizmus přebíjel vše ostatní.
„Ale díky tomuto portálu nás tu nejprve všechny pozabíjejí!“ Rozhlédla se kolem po svých přátelích. Všichni měli plné ruce práce a počet démonů se stále zvyšoval. „Etienne, nebýval jste vždy takový. Opravdu jste tak svázán předsudky, že raději ohrozíte celý svět jen proto, abyste viděl, jak je vaše nenávist k démonům uspokojena? Musíme ten portál zavřít.“
„Ach ano, Amy, to musíme – s tím naprosto souhlasím.“
„Pak dovol, ať tu dýku vrátím nazpátek Eleně.“
Na místo toho jí sevřel ruku jak ve svěráku.
„Au! Ubližuješ mi!“
„Doslovný překlad návodu k vytvoření portálu je následující: pouze ta čarodějka, jejíž krev otevřela portál, jen ta čarodějka jej dokáže svou krví za sebou zavřít.“
„Není tam přesně uvedeno, která čarodějka.“
Hrůzou ji zamrazilo. „Ne...“
Přiložil ostří k jejímu zápěstí.
„Ne!“
Vyslala k němu energetický výboj, ale on už byl připravený a plně zaštítěný. A tak ho na místo toho kopla do holeně, jak nejtvrději to dokázala.
Klopýtl, zasténal, ale jen o to víc zesílil sevření její ruky. Prsty na druhé ruce mu zbělely, jak silou svíral dýku a poté jí rozřízl ruku. Rána byla hluboká a její výkřik se nesl po okolí.
Všechno kolem jako by na minutu ztichlo – všechny zvuky boje utichly. Pueblo vykřikl její jméno a rozběhl se k ní, ale Etienne ho pouhou myšlenkou odmrštil pryč. A pak se zase celý ten chaos kolem rozběhl nanovo, mnohem hlasitěji a naléhavěji než předtím, jak od lidí, tak i od démonů. Podívala se na Elenu, pravděpodobně jedinou osobu, která by s Etiennem mohla bojovat, ta už ale byla zaneprázdněna šesti démony kolem sebe … můj Bože, oni byli vážně v přesile.
Bojovala, jak jen dokázala, ale měla strach, aby svým bojem nepohnula rukou tak, aby její krev dopadla na zem o to rychleji.
Etienne se jen zasmál a hodil ji na zem, kde si na ni lehl a ruku jí zkroutil nad hlavu. Krev jí po ruce stékala až děsivě rychle. Řízl ji hodně hluboko – bylo jí tam strašně moc. Vteřiny... velmi dobře si uvědomovala, že její život může skončit během pár vteřin.
„Proč tohle děláš?“
Pohled mu ztvrdl a obličej se mu zkroutil hnusem. „Přijala jsi ho,“ vyplivl. „Já ti věřil a ty ses napila jeho krve!“
I přes zjevný odpor, který k ní cítil, měl oči plné slz. „Nejsi nic jiného než démonova děvka!“
Oči se jí zalily slzami. Neměla by mu poskytovat tohle zadostiučinění, ale láska byla vážně legrační. Po celý svůj život ho brala jako vlastního otce – slyšet od něj ta slova odpuzení, byla víc, než dokázala snést.
„Je mi to tak líto,“ zašeptala.
Jeho oči na vteřinu změkly, jen aby pak ztvrdly o to víc. Začal zpívat.

~*~

Elena byla celá vyčerpaná, jak ze sebe tak z toho, co se mělo stát. Bojovali s více démony, než vůbec dokázali zvládnout a další stále přicházeli. Když to šlo, používala svá kouzla, ale spíše ne, protože byla vždy sražena zezadu, zprava, zleva dřív, než stačila dokončit kouzlo ve své mysli. Všichni byli potlučení a zhmoždění, no, pravda, až na Karla, který neměl ani modřinu. Ten zase ale vypadal jako by se měl každým okamžikem zhroutit.
Pueblo – alespoň tedy předpokládala, že se tak jmenuje, protože tohle jméno několikrát jeho směrem padlo – se zoufale snažil dostat k Amy, ale stejně tak jako ona byl sražený nazpátek pokaždé, když udělal krok jejím směrem.
Pak uslyšela Elena Etienna, jak pronáší slova, která dokázala uzavřít portál.
Ach Bože! Amy!
A potom uslyšela další povědomý hlas, zpívající s ním. Zachytila Etiennův překvapený pohled, těsně předtím, než se otočila a zjistila zdroj hlasu sama.
Přímo ve středu, pod portálem, stála její matka, kolem sebe ochranný štít, který držel všechny dál od ní. Na rozdíl od nich, ona vypadala odpočatá a naprosto klidná.
Nikdo z nich zjevně nezaznamenal, kdy se sem teleportovala. A čeho si Elena všimla – a co nemohlo uniknout ani ostatním – držela v rukou nůž, jehož ostří se červeně lesklo. Měla rozřezaná zápěstí, plná dlouhých, řezných ran.
„Mami...“
Poslední slova kouzla opustila její rty a kapky její krve dopadly na zem o půl vteřiny dříve než ty Amyiny.
„Ne!“ uslyšela Etiennův řev.
Země se začala otřásat a portál sám o sobě začal pulsovat...
Shankové přelézali jeden přes druhého, jen aby se dostali od ní co nejdál, ale portál byl pro Shanky něco jako obří magnet a všichni byli taženi směrem vzhůru, přímo k portálu.
V tom okamžiku vyletěl z portálu muž – ano vyletěl – v rukou svíral velmi působivý meč a… Nathanielovu hlavu.
„Ach můj Bože!“ zaslechla sebe sama, jak říká, částečně kvůli tomu, co držel v ruce a částečně proto, že měl křídla. Měl křídla!
„Gwaine!“ zvolal Karl.
On ho zná?
„Tys šel do jejich světa?“ zeptal se nevěřícně.
Gwain jen pokrčil rameny a usmál se na hlavu ve své ruce, kterou svíral jako trofej. „Měli jsme spolu něco nedodělaného, on a já. Na tuhle chvíli jsem čekal velmi dlouho – nechtěl jsem ji promarnit.“
Démoni se dívali na hlavu svého krále s hrůzou a vztekem, ale nebylo nic, co by mohli udělat. Jeden za druhým mizeli zpátky do světa stínů. A pak Elena ucítila, jak to táhne i ji a vykřikla!
Karl ji popadl za ruku a strhl ji zpátky, oba dva je pak obklopil svým světlem.
„Chce mě to.“
„Kvůli tomu, že jsi napůl Shanka. Neodcházej ode mě.“
Neodešla.
Pevně ji svíral, ještě zesílil záři, která je obklopovala, dokud nepřestala cítit ten tah.
Elena se podívala na svou matku. Bylo toho tolik, co bylo potřeba vyslovit... nic z toho se však nedalo stihnout v těch pár vteřinách. A tak řekla jen tu jedinou věc, kterou mohla. „Miluju tě.“
V hnědých očích, jen o odstín světlejších než byly ty Eleniny se zatřpytily slzy vděčnosti. „Už je to tak dlouho, co jsi mi naposledy řekla něco takového.“
„Nechci, abys odešla,“ řekla tichým hláskem, jako by jí zase bylo šest.
„Já vím, holčičko. Také bych si přála, abych tě teď mohla obejmout.“
Elena instinktivně vykročila vpřed, ale Karl ji zadržel.
„Nemůžeš,“ řekl jí s bolestí v hlase. „Je mi to líto.“
Její máma se podívala na Karla a usmála se na něj úsměvem, který u ní neviděla dobrých dvacet let. „Dávej na ni pozor, chlapče.“
Přikývl.
Pak se její máma podívala na Gwaina a na hlavu, kterou držel. Proběhlo mezi nimi tiché porozumění.
Jeden na druhého kývli.
Elena si najednou uvědomila, že byla svědkem čehosi soukromého. Přečtení matčina soukromého deníku se jí osobně dotýkalo. Aniž by si to uvědomovala, všechno to udělala kvůli ní – ani jednou ji nenapadlo, v tom šoku, ve kterém se nacházela, že to byl matčin deník. Nebylo to o Eleně. Bylo to o její matce – o jejím životě. Něco, o čem toho nikdy moc nevěděla a nyní už ani nebude mít šanci se dozvědět.
Poslední Shanka proletěl zpátky portálem.
Její matka se na ni naposledy podívala a rozzářila se radostí, i když jí po obličeji stékaly slzy.
„Jsem na tebe tak hrdá, Eleno.“
A pak sebou její tělo prudce trhlo, proletělo okem portálu, ten se uzavřel, a jak portál, tak čarodějka byli pryč.
Elena se otočila, zabořila tvář do Karlovy hrudi a rozvzlykala se.
Všichni tam jen tak stáli v šoku a nevěděli, co mají dělat nebo říkat... dokud napjaté ticho neprolomil Pueblův hlas. „Kde je Amy?“
Všechny oči se otočily na místo, kde se naposledy nacházela Amy s Etiennem. Země tam byla potřísněná její krví. Ani jednoho z nich nebylo nikde vidět.
„Má ji,“ řekl Pueblo. „Vzal ji... kamsi na chráněné místo. Necítím ji.“
Mary mu položila ruku na rameno. „Najdeme ji... ale potřebujeme si všichni odpočinout.“
Zatvářil se ponuře a přikývl. „Vy všichni si odpočiňte. Já začnu s hledáním ihned.“ A odhmotnil se.
„Mary, můžeme se všichni přesunout do tvého bytu?“ zeptal se Karl.

Přikývla a všichni čtyři, příliš unavení na jakékoliv jiné cestování a ve stavu kdy vypadali jako herci z béčkového filmu, se vydali směrem na východ, kde už vycházelo slunce a směrem k bráně, která vedla ven z Hyde Parku. 

Žádné komentáře:

Okomentovat