čtvrtek 5. června 2014

14. kapitola

Šest dní uběhlo v tichosti. Nemluvili jsme, nejvíc proto, že nikdo z nás nepotřeboval. Nelíbali jsme se, ani se nedotýkali. Sladili jsme se, střídali jsme se ve vaření a spaní. Stěny se ke mně pomalu přibližovaly a myslím, že jsme se vyhýbali sobě navzájem.
Srdce mě bolelo.
Podal mi starou housku. Jedla jsem jako jeden z infikovaných. Žvýkala jsem a polykala a nevnímala nic jiného kolem.
Sáhla jsem dolů a jemně jsem nahmatala zbraň vzadu v mých kalhotách.
Vyšlo slunce a já zavrtěla hlavou, „musím se podívat.“
Otočil se a vzal pušku ze zdi, kde ji nechal odpočívat. „Jo.“

„Jak se cítíš?“
Pokrčil rameny. „Normálně.“
Popadl klíče, ale zastavila jsem ho. „My půjdeme.“
Přikývl. „Já vím, ale musíme tohle místo zamknout a chci být schopen se dostat zpátky dovnitř.“
Povzdechla jsem si a prošla jsem dveřmi. „Pokud je nenajdeme, odcházím odsud. Nikdy se nechci vrátit.“
Will mě chytil za paži. „Co tvůj otec?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Jsem idiot. Byl to dětský, stupidní plán. Měl jsi pravdu, měla jsem vymyslet pořádný plán. Měla jsem Jakea a Annu nechat nahoře.“
Přimhouřil oči. „Není to tvá chyba.“
Pokrčila jsem rameny. „Na tom teď nezáleží.“
Naklonil se a políbil mě. Byl to první polibek ode dne, kdy jsme měli sex. Rozehřálo mi to žaludek. Jemně mi polaskal rty a vsál můj spodní ret. Odtáhl se a usmíval se. „Záleží. Nemůžeš nést takový druh viny. Neudělala jsi nic, čím by sis to zasloužila. Chtěla jsi zastavit bezpráví. Nikdo to nevidí jako chybu.“
Vyšla jsem ven ze dveří a rozhlídla se na obě strany. „Strávila jsem dlouhý čas, kdy jsem se nestarala o nic z toho a o nikoho, přísahám, že nevím, jak dělat cokoliv v malém. A zdá se, že se nemůžu prostě starat jen o lidi s námi.“
Zasmál se. „Pořád zabíjíš celkem lehce.“
Podívala jsem se na něj, když jsme šli směrem k parkade. „Tihle lidé si vybrali špatnou stranu. Vybrali si být na straně mučitelů. Je to, jak Anna říkala, pravděpodobně mají rodiny a své milované, ale udělali špatné rozhodnutí. To je vše, co vidím.“
Otevřel dveře k parkade. Muž kráčel směrem k nám. Usmál se na mě. Usmála jsem se zpět. Will mu přidržel dveře a držel svou zbraň za zády v podivném úhlu.
Otočila jsem se také a schovala jsem zbraně, zastrčila jsem je dolů vzadu ve svých kalhotách. Zamračil se a pospíchal dovnitř. Zavřeli jsme dveře a běželi jsme k dodávce.
Chvíli jsme se za ním schovávali, nemluvili jsme, ale očividně jsme mysleli na to samé. A chvíli později vyšel muž se zbraní a baterkou. Rozhlížel se kolem a mluvil do vysílačky jako ve starých seriálech. Podívala jsem se na Willa. Jeho čelist ztuhla.
„Měli bychom se vrátit a schovat?“ Zeptala jsem se, nikdy jsem si nemyslela, že tato slova opustí mé rty.
Jeho pohled ztvrdl. „Ne. Počkáme, brzy odejdou.“
Rozhlédla jsem se. „Myslíš, že tu jsou kamery, které nahrávají jako za starých časů?“
Zašklebil se. „Ne. Využívají moc energie.“ Políbil mě na tvář. „Jsi roztomilá.“
Zamračila jsem se. Nevěděla jsem, proč to řekl, ale ten způsob, jakým to řekl, mě štval.
Muž odešel a Will se postavil, ale chytla jsem ho za ruku. „Počkej.“
Zamračil se. „Přestaň být paranoidní.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Vždy čekám. Ještě jednu minutu.“
Znovu se přikrčil, když po rampě nahoru vyjela dodávka a projela kolem nás s baterkou svítící všude kolem. Stáli jsme před zaparkovanými dodávkami, dobře schovaní. Podíval se na mě. „Stane to vždycky?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, ale naučila jsem se, že všechno, co se zdá bezpečné, takové není.“
Čekali jsme a odešli jsme po pár minutách. Běželi jsme tak potichu, jak to šlo, k ulici. Byla tma, tak jsme se plížili uličkami a doufali jsme, že nikdo neuvidí jeho pušku.
„Dokážeš najít tu budovu?“ Zeptala jsem se.
Přikývl a zkoumal okolí. „Jo.“
Nezněl jistě, ale schoval zbraň do příkopu za jednou z mnoha zahrad, které jsme viděli v uličkách. Chytil mě za ruku a táhl mě přes ulici. Šli jsme nedbale, prkenně. Mé triko bylo dost vytahané, aby schovalo jednu zbraň, ale dala jsem mu tu druhou. Zastrčil ji stejně jako já svou.
Moje kůže byla vlhká z nervů a strachu.
„Nesnáším to tady,“ zašeptala jsem.
Usmál se. „Já také.“
Naše ruce se třely jedna o druhou a slova vystřelila z mých úst. „Proč ses mě nedotkl celý týden, zatímco jsme se tu schovávali?“
Podíval se na mě. „Cítil jsem se nechutně. Nechtěl jsem tě také znechutit.“
Ušklíbla jsem se.
Vypadal zmateně, ale já jsem se usmála. Byl ohleduplný.
„Myslela sis, že jsem dostal, co jsem chtěl, takže už to nechci?“ Zeptal se.
Můj úsměv vybledl a já ucítila, že ten děsný pocit v mém žaludku dává smysl. Zastavila jsem se a podívala jsem se na něj najednou naštvaná. Nemyslela jsem si to. Měla jsem takový strach, že jsem si nevšimla, co to bylo. Podívala jsem se na něj. „Jo.“
Zavrtěl hlavou. „Emmo, nikdy mě neomrzíš. Žádné množství času stráveného s tebou nebo milováním s tebou nebude stačit. Cítím se jako bezedná propast, když jsem s tebou. Chci prostě víc a víc.“
Zamračila jsem se. „Co, když to zapříčiní, že mě nebude dost?“
Zasmál se. „Ne, protože jsi návyková a zvláštní a nemůžu pochopit cokoliv, co si myslíš, cítíš nebo děláš. Chci to vyřešit a porozumět ti a nemyslím si, že jeden život na to bude dost.“
Přikývla jsem. „Ok.“ Rozešla jsem se.
„Musíš mi říct, co tenhle pohled znamená,“ povzdechl si.
Podívala jsem se na něj a zavrtěla jsem hlavou. „Nevím. Nemůžu si pomoct, ale přemýšlím, jestli normální dívky jsou snadno pochopitelné a je s nimi sranda a ten důvod, proč jsem tak matoucí je, že jsem mutant.“
Dusil v sobě smích. „Mutant?“
Přikývla jsem. „Doktor řekl, že mám mutantí krev.“
Znovu se zasmál. „O Bože.“ Chytil me za ruku a políbil ji. „Chystáš se nás nechat zabít. Uklidni se, pravděpodobně řekl zmutovanou.“
Protočila jsem oči a vytrhla jsem svou ruku. „Neuklidním.“
Šťouchl do mě. „To se mi na tobě líbí.“
„Vážně?“
Usmál se. „Samozřejmě, že ano. Nikdy bych nechtěl, aby ses změnila. Mám rád tu divokou a bláznivou dívku, kterou jsi. Nemám rád, když zuřivě útočíš na lidi nebo děláš špatná rozhodnutí a ohrožuješ svůj život a děsíš mě k smrti. Ale líbí se mi, že to není nikdy nuda a nikdy nevím, co se ve tvé hlavě děje.“
Pokrčila jsem rameny. „Pravděpodobně mnohem méně, než si myslíš.“
Zahnuli jsme za roh a on ukázal. „To je ono.“
Znovu jsem se cítila zle. Lidí je málo a jsou daleko od sebe.
Vytáhla jsem kartu, kterou Bernie udělal z té, kterou jsem ukradla a projela s ní. Fungovalo to. Podívala jsem se na Willa. Zavrtěl hlavou. „Vypadá to jako past.“
„To nebo jsme nejotřelejší lidé na zemi.“
Zasmál se a podržel dveře. Vešli jsme dovnitř a světla okamžitě udělala tu věc, kterou dělali v dalších budovách. Zasténala jsem. „Nesnáším tahle světla.“
„Já také, je těžší se soustředit.“
Podívala jsem se zpět na něj. „Možná je to schválně.“
Vešli jsme na recepci. Muž vyšel ze dveří a usmál se na nás. „Mohu vám pomoci?“
Zvedla jsem můj ID odznak. „Hledáme našeho přítele, Bernarda.“
Přikývl a rozhlédl se kolem. „Bernie. Samozřejmě.“
Viděla jsem pohled v jeho očích a tvrdě ho praštila. Jeho hlava se zaklonila. Will ho popadl a přiškrtil ho. Odpadl. Will ho přenesl přes místnost, otevřel dveře a umístil ho dovnitř.
„Sakra,“ zamumlala jsem.
„Jo.“
Vešli jsme do dveří a nakukovali hlavami dovnitř. Byla to laboratoř a žádná světla nebyla zapnutá. Nikdo tam nebyl… pokud byli, nepohybovali se. Will otevřel další dveře. „Schody.“
Vyšli jsme po nich do dalšího patra, kontrolovali jsme světla, dokud jsme nedorazili do pátého patra. Světla ve vzdáleném rohu obrovského, otevřeného podlaží nás zastavila v cestě.
„Mohu vám pomoct?“ Zeptal se muž.
Otočila jsem se, tvrdě jsem otočila zbraní a praštila jsem ho. Will ho chytil a zlomil mu vaz. Trhl sebou.
Pokrčila jsem rameny. „Špatná strana.“
Jeho oči se rozzářily, ale vtáhl tělo dovnitř a schoval ho pod stůl. Přikrčili jsme se a plížili jsme se podél stolů a polic, ne že by na tom záleželo. Světla se rozsvěcela, jak jsme šli. Čím blíž jsme se dostávali, tím méně jsme viděli přes vršek nábytku. Připlížila jsem se k rohu a nahlídla jsem se za něj. Muž si četl a dělal nějakou práci u stolu. Něco psal, ale neviděli jsme jeho obličej. Nevzhlédl, když se světla pohybovala po stropě.
Zamračila jsem se. „Je to počítač?“
Will přikývl. „Vypadá to tak.“
Postavila jsem se a zastrčila jsem svou zbraň. Will rozepnul knoflík na mé košili. Plácla jsem ho, ale on si přiložil prst na rty. „Věř mi. Chovej se natvrdo a unaveně z celodenní práce. Nečekají nás. Nehnul ani brvou, když jsme procházeli a rozsvěceli světla.“
Polkla jsem a zavrtěla hlavou. Podržel mi obličej a tvrdě mě políbil. Když mě pustil, klopýtla jsem zpět a pryč z místa, kde jsme se schovávali. Usmála jsem se na muže, který se na mě podíval.
„Ahoj,“ řekla jsem. Mé rty se stále leskly od polibku.
Usmál se. „Hotovo pro dnešní noc?“
Přikývla jsem. „Hotovo. Mám dost.“
Posadil se zpátky, založil si ruce a usmíval se. „Ve které sekci pracuješ?“
Ukázala jsem zpět k ostatním stolům. „Pracuju nahoře v patře. Šla jsem dolů a viděla jsem světla. Nechtěla jsem jít domů sama. Myslela jsem, že bych… pokud končíte brzy?“
Zvedl se ze židle a zavřel počítač. Byl to ten skládací, jako měla babička.
„Chystal jsem se odejít,“ jeho pohled se ustálil na mém hrudníku. Cítila jsem, jak mi stoupala žluč. Nemůžu to udělat. Nemůžu ho nechat okukovat mě. Ucítila jsem paniku a slyšela jsem trhání. Říkala jsem sama sobě, že je to jen jeden muž. Otřela jsem si ruce o kalhoty a usmála se.
Ustoupil od stolu. „Stejně začínám být unavený. Jak se jmenuješ?“
Kývla jsem. „Lainy.“
Usmál se. „Co děláš?“
„Sestru.“
Zamračil se. „V téhle budově?“
Přikývla jsem. „Jsem tu, abych doručila věci z farmy.“ Neměla jsem ponětí, co říkám.
Povzdychl si. „Chápu.“ Jeho výraz vypadal legračně, když jsem řekla slovo farma.
„Jak to tam vypadá?“ Jeho oči mě provrtávaly.
Zavrtěla jsem hlavou. „Samozvaná ochránkyně zabila hodně lidí.“
Úsměv hrál na mužových rtech. Will se proplížil za něj a chytil ho za krk, ale natáhla jsem ruce. „Dost.“
Will ho držel pevně, když se bránil. V porovnání s Willem nebyl nic.
Měla jsem podezření ohledně něj a zeptala jsem se. „Jsi rebel?“
Oči se mu zaleskly.
Rozhodla jsem se, že ano. Můžeme ho zabít, pokud budeme muset. Povzdechla jsem si a řekla jsem. „Já jsem samozvaná ochránkyně.“
Zaryl prsty do Willovy paže. Will ho pustil a podíval se na mě.
Upřeně na mě zíral. „Jsem Marshallův přítel.“
Protočila jsem oči. „Dobře, ale on je bastard, takže to není dobrá věc.“
Muž zvedl ruce. „Měsíce jsem s ním nemluvil. Poslední, co jsem slyšel, bylo, že samozvaná ochránkyně z jeho tábora bourá ty nechutné farmy.“
Otočil se čelem k Willovi a oba se smáli a objali se. Nerozuměla jsem tomu.
„Ale, co to sakra? Jak jsi skončil tady?“
Muž zavrtěl hlavou. „To je nejlepší způsob, jak to sabotovat, zevnitř.“
„Vy dva se znáte?“ Zeptala jsem se.
Přikývli společně. „Allan pracoval na farmě, kde jsem byl.“
Al mu poklepal na záda. „Byl to nejhorší chovanec vůbec.“
Willův výraz zvážněl. „Moje sestra je tu někde s Berniem.“
Allan se zašklebil. „Bernie, ten malej hajzl? Proboha.“
Žaludek mi klesl.
Al odešel od nás ke dveřím. „Nahoru dvě patra. Budete potřebovat zbraně.“
Vytáhla jsem zbraň. On se na mě podíval. „Ty jsi opravdu samozvaná ochránkyně?“
Přikývla jsem. „Asi. Říkají mi tak.“
„Dívka Fénix?“
Zamračila jsem se. „Ne. Ta věc s honosnou vránou není pro mě. Prostě je chci zastavit.“ Neřekla jsem svého otce, ale Will to řekl.
„Michael je její otec.“
Will s sebou trhl. „Ou, to je mi líto.“
Zamračila jsem se. „Čeho?“
Zavrtěl hlavou. „Tvůj otec je velmi špatný muž. Byl vždycky zlý?“
Pokrčila jsem rameny. „Myslím, že ano. Moje matka se mnou utekla, když jsem byla malá.“ Lhala jsem a podívala jsem se na Willa. Neznala jsem tohoto muže. Nechtěla jsem, aby věděl, že jsem geneticky upravené dítě.
Will zavrtěl hlavou. Znovu jsme vešli na schodiště. Tlumená světla byla vítanou známkou v porovnání se stále se měnícími světly v laboratoři.
Vycházeli jsme chody, když Al zašeptal. „Bernie dostal povolení přicházet a odcházet. Všichni si myslíme, že má něco, co Michael chce. Má dovoleno mít dodávku a dům venku. Nikdy jiný tohle povoleno nemá. Celou dobu leze Michaelovi do zadku. Pokud má tvou sestru, může být… mrtvá.“
Pokrčila jsem rameny a rychleji vycházela schody. „Tohle je patro je střežené. Je to Michaelova soukromá laboratoř.“
Pootevřela jsem dveře a nahlédla jsem. Na několika místech svítila světla. „Alespoň čtyři se tam hýbou,“ zašeptala jsem.
„Běž napravo… já a Al půjdeme nalevo,“ zašeptal Will.
Podívala jsem se na něj. Jeho oči mi říkaly, co jsem chtěla vidět; bude dohlížet na Allana, jen pro případ.
Proplížila jsem se do laboratoře, nesnášela jsem ta hloupá světla nade mnou. Kdokoli, kdo to vymyslel, byl idiot.
Naznačila jsem pohyb doprava a dívala jsem se. Nikdo si nevšiml, že se ta světla zapnula. Všimla jsem si toho u všech z nich. Jsou na ta světla tak zvyklí, že jim nevěnují pozornost. Pohybovali se kolem a světla se pohybovala s nimi jako reflektory.
Viděla jsem, jak se rozsvítil strop nalevo, kde šli Al a Will. Dívala jsem se kolem stolu, abych viděla Bernieho. Nahýbal se nad knihou. Postavila jsem se a zastrčila jsem si zbraň do zadní kapsy. Šla jsem k němu, jako kdybych tu měla být.
Vzhlédl; jeho tvář ztratila všechnu barvu.
Věděla jsem, že výraz na mé tváři je děsivý. Cítila jsem vztek, jak mi vře pod kůží. Měla jsem nutkání vyndat zbraň a vystřelit, ale neudělala jsem to. Sledovala jsem jeho tvář.
Rozhlédl se kolem, zvedl ruku. Zastavila jsem se. Pochopil to, vzal si knihu s sebou. Postavila jsem se vedle obrovské police na knihy.
Zašeptal, když se dostal blíž. „Co to děláš?“
Zabručela jsem. „Chceme ji hned.“
Viděla jsem něco v jeho výrazu, co jsem chtěla rozbít. Polkl. „Je v laboratoři s tvým otcem.“
Chytla jsem ho za košili a přitáhla si jeho obličej blíž k sobě. „Zabiju tě, aniž by byl slyšet jediný zvuk. Rozumíš mi?“
Trhl sebou. „Byla opravdu nemocná. Zachránil ji, ale stálo to hodně. Není připravená na převoz.“
Mé prsty sklouzly k jeho hrdlu. Chytila jsem ho pevněji. „Jsem silnější, než vypadám.“
Polkl, cítila jsem knedlík strachu v jeho krku. „Přísahám, že je v pořádku. Neudělal bych nic, co by jí ublížilo.“
Rty mi zaškubaly. „Potkali jsme Allana. Nezdálo se, že by věřil, že jsi to, co říkáš, že jsi.“
Zavrtěl jeho zpocenou hlavou. „Přísahám, Em. Nenechám je ublížit jí.“ Slyšela jsem mluvit muže. Couvla jsem do stínu knihovny. Bernie tam stál a třásl se. Strach v jeho tváři se zhoršoval.
Zvuk z mé minulosti naplnil vzduch kolem nás. „Bernie, jaký je problém? Nikdo z nás ji nemůže přimět, aby nám něco řekla.“
Strach naplnil jeho hlas. „Nejsem si jistý. Pořád si myslím, že ta horečka jí uvařila mozek; má poškození, které nevidíme.“
Muž, kterého jsem neviděla, zamručel. „Asi. Je tu ta možnost. No, je to tvá přítelkyně. Jaké je rozhodnutí?“ Zněl přesně jako můj otec. Měla jsem vyskočit, měla jsem zaútočit, ale byla jsem vyděšená. Nehýbala jsem se. Zamrzla jsem, jak se mi to stávalo dřív. Chtěla jsem se vyplížit pryč jako zbabělec.
Bernie na mě mrkl okem, které ten muž nemohl vidět. „Myslím, že ji ukončím. Je to vegeťák.“
„Udělej to rychle. Mám někoho na cestě, muže, který je infikovaný a ještě neměl horečku, vůbec. Žádná horečka a žádná nemoc. Byl inkubován sedm dní a nic. Našli ho na silnici se značkami po kousnutí a tak. Chceš jít do toho s ním?“
Bernie zaškubal hlavou, „Ne. Vezmu ji a pohřbím. Vím, kde je pohřbena její rodina.“
„Dobře. Dobrou noc.“
Bernie přikývl. „Dobrou, Michaeli.“
Tep mi zrychlil. Jeho hlas a způsob jakým mluvil, byl stejný jako u mého otce. Byla jsem ztuhlá. Otočila jsem se a sledovala světla, jak se rozsvěcí, když osoba odcházela ke dveřím. Další sada světel udělala to samé. Setkali se uprostřed a odešli dohromady.
Bernie si povzdychl. „Musíme být rychlí. Zdrogoval jsem ji. Nemůže mluvit stejně, ale tohle ji zastavilo od používání jakýchkoliv svalů.“ Usmál se a otřel si tvář. „Je to stará znásilňovací droga.“
Zamračila jsem se.
Pokrčil rameny. „Nikdy jsem ji nepoužil pro tento účel. Lidé si ji berou, aby se sjeli. Prodával jsem ji na střední škole. Tak mě CIA našla. Bylo to v devítce, chodil jsem na hodiny pro dvanáctou třídu a postavil si vědeckou laboratoř ve sklepě.“
Šel a já jsem ho následovala. Potkali jsme se s Willem a Alem. Al kývl na Bernieho. Zdálo se, že se navzájem nemají rádi.
Will vypadal vražedně. „Kde je?“
Bernie zavrtěl hlavou. „Uklidni se. Můžeš vyšilovat, až budeme pryč z města.“ Zkontroloval dveře a otevřel je. Anna ležela na stole v bílém plášti. Její nohy a ruce byly přivázány ke stolu. Vůbec se nehýbala.
Zaryla jsem prsty do pout. Will ji zvedl a přivinul si ji těsně k sobě.
Otočili jsme se a vyběhli jsme z místnosti. Vzala jsem jeho zbraň a pohybovala nepozorovaně, samozřejmě až na ta světla. Podívala jsem se na Bernieho. „Pitomá světla.“
Zavrtěla hlavou a vzdychl. Dostali jsme se ke schodům, ale Al ukázal. „Použijeme ty na druhé straně. Nikdo je nepoužívá.“
Běželi jsme za ním a začali scházet schody.
„Nemůžu uvěřit, že jsi měl týden. Co to sakra, Bernie?“
Jeho hlas byl vysoký skřek. „Neměl jsem jinou možnost.“ Myslím, že lhal. Chystala jsem se ho vykuchat, jen co se dostaneme z města.
Vešli jsme do chodby, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Al nás vedl. Světla nad námi se rozsvěcela, byla jsem z nich naštvaná. Horký letní vzduch do nás uhodil jako zeď, když jsme opustili budovu bočnými dveřmi. Will se rozeběhl uličkou. Když se dostal do tmavého rohu, zastavil se. Neustále jsem se rozhlížela.
„Ale, běž s Berniem a přivezte dodávku. My tu počkáme.“ Will zavrčel. Naklonil se a podíval se na svou sestru. „Co to s ní je?“
Bernie zavrtěl hlavou. „Je nadrogovaná. Tajně jsem ji drogoval. Vypadá to jako poškození mozku, ale jsou to drogy.“
Will se zamračil. „Nekontrolovali její krev na drogy?“
Zavrtěl hlavou. „Jen ten první den tady. Zkontrolovali ji, ale její horečka byla pořád stále vysoká. Začal jsem ji drogovat, když horečka opadla.“
Will přikývl. „Pospěš si.“
Odhrnula jsem jí vlasy z obličeje. „Říkal, že stejně nemůže mluvit.“
Will se zamračil. „Vůbec?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Pravděpodobně jí to zničilo hlasivky jako u infikovaných.“
Políbil ji na čelo. „Doufám, že to je všechno, co je s ní špatně.“
Rozhlédla jsem se. „Bezpečnost je tady slabá.“
Přikývl. „Já vím. Jsou nafoukaní a uvolnění. Myslí si, že stráže je udrží v bezpečí.“
Klepala jsem nohou. „Bylo by snadně to zničit.“
„Jop.“
Přikrčila jsem se vedle něj do tmy a čekala.

Když jsem uslyšela dodávku, šla jsem se podívat. Bernie se na mě usmíval z místa řidiče. Al vyskočil ven ze dveří. Vlezli jsme rychle dovnitř a zamířili jsme ke strážím s Annou na podlaze dodávky pod mýma a Willovýma nohama.

11 komentářů:

  1. Díky za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad.Lenka

    OdpovědětVymazat
  3. Není to náhodou kapitola z Born?

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad nové kapitoly. Katka

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za novou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  6. diky za ďalšiu kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem moc moc moc za preklad :D

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad a korekci :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuju za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat