neděle 4. května 2014

8. kapitola

Z pohledu na chatu mi bylo zle. Ne nemocně, ale vystrašeně a vyděšeně. „Počkejte tady,“ zašeptala jsem a vyplížila se ze křoví. Plížila jsem se přes dvorek k předním dveřím. Podívala jsem se do okna, ale závěsy byly perfektně zatažené. Otočila jsem klikou, ale ani se nehnula. Lehce jsem zaklepala.
Jake po chvilce otevřel dveře a usmál se na mě. Mohla jsem ho praštit, ale neudělala jsem to. Otočila jsem se a zamávala na Willa a Mary. Leo už proběhl předními dveřmi. Vypadal nervózně a nadšeně.
Anna už měla uvnitř dřevo a zásoby na pultu. Vyklidila úložný prostor, který jsme měli schovaný.
Jake ukázal na oheň. „Zapálil jsem to.“
Zasmála jsem se a zavřela jsem dveře.

Will vypadal zmateně. „Co je to za místo?“
Povzdychla jsem si. „Domov.“
Jake se podíval na bratra. „Em tu vyrostla. Žila tady s Leem.“
Will to všechno zpracovával. „Vidím tě tady, podle stupně kontroly.“
Spadla mi čelist, ale Mary byla tak nadšená, že mě to přivedlo zpět. Hupsla dolů na pohovku a zasténala. „O Bože.“ Její syn na ní vylezl a stočil se do klubíčka. Anna a Sarah jim podaly misky s polévkou.
„Rajčatová,“ řekla Sarah, jako kdyby byla velmi pyšná. Museli utíkat celou cestu sem a připravit pro nás chatu. Nás pořád zpomalovala Mary a ustavičné kontrolování, jestli nás nesledují. Dokonce jsem udělala i malou okliku, abych si byla jistá, že nás nesledují. Leo to tu prohledal jako dřív. Natáhl se u ohně a odpočíval. Sedla jsem si k němu a vzala si svou misku rajčatové polévku od Megs.
Will se posadil na malou pohovku, sledoval mě. Chtěl si promluvit. Já ho chtěla střelit šípem. Možná, že uděláme oboje.
Polívka byla dobrá. Byla slaná a chutná. Zavařila jsem ji v létě, když se mi podařilo najít zavařovač na farmě na kopci. Byl těžký a cesta s ním trvala tři dny místo jednoho, ale povedlo se mi zavařit hromadu zeleniny a polévek. Dokonce jsem udělala omáčku na špageti z babiččiny kuchařky. Téměř jsem zemřela, když jsem našla obří nádobu se solí v domě. Udělalo to můj život lepší v tolika ohledech a vysušení puchýřů je na vrcholu tohoto seznamu.
Vzdychla jsem, když jsem si vzala sousto. Chuť i vůně byly stejné. Teplo z ohně, vůně zaprášené chaty a chuť babiččiny úžasné rajčatové polévky se solí, skutečnou mořskou solí.
„Kruci, to je dobré.“ Podívala jsem se na Mary a usmála jsem se.
Usrkávala z misky a sténala.
Smála jsem se a podívala se na ostatní. Tady a teď jsem si uvědomila, že jsem to dokázala. Nechala jsem se na chvilku cítit se dobře.
Anna věděla, co tím myslím. Usmála se na mě zpět. „Dokázali jsme to.“
Kývla jsem. „Jop.“
Sarah přišla a sedla si vedle mě. Usrkla si z misky a usmála se. „Téměř tak dobré, jako od kuchaře z farmy.“
Usmála jsem se, ale tím komentářem místnost ztichla. Je jí jedenáct. Nechápala, jakou bolest nám to slovo přináší. Znala jsem ten pocit. Nikdy jsem nevěděla, jakou bolest lidi cítí a vždy jsem řekla něco nevhodného. Nevěděla jsem, že je to špatně, dokud jsem neuviděla bolest v jejich očích. Podívala jsem se na Mary. „Omlouvám se, že jsem na tebe vyjela.“
Pokrčila jsem rameny. „Předpokládala jsem, že je to normální kluk. Zapomněla jsem, že je jedním z nich.“
Trhla jsem s sebou. Natáhla ruku. „Myslím…“
Setřásla jsem ji. „To je dobré.“
Sarah se ke mně přitulila. Obalila jsem ruku kolem ní a políbila ji na čelo. „Musíme se umýt do postele.“
Vypila jsem zbytek polívky a odložila svou misku. „Jsou tu tři postele a rozkládací pohovky. Meg, ty budeš na palandě s Annou a já se Sarou v první ložnici. Postele tam jsou větší. Malý pokoj necháme Mary. Kluci, vy můžete spát na pohovkách. V koupelně funguje záchod, ale ne s hodně toaletním papírem. Vypouštím to na kopec, takže prosím nepoužívejte ho hodně. Na dvoře je latrína, funguje dobře. Dávám tam louh pokaždé, když nějaký najdu. Ve studni je pitná voda. Převařuji ji jen pro jistotu.“
Mary zvedla syna a zamířila do menšího pokoje. „Díky, Em.“
Kývla jsem a postavila se, vytáhla jsem Saru s sebou. Zívla a promnula si oči. Ukázala jsem na pokoj. „Vezmu nějaké kbelíky na umytí z venku. Jděte dovnitř a počkejte, až je přinesu. Nelezte do postele, dokud je neprohlédnete, jestli tam nejsou brouci. Nebyla jsem tu měsíce.“
Šla jsem pro kbelíky a zamířila k předním dveřím.
Will mi je odebral z rukou a podal mi luk. „Budeš mi krýt záda a já je naplním.“
Kývla jsem a vytáhla jsem šíp. Poslouchala jsem temnotu, která nás obklopovala. Leo šlapal za mnou.
Zavedla jsem ho ke studni. V tlumeném světle měsíce jsem ho uviděla, jak vyplýtval několik prvních pumpnutí a usmála jsem se. Znal to.
„Proč jste mě tam nechali?“ Zeptal se.
Nesnášela jsem se za to a povzdychla jsem si. „Mysleli jsme si, že cítíš, že se musíš rozhodnout mezi útočištěm a mnou a ty sis vybral je. Mysleli jsme, že bys je mohl nechat, aby si mě vzali.“
Slyšela jsem, jak se jeho tón změnil na obranný. „Emmo, co mám ještě udělat, kromě toho, že jsem se trmácel míle, abych ti dokázal, že mi na tobě záleží? Co třeba, že jsem pro tebe přišel, když tě Marshall prodal? Nebo když jsem tě bránil před Marshallem?“
Ustoupila jsem od něj a držela jsem šíp připravený. „Viděla jsem tě změnit se z v pohodě na blázna ve zlomku vteřiny. To pro mě dost znamená, Wille.“
„Ty mi pořád doopravdy nevěříš?“
Ve tmě jsem zavrtěla hlavou. „Ne. Musíš si důvěru zasloužit a ty mě děsíš.“
Voda se zastavila a já ho viděla přesunout se přede mě. Udělal krok dopředu a já jsem zvedla šíp. Vešel přímo do něj. Zakuckala jsem se, když jsem viděla jeho tvář, když se přitiskl hrudí přímo na můj šíp. „Udělej to. Radši zemřu, než poslouchat, že si myslíš, že ti ubližuju úmyslně.“
Uvolnila jsem tlak a ustoupila jsem. Zhluboka se nadechl a zvedl ruku. Ucukla jsem, ale on mi podával kbelík s vodou, který naplnil. Ve tmě jsem uviděl jeho výraz, a to mi zlomilo srdce. „Ty si opravdu myslíš, že bych tě uhodil, že ano?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne úmyslně, ale možná proto, že ztratíš kontrolu nad svým hněvem nebo uvidíš svou zlost. Vím, že tě doháním k šílenství a ty mě doháníš k šílenství a oba jsem šílení společně.“
Zavřel své oči. „Je mi z toho na nic.“
„Mě taky,“ zašeptala jsem. Bylo to tak. Chtěla jsem ho, nevěděla jsem jak, nevěděla jsem proč, ale bylo to tak. Chtěla jsem, aby mě držel a líbal a sundal naše oblečení a nutím mě cítit věci, o kterých nevím, jestli je můžu cítit nebo ne.
„Chtěl bych tě udělat šťastnou, rozesmát tě a být s tebou – chránit tě,“ zašeptal zpátky.
Zavrtěla jsem hlavou. „Já vím, ale bolest v tobě a bolest ve mně z nás dělá špatnou kombinaci. Dva zranění a zlomení lidé nedají dohromady celou věc.“ Četla jsem to v románu a nikdy předtím jsem nevěděla, co to znamená.
Vešel do mého prostoru, tyčil se nade mou. „Ale s Jakeem se cítíš kompletní?“
Polkla jsem, podívala jsem se na něj nahoru. „Ano. Všechny ty věci, které pro mě chceš, úsměvy, štěstí a pocit míru – dává mi tyhle věci.“
Pohled na jeho tváři ve tmě mi lámal srdce. Chtěla jsem zavřít oči a přestat na to koukat, ale natolik jsem mu nevěřila. Couvla jsem. „Nemůžu být ani s jedním z vás, Wille. Nezáleží na tom, co na světě chci, mám cíle sama pro sebe. Musím to splnit. Pokud ho nezastavím, nikdo jiný to neudělá a tyhle sračky nikdy neskončí. Musím být hrdinkou svého příběhu a v můj příběh nemá nic společného s chlapcem a dívkou – jenom s mužem a monstrem, které stvořil.“ Nikdy jsem tohle nečetla. Vymyslela jsem si to, ale představovala jsem si, že přesně tohle si Marry Shelly myslela, když psala Frankensteina. Chytila jsem ucho kbelíku a zamířila zpátky.
„Ty nejsi monstrum, já jsem. Já jsem monstrum, Emmo. Donutil jsem tě bát se mně a je moc pozdě, abych to napravil. Nikdy jsem neměl šanci napravit škody, které jsem udělal. Nic nevezme pryč tu skutečnost, že jsem ublížil věci, kterou na světě nejvíc miluju.“ Ustoupil a chytil další kbelík.
Nevěděla jsem, na co odpovědět, na skutečnost, že mě nazval věcí nebo že mě miluje. Cítila jsem se, jako kdyby měl můj hrudník vybuchnout. Téměř jsem se zadusila na cestě k chatě. Jake otevřel dveře, když jsem se dotkla kliky. Nadskočila jsem a postříkala jsem se vodou. Vzal si kbelík; jeho oči prohlížely mé kvůli věcem, které jsem nevěděla, jestli můžu schovat. Leo zašel do domu s Jakeem.
Otočila jsem se a odešla jsem pro další kbelíky s vodou. Will mi v tichosti podal další. Nevěděla jsem, jestli je tohle horší než jeho mluvení, oboje mi rvalo srdce z hrudi.
Zastavila jsem se a sledovala jsem ho plnit další kbelík. Tma schovala jen pár věcí přede mnou.
„Neumím milovat správně,“ vyhrkla jsem.
Podíval se zpět na mě. „Co?“
„Má láska není normální. Miluju příliš rychle a příliš moc a nenávidím příliš rychle a příliš moc. Nic kolem mě není normální. Milovala jsem Jakea v první chvíli, kdy jsem ho uviděla a s tebou to bylo stejné. Věci, které mě tvoří, mě nutí cítit věci jinak než ostatní lidé. Mé emoce nepracují správně. Některé věci cítím příliš a jiné vůbec. Doktor mi řekl, že nikdy nemám milovat a nikdy se nemám rozmnožovat, protože nevědí, co se stane. Řekl mi, že nemůžu být normální.“ Otočila jsem se a rychle jsem odešla. Styděla jsem se za slova, která visela kolem ve tmě.  Nechtěla jsem, aby věděl, jak se cítím ohledně něj nebo nedostatcích v mém systému. Dveře se otevřely, ale místo, abych podala Jakeovi kbelík, prošla jsem kolem něj a donesla jsem ho k Mary do pokoje, zaklepala jsem a pronesla to kolem ní. „Na umytí.“ Položila jsem ho dovnitř a posadila se na postel. Blonďaté monstrum už spalo. Podívala jsem se na něj a cítila jsem to, to zvrácené spojení s ním. Jeho nestabilita je i moje.
„Jsi v pořádku?“
Otočila jsem se a zavrtěla jsem hlavou. „Nejsem. Oplodnili mě a pak zabili mé dítě. Krvácela jsem až na kolena celé dny. Počůrala jsem si kalhoty, kvůli trubici, kterou tam zavedli a já ji vytrhla. Doktor mi řekl, že nejsem normální; můj skutečný otec je ten, který stojí za tenhle chovný nesmysl. Má matka byla pacientka číslo jedna.“ Poskočila jsem na kraj postele a zírala do zdi. „Nevím, co mám dělat, abych se znovu cítila v bezpečí. Tak jsem se cítila tady. Teď je mi z toho špatně. Něco se může stát komukoliv z nás, a to mě děsí.“
Klekla si na kolena přede mě. „Em, to je normální. Předtím, než jsem měla Andyho, byla jsem tak sobecká a svobodná. Pak mě unesli a oplodnili na farmě. Měla jsem záchvat a skončila jsem v lékařském oddělení. Když se doktor nedíval, dostala jsem se pryč. Rodila jsem sama v lese a pak mě našel Marshall s Willem. Oba utekli z farmy, ale o roky dřív. Marshall byl doktor – zachránil mě. Vzali mě do útočiště, tenkrát bylo nové. Byla jsem mimo, měsíce jsem plakala. Lhala jsem o tom, že je Andy skutečné dítě. Měla jsem noční můry o tom, že mi ho vezmou a donutí se vrátit a mít víc dětí. Panika a stres vše pohlcovaly. Pak jednoho dne mě Will vytáhl a pořádně si se mnou promluvil. Andy vykazoval známky toho, že jsem špatná matka; pořád plakal a byl nervózní. Nemohla jsem ho kojit. Mlíko mi z nervů došlo. Will mě donutil vidět věci, které jsem si představovala, že nejsou skutečné.“
Tak trochu jsem se cítila špatně, že jsem soudila ji a toho spratka.
Stiskla mi ruku a já si všimla, že se její hnědé oči lesknou slzami. „Jsi vyděšená, protože máš lidi, o které se staráš. Kdybys to byla jen ty a tvůj vlk, byla bys klidná – on se o sebe umí postarat. Ale ty nejsi. Ty máš Saru, Meg, Annu a Jakea. Ti všichni tě potřebují, i kdyby jen kvůli přátelství. Jsi mladá žena, která vyrostla ve světě, kde láska a světlé momenty jsou zřídkavé a vzdálené. Drž si ty okamžiky a opatruj je. Pokud se tisíckrát zamiluješ od teď do doby, než zemřeš, buď vděčná za neustálou lásku a společnost. Nežijeme ve světě, který něco zaručuje, ale to neznamená, že to není svět možností. Jsi mladá, miluj každého a kohokoliv, kdo tě bude také milovat a jednat s tebou s respektem.“
Kývla jsem. „Díky, Mary. Potřebovala jsem to.“
Z jejích teplých hnědých očí jsem se cítila uvolněná. Zvedla se nahoru na kolena a přejela rty po mých. Jemnost toho polibku mi vyrazila dech z hrudi.
Posadila se zpátky na paty a sladce se usmála. „Dobrou noc.“
Zvedla jsem se z postele a odcházela z pokoje mumlajíc. „Dobrou.“ Zavřela jsem dveře a přitiskla se k nim zády. Líbilo se mi, když mě líbala.
Vyšla jsem ven ze dveří ke studni, kde Will nesl poslední pár kbelíků. Zastavil se a podíval se na mě. Položila jsem ruku na jeho hruď. „Nechci od tebe nic jiného než respekt. Myslí, že když mě budeš respektovat jako člověka a jednat se mnou mile, můžeme být přátelé.“
Vypadal zmateně, ale nehýbal se. „To je to, co mi nabízíš?“
Kývla jsem.
Jemně se usmál. „Nechci být tvůj kamarád, ale pokud je to pro tebe důležité, pak je to důležité i pro mě.“
Z místa, kde jsem na jeho hrudi měla položenou ruku, sálalo horko. „Je to pro mě důležité. Chci být normální dívka – potom, co zabiju svého otce a zničím vše, co vybudoval.“ Cítila jsem, jak mi pomalý úsměv přeběhl přes rty.
„Jo, to tě udělá normální,“ zasmál se.
Můj úsměv se shodoval s jeho. Vzala jsem kbelík z jeho rukou a otočila se na cestu zpět. Očekávala jsem jeho ruku na mé paži, ale neudělal to. Respektoval ten požadavek na kamarády.
„Víš, předtím, než svět skončil, lidé se už znali, než se potkali ve skutečném životě,“ řekl.
Podívala jsem se na něj. „Pamatuju si to. Máma mé kamarádky Rachel jednoho dne odešla s mužem z Kanady. Nikdy předtím ho nepotkala, hráli spolu video hry. Rachel a já jsme byly zničené.“ Na tohle jsem zapomněla.
„Možná to byl lepší způsob, jak poznat lidi. Žádní infikovaní a světové katastrofy, které by nás spojovaly. Bylo to jen plané tlachání a bytí osobou, kterou jste chtěli být. Ne jako teď, kdy strávím většinu času přáním si, abych ti mohl ukázat osobu, kterou jsem byl.“
Dívala jsem se na něj s nažila se vidět muže, kterého jsem chtěla. „Možná.“ Neměla jsem efektní slova, aby se cítil líp, přála jsem si, aby byl lepším mužem. Ne jen pro mě, ale pro všechny. Skutečnost, že si to přál také, mi dodávala naději.
Jemně jsem se k němu přitulila. „Možná jednoho dne se svět vrátí zpět a začneme se znovu poznávat.“
Jeho oči hořely, nevnímaly úsměv na jeho tváři. „Myslím, že bych si to přál. Nebo můžu začít být tou osobou, kterou chci, když jsem s tebou.“
Zasmála jsem se. „Nebudu tě odrazovat od čehokoliv.“ Otevřela jsem dveře do chaty a cítila třpyt ve svých očích. „Také ale nebudu váhat tě zastřelit, pokud budeš zase zlý.“

Jeho oči se nezměnily. „To je fér.“ Počkal, až vejdu dovnitř. Zachytila jsem Leův pohled. Neměl rád, když jsem byla sama s Willem. Neměl rád Willa. Popravdě jsem ho ani nevinila.

10 komentářů:

  1. Skvělé, děkuji moc za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad,skvelá kapitola.:-) Lenka

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za další překlad kapitoly. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. jupiiii, dakujem za preklad, uz som sa tak tesila na pokracovanie :D

    OdpovědětVymazat
  6. super diky za praklad :D

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat