úterý 13. května 2014

12. kapitola

Cítila jsem se jinak.
Věděla jsem, že budu, ale nečekala jsem, že to bude tolik.
Je to hodně.
Pořád se na mě divně díval, jako kdyby se mě bál nebo se bál za mě. Viděla jsem to v jeho tváři díky posledním slunečním paprskům procházejících oknem.
Nakonec jsem se zamračila. „Co?“
Jeho tváře byly pořád červené. Zavrtěl hlavou a olízl si rty. „Nic. Jsi v pořádku?“
Zamračila jsem se. „Proč?“
„Jen to nebylo, co jsem očekával.“

Ten komentář zranil mé city – city, o kterých jsem nevěřila, že můžou být zraněné. Odtáhla jsem se.
Viděl můj pohled. „V dobrém. Nebylo to to, co jsem očekával v dobrém slova smyslu.“
Ztuhla jsem. „Měli bychom jít.“ Nechtěla jsem o tom mluvit a jeho výraz byl divný. Vypadal trochu tak, jak jsem si představovala Jakea, sebevědomě nebo nervózně. Nebyl to ten Willův nafoukaný výraz, na která jsem byla zvyklá.
Přitáhl si mě znovu na hruď a políbil mě na čelo. „Miluju tě, Em.“
Vzhlédla jsem. „Jsi v pořádku?“
Zasmál se. „Jo, proč?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Chováš se jako holka.“
Smál se. „Chceš, abych byl trochu drsnější?“ Nadzvedl obočí.
Protočila jsem oči. „Stejně tě zastřelím.“
Znovu mě políbil. „Já vím.“
Rozpaky ve vzduchu byly díkybohu přerušeny zaklepáním.
„Lidi, jste připraveni jít?“
Will si odkašlal. „Jo. Dvě minutky.“ Podíval se na mě, „měla bys tu zůstat.“
Zašklebila jsem se. „Co?“
„Jo, přemýšlel jsem, že bys tu měla zůstat, pro případ, že by nás chytili.“
Odtáhla jsem se. „Ne.“
Přimhouřil oči. „Není to bezpečné.“
Zavrtěla jsem hlavou, jako kdyby se snažila vytřepat jeho slova ze své hlavy. Slezla jsem z postele a vylovila jsem své spodní prádlo a kalhoty z přikrývek. Rychle jsem si je natáhla. Nelíbilo se mi být u něj nahá, což bylo divné, když zvážíme, co jsme zrovna dělali.
Natáhla jsem si ponožky a boty, vyšla jsem z místnosti a nechala jsem ho tam stále se oblíkajícího.
Bernie se na mě podíval s úšklebkem. „Dobře vyspaná?“
Začervenala jsem se a sklopila jsem pohled. „Jo. Mám hlad.“
Ukázal na kuchyň. „Mám připravenou spoustu jídla.“
Prošla jsem kolem něj do kuchyně a vzala si housku. Přivoněla jsem si. Nikdy jsme neměli chleba, nikdy. Ale zdálo se, že on má chleba vždycky.
„Pamatuješ si, jak je jednou došlo k autu a vzalo se jídlo,“ zamumlal a rozřízl housku. Naplnil ji masem a sýrem.
Udělala jsem to samé a přikývla jsem. „Jo. To bylo tak dobré. Můj táta nikdy nebyl pro nezdravé jídlo, ale babička to milovala. Měla ráda tyhle místa, kde bylo rozložené jídlo a ty sis vybral, co jsi chtěl.“
Usmál se. „Bufety.“
Poukázala jsem. „To je ono. Bufety.“ To slovo znělo divně, jako kdyby nebylo skutečné.
Will přišel do kuchyně. Stál příliš blízko. O krok jsem ustoupila a zamračila jsem se. Bernie se zašklebil a zavrtěl hlavou. Vzal si další housku a odešel zpět do obývacího pokoje.
„Co to děláš?“ Zeptala jsem se.
Will pokrčil rameny. „Já nevím – co? Nic?“
Ukousl si obří kus a usmál se na mě.
Nikdy se tak moc neusmíval.
Dojedla jsem svou housku a nalila si sklenici džusu. „Jak to, že máte tak hodně džusu?“ Zeptala jsem se hlasitě. Bernie se na mě podíval. „Máme sady. Ovoce se sváží a vyrábí se z něj džus.“
Zamračila jsem se. „Jaké mrhání ovocem.“
Zasmál se. „Používáme jen ovoce, které se kazí.“
Vzdychla jsem a podívala jsem se na Willa. „Lidé hladoví a váženým měšťanům se kazí ovoce?“
Pokrčil rameny a obmotal kolem mě své ruce. Chtěla jsem ho odstrčit a možná ho něčím bodnout. Pořád se mě tolik dotýkal a byl tak jemný a divný. Vymanila jsem se z jeho sevření a přešla jsem k oknu. Světla blikala.

Bernie vzhlédl. „Fungují na solární energii, které se nahromadí během dne. Naše světla nikdy nefungují do konce soumraku.“
Podívala jsem se ven z okna a sledovala, jak světla malého města všechna blikají společně. „Nezáří tolik.“
„Rozzáří se, až se zahřejí. Všechno funguje na solární energii.“ Ukázal na malé díry ve stropě, „Tohle jsem okna, která to tu osvětlují přes den; nepotřebujeme energii celý den.“
Zamračila jsem se. „Já vím. Už jsem viděla světlík.“
Zachichotal se. „Každopádně, všechno je oddělené. Zásuvky fungují odděleně od světel. Takže lednice běží celý den, ale nejsou zapnutá žádná světla.“
Založila jsem si ruce. „Jaký je plán?“ Nechtěla jsem slyšet, jak geniální je to město. Řekla bych, že s tím vším má něco společného – je tím příliš nadšený.
Přimhouřil oči a zavrtěl hlavou. „Dne večer vypadáš strašně nerudná.“ Podíval se na Willa, který přestal jíst a ukázal na něj. „Nech ji na pokoji.“ Použil varovný tón.
„Dost!“ Použila jsem svůj vlastní varovný tón.
Will se zamračil. „Zlato…“
„Ne, získáme tu blbost, kterou potřebujeme pro Annu a přijdeme na to, jak a kde použít výbušniny a půjdeme.“
Bernie si založil ruce. „Vy dva jste jak jedna a ta samá osoba, jen si vyměňujete role a nálady.“
Podívala jsem se na něj, abych se s ním hádala, ale smích z mých rtů unikl první. Bylo ta taková pravda.
Will zatřásl hlavou a dokončil nacpávání své tváře. Otočila jsem se zpět a dívala jsem se, jak se světla začala rozzařovat. Přemýšlela jsem, kde je Leo a jestli je v bezpečí. Přemýšlela jsem, jestli bych ve svém srdci věděla, že není.
Opustili jsme byt stejnou děsivou halou, ale tentokrát byla osvětlená a ne děsivá. Parkade byl děsivý stejně. Světla se zapínala, když jsme procházeli.
„Pohybové senzory, takže světla nezůstanou zapnutá.“
Usmála jsem se a všimla jsem si pýchy v jeho hlase. „Všichni jste chytří.“
Šťouchnul do mě. „Nejdeš snadno ohromit, co?“
Will si odfrkl. Podívala jsem se na něj. Usmál se a šel mi otevřít dveře. Vybrala jsem si druhou stranu dodávky a vlezla jsem dovnitř, postarala jsem se o své dveře. Bernie se tomu všemu smál. Will se na mě mračil. „Co máš za problém?“
Zavrtěla jsem hlavou a podívala jsem se na Bernieho. Nechtěla jsem o tom mluvit. Ne před další osobou.
Pořád jsem nesnášela Parkade, ale aspoň jsem viděla, kam jedeme. Světla se zapnula, když jsme se k nim přiblížili a vypnula se, když jsme odjeli. Bylo to docela geniální.
Vyjeli jsme na silnici.
„Kde jsou ostatní auta?“
Bernie se na mě podíval ve zpětném zrcátku. „Většina lidí chodí. Jsou tu autobusy, které vozí doktory a sestry z a na farmy, ale jen málokdo má auto.“
Ve svém žaludku jsem ucítila paniku. „Zastav auto.“
Udělal to. Vyskočila jsem a pokračovala jsem chůzí po silnici.
„Co to děláš?“
„Vy dva jste idioti. Nikdo neřídí, ale my projíždíme kolem a budíme na sebe pozornost.“
Will to pochytil. „Měl jsi to zmínit, Bernie.“
Pokrčil rameny. „Jezdím všude.“
Střelila jsem po něm pohledem. „Snažíme se zapadnout. Splynout – jak říká Star.“
Pokrčil rameny. „Dobře, ale je to dlouhá cesta.“
Odfrkla jsem si. „Nemáš ponětí, co je dlouhá cesta.“
Will se zasmál. Šli jsme v tichosti, jako lidé, které jsme míjeli na chodníku. Zeširoka se nám vyhýbali, pravděpodobně si mysleli, že jsme jako ty děti, které chodí ve skupinách. Nepotkali jsme nikoho s více jak dvěma lidmi ve skupině.
„Měli bychom se rozdělit,“ zamumlala jsem.
„Bernie, běž napřed, udržuj dobré tempo.“
Zrychlil, když jsem zastavila a hrála jsem si s tkaničkami na botách. Will na mě čekal.
„Co je s tebou?“ Zeptal se.
Podívala jsem se na Bernieho. „Zdá se mi to špatné.“
Klesl také na koleno. „Co? My? Myslel jsem, že je to dost dobré.“
„Co? Ne tohle. Ty skoro prázdné ulice, způsob, jakým jsem se tak lehce dostali do města a to, jak má Bernie nulové schopnosti přežití. To se zdá špatné.“ Dívala jsem se, jak se jeho ret skroutil a nemohla jsem bojovat s tím, jak se mi po rtech rozlil úsměv. „Ty a já jsme jediná věc, která se nezdá špatně. Kromě toho, že se chováš jako dívka z babiččiných románů.“
Chytil mě za tvář a vtiskl mi jemnou pusu na rty. „Chci být tou osobou, kterou ty mě chceš mít. Chtěl bych předstírat, že se ostatní věci nestaly.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ale ony se staly a já se nemůžu donutit přestat tě kvůli nim milovat, takže myslím, že na tom moc nezáleží.“
Úsměv, který jsem milovala a nenáviděla, se mu rozlil po obličeji. „Co to bylo, to co jsi na mě teď hodila? Miluješ mě?“
Trochu jsem ho šťouchla. „Buď zticha.“
Znovu jsme vyrazili. Podívala jsem se na něj. „Potřebuješ se soustředit. Věc, kterou mám na tobě RÁDA, je tvůj zdravý rozum a schopnost přežít.“ Ujistila jsem se, že jsem to zdůraznila. „Nenuť mě toho litovat.“
Zavrtěl hlavou. „Jo, dobře, věc, kterou mám na tobě RÁD je způsob, jakým se ti daří dostat se mi pod kůži. V dobrém i ve zlém.“
Strčila jsem do něj a všimla jsem si, že jsme jediní oživení lidé na ulici. Prošli jsme kolem ženy, která byla dost stará, aby byla moje máma. Divně se na mě podívala. Sklopila jsem pohled.
„Musíme splynout.“
Přikývl. „Chápu, je to, jako kdyby tihle lidé byli uvnitř mrtví. Infikovaní mají víc emocí než tihle lidé.“
Prošli jsme kolem muže, který nesl papírovou tašku. Jemně se na mě usmál. Usmála jsem se zpět.
„Jak vybírají, kdo bude žít ve městě a kdo ne?“ Zamumlala jsem.
Will zavrtěl hlavou. „Hádám, že politikové, vědci, profesoři, umělci, inženýři a doktoři. Lidé, na kterých záleží.“
Vzhlédla jsem k němu. „Bude to znít divně, ale mám radši pohraničí.“
„Já také.“
Minuli jsme uličku a viděli jsme tři mladistvé odcházet směrem od nás. Při chůzi se naparovali a ukazovali svůj postoj, ne jako ostatní lidé tady. Sklopila jsme pohled k ulici, po které jsme šli. Byla hladká a rovná jako ulice dřív. Všechno bylo uklizené a čisté. Budovy byly vyrobené ze skla a kovu a leskly se v noční obloze a v pouličním osvětlení.
„Pamatuju si, že jsem byla ve městě s tátou, ale nebyla jsem schopná vidět noční oblohu, protože světla byla příliš jasná,“ řekla jsem a dívala jsem se nahoru na hvězdy, které jsem mohla vidět.
„Jo, také znečištění. Není zde žádný opar. My jsme žili na předměstí Los Angeles. Tam to bylo špatné. Máma odešla do práce a hned poté onemocněla. Táta nás odvedl než přišla první přílivová vlna. Měl špatný pocit. Šli jsme do pouště a nějakou chvíli jsme tam pobyli. Pak jsme šli na sever. Myslel, že Kanada je dobrý nápad. Ale žádné z aut kolem nás nefungovalo. Někdo vypustil elektromagnetický pulz a zabil energii. Schovali jsme se na chvíli v domě s bazénem.“
Sledovala jsem Bernieho loudat se po silnici a poslouchala jsem Willův příběh.
Zahnuli jsme a on pokračoval. „Táta se jednoho dne nevrátil. Bylo pozdě, čas večeře a my jsme umírali hlady. Anna byla dost mladá, ale dávala pozor na věci, které se nám vždy snažil naučit. Byli jsme blízko vyhladovění, když jsme se rozhodli posunout se dál; on se nevracel. Přesunuli jsme se na nové místo a našli nějaké jídlo v kuchyňské lince. Jedli jsme příliš mnoho a znovu jsme utekli. Neměli jsme tenkrát žádný selský rozum.“
Zahihňala jsem se. „Jake stále nemá.“
Zasmál se. „Ne, to nemá. Ale tenkrát byl horší, věř tomu nebo ne. Byli jsme blízko chovným farmám, jen jsme to nevěděli. Zvládli jsme celou cestu do Washingtonu, blízko Kanadě. Anna a Jake byli uvnitř domu, útočili na něj. Byla tak malá a už tak schopná. Schopnější než Jake nebo já. Slyšel jsem ostatní venku. Jeden z nich uslyšel hluk uvnitř – samozřejmě Jakea. Tak jsem vyběhl, táhl jsem je za sebou. Nechal jsem je, aby mě chytili. Věděl jsem, že Jakey a Anna v podstatě zemřou. Nemyslel jsem si, že má tolik rozumu, aby je odtamtud dostal. Ale viděli jsme ostatní brát si dívky stejně staré jako Anna. Takže jsem myslel, že jejich nejlepší šancí bude nechat se honit. Chytili mě a když jsem utekl, vrátil jsem se tam, kde byli naposledy – ale už byli pryč. Strávil jsem dlouhou chvíli vracením se po našich krocích, hledal jsem je. Nemyslel jsem si, že je někdy najdu. Tak jsem jim udělal pohřeb a snažil jsem se přes to dostat.“
Znovu jsme zahnuli.
Vzhlédla jsem. „Udělal jsi správnou věc. To jsou věci, které bych udělala já.“
Pokrčil rameny. „Když jsme tě našli a ty jsi věděla, kde jsou, téměř jsem uvnitř zemřel.“
Přikývla jsem. „Nemyslela jsem si, že ses staral tak moc.“
Sklopil pohled. „Nejsem dobrý ve starání se. Před nějakou dobou jsem to všechny vypnul.“
Viděla jsem smutek v jeho tváři. „Mýlila jsem se. Teď to vidím. Byl jsi ochotný riskovat mě, abys získal Annu zpět. Staráš se o ně.“
Vina se vplížila do jeho tváře. „Když jsem zjistil, co ti udělali mojí vinou, nikdy jsem necítil takový druh hněvu.“
Podívala jsem se dolů na jeho sevřené pěsti a udělala jsem něco, co nedělám – nikdy. Obalila jsem ji svýma rukama. Zdálo se, že se jeho ruka stále třese zlobou. Bojovala jsem, abych zůstala soustředěná na to, proč tu jsme a nemyslela ne pocity, které mi způsobovaly jeho ruce.
Bernie se po nás ohlédl, když se otáčel pod lampou. Mrkl na nás. Zamračila jsem se.
Trvalo pár vteřin dojít na místo, kam vešel. Byla to ulička a on stál na jejím konci ve tmě.
„Budova lékařského výzkumu,“ zašeptal, když jsme se tam dostali.
Byla vysoký a lesklá jako všechny ostatní.
„Tohle je zadní vchod. Vždy jím chodím. Má karta mě dostane dovnitř. Chcete jít také nebo tu počkáte?“
Snažila jsem se ve tmě zahlídnout jeho tvář. „Jdeme.“
Otočil se a přešel blíž k budově. Pohnul se a dveře se otevřely. Viděla jsem strojek na projíždění karty, když jsme vešli. Světla se rozsvítila, když jsme vystoupili dovnitř. Dělali tu pohybovou věc. Nechtěla jsem zranit ničí city, ale bylo to otravné.
Když jsme se dostali dovnitř, vypadalo to jako chodby na chovných farmách.
Světla mě doháněla k šílenství celou cestu ke schodům. „Ve městě neděláme výtahy, jen schody. Je to sedm pater.“
Nadzvedla jsem obočí. „Určitě to tu máš rád.“
Povzdychl si. „Mám. Miluju to. Je to skoro jako být zase normální, jen bez módy a luxusu. Ale základ tu je. Ale prostě nemůžu riskovat Star. Až bude starší, přijdeme sem a budeme tu žít, ale musí se dostat přes chovný věk. Kdyby zjistili, co je… no, ty víš.“
Přikývla jsem. Věděla jsem to.
„Je to divné, že je tvá sestra?“ Zeptal se, když jsme vyšli druhé schodiště.
Will si nervózně odkašlal. „Co?“
Viděla jsem výraz na jeho tváři a nakrabatila jsem nos. „Můj Bože – ty jsi s ní měl sex, že jo?“
Jeho oči se rozšířili. Bernie se otočil a podíval se na něj. „To je ubohý.“
Will se zadrhával. „Ne. Přísahám. Není to takhle. Nebylo to takhle.“
Byla jsem znechucená, protože jsem to sakra věděla a protože jsem zářez na jeho zatraceném opasku, stejně jako moje sestra. Proběhla jsem kolem nich a pokračovala nahoru.
„Bern, nikdy jsem s ní nespal. Přísahám Bohu. Nikdy. Znáš mě. Párkrát se snažila, ale neudělal jsem to. Nemohl jsem. Ne potom… prostě ne potom.“
Nevnímala jsem jeho slova. Slyšela jsem za sebou znovu jejich kroky.
„Věřím ti,“ zamumlal Bernie.
Já ne. Ohlídla jsem se a viděla jsem vinu, červenou tvář a bojovala jsem s úšklebkem na své tváři.
Téměř jsem po schodech běžela, ignorovala jsem se a vzduch, který jsem nasávala, dokud jsem nedorazila ke dveřím se sedmičkou. Rozrazila jsem se a vešla jsem do chodby jako na farmě. Celé místo bylo jako replika.
Bernie otevřel dveře a téměř sípal. Ohlídla jsem se. „To nechali po tom všem žít jen jednoho designéra?  Proč všechny tyhle budovy vypadají stejně?“
Zasmál se. „Náklady a jednoduchost. Wow. Už dlouho jsem tyto schody nešel.“
Will oddechoval vedle něj. Prosebně se na mě podíval. Podívala jsem se na něj a on ten pohled vzal zpět.
Bernie mě chytil za ruku. „Pojď, pomalu. Celý den jsi nevrlá. Není to tu tak špatné.“
Rozhlédla jsem se, byla tu tma a nikdo tu nebyl, přesně jak říkal.
Prošli jsme chodbou do otevřené laboratoře. Byla obrovská. Vešel do místnosti s obrovskou červenou značkou, na které stálo BIOHAZARD.
Mrknul na mě a otevřel dveře.
„Jsi imunní, že ano?“
Přikývl. „Wille, zůstaň tady. Ty nejsi.“
Vtáhl mě do místnosti. Byla temná, dokud jsme nebyli uvnitř, pak se světla rozsvítila a pomalu se rozzařovala. Laboratoř byla velká a bílá. Zeď, kde byly dveře byla jedno velké okno. Viděla jsem přes ni Willa. Stále vypadal naštvaně.
„Může nás slyšet?“
Bernie se podíval na Willa a pak na mě. „Ne.“
„Vážně věříš, že nespal se Star?“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Byla do něj zamilovaná od té doby, co ji zachránil. Byla znásilněná vzadu v dodávce na farmě.“ Pokrčil rameny. „Doopravdy si moc nepamatuje, blokuje to, myslím. Každopádně si pamatuje Willa. Přišel a zachránil ji. Ubil je k smrti holýma rukama. Zlomil si pár prstů a kloubů. Byl to strašné. Byl pokrytý krví. Nevím, co se mu stalo na farmě, ale byl divoký, když ji opustil.“
Podívala jsem se na intenzitu jeho modrých očí. „Je to divné. Je tou nejhodnější osobou na zemi v jedné chvíli a v další totální blázen.“
Odfrkl si. „Kdo v téhle době není?“ Zněl rozptýleně. Podívala jsem se na velký skleněný kanistr, kterého se dotýkal.
„Co je to?“
Podíval se zpět na mě. „Vakcína. Musíme ji dát Willovi. Běž mu ji dát a já získám lék.“
Zamračila jsem se. „Je to skutečný lék?“
Přikývl. „Tak dlouho, dokud to znovu nezmutuje. Mělo by to fungovat dobře. Výzkum dělali ve Spokane.“ Jeho oči se zaleskly, když to říkal. Zašklebila jsem se a vzala jsem si injekci, kterou mi podával. Byla velká a plná světle žluté sirupovité tekutiny.
„Píchni mu to do paže. Bude mu šíleně špatně na pár hodin a pak bude v pořádku.“
Podívala jsem se na něj, když mi podával balíček.
Zavrtěl hlavou. „Vím. Není to ideální, ale je to naše nejlepší naděje.“
„Bude mu zle, až budeme utíkat z města s ukradeným lékem?“
Zasmál se. „Jsi opravdový skeptik, co?“
Jeho lehkomyslné chování mě dohánělo k šílenství. Zhluboka jsem se nadechla a šla ke dveřím.
„Otři ho látkou z balíčku a pak ho bodni.“
Kývla jsem a zavřela jsem dveře. Will se na mě podíval. „Myslíš si, že lžu, viď?“
Držela jsem balíček. „Potřebuju ti otřít ruku. Tohle je vakcína.“ Roztrhla jsem balení zuby a vytáhla vlhkou látku na otření. Vždy jsem byla nadšená, když jsem je našla. Otřela jsem široké místo na jeho ruce a snažila se myslet jen na otírání. Ruka s obrovskou jehlou se mi třásla. Když jsem ji zvedla, jeho oči se rozšířily. „Vážně?“
Přikývla jsem a podívala jsem se do jeho tmavě modrých očí. Hořce jsem se usmála a pomalu jsem zabodávala jehlu. Zakňoural, když jsem pomalu vymačkávala tekutinu.
Vytáhla jsem jehlu a vyhodila ji spolu s ubrouskem do koše u stolu vedle nás.
Chytil mě za ruku, ale zastavila jsem jeho polibek zlým úsměvem. „Bude ti příšerně zle asi den nebo tak.“
Nadzvedl obočí. „Co?“
„Bude ti opravdu špatně.“ Nemohla jsem si pomoc, ale musela jsem se usmívat, když jsem to říkala.
Protočil oči. „Proč, protože to Bernie řekl? Zarazí si třísku a cítí se zle. Budu v pohodě.“
Pokrčila jsem rameny. „Dobře. Má ten lék, myslím.“
Bernie vyšel a držel malý váleček. Vypadal zpoceně a nešťastně. „Musíme jít hned. Zůstane to aktivní jen krátkou dobu.“
Následovali jsme ho ven z laboratoře a dál chodbou. Nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem, že to všechno bylo moc jednoduché.
„Hlídá někdo tu laboratoř?“ Zeptala jsem se.
Přikývl. „Hlídají, ale jen výjimečně vyjdou schody. Je to zatraceně dlouhé, kontrolovat každé patro.“
Will se zasmál. „To zní hloupě. Nedali sem výtah, takže stráže nebudou chodit po schodech?“
Bernie se zasmál a začal scházet ze schodů., „Nejsem jedním z inženýrů, kteří se tak rozhodli. Říkal jsem jim, že je to hloupé, ale nikdy mě neposlouchali.“
„Už jsi někdy předtím ukradl lék?“ Zeptala jsem se, začala jsem se cítit divně.
Zavrtěl hlavou. „Ne. Ani jsem ho nikdy nepoužil. Slyšel jsem, že to funguje jen v době, kdy osoba, která ho vezme, ještě nemá tak špatnou horečku. Trvá to pět dní, než se ukáže horečka a je tak vysoká, že poškodí mozek.“
Došli jsme nakonec schodů a vešli do chodby se světly, které se vypínali, když jsme šli.
Když jsme opustili budovu, podával mi váleček. „Jdu pro dodávku. Počkejte tady, ano?“
Chtěla jsem říct ne. Nevěřila jsem mu. Bylo to náhlé. Nelíbilo se mi, že jsme do něj vložili tolik víry. Ale nic jsem neřekla. Vzala jsem si to a čekala jsem, až nás zradí. Neměla jsem na výběr. Nemohli jsme procházet ulicí s válečkem, ne, aniž by se na nás podívali lidé.
Podívala jsem se na Willa. „Začínáš se cítit špatně tak brzy?“
Přikývl a já bojovala s úsměvem.
Chytil mě za ruku. „Co když mě otrávil?“
Vzdychla jsem si a ukázala dál do uličky. „Ty jsi ten, kdo říkal, že mu máme věřit. Ty jsi říkal, že nám pomůže. Je to možné?“
Zhluboka dýchal a pak přikývl. „Jo. Je tu ta možnost.“
Zavrčela jsem. „Do prdele.“ Chytila jsem ho za paži a táhla jsem ho uličkou. Přešli jsme tichou ulici a vešli do uličky naproti. Vtáhla jsem ho za další budovu a dál další uličkou. Šli jsme pár minut a pak jsem to uslyšela. Podala jsem mu váleček. „Neupusť to, je mi jedno, jestli umíráš.“
Zamračil se. „Je to také moje sestra.“ Líbilo se mi, že řekl také.
Zasmála jsem se a vyšla jsem za roh budovy před námi. Skupina divných chovných dětí stala před něčím. V té tmě jsem je mohla jen stěží rozeznat. Přimhouřila jsem oči a povedlo se mi jich napočítat pět nebo šest.
„Kruci,“ zašeptala jsem a otočila jsem se zpět, abych ho chytila za prázdnou ruku. „Musíme jít.“ Viděla jsem okno v přízemí a snažila jsem se ho otevřít, ale nepohnulo se.
Zatáhla jsem ho dál do uličky. Došli jsme k budově se schody. Vylezli jsme pár pater, dokud jsme neviděli na ulici, na které jsme byli. Otřela jsem pot, který se mu utvořil na jeho obočí.
Nadzvedl jeden koutek rtu. „Omlouvám se.“
Zamračila jsem se. „Za co?“ Měla jsem špatný pocit, že se přizná, že spal se Star, která je mou sestrou.
Pomalu zavrtěl hlavou. „Že jsem mu věřil.“
Sledovala jsem ulici kvůli dodávce. „Může být na naší straně. Opravdu může být dobrý.“
Opřel se o mě. „O tom pochybuju. Nemáme takové štěstí.“
Zasmála jsem se a pak jsem si povzdychla, „Já vím.“ Beznaděj toho všeho se svíjela uvnitř mě. Anna je infikovaná, za pár dní se promění. Já mám lék, pokud to vůbec je lék, a Will pravděpodobně vedle mě umírá. Možná se promění. Možná to všechno byly lži. Chytla jsem ho za ruku.
Políbil mě na tvář. „Děkuju.“
Podívala jsem se na něj a zavrtěla jsem hlavou „Za co? Že jsem tě otrávila?“
Jemně mě políbil na rty. „Dala jsi mi šanci být osobou, kterou jsem předtím býval.“
Viděla jsem zpocenou tvář a cítila jemné rty a neviděla už jsem nic jiného. Neviděla jsem muže, který umlátil k smrti jiné muže nebo muže, který mě chytil a třásl se mnou tak tvrdě, že na mě zanechal modřiny. Viděla jsem muže, kterým jsem ho celou dobu chtěla mít.
„Díky, že jsi nezkazil tu šanci, kterou jsem ti dala,“ zašeptala jsem zpět. Naše ticho prolomil zvuk dodávky. Viděla jsem ho zastavit na konci uličky a vystoupit. Poškrábal se na hlavě a rozhlédl se.
„Připadá mi nevinný,“ zamumlala jsem.
Will přikývl. Seběhla jsem schody, běžela jsem uličkou až na konec budov. Když jsem se dostala na konec budov, uviděla jsem světlomety. Ztuhla jsem a přitiskla jsem se ke skleněnému okno. Zamávala jsem zpátky na Willa. Udělal to samé. Dodávka zastavila za Berniem.
„Bernarde!“ Mužský hlas zvonil ve tmě.
Bernie se otočil a jeho výraz se změnil. Vypadal vyděšeně, opravdu vyděšeně.
„Richarde, co se děje?“ Bernie zněl nervózně.
Mé srdce se mi pokoušelo vyskočit z hrudi a plíce i žaludkem jsem měla v krku.
Slyšela jsem kroky.
„Proč jsi byl v laboratoři takhle pozdě? Michael mě poslal, abych tě našel, když slyšel, že jsi tady.“
Bernie zavrtěl hlavou. „Kamarádka onemocněla. Myslel jsem, že bych ji mohl zkusit zachránit.“
Muž s tmavými vlasy a stejným plátěným oblečeným, jak jsme měli my, přikročil k Berniemu. S tím mužem tu byli další.
„Jaká kamarádka?“
Bernie zavrtěl hlavou. „Moje přítelkyně.“
Richard natáhl ruce. „Je ve městě?“
Bernie zavrtěl hlavou. „Ne. Je u přítele v domě. Přijel jsem sem získat pro ni lék. Myslel jsem, že jste to chtěli testovat na čistých lidech a ne tím plýtvat na odpad z pohraničí.“
Richard si založil ruce. Neviděla jsem ho kvůli světlům z dodávky. Zavrtěl hlavou. „Chci. Proč jsi ji nepřivedl sem? Nebo do Spokane?“
Bernie si také založil ruce, ale vypadal, jako kdyby se objímal. „Je nemocná. Nechtěl jsem riskovat další.“
„Kdy byla pokousaná?“
„Včera.“
Richard přikývl. „Dobře. Michael nemá rád lidi, kteří se mu plíží po laboratořích. To víš.“
Bernie nervózně přikývl. „Já vím. Je mi to líto, Richarde.“
„Stráže říkali, že jsi měl nějaké přátele s sebou, když jsi projížděl dovnitř.“
Bernie vypadal ohromeně. Polkl a i z mé vzdálenosti jsem poznala, že lže. Olízl si rty. „Měl. Sestru a doktora z chovných farem. Jedné z těch okrajových, kteří se sem moc nedostanou. Byla to jedna z těch, které byli zničeny. Pár týdnů zůstávali u mě. Ale nikdy jsem tam nebyl.“
„Nastup si do dodávky, odvezou tě k té dívce.“
Bernie zaváhal a pak šel k Richardovi a k mužům. „Je dlouhou cestu odsud.“
„Dobře. Chlapci už nějakou dobu nebyli mimo město. Michael stejně potřebuje zprávu, jak tam věci vypadají.“
Bernie jednou přikývl. „Dobře.“
Richard se na něj podíval. „Kde je ten lék?“
Chtěla jsem se praštit do hlavy. Bernie se zarazil. Nevěděl, co dělat, ani já ne.
Jeden ze strážců ho přirazil k dodávce. „Proč lžeš?“
Bernie zavrtěl hlavou. „Musel jsem ho zapomenout v laboratoři.“
Zhluboka jsem se nadechla a vyšla jsem z uličky. Jeden ze stráží se otočil a podíval se na mě.
Usmála jsem se. „Dobrý večer.“
Zamračil se. Ostatní se podívali.
Zamávala jsem. „Ahoj, Bernarde.“
Zamával, vypadal zmateně.
Všichni muži mě sledovali přicházet k nim. „Co se děje?“ zeptala jsem se nedbale.
Richard se zamračil. „To není tvá starost.“
Odkašlala jsem se. „Bydlím s Bernardem.“
Nadzvedl obočí. „Ty jsi ta sestra, kterou nechává u sebe bydlet?“ Jeho oči byly tmavé ve světlech reflektorů.
Polkla jsem a přikývla. „Jsem.“
„Jak se jmenuješ?“
Panikařila jsem, když jsem se snažila vzpomenout na jméno na kartě. „Lainy Swanson.“
Podíval se na mě. „Vypadáš mladě. Kolik ti je?“
„Dvacet sedm.“
Vyklenul obočí. „A jsi sestra?“
Zamračila jsem se. „Jsem.“
„Tak tedy tvá instituce byla napadena? Samozvancem?“
Vzpomněla jsem si, že mi tak říkali vzadu v dodávce během okázalé skupinové konverzace. Přikývla jsem. „Ano.“
Založil si ruce. „Jaká byla?“
Podívala jsem se na Bernieho. Jeho tvář byla sklíčená strachem. „Jako já,“ řekla jsem. „Vypadala podobně jako já. Hubená, kolem dvaceti, dlouhé vlasy, ale zlá. Opravdu zlá. Střelila doktory do hlavy před dětmi. Byla příšerná.“ Snažila jsem se vzpomenout ty poslední, které jsme napadli.
Vzdychl si. „Proč jsi tady? Proč nepomáháš v ostatních institucích?“
Pohladila jsem si břicho. „Jsem vdaná a snažíme se o dítě.“
Podíval sen a mé břicho. „Vidím. Dostali jste povolení?“
Přikývla jsem. Podíval se na Bernieho a kývl na stráže. „Nechte ho.“ Ukázal na mě. „Nechoď s ním navštívit tu nemocnou dívku. Některé mutace překonávají naši vakcínu. Bernard to neví. Nepracuje v laboratoři.“ Ušklíbl se na Bernieho a šel zpátky k dodávce. Bernie šel také k dodávce. Zamumlala jsem. „Zapomněl jsi ten lék v laboratoři.“
Podíval se na mě a přikývl. „Budu hned zpět.“
Vykulila jsem oči a vlezla si do dodávky. Ruce se mi třásly. Nepodívala jsem se zpět do uličky. Nevěděla jsem, co dělat. Dodávky za námi odjížděly.
Zaklepání na okýnko mě vyděsilo. Nadskočila jsem a uviděla jsem Willa. Stékal z něj pot. Otevřela jsem a vtáhla jsem ho dovnitř. Vážil snad tunu a přimáčkl mě spolu se sebou do zadního sedadla. Bernard se vrátil zpátky během několika minut. Funěl a držel další váleček.
„Ježiš, to bylo úžasné, Em.“
Držela jsem si Willovi hořící tvář na hrudi. „Pospěš.“
Otočil dodávku a jel zpět k bytu. Zaparkoval a opustil nás ve tmě na parkovišti. Will se třásl a nadzvedával.
„Em, já umřu.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Bernard říkal, že mu bylo špatně, jako kdyby umíral.“
Zavrtěl hlavou. „Zlato, já umírám. Vím to. Mám takový špatný pocit.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Měla jsem takový pocit, když jsem byla ve Spokane, a ty jsi pro mě přišel. Ty, Anna a Jake. Našli jste mě. Jsem tady, budeš v pořádku.“
Měla jsem pocit, jako kdyby se všechny kousku mého srdce vznášely ve vzduchu. Každou chvíli naráz spadnou a já je musím chytit všechny, než se rozbijí. Měla jsem špatný pocit, že je všechny nedostanu.
Bernard se vrátil.
„Sklouzněte na podlahu.“
Zamračila jsem se. „Co?“
„Wille, lehni si na podlahu a ty na něj. Nebudou mě kontrolovat na cestě zpět, nikdy to nedělají.“
Stáhla jsem Willa na podlahu a lehla jsem si na něj. Bernard nás něčím zakryl.
Zašeptala jsem. „Mačkám tě?“
Zavrtěl hlavou. „Ne.“
Přitiskla jsem své ucho na jeho hruď a poslouchala jsem jeho rychlý tep. Umíral, tak to znělo.
Bernard řídil a my jsme se schovávali. Cítila jsem, že dodávka několikrát zpomalila, pálil mě z toho žaludek, ale vždy se znovu rozjel. Nevěděla jsem, jak blízko stráží jsme a jestli nás zastaví. Willa by zastřelili na místě. Mě by objevili a přitáhli k mému otci nebo hůř, zpátky do Spokane.
Chystala jsem se odhodit deku a divoce napadnout Bernieho, když jsem ucítila, že se dodávka úplně zastavila. Zadržela jsem dech. Will odpadl.
Slyšela jsem tlumené hlasy a Bernieho nervózní smích. Potřeboval zapracovat na svém vnitřním klidu.
Dodávka se rozjela, když zakřičel. „Uvidíme se za pár hodin.“
Silně sešlápl plyn a Will a já jsme tvrdě narazili do sedadla.
Deka se zvedla. „Je v pořádku?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Já nevím. Spí.“
„Vzbuď ho.“
Posadila jsem se a zamračila se. „Je nemocný. Necháme ho spát.“
Divoce zatřásl hlavou a řídil jako blázen. „Asi za deset minut začne zvracet. Věř mi. Prošel jsem si tím.“
Zavřela jsem oči a vzdychla jsem. Chtěla jsem zadusit Bernieho, ale neudělala jsem to. Dala jsem Willovi silnou facku. Jeho oči se šokem otevřely. Rychle a tvrdě se posadil a chytil mě svýma obříma rukama kolem krku. Zlomila jsem jeho úchop. Uviděl, že jsem to já a zalapal po dechu. „Em. Musel jsem mít noční můru. Jsi v pořádku?“
Zasmála jsem se. „Ne. Připomeň mi, že už tě nikdy nemám budit tím, že tě praštím.“
Nakrčil nos. „Praštila jsi mě?“
Zasmála jsem se. „Ano.“
„Proč?“
Ukázala jsem na jeho břicho. „Začne to být špatné.“
Říhnul si. „Už to je špatné.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Špatné!“
Zamračil se.
Bernie zastavil, když jsme byli blízko místa, kde jsme pustili Lea. Zapískala jsem.
Will se potácel a dávil. Vražedně se na mě podíval. „Co jsi to udělala?“
Zvedla jsem ruce vzhůru. „Bernie. Já ne.“
Bernie protočil oči. „Buď v pohodě, princeno. Trvá to pár hodin.“ Rozhlédl se. „Může s ním Leo zůstat, když půjdeme pro Annu?“
Přikývla jsem. „Jo,“ a zapískala jsem znovu.
Will zvedl ruce. „Ne. Ten zatracený vlk mě sežere. Ne.“
Zasmála jsem se a znovu jsem zapískala. Uslyšela jsem křupnutí v lese a otočila jsem se, abych viděla jeho rošťáckou tvář, když se plížil z lesa. Klekla jsem si. Běhal kolem mě, čichal a kontroloval. Zavrčel na Bernieho a Willa. Zasmála jsem se a nechala ho, aby do mě párkrát šťouchnul. Obalil své tlapy kolem mě a přitulil se. Objala jsem ho zpět. „Ahoj, chlapče.“
Podrbala jsem ho za ušima. „Bavil ses v lese?“
Udělal svůj divný zvuk a lehce mě kousl. Čichal ke mně a kýchal. Zasmála jsem se. Otočil se a podíval se na Willa, znovu zavrčel.
Chytla jsem ho za kůži. „Ne.“
Ještě jednou zavrčel a pak zakašlal. Will přešel na konec silnice a posadil se na kládu akorát uvnitř lesa.
Šla jsem k Willovi a klekla si před něj. „Jsi v pořádku?“
Zavrtěl hlavou. „Budu v pohodě. Pokud ne, zabij za mě Bernieho, dobře?“
Zasmála jsem se a podívala jsem se na Bernieho, který znovu protáčel oči.
Vážně jsem se na Lea podívala jako vždycky, když jsem chtěla, aby poslouchal mé příkazy, nahrbil se. Ukázala jsem na Willa. „Udržíš ho v bezpečí. Vrátím se, ano?“ Znovu jsem si klekla a sklonila se k Leově srsti. „Mám ho ráda. Prosím.“ Postavila jsem se a podívala jsem se na oba.
Leo zavrčel.
Will vypadal, jako kdyby chtěl také zavrčet.
Založila jsem si ruce na bocích. „Ať to funguje.“
Leo se podíval na Willa a nadzvedl pysk. Will udělal to samé. Tleskla jsem, abych jejich tváře přitáhla k sobě. „CHOVEJTE SE!“
Oba měli stejný výraz.
Otočila jsem se a plížila se zpátky k dodávce s Berniem. Ohlédl se. „Sežere ho.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, je to jen scénka pro mě.“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Em, on sežere Willa.“
Ohlédla jsem se a všimla si, že Leo je ve svém útočném postoji. Zasmála jsem se a nastoupila do dodávky. Zakřičela jsem ven. „Myslela jsem to vážně!“
Oba se na mě podívali a pak Will vyzvrátil svou snídani všude po lese. Leo vyděšeně uskočil.
Zasmála jsem se. „Je v pohodě.“

Bernie nastartoval dodávku. „Tohle je zatraceně velký vlk.“

12 komentářů:

  1. Děkuji za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. ďakujem za preklad, to som teda zvedavá, či ten liek Anne pomôže.:-) Lenka

    OdpovědětVymazat
  3. ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Tak dúfam, že ten liek pomôže Anne.
    A Leo nezožerie Willa :D :D :D
    ďakujem za preklad a korekciu

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuju za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad nové kapitoly. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Ráda bych viděla, jak se Leo pokusí sežrat Willa :-D mohla by to být dost dobrá komedie, když je teď Willovi špatně :-D :-D Díky za další kapču ;-) :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad další kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za další kapitolu a těším se na pokračování :)

    OdpovědětVymazat