sobota 10. května 2014

11. kapitola

Prašná cestou, kterou jedeme, není ta samá, kterou jsme přijeli. Je to zadní cesta s žádnými rozbitými auty nebo vypálenými vozidly, které se staly obřími květináči.
„Město není něco, co už jste nikdy viděli. Lidé tam žijí, aniž by se moc zapojovali do dění mezi sebou. Skutečně mezi sebou důvěrně nemluví, je to falešné a účelné. Jsou příjemní, až moc příjemní. Každý se každého bojí, jako kdyby se měli změnit ve strážníky. Pokud porušíte jeden z pěti zákonů, jste buď poslaní do pracovních táborů nebo do pohraničí.“
Zamračila jsem se. „Co je špatného na pohraničí?“

Podíval se na mě ve zpětném zrcátku. „Vsadím se, že žít v pohraničí bylo na začátku těžké i pro vás?“
Přikývla jsem. „Bylo mi deset. Nechápej mě špatně, tvá sprcha je úžasná a získat jídlo snadně také. Ale nebyly to právě tyhle věci, které nás sem v první řadě dostaly? Proč se nesnažíme změnit a být jednoduší? Měli by být vděční za odchod do pohraničí a objevení skutečného významu přebudování světa.“
Pokrčil rameny. „Dobře, představ si nový začátek pro vás všechny. Tito lidé už nějakou dobu žijí pohodlný život. Většina z nich nikdy neopustila město kromě práce na chovných farmách. Věří, že se snaží něco změnit. Věří, že jediná cesta jak zachránit lidskost, je vymýtit nemocné a choroby rozením dětí vyšší kvality. Věří, že oni jsou nejlepší z nejlepších lidských kvalit. Většina z nich vidí chamtivost, nemoci a rozněcování válek jako zla, které existovaly.“
Povytáhla jsem obočí. „Proč prostě nerozmnožují sami sebe a nezůstanou ve svém perfektním městě a nás ostatní nenechají na pokoji?“
Přikývl. „Ale nechají. Začínají přebudovávat společnost. Teď kontrolují množení v rámci manželství.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Pak tedy nechápu, proč stále udržují otevřené chovné farmy?“
Jeho oči zmatněly. „Je posedlý zdokonalováním lidí. Chce vybudovat armádu perfektních lidí, aby ochránil budoucnost před rozkladem společnosti jako naposledy. Lidi jako ty a Star, které nepotřebujete moc k životu a nikdy nejste nemocné a nepotřebujete léky. Já, Jake, Anna a Will jednoho dne pravděpodobně dostaneme rakovinu z radioaktivního spadu. Většina lidí ji dostane. Půda, voda a ovzduší, všechno je znečištěné. Dostaneme rakovinu. Je to nevyhnutelné. Všichni jsme dělali chyby jako jedení věcí, které lidé našli nebo vypěstovali a pili vodu z kontaminovaných studen. Pohraničí je horší než zbytek. Není tam dost zdravého jídla. Útočiště a tábory jsou lepší než městečka. Městečka jsou vážně špatná.“
Přikývla jsem. „Zníš jako můj otec.“
Nadzvedl obočí. „Pravděpodobně věděl hodné o konspiracích. Zaručuji ti, že věděl o tobě a co ti jeho bratr udělal. Je to velmi znepokojující. Pravděpodobně to tvého otce poznamenalo, učinilo ho to šíleným a posedlým. Vím, že mám své chvíle. Některé věci mě zneklidňují. Víš, proč jsou matky zabíjeny? Protože jsou nemocné po třech upravených dětech. Mohou jich mít nejvýš tři. Děti jsou vytvořeny, aby si z matky vzaly všechno, jako parazité v hostiteli. Tvoří se tak velmi zdravé děti, ale nechávají matky zesláblé. Během třetího porodu tyto ženy umírají, jen to nevědí.“
Podívala jsem se na Willa. Skousl si ret a odvrátil se ode mě.
„Pokud zastavíme chovné farmy a zničíme pracovní tábory, jaké jsou šance, že se lidé prostě vrátí do normálu?“ Zeptala jsem se po chvíli.
Zavrtěl svou tmavovlasou hlavou. „Já nevím, Emmo. Je tu mnoho věřících. Měli těžké časy na úplném začátku. Zpočátku žili těžký život.“
„Co lidé, kteří nevěří?“
Will se otočil a podíval se na mě. „Žili jsme mezi nimi v táborech. To jsou nevěřící. Nevěří v chovné farmy ani v pracovní tábory. Většina vědců, s nimiž jsem se setkal, to nesnáší. Říkají, že je to nepřirozený výběr.“
Nechápala jsem to. Zpracovávala jsem to a vrtěla jsem hlavou. „Ne. Lidé v táborech ani nevěděli, jak chovné farmy fungují, dokud jsme nezjistili, že dívky umírají.“
Will si vzdychl. „Jo, ale vědí, že chovné farmy existují a nesouhlasí. Jsem si jistý, že Marshall to věděl všechno, nemůžeš říct, že ne.“
Zašklebila jsem se. „Ve městech musí vědět, jak to funguje. Pracují na farmách.“
Bernie přikývl. „Většina lidí ví, jak pracovní tábory a farmy fungují. Asi by nesouhlasili, kdyby to byli členové jejich rodiny a ne špinaví lidé z pohraničí. Věří – věří, že je to pro vyšší dobro.“
Založila jsem si ruce a opřela jsem se o Lea. Funěl a na mě díval, byla jsem z toho naštvaná. Trhla jsem nohou. Stále jsem ještě nepřišla na to, jak to, že jede se mnou. Odmítl zůstat s Annou, dokonce i potom, co jsem na něj křičela. Dokonce není ani naštvaný, jak by byl za normálních okolností. Nesnáší, když se na něj křičí.
Přimáčkla jsem svůj obličej do jeho srsti a zhluboka jsem dýchala. Nějak pořád voněl jako les. Když jsem zavřela oči, cítila jsem u sebe stromy.
Will mě chytil za paži. „Musíš být civilizovanější.“
Zamračila jsem se. „Zvládnu to úplně v pohodě.“
Podíval se na mě tak, až mi zčervenaly tváře. „Em.“
Žvýkala jsem si ret a pak sem si povzdechla. „Myslím, že ano. Pamatuju si, když jsem byla malá a babička mě plácla, když jsem říkala neslušné věci a byla jsem zlá. Vždycky mě plácala. Když tam byli její přátelé, měla jsem být vidět a ne slyšet. Měla jsem mít pěkně překřížené nohy a nežvýkat s otevřenou pusou.“ Mozek mě téměř bolel, když jsem se snažila vzpomenout na tolik pravidel, která mě učila. „Uhm, říkala, že mám mít lokty mimo stůl, nevodit zvířata do domu, vždycky spláchnout, když jsem hotová a vždycky si umývat ruce.“ Klepala jsem prsty na nohu a ukázala na něj, když jsem se usmála. „Nepřerušovat lidi, když mluví, svými stupidními nápady, které můžou počkat, dokud nedomluví.“
Podíval se na Bernieho a oba se rozesmáli.
Zamračila jsem se. „Co?“
Will zavrtěl hlavou. „Byla jsi trochu divoká dokonce i před koncem světa, že ano.“
Založila jsem si ruce a opřela jsem se zády o Lea. „Ne. Sledovala jsem s babičkou Dny našich životů a četla jsem knížky. Měla ráda Deana něco a Stephena něco a V.C. něco. Její oblíbené byly série z hor o chlápkovi jménem Jamie a dámě jménem Claire. Bylo to smutné.“ Tváře mi hořely, když jsem si vzpomněla na detaily té knihy. Zůstaly se mnou napořád. „Diana Gabaldon. Nikdy nezapomenu její jméno.“ Nemohla jsem si pomoct, ale přála jsem si, aby Will byl víc jako Jamie. Byl dokonalý.
Bernie se na mě ustaraně podíval ve zpětném zrcátku. „Četla jsi tyhle knihy, když ti bylo deset?“
Přikývla jsem. „A v jedenácti a ve dvanácti a ve třinácti.  Nechala pytle těchto knížek v chatě. Četla, když tam byla. Nebylo co jiného dělat. Nikdy nezavedli elektřinu. Tátu trval na tom, zůstat mimo síť, jako ty.“
Usmál se. „Ty ses pro tohle narodila, viď?“
Pokrčila jsem rameny a podívala se ven z okna. Cítila jsem, že se vysmívají, i když se nesmáli nahlas.
„Narodila se k boji. Podívej se na ten zamračený pohled na tváři,“ ukázal Will dozadu na mě.
Zasmála jsem se a zavrtěla jsem hlavou. „Jsi blbec.“
„Emmo, vážně, musíš se dobře chovat. Jedna věc zničí celou věc.“
Dívala jsem se na Bernieho. „Já to vím. Nejsem idiot. Vím, že Anna je v nebezpečí. Viděla jsem dnes ráno tu ránu.“ Myslela jsem na její zpocenou kůži a bojovala jsem s bolestí ve svém srdci. Její situace byla druhým důvodem k výletu do města.
Když jsme se blížili, žaludek se mi změnil v klubíčko nervů. Neviděla jsem nic zvláštního, dokud jsme nezatočili za roh a já uviděla vrchol něčeho nad stromy. Třpytilo se to na slunci.
„Tady to je.“
Mráz mi přeběhl po zádech, když jsem se předklonila a ukázala. „Zastav tady.“
Vypadal zmateně, ale zastavil. Otevřela jsem dveře a podívala se na Lea. „Víš, co máš dělat, ano?“
Protáhl se a vyskočil z velké dodávky. Postavil se na zadní nohy a přední tlapy mi obmotal kolem krku. Objala jsem ho a zašeptala mu do srsti. „Drž se dál od lidí, ano? Zapískám, pokud tě budu potřebovat.“ Znovu jsem projela prsty jeho srst. Potřebovala jsem extra dotyky, abych si jich hromadu uchovala v paměti.
„Miluju tě, Leo.“
Zapředl a seskočil. Podíval se na Willa a vběhl do lesů. Viděla jsem ho koukat se směrem ke městu. Vnitřnosti mi hořely. Nechtěla jsem, aby tu byl.
Nevnímala jsem ten pocit a vrátila jsem se dovnitř.
„Bude v pohodě,“ Will mi položil ruku na nohu. Odsunula jsem se z jeho dosahu. „Měl by zůstat mimo. Je tvrdohlavý jako mezek.“
Ruce se mi začaly potit, když jsme byli blízko města. Čisté kalhoty a triko svědily. Byly čisté z balíčku. Nikdy neprané ani nošené. Neměla jsem je ráda. Dokonce ani pořádně nesedělo, ale Bernie říkal, že všichni nosí volné oblečení, příliš těsné zadržuje toxiny v těle.
Ačkoliv plátěné kalhoty a triko byly příjemné v letním horku. Jen mé ruce byly zpocené, a to nebylo z horka. Otírala jsem si je o kalhoty. Přála jsem si, abych měla svůj luk. Jeho svírání by bylo o moc lepší pocit.
Cítila jsem chladný, zlý pohled, které mi přeběhl po tváři. Bylo to jako kousek mé sebeobrany. Nemohla jsem být kolem dalších lidí bez ošklivého pohledu na tváři.
Ve výhledu už bylo celé město. Bylo to něco jako z Čaroděje ze země Oz. Bylo to úžasné. Třpytilo se na slunci a nutilo mě to cítit se inspirovaná. Najednou jsem ho nechtěla zničit.
„Měl jsi zůstat v domě. Přijdou na to, že jsi starší než dvacet osm.“
Will ukázal svou vlastní verzi sebevědomého pohledu, když jsme dorazili d blízkosti brány a k tomu, co vypadalo, jako zátaras stráží. Bylo to tak, jak mi Meg říkala. Bernie zpomalil a stáhl okénko. Nemohla jsem odtrhnout oči od nádhery před sebou.
„Méně fascinovaně,“ zašeptal Will. Zavřela jsem pusu a podívala se na muže mířícího k nám. Měl tmavě modrou uniformu a velkou zbraň v rukách. Vypadal troch starší než a velmi vážně.
Bernie mu podal kartu, jako byla ta, kterou jsme otvírali dveře na chovných farmách.
„Doktore Sinclaire, jak se máte?“ Zeptal se muž.
Bernie pokrčil rameny. „Začíná mi být horko s otevřeným okýnkem.“
Muž se podíval za něj a kývl mým směrem. „Kdo jsou vaši přátelé?“
Dívala jsem se na jeho tmavě modré oči a zajímalo mě, jestli teď mají všichni modré oči. Díky jeho tmavým vlasům vypadaly zářivější než byly.
Bernie ukázala na Willa. „Tohle je doktor Henderson a tamto je jeho sestra. Jsou to moji hosté z farmy.“
Nadzvedl obočí. „Mají také ID karty?“
Will podal muži svou kartu. „Tady je má.“
Podala jsem svou a všimla jsem si, jak zpocené mám ruce. Zajímalo mě, jestli je falešná ID karta od nich vlhká.
Prohlídl je a podal nám je zpět. „Dobře. Jeďte.“ Podíval se přímo na mě. „Pěkný výlet. Doufám, že si užijete město.“
Přikývla jsem. Nevěděla jsem, jestli se mám usmát nebo ne.
Dojeli jsme k další zastávce, kdy jsme byli rychle prohlídnuti kvůli infekci a nemocím. Když jsme prošli, téměř jsem hyperventilovala.
Bernie se usmál dozadu, když jsme vjížděli do malého města. „Nemusíš se trápit, všechny ty exploze zničili veškerou tvojí evidenci, kterou na tebe měli.“
Trhavě jsem zakroutila hlavou. „Měli mě ve Spokane.“
Nadzvedl obočí a zašklebil se. „Ou, to je mi líto.“
„Proč?“
Odmávl to. „Žádný důvod. Zvládla jsi to – to je velká věc.“
Will se podíval dozadu na mě se zmateným pohledem, ale neodtrhla jsem pohled od Bernieho. „Co se děje ve Spokane?“
Jeho pohled se přesunul ze mně na Willa a pak zpět na silnici. „Smrtelné experimenty. Tam drží infikované a experimentují na nich. Stará nemocnice se používá k nalezení léku a jaké je spojení mezi těmi, kteří nezemřeli. Většina zemře. Je to jen sedm procent těch, kteří žijí s nemocí.“
Pokrčila jsem rameny. „Vypadá to sakra mnohem víc než sedm procent.“ Podívala jsem se na skleněné a mramorové město. Bylo zářivé a čisté jako farmy.
„Je to jako, kdyby všechny barvy a osobnosti, které nás dělají lidmi, jsou pryč,“ zamumlal Will a podíval se ven na lidi, kteří chodili v nudných barvách a nemluvili.
„Vypadají jako roboti, že ano? Je to jako science fiction film z počátku druhého tisíciletí,“ souhlasil Bernie.
Nikdy jsem je doopravdy nesledovala, ale chápala jsem, co říkají. Ti lidé byli prkenní. Stejně jako já, jsem si jistá, že vidím chodit ty samé lidi, jako kdyby se scenérie opakovala, a vidím věci, o kterých všichni mluví. Malá skupina dětí asi v Megině věku šla společně po chodníku. Měli v očích blesky a jejich chůze byla hrozivá. Měla jsem špatný pocit v břiše, když jsem je viděla. Jeden se na mě podíval, když jsme projížděli. Zašklebil se na mě. Nelíbil se mi ten pohled. Neměla jsem je ráda.
„Jsou děsivé,“ zašeptala jsem.
Projeli jsme kolem budově, která vypadala povědomě. Pak jsem si uvědomila, že je stejná jako chovné farmy. Nevědomky jsem nakrčila nos.
Celé město se stalo děsivým. Ty děti a budova chovné farmy to zkazily. Připomněla jsem si, že to můžu všechno vyhodit do vzduchu.
„Mají tady záložní tlačítko na explozi?“
Bernie se na mě podíval a zavrtěl hlavou. „Ne. Budeme muset přinést výbušniny.“
Pokrčila jsem rameny. „Budeme muset přijít na to, kam je uložit.“ Nevěděla jsem nic o vyhazování věcí do vzduchu. Udělala jsem to, když jsem musela, ale výbušniny už tam byly.
Bernie vjel do širokého průjezdu a pokračoval dál. Kůže mi mravenčila, když jsme vjeli do tmy. Viděla jsem další auto, ale ne lidi. Přední světla dodávky ukazovala malá temná zákoutí všude. Zavrtěla jsem hlavou.
Teplo překrylo mé ruce. Otočila jsem je a nechala jsem Willa, aby mě držel.
„Nechci tu být. Nelíbí se mi tady.“
Will mě zmáčkl. „To je v pořádku, zlato. Zůstaň v klidu. Pamatuj, lidé nás budou sledovat.“
Zatřásla jsem se. „Nevidím lidi. Jen tmavá zákoutí.“ Dodávka zahnula za další roh. Cítila jsem, že panika se mění na vztek. Neměla jsem ráda tmavá zákoutí v budovách. Neměla jsem ráda nová místa, kde jsem neznala cestu ven. Zavřela jsem oči a přestala jsem se dívat. Zhluboka jsem se nadechla a viděla jsem Leovu tvář. Jeho uličnický vlčí obličej. Věděla jsem, že kdybych zapískala, přiběhl by. Vždycky přiběhne.
Chytila jsem Willa a věděla jsem, že on také vždycky přijde. Dostaneme se pryč z města. Všechno bude v pořádku. Odříkávala jsem to a modlila jsem se, abych tomu začala věřit.
Otevřela jsem oči, když dodávka zastavila na špatně osvětleném místě. Podívala jsem se na Bernieho. „Kde jsme?“
Ukázala na dveře nalevo. „Můj dům ve městě.“
Doktor ze Spokane naplnil mé myšlenky. Rozhlédla jsem se po zaparkovaných autech a zašeptala jsem. „Parkade.“
Bernie se na mě podíval a zasmál se. „Pamatuješ si je?“
Zavrtěla jsem hlavou a dotkla se prsty chladného skla. „Ne.“
Will vyskočil ven a otevřel mi dveře. Znovu mě chytil za ruku. Třásla jsem se.
„Proč prostě nemůžeme bojovat v lese? Jsou dobrá v lesích,“ zamumlala jsem a nechala ho vytáhnout mě z auta. Obešli jsme ho ke dveřím. Byl velký a kovový. Bernie projel svou kartou a otevřel. Tady mají také zámek na dveřích? Nikdo nikomu nevěří. Všechno je čisté a bílé a zářivé, ale je tu také mrtvé. Prostě tu smrt lépe vypadá než venku v pohraničí.
 Pustila jsem Willovu ruku, když jsme prošli dveřmi. Uviděla jsem dívku a muže trochu staršího než já. Nedívala se na mě. Sledovala jsem ji – způsob, jakým se vyhýbala našemu očnímu kontaktu, jen se dívala na věci a nějak mě periferně sledovala.
Měla stejné kalhoty jako já, hnědé plátěné, ale její triko bylo dětsky modré a moje nachové. Myslím, že moje babička by to mu říkala fialková.
Její vlasy byly lesklé a čisté. Vím, že já jsem tak nevypadala. Má kůže je opálená a pihovatá, kde její jí krémová. Vypadá jako z chovné farmy.
Její zelené oči nyní propichovaly mé.
Myslím, že všichni nemají modré.
Bernie šel chodbou za ní. My jsme ho následovali.
Usmála se na Willa. Viděla jsem, jak jí červenají tváře a protočila jsem oči. Zahnuli jsme za roh, podívala jsem se na něj. „Nemůžeme tě nikam vzít, co?“
Vypadal zmateně. „Kdo?“
Bernie se zmateně ohlédl a otevřel nám dveře. Když jsme vešli, byla jsem omráčená. „Lidé takhle žijí? Dobrovolně?“ Cítila jsem nečistoty na své kůži v porovnání s bílou místností a velkým zářivým otevřeným prostorem. Místnost byla větší než jakýkoliv stan a zářivější než jakýkoliv dům, ve kterém jsem se schovávala.
Will zapískal. „Už dlouho jsem podobný dům neviděl.“
Cítila jsem se zle. „Lidé umírají v lesích z nedostatku vody a jídla nebo že jedí špatné věci, a tady ve městě všichni žijete takhle? Byla jsem ve městě před pár lety a lidé tam jsou tak špinaví a vyhublí, že jedí vlastní mrtvé.
Bernie se zašklebil a zvedl ruce. „Já jsem nechtěl tuhle válku, Emmo.“
Podívala jsem se na Willa pro podporu, ale on zavrtěl hlavou. „Nemůžeme se zaměřovat na malé věci. Musíme zachránit Annu.“
Spolkla jsem vztek i bolest. Bojovala jsem s touhou řečnit a rozbíjet věci.
Will se začal smát a ukázal ven z okna. „Vidím skupinu těch malých dětí někoho mlátit. Vždy jsem si myslel, že jsou to bláznivé příběhy na strašení lidí.“
Šli jsme k němu a docela jistě tam byla skupinu dětí, které někoho bily v uličce mezi vysokými budovami. Nikdo to nezastavil. Nikdo se na to ani nepodíval. Procházeli uličkou a ignorovali, že se to děje. Zpoza rohu se objevila dodávka a zastavila stopu od nich. Muži v bílých pláštích vyskákali ven a pronásledovali děti. Bylo to jako sledovat televizi, když jsem byla malá.
„Proč je nepřestane vytvářet, když jsou takovéhle?“ Zamumlala jsem a dotýkala se prsty chladného skla.
„Já nevím. Je přesvědčený, že je může kontrolovat a že odrostou jejich povaze a špatnému chováním,“ Bernie stál vedle mě a povzdychl si. „Nevidí to. Nikdo z nich.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Jaké mrhání času a technologií. Vybudoval tohle město a tento život, ale pro co? Aby tihle šílenci mohli převzít a zničit všechno, pro co pracoval? To nedává žádný smysl.“
Odvrátila jsem se od toho a dívala jsem se ven na město. Je malé, ale všechno se třpytí ve skle a v kovu. Vypadalo nově, ale lidé ne. „Všichni vypadají stejně jako v pohraničí. Nejsou oblečení pěkně.“
Will přešel ke mně. Teplo jeho těla bylo tak blízko mému, že jsem se zatřásla. „Nemají žádné továrny nebo bavlněné pole nebo tak něco. Nedělají nový svět, jen postavili zdi a pár míst k životu. Pracovní tábory jim dodávají jídlo a nezbytné věci, ale jinak nejsou o moc jiní než my ostatní. Vybavení a oblečení skladují.“
Bernie se na nás ponuře podíval. „Až na to, že mají armádu a populaci lidí. Cítíme se bezpečněji ve skupině. Lidé přirozeně chtějí být mezi ostatními lidmi. Dříve jsme to tak říkali, bezpečí je v počtu.“
Přikývla jsem. „Cítím se tu bezpečně. Necítím – necítím se příjemně s těmi zdmi a možnostmi, ale cítím se v bezpečí. Můžu zavřít oči a spát a vědět, že se mě v noci nikdo nechystá zabít.“
Pokrčil rameny. „A přece je to pro někoho jako ty nejnebezpečnější místo.“
Sledovala jsem jeho tvář, když to říkal. K věcem, které říkal, neprojevoval emoce, kromě sarkasmu. Toho měl hodně. Zajímalo mě, jestli někdy plakal nebo se cítil vyděšeně.
Will mě chytil za ramena. „Pojďme odpočívat a pak zamíříme ven do noci.“
Bernie ukázal na dveře napravo od nás. „Tohle je pokoj pro hosty.“
Než jsem si uvědomila, co se děje, Will mě vzal za ruku a přistrčil ke dveřím. Když je otevřel, zamračila jsem se a podívala jsem se na Bernieho. „Je tu jiný pokoj?“
Ukázal na dveře na druhé straně bytu. „Můj.“ Šklebil se na mě, jako kdyby mě povzbuzoval. Podívala jsem se nahoru na Willa. „Můžeš jít spát s ním.“
Zasmál se, vtáhl mě do místnosti a zavřel za námi dveře. „Nehnu se od tebe. Budu spát na židli.“
Podívala jsem se na malou židli a na tak malou postel a vzdychla jsem. „Ne. Jen zůstaň na své straně postele.“
Sundala jsem si boty a vlezla jsem do přikrývek ve svých kalhotách. Nesnášela jsem vnášení celodenní špíny do postele, ale tyhle šaty jsou čistější než mé tělo.
Zavřela jsem oči a předstírala jsem, že jsem si nevšimla teplo nebo jeho váhy na posteli vedle mě.
Rychle jsem odpadla, nejvíc asi proto, že byl tady. Je tou nejbezpečnější věcí na světě. On a Leo.
Vzbudila jsem se s pocitem tepla pode mnou a kolem mě a zasténala jsem. Snažila jsem se projet prsty srst, ale našla jsem kůži, horkou kůži. Otevřela jsem jedno oko, abych se našla roztažené přes něj, jako to dělám s Leem. Ucítila jsem vlhkost pod svým obličejem a trhla jsem s sebou. Pomalu jsem zvedla ruku, abych utřela ty sliny, které jsem na něm nechala. Vzhlédla jsem a doufala jsem, že stále spí, ale místo toho jsem ho našla, jak se uculuje.
„Dobrý večer, madam.“
Polkla jsem. „Promiň.“ Otřela jsem sliny do peřin.
Zasmál se, zatřásl s námi oběma a přitiskl si mě znovu k hrudi. „Na takovou stydlivou a prudérní dívky, jsi nezbedný spáč.“ Odtahovala jsem pryč jeho tlusté paže, které mě věznily. „Oj, teď nikam nepůjdeš. Třela ses o mě a tiskla ses ke mně celé odpoledne.“
Zrychlil mi tep. Cítila jsem paniku. Jeho slova mi hrozila v hlavě, ale jeho jemný úsměv a planoucí pohled mě neděsily. On mě neděsil. Teď jsem si to uvědomila. Jen hra v mé mysli ho držela na uzdě, děsila jsem sama sebe.
Přetočil se k mému boku a uvěznil mě. Bylo to těsné, omezující, ale mě se to líbilo. Jako kdybych byli v kokonu.
Mé ruce přitisknuté k jeho hrudi se třásly.
Ďábelsky se usmál a přitiskl své rty na mé. Teplo a intenzita jeho, jak se ke mně tiskne, vytvářela jiskřičky tam, kde se naše kůže spojila.
Jeho jazyk vklouzl mezi mé otevřené rty. Líbala jsem ho stejným způsobem, klouzala svým jazykem po jeho. Naše vlhké rty se laskaly a sály navzájem. Sál můj jazyk a zachytil vzdech, který mi unikl.
Dech se mi prohloubil s pohyby mých rukou. Hnětla jsem silná, svalnatá zády, chytila jsem ho a stáhla jsem ho dolů na sebe.
Pohyboval se mezi mými stehny, tiskl se na mě. Nevěděla jsem, co se děje, ale tiskla jsem se k němu zpátky. Byl jemný a delikátní při polibcích a laskání. Jeho ruka přejížděla z mé nohy nahoru na stehno. Přerušil náš polibek a jemně mě líbal na krku. Pevně mě chytil za zadek a téměř mě zvedl.
Nebylo to takové, jaké jsem si to představovala, nic z toho. Byl mírný a jemný. Posadil se a pomalu mi rozepínal knoflíky na košili, políbil mou odhalenou pokožku s každým rozepnutým knoflíkem. Pak ji rozevřel. Mé ruce se přirozeně zvedly, abych se zakryla. Když jsem si zakryla prsa, mé zdi se začaly znovu stavět. Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“
Kývl a zasmál se. „Dobře.“ Slezl z postele a natáhl si košili. Těžce oddychoval, oba jsme těžce oddychovali.
Podíval se na mě a já uviděla něco, co jsem u něj ještě nikdy neviděla – porozumění. Nebyl naštvaný, nebyl zlý, nebyl sarkastický nebo hrubý. Chápal to. Viděl, jak vyděšená jsem byla.
Zamračila jsem se a udělala inventuru ve svých pocitech. Nebyla jsem vyděšená. Chtěla jsem ho. Chtěla jsem, aby vlezl zpátky do postele. Chtěla jsem, aby mě znovu hladil.
Podívala jsem se na dveře a kývla jsem. „Podívej se, jestli je zamčeno.“
Nakrčil obočí, „Co?“
Polkla jsem, stále jsem se zakrývala, „Podívej se, jestli je zamčeno.“
Začínal chápat, co říkám. „Je. Zamkl jsem, když jsme přišli.“
Zhluboka jsem se nadechla a sundala jsem ruce ze své hrudi. Položila jsem je na postel, chytila jsem se přikrývek, které byly stále teplé z jeho těla.
Vyklenul obočí a já drobnými záškuby přikývla. Stáhl si košili a odhodil kalhoty. Udělal krok jen ve spodním prádle a ještě jednou se na mě podíval. Nechala jsem ho. Jeho tělo bylo krásné. Byl svalnatý a jemný a já se chtěla pomalu dotýkat každého kousku. Můj pohled se zabodl do jeho spodního prádla a přikývla jsem. „Ano.“ Chtěla jsem se dotýkat každého kousku.
Vlezl do postele a odtáhl pryč přikrývky. Jeho prsty se třásly stejně jako moje, když mi stahoval kalhoty. Oba jsme byli jen ve spodním prádle. Zahákl mi prsty za jejich okraj.
„Poslední šance.“
Usmála jsem se. „Ano.“

Úsměv se mu objevil na tváři, když je stahoval dolů a já potlačovala infarkt, o kterém jsem si byla dost jistá, že ho mám.

12 komentářů:

  1. ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. ďakujem za skvelý preklad :D už sa fááákt teším na pokračovanie :D

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za překlad další kapitoly. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Díky těším se na pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  5. Teda tohle jsem fakt nečekala.. :D děkuji za překlad a těším se na další kapči ;)

    OdpovědětVymazat
  6. ďakujem za preklad, a samozrejme v tom najlepšom koniec.:-) teším sa na pokračko Lenka

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. jéééj taký koniec... dikes za ďalšiu kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji moc za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za pokráčko :-).

    OdpovědětVymazat