středa 26. března 2014

9. kapitola

Elena se zhroutila na Karlovu hruď, zcela uspokojena a zavrtala se mu hlavou do důlku pod bradou. „Ach. Můj. Bože. To bylo... vždycky je to takové? To bylo úžasné. Slyšela jsem, že je to na poprvé spíše mizerné – tohle ale mizerné vůbec nebylo. Nečekala jsem, že na úplném konci – začneš zářit, jako vážně, že se rozzáříš. Všechno kolem tebe bylo zlaté – cítila jsem, jak mnou to světlo prochází. Pořád to cítím – tebe – uvnitř sebe. Líbilo se to i tobě? Byla jsem dobrá? Karle?“
Podívala se na něj.
„Karle?“

Vypadal... jako by zrovna moc v pořádku nebyl. Jeho klidná tvář byla ještě klidnější než kdy jindy, oči měl otevřené a nehybné, ne – počkat – celé jeho tělo bylo nehybné. Její mysl si pospojovala to, co viděla, a Elenu sevřel chladný strach, tak jako ještě nikdy.
„Karle?“ Hlas se jí třásl a nechtělo se jí věřit té scéně, kterou tady viděla před sebou.
Ne... tohle je vtip. Karl rád vtipkuje.
„Nech toho, Karle.“ Natáhla se a zamávala mu rukou přímo před očima. Ani nemrknul, ani neucukl – ve tváři se mu nehnul jediný sval.
Ne, ne, ne ne ne ne...
„Karle!“ Zatřásla s ním a pak ho dloubla pod jedno z otevřených oči, směšná akce, které by se jindy byla bývala od srdce zasmála.
Nic.
„Ach ne! Bože ne!“
Puls... musí nahmatat puls!
Popadla ho chvějící se rukou za zápěstí, pak si ale uvědomila, že mnohem jednodušší bude nahmatat puls na krku a přiložila dva prsty na krční žílu – nebo alespoň tam, kde předpokládala, že by mohla být.
Oči se jí zalily slzami a měla nejasný pocit, jakoby něco ztratila. Nic. Necítila vůbec nic! Přitiskla prsty ještě silněji a pohybovala jimi kolem dokola.
Uteklo třicet vteřin. Ach Bože! Vzchop se, Eleno – Karl tě potřebuje...
Slezla z něj a posadila se na posteli, vedle jeho těla. Zaklonila mu hlavu, vyčistila dýchací cesty a pak mu položila rty na jeho a vydechla.
Dýchej!
A vydechla.
Proboha dýchej!
Sepjala ruce, jednu přes druhou a modlila se, aby trefila to správné místo, pak tvrdě stiskla prostředek jeho hrudi. Pokračovala s kompresí... kolikrát by měla zatlačit? Patnáctkrát? Třicetkrát? Napočítala do třiceti a pak mu opět dýchla do pusy.
Poté mu opět začala stlačovat hruď.
„Je mrtvý.“
S vyděšeným výkřikem se otočila čelem k až příliš známému hlasu za ní a kromě stínů neviděla vůbec nic... jak jinak.
„Ukaž se, Shanko!“ vyzvala ho.
„Jmenuji se Nathaniel.“
„Nezajímá mě, jak se jmenuješ. Co jsi mu provedl?“
„Já, nic.“
„Lžeš.“
„Nelžu – nemělo by to smysl.“
„On není mrtvý.“
„Necítím z něj žádnou životní sílu, ty ano?“
Životní sílu? Ze vzpomínek jí vytanul ten motýl, kterého oživila a ji na chvíli zaplavila vlna naděje. „Život – já mu můžu vrátit zpátky život.“
„Ne, to nemůžeš.“
„Drž hubu! Anebo ještě lépe, jdi do prdele!“
Místnost se rozezněla jeho smíchem a energie téhle noční můry ji obklopila ze všech stran. Ignorovala to – byl pouhým stínem. Leda, že by to byl sen. Bože, prosím, ať je to jen sen...
Tvrdá realita všude kolem ji ale přesvědčovala o tom, že nesní. Zavřela oči a vzpomněla si na motýlka a na sebe jako dítě. Od toho dne už nikdy nic a nikoho nevzkřísila, příliš vyděšená tím, že by její počin mohl nějakým způsobem destabilizovat svět. Nyní takový strach neměla a ani tehdy, před lety, když v rukou držela toho motýlka... s Karlem vedle sebe.
Karl.
Ovládla ji strašlivá úzkost, ale ona ji od sebe odstrčila a soustředila se ještě intenzivněji. Soustřeď se!
Poklekla u něj, nadzvedla mu hlavu, kolébala ji v náručí, hladila ho po vlasech. Cítila, jak se v ní vzpíná síla života a smrti a snažila se ji donutit, aby se přesunula do něj. Nic se nestalo.
Měla by jím procházet, jako by byli jeden součástí druhého, ale kdoví proč narážela její životní síla na jakousi bariéru. Pokusila se o to ještě jednou, bezvýsledně.
„Nedokážu to...ach, ne..."
Dolehla na ni celá ta realita. Z hloubi jejího hrdla se vydralo zakvílení, které jí vůbec nebylo podobné. Plně ji ovládl smutek a slzy jí padaly proudem na tvář jejího milého. Mrtvý.
Mrtvý.
"Karl je m-mrtvý..." zavzlykala.
"Ano."
"P-proč ho n-nedokážu vrátit z-zpátky?"
"Protože jsi to ty, kdo ho zabil."
Najednou bylo v místnosti ticho, jak ohromeně ztichla.
Zavrtěla hlavou. "Ne..."
"Copak ti to ještě nedošlo? Kdo jsi? Co dokážeš? Sukuba..."
Němě pokračovala ve vrtění hlavou.
"Tvůj otec byl Shanka. Tvoje matka ti to nikdy neřekla. Ty, Eleno, jsi napůl Shanka démon a napůl čarodějka třinácté generace."
"Ty..."
"Lžu? Už jsem ti říkal, že nelžu – to tvoje matka ti lhala."
"Máma..." Ne. To už bylo příliš – příliš mnoho nad její chápání. Podívala se na Nathaniela s rozhodností, která ji samotnou překvapila. "Musíš jít. Chci, abys odešel."
"Dokážu ho přivést zpět... za určitou cenu."
Mlčela.
Shankové nedokáží vrátit zpátky to, co si vzali vlastní rukou, mohou ale požádat jiného Shanku, aby to udělal za ně."
"A ta cena?" Zeptala se suše.
"Půjdeš se mnou. Budeš mou nevěstou. Budeš mou."
Zasmála se, povrchně a tvrdě, znělo to až znepokojivě stejně jako démonův vlastní smích, nyní, když už v ní pravda zasela své semínko. Sevřela Karla v náručí ještě pevněji. "Nikdy. Nathanieli, nikdy nebudu tvou."
Poslední svíčka v pokoji se rozblikala, když démon frustrovaně zavrčel. "Ty už moje jsi, Eleno. Přijdu si pro tebe, až zase usneš a tentokrát," vyplivl, "tady nebude žádný tvůj milý, aby tě zachránil."
"Jdi k čertu," zašeptala.
"Navrhuji, abys přes sebe hodila polštář, čarodějko."
Donutila ho uhnout pohledem, skrývajíc svůj zmatek a pak zmizel.
Ticho v pokoji začínalo být nesnesitelné. Elena se zadívala na Karla, pak natáhla ruku a jemně mu přejela přes tvář, aby mu zavřela oči. Tak. Nyní vypadal tak mírumilovně.
Cítila, jak se jí hrdlem prodírá další vzlyk – chtělo se jí brečet, výt, jen aby ze sebe dokázala dostat tu bolest ven – cítila se však najednou podivně otupělá. Mysl měla přetíženou informacemi a její tělo bylo stále ještě vyčerpané předchozím orgasmem. Zasvitla jí slabá naděje, když ji napadlo, že by mohla použít pero, ke Karlovu oživení... pak si ale vzpomněla, že jej schoval.
Mohla by se pokusit jej najít, to by ale znamenalo opustit Karla. Ne, nechtělo se jí ho opouštět – co když...
Co když co, Eleno? Co kdyby se mu něco stalo? On už je mrtvý.
Cítila, jak její vnitřní pochody jeden po druhém odpadají. Neměla ani zdání, co by teď měla udělat.
A tak natáhla ruku doprava a přitáhla si polštář přes hlavu. Do očí ji uhodila jakási vyboulenina. Sáhla dovnitř povlaku a vytáhla to ven.
Myslela si, že to tam musel dát Nathaniel, když to ale otevřela, uviděla mámin rukopis. Deník… tohle je mámin deník. Co dělá v mém polštáři?
Plna úzkosti jej začala číst. Zpočátku jí nic z toho nedávalo smysl, ale vyskakovala na ni prapodivná slova a věty: Shankové, svádění, zamilovanost, Darius, otec, matka, Elena, dcera, démon, mocný, moc nad životem a smrtí, sukuby, únos, zabití, skrývání… a tak dále a tak dále, stránka za stránkou.
Když byla zhruba ve tři čtvrtině knížky, začal si její mozek dávat části příběhu dohromady. A nejen to, ta samá část si začala vzpomínat i na její dětství – na motýla, na to, když poprvé dostala menstruaci, když jí máma vysvětlovala Elenino posvátné panenství…
Opět pohlédla na Karla. Pak na své ruce. Ohnula je a přála si, aby zase zazářily tím hojivým světlem, které tak často používala. Fungovalo to. Stále ještě měla svou magii. A Karl byl mrtvý.
Shlédla na knihu a její oči se zastavily na posledním slově – slově, které přesně zapadlo jako poslední dílek do skládačky: Lež.
Její život, minulost, budoucnost, to vše se jí rozpadalo před očima. Celé tělo jí naplnil tak velký vztek, že nic takového ještě nikdy nepocítila a její ruce se rozzářily rudě. Ucítila pach spáleného masa a uvědomila si, že rukama pálí Karlovu tvář. S poplašeným výkřikem ho pustila a vstala.
Její chyba… byla to její chyba.
Karl byl mrtvý.
A byla jsem to já, kdo ho zabil!
Začaly ji svědit ruce. Cítila, jako by se jí vařila krev a ona to tak nechala, protože jediné, co nechala zmizet, byl její vztek. Pohlédla na své ruce a všimla si, že jí kůže začíná praskat a šednout až vypadala jako starý chodník.
Viděla černě a její hněv unikl ven výkřikem, který by zostudil kdejakou banshee (víla, věstící smrt). Okna popraskala a střepy z nich se rozlétly všude kolem, pokoj se začal otřásat a celá budova, ve které žila, explodovala v jedné obří, ohnivé kouli.

~*~

Amy stála venku, před Eleniným bytem a přemýšlela, co má, pro všechno na světě, dělat. Její konverzace s Etiennem byla velmi krátká, věděla ale, že ještě není u konce. Etienne však, krátce po svém příchodu k ní domů, měl vizi. Etiennovy vize byly vždy abstraktní, spojené spíše s tušením, než ukázané naplno ve 3D verzi. Tato vize byla stejně tak zvláštní: viděl umírajícího motýla. To bylo vše. Jeho smysly mu ale napověděly, že se to týká Eleny a tak řekl Amy, aby přišla sem. Proč nešel on sám, bylo nad její chápání.
Podrážděná, unavená, se stále ještě třeštící hlavou, i když už tak moc nebolela, skočila Amy – stále ještě bez schopnosti se teleportovat – na tramvaj z Croydonu a zamířila do Wimbledonu. Byla za patnáct minut půlnoc a ulice, kde stála, byla tichá a prázdná – téměř prázdná. Koutkem oka zachytila pohyb na druhé straně Elenina činžáku.
Neměla čas na vztyčení neviditelného pole kolem sebe.
Do pruhu měsíčního světla vstoupila žena, asi tak ve stejném věku jako ona.
Byla neskutečně atraktivní, stála vzpřímeně a její vlasy byly tak černé, že se pod matnými paprsky leskly až do modra. Zdálo se, že ani ona se nikam nechystá, stejně tak jako Amy a jen tam tak číhá. Jak se přibližovala, Pueblova démonská krev v ní jakoby chladla.
Zajímavé.
Přemýšlela, jak by se s ní mohla seznámit, když v tom explodoval Elenin dům a ona byla horkým vzduchem odhozena o několik metrů dál. Horko z ohnivé koule ji celou přelilo, ale neublížilo jí, protože přes její obranné pole se nedostalo, za což byla náležitě vděčná. Štěstí ji opustilo ve chvíli, kdy dopadla na zem – ramenem napřed. Vykřikla a slyšela, jak se k ní blíží čísi kroky.
Nad ní stála ta žena s úchvatnými vlasy, s tváří plnou znepokojení.
Hmmm, můj štít musí být nefunkční. A jak to, že není v plamech?
Oči té ženy byly zářivě modré, barva tropických oceánů a byly ještě úchvatnější než ženiny vlasy.
„Jste v pořádku?“ ozvala se.
„Já nevím…moje ruka…“
„To rameno nevypadá dobře. Zdá se, že jste si ho vykloubila.“
„Co se to, sakra, stalo?“
„Ta budova…“
„Ach Bože…Elena…“
„Vy znáte Elenu?“
„Musíme se jít přesvědčit, jestli…“ její slova zůstala viset ve vzduchu, volně odplynula, zatímco z ohnivého pekla vyšla Elena. Jen…
„Ach. Můj. Bože!“
Žena vedle ní se zhluboka nadechla a Amy cítila, jak ztuhla.
Amy se s ženinou pomocí vydrápala na nohy. „Řekněte mi, že to, co jsem viděla, není pravda.“
„Pokud jste viděla nahou ženu, trochu se podobající Eleně, s šedou pokožkou, která… byla rozbitá či co… a žhnoucíma, zelenýma očima, pak jste viděla to samé, co já.“
„No do prdele! Co to nese?“
Žena přimhouřila oči. „Myslím, že… ach, Svatá matko, to je Karl! To je Karl!“ A bez jakéhokoliv varovaní se tam rozběhla.
„Počkejte!“ vykřikla, zatímco se rozeběhla za ní a snažila se nevnímat pulsující bolest ve svém rameni. Když ji dohonila, stála a zírala s Elenou jedna na druhou. Elena – pokud to byla Elena – svírala v náručí Karla. Evidentně teď byla super-silná a Amy se mohla jen domýšlet, že to byla Elenina magie, která před výbuchem ochránila ji i Karla. V jedné ruce svírala malou knížečku.
Elena se otočila a podívala se přímo na Amy. „Je mrtvý,“ řekla dutě a její tělo se otřáslo. „Zabila jsem ho.“
„Ne,“ řekla pevným hlasem ta druhá žena. „Ty to víš, Eleno a ví to i Karl. Ty jsi ho nezabila.“
„Já ho zabila Mary. Právě jsem z něj vysála život. Cítím ho uvnitř – tu jeho záři.“ A pak, z ničeho nic se na Mary podívala – přímo na ni zírala. „O tomhle se ti zdálo? To proto jsi tady? Věděla jsi, že se to stane?“ Hlas měla tichý a výhružný, přeskakovalo v něm stejně jako v ohni za jejími zády.
„Ne! Samozřejmě, že ne. Zdálo se mi o požáru a o téhle budově a jakmile jsem se z toho snu probudila, měla jsem o tebe strach – musela jsem se přijít podívat, jestli jsi v pořádku…“ V Maryiných očích se zaleskly slzy. „Bože… Karl…“
Elena si jich nevšímala a místo toho se k ní neklonila. „Co jsi zač?“
Mary zavrtěla hlavou. „Cože?“
Kdesi v dálce se ozvaly sirény.
„Eleno…“ Amy se snažila mluvit co nejtišeji dokázala. „Mohly bychom se zamyslet co s Karlem? Hasiči tu budou coby dup – i se sanitkou. Necháš je, aby se o něj postarali?“
Sevřela ho v náručí ještě o trochu víc a oči se jí rozzářily.
„Vím, že ho nechceš nechat odejít. Pokud je ale vážně mrtvý, zaslouží si být zanechán v míru a pokud by tady byla sebemenší šance, že je ještě naživu, pak pro něj bude nemocnice tím nejlepším místem.“
Elena zaváhala.
„Je to člověk, Eleno.“
Vypadalo to, jako by pronesla kouzelnou formuli. Elena ho položila na zem s takovou jemností a citem, které byly v naprostém rozporu s jejím novým chováním.
Mary si sundala kabát a přikryla jeho nahé tělo, jak nejlépe to šlo.
Elena ucouvla.
„Počkej, kam se to chystáš?“
„Nikdo by mě takhle neměl vidět,“ zašeptala. „Podívej se na mě.“
Jistě, ani Amy nevěděla, jak by kterákoliv z nich dokázala vysvětlit Elenin vzhled. „Kam půjdeš?“
Udělala poslední krok k Amy a podala jí knihu, kterou do té doby svírala v ruce. Amy natáhla svou zdravou paži a vzala si ji od ní.
„Co je to?“
„Největší lež ze všech,“ vyštěkla rozhořčeně Elena, s nenávistí v každém, proneseném slově. „Ten skutečný důvod, proč je Karl mrtvý. Chystám se je všechny zabít.“
Elena se proměnila ve stín a zmizela.
Hasiči se sanitkou byli na místě.
„Potřebovala bys to rameno zpevnit,“ řekla Mary.
„Co jim řekneme?“ zeptala se Amy a zírala na všechny ty uniformy kolem.
„Mluvení nech na mě.“
„S radostí.“
„A pak si budu muset dát panáka.“
„Myslíš, že bych se mohla připojit?“
„No, prosím.“
„Jsem Amy, jen tak mimochodem. A jsem čarodějka.“
„Já jsem Mary,“ usmála se. „A ani nevím, co jsem.“

O dvě a půl hodiny a dvě rundy tequilly později, seděly obě ženy tiše v Maryině obýváku a předčítaly si Katherinin deník.
Byla to Mary, která promluvila první a vyjádřila tak to, o čem obě dvě přemýšlely. „Musíme jí pomoct. Musíme ji přivést zpátky z… no, ať už je kdekoliv.“
„Myslíš, že to dokážeme?“
„Odmítám přemýšlet nad tím, že bychom to nedokázaly. Je to Elena. Ona je naprostým opakem zla – nemůžeme nic neudělat.“
„Co myslíš, že udělá?“
„Znělo mi to, jako by se chystala vraždit. Myslím, že se pokusí najít si cestu na území Shanků a pokusí se je všechny vyhladit.“
Amy nakrčila nos a napůl se ušklíbla. „Myslím, že máš pravdu, bez ohledu na jakékoliv plánování. Ať už je to jak chce, Elena je pořád tou nejmocnější čarodějkou na světě, ať už to ví nebo ne. Nemyslím si, že by cokoli plánovala, mám pocit, že tam prostě jen tak nakráčí a srovná tam celé to peklo se zemí.“
„Protože ona už nemá co ztratit.“
Amy přikývla.
„Nějaký výsledek z toho lokalizačního kouzla?“
Amy se podívala na mapu, položenou na jídelním stole a hledala kouzelnou červenou značku, která by naznačovala, kde přesně se Elena nachází. „Nic. Já ale ani netuším, funguje-li tohle kouzlo i na Shanky – ti nejsou jako ostatní démoni – dokáží ze sebe udělat stín.“
„Elena je napůl člověk.“
Amy si povzdechla. „Doufám, že je stále ještě napůl člověk.“
„Je,“ trvala na svém Mary.
Amy se zadívala na svého nového, náhodného spojence. Během těch posledních pár hodin, od té doby, co ji zná, se o Mary nic dalšího nedozvěděla – a ani ona o sobě neřekla o slovíčko navíc – té žene ale věřila. Bylo zcela evidentní, že má o Elenu starost… a o Karla taky. Nemohla však ani ignorovat fakt, že té démonské krvi, které se napila, a která, jak to tak vypadalo, se stala součástí jejího DNA, ať se jí to líbilo nebo ne, se Mary vůbec nezamlouvala. Stydla v ní krev a hučelo jí v uších pokaždé, když se navzájem přiblížily příliš.
A ona neměla ani zdání, proč tomu tak je. Její lidské já ji ale ubezpečovalo o tom, že je Mary v pořádku a protože své lidské já zná déle než Puebla a všechno to bláznovství kolem něj, bude důvěřovat svému vnitřnímu já.
Když už je řeč o Pueblu, její nová krev byla hned o pár stupňů teplejší, najednou v ní přímo začala vřít a ona se přistihla, že se otáčí směrem k předním dveřím.
„Ach, ne,“ zašeptala.
„Co se děje?“ Zeptala se Mary.
Ozvalo se těžké, neodbytné bušení na dveře.
Mary vyskočila.
„Ne, Mary. Já vím, kdo to je. Jdu tam.“ Ignorujíc Maryin tázavý pohled, přešla ke dveřím a prudce je otevřela.
Přesně, jak čekala, rám dveří vyplnil Pueblo svou postavou, s tváří plnou vzteku.
Bylo jí to nepříjemné, zvláště když si uvědomila, že se vlastně trochu bojí a celá rozzlobená ten pocit odvrhla pryč.
„Co tady děláš?“ Zasyčela.
„Jsi zraněná.“
„Měla jsem vyhozené rameno. Záchranáři mi ho napravili.“
Zamračil se o to víc.
„No dobře, možná, že mě chtěli vzít do nemocnice, a možná, že jsem je trošičku v duchu přesvědčila o tom, aby mi to zafixovali přímo na místě, jak nejlépe dokážou, jenže to, co se tam stalo, je vážné – a já nemám čas jezdit po nemocnicích.“
„Zafixovali to správně?“
„Je to v pořááádku, jasnýýýý!“
„Tady.“ Položil ruku na postižené rameno. Pod jeho dotykem se začalo okamžitě zahřívat. Jeho energie jí procházela všemi úpony a šlachami. Unikl jí úlevný povzdech, když ucítila, že ji opouští i poslední kousek bolesti.
„Ty dokážeš léčit lidi?“
„Ne, jen tebe.“
„Krevní pouto?“
Přikývl.
Na tohle neměla odpověď. Byla mu vděčná, jen by si bývala přála, aby na něj nebyla až tak moc vázaná.
Kdosi za ní si odkašlal.
„Ach.“ Amy ustoupila stranou. „Pueblo, tohle je Mary, Mary, seznam se s Pueblem.“
„Ahoj,“ usmála se.
„Co je tohle?“ V démonově tváři se zračil šok, oči vytřeštěné… ani ne tak strachem, ale ani hrůzou…
„Hej,“ ozvalo se svárlivě v odpověď. „Já jsem ta osoba, která tady bydlí.“
„Člověk?“
„Ano, člověk.“
„Když to říkáš.“
„Ano, říkám.“
Nepřestával ji probodávat pohledem… což Amy, bůhvíproč, zlobilo.
Opět se vrátila do jeho zorného pole. „Podívej, Elena od nás utekla a teď už pravděpodobně někde vyvražďuje Shanky. Musíme ji dostat zpátky a zachránit tak její duševní zdraví. Myslíš, že bys nám mohl pomoct?“
„Pomůžu vám. Dessecové jsou strážci chaosu: Zvládali jsme to, snažili jsme se, aby to nikdy nepřerostlo do obřích rozměrů. Nikdy jsme se nechtěli dostat do pozice, kdy bychom se museli vracet v čase a opravovat událost, která ten chaos způsobila.“
Obě ženy na něj zíraly s očima dokořán.
"Oukeeej," řekla Amy. „Pueblo, budeš potřebovat oblečení. Nemůžeš se tu jen tak potloukat po této dimenzi v tom, co máš na sobě teď.“
„Nemohla bys mu nějaké to oblečení vykouzlit?“ ušklíbla se Mary.
„Ano, myslím, že bych mohla...“
„Oukej, výborně. Máme zde tříčlennou armádu. Pueblo, pojď dál.“
Démon vstoupil a Amy za ním zabouchla dveře. „Takže, potřebujeme plán.“
„Elena je krví vázaná ke kmeni Shanků,“ začal Pueblo.
Zkřížila ruce, aby tak skryla své rozhořčení. Co to pořád má s těmi démony a krví?
„Bude k nim přitahována. A my ji budeme následovat.“
„Nerada praskám tu tvojí bublinu,“ řekla Amy, „ale máme tady dva problémy: první, že ji nemůžeme nikde najít a druhý, ona v sobě má krev Shanků po celý svůj život – a já nevěřím tomu, že by ji to kdy k nim jakkoli táhlo.“
„To je pravda,“ řekla Mary. „Znám ji skoro rok, a jak jsem vyrozuměla z toho, co jsem se tady dnes večer dozvěděla, je to jen pár posledních dní, co se kolem ní začali motat Shankové... a byl to démon, kdo ji vyhledal, ne?“
„Tohle říkal Etienne – a když už na to přišla řeč, měla bych tento byt zamaskovat. Je dobrý v tom, když mě chce najít.“
„Udělej, co musíš, Amy.“
Amy přikývla, aby poděkovala. Po přečtení Katherinina deníku a zjištění, že je Etienne Elenin dědeček a všech těch dalších věcí, potřebovala trochu času, aby si to všechno promyslela – aby strávila trochu času bez Etienna. Srdce ji bolelo z jeho účasti na tomhle všem. Kdyby jen se k ní nechoval jako vlastní otec...
„To nedává smysl, jak to, že se už Shankové neobjevili dřív v Elenině životě. Její krev je musela přitahovat. Ledaže...“
„Ledaže co, Pueblo?“
„Jediná věc je silnější než krevní pouto a to pouto duševní. Krevní pouto potřebuje mít fyzickou podstatu, aby bylo stvořeno, zatímco duševní ne. Pouta mezi dušemi jsou starobylá – starší než celá planeta.“
„Chceš tím říct, že Elena nebyla ovlivněna svou démonskou krví, protože už byla spoutaná se... spřízněnou duší?“
„Ano, spříznění duší. Ale v současnosti už jich na světě moc nezbývá.“
„Karl,“ řekla Mary. „Karl byl její spřízněná duše, to odpřísáhnu na svůj vlastní život. Ti dva... museli byste je vidět pohromadě...“
„Pak budeme muset tohoto Karla najít – to on ji dokáže přivést zpět ze stínů Shanků.“
Mary se kousla do rtu a rozplakala se, snad poprvé, co si všimla Amy, za celou tuhle noc. „To nemůžeme,“ zašeptala. „Karl je mrtvý.“
„Jak to?“
„Říkala, že ho zabila.“
Vypadal překvapeně. „Člověk jen tak snadno nedokáže zabít svou spřízněnou duši.“
Amy si povzdechla nad bezvýchodností téhle situace. „Ty víš, že je Elena čarodějkou třinácté generace a že je napůl Shanka. Co nevíš – a co my všichni ostatní víme – je to, že Elena byla panna. Až do dnešního večera.“
Pueblo se zachmuřil. „Takže ho zabila. Jakmile ji připravil o panenství, dostala se k ní naplno její sukubí energie a coby nováček, byla hladová – a okamžitě z něj vysála život.“
„Jenže nic takového nechtěla,“ přerušila ho rozzlobeně Mary, tváře zmáčené slzami. „Neměla ani tušení, čím je, dokud si, před pár hodinami, nepřečetla tenhle deník. Její matka jí vždy říkala, že pokud přijde o panenství, přijde tak i o veškerou moc a právo na svůj rodový původ – to byl její matky, pokud mohu dodat velmi špatný, pokus o ochranu jejího vlastního já – té sukuby zavřené v jejím nitru.“
„Mary, ona jí tu pravdu neříkala proto, že jakmile by se to Elena dozvěděla, poslalo by to impulz o její existenci, skrze dimenze, přímo k Shankům.“
„Ale kdyby to věděla... kdyby se to dozvěděla předtím, než se vyspala s Karlem, nespala by s ním a on by teď nebyl mrtvý.“
Amy se, jemně, dotkla ženina ramene. „Předpokládám, že právě proto, byl ten deník zanechaný tak, aby ho Elena našla – jen ho prostě evidentně nenašla v pravý čas.“
Mary zavrtěla hlavou. „Její matka jí to měla říct. Na místo toho přiměla Elenu věřit tomu, že vše, čeho se vzdá bude jen její moc, ačkoli ve skutečnosti, jakmile ztratí své panenství, on přijde o život!“
„Mary, uklidni se.“
„Říkala jsem jí, ať do toho jde. Dneska ráno, v krámě. Vyprávěla mi, že se začínají sbližovat a že má na dnešní noc naplánováno něco speciálního. Byla jsem za ně oba tak moc šťastná, škádlila jsem ji a říkala, že už bylo sakra na čase a řekla jí, ať do toho jde. Bože, říkala jsem jí, ať zítra nechodí, že otevřu... říkala jsem...“ Zmlkla.
Amy nechala ruku položenou na jejím rameni a tiskla jej, aby ji uklidnila. Napadlo ji, jestli by ji neměla obejmout, ale cítila, že to, co opravdu potřebuje, je prostor. „Tohle jsi nezpůsobila ty, Mary. Nevěděla jsi to a nic z toho není tvá vina.“
„Nikdy bych si nemyslela, že budu strůjcem jednoho ze svých snů,“ zašeptala.
„Cože?“
„Ale nic…“
Pueblův hlas prolomil dusno kolem. „Ztrácíme čas.“
„Měj srdce,“ vyštěkla po něm Amy.
„Ne,“ povzdechla si Mary, „Amy, on má pravdu. Už jsem v pořádku. Díky.“
„Jsi si jistá?“
Přikývla. „Takže... kde jsme to byli? Ach ano – jediná naděje na záchranu Eleny je mrtvá.“
Podívali se jeden na druhého.
„Co teď?“

~*~

Kráčel tiše, dlouhou chodbou, směrem k márnici. Bylo pět hodin ráno a v téhle části se nyní nikdo nevyskytoval. Díky explozi ve Wimbledonu se tu nacházeli dva mrtví, jedním z nich byl dvaašedesátiletý muž, který bydlel sám v suterénním bytě a tím druhým byl Karl Warden. Byli na místě prohlášeni za mrtvé a asi tak kolem jedné hodiny ranní přeneseni sem. Ale lidé, kteří dokáží být tak úžasní a starostliví, si nevidí dál, než na špičku svého nosu. Svět kolem sebe mají rádi černý a bílý – je mnohem jednodušší to tak brát.
Kdesi v dálce po pravé straně se rozezněly hlasy. Zastavil se a vyčkával, udělal se dočasně neviditelným, dokud ho neminuly dvě sestřičky.
Stejně jako ostatní jeho druhu, i on miloval nemocnice. Miloval je. Nikde jinde na světě byste nenašli takový mix opravdových emocí. Nic tady nezůstalo skryto, vůbec nic. Láska, smutek, strach, hněv – to vše tu bylo opravdové, jasně se rýsující, tváří v tvář. V nemocnicích se lidé stávali sami sebou, aniž by se schovávali za jakoukoli masku. Je to vážně velká škoda, že tyto chvíle upřímnosti přicházejí jen ve chvílích životních změn a neprojevují se i v normálním životě.
Pokračoval dál, zatočil vpravo, pak vlevo až se nakonec dostal až k márnici. Na bezpečnostní krabičce u ocelových dveří blikalo červené světlo, které tiše, malou šipkou, přikazovalo, aby přiložil svůj identifikační průkaz ke slotu, umístěnému dole. Ignoroval to a zamčenými dveřmi prošel dovnitř.
Přesně věděl, kam se má dívat – chlapcova krev mu zpívala v ústrety. Vytáhl číslo 72.
Otevřel ho, odhalil přikryté tělo a deku odhodil na zem.
Karl Warden vypadal mrtvý… lidským očím.
Naklonil se, přiložil ucho na Karlovu hruď a čekal. Utekla minuta… dvě minuty… pak tři…
Tam. Byl tam, ten tlukot srdce, který očekával. Nyní zabouchá jen každou pátou minutu, ale každý ten úder v něm udržuje veškerý lidský život.
„Doufám, že jsi na toto připravený, synu, protože vážně nemáš moc na výběr,“ zamumlal.
Položil ruku na Karlovu hruď, přímo nad jeho srdce. Zlatá záře, která prýštila z jeho rukou, byla silná a jistá, světlo, vycházející z Karlovy hrudi bylo slabé. „Ne na dlouho...“
Dovolil, aby je oba to světlo obklopilo aurou, která se nedala nazvat ničím jiným, než svatozáří. Projížděl jím pocit blaženosti, klidu a silné extáze. Nestávalo se často, že by dělal něco takového – a nestávalo se tak často, aby jeho krev tak mocně souzněla s cizím DNA – bylo to zvláštní. Ztracený v této chvíli, ucítil tlak mezi lopatkami a ze zad mu vystřelila křídla – táhla se po obou stranách jeho těla obří, bělostná, dosahující až téměř ke stropu. Usmál se a protáhl se jako kočka, roztáhl je plně do celé jejich šíře a děkoval Bohu, že je márnice tady tolik prostorná.
Z kovového stolu se ozvalo slabé zasténání.

Usměv na jeho tváři se rozšířil. „Vstávat – vstávat, probuď se a zař, můj synu – vítej ve svém novém životě!“

5 komentářů:

  1. Moc děkuji za další kapitolu.Katka

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad,super kapitola:-) Lenka

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat