středa 19. března 2014

8. kapitola

Amy se vznášela kdesi na okraji vědomí. Cítila se omámeně. Hlavu měla jako by vypila půl lahve Jacka Danielse.
Zasténala, přitáhla si peřinu výš a zavrtala se ještě hlouběji jejího tepla. Počkat…cože…?
Myslí jí probleskly dvě žlutě zářící oči, rána na zápěstí, krev barvy zralých třešní…
Začala vstávat a hned si přála, aby to neudělala. Pokoj kolem ní plaval a v hlavě jí bušilo.
Ach, sakra, hodím šavli…

Pokoj se uklidnil. Sklonila hlavu mezi kolena, zhluboka se nadechla a nutila se z hlubin své tepající lebky vydolovat a zkusit si vzpomenout, co se to vlastně, sakra, včera stalo.
„Amy.“
Zaječela a na okamžik zapomněla na bolest. Byly tu ty oči, nádherné a nebezpečné, všechno dohromady, mihotaly se ve stínech jejího pokoje.
„Pueblo?“ zaskřehotala. Kdyby se jí podařilo zastavit to strašlivé bodání v hlavě a utišit ten zběsilý tlukot srdce, pak by možná mohla mít nějaké ponětí, co se to vlastně děje. „Jsem doma… proč jsem doma?“
„Přenesl jsem tě zpátky.“
„Nepamatuji se…“
„Ne, omlouvám se. Jednání s mým kmenem bylo neúspěšné. Požádali mě, abych se ujistil, že tvá paměť bude vymazána, aby ses je nepokoušela opětovně najít.“
„Cože? Ty…vymazal jsi mi paměť?“
„Neměl jsem na výběr.“
Omámení vystřídala zlost. „Vždycky máš na výběr.“
„No, já si vybral vymazat ti paměť, před tím být společně s tebou zlynčován vlastním druhem. Vybral jsem si tu první z možností.“
„Proč jsi tady?“ zeptala se, náhle podrážděná více než cokoliv jiného. „A jak to, že jsem zpátky doma?“
„Teleportoval jsem nás.“
A v tu chvíli si ke své hrůze uvědomila, že je úplně nahá a ukazuje tu démonovi všechna svá aktiva.
Vyjekla a přitáhla si k sobě deku, do které se zabalila. „Proč jsem nahá?“
Pobaveně povytáhl obočí. „Víš jak těžké je teleportovat dva lidi na takovou vzdálenost? Potřeboval jsem se zbavit všech hmotných předmětů.“
„Ty máš ale i nadále svou bederní roušku.“
Na tváři se mu objevil úsměv, byl si sám sebou tak jist, až měla chuť ho praštit. „Pokud ti to pomůže se cítit lépe, budu velmi šťastný, budu-li moci odložit svůj oděv.“ A zahákl palce za bederní roušku.
„Ne! Bože, to ne!“
K Amyině úlevě sundal ruce z té své velmi dobře propracované kůže a opřel se zády o stěnu.
„Jak jsi věděl, kde bydlím?“   
„Máš v sobě mou krev,“ odpověděl jí tiše. „Bylo pro mě hračkou najít, kde bydlíš.“
„Ach.“
„I ty budeš mít možnost mě vyhledat, kdykoliv mě budeš potřebovat.“ Zněl tak vřele a starostlivě, že málem zapomněla, jak moc se na něj zlobí.
Nastala trapná pauza, ve které se snažila přijít na to, jak si, v jeho přítomnosti, na sebe něco obléct.
„Dobře, tak teď už můžeš jít.“
Namísto toho vykročil směrem k ní a posadil se k ní na postel.
Zesílila sevření rukou, ve kterých držela přikrývku.
„Nepůjdu, dokud se neujistím, že jsi v pořádku.“
„Jsem v pohodě.“
„Nevypadala jsi moc dobře, když ses probudila.“
„No a, od té doby už jsem se dozvěděla, že jsi mi vymazal paměť, svlékl mě do naha a jsem s tebou spojená krví, takže už mi je fakt báječně!“
Místností zaburácel jeho smích.
„Co je tak směšného?“
„Ty. Tvůj vztek je nádherný.“
„Pro démona možná.“
„A udržuji tě naživu.“
„Anebo se mi snažíš přivodit aneurysma.“
Najednou celá ztuhla a po páteři jí přejel známý tísnivý pocit.
„Co je to, Amy?“
„Etienne, je na cestě sem – musíš jít.“
„Jak to víš?“
„Jsme propojeni… bude tady během minuty, musíš jít.“
Zamračil se. „Propojeni? Možná bych se s ním měl seznámit.“
„Zbláznil ses? On démony nenávidí, pravděpodobně by tě na místě zničil!“
„Mě se není zas až tak lehké zbavit.“
„Bez legrace… prosím – už tak to mám nahnuté, když mu mám říct, že jsem se vrátila s prázdnou.“
„Dobře,“ přikývl. „Půjdu, ale budu vědět, když se ocitneš v nebezpečí, Amy. Budu tě chránit.“
„Cokoliv… hlavně už vypadni – bude tady během sekundy!“
Aniž by to Amy očekávala, vlepil jí Pueblo polibek na rty. Jiskření mezi nimi bylo jako elektřina, která jimi procházela. Logika jí říkala, aby ho od sebe odstrčila, ale na místo toho zjistila, že se k němu tiskne ještě víc a ztracená v těch podivných pocitech, sténá.
Přerušil polibek, blýsknul po ní úsměvem a pak jí před očima zmizel.
Etienne zaklepal na hlavní vchod.
No, aspoň, že zaklepal, pomyslela si ironicky.
Hodila na sebe první oblečení, které jí padlo pod ruku a spěchala dolů, otevřít dveře a doufala, že bolest hlavy, kterou stále ještě cítila, se ještě více nezhorší.

~*~
  
Karl byl v nebi. Dlouhé, tmavé, bohaté vlasy se mu rozlévaly po hrudi a hladila ho jako ptačí křídla, zatímco láska jeho života svými měkkými rty zasypávala jeho pusu polibky.
Svlékat ji byl ten nejkrásnější a nejneskutečnější zážitek celého jeho života a čas, strávený jejím obnažováním, utekl až přespříliš rychle… ne, že by pocit z toho, jak se její nahá pokožka dotýkala té jeho, nebyl luxusní sám o sobě.
Elenin pokoj osvětlovala jedna jediná svíčka.
Když zamířila po jeho krku směrem dolů, souhlasně zamručel.
„Schoval jsi to pero?“ Zeptala se s ústy přitisknutými k jeho krku.
Eh, to zatracené pero. „Ano, patnáct minut předtím, než jsem za námi zavřel dveře ložnice.“
„Děkuji.“
„Už jsem ti řekl, jak jsi nádherná?“ řekl, v zoufalé snaze, dostat to podělané pero z jejích myšlenek. Škody už napáchalo dost – a ať se propadne, jestli ho nechá, aby mu zkazilo i dnešní noc.
Rozesmála se. „Mnohokrát.“
„Vadí ti, že to pořád říkám?“
„Můžeš si to říkat, tak často, jak jen budeš chtít, pokud se svými prsty budeš dělat to, co s nimi děláš teď.“
„Co, ty myslíš tohle?“ jemně jí přejížděl prsty zezadu nahoru a dolů.
„Mmm, ano – kdo by to řekl, že bude můj zadek až tak citlivý? Každý den na něm sedím.“
Od srdce se zasmál. „Ty jsi tak úžasné neviňátko.“
„Hele…“
„Ne, to je moc dobře. Ani se mi to nechce dělat, aby se nestalo, že se proměníš v bezohlednou hampejznici.“
Lehce ho plácla po ruce. „Předpokládám, že tohle mám brát jako kompliment?“
„Tvá nevinnost je nádherná, Eleno. Neměla by ses za ni stydět.“
„Pro mě je jen symbolem toho, od čeho jsem samu sebe držela dál. Beru to tak…“
„Cože?“
„Ty nejsi… nevinný? Přestaň se mi smát!“
„Myslíš tím, jestli jsem panic? Ne. Byly tu i jiné ženy, ale nemůžu říct, že by to bylo vůči nim fér.“
„Co tím myslíš? A jak to, že o těch ženách nic nevím?“
Pokrčil rameny. „Nikdy jsem ti o nich neřekl – protože být s nimi nebylo to pravé. Bylo to v době, kdy jsi byla na univerzitě. Stýskalo se mi po tobě jako blázen. Já, ehm, jsem se ženami trochu předávkoval, na chvilku, v marné snaze přesvědčit sebe sama, že ty pro mě nejsi tou jednou jedinou.“
„Stal se z tebe chlap-děvka?“
Povzdechl si. „Přesně kvůli tomuhle jsem ti o tom nic neřekl.“
„Dělám si legraci.“
„Ale ne, máš pravdu. Nejsem kvůli tomu na sebe hrdý. Vždycky jsem si s nimi dával pozor, pro případ, že by tě to zajímalo. Vždycky jsem používal kondom.“
„Ty…chceš…“
„Jsi dost špatná v dokončování vět.“
To mu vyneslo další plácnutí. „Nemám zrovna moc praxi v říkání takových věcí!“ Nadechla se dřív, než pokračovala. „Chceš dnes v noci použít kondom?“
Ačkoliv ji znal už víc jak dvacet let, stále ještě ho dokázala dostat do kolen – nebo by to byla bývala dokázala, kdyby už neležel. „Naznačuješ mi tím, že bychom neměli?“
„Já nevím, já jen… s kýmkoliv jiným by ani jiná možnost nepřipadala v úvahu, ale… nikdy tady nebude nikdo jiný než ty, Karle. Oba máme svůj vlastní podnik, své vlastní místo, vyděláváme dost peněz… hádám, že bych si měla dávat pozor, abych neotěhotněla, zvláště, když je to naše poprvé, ale nemůžu říct, že by mi to vadilo. Žijeme spolu už tři roky. Vím, že být ve vztahu je něco jiného, ale, no, my jsme tak nějak ve vztahu pořád, stačí se jen podívat, jak se jeden k druhému máme. Možná, že by to bylo jiné, kdybych byla normální člověk, ale naše milování je úžasné, já ztratím moc, ty ji získáš, pak je tady ta věc s perem a s umíráním lidí… přijít do jiného stavu mi připadá… to nejmenší z toho všeho.“
Během řeči se na něj ani jednou nepodívala, ale nyní na něj upřela své velké hnědé oči.
Pokusil se něco říct, ale slova mu uvízla v hrdle a z pusy mu uteklo jen zakoktání.
„Uf,“ vydechla. „Vážně bys mi měl někdy říct, ať mlčím – jak už jsem říkala, nejsem v tom zrovna moc dobrá.“
Stáhl ji k sobě a umlčel ji polibkem. „Ale ano, jsi. Líbí se mi, že říkáš přesně to, co cítíš, že jsi tak otevřená – že mi tak věříš.“
„Ležím tady a snažím se přijít na jeden jediný důvod, proč do toho s tebou nejít naplno, jak říkám. A pořád čekám, kdy se začnu bát nebo tak něco, při pomyšlení, že celý zbytek života strávím s tebou. No, nedokážu přijít na jeden jediný dobrý důvod a jediné, co teď cítím je euforie.“
Přejel jí po spodním rtu palcem a díval se na tvář, kterou tak dobře znal – teplá, soucitná a i přes její nevinnost, moudrá. „Chtěl jsem to tak s tebou mít ještě dřív, než jsem si vůbec uvědomil, že něco takového chci. Takže, ano, udělejme to tak, jak chceme a uvidíme, jak to dopadne.“
Příslib jejich společné, neznáme budoucnosti, byl uzavřen a jejich rty se opět spojily. Polibek se prohloubil – a on nasával její vůni, její pocity, vše. Kdyby si měl vzpomenout na jedinou věc ze svého života, kterou kdy chtěl, byla by to tato. Nic z toho, co zažil za těch sedmadvacet let, se nemohlo rovnat této chvíli. Hladil rukama její tělo, dotýkal se jí všude možně a odměnou mu byly blažené zvuky, vycházející jí z hrdla. A i když věděl, že se tomu nedokáže úplně vyhnout, nenáviděl se za to, že jí způsobí bolest, když jediné, co cítil on, byla čirá blaženost.
„Chceš zůstat nahoře?“ zamumlal. „Občas je to tak jednodušší, když je to poprvé.“
Přikývla a posunula se níž, její polibky se staly naléhavějšími, mělce dýchala a jeho ruce ji hladily na všech těch správných místech. Když ucítil, jak se její hladký, sexy klín dotýká vrcholku jeho penisu, mozek mu málem explodoval. „Kristepane, tohle je až příliš dobré…“
Pak trýznivě, milimetr po milimetru, sjížděla níž a níž. Nasál vzduch mezi zuby a pokradmu se na ni podíval. Ze zbytnělých rtů zaznívaly tiché vzdechy rozkoše a skelným pohledem se na něj dívala v naprostém odevzdání a on se musel snažit, aby své vyvrcholení udržel pod kontrolou. Cítil, jak narazila na bariéru a zarazila se.
„Jsi v pořádku?“ Zašeptal.
„Mm-hmmm,“ přikývla. „Udělám to rychle, jo?“
Dříve než stihl odpovědět, dokončila i zbytek své cesty dolů.
Z hrdla jí unikl sten agónie a stejně tak i on zasténal v extázi. Nezpomalila, pohybovala se stejnoměrně po celé jeho délce nahoru a dolů, znova a znova. Její tvář, stažená bolestí mu trhala srdce.
„Počkej, všechno je v pořádku, jen na chvilku přestaň. Nech své tělo, aby si zvyklo.“
Zastavila se a plnou vahou na něj padla.
Ze rtů mu unikl další sten rozkoše. Chytil ji rukama za boky, a aniž by ji pustil, začal se s ní pomalými pohyby houpat.
Vypustila s úst malý, překvapený zvuk a pak následovala jeho příkladu. Sladit se v pohybu jim netrvalo dlouho, nejprve se hýbali pomalu, pak ve stále zuřivějším tempu. Její tiché vzdechy se proměnily v táhlé sténání, což byla pro jeho uši ta nejkrásnější hudba.
Rukama opustil její boky a hlazením si našel cestu až nahoru k jejím ňadrům. Vysloužil si tím od ní cosi jako zavrčení a uvědomil si, že to nedokáže prodlužovat o moc déle. Změnil svůj rytmus, ale ona ho zarazila tím, že mu položila ruku na hruď.
„Neopovažuj se.“
„Eleno, už jsem blízko…“
„To i já – takže. Nepřestávej.“
Oči měla zavřené. Pohodila hlavou dozadu a rozhoupala se rychleji, tvrději…
Ježíši… tohle bylo kurevsky krásné – v žádném případě nebude on ten poslední.
„Eleno…“
Sevřela ho vevnitř ještě pevněji.
Ach, sakra, už budu.
„Eleno, já-.“
Když se na něj podívala, její oči světle zeleně zářily.
Všechno, co se stalo poté, bylo v Karlově mysli jedna velká rozmazaná šmouha, viděl Elenin úsměv, který mu řekl, že už je zase skvělý – neměl ponětí, co to má znamenat a přesto, že se jí snažil říct o těch očích – nikdy ta slova nevypustil z úst. Zeleň zmizela, když zavřela oči a on už jen slyšel, jak křičí jeho jméno ve chvíli, kdy dosáhla vyvrcholení. V ten samý moment se jeho tělo vzepjalo v silném orgasmu, spojeném s obrovskou bolestí, jako ještě nikdy nepocítil. Extáze a muka sváděly v jeho těle boj a on se nepřestával divit, co se to sakra děje. Zmučeně ji chytl za boky. Pokoušel se na ni zakřičet, aby přestala, snažil se ji ze sebe sundat – nic nefungovalo.
Vzpínala se na něm až do jejího i jeho úplného konce.

Odporný, šílený zvuk vyplnil Karlovu mysl a on konečně dokázal vykřiknout a pak celý jeho svět zčernal.

6 komentářů:

  1. Moc děkuji za překlad další kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad. Lenka

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuju za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Dik za preklad :-)

    OdpovědětVymazat