čtvrtek 6. března 2014

7. kapitola

Nejlepší na práci v Ancient Ways bylo to, že jí to tam patřilo a že si sama mohla rozhodovat o tom, jak to poběží – bylo to její dítě a ona o tom vždy přemýšlela jako o náhradním dítěti za to, které ona sama nikdy nebude mít. Jenže dnes tomu bylo jinak. Dnes bylo na práci v Ancient Ways nejlepší to, že Karl pracoval v Royal Treasures, což bylo starožitnictví přímo proti jejímu obchodu a jejich běžné schůzky na oběd, které byly obvykle zcela nahodilé, teď znamenaly mnohem víc.

Elena naprosto selhala, když se pokoušela skrýt svůj zářící úsměv, který jí zdobil tvář, ve chvíli, kdy otevřela dveře svého new age obchůdku. Byl zaměřený na pohanství, tak jako většina new age obchodů po celé zemi a v horním patře byla zdravotní klinika, kde se praktikovaly různé styly terapií. Elena sama o sobě nabízela duchovno a uzdravování krystaly. Nikdo samozřejmě nevěděl, jakým způsobem, dennodenně, ty lidi léčí, že se drží zpátky a nechává do jejich aury proudit jen velmi malé množství své síly. Při odchodu se cítí lépe, aniž by kdo co zjistil a Elena ten rozdíl cítí, aniž by tím ohrozila sebe nebo svou linii.
Tak jako Elena, i Karl měl svůj vlastní obchod. Ve skutečnosti raději skočil po prodeji, než aby i nadále navštěvoval univerzitu, poháněný touhou být raději pořád v jednom kole a začít okamžitě vydělávat peníze než aby skončil jako zbytek jeho prokleté rodiny. Odjakživa měl zálibu ve starožitnostech a až nadpřirozenou schopnost rozeznávat jejich historii, což se pojilo s jeho odhodláním, naučit se vše, co mohl o těchto věcech a on navštěvoval každý ze starožitnických trhů a aukcí, kam se dokázal dostat. A zatím pracoval v obchodním oddělení jedné telefonní společnosti, kde sbíral bonusy, které by mu pomohly zrealizovat jeho koníček. O rok později, když už měl pečlivě uloženy a roztříděny veškeré vědomosti, které do sebe dokázal nasoukat, spadlo mu téměř samo do klína jedno starožitnictví v Jižním Kensingtonu. Majitel zkrachoval a zbavoval se celého obchodu, společně i se skladem. A protože se ekonomická situace stále zhoršovala a starožitnictví rostla kolem jako houby po dešti a nikomu se do téhle rozjeté loďky naskakovat nechtělo. Karl celý ten obchod koupil za pouhou libru a všechny naspořené peníze, které měl, investoval do toho, aby ho dostal ven z dluhů. Celý obchod pak zaměřil tak, aby jím vyplnil mezeru na trhu: na britskou monarchii. Mince, známky, pohlednice, Tudorovský nábytek… pokud to mělo co do činění s britskou královskou rodinou, měl to na krámě. Nové jméno obchodu, nový design interiéru a neustálá prezentace na internetu, společně s aktivním blogem, to vše způsobovalo, že se do Royal Treasures hrnuly davy turistů, aby si zde koupili něco jedinečného.
Po pěti letech už si Karl docela slušně vydělával.
A byl to právě Karl, který vloni Elenu upozornil na obchod s dárkovým zbožím přímo naproti jeho, který byl právě nucen zavřít. Unavená z nudné práce v kanceláři, kde vyhledávala články pro prestižní a zkostnatělý časopis – což nebylo místo, kde doufala, že skončí po celém svém psychologickém vzdělávání se – byla připravená na výzvu, vyzkoušet něco zcela nového. Koupila obchod, s Karlovou pomocí ho zařídila a už nikdy se neohlížela nazpátek.
Bože, pomyslela si, stále s úsměvem od ucha k uchu, vždyť my jsme vážně jako nějaký starý manželský pár!
Zvonek nade dveřmi zazvonil a dovnitř vešla její pomocná managerka.
„Ahoj Eleno.“
„Ahoj Mary.“
Mary se okamžitě zastavila a podezřívavě na ni pohlédla. „Něco je na tobě jinak …ostříhala sis vlasy?“
„Ne...počkej, nejsou modré, že ne?“ Rychle si prsty prohrábla vlasy.
„Kdepak – stále jsou nádherné, bohaté a hnědé, tak jako vždycky…modré?“
„Neřeš to.“
Mary zamířila do místnosti pro zaměstnance, která se nacházela vzadu, a její hlas se rozléhal chodbou. „Tak co se děje?“
„Nevím, co tím myslíš.“
„Lhářko.“
„Ehm…to si odpusť- pořád ještě jsem tvoje šéfová.“
„A kdybys byla kdokoliv jiný, nemohla bych něco takového říkat, ale ty jsi ta nejlepší a nejkrásnější šéfka jakou jsem kdy měla a já vím, že se něco děje.“ Maryina hlava se objevila ve dveřích a na tváři jí pohrával drzý úsměv. „Dělo se něco včera v noci?“
„Cože?! Mary!“
„Je to tak a ne že ne! Jak říkám – jsi celá rozzářená.“
„Rozzářená?“ Podívala se na sebe, aby zkontrolovala, jestli opravdu nezáří.
„Ano, pozitivní energie z tebe přímo sálá a už bylo kurva na čase, aby sis pořídila kluka.“
Elena obrátila oči v sloup, ale úsměv ve tváři se jí ještě víc rozšířil.
„Kdo je to?“ vyptávala se Mary a poskakovala kolem rohu a její vlastní modročerné vlasy poskakovaly nahoru dolů, každým krokem, který udělala. „Znám ho?“
Než stihla samu sebe zadržet, přelétly jí oči přes ulici k obchodu přímo naproti nim. A ta reakce nezůstala bez povšimnutí.
„Ach, můj Bože! Karl – je to Karl!“
„Mary, pssst…“
„Je to on, že ano?“
„No…ano…“
Mary zaječela jako by jí byly čtyři a objala Elenu. „Už bylo kurva na čase!“
„To už jsi říkala a přestaň nadávat – lidi by tě mohli slyšet.“
„Vy dva jste jako stvoření jeden pro druhého, nemůžu uvěřit, že vám to trvalo tak dlouho, než jste se dali dohromady – on je do tebe zamilovaný v podstatě odjakživa.“
„Vím, já vím, ale nemusíš z toho hned dělat nějakou vědu, jasný?“
„Hele, to ty jsi ta, kdo má pusu zaháknutou na neviditelném háčku.“
„Mary!“
„No, dobře! Už končím…“
Elena se ale najednou přistihla, že je opět sevřená v medvědím objetí.
Mary se odtáhla jen natolik, aby ji dobře viděla těma svýma pronikavýma modrýma očima, které vždy vypadaly, jako by se v nich skrývala tisíciletá moudrost.
„Eleno, myslím to vážně, jsem za vás dva tak šťastná. Chci tím říct, neznám žádného kluka tvého věku, který by byl jako ty – vy oba se po většinu času chováte jako dlouholetý pár – a kdybys byla kdokoliv jiný, řekla bych, že už ´máš svůj život za sebou´, ale vy dva jste ten nejhezčí společný pár, jaký jsem kdy poznala a vy dva jste předurčeni k tomu, být spolu.“
Elena se s úsměvem vyvinula z ženina objetí. Nikdy ji nepřestávalo udivovat, jak se Mary, která byla jen o tři roky starší než Elena, dokáže pořád chovat jako teenager, pod vlivem Red Bullu. „Děkuju, myslím. Každopádně…jak ti je? Spalo se ti lépe?“
„Ani moc ne,“ odvětila s pokrčením rameny. „To je v pohodě. Je to jen určité období – to přejde.“
„Normálně bych souhlasila, ale tvoje sny jsou … řekněme jako scéna z hororu?“
Mary se zasmála. „Jo, to je tak v kostce vše. Já už ale mívala divné sny i předtím – v pohodě, nic takhle strašného – ale pořád to jsou jen sny. Pochybuji, že je to proroctví – a pokud ano, pak lituji ty chudáky, kteří v nich vystupují…“
Opět se rozezněl zvonek nade dveřmi a dovnitř vešel jejich první zákazník a pondělí začalo.

~*~
  
Amy procházela přes Death Halley – až na to, že vlastně vůbec nešla, ve skutečnosti se jakoby vznášela … a to doslova. Dessecký démon, jehož jméno, jak se dozvěděla, bylo Pueblo, ji objímal kolem ramenou tak, že by se to až dalo nazývat majetnickým objetím, zatímco ji vedl k … vlastně si ani nebyla jistá, kam že ji to vede. Předpokládala, že kamsi do své vesnice, nebo sídla nebo něčeho takového. A pohybovali se tempem, které by chůzí nikdy nezvládla. Podívala se dolů, pod své nohy, které teď imitovaly chůzi, ale písek pod nohama necítila.
Plameny, které ho ovíjely, nyní obklopovaly i ji a to báječné teplo z ní zahánělo veškeré rozpaky. Kdyby byla tou, která strká-hlavu-do-písku, mohla by sama o sobě říct, že ji zalévají vlny rozkoše a že Pueblův nadpřirozený žár na ni má nežádoucí vliv.
Amy byla, bohužel, realistka a nemohla popřít fakt, že tenhle démon byl úžasnou pastvou pro oči ať už s magickým ohněm nebo bez. Sakra, kdyby věděla, že démoni vypadají takhle, šla by je vyhledat už dávno.     
Pueblo se tiše zasmál. „Všichni nevypadáme takhle.“
„Ach, sakra! Ty mi čteš myšlenky? To dokážeš?“
„Ne… mluvila jsi nahlas.“
„Nemluvila!“
„Ano, mluvila.“
Fakt?
Bylo evidentní, že ji stále ještě obklopují plameny. Tak nějak polovičatě se pokusila vyvléknout z jeho paží, on si z toho ale nic nedělal.
„Už tam budeme?“
Nadzvedl obočí a pobaveně se na ni podíval. „Jsi legrační Amy, líbíš se mi.“
Sevřel se jí žaludek.
Co jsem řekla tak legračního?
„No vážně, Etienne – to je stařešina z Rady – čeká, že se vrátím co nejdříve.“
„Uklidni se, máme spoustu času.“
„Jediné, co potřebuji, je dohoda s Dessecy, se kterou se k němu vrátím.“
„To, co navrhuje, je v rozporu s naší morálkou a nebude jednoduché toho dosáhnout. Bude to trvat víc než pár minut, přesvědčit nás, abychom se téhle jeho mise zúčastnili.“
V duchu Etienna proklínala. Přesvědčovat je? Neměla v plánu je přesvědčovat o čemkoliv – ona sama sotva tušila o čem celá tahle věc vlastně je. Odevzdaně si povzdechla a uvědomila si, že jí to zabere nejspíš víc než jen jeden den, který si na to vyhradila. A nebyla si jista ani tím, zda na to má Etienne vyhrazený více než jeden den – nebylo tu ale nic, čím by tomu ona sama mohla nějak víc pomoci.
„Proč jsi tady, Amy?“
„Už jsem ti to říkala, abych -.“
„Ne, to je důvod, proč tě sem poslal Etienne – ale proč jsi tady ty?“
„Kdo si, sakra, myslíš, že jsi, Jerry Springer? Co na tom záleží?“
„Na tobě záleží, Amy.“
Krev nebo ty magické plameny – nebyla si jistá, co z toho – způsobily, že jí zrůžověly tváře a ona si přišla vyvedená z míry. Dětský hlásek, ve kterém rozpoznávala samu sebe, když byla ještě malá, jí v mysli váhavě šeptal…záleží na tobě?
Pueblo se náhle zastavil, což způsobilo, že klopýtla a narazila do něj.
„Hele!“
„Jsme zde.“Oheň, který je obklopoval, se vytratil do noci.
Zmateně se rozhlížela kolem sebe. „Tady? Vždyť tady nic není.“
„Nemůžeš vidět, co je kolem tebe, protože nejsi démon.“
„Aha…a jak s vámi mám vlastně mluvit, když kolem sebe nic nevidím?“
„Uchop to jádro démona, které v sobě máš a uvidíš.“
V hlavě se jí rozezvonil slabý zvoneček coby varování. „Jádro?“
Vytáhl dýku z…no, ona si nebyla zrovna moc jistá odkud. Měl ji v bederním pásu? Co dalšího tam ještě asi má?
Než se stihla vzpamatovat, rozřízl si zápěstí. Krev se mu pod měsíčním světlem zablýskla tou nejtemnější rudou.
„Pij, Amy. Pojmi mě do sebe.“
Srdce jí bušilo až v uších – pro tohle sem nepřišla. „To nemůžu,“ zašeptala, ale nebyla si jistá, jestli to tak vážně myslí. Když se na něj podívala podruhé, žhnuly mu oči žlutě a zorničky měl stažené do úzké čárky jako kočka…jenže on vypadal spíš jako panter. Na tomhle démonovi nebylo nic, co by připomínalo kotě.
Opět ji polila červeň, jenže tentokrát z toho nemohla vinit plameny, protože nyní už byly všechny dávno uhašené… „Já…já jsem myslela, já...“
 „Pokud se nenapiješ, žádné vyjednávání nebude.“
„Vydírání?“
„Fakt. Neuvidíš nás a nebudeš schopna s námi komunikovat.“
„Tebe vidím.“
„Jsem vůči lidem více přizpůsobený než mí vrstevníci. Volně se pohybuji po vašem světě, tak jako všichni démoni, ostatní ale naši ochrannou dimenzi neopouští. To ty musíš přijít k nim. A jediný způsob, jak toho docílit, je napít se.“
Přidržel otevřenou ránu jen pár centimetrů od jejích úst. Pronikavá vůně jeho krve ji uhodila do nosu a rozplývala se jí v ústech. „Následky,“ přistihla se, že říká. „Tohle bude mít nějaký následek…“
„Vždycky jsou tady nějaké následky, ať už si vybereš cokoliv.“ Rukou si našel její krk a přitáhl si ji k sobě. Měla příliš rozporuplné myšlenky, než aby se bránila.
„Jen ochutnej Amy, nemusíš jí vypít mnoho.“ Jeho hlas se kolem ní ovíjel jako hedvábí a ji veškerý odpor v tom okamžiku opustil. Možná, že ji tadyhle sváděl, ale jediné, co v tomto okamžiku poslouchala, byl její instinkt, který jí velel, že to je něco, co udělat musí. V mysli se jí ozval Etiennův hlas, který ji osočoval z nedbalosti, ale stále hlasitější bylo její dětské já  - už nešeptalo, ale radostně se smálo a ten zvuk naplňoval její srdce něčím, co nedokázala pojmenovat.
Rty našla démonovo zápěstí a pevně je stihla kolem kapajícího řezu. Po jazyku se jí rozlila silná, kovová kapalina a Amyina duše křičela, zatímco opouštěla její tělo.

 ~*~
 
„Tak už ty dveře otevři,“ mumlal Karl mezi polibky, které jí sázel zezadu na krk a jeho horký dech ji lechtal na kůži.
„Snažím se, ale ty mi to zrovna moc neulehčuješ.“
„Jsi nešikovná.“
„Samozřejmě, že jsem nešikovná…mmm…tohle je příjemné…“
„Už jsi někdy měla cucfleka? Chci ti udělat cucfleka.“
„Karle, není nám čtrnáct!“
„Na tom čerta záleží. Byl jsem do tebe zamilovaný, když mi bylo čtrnáct – tvůj krk mi ten cucflek dluží.“
Konečně se Eleně podařilo natolik zpevnit ruku, aby dokázala strčit klíč do zámku a oba dva vpadli dovnitř. Aniž by z ní Karl spustil rty, kopl do dveří, aby je za nimi zabouchl.
„Páni, Casanovo – já mám hlad!“
„Mmm…já taky.“
„Myslím to vážně!“ Jako poslušné dítko jí v tom okamžiku zakručelo v břiše. „Vidíš?“
„Eh…“ S povzdechem se od ní odtáhl. „No dobře, ale bude to obzvlášť veliký cucflek…“
S triumfálním úsměvem mu dala pusu a přešla k lednici. „Máme tady … nic…protože naše donášková služba zítra…kecám. Máme tady vajíčka – chceš vejce na toast?“
„Tak se na to podíváme, je to rychle uvařené, rychle snědené, což znamená, že tě budu mít na zádech rychleji…ano, chci.“
„Na zádech?“
„Anebo můžeš zkusit dostat na záda ty mě, ale minule, když jsi to zkoušela, tak to moc dobře neprobíhalo.“
Ušklíbla se. „Ach ano, to kouzlo…to už se znovu nestane, doufám…nemyslím si, že…“
„Ať už je to jak chce,“ objal ji rukama kolem pasu, zatímco ona rozbíjela vejce na pánev. „Jsem přesvědčen, že tomu dám nový směr.“
Obrátila se k němu tváří v tvář a vrátila mu objetí. „Hej,“ řekla měkce. „Už nikdy ti to nechci udělat – tímto způsobem ne.“
„Já vím. A odpouštím ti, mimochodem.“
„Vím, že ty ano, ale já si ještě neodpustila, takže dneska v noci nechám starosti se sváděním jen a jen na tobě, jo?“
„S tím dokážu žít.“
Toasty vyskočily.
„Večeře do dvou minut a pak…“
„Prostřu stůl,“ řekl a ještě ji plácnul, než odešel.
O patnáct minut později ještě nebyla Elena ani zdaleka tak plná, jak by si představovala, ale alespoň už jí nekručelo v břiše. Seděla Karlovi na klíně, zatímco on projížděl televizní kanály, ale už byla tma a ani jeden z nich se nedokázal soustředit na blikavé obrázky se zvuky, které jim ta bedýnka nabízela.
„Karle…“
„Aaa…podívej, to je Buffy.“
„Karle, myslím, že bychom to pero měli někam ukrýt.“
„Ehm…no dobře…“
„Vlastně si myslím, že bys to měl udělat ty, tak, abych já nevěděla, kde je.“
„Nic se nestalo, nebo ano?“
„Ne, ale já nechci nic riskovat. To, co se stalo v sobotu v noci, bylo hrozné, ale přijde mi děsivější jen tak sedět a čekat, co to zatracené pero zase provede a když usnu, tak nechci aby…“
„Hele, nic se nestane, ne, když jsem tady já.“
„Vím, jak to myslíš, vážně, ale jak vlastně můžeš něco takového vědět?“
„Já nevím…je to jen takový pocit. Dokud jsem s tebou, tak je všechno v pořádku.“
Rozesmála se. „Teď promluvil zamilovaný Karl.“
„Možná,“ usmál se. „Ale ten pocit tady je pořád.“
„No, je dobře, že to vím…ale i tak tomu nechci dávat žádnou šanci. Prosím, budu se pak cítit mnohem lépe.“
„Dobře miláčku. Já to někam zahrabu.“
„Děkuju,“ vydechla a uvelebila se mu na paži. „Myslíš, že to něco znamená, když od sobotní noci to pero proti mně nepoužil?“
„Nemám tušení. Ale je to nějakých osmačtyřicet hodin…a minulou noc ti zase vstoupil do snu…“
„Hele, ty se mračíš – nemysli na to. Mezi nás nevstoupí. To ty jsi ten, který si mě přitáhl zpátky, vzpomínáš?“
„Vždycky tě budu tahat nazpátek … vždycky tady pro tebe budu, Eleno.“
„Já vím…je zde ještě něco jiného, o čem jsem s tebou chtěla mluvit…“
Otočil se k ní a přitáhl si ji k hrudi. „Pokračuj.“
Zaváhala, nevěděla, jak by to přesně měla vyjádřit. Jak se to dělá? Musí to být jednodušší, když je vám šestnáct a pravidla určují hormony…
„Eh…věc se má tak…uh…miluju tě. Možná, že mám ještě spoustu času, já nevím. Ale vážně, vždycky jsi to byl ty a chci, abys to byl ty. Chci tím říct, že tě chci – chci se s tebou milovat.“
Nervózně si okusovala ret a po očku pozorovala Karla. Ach Bože, vypadá ohromeně. To asi není moc dobré znamení. „Ale nemusíme…chci říct, jestli nechceš, tak se nic neděje.“
„Eleno,“ uchopil její obličej do obou dlaní a přitáhl si ji k sobě, „samozřejmě, že sakra moc chci, ale ty…přijdeš o mnoho.“
„Mnohem víc ale získám – celý život s tebou. Můžeme mít děti, můžeme být spolu bez té věčné nepřetržité touhy nebo toho pocitu, že nám neustále něco chybí-.“
„Nikdy jsem neměl pocit, že by mi něco chybělo, když jsem s tebou.“
„Pak jsi nejspíš svatý, protože já ano.“ Nervózně mu kroutila s knoflíčkem u košile. „Takže…chceš to… se mnou?“
„Jen abych se ujistil, že ze sebe nedělám úplného blázna, mohu předpokládat, že „chtít být s tebou“ ve skutečnosti znamená „chci se s tebou milovat“? V plné výši, co se sexu týče?“
„Ano. A vím, že tím na tebe hážu obrovskou zátěž, když se pak z tebe stane super mocný čaroděj a všechno to kolem, ale -.“
„Vím a je mi to jedno, vyrovnám se s tím – vyrovnáme se s tím spolu.“
Provinile se na něj podívala a oba na nějakou dobu utichli, až to začalo být poněkud nepříjemné.
„Cítím se hrozně, kvůli tomu, jak všechno ničím…“
„Ne, nikdy – já jen…že jsem si po celý svůj život přál, abys mi řekla tahle slova.“
„Že se chci s tebou milovat?“
„Že mě miluješ. Jedna část pořád ještě nemůže uvěřit tomu, že jsi opravdu tady – že jsme doopravdy tady, společně, tak jako teď.“
„No, miluju tě…víc než cokoli jiného.“
„Chci, aby sis byla jistá – nikam se nechystám, Eleno, možná bychom mohli ještě týden počkat-.“
„Ne, teď,“ zašeptala. „Dnes v noci. Dnes v noci chci být s tebou. Příliš mnoho let jsem strávila strachem z toho všeho. Nikdy jsem si nedovolila cítit cokoliv byť jen trošku podobného lásce a nikdy jsem, ani nepoužila celou svou magii naplno. Vždycky jsem byla příliš vyděšená ze svého rodu, z toho co by to mohlo znamenat pro … kohokoliv, kdybych udělala něco nezodpovědného a ztratila svou sílu…“ Z očí se jí vyhrnuly slzy. „Nikdy jsem nežila. Já chci žít s tebou, Karle. A chci začít hned teď.“
Další ticho. Cítila, jak jí po tvářích tečou slzy a usmála se, když si všimla, že i Karlovi se lesknou oči. „Bože, my jsme tak sentimentální, viď?“
Usmál se. „Bude to naše malé tajemství.“
Váhavě se k němu naklonila a políbila ho. Uvědomila si, že vlastně na ten její návrh neřekl ano, začala se odtahovat a její srdce ovládla nejistota. Příliš daleko se ale nedostala.
Pevně ji sevřel a svými rty začal drtit ty její. Slyšela ho, jak zápolí s dálkovým ovladačem a pak hlas Buffy zmizel a televize utichla. Svou myslí ztlumila světla.
Karl se usmál. „Myslel jsem, že nemáš magii používat lehkovážně?“

„Začínám si myslet, že spousta věcí, které jsem říkala, nejsou pravda. A teď, vezmeš mě nahoru nebo nás tam mám teleportovat?“ 

3 komentáře:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za další kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  3. Super kapitola, ďakujem za preklad.:) Lenka

    OdpovědětVymazat