pondělí 3. března 2014

6. kapitola

První věc, kterou si uvědomila hned, jak otevřela oči, bylo to, že spala beze snů a hned druhá bylo teplé tělo, těsně omotané kolem ní, s jednou rukou přehozenou kolem jejího pasu v ochranném objetí.
Začínalo svítat, šedé pruhy světla dopadajícího do pokoje byly zbarvené do růžova.
Usmála se a opatrně se otočila. Karl zasténal, ale nevzbudil se, jeho dech byl i nadále pravidelný a klidný. Tento muž, který nikdy nijak zvlášť hluboce nespal, teď vypadal jako by byl v bezvědomí.

Elena studovala jeho tvář. Vždy o něm přemýšlela jako o nějaké anomálii. Většina lidí vypadala ve spánku mladší, když se uvolnili, vyplula na povrch jejich zranitelnost, vnitřní klid a nevinnost, které většinou nikdy jindy nebyly vidět. U Karla to byl přesný opak. Když se probral, vypadal mladě a nevinně jako malý kluk. Většina lidí měla za to, že je mu tak dvaadvacet a ne sedmadvacet, kolik mu ve skutečnosti bylo a i přesto že byl velmi dobře stavěný a svalnatý na tak mladého kluka, nikdy se ho na to nikdo nezeptal. Ve chvíli, kdy spal, ale vypadal starší. Kůži měl i nadále hladkou, vypadal velice klidně, ale jeho tvář vypadala jako by skryta ve světě vědomí, kam měl přístup jenom on sám. Všimla si toho už minule, když se zapovídali a zůstali déle vzhůru a on usnul na gauči nebo dokonce jednou u kuchyňského stolu, kdy jeho hlava jen těsně minula talíř s nachos.
Právě tak vypadal i teď – vrásčitý, s nádechem bojovníka v něm – a jakkoliv jinak jen ne zranitelně. Připisovala to jeho problémům s násilím v rodině, které musel překonávat, minulost, která z něj vyzařovala, zatímco spal. Ano, cítila se v jeho náruči bezpečně – a bylo to tak vždycky, jen si to ještě nikdy předtím neuvědomila.
Cosi nesouvisle zamumlal a ještě víc se k ní přitiskl. Úsměv se jí ještě rozšířil, když si uvědomila, co přesně se jí tak těsně tiskne ke stehnu. Bože, tohle byl Karl – Karl! Její nejlepší přítel!
Kousla se, aby potlačila smích, nechtěla ho probudit, ale radost v ní tiše narůstala. Jak to, že si, sakra, nikdy nevšimla, jaké pocity k ní přicházejí z druhé strany. Jen ten pocit, mít ho vedle sebe, jí způsoboval příjemné mrazení po celém těle. Vzpomněla si na minulou noc, jak celé její tělo zaléval klid a teplo, až nezůstalo nic, než naprostá spokojenost - a to vše jen jedním jediným polibkem. Jak to udělal? Byla tohle láska? Cítí se tak při líbání každý zamilovaný? A co když … co když zajdou ještě dál?
Celá se rozehřála už jen při tom pomyšlení. V téhle oblasti svého života se cítila naprosto ztracená – stejně tak by mohla být pořád ještě teenagerem. Bylo to, jako by se její emoční část přestala vyvíjet ve chvíli, kdy ji její matka řekla, že až do smrti bude muset zůstat pannou. Samozřejmě, že samu sebe uměla potěšit, věděla jak. O sexu si přečetla vše, nač narazila v knížkách, na netu, absorbovala do sebe všechny příběhy, které jí vyprávěly spolužačky ve škole, prohlížela si obrázky v časopisech pro dospělé, sakra, vždyť spoustu času strávila i sledováním porna. Nikdy ale neměla to privilegium, cítit něco takového osobně. Vždy to bylo jen něco, co držela v natažené ruce, ze zcela zřejmých důvodů. Sklíčeně si uvědomila, že už nikdy si to tak neudělá, protože Karla chtěla takovým způsobem, o kterém se jí ještě nikdy nesnilo.
Odstrčila skličující pocity pryč a rychle na něj pohlédla. Oči měl stále ještě zavřené a tiše oddychoval. Opatrně z něj stáhla přikrývku a zadívala se na jeho bavlněné boxerky.
Materiál obtahoval jeho erekci a plně tak zvýrazňoval jeho obrysy. Vypadal větší, než očekávala a soudě podle vlhkosti mezi jejíma nohama to jejímu tělu zjevně nevadilo.
Zadržela dech a kousla se do rtu, aby uklidnila svou ruku a pak zahákla prst za pásek jeho boxerek.
„Nebudu zodpovědný za své činy, budou-li založené na rozhodnutí, které se chystáš udělat, ať už je jakékoliv.“
Trhla sebou a pustila elastický pásek jeho spodního prádla, který se s mlasknutím vrátil zpátky na své místo.
„Au.“
„Promiň. Byla jsem jen-.“
„Zvědavá?“
Přikývla, tváře v jednom ohni. „Nikdy v životě jsem ještě žádný na živo neviděla.“
Obočí mu vystřelilo vzhůru. „To si děláš srandu.“
„Ne.“
Ticho bylo plné jejích rozpaků, ale přesto v ní nepřestávala hlodat zvědavost.
„Mohla…mohla bych se podívat?“
Všimla si, jak mu touha zbarvila oči. Neskutečně ji to potěšilo – bylo to cosi hlubokého a nádherně osobního.
To já způsobuji, že se tak cítí.
Přikývl.
Ještě jednou ho vzala za pásek, sundala mu boxerky a osvobodila ho tak. Srdce v hrudi jí tlouklo jak o život. Byl teď dokonce ještě větší. Viděla takhle obrovské i v časopisech, ty jí ale přišly jaksi nereálné. Tento však byl velmi reálný… a nádherný. Trhal sebou pod jejím pohledem, jako by byl živý. Se slabým zasténáním si představila, jaké by to bylo, mít ho uvnitř. Živý, hýbající se, tvrdý…jak tvrdý vůbec je?
„Můžu se ho dotknout?“
„Kurva, Eleno, to bude moje smrt.“ Hlas měl chraplavý – to ji přivádělo k šílenství.
„Prosím?“
Se zasténáním znova přikývl.
Lehce se ho dotkla konečky prstů, začala nahoře a pomaličku sjížděla dolů. Byl hladký a teplý. Nebyla si jistá proč, ale ve svých myšlenkách si vždycky myslela, že bude jako ocel nebo tak něco – možná proto, že tvrdé věci byly vždy spojovány s chladem.
Ovinula ho celou svou rukou. Určitě byl dokonale tvrdý.
Karl vydal zvuk, při kterém se jí chtělo vrhnout se na něj a donutit ho přirážet boky proti ní. Vyjela rukou vzhůru a pak najednou, aniž by věděla jak, ležela na posteli a Karlova ústa spalovala ty její a jazykem byl hluboko uvnitř jejích úst.
Včera v noci to byl pouhý polibek a tohle rozhodně jemný polibek jako včera nebyl. Tento byl plný touhy a naléhavosti. Tohle byl Karl, kterého neznala a který způsoboval, že po něm toužila ještě víc. Až poté si uvědomila, že ho stále ještě svírá, ještě pevněji než předtím.
Rukou pohybovala nahoru dolů ve stejném rytmu, jako se líbali. Dostalo se jí za to hrdelního zvuku potěšení a pak jí na ruce přistála ta jeho a odstrčila ji pryč.
Šokovalo ji, jak moc ji to zklamalo. „Dělala jsem to špatně?“
„Bože, ne.“
„Potom proč-?“
„Na tohle jsem čekal roky, nechci, aby to skončilo během pár sekund.“
„Ach.“
Vydechla potěšením a jeho ústa si našla sladké místečko za jejím uchem.
„Takže se ti líbilo, co jsem s tebou dělala?“
Zavrčel na souhlas.
„Jaký to byl pocit?“
Podíval se na ni způsobem, jakým se kočka dívá na myš. Ranní slunce si našlo cestu do pokoje a způsobilo, že se Karlovy vlasy proměnily ve zlato – stejně tak by mohl mít na sobě svatozář a, ať se propadnu, jestli nevypadá jako svatý. Jen oči se mu ďábelsky leskly…
Podprsenka byla úspěšně rozepnuta a odhozena pryč. Sklonil se k jejímu levému ňadru a začal škádlit její bradavku.
„Ach Bože!“ Tohle bylo něco nového.
„Takovýhle to byl pocit.“
A pak to samé provedl i na jejím pravém ňadru.
„A takovýhle.“
Kurva!
„Ale hlavně je to takovýhle pocit.“ Lehce do ní vklouzl prsty, roztáhl je a začal jimi pohybovat dovnitř a ven, božskými tahy až začala sténat a prohýbat se proti němu. Prsty měl plné její vlhkosti, což opět zvýšilo její rozpaky, ale Karl vypadal, jako by vše bylo v naprostém pořádku, soudě podle těch nádherných zvuků, které mu vycházely z krku a hrudi – doslova předl.
Zasunul prsty ještě hlouběji a v ní doslova vybuchl oheň. Zatímco palcem kouzlil z vnější strany, vypadalo to, že uvnitř našel místo, které pokaždé, když se ho dotknul, ji nutilo vykřiknout rozkoší.
Vnitřek jejího těla zalila malá vlna orgasmu. Do prdele…
„Karle -.“
„Teď Eleno, teď se mě dotkni.“
Nezaváhala a opět ho ovinula rukou a žasla nad pocitem, jaký z něj měla. Srovnala rychlost a rytmus s jeho, nechala se vést zvuky, které vydával – nádhernými zvuky, které jejím uším zněly jako hudba a vynášely ji ještě výš.
Otevřela oči, aby se na něj podívala a na okamžik ztratila samu sebe. Co to sakra…?
Obklopovalo je světlo. Jasné světlo a rozhodně to nebylo světlo, které by se odráželo od jeho vlasů. Vypadalo to, že si to neuvědomuje, oči měl zavřené rozkoší.
Tohle dělám já? Neznám žádné kouzlo, které by tohle dokázalo.
A pak se jí veškeré myšlenky vykouřily z hlavy, protože dosáhla vyvrcholení.
Karl do jejích úst zašeptal „nádhera“, těsně předtím než i on dosáhl vrcholu a na jednu společnou chvíli se v Elenině hrudi usadil hřejivý pocit: chtěla prožít budoucnost s tímto mužem – velký dům, děti a všechny ty zatracené věci kolem. Chtěla ho svobodně milovat bez jakéhokoliv držení se zpátky a dát mu celou sebe samu, i kdyby to znamenalo, dát mu celou svou sílu, no co, tak ať. Klidně to udělá.

~*~

Katherine hodila pár posledních věcí do svého cestovního kufru. Doufala, že Bůh nikdy nepřijde na to, v čem měl, jak dobře věděla, Nathaniel pravdu: už jí došel čas.
Musí to Eleně všechno říct a pak beze stopy zmizet, aby její vlastní život nebyl nikdy použit jako nástroj vyjednávání proti Eleně. Shankové věděli o existenci její dcery, věděli, čím je a nebude trvat dlouho, kdy se tohle povědomí dostane do světa démonů a do tohoto světa též – nebude trvat dlouho a i Konsilium bude vědět, co že to za krev koluje v jejích žilách. Možná, že už to vědí.
V očích ji pálily horké slzy, ostrý kontrast vůči ledu, který obklopoval její srdce.
Naposledy si v duchu zkontrolovala, jestli má vše, zavřela kufr, naposledy se rozhlédla po svém domově a pak zamířila ke dveřím…a ztuhla.
Dveře se rozlétly a ve výplni stál Stařešina, husté, sněhově bílé vlasy byly jako aura kolem jeho hlavy, oči měly barvu bláta a jejich výraz byl nečitelný, tak jako vždycky.
„Katherine,“ kývl na ni, vstoupil a pevně za sebou zavřel dveře.
Rozhořel se v ní hněv a ona se zhluboka nadechla skrze zuby. „Copak vy už nemusíte ani klepat?“
Zadíval se na její cestovní kufr. „Myslím, že je na čase, abychom si trošku promluvili, nemyslíš?“
„Nemám nic, co bych vám řekla.“
Stojací lampa zablikala, když zaburácel jeho hlas a to i přesto, že nebyla zapojená do zdi.
„Evidentně tady pár věcí je, které jsi nám měla říct během posledních dvou a půl desetiletí.“
„Už dávno jste ztratili právo, cokoliv o mě vědět.“
„To není jen o tobě, je to o celém tohle podělaném světě. Kristepane, Katherine, ty jsi vždycky byla sobecká, ale tohle už přesahuje všechny meze.“
„Sobecká? Posledních pětadvacet let jsem obětovala tomu, abych se ujistila, že má dcera bude v bezpečí, že bude moci vést jakýs takýs normální život, bez riskování…bez…“
„Bez toho, aby ji unesli démoni?“
„A vy! Myslíte si, že nevím, co byste jí provedli, kdybyste to věděli? A mně?“
„Potřeby většiny musí být vždy na prvním místě.“
„Dokonce ještě předtím, než by Elenin osud mohl vůbec dostat šanci? To je jako byste si jen přečetli vrchní přebal knihy jejího života a předpokládali, že znáte celý příběh, dokonce ještě dříve než vůbec začal a pak naděláte paseku následky vaší akce?“
„A ty se podívej, kam tě dostala ta tvoje akce.“
„Elena je naživu a než se Nathaniel rozhodl, že se stane Fredy Kruegerem, byla relativně šťastná. Kdyby to bylo po vašem, byla by od narození uvězněná.“
„Měla být přijata opatření-.“
„Nic se nestalo – svět je pořád na svém místě!“
„Včera, při letecké havárii, zemřelo více než dvě stě lidí.“
„To není její chyba.“
„Ne, to je tvoje chyba. Měla být pod dohledem.“
„To raději umřu, než aby se z ní stala pro Radu osobní laboratorní krysa.“
„To se dá zařídit!“
Smích z hrdla jí vytryskl dříve, než jej stihla zastavit. No vážně. Proč ji to vůbec překvapuje, že Rada dokáže ovládat i tlukot jejího srdce?
No, já nevím, možná proto, že můj otec byl bezcitný bastard?
Katherine se pokusila o nejjemnější tón hlasu, jaký dokázala. „Je to tvá vnučka – tvé jediné vnouče…“
„To ale ona neví.“
„Jen proto, že jsi to tak chtěl. Ptala se po prarodičích, když vyrůstala. Máš vůbec představu, jak těžké to bylo, lhát o tom všem, s vědomím, že ji učíš, že tě zná?“
„Přesto jsi jí o našem vlastním rodu lhala – nám všem jsi lhala.“
„Jen abych ji udržela v bezpečí. Moje lež stavěla rodinu na první místo, tvoje lež postavila práci a nesmyslné tradice před tvou vlastní krev.“
„Ona není z mé krve!“
Celá omráčená, v pauze, která nastala, si Katherine s ohromením uvědomila, že „bezcitný bastard“ může být dokonce ještě hodně slabý výraz. „Můj Bože, vážně jsi právě řekl tohle? Ty ji vyháníš od rodiny? Ona je tvé krve.“
„Pouze její polovina a ta druhá část démona v ní ji ovládne – to je nevyhnutelné.“
„Ty máš ale víru v sílu své vlastní linie,“ ušklíbla se. „Ježíši, měla jsem pravdu, když jsem ji celé ty roky před tebou skrývala…a možná, že to je požehnání, že se nikdy nedozvěděla o svém vztahu k tobě.“
„Nebudu opakovat stejné chyby s Elenou, jaké jsem učinil s tebou. Bylo to pro všechny lepší, že se nikdy nedozvěděla, že její dědeček vede Radu, lepší pro její výuku, lepší pro její disciplínu a lepší pro to, co musím udělat nyní.“
Katherine se zadrhl dech v krku a ona cítila, jak jí z obličeje mizí všechna krev.
„Co? Co chceš udělat?“
„Po celá staletí, staletí, jsme pracovali na tom, abychom odstranili krev démonů z našeho druhu, abychom zastavili naše pronásledování a dostalo se nám lepšího jména. Její narození nemělo být nikdy povoleno. Budu si muset promluvit s Dessecem.“
Tentokrát led, který jí projížděl žilami, neměl nic společného s její vystavěnou obranou kolem srdce. Otupěle zavrtěla hlavou. „Ne…“
„Budeme muset pozohýbat čas a několik segmentů v něm za posledních třicet let změnit. Ty nepotkáš Daria, on nebude zavražděn, což znamená, že Nathaniel nikdy nezaujme post krále Shanků místo něj a Elena se nikdy nenarodí.“
„To nemůžeš… to je vražda.“
„Nemůžeš zabít něco, co neexistuje.“
„Ale-“
„Žádnou z těch událostí si nebudeš pamatovat, nebudeš ani vědět, že existovala. Nebude tě to bolet, Katherine.“
„Ty nejsi Bůh…“
„Rada je v této dimenzi neblíže k Bohu a my uděláme to, co je správné.“
Ledový strach jí z hlavy vymazal veškerá slova a myšlenky.
„Toto je neoddiskutovatelné, Katherine. Napravíme tvou chybu. Budeme potřebovat trochu tvé krve, abychom zajistili, že vymazání bude úspěšné. Ty se vrátíš zpátky k nám do Round Hall a budeš tam trvale bydlet.“
Kdesi v hlouby její otupělosti, i nadále mluvila, myslela i chodila, ale Katherine jako taková to jen sledovala odkudsi mimo své tělo a hlas k ní doléhal jakoby z veliké dálky. „Budu si muset zabalit víc věcí, dej mi deset minut.“
Její otec přikývl.
Nohy ji dovedly do koupelny, kde zase rozevřela svůj kufr, otevřela toaletku a naházela do něj zbytek svých toaletních potřeb. Poté, když se ujistila, že její otec viděl, že zvedá víko od toalety, si rozepnula sukni a zavřela dveře. Naštěstí si sama dokázala najít kousek soukromí a hlasité zvonění v uších začalo ustupovat hlasu rozumu.
Vezmi rozum do hrsti Katherine. Dej se dohromady – a vypadni odsud!

~*~

Teleportace nebyla nikdy tak lehká jako v téhle době a pro Amy byla ještě jednodušší než pro ostatní. Její talent, alespoň od té doby, co si pamatovala, bylo něco jako změna tvaru – dokázala, aby její tělo nic nevážilo, změnit jeho tvar, občas ho zpevnit, ne zas až tak často a zůstat i ve změněné formě nadále neviditelná. Dematerializace byla její druhou přirozeností.
Ale teleportace na druhý konec světa stačila k tomu, aby vyčerpala i tak silnou čarodějku, jakou byla Amy a ta se vůbec netěšila na to, až to započne. Taková cesta ji unaví a ona bude, naprosto k ničemu a více než dvě hodiny nechráněná magií.
Nyní, když se zhmotnila v Death Valley, v USA, mohla jen doufat, že ji kouzlo přeneslo přesně a přistála na konci Nevady a ne na konci Kalifornie … a označení tady nikde žádné nebylo.
Naprosto hloupě, protože byla donucena spěchat – Doder, stařešina, dokáže být někdy pěkně vlezlý – zapomněla vzít v úvahu časový rozdíl. Měla na sobě jen lehké oblečení vhodné do horkého podnebí v poušti a neměla v úmyslu zde zůstávat déle, než bylo nezbytně nutné. Naneštěstí, tady byly dvě hodiny ráno, tma jako v pytli a kurevská zima.
„Do prdele,“ zaklela ihned, jak se zhmotnila. Tenhle malý výlet byl z mnoha pohledů naprostý nesmysl. Za prvé, její vyjednávání s Dessecem bylo k ničemu, ale slova Rady o ctnosti – no jasně, všichni víme, jak rychle se dá padnout – za druhé, neměla vůbec tušení, jestli je vůbec na správném místě a za třetí a to ji trápilo ze všeho nejvíc, byla samotná povaha tohoto potencionálního paktu: zničení Eleny Greenové.
Jasně, údajně je tady aby vymazala její historii a ne aby ji zničila, ale ať se na místě propadne, jestli to není to samé. A pravdou bylo, že měla svým způsobem Elenu ráda. Byla to tichá dívka, v níž se skrývala síla super hrdiny, na pohled byla ale laskavá a pokorná, mírná a naprosto nenáročná. Nevinnost sama. Sakra, ta holka byla po celý život ukrytá, lhalo se o její samotné existenci, a když se to nakonec všechno podělalo a pravda vyšla najevo, zajímalo by Amy, jestli se stočí do klubíčka a umře nebo ji to rozběsní.
Nevinnost sama. A Amy tady má zařídit její vraždu.
Chyba, chyba, chyba.
A kdyby odmítla? Rada by Amy uvěznila na věky věků, protože věděla příliš mnoho. Jo, zakladatelé všech čarodějnických sletů na světě byla fakt výborná skupina lidí.
Zachvěla se a s povzdechem se rozhlédla kolem, neviděla ale nic než černočernou tmu.
Nemůžu tady zůstat jen tak dvě hodiny, aniž bych neumrzla k smrti. Sama pro sebe pokrčila bezradně rameny a vybrala si směr, kterým půjde. Když se bude pohybovat… bude jí teplo. Není pochyb o tom, že už Nessec ví, že je na jeho území cizinec – budou sem muset přijít a najít mě. Skoro doufala, aby tomu tak nebylo. I když si nebyla moc jistá, coby se dělo, kdyby se zpátky k Etiennovi vrátila s tím, že se mise nezdařila. Možná nejlepší řešení bude, když se nechá sežrat kojoty. Vypadalo to, že si stařina bere tu věc s Elenou opravdu osobně a jí nebylo jasné proč.
Zprava ji udeřil výboj žhavé energie a olízl jí tvář jako teplo z táboráku. Ale možná že to táborák byl, protože, když se otočila, stála za ní věž z plamenů a dosahovala až k nebi. Pak se zmenšila, vyplnila se a vzala na sebe podobu člověka, dokud tělo neuchvátil plamen a před ní najednou stál tmavý Bůh …no, alespoň tohle byla její první myšlenka.
Ve skutečnosti to byl zřejmě sám démon Nessec, žádný Bůh, ale i přesto…
Amy očima sklouzla po jeho nahé hrudi a …dobrý Bože – neměl na sobě nic než bederní pásku. Kůže v barvě moka omotaná kolem jeho boků se blýskala ve tmě. Svaly? Zkontrolováno. Výška? Zkontrolováno. Pohledný? Překontrolováno dvakrát.
V duchu se pokárala a zavrtěla hlavou – kvůli tomuhle tady nebyla.
„Vstoupila jsi na území Desseca, čarodějko.“
No, ehm.
„Ano, hledám Desseca. Mám pro něj od Rady návrh.“
Démonovy oči svítily žlutě jako kočičí a Amy doslova tála na místě. Ježíši Kriste, to jsou všichni Dessecovi démoni takoví? Ty oči vypadaly divoce.
Šel přímo k ní a ona jediné, co dokázala, bylo stát na místě jako solný sloup. Nejasně si uvědomovala, že se jí klepou nohy.
„Celá se třeseš,“ promluvil barytonem.
„Co? Ach, ano…“ její nohy se vlastně neklepou chtíčem – ve skutečnosti se nekontrolovatelně klepe díky té zimě tady.
„Jsi člověk?“
„Ano.“
„Potom bys tady mohla nastydnout.“
„Zapomněla jsem si oblečení … chci říct teplé oblečení.“
Amy, seber se, říkáš nesmysly.
Přikývl. „Je těžké se teleportovat s větší vrstvou oblečení.“
Tělo se mu najednou rozzářilo jako by se v jeho kůži probouzel oheň, tentokrát mnohem menším plamenem, asi tak jako v krbu. Vzal ji za ruku a přitáhl si ji k sobě.
„Zůstaň u mě. Zahřeju tě.“
Amy se prudce nadechla. Pokud tady zemře, tak to rozhodně nebude zimou.

~*~

Katherine se zhmotnila v Elenině a Karlově kuchyni, knihu, kterou vytáhla z kufru, svírala pevně ve svých rukou.
„Haló?“ zavolala, ale věděla, že je o vlásek minula už ve chvíli, kdy to slovo vypouštěla z úst. Sakra.
Bude muset být rychlá. Jakmile její otec zjistí, že zmizela, v mžiku tady bude.
Neměla tušení, co sebou kouzlo zrušení historie přináší – neměla důvod to zjišťovat – doufala ale, že bez její krve se nic nemůže stát …alespoň ne hned teď.
Rychle se rozhlédla po bytě, kde by tady mohla tu knihu nechat. Elena ji musí najít, důležité ale bylo, aby ji nenašel její otec. Vyběhla nahoru, měla pocit, jako by jí čas šlapal na paty – deset, devět, osm…
Už klepe na dveře koupelny. Vtrhla do Eleniny ložnice.
Sedm, šest, pět…
Rozráží dveře. Zoufale se rozhlédla kolem sebe – rozhodně ne do šuplíku, tam se podívá…
Čtyři, tři, dva…
Už to ví, že jsem utekla – už ví i kde jsem. Zastrčila knihu do Elenina povlaku na polštář a ujistila se, že je uložena mezi polštářem a postelí, takže ji neprozradí obrysy a může jen doufat, že když bude prohledávat postel, tak se podívá pod polštář, ale ne do něj…
Jedna…

Dole zaznělo „pink“ jak se zhmotnil a Katherine zmizela. 

3 komentáře:

  1. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad.super kapitola.:) Lenka

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za další kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat