sobota 22. března 2014

5. kapitola

Infikovaní se pohybovali rychle. Díky bohu ne tak rychle jako my. Zbraň hodně pomáhala. To a fakt, že Anna je smrtící střelec. Ti, kteří se dostali blízko, když jsme závodili přes uličku, byli podříznuti. Už jsem na sobě jejich krev měla.
Když jsme vešli do uličky, zpočátku jsme žádné neviděly, ale když jsme se dostaly hlouběji, viděly jsme je pohybovat se kolem. Nikdy se nepohnuly, když jste je hledali. Zatracení infikovaní.
Infikovaná krev mě stále děsila, ale předpokládala jsem, že už jsem nemocná, pokud to můžu chytit. Dostaly jsme se nakonec další uličky, stehna mě z běhu bolela. Všechno bolelo. Mé tělo je slabé z té trochy jídla, které jsem snědla, a cesty, která ležela přede mnou.

Podívala jsem se za sebe na skupinu, která běžela za námi, z vysokého sténání jsem měla husí kůži. Anna vypálila ránu a skolila jednoho před námi.
Lapala jsem po dechu a rozhlížela se kolem. Uviděla jsem budovu s rozbitým oknem.
„Anno, tady,“ zakřičela jsem a běžela k tomu. Ještě více jsem rozbila sklo a skočila do okna. Byla uvnitř a spadla na mě, než jsem se dostala z cesty.
Předtím, než jsem na ní mohla křičet, ať za mě sleze a dostane se dál od možné infekce na mém oblečení, zápach mě udeřil do nosu a oči se mi zaplnily vodou.
„Bože,“ Anna se dávila a zakryla si obličej.
Nemohla jsem ignorovat zápach rozkládajícího se masa a případné stoky.  Bez pochyby byla tahle místnost plná bakterií. Nevím, jak fungují, ale tahle místnost byla špatná. Není tu nic kromě kancelářského vybavení, ale ten zápach musí odněkud přicházet.
Chytila jsem knihovnu u zdi a překlopila jí. Sklouzla přes okno. Moje hlavou cukala, když jsem se dávila. Anna přesunula další polici k té, kterou jsem tam dala já. Mohla jsem ochutnat smrt ve vzduchu.
„Leo a pak les,“ zašeptala jsem a snažila se uklidnit se.
„Nemůžu se dočkat lesa. Nemůžu se dočkat plavání,“ zamumlala.
Přesunula jsem koženou pohovku před knihovnu a utíkala ke dveřím kanceláře.
Následovala mě. Chodby byla temná. Okamžitě jsem se chtěla otočit, ale slyšela jsem infikované u okna. Z jejich vysokého sténání a křiku jsem měla husí kůži. Zápach v chodbě byl horší. Vstoupila jsem do tmy. Jediné světlo přicházelo ze dveří, které jsme nechali za sebou. Šla jsem rychle do propasti a nataženýma rukama a nožem od krve jsem jela podél zdi. Levé ruka mi zapadla do dveří. Sklonila jsem ruku a hledala kliku. Zamčené. Pokračovala jsem v chůzi. Nohy se mi setkávala s měkkými věcmi a křupavými věcmi, ale šla jsem dál. Byla jsem vděčná za tmu a za ní.
„Díky, že jsi pro mě přišla,“ zašeptala jsem.
„Udělala jsi to pro mě. Nikdo neopouští svou rodinu.“
Její slova mi vehnala slzy do očí. Dokonce i po všem, co slyšela, stále mě nazývá rodinou. I při myšlence, že nejsem normální dítě/žena/dívka.
Vysoké sténání je jediný zvuk kromě mého dechu a škrábání mého nože na zdi.
Nevnímala jsem, když má pravá ruka sklouzla ke dveřím. Potřebovala jsem se dostat druhou stranu, opačnou než je kopu infikovaných za mnou. Pocit jejich rukou, jak mě chytají, stále setrvával na mých rukou. Zachvěla jsem se, když mi levá ruka znovu sklouzla ke dveřím. Chytla jsem kliku. Bylo odemčeno. Pomalu jsem je otevřela. Vzdych byla zatuchlý, ale méně jako hnijící maso. Tlumené světlo pronikalo do místnosti.
Vysoké steny zněly, jako kdyby byly v budově, když jsem vklouzla dovnitř a zavřela jsem dveře. Zamkla jsem je a přitáhla jsem stůl zevnitř před dveře. Byla to malá kancelář s hnijícím nábytkem a prachem. Vzdych byl zatuchlý z prachu a plísně, která se dala do nábytku. Malá okna byla zavřená. Nešli otevřít, ale byly tam dveře.
„Tohle vypadá jako to, co hledáme,“ zamumlala.
Pořád to mělo ceduli nad tím, která říkala „Otevřít v případě nouze“.
„Vypadá to jako nouze,“ zamumlala jsem. Zasmála se.
Chytila jsem zámek a zhluboka se nadechla. Z okna nebyly vidět žádné známky života, jen rozbité krámy a keře. Město se pomalu stávalo znovu džunglí.
„Vidíš něco?“ zeptala jsem se. Zavrtěla hlavou a prohlížela ulici.
Škrábání na dveře nás obě překvapilo. Otočila jsem se, zadržela jsem dech a čekala jsem. Ne jen, že se dokážou dostat dovnitř, ale oni nás cítí. Nejsem si jistá, jak nás mohou cítit přes hnijící věci v temné chodbě. Pak jsem se podívala na svůj rozkrok a cukla jsem sebou. Potrat. Je to znepokojující tolika způsoby.
Znovu jsem se podívala ven z okna, když jsem otočila zámkem a otevřela dveře. Měla bych počkat. Panikařila jsem, když jsem vyhlédla hlavou ven, ale škrábání se změnilo v údery na dveře.
Čerstvý vzduch města byl vítaný. Nosní dírky mě pálily z těch ostatních pachů. Podívala jsem se na obě strany a vylezla jsem na to. Jen bůh ví, co nás tam čeká.
Anna zavřela dveře a my se otočily a utíkaly. Ani jsem se nestarala, jestli nás většina z nich pronásleduje, prostě jsme musely běžet. Potřebovala jsem Lea. Myslím, že jsem blízko.
Něco se pohnulo napravo ode mě, ale nevnímala jsem to. Utíkala jsem. Pronásledovalo nás to, ale zbraň umřela.
Na tomhle místě jsem slyšela krok za námi. Dostala jsem se ke stěně z trosek jako byla ta, kterou jsem sešplhala, abych se dostala do zóny infikovaných. Vyskočila jsem na ni. Drápala jsem se a šplhala jsem. Anna dělala to samé. Škrábaly jsme se nahoru rychle a zběsile. Slyšela jsem je za námi, ty, kteří nás viděli utíkat uličkou.
Ruce mi klouzaly na prknech, když se mi kusy trosek rozpadaly pod nohama. Neohlížela jsem se zpět. Dívala jsem se na Annu, byla nahoře. Přitáhla jsem se a šplhala jsem. Něco mě chytilo za botu, když jsem se chytila kovové tyče a vytahovala se nahoru. Stočila jsem se do klubíčka na vrcholu odpadkové zdi a podívala se zpět. Opírala jsem se o vrchol trosek na zdi z odpadků a zhluboka dýchala. Anna se přitulila, „To bylo děsivé,“ lapala po dechu.
Kývla jsem.
Infikovaní dorazili ke spodní části zdi a tlačili se kolem nás. Těžce dýchali a dělali pískavé zvuky, které mě budou strašit ve snech napořád. Jsem si na osmdesát procent jistá, že s nimi za týden budu bloudit kolem – jakmile mi horečka spálí mozek. Nevěřím ničemu, co mi řekl. Nechci. Radši budu mrtvá než vyrobená. Podívala jsem se na zelený sliz a špínu, která mě pokrývala. Není žádný způsob, jak bych utekla infekci, pokud ji mohu dostat.
Otočila jsem se k ni zády a podívala se na ulici před námi. Je tam malý most, který leží v ruinách a na silnici, která vypadá jako dálnice. Jsme na kraji města. Mohla bych si úlevně oddychnout, ale jsem ještě více vyděšená věcmi mimo města.
Infikované jsme mohli předběhnout nebo zabít, ale věci venku byly silné a ozbrojené. Podívala jsem se zpět na město a polkla jsem.
„Tohle vypadá jako to místo, o kterém mluvil doktor,“ ukázala na stranu s mostem.
Kývla jsem, „Jo. Myslím, že jo.“
Infikovaní se snažili vyšplhat po zdi. Jejich skřeky a výkřiky byly rušivé a děsivé. Teď jsem je viděla jinak. Zblízka vidím tváře toho, co bývalo člověkem.
Anna se na ně dívala a vytáhla zbraň výše na rameni, když začínala slézat na otevřenou silnici. Následovala jsem ji.
Stále jsem měla špatný pocit, který jsem měla předchozí dny. Stále jsem cítila svou blížící se zkázu.  Přitiskla jsem se k ní a zamumlala, „Měla jsem tenhle špatný sen párkrát, když jsem byla v té místnosti. Byl o Leovi a byl v kleci. Vypadal hlavě a vyděšeně. Jeho uši sebou škubaly jako u kočky. Dělaly to, když byl nervózní. Podíval se na mě z klece se svým hloupým vlčím úsměvem. Vrtěl ocasem. Ale viděl jsem muže za klecí. Leo ho neviděl. Snažila jsem se na něj křičet. Skákala jsem a ukazovala, ale Leo se na mě jen usmíval. Ten muž měl na sobě jeden z těch vesmírných obleků a držel rudou tyč. Strčil ji do klece a Leova srst byla spálená. Slyšela jsem jeho vytí. Stále mě to pronásleduje.“
Pokrčila rameny, „Děsivé. Víš, že bude v pořádku. Je to Leo.“
Zasmála jsem se, „Přežil horší věci, předpokládám.“
„Jo, Bože… byl tak hodný, když mu to hrozné Marryino dítě dávalo zabrat. Malý spratek.“
Zasmála jsem se více a pak jsme pokračovaly v tichosti. Věděly jsme, jak se pohybovat tiše a nebýt vidět.
Vítr hvízdal a nahrazoval zvuky infikovaných. Čistý vítr je přesně takový, jak si ho pamatuju, čerstvý a teplý. Pach hniloby a stoky a zkaženého jídla je pryč. Jsem za to vděčná, ale ve stejnou chvíli mi chybí pocit uzavřenosti města. Nyní se nervózně rozhlížím. Každé zrnko štěrku, které se kutálelo po zemi, znělo jako kroky. Znělo to hůř, než jen pouhé zaklepání na mé dveře. Vzpomínky mi probleskly hlavou, když jsem se nechala přemýšlet. Mé pochybnosti si stále myslely, že jsem udělala špatné rozhodnutí. Podívala jsem se na ni a věděla jsem, že jsem udělala správně. Svírala jsem své nože, šla jsem a potlačovala jsem své vzpomínky. Přišla pro mě. Ona je mé my.
Milovat je všechny a stýskat si po všech, co s námi nebyli, mě bolelo způsobem, kterému jsme nerozuměla. Bolelo to, když má matka zemřela. Bolelo to, když mě můj otec odtáhl z domu prarodičů. Nejvíc bolelo, když můj otec zemřel. Ale nic nebolí tolik, jako být pryč od něj.
Jeho oči a způsob, jakým mě sleduje – vždy mi kryje záda. Cítila jsem, jak mi slzy plnily oči. Nikdy jsem nic nepotřebovala tolik jako jeho. On byl ten, který tu byl, když jsem byla malá a vyděšená. Byl prvním členem mé rodiny poté, co svět skončil, a já byla sama.
Čím blíže jsme se dostávaly k malému shluku budov před námi, především k té s nápisem U.M.I.N.A., ještě horší strach mi planul v břiše. Jsem vyděšená z toho, co najdeme.
Dala jsem nože do kapsy a rozběhla se k první budově, Anna sklouzla ke zdi vedle mě a dívala se na druhou stranu. Proklouzla jsem kolem budovy, pryč od ní, a podívala jsem se za roh. Vypadala to tu čistší. Slyšela jsem něco, co už jsem nějakou dobu neslyšela. Dodávku. Ztuhla jsem a čekala jsem na lepší nápad o tom, kde je. Ohlédla jsem se na Annu, také poslouchala. Blížilo se to směrem k nám. Otočila jsme se a utíkala jsem ke vzdálenější straně budovy, následovala jsem Annu. Také slyšela směr dodávky. Pohybovala se stejně jako já. Stává se v tomto životě lepší a lepší. Mělo by mě to dělat smutnou, ale nemám na to čas. Podívala jsem se zpět na cesty, po které jsme přišly. Nic jsem neviděla.
Stály jsme tam, tiše dýchaly a čekaly. Motor dodávky mírně skřípal. Krčily jsme se v křoví a čekaly. Dodávka pomalu projela, hlídali. Byl to pickup se dvěma muži vzadu s obřími zbraněmi. Zbraněmi, které jsem nikdy předtím neviděla. Zahnuli doprava a zmizeli v čisté oblasti.
„Ostatní?“ zašeptala.
Jemně jsem zavrtěla hlavou, „Hůř, armáda.“
Slyšela jsem ji polknout, „Co to vůbec znamená?“
Znovu jsem zavrtěla hlavou, „Nevím. Počkej tady. Kryj mě a střílej jen, když budeš muset.“
Podívala se na mě.
Pot mi stékal po tváři. Mé nervy a vyčerpání spolu s poledním sluncem byly brutální. Vplížila jsme se zpět, kde jsem byla a snažila jsme zapomenout na pocit sucha v mých ústech a na bolest mého hladovějícího žaludku.
Podívala jsem se na vrchol budov. Zaznamenala jsem pohyb. Uvědomila jsem si, že je to jako v táborech. Opřela jsem se o zeď a sledovala jsem je. Nikdy ho nezískám zpět. Otočila jsme se a zamávala jsem na ní, ať mě následuje. Běžely jsme kolem budovy opačným směrem než stráže. Zahnula jsme za roh a bojovala s pocity vzteku a beznaděje, které vřely uvnitř mě. Cítila jsem se dostatečně psychoticky, aby se mi třásly ruce.
Zhluboka jsem se nadechla a vzhlédla. Nic se nehýbalo. Podívala jsem se na silnici, neviděla jsem nic, kromě budov s velkými nápisy a parkovacími místy jako na chovné farmě. Věci tu jsou čisté stejně jako na farmě, jako kdyby přírodu drželi něčím na uzdě. Není to tu zamořené keři a stromy a révou jako ve městě.
Slyšela jsem hlasy. Ženské hlasy. Ztuhla jsem, Anna stála hned vedle mě. Slyšela jsem, jak její prsty sjely po zbrani a její sevření zesílilo. Opíraly jsme se o budovu a dívaly se na ulici. Dvě ženy procházely se stejnými zbraněmi a bandanami na hlavách.
„Myslíš, že jsou součástí armády?“ zašeptala jsem.
„Nevím. Co budeme dělat? Chceš, abych střílela?“ zeptala se tiše a dřepla si.
Zavrtěla jsem hlavou a zašeptala jsem, „Dostaň se do keřů a hraj mrtvou. Mají zbraně a tyhle ladící bandany            ; jsou to stráže. Tohle musí být jejich hlídka.“
Stočila jsem se do klubíčka vedle keře, který byl vedle, a ona mě následovala a dělala to samé.
„Nehýbej se, dokud neřeknu. Ať se děje cokoliv.“ Zašeptala jsem do teplého ticha.
Keře skryly ji i zbraň. Strčila jsem ruce za záda a držela své nože. Nechala jsem svou tvář vyprázdnit se.
Ležela jsem tam a čekala. Pokud jsou ve své práci dobré, najdou mě. Pokud jdou opravdu dobré, zastřelí mě. To je to, co bych udělala já. Ale poté, co jsem viděla trénink ostatních stráží, měla jsem naději, že budu naživu a v pořádku během chvíli, než budou obě mrtvé.
Hlasy se stávaly hlasitější, „Oh, já vím. Slyšela jsem, že byla na farmě. Je to smutné, ale všichni musíme dělat svou část.“ Zněla chladně a odtažitě.
Ta druhá žena nezněla stejně. Zněla naštvaně, „Bylo jí sedmnáct. To není správné. Seru na to, co všichni říkají, byla příliš mladá.“
Hlas druhé ženy se stával napjatější, „No, až budeš na dostřel ostatních, budeš znít jinak, Lindo.“
„Budu.“
Už byly téměř nade mnou. Zklidnila jsem svůj dech a hrála mrtvou.
„O můj Bože – podívej. Je to dívka.“ Jedna z nich ke mně přispěchala. Byl to vzdálený zvuk. Její ruce byly teplé, když se dotkla mé paže.
„Může být infikovaná, Luce. Masky.“
„Není infikovaná, žádná horečka. Je nemocná; podívej na ni. Je bledá.“
Nadechla jsem se a otevřela oči.
Chladná žena měla tmavé vlasy a světle hnědé oči. Usmála se, „Jsi v pořádku?“
Kývla jsem a polkla.
„Uhodili tě?“
Zavrtěla jsem hlavou, ale byla jsem pokrytá zelenohnědou krví. Vypadala jsem jako přenašeč infekce.
„Můžeš se postavit?“ zeptala se. Druhá žena mě pozorovala ostrýma ocelově modrýma očima a mířila svou zbraní na mě.
Když jsme se postavila, pohybovala jsem rukama rychle. Podřízla jsem první ženě hrdlo a chytila ji a otočila. Druhá žena začala střílet, ale trefovala svou kamarádku do zad. Odhodila jsem její kamarádku a podkopla jí nohy. Když šla k zemi, tvrdě jsem ji bodla do srdce. Vzala jsem ji zbraň a bandanu. Uvázala jsem si ji kolem krku stejně, jako to měly ony. Chytila jsem tu s modrýma očima a táhla ji do křoví. Rozhlédla jsem se a stáhla jsem jí triko. Strhla jsem svoje a natáhla si její. Vzaly jsme si také jejích kalhoty a boty. Je to proti mým pravidlům, ale potřebovala jsem čisté oblečení a obě jsme potřebovaly lepší boty. Nebyly úžasné, ale byly lepší, než ten krám, co mi dal Vincent.
„Vstaň,“ zašeptala jsem.
Prohledaly jsme kapsy a našly kartu na dveře.
„Nasaď si bandanu stejně, jako to měla ona.“
Obě jsme je zatáhly do křoví a vzaly jejich zbraně. Dodávka projížděla kolem s muži a ženami v ní.
„STÁT!“ zakřičel muž, právě když jsme opustily dvě mrtvé nahé ženy.
Zastavily jsme se.
Přimhouřil oči, „Vy jste střílely?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Slyšely jste střelbu?“
Otočila jsem se a ukázala zpět na cestu, odkud jsme přišly, „Ne. Právě jsme přišly odtamtud a dodávka projížděla kolem. Klínový řemen dělal pískavý zvuk. Neslyšely jsme nic kromě toho.“
Podíval se tím směrem a kývnul.
Uvnitř jsem se třásla. Anna byla úplně zticha.
„Oči a uši na stopkách, obě,“ ukázal dopředu. Lidé v dodávce pokračovali v cestě. Vydechla jsem vzduch, jako kdybych ho zadržovala celý rok. Myslím, že jsem si trochu počůrala své kalhoty. Podívala jsem se dolů na malou mokrou skvrnu a zatřásla jsem hlavou, „Kruci, i nové kalhoty.“
Anna se podívala a trochu se usmála, „Máš problém?“
Bojovala jsem s úšklebkem, „Jo. Cokoliv, co mi udělali, je jako má měsíční situace spojená s nulovou kontrolou močového měchýře.“
Zavrtěla hlavou, „Dostaneme se domů.“
„Dobře, teď se budeme chovat nenuceně, jako kdyby to byla naše hlídka,“ kývla jsem nahoru.
Prošly jsme kolem strany budovy a uviděly to. Bylo to naproti široké ulici.
UMINA
Nikdo tam není. Nadechla jsem se a snažila se kontrolovat svůj tep. Chtěla jsem utíkat druhým směrem, když jsem udělala první krok přes ulici. Chodníky tu vypadaly jako předtím. Okna nebyla potřísněna krví a špinavýma rukama infikovaných jako všude jinde. Vypadalo to, jako by tu infikovaná nikdy předtím nebyli, jako farmy. Přešla jsem ulici, snažila jsem se nevypadat naivně a psychoticky. Šli jsme kolem budovy tak nedbale, jak jsme dokázaly.
Kůže mě brněla strachem a vzrušením.
Cítila jsem ho, byl blízko.
Prošly jsme kolem zadní části budovy, jako kdybychom dělaly svou práci. Když jsme se dostaly dozadu, uviděla jsem něco, z čeho mi bylo odporně nepříjemně.
„O Bože,“ řekla.
Polkla jsem a podívala se na ní. Zavrtěla jsem hlavou, „To je v pořádku.“
Zbledla, dívala se do kontejnerů – obrovských kontejnerů, jako ty na chovné farmě.
Pokrčila jsem rameny a šli jsme za ně. Cítila jsem hnilobu a odpadky, když jsme šplhala po schodech. Nerozhlížela jsem se. Prostě jsem se snažila hrát, že je to cesta, kterou máme jít.
Otevřela jsem dveře s kartou ve své ruce a přidržela je otevřené pro ni. Uvnitř byla chodba, ne pokoj jako na farmách. Nebyla to vůbec jako chovné farmy. Byla to více jako kancelářské budovy.  Nevěděla jsem, kam mam jít nebo co mám dělat.
Zavřela jsem dveře a zhluboka se nadechla a podívala se zpět na ni. Měla stejný výraz, jaký jsem si představovala na své tváři.
Procházely jsme chodbou, dokud jsme nedorazily k místnosti s otevřenými dveřmi. V místnosti byl dřez. Přiskočila jsem k němu a pustila vodu, když Anna vešla a zavřela dveře. Studená voda začala vytékat.
„O můj Bože! Tekoucí voda a tamhle je mýdlo,“ zašeptala.
Zalapala jsem po dechu a strčila ruce pod to. Drhla jsem, dokud jsem nebyla odřená a mé nože čisté. Pak jsem ponořila svou čistou tvář do vody. Nechala jsem ji stékat do mých úst, polykala jsem tak rychle, jak jsem mohla. Chtěla jsem pít víc, ale neudělala jsem to. Vím, jak vypadá nevolnost z vody a je víc než pravděpodobné, že tu zůstanu se zbraněmi, které po mě střílí. Odstoupila jsem a pustila ji k tomu. Úplně se vydrhla a pak polykala stejně jako já. Odtáhla jsem ji, „Musíš přestat. Tolik po tak málu, z toho nám bude zle.“
Říhla si a zavřela oči, „Někdy mi chybí farma.“
Nechala jsem uniknout krátký smích, „Já vím. Chybí mi jídlo. Pamatuješ, jak Sarah přiměla Kuchaře dávat tu omáčku na všechno?“
Anna se zářivě usmála. Její modré oči se leskly v tlumeném světle místnosti. Byly jsme tak blízko, cítila jsem to. Pocit, že zemřu, mě neopustil od té doby, co jsem byla připoutané ke kovovému stolu. Stále jsem cítila, že to může přijít každou chvíli, ale když se podívám na ni, vím, že ji musím udržet v bezpečí. Měla jsem povinnost ochránit ji. Přišla pro mě. Nazývala mě rodinou.
Umyla jsem si tvář, ruce a nože. Chtěla jsem si sundat oblečení, ale dokud nezískám nějaké náhradní, tak nemůžu. Alespoň mé ruce a nože jsou čisté. Anna udělala to samé. Mýdlo vonělo přesně jako věci v koupelně na farmě.
Otočila jsem se a otevřela dveře do chodby. Je dlouhá a vypadá jako na chovných farmách. Uviděla jsem schody a pospíšila jsem si k východu. Anna byla za mnou celou dobu, pohybovala se stejně jako já.
Nekoukaly jsme do dveří, prostě jsme šly. Otevřela jsem dveře s cedulí, že to jsou schody a seběhla po nich dolů. Chtěla jsem se stočit do klubíčka a schovat se, ale potřeboval mě. On by se takhle neschoval, kdybychom zmizely my. Hledal by mě.
Otevřela jsem tlusté, těžké dveře na konci schodiště. Bylo to plné rostlin a mlhy. Byla jsem zmatená.
„CO to sakra?“ zašeptala.
Zavrtěla jsem hlavou, „Já nevím.“
Těžký vzduch byl stejný jako v lese právě po dešti. Procházela jsem a hledala ostatní lidi. Rostliny tu rostly jako v dědově skleníku, na pultech a na podlaze. Voda stříkala z trubek nahoře. Vklouzla jsem dovnitř, vyděšená.
„Kde jsou ostatní?“ zašeptala.
Znovu jsme zavrtěla hlavou, „Já nevím. Vypadá to jako past.“
Naše ruce současně sevřely zbraně, které jsme nesly.
Šla jsem ke dveřím na vzdálenější straně, držela jsem svou zbraň a rozhlížela se kolem. Je to příliš jednoduché, něco není správně.
Otevřela jsem dveře kartou a trochu je pootevřela. Poslouchala jsem, téměř jsem zavřela očí a snažila se poslouchat tak jako dřív. Nic jsem neslyšela, ale mé uši tu nepracovaly dobře. Neměla jsem to tu ráda. Prostě jsem chtěla jít domů.
Zatracený Marshall. Zatnula jsem zuby a otevřela dveře víc. Ztuhla jsem, když žena v bílém kabátu prošla kolem dveří pryč ode mě. Slyšela jsem Annu, jak za mnou nadechla.
Žena si nás nevšimla a ani se neotočila. Její dlouhé, tmavé vlasy se blýskaly a byly staženy do ohonu. Vešla do dalších dveří a zavřela je. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela jsem dveře dost na to, abych vystrčila hlavu a podívala se do chodby. Světla jsou puštěná naplno. Je to divné, že je tu tak čisto a že tu nejsou žádní infikovaní. Nezbylo jich tu mnoho, ale je jich tu dost, aby došli alespoň poblíž. Nic jsme neviděly poté, co jsme opustily město. Proč armáda nebombardovala města, aby zabili infikované? Nedávalo to smysl, až na ty děsivé věci, které Vincent říkal o experimentech.
Jen jsem se chtěla vrátit do pohraničí. Chtěla jsem cítit luk ve svých rukách a vítr ve tváři.
Vklouzly jsme do prázdné haly. Každý krok mi připadal, jako kdybych se brodila bahnem. Mé tělo je vyčerpané a slabé, ale žene mě potřeba mít ho u sebe. Funguji na prosté nenávisti a tvrdohlavosti. Mám to od Lennyho. Nezajímá mě, co říká Vincent, Lenny byl můj otec. Nezajímá mě,co kdokoliv z nich říká.
Silněji jsem uchopila zbraň a snažila se kontrolovat dech a tep. Zahnula jsem za roh a našla dveře s proskleným oknem. Podívala jsem se skrz a uviděla klece a stoly. Muž postával před jednou z klecí a něco si zapisoval. Vypadal jen o trochu starší než já. Více než pravděpodobně nás očekávali. Věděla jsem, že ano. Otevřela jsem dveře a namířila mu svou zbraň do obličeje.
Vzhlédl s úsměvem, který opadl stejně rychle jako ta věc, na kterou psal.
„Co tady děláte?“ zeptal se nervózně.
Prošla jsem dveřmi. Anna je zavřela, ale stále na něj mířila.
„Nehýbej se,“ řekla jsem tiše. Právě jsem poslouchala zbytek místnosti za ním, co jsem nemohla vidět.
Zavrtěl hlavou, „Jídlo a léky jdou na jiném patře. Je tam toho spousta.“
Jak úžasně to znělo, zavrtěla jsem hlavou, „Chceme jen místo, kde jsou držena zvířata.“
Těžce polkl, „Jaká zvířata?“ Jeho oči nervózně těkaly.
Zavrčela jsem, „Nebudu váhat tě zabít.“
Vyzývavě se na mě díval a zavrtěl hlavou, „Střelba přivede dolů spoustu lidé z armády.“
Pověsila jsem si ji na rameno a vytáhla svůj zářivě čistý nůž, „Já vím.“
Cukl a ucouvl, „Prosím, nezabíjej mě.“
Anna přistoupila, „Řekla, že se nemáš hýbat.“
Nemusela jsem se obracet, abych viděla tvrdý výraz na její tváři. Znám ten pohled velmi dobře. Jeho oči prozrazovaly ztrátu síly a odvahy. Poklesl a zavrtěl hlavou, „Které zvíře?“
Odmlčela jsem se a podívala se na Annu. Pokrčila rameny a řekla, „Všechny.“
Zvedl hlavu i obočí, „Cože? Všechny?“
Kývla jsem a pochopila, co dělá, „Ano, všechny.“
„Za mnou, za roh a přes ocelové dveře. Klece jsou tam.“ Jeho hlas byl tichý a poražený, ale viděla jsem něco v jeho očích.
„Máš nějaký provaz nebo něco?“ zeptala jsem se.
Zavrtěl hlavou.
Uviděla jsem průhlednou lepenku na pultu a kývla jsem hlavou na ní, „Podej mi tu pásku.“
Zamračil se, oddechl si a udělal to. Podal mi ji, ale stále neudržovat oční kontakt. Něco je špatně. Něco plánuje.
Chytla jsem ho za ruce a přivázala mu je za zády. Nebojoval se mnou. Vedle jsem ho za roh k ocelovým dveřím. Otevřela jsem je, ale jeho noha je zadržela. Couval a bojoval se mnou.
„N-n-ne tyhle d-d-dveře.“
Podívala jsem se zpět na Annu. Přimhouřila oči. Strčila zbraní do jeho zad, „Co je v té místnosti?“
Ohlédl se, jeho tvář byla zarudlá snahou, ale držela jsem jeho ruce za jeho zády nahoře. „Divoké kočky. Chytili je, když jedli infikované. Jsou imunní. Většina zvířat je.“
Uviděla jsem pohyb za dveřmi a vytáhla ho. Zavřela jsem dveře, právě když nás začala pronásledovat vzteklá puma.
Její pohled byl krutý a brutální.
Kývl hlavou, „Psi, vlci a medvědi jsou tudy.“
Anna ho strčila znovu do zad zbraní, „Chystal ses nám tam nechat jít?“
Táhla jsem ho cestou, na kterou kývl, směrem ke dveřím se skleněným oknem a zvířaty v malých klecích.
Rozrazila jsem dveře a otevřela dveře první klece, kterou jsem uviděla. Velký zlatý pes vrtěl ocasem. Viděla jsem oholenou stranu, kde mu vředy značkovaly kůži. Cítila jsem, jak nenávist hořela uvnitř mě. Strčila jsem ho do klece. Zavřela jsem ji a zavrtěla hlavou, „Jak jste mohli? Je to sladký pejsek.“
Zavřel oči, „Musíme pochopit, jak jejich imunita pracuje s mutací.“
Kopla jsem do klece, donutila ho nadskočit, „Tak jste neměli vytvořit tu nemoc. Debilové.“
Anna otevírala klece. Otočila jsem se a okamžitě ho uviděla. Byl v tak malé kleci, že když jsem ji otevřela, musel své tělo vytáhnout ven, jako kdyby se plazil z díry. Otřepal se a přiskočil k Anně. Odložila zbraň a objala ho kostnatýma rukama kolem jeho krku. Klesla jsem na kolena a platila se k němu po podlaze.
Když jsem zabořila obličej do jeho srsti, nevoněl správně. Udělal zvuk, který jsem od něj nikdy neslyšela. Je na mě naštvaný. Lehce mě kousl a drápal tlapami.
„Leo,“ vzlykala jsem do jeho srsti.
Anna taky brečela. Odtáhla jsem se, zavřel své žluté oči a těžce oddychoval. Vypadal spokojeně. Otřela jsem si obličej a znovu ho objala. Pokračoval ve svém zvuku, ale pak začal vrnět a já věděla, že je šťastný.
„Je mi to líto, Leo,“ zašeptala jsem a hladila jeho obří uši.
Rozhlédla jsem se po místnosti – kočky, psi a vlci. Nemohla jsem riskovat vypuštění vlků, nejsou Leo. Jsou to opravdoví vlci. Vyskočila jsem a propustila kočky a psy. Místnost se začínala plnit panikařícími zvířaty. Všimla jsem si zadních dveří. Běžela jsem k nim a otevřela je. Byly tam dlouhé schody vedoucí nahoru.
„Anno, pusť psy a kočky dveřmi, kterými jsme přišly.“
Ještě jednou ho objala a pak vyskočila a všechny je osvobodila. Zamlaskala a kočky a psy ji následovaly. Všichni kromě zlatého psa. Vrtěl ocasem a zůstal se mnou. Protočila jsem oči a vzdychla jsem.
Podívala jsem se na Lea, „Vezmi si svého nového přítele a běžte těmito dveřmi.“ Podívala jsem se na něj a pak na dveře. Vstal a byl u dveří, než jsem to musela zopakovat. Pořád se mnou mluvil naším způsobem. Usmála jsem se. Mluvil se mnou a já mluvila s ním.
Ukázala jsem, „Anno zůstaň za dveřmi s Leem. Nenech ho se vrátit do téhle místnosti. Nezavírej dveře úplně. Otevři je jen na kousek.“
Vypadala zmateně, ale udělala to. Zlatý pes ji následoval ke schodišti. Funěl a vrtěl ocasem a zdálo se, že si nevšímá toho, kde to jsme.
Všichni tři vklouzli na schodiště. Viděla jsem její modré oči skrz škvíru ve dveřích. Zhluboka jsem se nadechla a držela jsem svou zbraň pevně v rukách. Otevřela jsem první zámek na kleci jednoho ze tří vlků. Ustoupila jsem a odemkla jsem druhý zámek. Srdce mi bilo v hrudi. Snažila jsem se kontrolovat a ustupovala jsem. První vlk otevřel své dveře. Začal vytahovat své obří tělo přes otvor. Otevřela jsem poslední a skočila jsem ke dveřím, když po mě skočil první vlk.
Anna otevřela dveře a zabouchla je, když jsem přistála na schodišti.
Oddychovala a podívala se na mě, „To je pořádná past, co jsi právě nastražila.“
Kývla jsem a zhluboka jsem dýchala, „Já vím. Kdokoliv to tam otevře – je mrtvý.“
Podívala jsem se na Lea a uviděla vyholené místo na jeho boku. Měl vředy stejné jako zlatý pes. Cukla jsem s sebou, ale jeho pohled zachytil můj a odmítl mě nechat být smutná. Přitulil se a zakňučel.
Anna začala vystupovat po schodech. Dostala se nahoru, otočila zámkem a pak klikou. Nikdy jsem nebyla více vděčná za sluneční svit v celém mém životě.
„Je to ze strany budovy, té, od které jsme přišly,“ zašeptala.
Zlatý pes začuchal a snažil se dostat ven škvírou, na kterou otevřela dveře. Strčila ho zpět, „Zpátky, Kámo. Nech mě se podívat, jestli je to bezpečné.“
Leo znovu zakňučel. Kývla jsem, „Jen pojď. Bude to tu špatné tak za dvě minuty.“
Zamračila se, „Nic nevidím.“
Ukázala jsem na psa, „Nech ho jít.“
Její pohled to neschvaloval.

Pokrčila jsem rameny a dokončila šplhání do schodů. Podívala jsem se škvírou a otevřela dveře. Podívala jsem se na Lea. Přikrčil se a vyplazil se dveřmi. Zlatý pes ho následoval, nekrčil se.
Následovala jsem je. Držela jsem svou zbraň a rozhlížela se. Viděla jsem pohyb na střeše, ale díval se špatným směrem. Ještě nás neviděl. Přála jsem si, abych měla svůj luk.
„Kde je místo setkání?“ podívala jsem se zpět na ní.
Její tvář zrudla, „Tábor. Není místo setkání. To byla lež pro doktora.“ Z jejích slov mi bylo zle. Jake a Will jsou někde ve městě.
Plazily jsme se podél zdi. Slyšela jsem dodávku.
„Musíme běžet k lesu,“ řekla jsem a pískla jsem, až Leo nadskočil. Utíkal tak rychle, jak mohl, k lesu. Díky bohu ho zlatý pes následoval.
Anna se usmála, „Ten pes je stejně špatný jako Jake.“
Smála jsem se bez ohledu na to, že téměř jistě zemřeme.
„Půjdeme nenuceně,“ zamumlala jsem a bojovala jsem se smíchem.  Dodávka zahýbala za roh. Zamávali na nás a pokračovali dál.
Stékal po mě pot a nesmyslně mě všechno bolelo.
Podívala jsem se na Annu, „Zahni k lesu.“ Přešly jsme neposkvrněnou silnici a zamířili k cestě, která mířila do této oblasti. Byla to malá ulice, jeden pruh. Naproti k městu. Nemusela jsem vidět Lea, abych věděla, že na mě čeká.
Šly jsme nenuceně, ale zvuk mého srdce mi říkal, že jsme cokoliv jen je nenucené. Není potřeba ani zmiňovat Annin zrychlující se dech.
Ta ulice byla tak blízko, ale to a les se zdály strašně daleko.
Podívala jsem se na Annu, její modré oči jsou obrovské.
„Máme takové štěstí,“ řekla.
Kývla jsem, „Příliš štěstí,“ a dál jsme se rozhlížela po okolí. Měla jsem pocit, že nás její slova proklela. Zlatý pes vylezl z lesa a vrtěl ocasem. Jsme si jistá, že Leo je v keřích, pozoruje nás a vrtí hlavou.
Anna kývla, „Jop, Jake.“
Zapadly jsme do příkopu. Okamžitě jsem si lehla na břicho a zírala přes okraj příkopu. Na střeše byl pohyb, ale stále nenucený a uvolněný. Nikdo si nás nevšiml.
„Myslíš, že to jen předstírají?“ zašeptala a držela svou zbraň těsně u sebe.
Polkla jsem a dívala jsem se na hemžení na střechách, „Nejsem si jistá. Chtěla bych říct ne, ale mám děsivý pocit.“ Podívala jsem se na ni a bojovala se vzpomínkou na otevření dveří chaty. Nelituju toho, ale nesnáším to, že jsem tam mohla být. Mohla jsem být v bezpečí. Chyběl mi ten pocit.
Nakrčila své obočí, „Přestaň se na mě takhle dívat. Prostě řekni, co chceš říct. Vím, že jsem to podělala.“
Zamračila jsem se, „Huh?“
Vzdychla jsem si, „Jake a Will… vím, že jsem to podělala.“
Skousla jsem si ret a podívala se zpět na střechy. Muži byli pryč.
„Kruci.“ Vyskočila jsem a vyběhla jsem k lesu. Její kroky za mnou byly rychlejší než moje. Předběhla mě při běhu přes silnici a do lesa.
Naše nohy se pohybovaly rychle. Zlatý pes běžel kolem nás, myslel si, že si hrajeme. Byla jsem tak nervózní, že se mi chtělo zbracet.
Běželi jsme tvrdě a daleko, dokud jsem se nezačala dávit v keřích stejně, jako jsem to dělala při mém prvním běhu o život. Chytila jsem se větve vedle sebe a třásla jsem se. Mé tělo už nebylo silné. Vydala jsem všechno, co jsem měla na záchranu Lea a utíkáním před infikovanými. Nebo jsem infikovaná.
Otřela jsem si pusu a snažila se chytit dech.
Anna a Leo vypadali stejně. Měli stejný pohled plný obav.
Zavrtěla jsem hlavou, „Jsem v pohodě. Jen vyčerpaná nebo infikovaná.“
Zavrtěla hlavou, „Nelhal. Nemůžeš to chytit. Říkal mi, že strávil prvních pár dní, co jsi tam byla, snahou tě infikovat. Jsi imunní a nemůžeš to ani přenášet.“
Pokrčila jsem rameny, „Uvidíme za pár dní.“ Položila jsem hřbet své ruky na své čelo, „Myslím, že mám horečku.“
Protočila oči, „Jsi nemocná, pitomče. Ale jen z toho, jak jsi slabá.“ Otočila se a pokračovala do obrovského kopce. Neměla jsem ponětí, kde jsme byli.
„Takže vážně nemáš ponětí, kde jsou Jake a Will?“ Byla jsem na ni kvůli tomu tak naštvaná, že bych mohla plivat oheň.
Střelila po mě pohledem, „Řekla jsem ti, že jsme byli rozděleni. Myslím, že šli zpět do tábora.“
Projela jsem si vlasy rukama a poškrábala si hlavu, „Potřebuju plavat nebo tak něco. Smrdím a jsem odporná. Musíme najít nějakou vodu. Hledej nějaké borovice.“
Podívala se na mě a protočila oči, „Je to vůbec pravda?“
Ignorovala jsem ji a šla jsme za Leem. Sledovala jsem jeho uši a ocas. Vždy věděl, kde jsou problémy. Pořád jsem se ohlížela, ale nikdo tam nebyl. Nepronásledovali nás. Byli bezpochyby zaměstnaní, zachraňovali kohokoliv, kdo otevřel vlčí past.
Leo zrychlil tempo. Snažila jsem se jo držet, ale už jsem téměř sípala při tomto tempu. Zlatý běhal kolem nás, čmuchal a značkoval. Je tak podobný Jakeovi, že by mě to nutilo se smát, kdybychom nebyli blízko smrti.
„Dokážeš odsud najít tábor?“ zeptala jsem se a znovu jsem lapala po dechu.
Zavrtěla hlavou, „Ptala ses na to před deseti minutami a to jsem ti řekla ano. Dovádíš mě k šílenství.“
Chystala jsem se ji přetrhnout, ale les začal být temný a zamlžený. Zakopla jsem a spadla do křoví vedle. Vůně křoví byla ta poslední věc, které jsem si všimla.
S leknutím jsem se probudila, viděla jen les.
Zvedla jsem prsty k zadní části mé hlavy, cítila jsem kůru stromu, který byl za mnou. Pohnula jsem druhými prsty a usmála se, když se zabořily do husté hebké srsti. Přitulil se ke mně a udělal jeden z jeho zvuků. Podívala jsem se dolů a všechno v mém světě se zdálo v pořádku. Nevěděla jsem, jak dlouho to takto budu cítit, ale jsem vděčná, že teď to takto cítím. Zdá se mi, že právě teď je hodně důležité, protože mé tělo se vypíná. Umírám. Ale mám vítr ve své tváři a jeho srst pod svými prsty, takže je v pořádku, pokud zemřu. Čekám už dny, než to přijde, a myslím, že už to přichází.
Polkla jsem a rozhlédla se. Mé oči se přizpůsobily světlému lesu, rannímu lesu. Kde je Anna?
Podívala jsem se zpět na Lea a přemýšlela, jestli mě tu nechala a Leo zůstal, aby mě chránil. Stiskla jsem rty a snažila se je olíznout. Krk jsem měla oteklý. Opustila mě, protože mě dohnala infekce. Mé sliny jsou husté a má kůže mě bolí.
Projela jsem prsty jeho srst a téměř ji zachytila. Věděla jsem, že ji cítím. Věděla jsem, že cítím, že umírám. Bála jsem se toho celý život, od chvíle, kdy jsem četla, že prasata mají zvýšený smysl cítit jejich vlastní skon. Přečetla jsem si to a měla jsem špatný pocit, že jsem jako ta prasata, nějakým způsobem.
Držela jsem ho a přála si, abych mu mohla říct, ať mě sní, až se obrátím. Nechtěla jsem putovat a zabíjet. Mám toho už dost.
Sluneční světlo procházelo přes koruny stromů nad námi. Zavřela jsem oči a viděla jsem to světlo i přes má víčka. Téměř jsem cítila teplo ranního slunce.
Vincentova slova se mi začala plazit myslí. Všechny ty ženy, děti, mimina, lidé… všem bylo ublíženo kvůli mému otci. Hnusný smutek se valil jako hustá mlha. Mé dítě. Není to něco, o čem bych někdy přemýšlela, ne doopravdy. Ale teď je to pryč, trochu to bolí. Více než trochu.
Leo to vycítil. Strčil do mě a přitulil se k mé ruce. Nevěděla jsem jak to udělat, aby to bolelo méně.
Můj zlý mozek mi promítal záblesky malého světlovlasého spratka v útočišti. Zasmála jsem se, ale vyšlo to ze mě jako kašel. Podívala jsem se dolů do žlutých očí, které mě pozorovaly, „Myslím, že jsme tam jen o vlásek unikli pohromě.“
Zvedl hlavu a funěl. Pravděpodobně si nepamatoval toho malého spratka.
„Nechceme být za něco podobného zodpovědní. Já i ty to víme, s Meg je dost problémů.“
Kývl a já bych přísahala, že si pamatuje to jméno.
Smála jsem se mu a znovu začala kašlat.
Hlas prolomil mé sebe litování, „Mluvení sama se sebou je první známkou šílenství.“
Vystřelila jsem hlavu nahoru; poznala bych ten hlad kdekoliv.
„Jakeu!“ snažila jsem se vykřiknout, ale má slova se zasekla při okamžité bolesti na hrudi.
Pospíchal ke mně a obalil své ruce kolem mě.
„Sním?“ zamumlala jsem do jeho velkého ramene.
Zvedl mě ze země a kolébal mě ve svém náručí, „O můj bože. Jsi živá,“ zašeptal do mého ramene a tiskl si mě k sobě. „Samozřejmě, že nesníš, jsi celá kostnatá. Jsi tak vyhublá, Em. Neměla bys být tak vyhublá ve snu. Nebo krvácet.“
Podívala jsem se dolů na své nohy a uviděla to, krev mi stékala po stehně. Tvář mi začala okamžitě hořet. Nevnímala jsem to a užívala si pocit, že mě drží.
„Jak jsi mě našel?“ zeptala jsem se, ale odpověď přiběhla ve tvaru zlatého psa. Radostně pobíhal po lese.
Anna dorazila usmívající se, ale za ní jsem uviděla něco, co mě bolelo víc než cokoliv. Jen z toho, že ho vidím, se mi chtělo plakat. Nevěděla jsem proč. Jake mě pozvedl a nutil mě se cítit šťastně, ale vidět Willa jak kráčí za svou sestrou, zlomilo vše, co drželo mé emoce. Držela jsem se Jakea, když Leo ovinul naše nohy a třel se kolem mě, abych věděla, že tam je.
Willův obličej ztvrdl, když přicházel k nám, ale viděla jsem to v jeho očích… myslím. Myslím, že se mu ulevilo, že mě diví. Nebo je hodně naštvaný. Nemohla jsem ani doopravdy s ním mluvit. Když se k nám dostal, vtáhl si mě do svých rukou a já to ucítila. Cítila jsem bezpečí mé chaty, uklidňující slova mého otce a dotek Leovy srsti, vše zabalené v jedné věci… v jeho objetí. Voněl tak, jak jsem si pamatovala, ale držel mě moc těsně na to, abych mohla dýchat.
Jeho tělo se třáslo a úplně se obalilo kolem mě. Tohle je to nejbezpečnější místo na celém světě.

„Je mi to líto, Em,“ zašeptal do mých vlasů, „Teď už tě mám.“

16 komentářů:

  1. Díky moc za další skvělou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad super kapitola.teším sa na ďalšiu.Lenka

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za překlad další kapitoly.Katka

    OdpovědětVymazat
  4. ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za další kapču :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Moc díky za další překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. dakujem za preklad je to super :)

    OdpovědětVymazat
  10. užasné děkuju :)

    OdpovědětVymazat
  11. Mockrát děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuji za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  15. Moc děkuju za překlad a těším se na pokračování :)

    OdpovědětVymazat