úterý 4. března 2014

4. kapitola

Doma je malá místnost obklopená betonem. Je to celkem malý růžek, kde neslyším infikované nebo zloděje nebo ostatní. On se neusmívá.
„Udělala jsi hrozný zmatek, dítě. Doktor byl dost důležitá osoba. Hledají tě.“ Jeho hlas byl tichý. Děsil mě.
Mrkla jsem a zírala. Byla jsem mimo, dokud jsem to neuslyšela.
„Emmo.“
Zakroutila jsem hlavou. Chtěla jsem se zvednout a běžet za ní, ale nemohla jsem se hýbat. Byla jsem stále bolavá na mnoho způsobů, ale ten největší se začal hojit ve vteřině, kdy jsem uslyšela její hlas.
Spěchala ke mně a její vyzáblé ruce se obalily kolem mě. Pohřbila svou tvář v mých vlasech.
Chytila jsem její třesoucí se tělo. „Jsi skutečná,“ zašeptala jsem.

Odtáhla se, její uslzená tvář a třpytivé oči hojily některé díry uvnitř mě. „Samozřejmě, nikdy bych tě tam nenechala. Hledala jsem tě týdny.“
Škubla jsem sebou, „Sarah, Meg…?“
Utnula mě a slabě se usmála. „Jen ty jsi chyběla. Ty a Leo. Sarah a Meg jsou na místě, kde jsme je nechali, v bezpečí.“ Neřekla útočiště. Byla kolem něj opatrná. Vzdychla si a pokračovala. „Panikařila jsem, když jsme tě nemohli najít. Předpokládali jsme, že tě unesli. Nevěděli jsme kým, ale viděli jsme odjíždět dodávku.“
Kývla jsem a snažila se nevnímat šok, který mě paralyzoval. „Marshall.“ Řekla jsem jemně a pohledem jsem propichovala muže v rohu.
Kývla. „Will přišel na to, že tebe a Lea zradil. Prodal tě armádě. Dostali jsme se zpět do tábora, ale Marshall tam nebyl. Jeho přítel řekl, že to Marshall udělal, aby osvobodil ty ženy; ty jsi byla ta, koho chtěli. Byla jsi nebezpečná pro tábor a on tě vyměnil za zdravé normální ženy.“ Protočila oči. „Je šílený.“
Pomalu jsem přikývla, pálilo to a bolelo. Vyměnil mě za všechny ty ženy a jejich děti.
Usmála se. „Jsi v pořádku?“
Chtěla jsem kývnout a říct, že jsem, ale nebyla jsem. Cítila jsem to. Nechala jsem se věřit svým pocitům. Ona je moje my. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se dolů.
Objala mě. „Budeš.“
Můj zdravý rozum se pomalu plazil mou myslí a kontroloval fakta, která jsem měla. „Kdo je to?“ zamumlala jsem.
Pokrčila rameny. „Našel mě, potřeboval, abych mu pomohla najít dívku. Docela rychle jsme přišli na to, že hledáme stejnou dívku. Oddělila jsem se od všech ostatních a schovala se. Pak mě našel a ukázal mi, kde tě najdu. Potřeboval, abych předstírala, že jsem sestra, ale ten doktor mě donutil odejít, než jsme tě mohli zachránit.“ Tiše se zasmála. „Pak ses samozřejmě dostala ven sama. Tak jsme předpokládali, že se schováváš a čekáš, až odejdou vojáci. Když odešli, šli jsme pro tebe. Šla jsem jedním směrem a on tím druhým. On tě našel.“
Není to něco, co bych dělala. Nepřijímám pomoc od cizinců. To je rozdíl mezi jí a mnou.
Rozhlídl se kolem a tiše promluvil. „Musíme tu zůstat dalších pár dní. Měla jsi štěstí, že jsem tě našel první. Hledal jsem tě všude.“
Zavrtěla jsem hlavou v matném světle malého prostoru. „Kdo jste?“
„Přítel.“ Vzal si plechovku a kousek ukousl.
Podívala jsem se na Annu, ale zavrtěla hlavou. „Musíš se dostat pryč z města.“
„Kde jsme?“ Nemohla jsem říct nic z té malé betonové místnosti. Je to jako chatrče ve městech s betonými zdmi .
„Spokane.“
Promnula jsem si oči a snažila se na ně soustředit.„Kde?“
Anna se zasmála.„Řekla jsem to samé. Jsme ve Washingtonu, u západního pobřeží.“
Odfrkla jsem si a objala jsem se.„Jak jsem se sem dostala? Proč nám pomáháte? Jak se tohle všechno stalo? Proč mě Marshall takhle zradil? Protože jsem se mu vzepřela?“
Anna vypadala zmateně, ale mužovy oči mě podezřívavě propichovaly. Nervózně se mě zeptal.„Co si pamatuješ?“
Zavrtěla jsem hlavou.„Nic. Marshall mě zradil a pak jsem se vzbudila na studeném kovovém stole.“
Kývl a jedl z plechovky. Anna mě držela, jako kdyby mě už neměla nikdy pustit. Byla jsem s tím v pohodě. Vyčerpání na mě znovu zaútočilo.
Nedíval se na mě, když mluvil.„Vypadáš zmoženě, dítě. Spi. Musíš opustit město během pár dnů. Teď odpočívej.“
Zavrtěla jsem hlavou a bojovala se zívnutím. „Ne. Nejsem unavená.“
Anna se zasmála a mé oči se samy zavřely.
Když jsem se znovu vzbudila, ten muž stál a rozhlížel se kolem betonového koutku. Anna spala vedle mě.
Podívala jsem se na muže, ale než jsem se ho na něco zeptala, položil si prst na rty a zavrtěl hlavou. Zamrkala jsem a znovu ucítila vlhko mezi nohama.
Slyšela jsem zvuky z místa, které jasně pozoroval. Zadržela jsem dech a rozhlížela po zbraních a možnostech.
Jeho pohled neopustil roh. Sledoval a čekal. Zvuky se nepřibližovaly.
Po dlouhé době se otočil a usmál se. Zašeptal. „Myslím, že je to dobré.“ Podíval se dolů na skvrnu na dekách, na kterých jsme spaly. „Počůrala ses?“
Styděla jsem se a měla jsem strach. Podívala jsem se dolů a kývla jsem.„Je mi to líto. Nevím, co je se mnou špatně.“
Zavrtěl hlavou.„Katétr a potrat. Problémy s močovým měchýřem jsou poté běžné. Za pár dní se to spraví.“
Vzhlédla jsem. Znám ho, přísahám, že ano.
Podal mi čisté šaty a lahev s vodou.„Očisti se. Počkám támhle.“
Vzala jsem si malý balíček a zamračila se.„Proč mi pomáháte?“
Zasmál se, bylo to smutné a slabé.„Znám tvého otce velmi dobře.“
„Znal jste ho? Jak? Z obchodu se zdravým jídlem?“
Jeho tmavé oči se zaleskly. Zavrtěl hlavou.„Lenny nebyl tvůj otec, Emmo. Byl tvým strýcem, řekl bych.“ Otočil se a odešel, nechal mě tam s tímto obrovským prohlášením.
Otevřela jsem pusu. Nevěděla jsem, co říct nebo udělat. Páchla jsem močí a starou krví a Lenny nebyl můj otec. Počkat, řekl potrat?
Měla jsem špatné dny, bylo jich hodně. Někdy jich byly celé týdny. Tohle byl ten nejhorší den. Podívala jsem se na Annu a byla jsem šťastná, že alespoň spí. Zmeškala všechna tato slova a možnosti, které za nimi ležely.
Nemohla jsem zastavit slzy, které neplnily mé oči. Snažily se mě chránit před světem. Snažily se mě ochránit před viděním pravdy. Lenny nebyl můj otec? Zavrtěl jsem hlavou, byl to můj otec. Byl.
S trhanými záškuby jsem se postavila na své slabé nohy a sundala si šaty. Přilepily se ke mně a zapáchaly.
Použila jsem vodu a omyla se nejlépe,jak to šlo.
Nejhorší den vůbec. Alespoň mám ji a brzy budu mít Lea.
Nakapala jsem poslední vodu na mé rozpraskané rty a prošla jsem zabedněným vchodem malé chatrče. Seděl na obrubníku za rohem. Opravdu mi dal prostor, abych se převlíkla a umyla.
Protáhla jsem si nohy, cítila jsem, jak se mi moje tělo vrací

„Kde jsme?“ Zašeptala jsem.
„Parkade. To je, jak jsme parkovali naše auta ve starých dobrých časech. Tyto budovy jsme stavili ke skladování aut, zatímco lidé byli ve městech. Tohle je vrchní patro. Našel jsem tuto chatrč už před nějakou dobou.“ Podíval se na mě a usmál se. Jeho tmavé oči vypadaly unaveně. „Takže, kterou část chceš slyšet první?“
Zavrtěla jsem hlavou.„Potrat?“ Ta věc s otce je irelevantní. Můj otec je mrtvý. Co záleží na tom, kdo byl? Nikdy mi nelhali o tom, kdo byla moje matka.
Podal mi malý balíček a ukázal. „Musíme se přesunout. Budeme mluvit a chodit, ano?“
Kývla jsem. „Nech mě dojít pro ni tedy.“ Vklouzla jsem zpět dovnitř a promluvila jsem tiše. „Anno, vycházíme.“
Zasténala. „Musím?“
„Ano, pospěš.“ Slyšela jsem ji se převalovat. Opustila jsem ji a šla jsem zpět k němu. Beton všude kolem nás byl rozbit bombami a rozkladem. Je to jako kdyby se stará budova zhroutila do sebe. Necítila jsem se vůbec pohodlně. Světlo, které pronikalo dovnitř, bylo tlumeno keři a révou. Zírala jsem na něj a snažila si vzpomenout,odkud ho znám. „Kdo jste?“
„Vincent Fitzgerald. Jsem přítel tvého otce, tvého skutečného otce. Znal jsem i Lennyho. Varoval jsem ho, aby se dostal pryč. Přišel jsem na to o chovných farmách, takže jsem mu řekl, aby se ujistil, že tě dostane tak daleko, jak bude možné.“ Mluvil, když jsme procházeli zničeným a rozpadajícím se parkovištěm. „Tvůj potrat byl ve skutečnosti interrupce. Bylo to úmyslné. Nikdy předtím neoplodnili něco jako jsi ty. Ta chovná farma, na které jsi byla, ani nevěděla, co má.“
Zamračila jsem se. „Co tím myslíte?“ Anniny oči se rozjasnily. Zírala z jednoho na druhého, bylo zřejmé, že dorazila uprostřed konverzace.
Usmál se. „Ty. Ty jsi jiná. Tvá matka byla vdaná za tvého strýce. Tvůj otec tvou matku nadrogoval a oplodnil ji prvním z geneticky upravených dětí ze SEED programu. Jsi jako děti z chovných farem. Použil svoje vlastní sperma, aby tě vytvořil. Ona neměla ani ponětí, co se děje.“
Nerozuměla jsem. Nejistě jsem se rozhlížela. Beton se drolil a staré skvrny od krve a pozůstatků mě děsily. Tohle nebylo přesně to vhodné místo na procházení se a povídání si. Ale my to dělali, zahýbali jsme za rohy a procházeli kolem trosek. Každý roh vypadal stejně, rozbitý beton a rozpadající se zdi s obřími okny beze skla.
Zavrtěla jsem hlavou. „Takže můj otec, Lenny, byl můj strýc. Můj strýc, kterého jsem nikdy nepoznala, byl můj otec, ale doopravdy jsem dítě ze zkumavky jako děti z farem?“
Kývl. „Tak to je.“
Podívala jsem se na Annu, která se křenila jako Jake a dloubla do mě. „To vysvětluje některé věci, co?“
Zamračila jsem se a ignorovala ji. „Proč mě nechali věřit, že Lenny byl můj otec?“
Zavrtěl hlavou. „Víš, jak jsi nikdy neměla dovoleno vidět svého strýce?“
Kývla jsem. „Měl aférku s mou matkou. Můj otec ho nenáviděl. Stejně jako mí prarodiče.“
Zavrtěl hlavou. „Neznám celý příběh, jen to, že s tebou utekli. Lenny a ty a jeho prarodiče. Lenny tě vychoval. Všichni jste žili tak nějak mimo síť; Michael tě nemohl nikde najít. Lenny v tom byl dobrý.“
Frustrací jsem zavřela oči a zmateně jsem mávala rukama. „Dobře, ale ten potrat? Proč mě nechali přijít o to dítě, když mě na chovné farmě oplodnili?“ Byla jsem ztracená. Úplně. Nervy jsem měla na krajíčku a mé tělo nebylo dost silné na boj, určitě jsme byli v obchodě, pokud jsme ve městě.
Zastavil se a smutně se na mě podíval. „Pokusy. Doktoři chtěli vidět, jaké by bylo geneticky upravené dítě v geneticky upraveném dítěti. Doktor v táboře, kde jsi byla s Marshallem, udělal těhotenský test, když ses tam vrátila. Hádám, že je to rutina pro dívky, které opustí chovné farmy, ne tolik to udělá. Marshall nám řekl, že doktor zjistil, že čekáš dítě. Marshall věděl, že jsi výjimečná, nevím jak. Každopádně řekl, že nemůže riskovat, abys byla těhotná mezi všemi těmi lidmi. Nevěděl, jaký druh dítěte bys mohla mít, nebo těhotenství. Marshall tě předal naší jednotce, když to zjistil. Pracovali jsme s ním předtím, než utekl. Zůstal v kontaktu s některými z nás doktorů. Chtěl jsem tě zachránit dřív, ale ostatní doktoři byli natěšení vidět, co můžeš vytvořit. Jsi výjimečná dívka, Emmo.“
Vzdychla jsem znechucená z toho všeho. „Tak jsem to slyšela, Měl byste slyšet ty nesmysly o mně, že jsem nějaký krvavý pták.“ Pitomá kravina s fénixem. Pitomá kravina s rodiči. Pitomý potrat.
Ukázal na rampu vedoucí do dalšího patra. „Jdeme tudy.“
Anna mě vzala za ruku a držela mě pevně.
Nevnímala jsem její teplo a také jsem se zastavila. „Potřebuju svého vlka než opustíme město.“
Jeho výraz posmutněl. „Nemůžeme ho zachránit. Experimentují na zvířatech, aby zjistila, proč jsou někteří z nich imunní.“
Moje ruka vyletěla k jeho hrdlu a pevně ho sevřela. „Potřebuju ho.“
Vykulil oči. Kývl a olízl si rty. „To proto nás Marshall zavolal. Měla jsi tendence geneticky upravených dětí – nekontrolovatelný vztek, impulzivní chování a nereálnou sílu. Bál se tě nechat v táboře s lidmi, obzvláště těhotnou.“
To mě bodlo – jméno Marshall a fakt, že jsem nějaký cvok, který je nebezpečný pro rebely.
Zlostně jsem se na něj podívala a sklonila ruku. „Tak mě nerozčiluj. Nebo bude tvůj osud stejný jako jeho.“
„Em, klid. Dostaneme Lea.“ Anna mě chytila za druhou ruku.
Přešel přes široké prostranství k okraji budovy a zíral skrz trávu visící z rozpadajícího se betonu. Ukázal na vzdálenou část města. „Je to tudy. Byl v jiné budově než ty. Právě venku z města, z druhé strany oblasti s infikovanými.“ Ten výhled byl znepokojující. Rozpadající se budovy, spousta zelených keřů a nečistot.
Jsem ztracená. Jsem ztracená v tom všem. Potřebuju klid lesa a srst svého vlka. Vzdychla jsem a zmateně jsem se na něj podívala. „Proč nám pomáháš?“
Vypadal ublíženě. Myslím, že mu ta otázka ublížila. „Neměli jsme žádné právo zahrávat si s DNA do této míry. Geneticky upravené děti obsadily nová města. Jsou hrozné. Nemohou si pomoct. Podělali jsme něco, co už bylo perfektní. Darwin a Bůh měli oba pravdu. Přírodní výběr byla nutnost a lidé byli vytvořeni tak, jak měli být.“
Náhle vypadal ztracený. „Věda a technologie byly konec všeho. Vytvořili jsme to, takže jsme žili nepřirozeně dlouho, ale jedli jsme chemicky upravená jídla a dostali rakovinu. Žili jsme nepřirozené životy a spotřebovali jsme přírodní zdroje a všechno znečistili.“ Podíval se na mě a vzdychl. „Ten rok, kdy se rozhodli rozjet plán na záchranu planety, se doslova museli rozhodnout mezi lidmi a Zemí. Obrovská skupina úředníků seděla dvacet osm hodin v místnosti a hádali se. Lidé nebo Země. Neumím si ani představit muset udělat takové rozhodnutí. Ale oni udělali. Rozhodli se a všechno obnovili. Do nedávné doby jsem v tom jel také. Nyní jsem proti. Ano, museli jsme obnovit planetu, o tom není pochyb. Ale geneticky upravené děti, armáda, chovné a pracovní tábory jsou špatné. To není ta vize, kterou s námi původně sdíleli. Řekli, že šest měst bude založeno na vytváření lidí, kteří se budou starat o planetu. Chtěli jsme vše postavit z trosek a vytvořit harmonii.“ Vypadal vášnivě i zničeně ve stejnou chvíli. „Není tu žádná harmonie. Shromažďují černochy a Asiaty a Jihoameričany a posílají je domů. Domů? Pro Krista, jsou to Američané. Bůh pomáhej každému s tmavou kůží nebo dokonce s trochu šikmějšíma očima nebo jakýmkoli přízvukem.“ Povzdychl si. „Možná je to i přes to lepší. Možná, že místa, kam jdou, jsou lepší.“ Sesunul se a já se cítila mizerně. Ne kvůli němu. Kvůli sobě. Je to zahořklý starý muž se špatným svědomím. Já jsem v prdeli.
Vzdychla jsem a podívala se na Annu. Také vypadala ztraceně. Opřela jsem se o zeď a přemýšlela o tom všem. „Takže jsem asi tak na minutu byla těhotná? Mého vlka tu drží, protože je imunní? A já jsem mutantní dítě z chovných farem? Můj otec je můj strýc a můj strýc je můj otec?“ Zírala jsem na něj. „A vy šílíte, protože svět je plný ubohých rasistů, kteří lžou a ubližují ostatním?“
Se smíchem zavrtěl hlavou. „To je tak asi všechno.“
Anna se ke mně naklonila a založila si ruce. „Takže její otec vytváří děti z chovných farem?“ Zírala na mě.
Udělalo se mi znovu zle. Mé vlastní maso a krev je důvod, proč se to všechno děje.
Zamračila jsem se na Vincenta. „Jak ho zastavíme?“
Olízl si rty. „Nemožné. Ale jsem rád, že tě nemá. Bůh ví, co by zkoušel.“
Dívala jsem se na něho a studovala jeho tvář. Je slabý. Není k žádnému skutečnému použití.
„Víte, co byste měl udělat? Vzdejte se ostatních lidé a prožijte život někde v klidu,“ řekla jsem a podívala se na své bolavé nohy. Chyběli mi mé boty. Přemýšlela jsem, jak dlouho mi bude trvat najít nějaké pěkné nové.
Anna se zasmála. „Známe pěkné místo, kam byste mohl jít. Ale vážně, pravděpodobně byste neměl nikomu říkat ten nudný příběh o vytvářené dětí.“
Zasmál se, ale zněl vyčerpaně.
„Jste ženatý?“ Zeptala jsem se.
Zavrtěl hlavou. „Ne. Opustila mě. Utekla žít do hor.“ Hořce se na nás usmál. „Prožít svůj život.“
Anna se na něj usmála zpět. „Chytrá žena. Nemůžu říct, že bych ji vinila. Zdá se,že máte velkou tendenci se hodně starat o spoustu sraček.“
Znovu se zasmál,a to mě donutila přemýšlet o Jakeovi. Bokem jsem se podívala po Anně. „Říkala jsi, že jsi byla oddělena od ostatních? Kam šli? Kdo tu byl?“
Udržuje si svůj úsměv. „Jake a Will. Meg zůstala, byla celá šílená. Říkala, že jí je skoro šestnáct, takže by měla mít dovoleno jít. Řekla jsem jí ne. Jake a Will šli najít nějaké jídlo a přišli nějací infikovaní, tak jsem utekla. Nemohla jsem se k nim dostat zpátky, takže jsem tě dál hledala. Pak jsem potkala jeho.“
Will a Jake jsou ve stejném městě jako já. Jsou blízko. Srdce mi několikrát vynechalo.
Ztuhla jsem, když jsem uslyšela hluk, který nepřicházel od nás. Vincent se na mě podíval s panikou v očích.
Přitiskla jsem se zády ke zdi a čekala jsem. Oni udělali to samé.
Hlasy se odrážely od rozbitých zdí. Nevěděla jsem, z kterého směru přicházejí.
Nedýchala jsem. Poslouchala jsem. Muži mluvili, smáli se. Očividně to nebyli infikovaní.
„Kolik zbraní máte?“ Zašeptala jsem.
Zavrtěl hlavou. „Ne dost.“
Vzdychla jsem. „Super. Mám nějaké super schopnosti jako superhrdinové?“ Zamumlala jsem a dívala se přes zeď. Tři muži se opírali o betonovou zeď v místě, kam jsme mířili.
Vincent zavrtěl hlavou. „Ne. Tvůj druh se hojí rychleji. Máš neuvěřitelnou sílu a rychlost. To v kombinaci s tvým nedostatkem kontroly nad tvou povahou, je očividně nebezpečné. Rychleji se učíš a lépe si pamatuješ věci. Rychleji věci zpracováváš a vše cítíš silněji. Nic, co by nás dostalo z téhle bryndy.“
Zírala jsem na něj. „Jak můžete být vy vědci tak hloupí? Myslela jsem, že vědci byly géniové, ale vy nejste. Jste blázen. To proto vás Lenny všechny nenáviděl. Proč byste dělali něco takového? Prostě hloupé.“ Podívala jsem se na muže za rohem. Jeden z nich náhle chyběl. Můj tep se mírně zrychlil. Kam šel?
„Zbraň, nůž, cokoliv?“ Zašeptala jsem.
Vytáhl dlouhé ostří ze zad. Pořád jsem se cítila jako mrtvola, ale když jsem si vzala tu čepel, cítila jsem se malinko lépe.
Uchopila jsem ji a podívala se na Annu. „Zůstaň tu s ním.“
Zamračila se. „Můžu ti pomoct.“
Protočila jsem oči. „Ne tentokrát, ano?“
Vypadala naštvaně, ale já mrkla na něj. Kývla. Věděla, že s ním musí zůstat a ujistit se, že je důvěryhodný. Skutečně jsem ji ale nechtěla blízko čehokoliv. Mohla být infikovaná. Radši bych to byla já.
Podívala jsem se zpět na muže a uviděla, že třetí se vrátil a zapínal si svoje kalhoty. Letní horko je tady. Přála bych si, abych mohla zavřít oči a být zpět u jezera v útočišti. Místo toho jsem uprostřed rozsutého města obklopená špatnými možnostmi. Přála bych si, abych měla ty pistole. Ještě chvíli jsme sledovala ty muže a dávala dohromady svůj mini plán. Opustila jsem od toho a ukázala jsem na opačnou cestu. „Jdeme jiným směrem. Mají zbraně.“
„Můžeme se dostat pryč druhou stranou parkade, ale tím směrem je více infikovaných. Viděl jsem je předtím.“ Podíval se na mě z boku.
Cítila jsem, jak se do mě pouští vztek a strach. Alespoň to podpoří oheň ve mně.
Zvedl ruce. „Hej, jen to říkám. Nebude to lehká cesta. Když jsem tě nabral, přišel jsem tudy.“ Ukázal směrem k mužům.
Zavrtěla jsem hlavou. „Nemáme s nimi šanci.“ Přála bych si, aby se to stalo s Jakem a Willem. Neměla jsem ráda, že nevím, kde jsou. Zdálo se, že jsou na mém seznamu věcí k udělání.
Prošli jsme kolem dalšího rohu a dolů do dalšího patra do větší temnoty.
Díky rozbitému betonu a silné révě tu bylo těžší vidět. Na nějakém místě se patra nad námi rozpadla a udělala obrovský nepořádek ve tmě, kde jsme procházeli. Přelezla jsem přes velký rozbitý sloup a snažila se zapnout svůj zvířecí zrak. Temnota se pohybovala, i když tu nic nebylo. Nesnášela jsem tohle místo. Chyběl mi les. Chyběli mi ptáci. Zde v temnotě tě nic nevaruje. Čeká to až zemřeš, aby tě to mohlo sníst.
Mé nohy křupaly a kopaly do věcí, které jsem neviděla. Anna šla vedle mě, tiše. Pořád je ten nejlepší lovecký partner,jakého bych si mohla přát. Jeho kroky za námi jsou hlasité. Připomíná mi Jakea – asi ne nejlepšího v přežívání.
Odstrčila jsem pryč myšlenky na ně a poslouchala jsem. Pokud mě infikovaní, ostatní nebo armáda chytí, jsem mrtvá. Mou nejlepší šancí je zůstat zticha.
Šli jsme podél zdi ve tmě, kde byla zaparkovaná auta, vypadaly jako shnilí kostlivci. Některé byly zničené troskami. Viděla jsem z trochu světla procházejícího skrz révu na vzdálenější straně parkoviště.
Podívala jsem se na Annu. Kývla a pomalu přešla k rozbité zdi na okraji, kde byla réva nejsilnější. Odhrnula je stranou a dívala skrz, když jsem já sledovala Vincenta. Téměř ji sežraly; jsou tak husté jako skutečný les.
Ohlídla se na mě a ukázala. Šla jsem dopředu a podívala se skrz strašidelnou révu a keře a viděla, že jsme téměř v přízemí. Jsme jedno patro nad ním. Ulice pod námi se hemžila infikovanými. Odtáhla se a podívala se na mě.
Rozhlédla jsem se kolem nás. Nemohli jsme vyjet. Auta jsou rozbitá a silnice jsou doslova neprůjezdné. Podívala jsem se podruhé, všimla jsem si, že levá vzdálenější strana uličky je prázdná. Infikovaní se pohybovali pomalu v porovnání s námi. Ucítí nás, pokud jim nedáme nějakou návnadu.
Můj mozek se vrátil zpět k těm mužům. Už byli blízko levé straně parkoviště.
Polkla jsem a podívala se na Annu. „Budu hned zpátky. Nehýbejte se, dokud nebudete muset. Jdu obstarat návnadu.“
Ušklíbla se a kývla. „Dobře. Zůstanu s ním.“ Díky bohu, nechtěla jsem se s ní hádat. Nechtěla jsem jí říkat, že si svého života cením méně než jejího a odmítám možnost, že chytí horečku.
Vincent vypadal zmateně. Otočila jsem se a běžela tak tiše, jak jsem mohla, zpět přes parkoviště a nahoru po rampě, kde jsem je slyšela. Sklouzla jsem po vykuchaném aute a čekala.
„Koncert U2. Šel jsem se svou přítelkyní. Bylo mi osmnáct a jí sedmnáct. Vykouřili jsme hodně trávy a šli jsme. Všechno začalo asi o dva týdny později. Nejlepší vzpomínka.“ Muž napravo s puškou mluvil.
Ostatní muži přikývli. „Hezky, kámo. Jo moje je grilování. Přišli jsme na to, že to bylo poslední v sezoně. Celá má jednotka přišla a my se opili a mluvili o sportu a blbostech. Má žena se jmenovala Trish. Dělala nejlepší party s burgry na Zemi. Snědl jsem snad čtyři. Myslel jsem, že umřu.“
Skousla jsem si rty a čekala jsem. Cítila jsem, jak se mi stáhl žaludek, když jsem o tom přemýšlela. Normální lidé sdíleli normální myšlenky a já se je oba chystám zabít. Pokud mě nezabijí první. Mohla jsem umřít včera a neumřela jsem. Jsem na vypůjčeném čase a špatný pocit mě ještě neopustil.
Jejich nohy dělaly šoupavé zvuky, nebyli ani opatrní. Nebyli ve vysoké ostražitosti. Nehledali mě.
Sjela jsem po autě a sedla si vzadu, čekala jsem, až projdou. Třetí chlap musel zase něco dělat. On je ten, po kterém jdu.
Šli dál, procházeli se a svěřovali se. Sledovala jsem je, čekala jsem na svou chvíli. Oba jsou v dobré formě, ale zaklání se a drží své zbraně špatně. Neberou to vážně.
Otočili se zády a ležérně se opírali. Plazila jsem se vedle auta. Bylo to poslední auto před rohem. Podívala jsem se zpět na ně. Pořád mluvili a smáli se. Zamračila jsem se. Infikovaní jsou patro od nich a oni mluví o kravinách, které jim chybí. Přešla jsem do tichého běhu. Nebylo to tak rychlé, jak to bylo potřeba, ale dalo se to.
Dostala jsem se za roh a ucítila to. Chladné zlo se usazovalo uvnitř. Chladná kalkulace začala procházet mým mozkem. Třetí muž musí zemřít. Potřebuju návnadu.
Podívala jsem se zpět za roh, ale muži stále mluvili.
Polkla jsem a šla k okraji, kde ten muž byl. Je tam pořád. Také vypadá, jako že nebere svou práci vážně. Opírá se o svou zbraň a čistí se nehty. Kdo trénuje tyhle lidi? Možná si je můj skutečný otec více než jistý. Necítí se ohrožen.
Cítila jsem se mizerně při tom pomyšlení. Má vlastní rodina se na tom nějak podílela. Můj otec musel být také vědec. Má matka musela být úplný idiot.
Sklouzla jsem po zdi a plížila se, odstrčila jsem pryč myšlenky, které jsem měla. Můj žaludek byl plný nervů a motýlků, ale já chtěla zbraň. Strana parkoviště byla úplně zničená. Byla to jen lavina štěrku a drceného betonu. Skutečně to byla snadná cesta, jak přijít. S povzdechnutím jsem slézala trosky dolů na zem, kde byl.
Předstírala jsem kulhání a držela jsem se za břicho. Nůž byl v zadní kapse mých kalhot, čekal.
Mírně jsem zasténala. Nebyl žádný způsob, jak se k němu odsud připlížit. Přešplhala jsem okraj rozbitého betonu a klopýtala po rozdrolených troskách.
Jeho pohled se pozvedl. Znechucení a zmatek se v něm usadil. Zamračil se na mě, „Stůj.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Pane, prosím, pomozte mi. Snědla jsem nějaké jídlo, které jsem našla a myslím, že bylo špatné.
Jeho rty se zkroutily. „Stůj, kde si.“ Zvedl zbraň a ukázal na mě, žaludek se mi stáhl ještě víc. Byla jsem tak nervózní, že jsem mohla zvracet.
Zavrtěla jsem hlavou. „Můj otec je jedním velícím v armádě. Ztratila jsem se a schovala se před infikovanými. Prosím, pomozte mi.“
Zesílil stisk na zbrani a namířil ji na mě „Zastav se, děvko.“
Zastavila jsem se a přikrčila se. Neměla jsem ráda, když mi říkali děvko. Držela jsem se za žaludek a předstírala dávení. Nemusela jsem se nějak extra snažit. Už jsem to jednou použila.
Přišel blíž, právě akorát blízko. „Jak se jmenuje tvůj otec?“
„Generál… Generál…“ dávila jsem se a krkala.
Přišel blíž, aby slyšela má tichá slova. Vystřelila jsem nahoru a chytila jeho zbraň, udeřila jsem ho s ní a zvedla hlaveň. Úder do hrudníku uvolnil jeho prsty ze spouště. Zatáhla jsem za zbraň a máchla jsem s ní. Praštila ho z boku do hlavy.
Vytáhla jsem ostří z mé zadní kapsy a jedním tahem jsem mu rozřízla krční tepnu. Otřela jsem ji o jeho kalhoty, když padal. Nesla jsem zbraň a táhla jsem ho uličkou tak rychle, jak jsem mohla. Moje střeva mě zabíjí.
Zahnula jsem za roh, kde byli infikovaní. Viděla jsem je mlít sebou, když jsem ho táhla. Stále prskal a vydával bublavé zvuky. Zastavila jsem se a prohledala mu kapsy. Měl malý nůž, lahev s vodou a obrázek, na který jsem se nenechala podívat, a spoustu nábojů do zbraně. Když jsem vstala, dala jsem se i s nožem do kapsy.
Rozhlédla jsem se. Infikovaní se hemžili dále dole. Sedla jsem si a zvedla kus rozbitého betonu a hodila ho uličkou. Dopadl mezi několik z nich. Podívali se na to a sehnuli. Vzdychla jsem a zvedla další. Hodila jsem ho na stejné místo a zasáhla jednoho z těch sehnutých.
Postavil se a rozhlížel se se svou krvavou, špinavou tváří. Vysoce zasténal. Třásla jsem se, ale hodila jsem další kus. Ostatní vedle něj začali vysoce sténat. Otočila jsem se a bežela jsem zpět k boku budovy. Lapala jsem po dechu, nervy jsem měla v jednom ohni a třásla jsem se, ale snažila jsem se zůstat v perfektním klidu.
Vysoké sténání přešlo do rozedraných výkřiků, když se přiblížili k mrtvému. To je potřetí, co jsem to udělala. Ničilo mě to uvnitř, ale jsme to my a oni a já nevím, kde všichni moji my jsou. Nevím, jestli jsou v bezpečí.
Mé ruce si našly svou cestu k mým uším, když trhání začalo. Můj dech je rozedraný jako jejich hrdla. Neměla jsem čas čekat a schovat se. Otočila jsem se a běžela tam, odkud jsem přišla. Sjela jsem tělem po zdi tam, kde jsem se plížila a schovávala. Muži by tu měli teď už být, ale neslyšela jsem je. Skutečně jsou tak hloupí, aby seděli na parkovišti obklopeni infikovanými a povídali si?
Chystala jsem se plížit po troskách, ale můj žaludek udělal tu věc, kterou mě nutil zastavit a počkat – jako kdyby věděl něco, co já ne. Ztuhla jsem a čekala.
„Georgi!“ Zakřičel jeden z mužů nade mnou uvnitř parkoviště.
„Kruci, Georgi. Kde jsi?“ zakřičel druhý muž.
Brněla mě kůže. Snažila jsem se namyslet na grilovaní a cokoliv U2 bylo. Snažila jsem si nepředstavovat jejich vzpomínky, když jsem vzala pušku do svých rukou. Zadržela jsem dech a přitiskla záda těsně ke zdi.
„Kurva!“ Zakřičel jeden z mužů a trosky se začaly hýbat. Házel je na mě, jak běžel dolů. Druhý muž udělal to samé. Když byli dole z kopce a zahnuli za roh, kde byl jejich přítel požírán, šplhala jsem nahoru. Utíkala jsem a neohlížela se. Prsty jsem zarývala do zbořené zdi parkoviště, když jsem se dostávala do patra, kde byli oni.
Slyšela jsem střelbu, když jsem procházela kolem auta. Třásla jsem se a byla jsem unavená, ale adrenalin se rozhořel. Moje nohy plácaly po betonu, když jsem zahnula za roh. Zastavila jsem se a podívala zpět. Nikdo mě nesledoval. Nasávala jsem vzduch a pískala jsem jako infikovaní. Pravděpodobně jsem infikovaná. Mé hrdlo se pravděpodobně ničí.
Zbraně stále střílely ve vzduchu. Přeskočila jsem ruiny a plazila se pod rozbitými kusy, když jsem běžela tak, kde Vincent a Anna stáli klidně ve tmě. Málem jsem je minula, ale ona měla rozhrnutou révu.
Podíval se zpět na mě a zavrtěl hlavou. „Co jsi zač? Nejsi jako ostatní geneticky upravené děti.“
Zamračila jsem se. „Nevím. Jsem dívka. Nasraná dívka.“ Neměla jsem odpověď.
Přikývl. „Nějaká dívka.“
Anna protočila oči. „Ještě jste ji neviděl s její vlkem a pistolí v každé ruce nebo ještě lépe s jejím lukem.“
Polkla jsem, žaludek mě stále pálil a musela jsem znovu čůrat. Znovu jsem odtáhla révu a podívala se dolů na mrtvé infikované. Muži je obklopili a stříleli je do hlavy tam, kde leželi, jen pro případ. Byla to první chytrá věc, kterou jsem je viděla udělat.
„Potřebuju svého vlka a my se odsud, sakra, musíme dostat,“ zašeptala jsem.
„Neopustíme Lea, Em,“ Anna hladila mou paži.
Kývla jsem. „Já vím. Musím najít Jakea a Willa.“
Polkla a zavrtěla hlavou. „Máme setkávací místo mimo město.“ Víc neřekla. Věděla jsem, že neřekne, ne před ním.
Ostatní infikovaní začali obcházet rohy tam, kde byli mrtví. Levá strana byla nyní plná, ale pravá strana parkoviště je prázdná. Ukázal na malou, úzkou uličku. Kývla jsem. Běželi jsme na pravou stranu a sešplhali dolů troskách a rozbitých sloupech.
Když se mé nohy znovu dotkly země, téměř jsme zkolabovala. Potila jsem se a mé tělo se nepřestávalo třást. Zahnuli jsme za roh. Jeden z infikovaných se potuloval uličkou. Chytila jsem zbraň, ale věděla jsem, že by to přilákalo ostatní. Těžce jsem polkla a přetáhla si triko přes tvář. Panikařila jsem a snažila jsem se přijít s jinou možností, ale žádná jiná tu nebyla.
Podívala jsem se zpět na Vincenta a Annu. „Zůstaňte tady.“ Z pohlednu na ni mi bylo mizerně. Nemohla jsem ji mít kolem infikovaných. Podívala jsem se zpět na velkého infikovaného muže a snažila jsem se zformovat nějaký plán. Pokud to chytím, ona také.
Zdi města se kolem mě uzavírali, jak jsem hledala další cestu ven.
Zhluboka jsem se nadechla a snažila se taktizovat. Pokud nebudu dýchat a omyjeme mě hned poté, možná budu v pohodě. Vím, že lžu sama sobě, když jsem vytahovala ostří a plížila se k infikovanému. Je rozložitý, široký a vysoký. Ačkoliv nyní na něm jeho kůže visí. Jeho tělo se samo požírá. Potulují se, dokud z nich nezbude nic.
Držela jsem si své triko těsně u tváře svou levou rukou a plížila se k němu.
Otočil se a divoce se kýval. Hmátl po mně, ale já uskočila. Jeho hnědé, zkažené zuby byli rozbité. Jeho pusa byla plná žluté zpěněné pasty. Je to,jako kdyby mu sliny téměř vyschly. Zašklebila jsem se a podřízla jsem mu hrdlo. Jeho ruce chytily mou paži. Pustila jsem triko a vytáhla další nůž z kapsy. Zmáčkla jsem vypínač a ostří vystřelilo ven. Jeho zuby se ke mně skláněly. Zabodla jsem ostří ve své levé ruce do jeho spánku. Jeho žluté oči se rozšířily a pak odpadl. Podívala jsem se na hustou, tmavě hnědou krev na sobě. Nazelenalý odstín a zápach mě nutil se dávit. Dívala jsem se na to s panikou. Začala jsem to zběsile otírat o jeho záda.
„Vodu? Máme vodu? Potřebuju něco, s čím to vyčistím.“ Srdce jsem měla v krku. Můj dech byl krátký a trhaný. Škrábalo mě v krku. Chytla jsem to. Teď jsem nemocná. Kulila jsem oči.
Vincent přišel ke mně a naklonil hlavu. „Děti z chovných farem jsou imunní. Narodila ses imunní. Není to lék. Dostala jsi vakcínu.“
Anna ho ignorovala a popadla pitnou vodu. Držela své tělo zpět, když na mě začala lít vodu. Strhla jsem si triko a drhla jsem si kůži. Věděla jsem, že je pozdě. Jsem infikovaná. Hlava se mi točila. „Ne. Narodila jsem se dekádu předtím, než se ta hrůza rozšířila. Ty bakterie zmutovaly.“
Kývl hlavou. „Ano! Tvé tělo je neuvěřitelně silné. Byla jsi vytvořena, abys byla zdravá. Abys vládu nic nestála. Plán na zredukování populace a nakazit lidi byl na stole dlouho předtím, než ses narodila.“
„Možná, ale můžu nakazit ji.“ Snažila jsem se to všechno vstřebat. Imunní. Leo mohl jíst infikované. Mohla jsem udržovat vzdálenost a nesdílet to s ním, ale byly chvíle, kdy přinesl něco z nich na sobě. Stoky, ve kterých jsem se plazila. Mrtví, se kterými jsem ležela.
Nikdy jsem nebyla opravdu nemocná. Jen zraněná. Vždy jsem se zahojila – až na to, když jsem se vrátila z chovné farmy. Tehdy jsem byla zle zraněná. Myslela jsem na to a pořád jsem cítila bolest. Jak jsem táhla Annu a Saru nahoru do hor se zraněními, která jsem měla, měla jsem zemřít. Tolikrát jsem měla zemřít. Snad tisíckrát jsem měla zemřít nebo být infikovaná.
A to nezmiňuji, když jsem byla malé dítě žijící v lesích – z toho jsem měla zemřít. Hádám, že může mít pravdu. Pokud má pravdu o všem ostatním. Jinak jsem infikovaná nebo imunní, jen čas ukáže. Podívala jsem se na sliz na mých rukách a dokončila utírání do špinavého oblečení mrtvého muže. Vincent mi podal čisté triko. Natáhla jsem si ho s pocitem slz v mém hrdle. Celý ten čas, co jsem se vyhýbala infikovaným, kvůli čemu?
Vincent mě chytil za ruku a táhl mě ulicí. Anna vzala zbraň a šla před námi. Potáceli jsme se a klopýtali jsme uličkami, až jsme se dostali k vysoké budově.
„Tady končí čistá zóna,“ zašeptal.
Anna se na mě podívala, je znepokojená. Byla bych také, kdyby byla ona. Je tu velmi reálná šance, že jí předám infekci, i když si bude udržovat odstup.
Podívala jsem se na Vincenta a zamračila se. Pořád se snažím strávit různé věci, které mi předal ve své znalosti a zmatku.
Zamračil se zpět na mě. „Odsud ven to začne být horší. Hlídky končí tady. Infikovaní jsou tam uvnitř horší.“
Cítila jsem, jak hrůza zakryla mou tvář. „Horší?“
Kývl. „My doktoři a vědci nechodíme do téhle části města. Zůstáváme v části, kde jsou hlídky. Na tomhle místě držíme infikované na experimenty. Žijí v zabarikádovaném území. Ti za námi se dostali skrz. Čas od času se to stane. Proto tu jsou hlídky.“ Ukázal na malou budovu postavenou troskách. Blokuje ulici. Nahlédla jsem do uličky, nejdřív napravo a pak nalevo. Nikdo tu nebyl. Ulice byli prázdné.
Pokračoval. „Tvůj vlk je asi osm bloků odsud. Je to na hranicích města, téměř venku. Přejdete most a dostanete se do oblasti, která vypadá pořád hezky. Byla to budova lékařského výzkumu. Jméno vepředu bylo Luminarc. Ale značka je stará a sešlá. Stojí tam umina. U-M-I-N-A. rozumíš tomu, co ti říkám?“
Sledovala jsem jeho tvář a kývla jsem. „Opouštíte nás.“
Zasmál se. „Jo. Nepůjdu tam. Budete tam v bezpečí před vojáky. Jsou to infikovaní a asi i ostatní, koho byste se měli obávat.“
Neznala jsem ho, ale nechtěla jsem, aby se tam vrátil. Chytla jsem ho za ruku, tohle jednání bylo pro mě divné. „Vím, kde je útočiště. Můžete tam jít a jen odpočívat. Ti lidé vám pomůžou.“
Zavrtěl hlavou. „Musím se vrátit a pomoct tak moc, jak můžu. Jsem jedním z mála uvnitř, kdo se to snažíme zastavit.“
Zamračila jsem se. „Proč?“
Jeho ztuhlý úsměv nezasáhl jeho oči. „Jsem pravou rukou tvého otce. Neví, že nejsem na jeho straně.“
Nakrčila jsem obočí. „Vrátíte se tam a budete takhle žít?“ Ta slova byla divná.
Kývl. „Musím. Jsem jedinou šancí pro mnoho žen. Ten areál je docela pěkný.“
„Byla jsem tam – byla to hnusná ukázka.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Budova, ve které jsi byla držena, není v areálu. Je dál po cestě, blíž k hezké části města, které stále stojí. Můj život tak je pěkný. Měl jsem být v konvoji tento týden. Rebelové se ujistí, že bude zničený. Budu jediný přeživší. Nyní tam mířím, opačným směrem, než jdete vy.“
Jeho oči mi jsou tak povědomé a najednou to vidím. „Vy jste byl ten první doktor v místnosti s kovovým stolem. Ten, který byl na mě hodný?“
Kývl. „Byl. Plánoval jsem tě dostat ven, ale potřeboval jsem, aby interrupce byla kompletní. Nemohl jsem tě pustit do světa těhotnou. Je mi to líto.“
Polkla jsem. „Proč?“ Anna se ke mně přiblížila, ale já se na ni zamračila. „Drž se ode mě dál. Mám to na sobě. Potřebuju mýdlo.“
Ustoupila zpět, zatímco on nás ignoroval a pak pokračoval. „Už jsi žila s možností, že budeš nestabilní. Tvé emoce jsou tak zvýšené v porovnání s normálními dívkami. Je to problém s DNA. Nemáš normální emoce. Necítíš věci normálně. Všechno je větší a rychlejší ve tvém světě. Nevíme, co někdo jako ty dokáže. Snaž se nikdy nemít dítě, Emmo.“ Svěsil hlavu, jako kdyby se styděl.
Neměla jsem tohle pro sebe jako možnost, ne ve světě, kde jsem žila, ale jeho slova mě zranila. Styděla jsem se, že to Anna slyšela. Jsem podivín. Kolikrát řekl ta slova ne normální?
Cítila jsem, jak můj vztek narůstal, ale nutila jsem se zůstat v klidu. Tisíce záblesků mi přeběhlo přes oči, když jsem to všechno pochopila. Kývla jsem. „Dobře.“
Chytil mě za ruku a stiskl. „Zasloužíš si být svobodná. Tvůj otec je monstrum. Utíkej a nikdy se nevracej. Zůstaň schovaná. Zůstaň mimo ostatní lidi. Nevíš, kdy se tvůj mozek přepne a ty se staneš geneticky upraveným dítětem každý den. Vztek a iracionální chování jsou vedlejším efektem. Tvůj otec to nevidí. Pořád se je snaží zlepšovat, ale vidí jen pozitiva a ne negativa. Vím, že jsi dokázala, že se nechováš iracionálně. Ale nikdy nevíš. Je lepší být v bezpečí.“
Téměř jsem sebou škubala, když jsem přemýšlela o věcech, které jsem udělala a nazvali byste je iracionální. Měla bych přemýšlet? Ve své hlavy jsem si mohla obhájit každou akci. Pořád jsem přemýšlela, co si Anna myslí. Nemůžu se na ní podívat.
Potřebuju Lea.
„Jak se dostanete zpátky?“ Zeptala se ho Anna a změnila téma.
Zavrtěl hlavou. „Neboj se o mě. Dostaňte se k vlkovi a vypadněte. Jsi jedna z hodných, Emmo. Alespoň bys to měla vědět. Co jsi udělala tam s těmi infikovanými a muži se zbraněmi – jsi jedna z hodných. Ostatní geneticky upravené děti jsou katastrofa. Myslím, že ty jsi to, co celou dobu plánuje.“
Mohla jsem na něj plivnout. „Nezajímá mě to. Chci jen jít domů.“ To ale nebyla pravda. Chtěla jsem zastavit svého otce, který byl mým strýcem. Jaký zmatek.
Podívala jsem se na obě strany, protože takhle jsem stále přecházela ulice, a přešla jsem přes rozbitou a špinavou silnici. Slyšela jsem, jak mě Anna následuje se zbraní. Zničený beton praskal pod mizernými botami, které mi dal. Byla jsem vyčerpaná a ještě jsem nebyla připravená. Vyšplhala jsem po stěně z trosek na okraji silnice a podívala se na ulici. Infikovaní tam nebyli. Čekala jsem jich zástupy, ale neviděla jsem žádného.
Podívala jsem se zpět na něj. Mával. Vypadal zoufale a zmoženě.
Nesnášela jsem ho. Jeho a vše, co reprezentoval. „Hloupý bastard,“ zamumlala jsem a vytáhla jsem svůj nůž. Podívala jsem se na Annu, která zesílila svůj stisk na zbrani.
„Nezajímá mě, co říkal; jsi úžasná, Em.“ Přitulila se ke mně a začala sestupovat z hromady trosek do zóny infikovaných.

„Děkuju.“ Necítila jsem se úžasně. Necítila jsem se normálně. Hádám, že jsem se tak cítila vždy, a nyní mám důvod se tak cítit.“

11 komentářů:

  1. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc, těším se na pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za preklad,úžasné ďalšia kapitola v takom krátkom čase,:)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad další kapitoly. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat