neděle 2. března 2014

3. kapitola

Když jsem se probudila, bolest byla pryč, ale počůrala jsem se. Moč byla všude. Mé kalhoty byly lepkavé a mokré. Zapáchalo to rezavě jako krev, ale já si vzpomínala na močení. Vzpomínala jsem si na bolest a tlak a jak dobrý to byl pocit pustit moč. Stávám se jedním z infikovaných. To je to, co mi dal do ruky. Věděla jsem to. Byla jsem počůraná a v křeči. Brzy budu putovat kolem a toužit po mase… nebo jen tak zemřu a sežerou mě ostatní infikovaní.
Kde je Anna? Vrátila se pro mě? Chytili ji? Musím být silnější, abych ji zachránila, pokud nebyla skutečně halucinací.

Místnost je tak tmavá, že nevidím Ježíše, ale předpokládám, že je stále tady. Přemýšlím, jestli je zhnusený z toho, že jsem se počůrala na podlahu a jsem tak slabá, že se nemůžu pohnout pryč z vlastní špíny. Přála jsem si, aby nebyla kamenná socha, ale radši figurína. Potřebuju nové šaty. Obrázek toho, jak jsem infikovaná a chodím po světě v šatech, které jsem ukradla z Ježíšovy figuríny, mě nutilo usmát se.
Vzala jsem jeden balíček glukózy a vytáhla špunt ze dna. Pila jsem ho, dokud mi z toho nebylo špatně a i potom jsem se nutila spolknout ještě trochu. Vysála jsem pytlík a odhodila ho na podlahu, kam jsem potom položila tvář a paže. Studená podlaha byla nějak příjemná.
Zrak se mi mihotal jako světla v chodbě a já věděla, že znovu odpadávám.
Tentokrát jsem nesnila. Nepamatuju si od předtím nic jiného. Jen jsem usnula a zase se vzbudila.
Když jsem se znovu probudila, olízla jsem si rty. Měla jsem pocit, že jsou suché a rozpraskané. Moč uschnula, a když jsem pohnula nohama, měla jsem pocit, že jsem uvízla v kalhotách. Byla jsem slabá. Velmi slabá. Namáhavě jsem dýchala. Necítila jsem, že by mi srdce vůbec bilo.
„Najdi dveře a najdi Annu,“ šeptala jsem si pro sebe a možná Ježíšovi. Je jako Leo. Dělá mě míň bláznivou, protože s ním tady, nemluvím sama k sobě.
Vytáhla jsem se na kolena a plazila jsem se tam, kde jsem si myslela, že jsou dveře. Šla jsem podél zdi a hledala mezeru, kde je klika. Okraj dveří mi unikal. Utěsnila se ta místnost, zatímco jsem spala? Rozhlédla jsem se v temnotě po Ježíšovi. Podle toho, co říkala babička, by měl být mé světlo v temnotě, ale ani mé zvířecí oči nefungovaly v této tmě. V této místnosti není žádné světlo.
Zdálo se, že zeď nikdy neskončí. Zdálo se mi, že cestuji podél této zdi v kruhu, dokud nezešílím a nevydrápu si cestu skrz. Přemýšlela jsem, jestli jsem v pekle. Byla jsem potrestaná za hříchy, které jsem spáchala. Doopravdy jsem nelitovala ani jednoho z nich. Možná to je ten problém.
Otočila jsem se a natahovala se po soše Ježíše. Nic se mi nezdálo, že se děje dostatečně rychle. Vzduch v místnosti byl, jako kdyby někdo vysál zásoby kyslíku. Vše, co zbylo, je znečištění, které jsem vytvořila s každým panickým výdechem. Můj srdeční rytmus byl, jako kdyby byl spuštěn šokem a teď se mi snažilo vyskočit z hrudi.
Byl to záchvat paniky. Poznala jsem to, když se mé prsty dotkly chladné sochy. Prsty jsem přejela po jeho chladných šatech a spadla jsem mu k nohám. Jsem jako jeho následovníci. Ti, které jsem viděla, kteří zachránili plačící děti na silnici. Ti, kteří se zdáli být hodní a laskaví, ale v jejich pohledu jste se necítili dost dobří.
„Pomoz mi,“ zašeptala jsem držící jeho chladné šaty.
Něco jsem uslyšela a zvedla jsem hlavu.
Na začátku jsem si pomyslela, že to šeptá Ježíš a otřásla jsem se. Chystala jsem se být zbožná na zbývající vteřiny mého života, když jsem si uvědomila, že to přichází od dveří. Plazila jsem se pryč od Ježíše, hledala jsem na podlaze spodek dveří, od kterých vzduch přicházel. Byl čistý a čerstvý. Něco se na chodbě změnilo. Anna?
Ucítila jsem mírný chladný závan větru, když mé ruce dosáhly na spodek dveří.
Přejela jsem rukama po klice a pověsila se na ni, jakoby šlo o život. Odemykala jsem zámek dveří, právě ve chvíli, kdy se klika otočila. Zůstala jsem viset na zámku.
Hlas následoval pohyb kliky, „Tady také čisté.“ Vibrace z pohybů mnou otřásaly. „Šla po schodech nahoru. Všechno ostatní je zamčené.“
Málem jsem uskočila a křičela. Ale donutila jsem se zůstat v klidu. Nechala jsem prsty na dveřích a čekala jsem. Věděli, že jsem pryč. Nejsem sama. Doktor nebyl sám. Kde byli, když jsem ho zabíjela? Hledají Annu?
Další hlas zaplnil ticho v chodbě, „Zatraceně, víš jak důležitá je? Pro Krista. Je to jedna malá holka.“
Malá holka? To mluví o mě? Jsem pořád malá holka nebo ztratili Annu? Mé srdce už panikařilo od příchodu mužů, tohle ho nepomáhalo uklidnit.
Snažila jsem se myslet, ale břicho mě příliš bolelo. Nevěděla jsem, co dělat. Pokud je půjdu hledat, mohla bych zavést ty muže přímo k nim. Jsem nemocná a pravděpodobně umírám, takže nebudu moc nápomocná. Zastavila jsem své myšlenky, když jsem znovu uslyšela kroky, „Dostaň ji zpět nebo to bude tvůj život.“
„Co ten vlk?“ zeptal se muž.
Leo. Téměř jsem řekla jeho jméno nahlas.
Je naživu. Je blízko. V břiše mi začalo hořet, ale odmítla jsem to. Potřebovala jsem ho najít. Potřebovala jsem jeho.
Hlasy ode mě odcházely, stávaly se více tiché, „Je nemocná. Neví, kde je. Neboj se ho… najdi ji.“
Po tom jsem je ztratila. Chodba byla znovu tichá a vítr zpod dveří byl pryč.
Vytáhla jsem další sáček z kapsy a utrhla zátku. Vypila jsem to. Chutnalo to sladce a zatuchle a legračně, ale věděla jsem, že jsem dehydrovaná a nemocná. Ten jed, který do mě vstříknul, mě udělal nemocnou, ale nezabil mě. Musela jsem doplnit tekutiny.
Zavřela jsem oči a přitiskla tvář na dveře. Poslouchala jsem, jestli neuslyším zvuky boty a zbraní. Poslouchala jsem, jestli neuslyším nepravidelný dech, který máte, když někoho hledáte. Nic tam není. Hlasy mužů jsou pryč. Muž, který rachotil dveřmi a zkoušel zámek, je pryč. Je to skoro, jako kdyby byli výplodem mé fantazie stejně jako Anna.
Chtěla jsem otočit klikou a jen se podívat, ale má pravidla se pomalu navracela a čekání bylo největší z nich.
Otočila jsem se ke dveřím zády, čelem k Ježíšovi, a sjela jsem po nich dolů. Seděla jsem a čekala. Trpělivost mě udržovala naživu dlouho a já ji nechtěla zradit nebo své instinkty, které mi říkali, počkej. Nutkání najít Lea mě téměř dostalo skrz dveře. Ale věděla jsem, že by nežil, kdybych tam vtrhla a oni mě zabili.
Jen jsem chtěla svého vlka a cítit les. Jen jsem chtěla jít domů. Kupodivu jsem nemyslela chatu v lesích, když jsem myslela domov. To mě trochu znepokojovalo.
Myslela jsem na Lea, Annu, Meg, Sarah, Jakea a Willa, jen ne v tomto pořadí. Nutila jsem se zařadit je takto. Na Willa a Jakea jsem myslela neustále, ale věděla jsem, že Meg a Sarah jsou má zodpovědnost. Anna je ta nejbližší věc, kterou jsem kdy měla, k nejlepší kamarádce. Ve svém srdci jsem cítila teplo, když jsem na ně myslela, chtěla jsem jít domů a oni jsou domovem, který mé srdce poznává. Nepotřebuju chatu, ve které bych se schovala. Potřebovala jsem své přátele. Svou rodinu.
Nejvíc jsem potřebovala Lea. Cítila jsem, jak uvnitř mě narůstal hněv a nenávist. Pokud ublíží jedinému chlupu na jeho srsti…
Tato myšlenka uvnitř mě vytvářela vztek. Stáhnu je všechny zaživa, dokud je všechny nezavraždím. Dokonce i potom, vím, že nebudu cítit zadostiučinění.
Vzpomněla jsem si, kdo se na mě dívá ze tmy a cítila, jak mi tváře hoří rozpaky.
„Pardon,“ zašeptala jsem zamrzlému Bohu.
Dovedu si představit, že rozumí pomstě, kterou chci. Dovedu si představit, že v určitém bodě, cítil tu potřebu. Potřebu ukončit utrpení ostatních tím, že ukončí životy jejich mučitelů. Mučitelů, kteří drží každého jako rukojmí. Chtěla jsem se ho zeptat, jak nás jeho otec v tomhle mohl nechat, ale vzpomněla jsem si, co mi řekla Meg. Zlo jsme my.
V této místnosti jsou jeho ruce natažené a jeho tvář se usmívá. Nabízí lásku, a proto jsme ho zavřeli v této temné místnosti, kde ho už nikdo neuvidí. Jo, i ve tmě jsou jeho ruce natažené. Dokonce i ve tmě mi nabízí něco – společnost.
Oči mi ztěžkly a já se nechala odpočinout si ve tmě, nemyslela jsem si, že odtud někdy uteču.
Nevěděla jsem, kolik času uběhlo. Vstala jsem a otevřela oči, předklonila jsem se. Byla jsem hladovější, než jsem kdy byla, ale cítila jsem se zle. Vyzvracela jsem žluč. Kašlala jsem tak tiše, jak jsem mohla.
Otočila jsem se a postavila, znovu jsem použila dveře. Pomalu jsem odemkla a poslouchala. Nic tu nebylo.
Počkala jsem další vteřinu a potichu otevřela dveře. V chodbě nic nebylo. Papíru tu zůstaly, ale světlo neblikalo. Světla nebyla zapnutá. Bylo tu světlo na konci chodby, díky němu tu zůstalo matné světlo.
Zašilhala jsem, ale nic jsem neviděla.
Udělala jsem první kroky do matně osvětlené chodby. Moje nohy šustily po papírech a na chladném cementu. Nemohla jsem být tichá. Tak moc jsem se snažila pohybovat tiše, ale jsem moc unavená.
Sklonila jsem se ke zdi a šla jsem nemotorně. Musela jsem najít Lea. Potřebovala jsem vodu a jídlo. Potřebovala jsem tolik věcí. Cítila jsem se beznadějně. Nikdy je všechny nenajdu. Ne všechny věci, které potřebuju.
Mé kapsy jsou stále plné sáčků s vodou a v další kapse mám nůž, který jsem ukradla. Opatrně jsem do ní sáhla a vytáhla nůž ven.
Na konci chodby jsem našla otevřené dveře. Zdálo se, že čerstvý vzduch vychází odsud. Uvnitř byly obrovské betonové schody. Vzlykla jsem, když jsem je uviděla. Vytáhla jsem se na obří schody a začala se po nich plazit nahoru. Donutila jsem mysl se vypnout a šplhat. Nenechala jsem svůj mozek, aby zkusil nechat mě lehnout si nebo mi řekl, že je nemůžu vyšplhat všechny. Jak říkal můj otec, jsem silná dívka. Umím běhat rychle a daleko. Nemůžu nechat svou mysl, aby mi řekla, že to nedokážu.
Jen jsem šplhala.
Bylo to těžké a bolelo to, ale ve své mysli jsem byla v lese s Leem. Stál vedle mě. Svůj luk jsem měla v prstech. Cítila jsem mírný vánek ve tváři. Cítila jsem věci ve vzduchu. Svobodu a mír.
Vítr začal zapáchat.
Cítila jsem jídlo a lidi. Cítila jsem města.
Mé tělo vědělo, že jídlo je tudy a tlačilo více. Vyšplhala jsem schody s divokostí a silou, o které jsem nevěděla, že mi zbyla. Cítila jsem vodu, jak mi stéká dolů vyprahlým hrdlem. Cítila jsem maso mezi zuby. Ani jsem se nestarala, jaký druh masa… jen pečené maso, které zanechávalo chuť opečeného masa v mých ústech.
Světlo bylo jasnější a jasnější, čím výš jsem šplhala. Když jsem se dostala na vrchol schodiště, vzlykala jsem víc, ale oči jsem měla suché.
Byly tam obrovské dveře. Vrazila jsem do nich a uchopila stříbrnou kliku ve svých rukách. Nekontrolovala jsem, co je za nimi. Prošla jsem jimi. Skončila jsem v uličce. Vedle mě byla popelnice. Vypadala jako ta na chovných farmách.
Budova přede mnou byla obrovská a rozbitá jako ve městech. Vítr byl plný pachů. Lidé, jídlo, odpadky, prach a město. Pamatovala jsem si ten pach z minula. Pamatuju si minule. Otáčela jsem se v kruhu a uvědomila si, že jsem obklopená.
Rozbité budovy byly všude. Jsem ve skutečném městě. Zničeném městě.
„Ne,“ zašeptala jsem a rozhlédla se kolem vyděšená.
Viděla jsem odpadky napravo a přikrčila jsem se. Podívala jsem se dolů na sebe, abych viděla, že kalhoty, které jsem ukradla, jsou pokryty krví a skvrn od moči. Jsem pokrytá starou zaschlou krví. Zavrtěla jsem hlavou a trhla senou a klesla na kolena. Odněkud jsem krvácela. Mé ruce byly také pokryté. Je popraskaná a odlupuje se.
Vytáhla jsem se nahoru a procházela ulicí. Neviděla jsem lidi, ale věděla jsem, že infikovaní žijí ve městech. Jsem jako živá návnada. Způsobuje to stará krev a moč. Jsem příliš unavená, abych s nimi bojovala nebo utíkala. Sevřela jsem nůž ve své ruce a klopýtla.
Ucítila jsem ruku na své paži. Slabě jsem se otočila k majiteli. Viděla jsem muže se starým nákupním vozíkem plným papírů a dek. Usmál se stařeckým úsměvem.
„Vlez dovnitř,“ řekl.
Začala jsem padat, ale položil si mou ruku kolem svých ramen a vytáhl mě do vozíku. Rukama jsem se chytila kovu a nechala ho pomoct mi dovnitř. Nechápala jsem, co dělá, ale byla jsem unavená na chození. Viděla jsem červenou věc letící ve vzduchu nade mnou a pak už jsem neviděla nic. Kolem mě je rudé světlo.
„Ježíš mě zachránil,“ řekla jsem. Nevěděla jsem proč.
„Klid, dítě. Jen zůstaň dole. Jsme skoro doma.“
Doma.
Tato slova pro mě znamenala tolik různých věcí.

Vozík rachotil po zemi a já se snažila si představit, jak pro něj vypadá doma.

10 komentářů:

  1. Super, moc děkuji za další kapitolu :-) Doufám, že bude brzo pokráčko ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Super, díky moc za překlad :-) doufám, že další kapča bude brzo ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za překlad další kapitoly.Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. DĚKUJU moc už se těším na další kapču :)

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za pokračování, nemůžu se dočkat příští kapitoly :)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat