neděle 9. února 2014

5. kapitola

Karl s Elenou seděli u snídaňového stolečku, který jim zároveň sloužil i jako jídelní stůl a jedli indické jídlo, které si objednali s sebou. Chvilku předtím začalo zapadat podzimní slunce a pro Karla bylo velice těžké nezírat na to, jak nádherně se odráží od Eleniných vlasů a vytváří jí tak kolem obličeje kaleidoskop podzimních barev. Kdyby kdokoli pochyboval o tom, že je to ta nejkouzelnější bytost, v tomto okamžiku už by o tom ani na vteřinu, nepochybovali.
Koukla se na něj a slabě se pousmála. Odtrhl se od ní pohledem a vložil si do úst další sousto Biryani.
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ Zeptala se.
„Jít v úterý s Amy?“ Svěřila se mu s událostí dne. „Nemyslím si, že by to mohlo být na škodu – možná, že to bude dobré a ty přijdeš na jiné myšlenky. My všichni si potřebujeme odpočinout.“
Nechtěl, aby ta poslední věta vyzněla tak krutě, ale Elena nebyla jediná, kdo byl z té včerejší noci u nich poněkud rozhozený. Přísahal, že se o ni postará, zatímco bude spát a své slovo hodlal dodržet.
Co zas až tak plně nedomyslel, bylo, jak ohlídat také její myšlenky. Pokud se bude opakovat minulá noc, bude ji zase muset vzbudit ze spánku. Měl by se znova dívat, jak křičí bez sebe hrůzou? Nebo, zeptala se ta temná půlka v něm, by se měl dívat, jak se rozpaluje a trápí, zatímco na ni působí démon svým kouzlem? V duchu zasténal, když si vzpomněl, jak horkou a vlhkou měla pokožku včera v noci – měl by se mnohem více zamyslet nad tím, jak na to jít. Na prvním místě je, samozřejmě, Elenino bezpečí, ale když už šlo o ni, i on byl muž, který v sobě ukrýval neopětovanou lásku a jehož potřeby nebyly naplněny… už hodně dlouho. Včera, když polevila její ostražitost a oni se skoro políbili, pocítil něco, co by si nikdy nedokázal přiznat: naději. A nyní, to nové vzplanutí bylo velmi těžké zkrotit, olizovalo mu srdce a odmítalo se vzdát…
„Dám penny za to, když mi prozradíš, nač myslíš.“
Spolkl poslední sousto. „Jen se snažím naplánovat dnešní noc. Chci se jen ujistit, že nic neponecháme náhodě.“ Odpověděl schválně dost nejednoznačně a schválně se na ni podíval, aby viděl, jak zareaguje.
Trošičku zbledla, při zmínce o dnešní noci a on se náhle cítil špatně z toho, že právě tohle vytáhl zpět na světlo. „Omlouvám se –.“
„Ne, to nemusíš. Máš pravdu a já se nad tím musím také zamyslet. Chci říct, měla bych. Přála bych si vědět, jak mu zabránit, aby se znovu objevil.“
„A co třeba použít to pero?“
Pokrčila rameny. „Pochybuji, že by mi dal pero, abych ho mohla použít proti němu, ale za zkoušku nic nedáme.“
Pero stále ještě leželo na stole, kam ho odložili už v brzkých ranních hodinách. Sebrala ho, společně s blokem a napsala:
Shanka démon už nesmí vstoupit do mých snů.
Pak se natáhla a podala pero Karlovi.
„Co?“
„Musíš něco napsat. Nikdy jsi nic nenapsal. Víme, že se toho pera můžeš dotknout, ale nevíme, můžeš-li s ním i něco napsat.“
Přikývl a divil se, že ho nikdy nenapadlo ho použít. Hádal, že je to proto, že nikdy nevěděl, co by měl psát. To samé se mu stávalo s přáním k narozeninám – nikdy nevěděl, co do nich napsat.
Vzal si od ní pero s blokem a zaváhal.
„Prostě něco napiš – cokoliv triviálního, co, když se stane, tak to nikomu nic neudělá.“
„Ehm…“ Bože, tohle mu tak moc nešlo.
Eleniny vlasy zmodrají.
„Hele!“
„Co je?“
„Já nechci mít modré vlasy! Proč jsi, sakra, napsal zrovna tohle?“
„Přišlo mi to triviální.“
„Modré vlasy – modré? To je triviální? Co když se toho nedokážu zbavit?“
Karl na ni upíral nechápavý pohled. Vyschlo mu v krku. Cítil se jako totální blbec, psaní mu vážně nikdy moc nešlo, takže to vzal z té humornější stránky a blýsknul po ní úsměvem.
„Chtěl jsem napsat, aby z tebe spadlo veškeré oblečení, ale to by se ti asi nejspíš nelíbilo. Tohle byla hned ta druhá myšlenka.“
Elena se zamračila, ale v koutcích úst jí zacukalo. „Jestli se ráno probudím s modrými vlasy, udělám z tebe ropuchu.“
„A když mě pak políbíš, tak se proměním v prince?“
Obrátila oči v sloup. „Ty jsi nemožný.“
„Ne, to ty jsi nemožná… a i s modrými vlasy bys byla tou nejkrásnější ženou na celé planetě.“
„Šplhoune.“
„Už jsem dostal milost?“
Vytrhla mu pero z ruky.
Celý v šoku zůstal zírat na její vlasy.
S hrůzou otevřela ústa a rukama se chytla za hlavu. „Co je? Ne… ach, to ne!“
„Jejda.“
Rozesmál se, zatímco ona vykřikla zoufalstvím a nedlouho poté už oba pobíhali po bytě a ona po něm házela, co jí přišlo pod ruku.
„Conjelo!“
Zastavil se. Neměl na výběr, nohy se mu zastavily samy od sebe. „Hele! To není fér, neměla bys používat magii.“
„Říká kdo?“ Zeptala se ho nevinně.
„Ty. Ty a ta tvá pravidla, která tak ráda dodržuješ.“
„A teď,“ zastavila se za ním a přejížděla mu prsty po ramenou, zatímco se on snažil rozhýbat. „Kdo z nás je ten, co tu všechno ničí?“
Hněvivě zavrčel a s překvapením zjistil, že je vlastně skutečně rozzlobený. Pocit, že je fyzicky bezmocný, bylo přesně to, co se po celou tu dobu snažil překonat od té doby, kdy na něj otec poprvé vztáhl ruku. Tohle mu moc nepomohlo.
„Fajn. Vyhrála jsi, mohla bys mě teď zase rozmrazit?“
„A proč bych to měla dělat? Nestává se mi zas až tak moc často, abych tě dostala tam, kde bych tě chtěla mít.“ Její hlas zněl tiše a svůdně – a jemu v hlavě se rozezněl varovný zvonek.
„Eleno?“
Upřeně se na něj dívala a přes triko mu hladila hruď. V oříškových očích měla zvláštní zeleně se blýskající tečky a vzduch kolem nich se najednou oteplil a téměř se zdálo jako by elektrizoval.
„Všiml sis někdy, jak odolný jsi vůči všemu?“
Odolný? To si snad dělá srandu.
Přejížděla mu nehty po kůži a on si velmi rychle uvědomil, svůj ztopořený penis, který mu napínal látku džín. Přejela mu přes bradavku a ve chvíli, kdy mu rukou sklouzla dolů do rozkroku a stiskla, vydral se mu z hrdla sten.
„Teď už tak odolný nejsi, viď?“
„Eleno,“ snažil se nechraptět, ale nedokázal si pomoct. „Nejsem si jistý, ale tohle nejsi ty.“
V očích se jí stále blýskala ta podivná zelená světla a on měl hrozný pocit z toho, že ví, odkud se tam vzalo, jen netušil, jak se mu to podařilo.
„Lásko, musíš se toho zbavit.“ Doufal, že mu hlas zní pevněji, než jak se cítí – jedna z jeho částí nechtěla, aby přestávala – on ale nechtěl, aby se to dělo takhle, když je pod vlivem kouzla. Málokdy na něj použila kouzlo, a když už, tak s jeho povolením.
„Nebo možná,“ zašeptala, „bych měla já z toho dostat tebe.“
Rozepnula mu zip.
Sakra!
Roztřeseným hlasem jí řekl, „Eleno, přestaň!“
Zazvonil telefon.
Ach, děkuji ti, dobrý Bože!
~*~
Zvuk telefonu ji zasáhl jako by ji polili kýblem studené vody.
Co se to tu právě, sakra, stalo?
Připadalo jí, jako by se právě vrátila zpátky do svého těla, jenže její tělo se tisklo k tomu Karlovu a ona se ho dotýkala způsobem, kterým by neměla.
Když ho konečně pustila, uvědomila si, jak vzrušená je i ona sama.
Zmateně pohlédla na Karla. V jeho očích se mísila touha s hněvem a… bolestí.
Ach Bože, co jsem to právě udělala?
Zapnul si zip a pak se podíval na ruce, v očích zřetelná úleva.
A pak, aniž by na ni jen pohlédl, se rozběhl k telefonu.
Elena měla v hlavě zmatek. Pamatovala si, že jedli, pak Karl napsal cosi hloupého tím perem, pak se honili po pokoji a pak… pak co? V tuhle chvíli začala její paměť selhávat. Použila na něj kouzlo?
Z paměti se jí vylouplo slovo: Conjelo.
Ano, použila na něj mrazící kouzlo.
Srdce jí pokleslo. Není divu, že vypadal tak ublíženě – vždyť ho prakticky zneužila za pomoci magie.
Zamračila se. Co ji to, proboha, posedlo, že ho zmrazila? Musel tady být nějaký spouštěč, nemohla si ale vzpomenout na nic tak důležitého, nač by myslela, něž jí to slůvko vylétlo z úst. Jen…
… jen ho chtěla zastavit, aby…
Tváře se jí zalily červení.
Chtěla ho políbit.
To je ono. Smáli se a škádlili, stejně jako včera a ona si vzpomněla na ten jejich skoro polibek a přála si, aby se to stalo znova. Právě tak.
Proto jí z pusy vylétlo to slovo a ona z hlavy pustila všechny myšlenky. Ještě nikdy se jí nestalo, aby ztratila nad kouzlením svou moc, tak jako dneska.
V koutcích očí ji začaly pálit slzy. Jak mu to jen mohla udělat?
Na prahu se objevil Karl a zůstal stát mezi dveřmi, v ruce svíral telefon. Opatrně ji sledoval.
„Karle-.“
„Volala ti máma. Říkala, že našla víc informací – že to zítra víc prozkoumá.“
„Karle-.“
Zvedl ruku. „Mohli bychom si o tom promluvit později? Potřebuji jen trošku času, jo?“
„Dobře…“ zašeptala.
Otočil se a zamířil nahoru po schodech. O minutu později uslyšela zvuk tekoucí sprchy. Konečně ji přemohl pláč a ona dopadla na gauč.
Nevěděla, kdy usnula, stejně tak jako nevěděla, že padá.
Po Karlově odchodu si pustila televizi, aby přehlušila ten ochromující pocit viny.
Dávali jakýsi černobílý béčkový horor. Možná, že to byla její chyba, když se opřela hlavou o polštář, ale v jednu chvíli koukala na zombie, požírající obyvatele nějaké vesnice, zatímco v mysli se mučila vzpomínkami na to, co právě provedla a ve druhou už zírala do páru zelených očí.
Ne!
Hned ze začátku uskočila dozadu, jen proto, aby si uvědomila, že se, úplně nahá, vznáší v temnotě a za ní se vznášejí ty oči.
Dej mi pokoj!
Kolem ní se rozezněl krutý smích, který se změnil v tuhé skupenství a ovinul ji – jako had – obří krajta, která se z ní snažila vymáčknout život a která se poté proměnila na tisíce hádků, plazících se jí po celém těle. Nevěděla, má-li husí kůži spíš z těch plazů nebo z toho, jak je jí to všechno odporné.
V krku cítila, jak jí stoupají žaludeční šťávy a byla by se bývala pozvracela, nebýt toho, že byla vyděšená k smrti. Hádci se jí obmotali kolem zápěstí a kotníků a jakýmsi způsobem ji dokázali připoutat k temnotě za ní. Byla připoutaná k ničemu, kdesi v prostoru a její pokusy o osvobození jen dráždily hádky k tomu, aby ji ovíjeli a svírali ještě těsněji než předtím.
Zelené oči se teď vznášely před ní, asi tak o dvě hlavy výš, než byla ona a pak tma kolem nich začala pableskovat a přeměňovat se do podoby těla – mužského, svalnatého, popraskaného, šedého.
„Buď opatrná – mí hadi rádi koušou.“
Cítila, jak jí jeho smích rozpaluje kůži. Přejížděl jí prsty po hrudi stejně tak jako ona předtím Karlovi.
„Kdopak to tady byl velmi zlobivá holčička?“
„Nech mě být.“ Požádala skrze zaťaté zuby, snažíc se tak skrýt svůj strach a vyčerpání. Jeho nehty se jí propalovaly skrze kůži a opět tak napodobovaly její předchozí jednání. Poletoval jimi kolem jejích bradavek a ona poplašeně a se znechucením zalapala po dechu, zatímco její tělo se mu jalo odpovídat. Touha jí projížděla, jako kdyby jí procházel elektrický proud. Jak je, sakra, možné, že na ní má právě tohle monstrum takovýhle vliv?
„Jsi stejná jako já – patříš ke mně.“
„Ne.“ Jenže její vlastní myšlenky se nedokázaly vzdálit od toho vynuceného svádění svého nejlepšího přítele a její protesty už nebyly tak přesvědčivé jako minulou noc.
„Prosil tě, abys přestala anebo ať pokračuješ?“
Kdesi uvnitř jejího těla se opět rozhořela jikra hněvu, „Cos mi to provedl?“
„To nebylo nic, co bych ti provedl – to jsi ty sama. Tvá magie je mocná.“
„To není černá magie!“
„Ale mohla by být.“
Rukou jí přejížděl po těle. Věděla, kam směřuje.
„Mohu ti ukázat jak – můžeš být mou královnou.“
Odkudsi zdaleka slyšela své jméno a i to stačilo k tomu, aby svou duši přepnula do bojovného módu.
Snažila se vybojovat si nad sebou alespoň trochu kontroly. Elena – ona je Elena. Není zlá.
Snažila se soustředit na své jméno, pokoušela se ho vyslovit. Namísto toho jí vyšlo z úst zasténání, když jí prsty zajel mezi sevřená stehna a dotkl se jimi jejího panenství.
„Eleno…“
„Poprosíš mě, abych přestal, nebo mám pokračovat?“
Kousla se do jazyka, zděšená, že by jí z úst mohla vyklouznout špatná slova, kdyby se odvážila cokoliv vyslovit. Špatná slova znamenalo, že by mu mohla poskytnout povolení, aby si ji vzal, tím si byla naprosto jistá.
„Eleno…“
Karl! To byl hlas Karla. Pokusila se vykřiknout jeho jméno, ale kdykoliv otevřela ústa, vyšlo jí z nich jen zasténání. Mezi stehny ucítila horké vlhko, vyvolané drsnými prsty, které přesně znaly její potřeby.
„Eleno!“
Naléhavý hlas byl teď velmi blízko.
„Karle?“ bylo to sotva slyšitelné zašeptání.
„Ano. Ještě jednou, zopakuj mé jméno ještě jednou!“
Různé roviny se prolnuly. Prostor kolem ní se měnil z černé na magnóliovou – vesmír se změnil na obývací pokoj.
„Karle.“
„To je ono, vrať se ke mně.“ Zoufalstvím podbarvený hlas posiloval její odhodlání. Těsně předtím ale, než se jí démonovi podařilo vytrhnout docela, ucítila, jak si ji polibkem označkoval, přímo nad stydkou kostí.
„Odevzdáš se mi…“
A pak byla opět plně ve svém těle, příliš rozpálená, rozbolavělá, příliš vzrušená…
Karl ji donutil posadit se a vtáhl ji do svého náručí, s očima plnýma obav a s náznakem viny v nich, ale úplně bez hněvu nebo zranění od minula.
S úlevou se k němu stulila, přitiskla se, vdechovala jeho vůni a… Ne!
S přidušeným výkřikem se mu vytrhla z jeho sevření a odskočila na druhý konec místnosti.
„Co… Eleno, to jsem já, všechno je v pořádku.“
„Ne, já nemůžu…“
Poklekl a zastavil se až před jejím zhrouceným tělem. „Nemůžeš co?“
Zabořila hlavu do kolen a pevně si je přitiskla k hrudi. Musela se nutit, aby ta slova vůbec vyslovila a doufala, že je uslyší, protože hlasitěji to říci nedokázala.
„Chci tě… chtěla jsem tě… předtím. A nedokážu to zastavit, ani kontrolovat. To, co jsem ti udělala, bylo jen proto, že tě chci. Jsem stejně tak zlá jako on.“
Zdálo se jako by všechno kolem ní ztichlo. Hadi a stíny olizovaly hrany její duše a snažily se ji vtáhnout zpět do jejich světa, snažily se ji opět proměnit. Zmocnil se jí strach – démon už tady nebyl, ale stále s ní zde setrvávala temnota, cítila to. Odkud se vzala? Byla tady vždycky?
„Není to něco, co by se ti přihodilo – to něco jsi ty sama…“
Opět pevně sevřela víčka, aby se bránila tomu, co jí řekl a snažila se najít světlo, každičký jeho kousek, který by dokázal zahnat ty stíny.
Ruce, stejně teplé jako slunce, které na ni svítilo, ji jemně uchopily za zápěstí. Stíny začaly ustupovat. Ty ruce ji hřály na pažích a jemně jí je odtáhly od hlavy, aby k ní pustily světlo, které ani netušila, že tam je. Zahřálo ji. Naplnilo jí duši. Byl to jakýsi nový druh magie, který neznala. Hadi se odplazili. Mrak uvnitř ní se rozplynul a tma začala ustupovat barvám.
Opřela se o Karlovu ruku, která teď hladila její tvář, s něhou, která, jak věděla, byla v rozporu s jeho pocity vůči ní. Palcem pohladil její spodní ret. Když otevřela oči, byl jen centimetr od ní, oči plné soucitu a lásky.
Zamilovala jsem se do něj.
Ta skutečnost jí vzala dech. Ohromilo ji to a tvrdohlavost z ní sklouzla a srdce jí obalil strach – tohle už bylo přespříliš. Tahle láska je odsouzena k zániku, skončí to leda tak, že mu ublíží.
„Karle –“
„Ššššš…“
Svými rty se dotkl jejích a strach, temnota a pochybnosti, dokonce i démoni zmizeli do nicoty, tam odkud přišli. A jediné, co teď existovalo, bylo teplo a světlo.

~*~
Katherine věděla, že je v místnosti ještě dřív, než vešla dovnitř. Byl to ten typ energie, ta zvláštní esence Shanků, že atmosféra kolem začala houstnout, vzduch se začínal rozehřívat, až tak, že jediné, nač jste dokázali myslet, byl vzduch, hladící vaši kůži. A že se dokázali dát pocítit. Shankové vlastně byli prvními incubi. Po tisíciletí sváděli lidi, kradli jejich sémě nebo je naplňovali svým, dělali vše pro to, aby dokázali proniknout do tohoto světa – do světa, pro který se stali vyvrheli, a nikdo z nich nesměl být jeho součástí, protože by ho celý dokázali zničit. Zatím byla jejich moc nad životem a smrtí stejně tak nehmotná jako byli oni schopni pronikat do reality pouze skrze sny… a tajemné čarodějné pero.
Ten démon, který se nyní vetřel k ní do ložnice, neúprosně a hořce Katherine připomínal, že osoba, kterou na světě milovala ze všeho nejvíc, ta, kterou se po celá ta léta pokoušela chránit, byla nyní v bezprostředním ohrožení, že přijde o víc než jen svůj život. A ona nevěděla, jak tomu zabránit.
„Vážně sis myslela, že jí ode mě dokážeš pomoct, Katherine? Myslíš si, že bych to nepoznal?“
Dech se jí zadrhl v hrdle, zatímco ji ze stínu tmavé místnosti sledovaly zářící, zelené oči. Už je to dlouho, co ho viděla naposledy. Ovšem ne dostatečně dlouho. Musela si připomínat, že je to jen stín – v téhle podobě jí ublížit nemůže, navzdory naprosté temnotě, která zaplnila celý pokoj.
S klidem, který získala lety praxe, kolem sebe rozprostřela ledový krunýř. Jako starý známý ji posílil v jejím odhodlání a obrnil její duši proti strachu, který už v ní tak strašně dlouho hlodal.
„Nathanieli. Jak s tebou nakládá královský majestát?“
Kůži jí pohladil tiše hřmící smích a ona se zachvěla. „Takže ty nás sleduješ a děláš si poznámky. Chtěl jsem tě vidět mrtvou, když jsi zabila Daria, Shanové byli připraveni k boji. Tys mi ale udělala laskavost.“
„Měl jsi mě zabít.“
„Měl bych tě zabít teď, za to, že jsi přede mnou, po celá ta léta, tajila tak fenomenální tajemství. Možná, že tvá smrt pomůže narušit její obranu, možná, že se ve svém truchlení po tobě, v té nejtemnější hodině, obrátí se svými tajemnými myšlenkami přímo na mě.“
„Ona mě nenávidí. Viděla jsem to. Nic ji nedonutí, aby se přidala k tobě, Nathanieli. Nemáš nad ní vůbec žádnou moc.“
„A co ten chlapec?“
Katherine zbledla. Zatraceně!
„Věděla jsi, že má takovou sílu, že ji ode mě dokáže odtrhnout?“
Dívala se mu do očí a nic neříkala.
„Miluje ho, že ano? Ze všech lidí právě ty bys měla vědět, že dokonce ani láska mě nedokáže udržet od stínů v jejich srdcích.“
V duchu se znovu obestavěla stěnou z ledu, odmítala se vrátit zpátky na cestu do minulosti a její pohled zůstával stále stejně pevný.
„Myslel bych, že ji budeš chtít ochránit před tímto druhem bolesti. No, to je jedno. Bude jednoduché ho zabít.“
„Ten hoch je silnější než si myslíš.“
„Neřekl jsem, že ho zabiji já.“
Ostře se nadechla, když jí došel význam těch slov.
„Tys jí to nikdy neřekla, viď? Ach má drahá Katherine, copak teď budeš dělat? Ve snaze ji ochránit, jsi ji zapomněla připravit na svět plný bolesti… a teď už ti dochází čas. Nebude mít jinou možnost, než se přidat ke mně.“
Zatlačila zpátky horké slzy, jeho slova byla pravdivá. „Nikdy s tebou nepůjde dobrovolně.“
„Všude na světě existuje jen velmi málo věcí, silnějších než krev.“
Roztřásly se jí rty. „Jak jsi na to přišel?“
Nepatrně se usmál, krutým úsměvem. „Nejprve jsem o tom neměl ani zdání. Věděl jsem jen, že je velmi silnou čarodějkou, první třináctá u generace, za celá ta staletí. Je dostatečně silná, aby dokázala vládnout perem a proto jsem jí ho dal, aby jím snížila hranici mezi dimenzemi, abychom se konečně dokázali dostat skrz.

Pak jsem ji minulé noci navštívil ve snu a cítil jsem ji, pod její kůží – tu krev – naši krev. Držel jsem v náručí třináctou čarodějku v generaci se Shanka krví proudící jejími žilami. Okamžitě jsem pochopil, kdo je její matkou. Až do té doby jsem netušil, co na tobě může Darius vidět. A pak všechny kousíčky zapadly na své místo. On to všechno naplánoval. Udělala jsi velmi dobře, že jsi ji před námi chránila, ale selhala jsi. Je naší spásou – patří k nám a já ji získám.“

4 komentáře:

  1. Ďakujem za preklad,už sa teším na ďalšiu časť.:) Lenka

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za další kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat