pátek 7. února 2014

2. kapitola

Ve tmě uzavřené místnosti mi záblesky obrázků probíhaly před očima – vzpomínky na začátek.
V záblescích a horečce jsem viděla televizi u Briana. Byla stará a malá. Když jsme se tam dostali, ani jsem nevěděla, jak to zapnout. Nikdy předtím jsem takovou televizi neviděla. Děda měl obří plochou obrazovku. Chyběl mi děda a babička.

Můj otec měl tvář přilepenou k oblé obrazovce po celou dobu, co jsme se u Briana schovávali. Stěží jsme to tam zvládli. Pamatuju si tu paniku a zmatek. Pamatuju si způsob, jakým mě táhl lesem, křičel na mě, ať si pospíším; museli jsme se dostat k Brianovi. Odešli jsme příliš pozdě. Přílivová vlna se blížila a my se museli dostat na vyvýšené místo a přes les k Brianovi. On křičel a snažil se utíkat, ale mě bolely nohy.
Jakmile jsme se dostali do bunkru, nezáleželo na tom, jak tvrdě jsem se snažila, nemohla jsem bojovat s nutkáním sledovat zprávy. Byla jsem tak unavená a mé oči to stejně nemohly opustit.
Ta stejná zpravodajka tam byla každý den. Znala jsem její hlas lépe, než svůj vlastní. „Překročili jsme bod, kdy jsme potřebovali dárce krve. Pro veřejnost bude bezpečnější zůstat uvnitř a přečkat to. V tomto bodě jsou vaší nejlepší možností dávky potravin a zůstat uvnitř. V tuto chvíli jsme přesvědčeni, že na západním pobřeží je alespoň milion případů horečky dengue, která zachvátila celou Ameriku. Neznáme přesné číslo, tolik lidí se snaží zůstat doma a bojovat s tím.“ Její tvář byla unavená a make-up nezakryl bolest v jejích očích. Její perfektní hnědý drdol byl zářivý a čistý. Byla to poslední čistá osoba, kterou jsem si pamatovala, před chovnými farmami.
Já už jsem byla špinavá, když jsem ji sledovala ve zprávách u Briana v bunkru. Podívala jsem se zpět na otce. Neměla jsem ráda způsob, kterým přikyvoval, jako kdyby byl součástí rozhovoru se zpravodajkou. Vypadal bláznivě, když se na mě podíval a řekl: „Brzo odejdeme. Až panika skončí.“
Kývla jsem a přitáhla si kolena těsněji k tělu. Podívala jsem se zpět na zpravodajku. Její tmavomodré oči byly skelné. Zdálo se mi, že něco ví, ale nemůže to říct zbytku z nás, jako jak špatné to všechno opravdu bylo.
Těžce polkla a pokračovala. „Z dalších zpráv, Japonsko bylo zasaženo několika silnými zemětřeseními. Jejich síla mezi 4,3 až 7,5. Jak všichni víme v Asii je horečka dengue značně horší, nemohlo to pro ně přijít v horším stavu. Několik malých přílivových vln již zasáhlo Aljašku a severozápad Kanady. Na severozápadním pobřeží se zhoršily výpadky proudu a záplavy. Kanada trpí vlastními zemětřeseními. Známé Hot Springs Island v Britské Kolumbii vyschly. Horké prameny jsou pryč. Z další zpráv, New York a New Jersey jsou stále pod vodou z obřích záplav, které zde zůstaly po hurikánech v tomto období.“ Žaludek mi klesl. Brian vypnul televizi a my seděli v bunkru v tichosti. Otec říkal, že se to stane. Říkal to tak dlouho, co si pamatuju. Všechna ta jména, kterými jsem ho v duchu nazývala, začala jsem se cítit špatně. Pamatuju si, jak jsem si o něm myslela špatné věci, když mě táhl do kopce a křičel, že se musíme dostat výš. Silnice byla zablokovaná a další přílivová vlna se blížila.
Brian bunkr opouštěl hodně. Otočil klikou a otevřel utěsněné dveře ve stropě. Dělaly zvuk jako babiččin Tupperware. Představovala jsem si svět venku. Obrázky ve zprávách byly děsivé, ale stále bych ho mohla vidět stejný, jaký byl, když jsme přišli do bunkru. Jen Brian a můj otec odcházeli. Jediný čerstvý vzduch přišel jen, když otevřeli dveře, aby odešli. Chladný vánek se dostal dolů po žebříku. Měla jsem z toho pokaždé husí kůži a pocit vzrušení.
Nesnášela jsem bunkr. Jedli jsme konzervy a sušené jídlo a sledovali malou televizi. Panika byla přesně taková, jak říkal můj otec. Zpravodajský záznam byl děsivý – rabování a bombardování zemí ve válce. Všichni se obviňovali navzájem z horečky dengue. Všichni začali bombardovat oblasti, aby zabili nemocné, které nezabila horečka. Zdálo se, že to nikdy neskončí.
Ale nakonec ano, když televize přestala fungovat. Když byla vypnuta elektřina a voda, seděli jsme ve světlech svíček a strávili dny přemýšlením a představami. Jaké to bylo tam venku?
Ten den, kdy jsme opustili bunkr, byl špatným dnem. Televize nebyla zapnutá už dva týdny. Poslední věc, kterou jsem viděla, byl prezident, který pronášel řeč a plakal. Polovinu jsem propásla. Spala jsem. Bylo to vše, co se dalo v bunkru dělat. Vzbudila jsem se, když otec balil džíp a dveře bunkru byly otevřené.
Když jsme byli v džípu, otec mě a Brianovi znovu odříkal svůj plán.
Když to říkal posté, byl stejně vzrušený, jako když to říkal poprvé. „Takže sjedeme z dálnice na výjezdu Zelená hora a pak zpět po silnici se dostaneme na úpatí hory, kde je chata. Pak je to den chůze. Na úpatí hory, na které je chata, je stará farma.“
Byla jsem z toho plánu tak unavená. Byla jsem unavená z jeho hlasu. Mohla bych křičet frustrací. Jediná věc, která mě přes to dostávala, byla kopie knihy, kterou jsem našla nazvanou Stmívání. Četla jsem ji třikrát v bunkru a vždycky jsem přemýšlela, jestli někdy dostane to, co chce?
Držela jsem tlustou knihu a brzdila výkřiky, které se mi draly z hrdla a nechávaly mě bezdechu.
Otec se na mě ohlédl, „Až lidé, kteří žijí na farmách, vymřou, můžeme tam jít a podívat se, co měli. Na farmách vždycky měli nejlepší věci. Konzervované a sušené jídlo a to nezmiňuji nejlepší zásoby k přežití. Lana a lopaty a navíc ode všeho. Pamatuj si to, Em. Jsme to my a oni.“ Slyšela jsem to už tolikrát, že bych ho mohla uškrtit. Byly chvíle, kdy jsem ho nesnášela.
Brian se na mě podíval a snažil se usmát jako vždycky, snažil se, abych se cítila lépe. Otec nikdy nic nezlehčoval. Chtěl, abych znala to nejhorší. Vždy chtěl, abych byla připravená.
Brian nesouhlasil. Chtěl, abych byla malé dítě. Ale já nikdy nebyla dítě. Vždy jsem byla víc.
Někdy se kvůli mně hádali jako matka s otcem. Víc než to kdy máma s tátou dělali.
Nikdy nezapomenu na Brianův výraz, když mi odendával vlasy z obličeje a dal mi malé lízátko. Vždycky měl sladkosti. Bylo červené. Neměla jsem moc ráda červenou, ale stejně jsem si ho vzala.
Zasmál se, „Bude to zábava na chatě, holka. Bude tam spousta věcí, co dělat.“
Protočila jsem oči, „Zábava. Můj iPad, iPod, DSI, Xbox a dokonce i elektronická čtečka, co mi dala babička, nic nefunguje. Jaká zábava tam je? Pět let jsem jezdila na tábory přežití. Vím, co se bude dělat v chatě. Nikdy to není sranda.“
Brian se zasmál.
Můj otec mě pozoroval skrz zrcátko, „Em, ty víš, že tyhle věci jsou součástí světa, který už neexistuje. Tvá generace je měkká, slabá. Jednou mi poděkuješ za všechny ty tábory. Teď ti můžu říct, že žádná jiná dívka ve tvém věku nešla do tábora, dokud jí nebylo pět.“
Zamračila jsem se, „Já vím.“ A věděla jsem. Ostatní dívky v táboře si vždy myslely, že jsem divná. Byly tam, protože ostatní tábory byly plné a jejich rodiče potřebovali místo, kam by na pár týdnů šly. Já jsem však byla schopná se téměř naučit všechny hloupé kurzy. Střílení s luku a pušky, nástrahu pastí, první pomoc a všechno další. Můj oblíbený byl, když jsme se učili, jak udělat luk a šípy.
Otec si ještě jednou projel mapu, než jsme odjeli z bunkru. Jednou jsem se ohlídla a okamžitě mi chyběl. Místo, které jsem všechny ty týdny nenáviděla, bylo pryč a další místo bylo neznámé.
Džíp mohl projet přes všechno… klády, rozbité silnice, kde dopadly bomby, výmoly, na které mi Brian řekl, že nemám koukat, přes všechno. Přikryla jsem oči a dívala se skrz prsty.
Byla tam všude auta a náklaďáky a dodávky a lidé, když jsme se dostali na dálnici. Lidé se od začátku schovávali, ale když začalo docházet jídlo a zásoby, prchali z měst. Všichni utíkali.
Panika už byla pryč, když jsme opustili bunkr. To, co zbylo, bylo nepředstavitelné. Silnice byla všude rozbitá a lemovaná vypálenými vozy. Obrovské ohořelé tryskové letadlo sedělo v poli vedle starého domu. Vypadalo to jako kostra, ale ošklivě ohořelá. Nemohla jsem si pomoct, ale přemýšlela jsem, jestli někdo přežil.
Naštěstí jsme nemuseli projíždět přes město. Dálnice byla dostatečně zlá. Nedokázala jsem si představit město. Brian žil na venkově, v malém městečku na okraji města. Koupil ten dům, protože už měl postavený bunkr z kubánské raketové krize.
Když jsme jeli, míjeli jsme skupiny lidé roztroušeným podél silnice. Vypadali zlomeně a polomrtvě. Vypadalo to jako film.
„Každý z těchto lidé má pravděpodobně horečku, Em. Musíš si to uvědomit. Každý má možnost tě zabít. Jsme to my a oni, Em.“ Čím více věcí jsme potkávali, tím méně otravný jeho hlas byl. Přitiskla jsem si knihu k hrudi. Jeho hlas byl klidný a děsivý. Jak vyprávěl k věcem, které jsem viděla.
„Tam, kde dopadly bomby bude voda špatná ještě dlouho. Pole také.“
Cítila jsem zle a vyděšeně, když jsme míjeli uplakané a špinavé tváře lidí. Nikdy jsem se necítila menší. Chtěla jsem se stočit do klubíčka, obejmout si kolena a houpat se, ale nemohla jsem se na ně přestat koukat. Převrácené auto. Spálené staré dodávky. Lidé nesli děti a batohy. Lidé táhli kufry na kolečkách. Lidé se drželi za ruce a táhli se navzájem. Lidé.
„Podívej se na ně. Jsou to blázni. Pořád se drží ve skupině,“ ukázal na malou skupinku.
Uviděla jsem muže s krvavýma očima a věděla jsem z obrázků, které mi otec ukázal, že má horečku.
Muž se na mě podíval. Jeho rudé oči vypadaly, jako kdyby viděli všechno uvnitř mě, všechen můj strach. Malá dívka, která vypadal stejně stará jako já, šla sama. Na moment bych přísahala, že jsem ji znala. Vypadala ztraceně. Otáčela se dokola a plakala a nikdo jí nepomohl. Chodili kolem ní a nevšímali si jí. Stejně jako my. Když jsme projížděli kolem, naše pohledy se setkaly. Mávala rukama a na malou chvilku bych přísahala, že volala moje jméno. Její rty ho zformovaly perfektně. Její pohled přestal být sebelítostný a stal se vzrušený. Honila džíp. Ale stejně jsme odjeli.
Byli jsme to my a oni.
Zasekli jsme se za obrovskou nehodou. Řidič kamionu byl zaklíněný mezi velkým osmnáctikolovým vozidlem a dodávkami a osobními automobily, nemohli jsme se dostat přes. Otočili jsme se a jeli zpět.
Otec s Brian se hádali. Nevnímala jsem je a předstírala, že spím.
Slyšela jsem ostatní vně auta. Slyšela jsem jejich křik a pláč, když jsme zpomalovali.
„Unáší ženu. Podívej se na to,“ zašeptal otec, snažil se, abych ho neslyšela, ale já ho slyšela.
„Bezpochyby hledají zdravé ženy. Je to přesně, jako říkal doktor Fitzgerald,“ otec zněl samolibě a vyděšeně zároveň. Jeho šepot mě děsil. Zadržela jsem dech.
Pak jsem uslyšela ránu následovanou další. Pak nic.
„Kruci. Střelil ho, Bri. Střelil ho do hlavy. Musíme se odsud dostat, hned.“
„Otoč to, chlape. Jeď tudy. Nahoru do kopce.“ Brian zněl vyděšeně, což mě děsilo.
„Je to špatný směr.“
„Kdo se kurva stará. JEĎ!“
Džíp zrychlil a já ucítila obrovský náraz. Cítila jsem, jako kdyby se mi žaludek koulel po celém mém vnitřku. Pustila jsem se sedadla a vymrštilo mě to. Těžká bota mě zasáhla do obličeje. Můj bezpečnostní pás mě zachytil a já pod očkama viděla barevně, když jsem byla vtažena zpět na sedadlo. Už jsem se necítila pohodlně. Bylo to tvrdé a škrábalo mi to kůži.
Otáčeli jsme se dokola a dokola a hlasité rány zaplnily všechno kolem.
Slyšela jsem je křičet a pak to přestalo. Pak už jsem křičela jen já. Přestali jsme se hýbat, ale mé rty zůstaly otevřené a můj křik byl všude.
Mírně jsem se nadzvedla a rozhlédla se kolem. Byla jsem hlavou dolů a visela jsem na pásu. Odepnula jsem ho, ale nespadla jsem. Střecha džípu byla blíž než předtím. Viděla jsem krev. Některá byla moje a některá pocházela ze předního sedadla. Brian byl pryč. Okna byla pryč. Slyšela jsem sténání.
„Em,“ otec zasténal.
Zběsile jsem se natahovala, „Tati. Tati. Nevidím tě.“ Jeho opěrka hlavy byla nahoře a džíp se zhroutil na něj. Odplazila jsem se dozadu a vytáhla se do suché a hnědé trávy. Kolem nás byla další auta ne v lepším stavu než džíp. V dálce jsem viděla další lidi, ale ne moc. Viděla jsem, že si všimli nehody a ukazovali na ni.
„Em, ostatní budou chtít naše věci. Utíkej,“ chraplavě zašeptal a zakašlal.
Přitáhla jsem se k jeho okýnku, které bylo pryč. Jeho tělo bylo zaseknuté, přišpendlené džípem. Zatáhla jsem za kliku, ale ani se nehnuly. Plakala jsem a škrábala a mlátila do džípu. Kopla jsem do dveří, ale nepohnuly se. Byla jsem moc malá a hubená a do kovu jsem neudělala ani důlek. Všechen můj vztek, bolest a strach nemohly ani poškrábat chladné tvrdé dveře.
Vypadal špatně. Jeho tělo bylo nohama vzhůru, ale neviselo. Džíp byl kolem něj, přiléhal.
Znovu zasténal, „Em. Utíkej. Můžeš běžet rychle a daleko, nenech se to vzdát. Vezmi si tohle a utíkej.“
Nic pro mě nedržel, ale jeho ruka byla legračně ohnutá. Seděla jsem na trávě vedle něj a plakala. Cítila jsem porážku.
Olízl si rty a podíval se na mě s nejděsivějším pohledem, jaký jsem kdy viděla. „Utíkej, Em. Utíkej a dostaň se do chaty. Vylez nahoru na tu horu napravo od nás. Šplhej, dokud se nedostaneš ke špinavé cestě. Sleduj ji, dokud nedojdeš ke staré farmě. Odtud přes jejich pole a nahoru za jejich domem. Napravo.“ Vystrčil ohnutou ruku a popadl moji. Slyšela jsem jeho prsty křupnout, když je natáhl. „Jsme to my a oni, Em. Jsem pořád s tebou. Cítíš to. Vždycky to ucítíš. Ale teď potřebuju, abys byla statečná holka – statečná holka, kterou jsem na tohle trénoval. Utíkej a nikomu nepomáhej. Nežádej o pomoc. Odteď je to každý sám za sebe. Všichni jsou nemocní, Em. Jistým způsobem jsou všichni nemocní.“
Krev kapala do jeho vlasů z rány nad jeho okem. Zavrtěla jsem hlavou a plakala. Slyšela jsem dodávku za sebou.
Křičel na mě, „UTÍKEJ, EM! PŘICHÁZÍ! NIKDY SE NENECH CHYTIT, EM! NIKDY!“
Couvala jsem po trávě a postavila se na své pohmožděné a potlučené nohy. Téměř se mi strachy podlomily, ale udělala jsem, co mi řekl. Spolkla jsem své vzlyky a otočila se a utíkala. Běžela jsem přes dálnici a nahoru do kopce trávou. Kroky dělaly za mnou hluk, ale já byla vždycky rychlá i jako malá holka.
Slyšela jsem vozidlo a pak střelu. Slyšela jsem ostatní. Věděla jsem, že ho zastřelili, pokud žil tak dlouho.
Utíkala jsem, dokud jsem nezvracela do trávy, a i potom jsem utíkala. Běžela jsem, dokud jsem neviděla věci, které nebyly, a slyšela lidi, kteří byli mrtví. Lidí jako můj otec. Cítila jsem ho, jak mě táhne do kopce a křičí na mě, abych si pospíšila. Cítila jsem jeho dech na své tváři, když křičel a mačkal mi ruku.
Běžela jsem, dokud jsem neviděla farmu. Pak jsem se plížila a schovávala ve tmě ve stínech. Pak jsem seděla sama v těch stínech, příliš vyděšená, abych plakala. Příliš vyděšená, abych se hýbala. Ale věděla jsem, že jídlo a voda čekají v chatě. Všechno jídlo a voda, kterou jsem do sebe mohla dostat. Hlad mi hlodal páteř. Ve tmě jsem klopýtla přes pole. Dostala jsem se na druhou stranu a vyšplhala na jeden ze stromů. Jeho drsná kůra mi připomněla, že jsem naživu. Přesně, jak vždycky říkal, že to bude, bolest mi připomene, že jsem pořád naživu.

Záblesky přestaly a paměť vybledla a já jsem byla sama v temné místnosti se sochou usmívajícího se Ježíše. A znovu mi bolest připomněla, že jsem pořád naživu, stejně jako to udělala tenkrát na velkém stromu na okraji pole.

12 komentářů:

  1. Díky moc za pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad!
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za preklad.Lenka

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za další kapitolu Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuju za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za další překlad. :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat