neděle 26. ledna 2014

4. kapitola

Elenu začínaly bolet oči. Jediné, co jí před nimi vyskakovalo, bylo černobíle napsané slovo démon a vize řítícího se letadla, plného křičících lidí. A aby toho nebylo málo, občas mezitím zahlédla obrazy svého budoucího já, s nafouklým břichem, vzdouvajícím se nad démonovým zárodkem. Strašný. Strašný, strašný, strašný!
S Karlem právě dočetli vše o čarodějném peru a o Shanka kmeni, z knih, které jí dala matka a ona si nebyla jistá, zda je poté o něco moudřejší. Příběh o čarodějném peru byl naprosto jasný, účel toho pera byl teď o něco jasnější – jen prostě neměla ponětí, co to má co do činění s ní. Historie Shanků byla protkána mýty o čarodějném peru. Jak vyrozuměla z toho příběhu o stvoření světa démonů, bylo to něco jako Genesis, jen ve verzi pro démony. Dá se tedy předpokládat, že některé z nich budou polopravdy ponořené do věků tajemství – spíš jen taková nápověda, než fakta…
Za úsvitu časů po zemi chodilo sedm kmenů démonů: Lagoolové, Brujiiové, Malattalové, Brokkové, Totilemové, Dessecové a Shankové.
Královnou všech démonů byla Lokoli, měla magickou moc, která byla nepřekonatelná a měla krvežíznivou povahu, jež byla nelítostná. Podobně jako u jakéhokoliv jiného Boha nebo Bohyně, nebylo známo, odkud se vlastně vzala. Lokoli byla ale zodpovědná za stvoření všech démonů. Mohla budovat a ničit světy, podle svého rozmaru, jen za pomoci svého pera – čarodějného pera. Bylo silnější než její hůlka a lepší než jakákoliv známá kouzla, patřilo pouze svému držiteli, kdokoliv jiný se ho pokusil dotknout, spálil ho oheň nesoucí smrt.
Jednoho dne, unavená samotou a tím, že nemá nikoho, s kým by sdílela své výtvory, se rozhodla, že potřebuje partnera – a ne jen tak ledajakého, ale toho nejsilnějšího, nejkrvežíznivějšího démona – takového, který by se jí ve všech směrech vyrovnal. A tak svým čarovným perem vepsala šest ras do bytí.
Lagoolové žili ve vodě – oceánech, řekách, bažinách – a ona jim dala dar vidění. Brujiiové žili v lesích a stromech a byl jim dán dar magie. Malattalové žili pod zemí, v jeskyních a obdrželi dar proroctví. Brokkové obývali ledové pláně na severu a byla jim dána nesmrtelnost. Totilemové nebyli vázáni na jednom místě, nýbrž cestovali po celé zemi a byl jim dán dar poznání. Nakonec stvořila Desseci, kteří obývali horké pouště, a těm dala schopnost ohýbat čas.
Prohlížela si své dílo, ale pořád se necítila šťastná. Uvědomila si, že pokud chce partnera, který by byl stejný jako ona, bude muset mít stejnou moc jako ona. A proto se rozhodla vytvořit ještě jednu rasu: Shanky.
Byl jim dán dar samostatného tvoření – dostali moc nad životem a smrtí. Protože se ale příliš bála toho, že by mohli její dar zneužít k jejímu zničení, vyhnala je ze země a donutila je žít étericky, do této dimenze byli schopni vstupovat pouze ve stínech a ve snech.
Přešla století a sedm kmenů démonů se rozrostlo, zesílilo a stalo se velmi zdatnými ve svých samostatných řemeslech.
Nastal čas, aby si našla partnera. Vyhlásila, že si každý kmen musí najít vhodného bojovníka, aby jej zastupoval. Bojovník jí musí ukázat, do jaké míry zvládá svůj dar. Ten, který se ho naučil používat nejmoudřeji a naplno, ji bude moci zvát svou a bude s ní sdílet její sílu.
A společně budou vládnout úplně všemu.
Jeden po druhém jí démoni předváděli to nejlepší z mistrovství, které se svými dary dokázali vykouzlit. Ji ale nic z toho neohromilo. Neukázali jí nic, co by sama nedokázala – dokud se jí ve snech nezačal objevovat bojovník Shanků. Byl bezejmenný a bez tváře, pohyboval se pouze ve stínech, žil pouze v jejích snech. Nedokázala ho chytit, nedokázala ho ovládat a přistihla se, že s každou další nocí je čím dál více a více fascinována jeho tajemstvím a mocnou magií, až ji posedla touha a vášeň jen a jen po něm. Naplnil její mysl.
Prohlásila ho za vítěze a krále démonů, vládl společně s ní. Předala mu nechvalně známé čarodějné pero – od teď ho mohl ovládat i on.
Od té noci, přesně tak, jak slíbila, ji mohl Shanka ovládat a používat její moc. Co nevěděla, byl kypící vztek, který k ní kmen Shanků cítil – vztek za to, že se musí schovávat ve stínech a žít v nich. Rozzuřeni, že byli vyhnáni ze svého právoplatného domova, ji Shankové, té noci, kdy se potýkala se svou vášní, okradli o život, stejně tak jako o její kouzelnou moc…
„Zajímalo by mě, co se stalo pak,“ řekl Karl.
Elena prolistovala několik posledních stránek. „Je tu ještě něco víc o tom, jak Shankové, ačkoli byli vládci démonů, tak jim vlastně nemohli vládnout, protože i když byla Lokoli mrtvá, tak oni se nedokázali zhmotnit. V držení ale měli to pero, které jim právoplatně náleželo a splnilo jim poslání, najít cestu do našeho světa, který považovali za svůj pravý domov… A to je v podstatě vše, co se tady píše.“
„Proč prostě nenapsali, že se chtějí zhmotnit?“
„Možná, že nemohli. Možná, že podmínky jejich vzniku byly příliš rozsáhlé, než aby je dokázali překonat… nebo možná to bylo proto, že nemohli fyzicky uchopit pero do ruky – kdo ví.“
„Takže teď, namísto toho, používají tebe?“ Hlas měl stejně ponurý, jako byly její myšlenky. „Proč ty?“
„Máma říká, že chtějí mou sílu. To dává smysl. Podívej se, co udělali se svou vlastní královnou.“
Oba dva ztichli, ale zdálo se jako by se jejich myšlenky odrážely od zdí: jedna z těchto nocí by mohla být tou, kdy ve svých snech zemře.
„Nedovolím, aby se to stalo, Eleno.“
Podívala se na něj a žasla nad jistotou, která vyzařovala z jeho hlasu. Karl neměl nic, čím by ochránil ani sebe sama, nic, čím by mohl ochránit ji, ale i přesto, že jeho slovům nedokázala uvěřit, zahřály ji, jako by přes ni přehodil teplou deku. Vděčně se na něj usmála a snažila se skrýt svůj strach.
„Nechce se mi tě opouštět, ale musím se vrátit ke své skupině.“
„To je v pohodě, ještě není ani poledne – nechystám se v nejbližší době usnout.“
„Jo, no dobře, zavolej mi, kdybys cokoliv potřebovala. Vrátím se kolem třetí.“
„Postarej se o svou skupinu, já budu v pořádku.“
Každou neděli vedl Karl skupinu zvanou Fighting Fists (pozn. překl. Bojující pěsti). Odmalička byl se svou matkou bit svým otcem, alkoholikem, jehož život byl plný hněvu a problémů. Jeho matka byla neustále modročerná, nejprve na místech, která nebyla na první pohled patrná, pak když začal být víc agresivní, a když bylo Karlovi asi tak kolem čtrnácti let, měla čas od času monokl pod okem nebo nateklou tvář. Bylo to mnohačetné upadnutí ze schodů, náraz do dveří, až si nakonec lidé začali povídat. Jeho otec byl příliš opilý na to, aby to zaznamenal nebo se o to staral. A zanedlouho poté se o ně začala zajímat policie – za některé z těch hovorů byl dokonce zodpovědný sám Karl. Někdy je otec jen na noc zamknul, občas se jim dostalo jen varování. Jeho matka měla šílený strach z toho, co by jí otec udělal, kdyby jakoukoliv stížnost vyplnila proti němu, a proto tak nikdy neučinila.
Jednoho dne, když bylo Karlovi sedmnáct, přišel ze školy domů a našel matku v obývacím pokoji na zemi, mrtvou. Obličej měla rozmlácený lávovou lampou. Kdo z vás ví, jak dokážou být tyto věci těžké?
Samozřejmě, že Karl truchlil, ale za ta léta příšerného dospívání došel k tomu, že tu nebylo nic víc, co by mohl udělat, když odmítala veškerou pomoc, kterou jí nabízel.
Jeho otce odsoudili na patnáct let do vězení s možností odejít po deseti letech, pokud se bude slušně chovat a s podmínkou, že zůstane čistý.
Vzhledem k tomu, že Karlovi mělo být za necelé dva týdny osmnáct, odložila sociálka veškeré papírování a na tu dobu mu poskytla ubytování až do dne, kdy se stal ze zákona plnoletým. A poté ho nechali být.
Všichni Karlovi říkali, jaké měl štěstí, že unikl otcovým pěstem, jiní se ho ptali, jak to dokázal. Nikdo z nich si neuvědomoval, že i on býval, opakovaně, cílem otcových tirád, když se sám vrhal do první linie, jen aby ochránil matku. Karl byl ale jedním z těch výjimečných lidí, kterým se prostě modřiny nedělají. Viděla to na vlastní oči.
Jednoho dne ho našla na svém prahu, kulhajícího, protože mu otec skočil na nohu poté, co ho srazil k zemi. Byl zázrak, že mu nepolámal kosti.
Měla v úmyslu ho vyléčit svými schopnostmi, a tak si stáhl kalhoty, aby odhalil nepoznamenanou kůži tam, kde by měly být modré a fialové fleky. A i když ho to bolelo, kulhání mu do druhého dne zmizelo. A nakonec zmizela i bolest jako taková.
Každou neděli se Karl snažil dát skupině cizinců, obětem domácího násilí, to, co nedokázal dát své matce: odvahu bojovat, bez ohledu na to, jak moc se to zdálo nemožné.
Elena se podívala na knížky a poté na hodiny. Byl pryč jen patnáct minut. S povzdechem vstala a protáhla si údy. Dělalo se jí zle při čtení o problémech, které nedokázala vyřešit.
Teď by byl ten správný čas na přátele, které nemá – udělat si holčičí den, přijít na jiné myšlenky.
Možná, že bych si nějaké ty kamarádky mohla vymyslet – pohlédla na pero, stále ještě položené na jídelním stole a otřásla se. A možná taky ne.
Nebyla si jistá, chce-li se ho opět dotýkat, teď když ví, co nevěděla předtím.
Ozval se domovní zvonek.
Zamračila se. Že by si Karl zapomněl klíče?
Zvuk na interkomu už pár týdnů nefungoval a tak rovnou zazvonila a otevřela vchodové dveře. Po schodech zazněly kroky, nezněly tak ostře jako máminy – byly bez podpatků.
„Haló?“ Ozval se známý hlas.
Amy? To je zvláštní.
„Amy?“
„Ano?“
„Pojď sem – ještě jedno patro.“
Byla stejně přátelská, tak jako vždycky a Amyiny blonďaté vlasy vypadaly, že poskakují před ní, když pomalu stoupala po schodech vzhůru. Vždycky vypadala tak perfektně, jako by právě vystoupila z reklamy na šampon.
Elena si prohrábla svou tmavohnědou hřívu. Ona je měla naopak silné a nepoddajné. Jediný kladný rys, který měly, byl ten, že když na ně zasvítilo slunce, rozsvěcely se v nich červené a zlaté pramínky.
„Eleno, doufám, že ti nevadí, že jsem se stavila. Šla jsem právě kolem.“
„Vůbec ne. Pojď dál.“
„Díky,“ usmála se.
Elenu by zajímalo, jestli jeden z jejích rodičů není náhodou zubař.
Zavřela za nimi dveře, ukázala na kuchyň a nabídla jí židli. „Něco k pití?“
„Máš nějaké citrony?“
„Ano.“
„No výborně. Mohu dostat horkou vodu s citronem?“
„Hned to bude.“
„Páni, tohle je kouzelné místečko. Bydlíš tady sama?“
„Společně s kamarádem.“
„To je nádhera. Já bydlím sama a platím tam nehorázně vysoké účty.“
„Myslím, že je příjemné dělit se o náklady s někým… Takže, copak tě přivádí do slunečného Wimbledonu?“
„Tak jako tak se tady mám s někým sejít a, no, chtěla jsem ti zavolat a omluvit se, za ten včerejšek, jestli jsem tě nějak naštvala tím, že jsem ti řekla, že příští týden povedeš celou skupinu.“
Elena zalapala po dechu, chvilku si myslela, že Amy zjistila, že to byla ona, kdo celou skupinu rozzářil. Teď trošku litovala toho, že to udělala.
„Nechci tě do toho nutit, pokud by ti to mělo být nepříjemné.“
Při pohledu na Amy si Elena uvědomila, že vlastně hledá skutečnou změnu. Že by se v ní mýlila?
„No, já nejsem moc dobrý řečník…“ Abych byla upřímná, celé to bylo naprosto zanedbatelné, ve srovnání s událostmi minulé noci. Určitě dokáže vést jednu lekci, aniž by ukázala své skutečné čarodějnické schopnosti. „Asi ale nedostanu žádný čas, abych se poučila, viď?“
Amyinu tvář prozářil další z úsměvů, který dosáhl až k jejím modrým očím a Elena se přistihla, že se na oplátku usmívá nazpět.
„Omlouvám se, vážně toho nedělám dost pro to, abych se snažila každého lépe poznat. Život je v současné době dost hektický sám o sobě.“ Položila před Amy její vodu.
„Ach, já vím, povídej mi o tom. Díky.“
„Amy, odkud víš, že tady bydlím?“
Rozpačitě se na mě podívala a nakrčila nos. „Provedla jsem lokalizační kouzlo. Vím, že to bylo poněkud neslušné, ale nejprve jsem se ti snažila dovolat.“
Svůj mobil nikde neviděla a pak si Elena vzpomněla, že leží na jejím nočním stolku, stále ještě vypnutý.
No, hádám, že tímhle jsme si kvit – já na tebe použila kouzlo a ty potom na mě taky. Jedna její část byla dost překvapena tím, že má Amy až takovou moc. Jistě, po celou dobu ji obklopuje oblak magie, stejně tak jako Elenu, ale dopracovat se k lokalizačnímu kouzlu trvá roky. Amy evidentně cvičí už od malička a Elena si začala uvědomovat, že se v téhle ženě dost spletla.
„Poslyš – sejdu se, v úterý navečer, s několika členy klanu, abychom si zakouzlili. Chtěla bys jít se mnou?“
Měla by? Aby byla upřímná, tak si tím nebyla zas až tak jistá – vždyť ale ještě před chvilkou přemýšlela nad tím, jak by bylo hezké vypadnout ven s kamarádkami a přijít na jiné myšlenky, dokonce i co se jejích myšlenek o Karlovi týče…
„Chci tím říct… jsi samotářka, viď? Neporušíme tím žádná pravidla nějakého tvého sletu čarodějnic?“
„Ne, jsem samotářka.“ Nyní asi nebyla nejvhodnější doba na hrabání se v její dlouhé, rodinné historii. „Myslím, že by to mohlo být fajn.“
„Skvěle. Na, tady ti dám své telefonní číslo.“
Dříve než Eleně došlo, co se chystá, natáhla se Amy pro pero a blok, ležící na stole.
„Ne!“
Do Amyiny ruky vystřelilo cosi jako malý blesk. Okolí zaplnil řev a Amyina ruka vzplála jako ohnivá koule.
„Ach můj Bože, pomoz mi!“
Elenina vlastní magie vzplála, když slyšela Amyin bolestný křik, okamžitě tlumila její šok, zatímco její ruce se rozzářily modrým světlem. Snažila se nemyslet na ženin hrůzyplný křik, nasměrovala modré světlo na oheň, který byl menší a menší, až se nakonec úplně ztratil. Jakmile zmizel, vzala Amyinu popálenou ruku do své a její světlo se změnilo na zelené. Amyina ruka se začala okamžitě léčit.
Kusy spálené kůže odpadly a odhalily novou, neporušenou kůži, která byla vespod.
Aminy výkřiky přešly do tichého kňučení, teď už bezbolestného, jen nevěřícného.
Jakmile byla její ruka uzdravená, Elena ji pustila.
Vzduch kolem naplnil šok a zůstával zde viset nechutně sladký pach spálené kůže. Chtěla jí nabídnou nějaké logické vysvětlení, žádné ji ale nenapadlo. Jediné, nač myslela, bylo, že přátelství s Amy skončilo ještě dřív, než vůbec začalo. Velmi ji proto překvapilo, když další Amyina slova byla plná úcty.
„Tohle bylo sakra silné, v tom musíš pokračovat.“
„Bože, je mi to moc líto. Jsi v pořádku?“
„Díky tobě. Co je s tím perem?“
„Ehm… připletlo se mi do cesty – je prokleté. Snažím se tu kletbu sejmout.“ To bylo to jediné, co dokázala vymyslet tak, aby se to co nejvíc blížilo k pravdě. „Budu muset jít Amy, je mi to vážně moc líto – neměla jsem tušení, že se ho pokusíš zvednout.“
Amy se slabě usmála. „Proč bys měla. Netrap se tím. Takže… v úterý?“
Elena se na ni překvapeně podívala. Stále ještě chce, aby šla s ní? „Ehm… pokud o to stále ještě stojíš, tak by to bylo prima.“
„No, já už musím jít – musím se tady s někým sejít.“ Podezíravě se podívala na pero. Zjevně se nemohla dočkat, až bude odsud pryč.
„Ano, to jsi říkala. Vážně je mi to moc líto.“
„Nebyla to tvoje chyba. To je v pohodě.“
Rozzářila se zase jedním z těch svých obřích úsměvů, do tohoto se ale musela mnohem víc nutit, než do toho předchozího a zamířila ke dveřím.
„No, díky, že ses tady stavila.“
„Fajn. Uvidíme se v úterý. Ach… nenapsala jsem ti to číslo.“ Opět pohlédla směrem ke kuchyni a nevěděla, co dělat.
„Víš co, já mám pocit, že mám stále ještě tvé číslo z doby, když jsem se před pár měsíci přidala ke skupině.“
„Aha, pak je to v pohodě. No, tak ahoj.“
A pak byla pryč.
Elena zavřela dveře.
Takže tohle se stane, když se někdo dotkne pera.
~*~
„Viděla jsi ho?“
„Ano.“
„Dotkla ses ho?“
„Ano.
„Co se stalo?“
„Vzplála mi ruka a bolelo to jako čert. A Elena to vyléčila. Je mocné.“
„Ano, to ona je.“
„Mluvila jsem o peru.“
„Nepodceňuj ji Amy. Je v ní víc, než se zdá.“
„Takže, co chceš, abych udělala teď?“
Stařešina s lítostí přikývl. „To pero musí být zničeno. Doufal jsem, že s tvou silou budeš schopna nám ho přinést. No, budeme muset vymyslet nový způsob, jak se k němu dostat. Dokud je vlastník pera živ, nikdo jiný se ho nedokáže dotknout.“
Amy zneklidněla. „Nechci Eleně ublížit. Musí být ještě jiný způsob.“

„Raději se nad tím ještě jednou zamysli, protože naší prioritou je zničit to pero. Pokud to znamená zabít čarodějku, musí to tak být.“

4 komentáře:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad.Super kapitola

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za kapču :)

    OdpovědětVymazat