neděle 12. ledna 2014

3. kapitola

„Ach Bože, to jsem nenapsala já, já ne –.“ Jenže, do poslední kudrlinky, to bylo její písmo.
„Co to znamená?“
Proběhla kolem Karla, popadla oblečení a rozběhla se dolů. Hodila na sebe tričko, otevřela laptop a zapnula televizi.
Karl ji dohonil s perem a jejím notebookem v rukou.
„Spadlo letadlo… letadlo plné lidí.“
„To nemůžeš vědět, Eleno.“
„Ale ano, vím to! Stalo se to ve chvíli, kdy jsem to napsala tím svým perem. To, co napíši, se stane.“
„Ano, ale tohle jsi ty nenapsala.“
„Nevzpomínám si, že bych to psala, ale co když jsem to vážně byla já? Co když jsem to napsala ve chvíli, kdy jsem spala, jako náměsíčná – co když mě donutil to udělat?“
Laptop se stále ještě načítal a televize na ně vyřvávala. Elena přeskakovala z kanálu na kanál a zastavila se až na zprávách.
„Nic… nic o letecké katastrofě.“
„Třeba se to ještě nestalo.“
Odhodila ovladač a vytrhla mu pero z rukou. „Samozřejmě! Možná, že to dokážu zastavit.“
„Počkej – co když už se to stalo… a pak až to napíšeš, tak se to zase vrátí. Nebude to na úkor času nebo prostoru, fyziky nebo tak něco…?“
Zastavila se s perem na půli cesty a zamyšleně si skousla ret. „To nevím. Nevím, co se stane, ale pokud to letadlo ještě nespadlo a všichni ti lidé ještě nejsou mrtví, jsem ochotná to risknout.“
A na poslední chvíli, se jakoby zázrakem, rozběhly motory –
„Eleno, koukni…“ kývl směrem k televizi.
Byl tam záznam z videa, soukromého a poněkud rozmazaného, ve kterém letadlo narazilo do pole v blízkosti skupinky domů. Vyšlehla z něj ohnivá koule. Místní obyvatelé utíkali pryč od té katastrofy, báli se o své životy a vykřikovali cosi v jazyce, ve kterém rozpoznala italštinu – stalo se to v Itálii.
Oči se jí zalily slzami a pero v ruce se rozvibrovalo, jak se jí začaly třást ruce – byla příliš pomalá.
„Kdy?“ Cítila, jak se jí podlamují kolena.
„Vypadá to, že nedávno. Třeba je to jen náhoda.“
„Nic takového… Karle…,“ nohy jí vypověděly službu.
„Fajn – mám tě.“ Silné paže jí pomohly na gauč.
„Karle… já je zabila.“
„Hm, bylo mi jasné, že to řekneš… a ty zase víš, co se ti chystám říct já, viď že ano?“
„Udělala jsem to – je to moje písmo – napsala jsem to.“ Vražedná slova, načmáraná černou tuší jí tančila před očima a jí se zdálo, jako by se jí vysmívala.
„Eleno, poslouchej mě. Pokud jsi to napsala ty, tak to rozhodně nebylo vědomě a vsadím se, že s tím měl co dočinění ten tvůj sen o démonovi. Říkala jsi, že ti hodlal ukázat, jak se to pero používá.“
„Říkal, že se chystá mě zaplnit svým světem.“
Celý zmatený se zamračil. „Co to má, sakra, znamenat?“
Eleně se nahrnula krev do tváří – nebyla si jistá, že se jí chce zrovna tohle hádat. „Že se mě chystá proměnit v ďábelskou čarodějku? Já nevím.“
Karl si s povzdechem prohrábl vlasy rukou, což byl zvyk, který převzal od svého otce. Elena si zpětně uvědomila, že to dělává pokaždé, když si potřebuje utřídit myšlenky.
„Myslím, že bys měla zavolat své mámě.“
„Cože? Proč?“
„Sebe-objasnění, Eleno. Právě umřela celá skupina lidí, pravděpodobně kvůli tomuhle peru, o kterém ani nic nevíš a jakýsi démon, o kterém také nic nevíš, má sílu tě donutit dělat věci, které dělat nechceš.“
Cítila, jak se znovu červená. Naštěstí to vypadalo, že si toho Karl nevšiml.
„Tvoje máma se zdá jako nejlogičtější, okamžité řešení. Buď to, anebo Rada.“
Ušklíbla se. Rada? Pouze jako jedna z nejposlednějších možností. Karl měl pravdu, její matka by na tohle mohla mít odpověď.
„No dobře. Podej mi telefon.“
„Teď? Je pět hodin ráno.“
„Když to neudělám teď, ztratím nervy – podej mi ten telefon.“
~*~
Elena seděla, bubnovala prsty o stůl, a na vlažnou kávu před sebou téměř zapomněla. Hodiny na kamnech ukazovaly 8:30 ráno. Čas utíkal příliš pomalu.
Když se ve zprávách dozvěděla, že tu leteckou havárii nikdo nepřežil – někteří z pasažérů ještě na poslední chvíli volali svým milovaným, že se začínají propadat – Elena se zhroutila a rozvzlykala. A ani Karl nedokázal zaplašit bolest z reality, kterou ona nepřímo způsobila. Ve chvíli, kdy začalo převládat mlčení a ona začala upadat do letargie, posadil ji Karl ke stolu, uvařil jí horkou kávu a nechal ji o samotě, aby si ji vypila, za což mu byla nesmírně vděčná. Teď, když už otupělost slábla, začalo ji nahrazovat podráždění, které vždy cítila při pohledu na svou matku.
Pozdravilo ji obvyklé mrazivé ticho, když jí po telefonu vyprávěla o svém snu… a o peru. Všechny rozhovory, které se svou mámou vedla, byly trapné a mrazivé od toho dne, kdy oživila onoho motýla. Z doby před tím, měla mlhavé vzpomínky na teplo, laskavost a smích… No dobře, tak od té doby, kdy se dozvěděla, že se čarodějky nesmějí plést mezi život a smrt, matčina reakce se ale zdála být nepřiměřená na to, že tehdy ani nevěděla, co dokáže. Ve svých osmi letech nikdy doopravdy nepochopila, co vlastně udělala špatně. Při svém dospívání si sama vytvořila scénář, v čem by mohl být ten problém, ale její dospělé já už se vzdalo pátrání po pravdě a raději zachovávalo klid, než aby otevíralo tuto Pandořinu skříňku a odcizilo je jednu od druhé ještě o to víc.
Zavrtěla se na židli a ještě jednou pohlédla na hodiny. Říkala, že sem přijde, jak nejrychleji bude moct.
To bylo před třemi hodinami – bydlí jen patnáct minut odsud, proboha!
„Ježíši, Eleno, nevyšiluj. Vyhloubíš do té židle díru.“
„To byl tvůj nápad, vzpomínáš – já jí volat nechtěla.“
„A mýlil jsem se? Byla nějaká jiná možnost?“
Opřela se a začínala trucovat – jiná možnost ji nenapadala.
„Bude to v pohodě. Chceš udělat ještě jedno kafe?“
Ozval se zvonek. Elena nervózně vyskočila. Byla opravdu hodně přepjatá.
Teplá ruka ji jemně uchopila za rameno a posadila zpátky na židli. „Já to vyřídím – zkus si trošku odpočinout.“
Zvedl domovní telefon, zazvonil, aby ji pustil dovnitř a šel otevřít vstupní dveře.
Slyšela, jak máminy podpatky klapou po kamenných schodech nahoru, každým úderem stále hlasitěji. Slyšela Karlovo teplé, přátelské přivítání a potom mámin strohý, ostrý hlas –
zarážející kontrast oproti jeho – „Dobré ráno Karle. Stále se motáš okolo, viď?“
Elena potlačila hněv, který ji začínal dusit. Stačí zachovat klid. Jediné, co musíš udělat, je vydržet to tak hodinu, maximálně dvě, a pak už zase bude pryč.
Máminy kroky se přibližovaly ke kuchyni.
Elena vstala od stolu a otočila se. „Ahoj mami.“
„Eleno. Tak, kde je to pero?“
Přímo k jádru věci. Žádné, ‚jak se máš?‘, žádné políbení na tvář. To je typické.
„Hned tady na stole.“
Všichni tři se na něj podívali jako by čekali, že se ohlásí samo. Samozřejmě, že vůbec nic neudělalo.
„Proboha, je tak… nenápadné.“
„Ano. Mami, víš o tom něco?“
„Existuje mýtus o ‚čarodějném peru‘ – vždycky se ale mělo za to, že je to jen pohádka.“
„A je nějaká možnost, že tomu tak není?“
„Zjevně ano. Ale nejprve mi pověz o tom svém démonovi.“
Elena sebou trhla, při zmínce o ‚jejím‘ démonovi. „Vlastně jsem ti to všechno už řekla po telefonu.“
„Neřekla jsi mi, jak vypadal.“
„Ach, ehm… on… měl zelené oči – zářivě zelené, jako smaragdy zářící na slunci. Měl šedou kůži a vypadal jako by byl z kamene, byl celý popraskaný jako suchý chodník – a tvrdý, ale spíš jako vydělaná kůže než jako kámen.“
„Ty ses ho dotkla?“ Matčin hlas zněl napjatě, rty měla stažené do úzké linky. Vypadala rozrušeně.
„Ne. On – on se dotknul mě…“
Nečekaně jí její mysl přehrála, jak jí konečky prstů přejel po krku dolů a jaké to bylo, cítit je na vrcholcích svých prsou… věděla, že se pravděpodobně červená. Koutkem oka si Elena všimla Karla, který překřížil ruce na prsou. Sakra!
Matka ji podezíravě pozorovala. „Přitahoval tě?“
„Cože? Ne!“ odpověděla až příliš rychle a tvář jí ještě o odstín ztmavla.
Matka přimhouřila oči. „Aha.“
Karl stál nehybně jako socha a Elena si zoufale přála mu vysvětlit, že to není tak, jak si myslí… nebo ať ji přinejmenším pohltí země.
„Setkala ses se Shanka démonem.“
„Ty víš o démonech? Co je to Shanka démon? Proč jsi mi o nich nikdy dřív nic neřekla? Proč o nich nic nevím?“
Ignorujíc, jako obvykle, většinu jejích otázek, přešla matka rovnou k jádru věci – jako obvykle.
„Démoni zřídkakdy překračují dimenze. Shanka démoni jsou jedni z mála, kteří to dělávají. Jsou typem inkubů i jejich ženy, sukuby – se spojují s lidmi prostřednictvím jejich snů, často je svádí, aby mohli ukrást jejich sexuální energii a oživili tak své vlastní síly, někdy je i oplodní, aby si zajistili pokračování svého rodu v této dimenzi, a občas to dělají za jiným, vyšším účelem, který nám není vždy znám. Coby kmen mají jen jediný cíl, za kterým si nemilosrdně jdou, a tím je vláda nad naší dimenzí.“
„A… používají pero, aby toho dosáhli?“
„Řekla bych, že ano… a nejen to pero, tebe taky.“
Eleně se udělalo špatně od žaludku. Cítila se mizerně. Ven se dralo slovo, které jí vrtalo hlavou. „Oplodnění?“
Máma ji ignorovala. „Ta havárie letadla byla demonstrací. Mělo ti to ukázat, čeho jsou schopní a že to myslí vážně.“
„Ta slova byla napsaná mnou.“
„Ano. Tvůj démon chtěl, abys poznala jakou sílu nad tebou má.“
„Proč? A není to můj démon.“
Její máma si povzdechla. Na zlomek vteřiny to vypadalo jako by její rysy prozářila něha a Elena si vzpomněla na okamžik, kdy jí bylo asi tak pět let a obě se společně smály venku, na houpačce, v parku… a pak ta jemnost byla zase najednou pryč a před ní opět seděla její chladná, vzdálená matka.
„Jsi z třinácté generace čarodějek, Eleno – a jsi panna. Přišel si vymoci tebe a tvou magii, aby si ji přivlastnil.“
~*~

Karla začínaly bolet končetiny, protože byl celý ztuhlý jako kus dřeva. Neodvažoval se pohnout. Kdyby se totiž pohnul, pravděpodobně by kolem sebe začal mlátit a něco by trefil. Slyšet, že je Elena ovládána jakýmsi démonem stačilo k tomu, aby se mu pěnila krev, ale slyšet, že on – to – ji chce ovládat skrze její sny, díky tomu se v něm vařila krev smíchaná se vztekem a jen málo lidí mělo to smůlu, že této kombinaci bylo svědkem. Pamatoval si ten její výkřik, jenž proťal noční ticho. Dotkl se jí… on se jí dotknul. A co, sakra, má vlastně znamenat to ‚vymáhání‘? Elena nepatřila nikomu – nebyla žádný majetek…
Dělalo se mu zle, při pomyšlení na to, že se jí kdosi vnucuje. Jenže tohle nebyl někdo, ale něco. Zase to bylo cosi magického – už zase byl k ničemu a neschopný s tímhle jakkoliv pomoci. Protože nebyl čaroděj.
Zaťal zuby. Pokud si někdo myslí, že si jen tak lehne a nechá Elenu, aby ji svedl jakýsi démon, tak uvidí, ať už s kouzly anebo bez nich.
Elenin přiškrcený hlas ho vyrušil z jeho vlastních myšlenek.“Jak ho mám zastavit?“
„Já nevím, jestli to vůbec půjde.“ Hlas paní Greenové zaskřípal. Ženina maska byla zlomená – už dvakrát si toho všiml od té doby, co přišla a to bylo dvakrát více, než by byl býval očekával.
Možná, že by měl spíše být rád, že není až taková ledová královna, ale jeho více děsilo, co by to mohlo znamenat.
„Tak… jak mám zastavit to, aby už nespadlo víc dalších letadel? Jak si mohu být jistá, že nebude kontrolovat to, co napíšu?“
„Ani jednou z těch věcí si nejsem jistá. Musíš to zkusit a bojovat s ním nebo použít ochranné kouzlo, předtím než si půjdeš lehnout, dokáže se k tobě dostat jen prostřednictvím tvých snů – to je jediný okamžik, kdy se dokáže zhmotnit. Kdykoliv jindy je to jen stín… možná, že by tě měl Karl chránit…“ řekla zdráhavě, se sotva slyšitelným pohrdáním.
Až do teď na něj byl zvyklý. Vždycky předpokládal, že je to jen proto, že nechce, aby kvůli němu ztratila její dcera svou sílu – on pro ni a její linii byl tou největší hrozbou. Až do teď.
Promluvil poprvé od té doby, kdy sem přišla. „Možná, že bychom to měli říct Radě.“
„Vážně Karle… a co ty víš o Radě?“
„Přestaň mami – nemůžeš jednu minutu žádat Karla, aby mě hlídal a hned v druhé s ním jednat jako s nějakou sračkou.“
Eleně se třásl hlas. Obvykle se proti své matce nestavěla.
Myslím, že se cítí zodpovědná za to letadlo plné lidí, umírání lidem změní jejich priority, pomyslel si ironicky Karl.
Paní Greenová prudce vydechla. „Dobře. Ale my se nechceme zaplétat s Radou. Obrátí náš život vzhůru nohama, aniž by cokoliv vyřešili.“
„Když umírají lidé, je tohle opravdu to, na čem nejvíc záleží?“ Zeptal se Karl.
Žena se ušklíbla koutkem úst. „Budou tě vyslýchat, nenechají kámen na kameni a nic, co ti je drahé už nikdy víc nebudeš mít, bude to patřit jim – nemáš ani tušení, chlapče.“
Naježil se nad tou urážkou, ale zůstal zticha, nedovolil jí, aby ho vyprovokovala a on vybuchl.
Nevěděl proč, ale byl si jist, že tady něco není v pořádku. Všechny ty informace, které od paní Greenové dostávali byly jen místní a stručné – příliš stručné…
„Mami, co myslíš, že bych měla dělat s tím perem? Mám ho schovat? Třeba pak démon nebude vědět, kde je. Zdá se, že o tom víš víc než já – možná by sis ho měla vzít a schovat ho do bezpečí.“
Její matka vypadala překvapeně. „A jak bych to asi tak měla udělat, když ty jsi ta jediná, kdo se toho pera může dotknout?“
Elena zmateně pohlédla na Karla. Jeho super logika ho nakopla a on po ní střelil pohledem, který doufal, že si přeložila jako ‚Buď zticha‘.
„Ano, samozřejmě. V tom zmatku jsme na to zapomněli… Eleno, vzpomínáš, co se stalo, když jsem se ho pokusil zvednout?“
„Ach…“
Zadržel dech a doufal, že mu věří natolik, že ho v jeho lži podpoří.
„Ano, samozřejmě…“
Fajn.
„No, Eleno, já už budu muset jít – mám schůzky, které nemohu odložit. Tohle je ale pro tebe.“ Vytáhla z kabelky dvě malé, v kůži vázáné knížečky. „V téhle jsou příběhy, mýty a legendy, jedna z nich se jmenuje Čarodějné pero – možná, by ti to mohlo být k užitku. A tato…“ Zaváhala, než ji podala své dceři. „Tato je o kmeni Shanka a jeho historii. Považuj to za bibli toho tvého démona, než budeme vědět lépe, co s tím udělat. Vyprovodím se sama.“
Odměřeně kývla na Karla, a aniž by se rozloučila s Elenou, opustila paní Greenová byt, zanechávajíc je tam oba v naprostém tichu.
Dveře se za ní s cvaknutím zavřely.
Elena promluvila první. „No páni. Takových informací – a v podstatě skoro žádné, pokud víš, co tím chci říct.“
Karl, ztracený v myšlenkách, neříkal nic, jen zíral na pero, položené na stole. Přešel k němu a zvedl ho.
„Co to všechno mělo znamenat? Nic se nestane, když se ho dotkneš.“
„Tvá matka si ale myslí, že ano… zdá se, že si myslí, že jsi jediná, kdo se ho může dotknout.“
„Proč jsme jí prostě neřekli pravdu?“
„Protože mám strach, že se jí nedá věřit, Eleno.“
„Karle, vím, že je chladná, ale tohle je naprostý nesmysl – určitě před námi nic neskrývá. Proč by to dělala?“

„Proč to nevím, ale dělá to. Předtím jsi jí do telefonu neříkala, jak ten démon vypadal a ona ti přitom z kabelky vytáhla knížku přesně o tomto démonovi. Určitě nám neříká vše. Je mi to líto, Eleno, ale věřit jí nemůžeme.“

4 komentáře:

  1. Jé super ďalšia kapitola.Ďakujeem.Lenka

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za další kapitolu. Lvice

    OdpovědětVymazat