středa 15. ledna 2014

1. kapitola

Hudba nedělala sen lepším. Všechno v mém snu bylo šedé, kromě krve. Krev je červená a celou dobu teče. Neznám tu písničku, která hraje, ale nutí mě cítit se, jako kdybych snila o  hrajících si dětech nebo tančících párech, jako ve starých filmech, které jsem sledovala s babičkou. Byla to šťastná písnička.
Skrz hudbu jsem uslyšela zakňučení a rozhlížela se po Leovi. Usmála jsem se, když jsem ho uviděla vedle sebe, dokud jsem neuviděla obavy v jeho očích. Chtěla jsem mu říct, že všechno bude dobré, ale nebyla jsem si jistá.
Tím, že jsem viděla, jsem věděla, že je to všechno sen. To zjištění bolelo. Nutilo mě to postrádat jeho rošťácký vlčí obličej. Sen začal bolet více, když se jeho vlhký nos přitiskl k mé ruce a vylekal mě. Ale když jsem k němu natáhla, sen nás nenechala se dotknout. Držel nás od sebe.  Krev stékala na zem jako řeka. Nechtěla jsem ji překročit. Z nějakého důvodu jsem byla vyděšená.
Slyšela jsem otce, jak mě volá.

Otočila jsem se a podívala se na něj, stál vedle poklopu od bunkru na zahradě, kde jsme se schovávali, když všechno skončilo.
„Em, říkal jsem ti to, jsme to my a oni. Říkal jsem ti, ať nikomu nevěříš.“ Jeho slova zněla legračně, jako kdyby byl pod vodou.
Otevřela jsem oči. Světlo mě na okamžik oslepilo.
Rozhlédla jsem se po pokoji, když vzpomínky začaly plnit to prázdné místo, které jsem měla.
Nesnášela jsem, že se věci změnily.
Nesnášela jsem, že se změnila má pravidla… že jsem se já změnila.
Za měsíce strávenými s dalšími jsem zestárla více než za roky strávenými sama. Více, než za léta strávené s mým otcem. Vzpomínky na všechno se zdály stále nové a čerstvé. Bolely, jako kdyby se to stalo včera, což mě děsilo.
Jak dlouho bude všechno bolet, když mé dětství mě stále zraňuje?
Rozhlédla jsem se po strohé místnosti a cítila jsem, jak se ve mně usadila temnota. Věděla jsem, že to nakonec ucítím. Nemůžete strávit tolik let o samotě jako já a neočekávat, že si pro vás pocity přijdou. Strávila jsem tolik času sama ve své hlavě na to, abych byla schopna vnímat to, jak jsem na tom teď.
Pocit, který nakonec přišel, otřásl mým prázdným vnitřkem. Téměř desetiletí o samotě a ono si to vybere přijít teď. Možná, protože to vypadá, že už se to nemůže zhoršit.
Je to pocit mé blížící se smrti.
Dneska umřu. Cítím to. Cítím to ve vzduchu, jako prase cítí ten konečný moment předtím, než je odvedeno na jatka.
Pálí to zevnitř. Je to zoufalství na změnu způsobu, jak můj život skončí. Nesnáším, že on není se mnou. Nesnáším to, že jsem tady. Nesnáším, že se soustředím na každý detail, jako kdyby každá další chvilka byla má poslední. Přála bych si, abych měla jednu z těch koulí, které měly cikánky na pouti. Tu, ve které můžete vidět budoucnost. Přála bych si vědět, která chvíle bude má poslední.
Vzdychla jsem a hledala řešení. Není to, jako kdybych už nestrávila hodiny vyšetřováním každého detailu mého času stráveného v této místnosti. Někdy jsem byla připoutaná k chladnému kovovému stolu, jako jsem teď. Všechen jsem strávila v tomto osamělém chladném pokoji s mužem, kterého plánuju zabít.
Kdybych měla hádat, řekla bych, že má stejné úmysly jako já. Připadá mi to jako tichý závod mezi námi být tím, kdo přežije tuhle nevyslovenou bitvu.
Jsou tu věci, kterými jsem si jistá.
Zaprvé, vím, že zemřu při útěku. Jsem příliš vyčerpaná, aby to byl perfektní útěk. Vím, že zemřu dnes. Cítím to ve vzduchu. Uteču dneska a zemřu při to pokusu a je to lepší výsledek, než zůstat přivázaná k tomuto stolu s tímto mužem. Měla jsem moc štěstí. Příliš štěstí. Nezbývá mi žádný život. Tak dlouho, dokud zemřu svobodná, s větrem ve tváři, nebudu se starat o detaily. Ale nezemřu připoutaná k tomu stolu.
Zadruhé, Leo je blízko. Cítím ho. Hledá mě. Nervózně popochází. Cítím chladnou podlahu pod jeho tlapami. Možná je to těmi drogami, kterými mě napumpovali. Cítila jsem se vtipně, teple a mlhavě. Možná je to skutečností, že nemám co dělat, kromě zírání na strop a devatenáct dírek ve stropě přímo nad mou hlavou. Tvořily souhvězdí. Nevěděla jsem, které, ale když jsem tábořila venku v létě, viděla jsem ho na obloze. Neznala jsem jména souhvězdí, ale věděla jsem, kdy je uvidím a co pro mě znamenají. Tohle jedno je osel. Připomíná mi Willa. Kreténa Willa.
Willa, který má pěkný zadek, jak vždycky říká Meg. Zatracená holka. Slabě jsem se usmála. Mé rozpraskané rty krvácely, když jsem to udělala. Krev mi stékala dolů do úst. Byla to první věc, kterou jsem po dlouhé době ochutnala.
Konečně, věděla jsem, že ten ďábelský doktor klopýtne. Dnes bude ten den. Stejně jako jsem cítila svou smrt, cítila jsem jeho vyčerpání. Viděla jsem ho. Vypadal víc napjatě než obvykle. Je kvůli něčemu naštvaný. Přece jen je to člověk. Strávila jsem život sledováním lidí. Děláme chyby. Až jí udělá, zabiju ho, čímkoli budu moct.
Pohyboval se po místnosti v bílém plášti a světle modré masce. Dotkl se mé paže a bodal do mě. Měl rád svou práci. Viděla jsem to v jeho šilhavých očích za jeho maskou. Stiskl mi paži a pevně utáhl a opravdu tvrdě bodnul. Poprvé jsem vykřikla, ale to vytvořilo kolem jeho očí vrásky od smíchu. Už jsem pak nikdy nekřičela.
Plánovala jsem.
Ve chvíli, kdy mě odváže, chystám se ho bodnout tou jehlou do oka. Do jeho světle modrého oka, které je myslím to nejchladnější věcí, jakou jsem kdy viděla… chladnější než zima v horách.
Nemohla jsem si pomoct a myslela na další děti, které byly v jeho péči a na píchání jehlou. Podporovalo to můj oheň. Můj vztek.
Nevěděla jsem kolik dní/týdnů jsem tu byla. Neopustila jsem místnost, ve které jsem se vzbudila připoutaná k posteli. První doktor byl ke mně hodný. Říkal mi zlato a měl smutné oči. Nechával mě odvázanou častěji, zdrogovanou a slabou, ale volně se pohybující po místnosti a používající toaletu. Jednoho dne odešel a tenhle chlap vešel, když se poté otevřely dveře. Strávila jsem více času přivázaná ke stolu s ním zde.
Nikdo jiný nebyl v mém pokoji.
Byla jsem zklamaná, že Marshall se nebyl na mě podívat. Chystám se ho stáhnout z kůže, pravděpodobně zaživa. Stahovací nůž mé babičky bude nejlepší. Dokážu si představit, jak ho stahuju. Dokážu si představit ten křik. Dělá mě to šťastnou, což mě, předpokládám, nedělá lepší, než je ten muž, který mě mučí jehlami. Jsem spokojená s tím srovnáním.
Podívala jsem se zpět na doktora, není žádná šance, že je tu sám. Nejsme sami. Musí tu být ostatní. Má kůže se naježila při představě, co je na chodbě. Jaké hrůzy tam na mě čekají.
Poplácal mě po paži a usmál se: „Jsi zvláštní dívka. Velmi zvláštní dívka.“ Jeho hlas je hrubý a divný, jako kdyby moc nemluvil.
Neodpověděla jsem. Neměl ponětí, jak zvláštní jsem byla.
Čekala jsem na to, na mou chvíli, kdy mu to ukážu.
Zamrkala jsem, když mi něco píchl do ruky. Bojovala jsem s tím, ale byla jsem mimo dřív, než jsem si uvědomila, co se děje.
Nesnila jsem, ale slyšela jsem hlasy. „Emmo. Potřebuju, aby ses vzbudila, Em.“
Ty hlasy zaplnily mé zavřené oči slzami. Vlhko z nich na mé tváři mi přišlo skutečné. Tyto hlasy tu byly stále se mnou v posledních týdnech. Představovala jsem si ty hlasy tak často. Kdyby jen věděly, kde jsem. Kdyby jen mohly přijít a zachránit mě. Kdyby jen byly skutečné. Mé vyčerpání bylo příliš velké, abych dokázala sama utéct. Proto tu zemřu.
Léky slábly a já lehce otevřela oči překvapením. Znovu jsem zamrkala, ale tentokrát z blikání proměnlivého světla, které se k nim dostalo. Nesnášela jsem proměnlivá světla.
Hlasy se staly halucinací. Tvář za maskou se usmála, ale není to on, je to ona. Byly to její oči a její tvář a já cítila, jak se mi rty stáčí do úsměvu, když znovu promluvila. „Musíme být rychlé, Em. Jsi v pořádku?“ řekla jemně. Dotkla se mé paže a já přísahám, že to bylo skutečné.
Zavrtěla jsem hlavou, když se mé ruce natáhly směrem k ní bez ohledu na to, že jsem nebyla schopna se kvůli omezení pohybovat. Mé prsty se zachvěly a natáhly se, chtěly se jí dotknout zpět. Chtěly potvrzení, že to není sen. Ale dveře se otevřely a zlý doktor se vrátil dovnitř. Zavřela jsem oči a předstírala, že spím pro případ, že by byla jen sen a on tu byl, aby mě mučil ještě víc.
„Co tady děláš?“ Jeho hlas byl drsný a chladný.
Promluvila znovu a můj tlukot srdce se ukazoval na monitoru. „Byla jsem požádána, abych sem přišla a získala nějaké vzorky tkání.“
„Řekl jsem ji, že nejsem připravený. Píchnu jí to brzy. Teď odsud vypadni.“ Řekl, jako kdyby měl přízvuk.
Její hlas stále zvonil v mé hlavě. Vyšilovala jsem. Nechtěla jsem, aby mě opustila. Přes řasy jsem ji sledovala, jak opouští místnost. Mé srdce zpívalo. Zavřela jsem oči a nechala si ho myslet, že spím. Byla skutečná. Je tu pro mě. Přišli.
Nemohla jsem se soustředit na to, že pro mě přišli. Musela jsem se soustředit na skutečnost, že zase odešla, a když on přišel zpět do místnosti, měl podnos s věcmi v rukách. Podívala jsem se skrz řasy, když jsem ho slyšela něco dělat. Viděla jsem tác a zatřásla se. Věci na něm se blýskaly a vypadaly nově. Nástroje jeho krutého obchodu. Uměla jsem si představit si držet je ve svých rukách. Musím zablokovat myšlenky na ně v mé kůži.
Jeho studené prsty přejely po mé paži, když rozvazoval jedno z kožených pout kolem mého zápěstí a začal měnit mou kanylu. Nejsem si jistá, jestli věřím v Boha nebo v zázraky, ale tento moment vypadal jako jeden. Jednala jsem, jako kdyby znovu usnula. Vytáhl gumovou hadičku a otočil se zády. Zpíval si děsivou písničku. Možná, že by nebyla děsivá, kdyby ji broukal někdo jiný, ale on byl obecně děsivý.
Sledovala jsem ho zpod svých řas. Pulz na jeho krku byl pomalý. Jeho dech klidný. Stál zády ke mně. Nevěděl, že ta dívky, která tu právě byla, je má cesta pryč. Vrátí se pro mě a já se modlím, aby nebyla sama.
Adrenalin se mísil s nadějí, kterou mi přinesla a nával hněvu a zuřivosti přišel ve zlém záblesku.
Pohybovala jsem se rychle jako blesk, chytila jsem ho za záda a vyklonila ho z rovnováhy. Přitahovala jsem jeho plášť za límec, dokud nebyl jeho krk dostatečně nízko, že jsem mohla obtočit svou hubenou ruku kolem jeho hrdla a držet ho blízko u své hrudi. Mlátil a kopal kolem sebe. Něco ostrého se do mě zabodlo. Cítila jsem nával něčeho studeného, ale neuvolnila jsem své sevření na jeho krku. Jeho těla bojovalo tvrdě. Panikařil. Škrábal mě svou jehlou. Poprvé jsem vykřikla za dny bolesti a bodání. Jeho hrdlo vydalo praskavý zvuk. Předtím než se přestal zmítat, zničil tác a skopnul pracovní stůl.
Neochabl. Škrábal a zatínal své prsty do mé paže. Natahoval se kolem, aby mě chytil, ale já se zaklonila. Moje kostnatá ruka byla perfektní k vydání zvuku, který následoval. Bylo to křupnutí v jeho hrdle. Změnilo se to v prasknutí a já cítila, jak opouští své tělo. Nechala jsem ho. Měla jsem křeč v ruce. Bolelo ji narovnat. Krvácela a byla poškrábaná.
Poprvé, co jsem přišla do této místnosti, jsem se pořádně nadechla. Můj srdeční monitor zdivočel. Odlepila jsem si elektrody z hrudi a pípání se změnilo v konstantní hučení. Odvázala jsem si druhou ruku a přinutila se posadit se. Něco mě okamžitě zatahalo mezi nohama. Vyděšená z toho, co najdu, jsem pomalu pokládala své prsty mezi nohy, kde byla noční košile, kterou jsem nosila, rozevřená. Neměla jsem na sobě žádné spodní prádlo, museli mi ho sundat. Strach a znechucení se začalo formovat a narůstat v mém srdci, když jsem ucítila trubičku, která dole vedle do mě. Prsty se mi třásly. Má ruka v místě, kam zapíchl jehlu, začala být znecitlivěná. Zašklebila jsem se a cítila se omámená, když jsem ucítila celé zařízení. Trubička bolela, když jsem s ní hýbala. Tahala jsem pomalu a snažila se nenechat své ruce se třást. Nebolelo to dostat to ven, ale děsilo mě to víc, než zabít toho muže rozdrcením dýchacích cest. Počůrala jsem se všude po posteli a po podlaze, když byla trubička úplně venku. Horká moč mi stékala mezi nohama. Podívala jsem se na dveře a modlila se, aby tohle nebyla ta chvíle, kdy se vrátí.
Odvázala jsem si chodidla a spustila nohy přes hranu postele. Má moč kapala z postele na podlahu. Jednotlivé kapání a konstantní zvuk srdečního monitoru dělal místnost menší.  Panikařila jsem. Mezi nohama mě to pálilo. Nechtěla jsem vědět, co to bylo, nebo co mi to udělali.
Vytáhla jsem z postele, ale má paže byla slabá a rozmazaná. Začala jsem vidět nejasně. Podlaha byla chladná proti mým palcům. Mé nohy byly slabé jako u malého jelínka. Mé první kroky byly divné a nekoordinované. Olízla jsem si rty a zašeptala: „Anno.“ Zaplavilo mě teplo a já se otřásla. Slabá jsem zírala na dveře.
 Narazila jsem do zdi a ohnula se, abych odpojila srdeční monitor. Musela jsem sjet po zdi, abych se dostala ke kabelu. Vytrhla jsem ho a zvuk přestal. Chtěla jsem plakat, ale nemohla jsem. Nemohla jsem se znovu postavit. Cokoli mi to píchnul do ruky mi udělalo špatně. Plazila jsem se po zdi k tácu s věcmi. Vytáhla jsem nějaký alkohol a nalila si ho na ruku. Ucukla jsem a téměř vykřikla. Bodalo to. Škrábance byly červené a rozšklebené. Omotala jsem dlouhý tlustý obvaz kolem mé paže a přilepila ho tam.
Pak jsem se dotáhla na místo, kde leželo jeho mrtvé tělo. Stáhla jsem si svou smradlavou noční košili a stáhla mu jeho kalhoty a plášť. Oblákala jsem se bolestivě a pomalu. Zastrčila jsem si vlasy pod zadní část pláště. Jeho boty na mě vypadaly směšně, jako klaun v cirkuse, který jsem jednou viděla s babičkou.
Natáhla jsem si jeho ponožky. Ležel tam jen ve svém spodním prádle a tílku. Byl zavalitý. Dívala jsem se na jeho svalovité tělo. V porovnání s kůží a kostmi, které jsem vídávala, byl obrovský.
Plazila jsem se ke dveřím a připravovala se na úsilí, které budu muset vyvinout.
„Anno,“ zašeptala jsem znovu. Nevrátila se. Neslyšela rozruch? Je v pořádku? Nezajali ji také? Neměla jsem čas na přemýšlení. Musela jsem utíkat, ale stejně jako pocit, který jsem měla předtím, bála jsem se, že to nepřežiju. Jsem příliš unavená a příliš nemocná.
Použila jsem kliku, abych se vytáhla na nohy. Vyčerpání není správné slovo.
Postavila jsem se a uklidnila se. Sáhla jsem do kapes u pláště. Musela jsem udělat inventuru toho, co měl a co jsem potřebovala. Projíždějící karta v jeho pravé kapse vypadala přesně jako ta z farmy.
Přála jsem si, aby Anna a dokonce i Will, přišli. Cítila jsem se špatně a má ruka asi potřebovala stehy. Cítila jsem, že stále krvácí, prosakuje obvazem. Rozhlédla jsem se po malé místnosti a snažila se bojovat s pocitem, že je všechno beznadějné, předtím než to vůbec začne. Možná, že nebyla skutečná.
„Byla tam, Em. Vzpamatuj se. Anna tady byla. Doktor je mrtvý.“ Šeptala jsem si pro sebe. „Dnes jsi udělala jednu věc.“ Ta slova způsobila malý úsměv na mých rtech.
Babička měla vždy seznam. Odškrtávala si věci v jednom kuse.
Podívala jsem se zpět na něj a viděla ve své hlavě odškrtnutí. Někdy si mohla přidávat na seznam „Watch Days of our Lives“. Sledovaly jsme to a jedly popcorn nebo brambůrky. Každý den byly Dny. Mojí oblíbenou postavou byla Sami. Když mi bylo osm, měla jsem to povoleno sledovat s ní.
Držela jsem chladnou kovovou kliku a nutila se myslet znovu na můj seznam. Zemřít svobodná s větrem ve tváři je na něm dost vysoko. Musím být víc pozitivní.
„Snaž se nezemřít… ještě ne,“ řekla jsem chraplavě a otočila klikou. Když jsem uslyšela, že klika byla na konci své rotace, zastavila jsem se.
Měla bych počkat další vteřinu. Drogy mě dělaly bláznivou. Mluvila jsem sama k sobě a dělala chyby.
Rozhlédla jsem se. Vzpomínky a schopnosti zaplavily mou mysl, když jsem se snažila zformulovat plán.
Mám zůstat v pokoji a čekat až se Anna vrátí? Potřebuju zbraně. Podívala jsem se zpět na mrtvého doktora a znovu otočila klikou, abych zavřela. Zakopla jsem o jeho nástroje roztahané po zemi. Ohnula jsem, se jak nejlépe jsem mohla a zvedla pár stříbrných nožů z podlahy. Pocit chladného kovu v mých prstech byl stejně úžasný, jako jsem si představovala, že bude. Jsou tam sáčky s vodou a další věci. Vzala jsem je a dala nějaké do kapsy a potácela se zpět ke dveřím. Položila jsem svou ruku zpět na dveře a sevřela chladný nůž druhou. Nadechla jsem se a představila si, jak bude cítit les, až v něm znovu budu. Jeho srst a chladný vzduch v lese, mé sny obsahovaly tak málo.
Studený kov a ostře bílá místnost mě nutila cítit se odhalená a nahá. Klika se opět s lehkostí otočila. Otevřela jsem je na skulinku a vyhlédla. Chodba nevypadala tak, jak jsem čekala. Anna nebyla nikde k nalezení, nikdo nebyl. Nebylo to jako na chovných farmách.
Světla byla tlumená a blikala. Bolestně jsem si uvědomovala skutečnost, že pravděpodobně nebyla skutečná. Nebyla skutečně tady. Jsem pořád sama.
Staré zářivky blikaly, jako kdyby běžely na něco nestabilního. Brianův generátor byl podobný. Světla blikala. Babiččin byl stejný. Nikdy jsem ho moc nepoužívala, ale když ano, děsilo mě, jak všechno fungovalo jen na půl.
Světlo na chodbě vypadalo stejně.
Ale chodba sama nebyla bez poskvrnky a ostrá jako místnost, ve které jsem. Byla špinavá a bez života. Podívala jsem se na konec chodby. Nic se nehýbe. Viděla jsem papíry na podlaze a zavřené dveře. Vypadalo to, jako kdyby lidé utíkali v panice, jako všechny ostatní budovy, které jsem viděla. Podívala jsem se na druhou stranu chodby a našla jsem to samé. Nic není tak, jak jsem čekala, že bude. Není tu čisto nebo uklizeno jako na chovných farmách. Kde jsem? Jak tohle mohlo být místo, kam mě Marshall vzal?
Měla jsem špatný pocit. Co když Anna byla skutečná? Je v pořádku? Je sama? Zašklebila jsem se, když se můj pohled rozostřil. Neměla jsem sílu jí pomoct.
Tiše jsem zapískla pro případ, že by byl s ní. Nic se nehýbalo ani nevydávalo zvuk. Podívala jsem se nahoru, jestli tam jsou kamery nebo něco. Otec vždy nesnášel video kamery, které nahrávaly všude, kam jste přišli a co jste si koupili. Nesnášel být nahráván. Měl divné teorie o kamerách a o informacích, které shromažďovaly. Lehce jsem se usmála, když jsem přemýšlela o tom, že jsem si myslela, že je blázen. Miloval by tohle místo. Potvrdilo se tolik jeho věcí.
Můj první krok byl nucený, jako kdybych se brodila vodou. Nemohla jsem poslouchat to nic, co mě obklopovalo. Nevěděla jsem, jestli jsem slyšela všechno správně. Blikající světla pracovala proti mně. Snažila se mě dovést k šílenství. Škubla jsem sebou a třásla se a věděla jsem, že už je pozdě; už jsem šílená.
Na chodbě bylo příliš mnoho napětí a prázdného prostoru. Pot mi stékal po stranách tváře mě nutit cukat sebou a otírat se. S blikajícími světly bylo nemožné dostat dobrý výhled na všechno. Neviděla jsem nic kromě sebe, papírů a dveří, ale záblesky nezaručovaly, že jsem sama.
Zkusila jsem každou kliku podél chodby, ale byly zamčené. Chladný kov pod mými prsty byl šokující. Myslím, že mám horečku. Vpíchnul mi jed a teď umírám.
Položila jsem ruku na hrbolatou stěnu a uklidňovala se. Olízla jsem si rty. Všechno vypadalo zpomaleně a výrazně.
Světla blikala ve stejném rytmu, jako bilo moje srdce.
Podívala jsem se za roh na konci chodby. Znovu jsem byla sama v dlouhé chodbě s papíry a sutinami na podlaze.
Ostrá bolest mě zasáhla do žaludku. Porušila jsem pravidlo, ne že by na tom záleželo – myslím, že jsem je v téhle chvíli porušila všechny.
Ohnula jsem se a křičela. Nemohla jsem to zastavit. Bolest byla agonizující. Bylo to, jako by se mé vnitřnosti hýbaly. Klesla jsem na kolena a sjela na podlahu. Sjela jsem na kousek papíru, jako by to byl kouzelný koberec, a levou rukou si držela žaludek.
Záblesky světla byly nyní uvnitř mých očí. Když jsem je zavřela, viděla jsem záblesky a chodbu. Dokonce i v mé mysli nic ohledně této chodby nedávalo smysl. Až možná na blikající světlo. Nerovnoměrné napájení dávalo smysl.
Pohybovala jsem se dopředu po kolenou, dokud jsem necítila, že se můžu zase postavit. Chytila jsem se kliky a vytáhla se nahoru. Nohy se mi třásly a pokusila se ohnout. Odmítla jsem spadnout.
Stěna mě úplně podpírala.
„Leo,“ zašeptala jsem jeho jméno. Potřebovala jsem jeho srst ve svých prstech. Vždy jsem si představovala, že to bude poslední věc, které se dotknu. Slzy mi stékaly po tvářích. Umřu sama v chodbě bez ničeho v mých prstech a s žádným větrem ve tváři.
Bolest byla nezvladatelná.
Naklonila jsem se ke klice, abych se nadechla, ale místo toho jsem propadla dovnitř. Klika byla odemčená. Dopadla jsem na podlahu a vykřikla jsem. Čekala jsem až obyvatelé místnosti na mě zaútočí. Čekala jsem na zvuk mého vlastního trhání.
Nic se nestalo.

Vzhlédla jsem a v záblescích světla z chodby jsem uviděla něco, co jsem nečekala. Ježíš se díval dolů na mě s obrovskou otevřenou náručí. Usmíval se a říkal mi, že všechno bude v pořádku. Vtáhla jsem se do místnosti a kopnutím zavřela dveře. Když se dveře zavřely, světlo nás opustilo. Mě a Ježíše, dokonalé cizince, sedící samotné ve tmě. Nepředstavila jsem se. Brzy mě pozná dostatečně.

12 komentářů:

  1. Díky moc, úžasná kapitola, těším se na další...:)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad, jsem ráda, že překládáte druhý díl :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad kapitoly. Katka

    OdpovědětVymazat
  5. děkuji už se nemůžu dočkat na další kapitolky

    OdpovědětVymazat
  6. Dikes je to super :)

    OdpovědětVymazat
  7. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  8. díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  9. Suprové, moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za krásný překlad ! ! !

    OdpovědětVymazat