pondělí 23. prosince 2013

21. kapitola - 2. část

„TADY, KAYLEE. Tohle ti pomůže na krk.“ Harmony Hudson přede mě položila malý hrnek medově vonícího čaje a já se pro něj natáhla, vdechovala jsem voňavou páru. Zamířila zpátky do kuchyně, kde se zrovna začala z trouby linout vůně domácích brownies – její oblíbená forma terapie – ale já jsem jí položila ruku na paži.
            „Ztratila bych Sophii, kdybys tu nebyla.“ Hlas jsem měla stále chraplavý a v krku jako bych spolkla borovou šišku. A šok začal konečně ustupovat, zanechával mé srdce těžké a hlavu plnou hrůzných detailů.
            Harmony se smutně usmála a posadila se na židli vedle mě. „Slyšela jsem, že jsi dneska měla na zpěvu víc než slušný podíl.“

             Přikývla jsem a opatrně usrkla z hrnku, vděčná za to zklidňující teplo, které mi stékalo do krku. „Ale už je konec, že? Belphegore nemůže opustit Podsvětí a Marg se nevrátí, že?“
            „Ne, pokud má zdravý rozum. Teď už smrtky ví, kdo je a všichni ji budou hledat.“ Harmony se koukla doleva a můj pohled sledoval její do obýváku, kde zemřela má teta, sestřenice byla oživena a já praštila psychotickou smrtku pánví na smažení.
            Nejdivnější. Úterý. Všech. Dob.
            Záchranáři byli pryč za míň než půl hodiny a hustý bílý koberec měl stále vyjeté koleje od koleček nosítek. Odvezli tetu Val zakrytou bílým prostěradlem a strejda Brendon se Sophií jeli za ambulancí do nemocnice, kde měli Sophii zašít týl hlavy a její matka bude oficiálně prohlášena za mrtvou.
            Sophie nechápala, co se stalo; věděla jsem to v tu chvíli, kdy se probrala z bezvědomí. Ale co jsem neočekávala, bylo, že mě bude obviňovat za smrt své matky. Sestřenice byla prakticky mrtvá, když teta Val uzavřela dohodu, že zachrání dceřin život a Sophie si nepamatuje většinu z toho, co viděla předtím. Vše, co věděla, bylo, že její matka zemřela a že s tím mám co dočinění já. Stejně jako s mou vlastní matkou.
            Ona a já teď máme víc společného, než kdy předtím – a přece jsme si nebyli víc vzdálené.
            „Jak jsi o tom věděla? O tomhle všem?“ Zeptala jsem se Harmony, mávala směrem k obýváku, abych obsáhla celé to neštěstí. Ale ona se jen zamračila, jako by ji zmátlo jen to, že se vůbec musím ptát.
            „Řekl jsem jí to.“
            Lekla jsem se, vzhlédla a našla Toda, který seděl naproti mně, ruce složené na stole, jedna blonďatá kudrna mu visela přes čelo. Harmony se na něj usmála, čímž mi dala najevo, že ho taky vidí, pak vstala, aby zkontrolovala brownies.
            „Jak jsi to udělal?“ Zvedla jsem hrnek čaje k puse, abych si znovu lokla. „Jak jsi vedl Sophiinu duši? Myslela jsem, že jsi smrtka.“
            „Je obojí,“ Nash řekl zpoza mě a já se otočila zrovna, když mého otce sledoval skrz přední dveře, stahoval si dolů dlouhé rukávy, jeden po druhém. On s mým tátou zrovna naložili bílý hedvábný gauč tety Val do kufru strejdova náklaďáčku, takže se nebude muset zabývat se skvrnami od krve, když se se Sophií vrátí z nemocnice. „Tod je velmi talentovaný.“
            Tod si tu kudrnu sčísnul z obličeje a zamračil se.
            Harmony promluvila z kuchyně, když se trouba se skřípěním otevřela. „Oba mí chlapci jsou talentovaní.“ „Oba?“ zopakovala jsem, jistá, že jsem ji špatně slyšela.
            Nash vzdychl a klesl na židli, kterou jeho matka opustila, pak jednou rukou zagestikuloval směrem ke smrťákovi. „Kaylee, seznam se s mým bratrem, Todem.“
            „Bratrem?“ Pohled mi putoval tam a zpátky mezi nimi, hledala jsem nějakou podobnost, ale jediné, co jsem našla, byly ty ďolíčky. Ačkoliv, teď když o tom přemýšlím, Tod má Harmoniny blonďaté kudrliny…
            A najednou dává všechno mnohem větší smysl. Bezdůvodné hašteření. Že Nash zná Toda „věčnost.“ Tod poflakující se v Nashově domě. Že toho Nash ví tolik o smrtkách.
            Jak jsem to mohla dřív nevidět?
            „Drobné varování…“ Harmony se na mě lehce usmála, pak se její pozornost přesunula na mého otce. „Dávej si bacha na banshee bratry. Jsou vždy víc, než co sis ujednal.“
            Táta si pročistil krk a podíval se jinam.
            O hodinu později byli Hudsonovi pryč a můj otec stál naproti mně u baru, žvýkal poslední kousek brownies, na které jsem neměla vůbec chuť. Položila jsem jeho prázdný talířek do dřezu a pustila na něj vodu.
            Jednu ruku mi položil přes ramena a přitáhl si mě blíž. Nechala jsem ho. Pořád o mně a mém životu neví víc, než věděl o hodinu dřív – aspoň tohle se nezměnilo. Ale všechno ostatní ano. Teď se na mě mohl podívat, nezáleží na tom, jak moc mu připomínám mou matku a vidí mě spíše než ji. Vidí, co pořád má, spíše než to, co ztratil.
            A zůstane. Pravděpodobně bude bojovat za večerku a oba si budeme lézt navzájem na nervy, ale aspoň jsou tyhle věci normální. A po týdnu, jako byl tenhle, prostě potřebuju pořádnou dávku normálního.
            Vzdychla jsem, zírala dolů na tekoucí vodu, v tu chvíli příliš vyčerpaná a omráčená, abych si vůbec uvědomila, že bych ji měla vypnout.
            „Co se děje?“ Táta se natáhl kolem mě, aby zavřel kohoutek.
            „Nic,“ pokrčila jsem rameny, pak se otočila zády ke dřezu. „No, ve skutečnosti všechno. Prostě, dosud jsem potkala jen tři dospělé banshee a všichni tři z vás jste… sami.“ Totiž tragicky ovdovění. „Mají banshee někdy šťastnej konec?“
            „Samozřejmě že mají,“ trval na svém táta, jednu ruku měl omotanou kolem mých ramen. „Minimálně stejně jako kdokoliv jiný.“ A k mému překvapení nevypadal ani trochu nejistě, ani po tom všem čím si prošel. „Vím, že právě teď všechno nevypadá možně, vzhledem k tomu, co jsi dnes viděla a slyšela. Ale nepředstavuj si svou budoucnost založenou na chybách ostatních. Ne Valeriiných a vůbec ne na mých. Budeš mít tak moc ze šťastného konce, kolik pro něj budeš chtít něco dělat. A z toho, co jsem dosud viděl, se trochy práce nebojíš.“
            Přikývla jsem, nebyla si jistá, jak odpovědět.
            „Navíc, být banshee není vždy špatné, Kaylee.“
            Skepticky jsem se na něj zamračila. „To je dobře, že to slyším, protože z místa, kde teď stojím, to vypadá na hodně smrti a křiku.“
            „Jo, toho je dobrá troška. Ale…“ Můj otec mě chytil za obě ramena a otočil, dokud jsem se na něj nedívala, jen nejasně jsem si uvědomovala pomalé, klidné víření čokoládové, měděné a karamelové barvy v jeho očích. „Máme dar, a pokud si budeš přát postavit se výzvám, které s tímto darem přicházejí, pak tu a tam ti život přihodí zázrak.“ Oči mu vířily rychleji a jeho ruce na mých pažích o trošku víc ztuhly.
            „Ty jsi můj zázrak, Kaylee. A taky tvé matky. Té noci na cestě věděla, co dělá. Zachraňovala náš zázrak. Oba jsme to dělali. A stejně tak, jak mi pořád chybí, nikdy jsem nelitoval našeho rozhodnutí. Ani na vteřinu.“ Mrkl a oči se mu zaplnily slzami. „Ani ty toho nelituj.“
            „Nelituju.“ Setkala jsem se s jeho pohledem, doufala jsem, že můj vypadá upřímně, protože pravda byla, že jsem si nebyla ani trochu jistá. Jak bych si měla svůj život zasloužit mimo to, že osud řekl, že bych měla?
            Táta se zamračil, jako by v mých očích uviděl pravdu, která mu pravděpodobně řekla víc než má odpověď. Blbé víření. Ale dřív než mohl něco říct, venku zavrčel povědomý motor, pak ztichl.
            Nash.
            S očekáváním jsem se podívala na tátu a on se zamračil. „Vždycky přichází takhle pozdě?“
            Protočila jsem oči. „Je půl desáté.“ Ačkoliv uznávám, že mi to spíš připadalo jako dvě ráno.
            „Fajn. Běž si s ním promluvit dřív, než přijde dovnitř a já budu muset předstírat, že jsem s tím v pohodě.“
            „Ty ho nemáš rád?“
            Táta si povzdychl. „Jak bych ho nemohl mít rád po tom všem, co pro tebe udělal? Ale vidím ten způsob, jakým se na tebe dívá. Ten způsob, jakým se na sebe díváte navzájem.“
            Usmála jsem se, jak se venku zavřely dveře od auta. „Co jsi, antik? Si nepamatuješ, jak jsi byl v mým věku?“
            „Je mi sto dvacet jedna a všechno si pamatuju až příliš dobře. Proto se bojím.“ Přes tvář mu letmo přeletěl stín, pak mě nasměroval ke dveřím. „Půl hodiny.“
            Rozčílení mi zhoršilo náladu. Je zpátky asi tři hodiny a už vytváří pravidla? Ale potlačila jsem odseknutí, protože i otcova neodůvodněná večerka byla lepší než být velmi dlouho hostem v sestřeničiném domě. Že ano?
            Nash překvapeně vzhlédl, když jsem otevřela přední dveře.
            Byl na spodním schodě, jednou rukou na zábradlí. „Ahoj.“
            „Ahoj.“ Zavřela jsem dveře a opřela se o ně. „Něco jsi zapomněl?“
            Pokrčil rameny a z pod bundy se mu pod světlem z verandy zaleskl uhlazený zelený rukáv. „Jen jsem ti chtěl dát dobrou noc bez mý mámy, která by se mi dívala přes rameno. Nebo tvýho táty.“
             „Nebo tvýho bratra.“ Nemohla jsem zabránit úšklebku, ale Nash se jen zamračil.
            „Nechci mluvit o Todovi.“
            „To je fér.“ Sestoupila jsem o stupínek níž a očima jsem hleděla přímo do jeho, ač stál o jeden schod pode mnou. Byla to zvláštně intimní pozice; jeho tělo bylo pár palců od mého, ale nedotýkali jsme se. „O čem chceš mluvit?“
            Zvedl jedno obočí a ochraptěle řekl. „Kdo říká, že chci mluvit?“
            Nechala jsem ho, ať mě políbí – dokud můj táta za mými zády nezaťukal na okno. Nash se zašklebil a já ho tlačila dolů po schodech a na příjezdovku, pryč z dosahu světla z verandy.
            „Takže jsi vážně s totím vším v pohodě?“ Rukou máchl do temnoty, ale tohle gesto obsahovalo všechno nepopsatelně divného, co se stalo v mém životě za poslední čtyři dny. „Většina holek by ze mě totálně šílela.“
            „Co můžu říct? Tvůj hlas dělá zázraky.“ A to ani nezmiňuju jeho ruce. A rty…
            A znovu mě sevřela ta bolest, vymačkávala z mého srdce štiplavé kapky pochybností. Skončí to se mnou za měsíc, jednou, kdy ta novost, že líbá další banshee vyprchá?
            „Co se děje?“ Naklonil mi bradu, dokud jsem se na něj nedívala, ačkoliv jsem ho v té tmě nemohla tak úplně dobře vidět.
            Odstrčila jsem své obavy stranou a zády se opřela o auto. „Ve škole to po tomhle bude ujetý. Myslím tím, jak bych se měla zajímat o trigonometrii a světový dějiny, když jsem právě přivedla svou nejlepší kámošku ze spárů smrti a zkrotila smrtku, která chtěla ukradnout duši mý sestřenky a dalších?“
            „Budeš se zajímat, protože pokud dostaneš zaracha za to, že sis zhoršila ekonomii, tak už tu nebude moct být víc tohoto…“ Naklonil se kě mně a jeho pusa škládlila mou, dokud jsem se nepostavila na špičky a nežádala víc.
            „Mmm… To je fakt dobrá motivace,“ zamumlala jsem proti jeho líčku, když jsem konečně sebrala duševní sílu, abych se odtáhla.
            „S trochou štěstí, bude ještě spousta totoho a už ne víc tamtoho.“ Vágně zagestikuloval směrem k domu. „Byla to anomálie a už je u konce.“
            Jako připomínka mnou zatřásla zimnice. „Co když ne?“ Po tom všem, pořád tam někde venku byla Marg a Belphegore bez pochyb nebyla spokojená.
            Ale s Nashem to nehnulo. „Je konec. Ale my právě začínáme, Kaylee. Nemáš ani tušení, jak jsme dohromady mimořádní. Jak úžasný to je, že jsme se navzájem našli.“ Třel mi paže a já věděla z té opravdové intenzity jeho hlasu, že jeho oči pravděpodobně víří. „A před sebou máme dlouhý životy. Čas, abychom udělali všechno, co chceme. Být vším, co chceme.“
            Čas. To je to, oč tu běží, že ano? Nashův čas. Otcův čas.
            Aspoň, že já ho mám. Můj život není jen můj. Má matka zemřela, aby mi ho předala.
            A nezáleží na tom, co se stane dál, zatraceně dobře si na její oběť vydělám.

10 komentářů:

  1. Díky moc za všechno...:)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc díky za dokončení poslední kapitoly. Katka

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. děkuji, skvělé čtení, těším se na další pokračování

    OdpovědětVymazat
  6. Super, děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Mohla by som poprosiť o celú knihu na mail: ipearwebsite@yahoo.com? :) Ďakujem :)

    OdpovědětVymazat