neděle 1. prosince 2013

21. kapitola - 1. část

KŘIK TETY VAL mi vyprchal z uší, když se Sophii podlomily nohy. Jak padala, zadní částí hlavy se praštila o roh stolu. Narazila do podlahy s tlumeným žuchnutím a krev jí stékala z vlasů, až ušpinila bílý koberec.
 Ani jeden z jejích rodičů to neviděl. Strejda Brendon posedle skenoval světlý pokoj, jako by se smrtka mohla schovávat za židlí nebo v jedné z kytek v květináči. Teta Val stále zírala na strop, křičela na Marg, aby se objevila a ospravedlnila.
 Jako by smrtky pocházely svrchu.

 Ale v tu chvíli, kdy Sophie zemřela, píseň pro její duši mi samovolně vyšla z hrdla a já se skoro udusila, jak jsem se to ze zvyku snažila zadržet.
 Teta Val si všimla, jak dávím a otočila se dokola, aby našla svou dceru. „Ne!“ zakřičela a já nikdy neslyšela lidský hlas natolik se přiblížit mému křiku v tu chvíli.
 Klesla na kolena na podlahu. „Vzbuď se, Sophie.“ Odtahovala zatoulané blonďaté kudrliny z dceřina obličeje a prsty jí zůstávaly umazané od krve. „Marg, naprav to! Tohle nebylo součástí dohody!“
 „Sophie!“ Strejda Brendon se připojil ke své ženě k dceřinému neživému tělu, na které jsme se s Nashem s hrůzou dívali, příliš šokovaní na to, abychom se pohli. Pak se na mě strejda podíval přes rameno své ženy, ale já nechápala, co po mně chce. Byla jsem příliš zaměstnaná zadržováním křiku.
 Nash si dřepl vedle mé židle a vzal mě za ruce, pohledem opětoval můj s tichou silou a intenzitou. „Vypusť to,“ zašeptal. „Ukaž nám její duši, takže ji můžeme vést.“
 Tak jsem zazpívala pro Sophii.
 Zpívala jsem pro duši vzatou dřív, než byl její čas, pro mladý ztracený život. Pro rodiče bez dětí a pro dívku, která nikdy nezjistí, kým a čím chce být. Pro mou sestřenici, náhradní sestru, jejíž mrštný jazyk nikdy neotupil věk ani zkušenosti.
 Jak jsem křičela, světla potemněla, ačkoliv jsem nemohla vidět žádný zjevný rozdíl v žárovkách. Celá místnost začala šedivět, jako to dřív udělala tělocvična a já se váhavě podívala po místnosti, najednou jsem se bála, že najdu tmavá, deformovaná stvoření skrývající se okolo mého vlastního domu.
 Nic tam nebylo. Zcela zřejmě jsem viděla Podsvětí, ale bylo… prázdné, nějakým způsobem.
 Ale ještě víc znepokojující než to byl ten zvuk. Nebo spíš nepřítomnost zvuku. Když jsem zpívala, nic jiného jsem okolo sebe neslyšela, jako by někdo zmáčkl tišící knoflík na nějakém kosmickém ovladači. Po několika sekundách jsem neslyšela ani vlastní křik, ač jsem z hořícího krku a plic věděla, že vlastně stále ječím na vrcholu mých nelidských plic.
 Nash zůstal se mnou, prsty měl propletené s mými na područce jídelní židle, vůbec se netrápil tím nekřesťanským vřískotem vlastním způsobem se mi drápajícím z pusy. Můj otec stál nehybně, zíral na duši mé sestřenice, světlý, narůžovělý amorfní útvar vznášející se několik stop nad jejím tělem, pohupující se jako drak v ostrém větru přivázaný k zemi.
 Její duše vystoupala výš než Emmina a nějaká část mě věděla, že to byla moje chyba. I když mě Nash přinutil vypustit ten nářek pro Sophii.
 Strejda Brendon stál s pažemi ztuhlými podél boků, s rukama v pěst, s vystavenými předloktími vyboulenými velkou námahou. Neviděla jsem mu do obličeje, ale představila jsem si, že vypadá jako Nashova, když vedl Emminu duši: červená a napjatá a vlhká potem.
 Teta Val zkolabovala na svou dceru, teď už zoufale brečela. Byla jediná v místnosti, která nemohla vidět Sophiinu duši a nějaká má vzdálená část to shledávala nesnesitelně tragickým.
 Strejdu Brendonovi poklesla ramena a vyčerpaně se otočil ke mně. „Drž ji,“ řekl nehlasně a já přikývla, pořád jsem křičela. Dělala jsem, co jsem mohla, ale krk jsem měla stále bolavý od odpoledne ze zpěvu Emminy písničky a nebyla jsem si jistá, jak dlouho Sophii zvládnu udržet.
 Strejda gestikuloval na tátu. Nezachytila jsem všechno, co řekl, ale hlavní myšlenka byla jasná: nedokáže to sám. Z nějakého důvodu nemůže pohnout duší své dcery.
 Táta přikývl a oba se otočili zpátky k Sophii, teď pracovali společně.
 Teta Val klečela s rukou na dceřiné hrudní kosti, tváří se dívala do zbytku pokoje. Ale nedívala se na nikoho z nás. Mluvila, očividně, celkově k místnosti. Tvář měla poskvrněnou slzami a zrudlou jak pláčem, tak vinnou. Moc jsem nerozuměla tomu, co říkala, ale rozeznala jsem tři slova založená na povědomém pohybu rtů.
 „Vezmi si mě.“
 A pak mi to došlo. Mluvila ke smrtce – Marg – žebrala ji, aby ušetřila Sophiin život výměnou za její.
 A tehdy se všechno změnilo. Atmosféra v pokoji se náhle proměnila, jako by se všichni úhly změnili, proporce přeměřily. Bylo to, jako se dívat na film s poměry obrazovky totálně zpackanými.
 Uprostřed divně vypadajícího obýváku se objevila útlá, tmavá postava, jen stopu od mého otce a strejdy, napříč místností od Sophiiného těla.
 Okamžitě jsem ji poznala z Meredithiného obřadu. Marg. Stále měla na sobě stejný dlouhý černý svetr, střižený tak, aby jí zvýrazňoval štíhlou postavu a měkké střevíce podobné baletním, teď zpola zabořené do tetiného hustého plyšového koberce.
 Smrtka na mě popražila pohledem a zamračila se, pak mě zavrhla a otočila se k tetě Val. Teď jsem viděla jen kousek smrtčina obličeje, ale bylo toho víc než dost. „Jsi si jistá?“ zeptala se hlasem podobným roztavenému kovu, hladkým a pomalým, ale horkým dost na to, aby spálil pouhým dotekem.
 Byla jsem tak překvapená, že ji slyším, že jsem málem přestala zpívat a Sophiina duše začala plout k Marg. Nash mi stiskl ruku a hlas mi zesílil. Sophiiná duše se znovu jednou zklidnila.
 Nezdálo se, že by si toho smrtka všimla. Sledovala mou tetu, která říkala něco jiného, co jsem neslyšela. Slyšela jsem jenom Marg, což znamenalo, že na mě smrtka nezapomněla – z nějakého důvodu chtěla, abych slyšela, co říká.
 Teta Val pevně přikývla v odpověď na smrtčinou otázku, její rty se rychle hýbaly.
 Smrtka ji na chvíli studovala, pak zavrtěla hlavou a v té trošce, kterou jsem viděla, se jí pusa zkroutila do pomalého, zlomyslného úsměvu. „Tvá duše nebude stačit,“ řekla Marg, její hlas se přese mě přelil s téměř fyzickou účastí. „Slíbila jsi Belphegore mladou, překrásnou duši a stejně jako tvé tělo, tak i tvá duše stárne a kazí se. To ona nepřijme.“
 Teta znovu promluvila, zuřivě gestikulovala a její manžel sebou trhl vždy, když něco řekla, pěsti stále námahou sevřené. Znovu jsem si zoufale přála, abych mohla slyšet obě strany hádky.
 „Neuzavřely jsme žádnou dohodu ohledně konkrétních duších, jež mají být sklizeny,“ řekla smrtka a mě naskočila husí kůže. Jen to, že ji poslouchám, mě zabije. „Shromáždila jsem první čtyři, navzdory malichernému rušení tvých mladých poskoků –“
 Poskoků? Nenazvala mě právě poskokem!
 „– a budu mít pět, když se touto hrou omrzím. Budu mít tvé peníze, Belphegore své duše a ty mládí a krásu jakou si nedovedeš představit.“
 Mládí? Teta Val si najal smrtku, aby ukradla nevinné duše výměnou za mládí? Mohl by být opravdu někdo tak marnivý?
 Teta Val teď křičela, na útlém krku jí vystupovaly žíly. Ale Marg se jen smála. „Mám čtyři mladé, silné duše, a zatímco je držím, ani půl tuctu banshee mi tuto jednu nevezmou.“ Aby to dokázala, jednou rukou zamávala do vzduchu, dlaní nahoru. Bolest se mi zaryla do hrudi a i přes mou píseň a tátovo a strejdovo úsilí Sophiina duše vystoupila o stopu výš.
 Nash se pak postavil a přidal svou sílu ke skupině, tvář zrudlou napětím.
 Sophiina duše se pohupovala, pak lehce klesla, ale už nešla dál.
 Tehdy se smrtka otočila zády k tetě, aby zaměřila svůj vztek na mě a Nashe. „Vy…“
 Každým krokem, kterým byla blíž, jsem se třásla silněji a hlas mi začal přeskakovat. Ztrácela jsem ho, a když už by jekot zmizel, nebyla by žádná duše, kterou by muži vedli.
 „Něco je…“ Svetr jí po stranách povlával, jak šla, působila větším, děsivějším dojmem, než by její malá kostřička mohla unést. Pak se jí zúžily oči, když mě studovala pouhou stopu ode mě, zatímco mi srdce na pár děsivých úderů klopýtlo. Její pomalý úsměv se vrátil. „Žiješ život někoho jiného. Belphegore bude určitě milovat chuť síly tvého vypůjčeného života. Pokud chceš vidět slunce nadcházejícího dne, zavři pusu a propusť tu duši. Jinak mě tvá rodina bude sledovat, jak tě budu krmit tvým vlastním jazykem předtím, než si vezmu tvou duši namísto její.“
 Její zvrácený úsměv se rozšířil a pohled na ty tak normální, rovné bílé zuby v tak kruté tváři mi vyslal do těla zimnici. „A zemřeš v úplné tichosti, maličká. Nezbývá nikdo, kdo by zazpíval píseň pro tvou duši.“
 „Zazpívám pro ni.“ Hlas byl měkký a lyrický a tak strašidelný v tom podivném tichu, stejně jako smrtčí. Hlava se mi otočila ke zdroji.
 Tod stál před zavřenými předními dveřmi. Stál s nohama rozkročenýma a s rukama v pěst po stranách, čelist vztekle zaťatou. Vypadal, že je připravený na souboj se samotným ďáblem, ale Todův hlas mi neseděl k tomu, který jsem slyšela.
 Někdo stál stopu za ním a pulz mi v naději závodil. Harmony Hudson. Nashova matka. A vypadala naštvaně.
 „Slyšíš mě, zlato?“ zeptala se a já přikývla, tak vděčná její přítomnosti, že jsem ani nepřemýšlela, že bych se zeptala, jak věděla, že ji budeme potřebovat. „Slábne ti hlas, ale já můžu zpívat celou noc.“ Pak se otočila k Marg a vypadalo to, že se narovnala. „Neodejdeš s její duší. Ani s žádnou jinou,“ řekla, zírala na Sophiinou duši, která se stále líně pohupovala nad jejím tělem.
 Marg zasyčela jako kočka, pusu otevřenou, zuby vyceněné a na chvíli jsem si myslela, že se po Nashově mámě ožene sadou zatažitelných drápků. Pak se zdálo, že se sebrala. „Neuspěješ o nic víc než to dítě,“ zapředla Marg, pomalu se plížila ke vchodu. „Bude to chtít víc než tři vaše muže, aby mě okradli, když mám v zásobě čtyři silné duše.“
 „Co třeba čtyři muže?“ Řekl Tod skrz sevřené čelisti. Podíval se na mě, pak na Nashe, který přikývl, dával mu jen-do-toho něčemu, čemu jsem nerozuměla. Pak Tod v soustředění zavřel oči a Sophiiná duše se zhoupla o kousek níž.
 Rozšířily se mi oči. Tod byl smrťák. A přesto zcela jasně pomáhal druhým vést Sophiinou duši.
 Marg vzteky ztmavly oči a otočila se, aby byla čelem k Sophii, úplně rozhodnutá si ji vzít dřív, než ztratí šanci. A tehdy mi odumřel hlas.
 „Ne!“ zaskřehotala jsem, ale nevyšel ze mě žádný zvuk.
 Ještě než můj křik vyprchal ze vzduchu, tehdy za mnou zaburácel opravdový zvuk, jako by mi praskly uši ze změny tlaku. A první věc, která je přivítala, byla nejnádhernější, nejéteričtější hudba, kterou jsem za celý život slyšela.
 Nashova máma zpívala pro Sophii.
 Teď už všichni čtyři muži vlekly sestřenicinou duši, když ji Harmoniina píseň spoutala. Ale Marg jí tahala taky. Sophiina duše znovu začala stoupat a tentokrát směřovala ke smrtce, paže rozpřažené, aby ji přivítala.
 „Marg, prosím!“ Zakřičela teta Val. „Vem si mě. Má duše sice není mladá, ale je silná a ty nemůžeš mít Sophii!“
 „Nemůžeš ji zachránit…“ zazpívala Marg, a když jsem se rozhlédla okolo, viděla jsem, že má pravdu. Se čtyřmi dušemi v zásobě, byla příliš silná i pro čtyři mužské banshee. Ironické bylo s ohledem na to, jak male a slabě vypadá…
 Počkat. Ona je slabá. Táta říkal, že smrtky nabývají fyzické podoby spojením s jejich okolím. Což znamená, že Marg má stejné fyzické slabosti jako smrťák, který se mě snažil vzít. Smrťák, kterého můj táta praštil
 Hlava se mi točila, krk pulzoval a já vběhla do kuchyně. Podívala jsem se na stojan na nože, pak zavrtěla hlavou. Nevím, jestli bych ji dokázala zastavit jedním bodnutím.
 Ale mohla bych tu sračku z ní vymlátit.
 Tahem jsem otevřela skříňku pod troubou a zašátrala v ní pro starou železnou pánev na smažení, kterou strejda Brendon používal na kukuřičný chleba, pak jsem tu pánev vytáhla ven a sprintovala přes jídelnu. Minula jsem Nashe, Harmony a Toda a už jsem pánev napřahovala, když jsem dorazila k otci.
 Marg mě musela slyšet přicházet nebo musela vidět nějaké náznaky na tváři mé tety, protože se v poslední minutě otočila. Pánev ji udeřila do ramene místo hlavy, takže namísto, aby byla v bezvědomí, jsem ji jednoduše srazila k zemi.
 Ale spadla tvrdě. Bokem se s žuchnutím udeřila o podlahu, posunula konferenční stolek asi o dvě stopy.
 Nemohla jsem potlačit triumfální úsměv i přes surovou bolest, která se mi odrazila do paže z místa, kam jsem zasadila ránu.
 Na chvíli smrtka omráčeně ležela, lesklé černé vlny rozprostřené okolo hlavy, paže roztáhlé u boků. Na kraji mého vidění jsem viděla Sophiinou duši, jak plynule klesá ke svému tělu. Pak teta Val vypustila hněvivý výkřik a sama se natáhla přes podlahu. Nikdy jsem ji neviděla vypadat míň půvabně či klidně – a nikdy jsem ji víc neobdivovala.
 Přistála na Marginých úzkých bocích, rozkročila se nad ní, rukama svírala smrtčina ramena. Oči měla divoké, vlasy jí málem plály. Vypadala jako blázen a měla jsem mírné obavy, že pokud ještě není, tak brzo bude.
 „Nevezmeš si mou dceru!“ zařvala pár centimetrů od smrtčiny tváře. „Tak si buď teď vem mě, nebo se vrátíš o jednu dohodnutou duši kratší!“
 Marginy rty se zuřivě zkroutily, jak jsem se sunula blíž, pánev stále sevřenou v obou rukách. Podívala se na Sophiinou duši a tmavé oči jí vztekle zaplály, když zjistila, že je po všem a že Sophie už dýchá, i když byla stále v bezvědomí.
 Marg pak zírala na mou tetu, hrůza se míhala přes její rysy. Kdokoliv tahle Belphegore byla, Marg ji jistojistě nechce zklamat. Smrtka si to na míň než sekundu rozmýšlela, pak přikývla. „Tvá duše nesplňuje dohodu, kterou jsme uzavřely, ale zaplatí za tvou aroganci a ješitnost.“ A prostě jen tak teta Val sebou žuchla na smrtku, oči už měla prázdné a bez lesku.
 Ale tělo tety Val udeřilo do koberce, protože Marg zmizela.
 Mrkla jsem, šokovaně jsem zírala na tetu a opatrně jsem se snížila na podlahu, abych se nerozplácla.
 „Kaylee, jsi v pořádku?“ Nashovy prsty se mi obtočily okolo levé ruky, připomněly mi, že v pravé stále svírám tu železnou pánev. Polekaná tím, co jsem s ní udělala, teď když už bylo po všem, pustila jsem rukojeť pánve a ona tlumeně dopadla na koberec.
 „Jsem v pohodě,“ zaskřehotala jsem. „Celkem.“
 Strejda Brendon dupal kolem mě a kleknul si k Sophii. Zkontroloval jí puls a úlevou vydechl, pak jí ohmatal hlavu, blízko toho, kde se bouchla o okraj stolu. Pak jí v obou rukách zvedl a položil ji na gauč, nedbal na to, že krvavé vlasy potřísnily bílé hedvábí.
 Tetu Val by z toho nepořádku trefil šlak. Jenže teta Val je mrtvá.
 Když měla Sophie bezpečnost zaručenou, její otec padl na podlahu vedle své ženy a zopakoval ten samý postup. Ale tentokrát tu nebyl žádný povzdech úlevy. Namísto toho strejda klouzal po zadku dozadu, dokud zády nenarazil do boku gauče, vlasy se otíral o Sophiinou ruku. Pak se lokty opřel o kolena a schoval hlavu v dlaních. Celé tělo se mu třáslo tichými slzami.
 „Brendone?“ řekl táta, jednu horkou ruku měl položenou na mých zádech.
 „Jak to mohla udělat?“ vyptával se jeho bratr, díval se na nás se zarudlýma očima. „Co si myslela?“
 „Já nevím.“ Táta mě pustil, aby si klekl ke svému bratrovi.
 „Je to moje chyba. Pro lidi je moc těžké žít s námi. Měl jsem to vědět líp.“ Vzlykl strejda Brendon, jedním rukávem si přejel přes obličej. „Nechtěla beze mě zestárnout.“
 „Není to tvoje chyba,“ trval na svém táta, svíral rameno svého bratra. „Není to tak, že by bez tebe nechtěla zestárnout. Vůbec nechtěla zestárnout.“
 Má teta Valerie uzavřela smlouvu s pekelníkem a čtyři nevinné dívky to stálo život. Všem nám lhala a málem nechala zavraždit svou vlastní dceru. A způsobila díru velikosti jaderného kráteru ve středu naší rodiny.
 Ale když čas pokročil, dala svůj vlastní život výměnou za život své dcery, aniž by si to promyslela, stejně jako má matka. Může to omluvit její hříchy?
 Chtěla jsem říct ano – že matčina nesobecká oběť jako dobrý skutek stačila, aby smazala minulé hříchy. Ale pravda tak hezká nebyla.
 Smrt mé tety nepřivede zpátky Heidi, ani Alyson, ani Meredith nebo Julii. Nemůže to napravit jakoukoliv psychickou škodu, kterou způsobila Sophii. Strejdu Brendonovi to nevrátí ženu.
 Pravda byla taková, že oběť tety Val byla moc malá a moc pozdě a nechala své nejmilovanější, aby se vyrovnali s následky.


10 komentářů:

  1. Moc pěkně děkuji za pokračování v konečném překladua ještě jednou díky. Katka

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za překlad! :-) ;-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad,těším se na dokončení.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky mockrát za překlad.

    OdpovědětVymazat