sobota 23. listopadu 2013

7. kapitola

Na zámku Frederiksborg v Dánsku stála Cecilie před velmi rozhodnou hospodyní. Ne, tentokrát nesmí doprovázet své žáky na Dalum Kloster. Čeká dítě a cesta by pro ni byla příliš riskantní. Také už asi není schopna řešit problémy královských dětí tak, jak by měla, už je nemůže vyvyšovat, nebo jim pomáhat jakýmkoliv jiným způsobem.
 Hospodyně byla velmi rozčílená.
 – Přesně tak, prosím vraťte se na Gabrielshaus, markraběnko. Nemáme zde pro křehké lidi uplatnění. Sbohem, odejděte a to ihned!
 – Sama jsem měla v plánu se práce vzdát. Ale povoz pro mne přijde až večer.
– To mě nezajímá. Můžete si najmout koně.

 – Ale to přece nemůže, v jejím stavu nemůže jezdit na koni, a ještě takovou dálku! – zvolala
rozhořčeně, jedna z dvorních dam.
 – Hloupé řeči! – Hospodyně našpulila rty, nepovažovala se sice za osobu s vyšším titulem, než měl nějaký markrabě Paladin, ale v každém případě, kdyby došlo k soudu, věděla, že se může spolehnout na podporu Kirsten Munk a Ellen Marsvin, dvou děsivě silných žen – Jezdila jsem na koni každý den, když jsem byla těhotná. A slyšela jsem, že markraběnka je zřejmě velmi schopná amazonka. Můžete si půjčit Florestana.
 – Jen málo lidí má odvahu jej osedlat – zkusila dvorní dáma znovu protestovat.
– Jste schopná amazonika, nebo ne? – zeptala se hospodyně Cecilie jízlivě. – V této chvíli tu jiného koně nemáme. Mimochodem, můžete jít pěšky.
 Jít celou cestu?
 – Nemohu zde počkat, než pro mne přijede povoz?
 – Vy odmítáte můj příkaz. Nechcete být rovnou i mezi těmi, kdo budou doprovázet děti Jeho Veličenstva do Dalum Kloster? To je neomluvitelné! Prosím, okamžitě odejděte!
Nakonec hospodyně přece jen našla způsob, jak se pomstít vzpurné norské dívce, která byla na dvoře velmi oblíbená a které svatba přinesla nezaslouženě velký titul! Obyčejně se norské dívky z nejnižší vrstvy nestávaly manželkami Paladina. Bylo to nesnesitelné.
 Cecilie si povzdechla. Uměla jezdit, ale Florestan…
 Ostatně nedali jí na vybranou a musela se nějak dostat domů.
 Se strachem si posbírala věci a rozloučila se s mladými služebnými, se kterými často spolupracovala. Král byl v Německu a Kirtsen Munk, k překvapení všech, se rozhodla, že jej bude na cestě doprovázet. Hospodyně měla nyní plnou moc.
Na dvoře se často šeptalo, že manželské štěstí Kristiána IV a jeho manželky Kirsten
vstoupilo do období nového rozkvětu, a to je důvodem, proč se Kirsten nabídla, že bude sdílet vojenské snahy svého manžela. Král, jakožto rodinný typ, přijal její rozhodnutí s upřímnou radostí.
Kirsten Munk byla často velmi podceňována a označována za obyčejnou služebnou. Což bylo úplně špatně. Ve skutečnosti pochází z velké rodiny. Její otec byl mocný Ludvig Munk z Nørlundu, někdejší guvernér Norska, kde si nahromadil obrovské bohatství, než byl propuštěn v roce 1596 tehdejším velmi mladým králem Kristianem. Kirsteninou matkou je paní Ellen Marsvin, jedna z nejbohatších a nejvlivnějších žen v Dánsku. A také jedna z nejzákeřnějších. Matka a dcera se vyznačovaly stejnou vášní pro intriky a stejné láskou k penězům, ale Kirsten, na rozdíl od své matky, byla ženou hloupou a povrchní.
Jen málo lidí vidělo v jejím rozhodnutí doprovázet svého manžela do Německa důkaz citů ke králi. Připisovali to spíše k její žízni po dobrodružství. Navíc ve Frederiskborgu nikomu nechyběla.
 Dokonce i podkoní měl starosti, když si Cecilie přišla pro Florestana.
 – Prosím, držte jej pevně, markraběnko! Ale ne zase příliš! Nevzdává se snadno.
 – Není tu jiný kůň?
 – Celý dvůr je na lovu, Vaše Výsosti.
 – Tak mi popřej hodně štěstí – Cecilie si povzdechla a nasedla na koně. – Kdo si pro něj poté přijde?
– Postarám se o to. Hodně štěstí, Vaše Výsosti!
 Opravdu potřebovala štěstí hned od začátku. Florestan pod ní nejistě tančil, ale nějak se jí podařilo ho zvládnout, a neklidná cesta mohla začít. Opakovaně se musela vypořádat s paličatým zvířetem a vynutit si správný směr. Nicméně, všechno šlo poměrně dobře, dokud nedorazili na nádvoří v Gabrielshusu. Tam jim do cesty vpadla smečka štěkajících psů a kůň se v divoké hrůze postavil na zadní. Cecilie nemohla udělat nic, aby mu v tom zabránila.
Paralyzovaná strachem, cítila, jak klouže z koně, a padá po hlavě dolů.
 Florestan zmizel za vraty a vrhl se přímo do Frederiksborgu.
 Psi olizovali Cecilii tvář.
 Přidušeným hlasem volala o pomoc.
 Komorník Alexandr vyběhl z domu, následovaným zbytkem služebných.
 – Pomozte mi – zašeptala Cecilie. – Spadla jsem z koně.
 – Viděli jsme všechno – prohlásil pohybující se komorník. – To byl pořádně divoký kůň. Proč..?
 – Byla jsem k tomu donucena – Cecilie zasténala.
– Protože já ne… nechtěla jsem jít do Dalum Kloster… Nebyla to chyba, Wilhelmsone?
 – Samozřejmě, že ne, Vaše Výsosti. Podejte mi ruku.
 Cecilia vykřikla bolestí:
 – Ach, moje dítě! Pomozte mi!
 S maximální pečlivostí a laskavostí jí pomohli do domu a položili do široké postele v ložnici.
 – Pošlete rychle pro doktora – zvolal sluha. – Rychle!
 Vlna bolesti probodla Cecilii tělo. Při pádu se udeřila do hlavy a najednou ucítila, jak ji přemáhá temnota.
Silou další vlny bolesti nabyla vědomí. U postele nemocné seděla její švagrová Ursula.
 – Dítě – zašeptala Cecilie a zavřela oči – Alexandrovo dítě. Ztratím ho!
 – Dobře, už je dobře – Pak Ursula ostře řekla: Lež! Stará Signe se blíží. Všechno bude v pořádku.
 – Ne – slabě šeptala Cecilie. – To nebude dobré. Cítím to.
 Začala plakat. Zalykavým pláčem, který způsoboval bolesti celému tělu.
 – Tak moc jsem chtěla… dát Alexanderovi… dítě. A on… měl radost… že rod nevymře. A teď… Všechno je pryč.
Cecilie Ursule nelhala. Opravdu věřila, že dítě patří Alexandrovi. Zapojení pana Martina jí připadalo zcela irelevantní. Vzhledem k tomu, že myslela na Alexandra, tam v kůlně u hřbitova.
 Ursula, dojatá proti své vůli, objala zraněnou dívku.
 – Nejdražší Cecilie – řekla přiškrceným hlasem. – Nejdražší Cecilie!
 Při dalším útoku bolesti se k ní Cecilie přitiskla.
 – Chtěla jsem, aby byl šťastný. Byl ke mně vždy… tak hodný. Chtěla jsem… – Dál už nemohla mluvit.
 – A já jsem byla netvor – řekla Ursula, se slzami tekoucími po tvářích. – Můžete mi odpustit, Cecilie? Může mi Alexander odpustit? Nenáviděla jsem ho za to, co provedl našemu rodu. Ale to byly všechno jen škodlivé drby!
– Oh, Ursulo – Cecilie zašeptala. – Ursulo!
 Najednou vykřikla. Cítila, jak ji nějaká síla trhá uvnitř na kusy, a uvědomila si, že lepkavá tekutina zalévá lůžko.
 – Alexandře! – vykřikla a její křik byl slyšet ve všech zámeckých místnostech.
 Ursula ji silně objala.
 – A já vám nevěřila – zašeptala. – Nevěřila jsem ve vaši lásku!
 Celé dny Cecilia neměla sílu vstát z postele. Díky úderu do hlavy měla po každém pohybu blízko k mdlobám.
Ležela a vyhlížela z okna, často upadala do spánku neschopná jakéhokoliv citu. Její
myšlenky se toulaly kdesi pouští, vířily a na nic se nemohla soustředit.
 Jednoho večera, když zase odmítla večeři, k ní přišla Ursula a posadila se vedle postele.
 – Tak jak se dnes cítíte? – zeptala se s přátelskou starostlivostí.
 – Já nevím – řekla Cecilie. – Upřímně řečeno, nevím. Prostě nic necítím.
 Ursula jí stiskla ruku.
 – Byla jsem k vám nespravedlivá. Hlavně k Alexandrovi.
 Cecilie pomalu otočila hlavu a podívala se na svou švagrovou.
 – Ne – řekla tiše. – Tak úplně nespravedlivá jste nebyla. Alexander měl jisté problémy.
 Ursula ztuhla.
– Zkuste se na to podívat z jiného úhlu, Ursulo! Alexander byl velmi, velmi nešťastný člověk.
 – Je to… teď už je zdravý?
 – V každém případě, se snaží. A jsme spolu velmi šťastní, jak jste si pravděpodobně všimla.
 – Ano. Ano, je to pravda. Ale…
 – Ursulo! Udělejte mi laskavost! Řekněte mi něco o Alexandrově dětství a dospívání. On si nepamatuje všechno, ale vy určitě ano.
 – Proč to chcete vědět? – zeptala se Ursula.
 – Protože to podle mě má velký význam. Myslím, že v tom… že toto období jeho života může obsahovat klíč k tomu, co se s ním později stalo.
 – Myslíte… jeho sklon k… nesprávnému typu lidí? Ach, to je tak hrozné! Nechutné!
– Ursulo, myslíte si, že si to přál? On byl šokovaný stejně jako vy nebo já.
 – Myslíte? – řekla Ursula hořce. – Mám pochybnosti. Ne, Cecilie, Alexander byl takový vždy. Co si pamatuju…
 Znechuceně se odmlčela.
 – Ursulo, buďte tak hodná! Musím to vědět!
 – Ale já o tom nemohu mluvit!
 – Zkuste to! Zhasněte světla, může to pak být pro vás jednodušší. Navíc, Alexander si nic nepamatuje.
 – To je nemožné! Musí si to pamatovat! To, co se stalo, protože to bylo tak hrozné.
– Tak to je asi důvod, proč si nemůže na nic vzpomenout. Možná, že to bylo tak hrozné, že radši vše vymazal ze své paměti.
 – To by mě nepřekvapilo.
 – Prosím? – zašeptal Cecilie po chvíli do ticha.
 – Ne, já skutečně nemůžu.
 Ale samotný fakt, že se stále seděla vedle postele, dodal Cecilii odvahu.
 – Ursulo, Alexander a já jsme mluvili o všem, co si pamatuje. A nebylo to snadné pro žádného z nás. Na začátku jsem si také myslela, že je to nechutné. Nemohla jsem pochopit, jak takový může být. Ale on s tím nemohl nic dělat. Bylo to jako nemoc… i když si nemyslím, že
by chtěl být označovaný za nemocného. Je to skvělý člověk.
 Švagorvá přikývla, ale rudě namalované rty dál pevně svírala. Po chvíli si ztěžka povzdechla.
– Mohu to zkusit, snad to zvládnu. Jinak to ve mně bude i nadále hlodat.
 A začala mluvit. O moru, který měl na svědomí všechny její sourozence. O nešťastné matce,
která zbožňovala Alexandera. O otci, extrémním zhýralci.
 –Maloval? – zeptala se Cecilie. – Alexander mluvil o nějakých obrazech v pokoji, který neměl rád.
 – Uf, tohle! To byl pokoj otce. Ty malby byly opravdu nechutné. Bujná, vyzývavá ženská těla. Nebylo to umění… jak to pojmenovat… výplod chorobné mužské představivosti. Matka tuto místnost nenáviděla. Po smrti otce spálila všechny obrazy.
 – Mohlo to mít nějaký vliv na Alexandra? Co si myslíte?
 Ursula přemýšlela.
 – Nevím, ale nemyslím si to. Nicméně, kvůli těmto obrazům dostal spoustu ran.
 – Proč?
 – No, protože se do té místnosti mnohokrát vplížil. Bylo to pro nás zakázané místo, víte? A otec dal svému komorníkovi příkaz, že má Alexandrovi vyměřit deset ran, kdykoliv se tam znovu objeví.
– Takže Alexandrovi se líbilo dívat se na ty obrazy?
 – Nevím, ale myslím si, že to nemělo na události vliv.
 Oh, já si to nemyslím, pomyslela si Cecilie.
 – Říkala jste, že na Alexandrově milostném životě bylo něco špatně…
 – Ano. Měl trochu víc než dvanáct let, když byl chycen ve velmi podezřelé situaci.
 – S mužem?
 – Ano. Vlastně s tím komorníkem, který u nás i po otcově smrti zůstal ve službě. Zůstal přirozeně i nadále, ale dostal zasloužený trest, i když přísahal, že je nevinný.
 – A potom se už nic nestalo?
– Ne, až do těch hrozných pomluv.
 Cecilie se podívala na strop.
 – Dvanáct let, říkáte. A kdy byl bit, za to že se podíval do místnosti s obrazy?
 – No, tehdy musel mít… No, to muselo být v posledních létech otcova života.
 – Takže Alexandrovi muselo být šest, sedm let, více či méně. Viděla jste někdy, jak byl bit?
 – Oh, to si nepamatuji! Ne, spíš ne, alespoň ne někdy, kdy bych si to pamatovala.
 – A nevšimla jste si něčeho alarmujícího?
 – Ne.
 – Proč u vás sluha zůstal i po smrti otce?
 – Prosil matku, aby mu to dovolila.
– Aha – řekla Cecilie ponuře. – Vzhledem k tomu, že šlo o malého chlapce, mohl používat hrozbu bití jako nátlak. Poprvé trest vykonal, a pak vždy pohrozil bičem, kdyby chtěl chlapec někomu něco říct, nebo nechtěl udělat to, co měl. Chlapec chtěl vidět obrazy nahých žen, ze zvědavosti, možná, stejně jako všichni ostatní v jeho věku. Ale nakonec byl za to nucen dělat něco, co pro něj nebylo přirozené. Nemohlo by to takto být? – Nečekajíc na odpověď, pokračovala: – Zmínila jste se, že by si Alexander měl pamatovat hroznou situaci. Máte na mysli den, kdy byl nachytán spolu se sloužícím? Když mu bylo dvanáct let?
– Ano, to byl hrozný den. Matka, která vždy Alexandra milovala, najednou pozbyla rozumu. Bila ho a bila, křičela na něj a vymýšlela ta nejhorší označení. Po dobu několika týdnů Alexander vůbec nepromluvil.
 Ursula se odmlčela
 – Ovšem – řekla po chvíli tiše. – Pak se choval divně. Musel prožít šok a to mohlo způsobit, že zapomněl na své dětství. Přistižen a zbit do krve svou milovanou matkou. Ano, já také, také sem ho jednou bila. – zakončila Ursula v rozpacích.
Cecilia nepromluvila ani slovo. Jen ztěžka polkla.
 – Opravdu si myslíte, že byl sveden a pak zneužit našim sluhou? – zeptala se Ursula tiše.
 – Ne, já vím. Je to jen odhad z mé strany.
 – A vy byste se nemohla zeptat mého bratra?
 – Udělám to, jakmile se vrátí domů. Pokud se vrátí.
Toho večera našla Cecilie nové síly. Věřila tomu, co řekl Tarjei, že pouze lidé narození s tímto druhem tendence jsou nevyléčitelní. Díky tomu viděla záblesk naděje, že Alexander přišel na svět jako normální člověk. A tak se může stát opět normálním.
 Ach, ty hloupé srdce! Jaké nepřeberné poklady v sobě ještě můžeš nosit!
 Léto pomalu dozrávalo a mezitím byly poslány dva dopisy.
 Jeden ušel do Grastensholmu dlouhou cestu z Kodaně. A vrátil se dopis od Liv pro svou dceru Cecilii.
Moje nejdražší holčičko! S velkým zármutkem jsme se dozvěděli, že jsi ztratila své dítě! Jak rozrušený bude tvůj milovaný manžel, až to zjistí. Co mohu říct? Co bych mohla udělat? Jak ráda bych s tebou zůstala alespoň na chvíli! Ale Dánsko je ve válce a my nesmíme cestovat. Alespoň, že je s tebou tvá švagrová. Budí dojem, že je docela přísná, ale laskavá. Napsala nám velmi příjemný dopis plný pochopení o tvém smutném stavu. Poděkuj jí za to a srdečně ji za nás pozdrav!
Zkus se na budoucnost dívat s nadějí a láskou, Cecilie! Všechny války jednou skončí a tvůj Alexander, kterého bych si tak moc přála vidět, určitě přijde brzy domů. I když tato válka trvá již sedm let. Nemůžeme pochopit, proč do ní Dánsko zasahuje.
Tady doma, v Grastensholmu a Lipové Aleji, jde všechno pořád stejně. Navíc jsou teď všichni šťastní, protože tvůj oblíbenec Kolgrim se změnil na nečekaně rozumného. Nevěřila bys, jak je hodný a touží pomáhat. S ohledem na jeho mladšího bratra, kouzelného Mattiase, se chová jako anděl a všechny ženy v Grastensholmu ho zbožňují. Je těžké říci, proč se tak změnil. Myslím, milovaná Cecilie, že naše obavy, které nás trápily po jeho narození, byly zcela neopodstatněné. Pokud jde o Kolgrima, je teď už vše v pořádku.
Předpokládejme, že je to pravda, pomyslela si ironicky Cecilie. Co zase plánuješ, ty malá liško pravděpodobně dovezená přímo od samotného Satana? Nebo si snad zjistil, že se ti vyplatí nosit masku hodného kluka?
 U Irji a Taralda je taky vše v pořádku. Irja si jen silně poranila ruku o šípkový keř, když sbírala jahody, ale už se uzdravila. Jedna dívka z kuchyně si rozřízla ruku nožem a natřela to nějakou mastí. Otec nebo Tarjei by nikdy neudělali nic takového, ale přesto se cítí lépe.
Meta hrozně trpěla tím, že její dvě mladší děti byly odvedeny do války. Are se také stal takovým ponurým a přemýšlivým, i když on nikdy své city příliš nevystavoval.
 Ale nejhorší je, že o Tarjei nic nevíme! Poslali jsme dopis na univerzitu v Tübingenu, ale přišla odpověď, že se po prázdninách nevrátil. Jsme všichni velmi nervózní. Neslyšela jsi o něm něco?
Chudák Klaus chodí každý den na silnici zjistit, zda se auto, které mu odvezlo jeho milovaného syna Jespera, nevrací. Je to skutečná tragédie a je bolestné se na to dívat.
 Tvůj otec je na tom dobře, i když opravdu nemám ráda, jak tvrdě pracuje. Nosí si práci s sebou i domů, je vzhůru pozdě do noci a přemýšlí nad složitými případy, které je třeba vyřešit. Ale vždy vše posuzuje velmi spravedlivě, každý to o něm říká. To je asi proto, jak vážně bere svůj úřad.
No, ještě ti musím napsat, že jsme ztratili našeho drahého pastora, mladého pana Martina, již jste se setkali. Víš o tom, že se mu v manželství nedařilo, ale teď to vypadá tak nějak lépe, stal se farářem v katedrále nebo asistentem biskupa, já přesně nevím, v Tonsbergu, zdá se mi. Nejsem si jistá. V každém případě, jeho manželka se stala mnohem více příjemnější, a to je velmi dobře, protože on je přece úžasný muž a opravdu si zaslouží lásku své ženy. Velmi ho postrádáme.
To by mělo být všechno. Květiny, které si přesadila do záhonu, až na pár právě kvetou. Místo těch několika jsem dala jiný druh květiny, nevím jaký, ale vypadají hezky. Jako červené lilie. Nemysli si, drahá Cecilie, že o tom co se ti stalo, nic nevím. Víš, my ženy se často musíme dívat a smířit se se smrtí našich malých dětí. Znala jsem v Oslu jednu matku, která ztratila devět dětí, jedno po druhém, a žádné se nedožilo ani roku. Máš celý život před sebou a děti Lidí ledu mají obecně tendenci být silné. Otec tě srdečně zdraví. Naše myšlenky jsou s tebou. A nezapomeň dát levanduli mezi prádlo do šatníku! Voní to tak pěkné a odpuzuje moly.
 Mnoho, mnoho srdečných pozdravů.
Tvá matka.
Druhý dopis potřeboval více času, aby dosáhl svého cíle. Byl to dopis pro Alexandra Paladina a přepravoval jej kurýr jedoucí z Kodaně k Jeho Královskému Veličenstvu. Ursula byla schopna nějakým způsobem polapit kurýra, dát mu dopis, a zavázat ho, že jej předá markraběti.
 Alexander seděl v soukromém domě, který si pro sebe úředníci zabavili v Nienburgu. S úžasem zjistil, že dopis byl napsán ručně Ursulou. Nepsala mu mnoho let. Netrpělivě otevřel dopis.
 Drahý bratře!
 Pravděpodobně budeš překvapen, protože do nedávna jsme spolu nebyli v kontaktu. Ale je na čase to změnit.
Přeskoč to, pomyslel si Alexander, byl více a více nervózní. Hrozný pocit mu vyvolával křeče v břiše.
 Vážený Alexandře, Cecilie měla nehodu…
 Alexander bolestně zaúpěl, krev se skoro nedostávala do srdce.
 Spadla z koně a ztratila vaše dítě. Je mi to kvůli vám strašně líto.
Neměla jsem odvahu říci to Cecilii, ale kdyby žil, byl by to chlapec, Alexandře. Mohl dále nést jméno Paladinů. Vinu za to, co se stalo, nese hospodyně od Kirsten Munk, donutila Cecilii, odjet domů, když ve svém stavu nemohla jet do Dalum Kloster. Cecilie byla vyhozena a byl jí poskytnut jen velmi vzpurný kůň. Vznesla jsem samozřejmě obvinění, že byl tvůj nástupce zavražděn, ale Veličenstvo ještě není v hlavním městě. Doufám, že hospodyně po tom všem dostane zasloužený trest. Ale kdo by si jí teď dovolil odmlouvat?
Cecilie se stala velmi tichou. Mluví málo, většinu času se dívá z okna. Dnes na chvíli vstala. Nevím, co si myslí nebo co cítí, ale poté, co přišla o dítě, jsme se dost sblížily. Je to skvělá žena, Alexandře, jsem tak ráda, za to, že sis ji zvolil. Snažím se jí pomoci a povzbudit ji, jak jen mohu, ale co mám říkat v takovéto situaci? Člověk se cítí tak zoufale bezmocný.
Také mě naučila chápat tvé problémy. A já jsem jí řekla o tom hrozném sloužícím, co tě tolik let trápil. A skutečnost, že jsi byl často bit, nejprve za to, že jsi se díval do otcova pokoje s těmi hroznými obrazy, a pak za hroznou scénu se sloužícím, kdy se matka stala hysterickou. Teď si myslím, že ne vše musela být tvá vina. Můžeš mi odpustit, Alexandře?
 Náhle si uvědomil, že jeho prsty pevně mačkají dopis. Jen částečně vědomě jej začal uhlazovat a pokračoval ve čtení.

Všichni v Gabrielshausu mají opravdu rádi tvou manželku, starají se o ni a chodí skoro po špičkách, aby ji nerušili. Ale nezoufej po dítěti, které jste ztratili! Můžete mít ještě spoustu dětí.
 Myslíme na tebe s Cecilií a máme o tebe starosti každý den. Dávej na sebe pozor a nevystavuj se zbytečnému nebezpečí! Potřebujeme tě a ty to víš. Tvá oddaná sestra Ursula.
 Alexander upustil dopis a hleděl kamsi do dálky, na Nienburg.
 Mít mnoho dětí…
 Sluha zaklepal a vstoupil do místnosti.
 – Jeho Veličenstvo si Vás žádá na konferenci, pane. Musíte připravit vojáky do války.

5 komentářů: