čtvrtek 14. listopadu 2013

6. kapitola

            Ze Steinburgu v Holštýnsku proudil dav protestantských vojáků, podobný stádu lumíků, do severního Německa. Jejich velitelem byl král Kristián IV., velitelskou pozici získal s obtížemi. Anglie, Nizozemí, Braniborsko, Dolní Sasko a všechna čtyři Severoněmecká svobodná města patřila do protestantské asociace, nikdo nedokázal pochopit, jaké mělo Dánsko důvody pro tuto válku, kterou málokdo považoval za válku náboženskou. Z velké části byla vnímána jako světský nepokoj. Švédsko a Francie nadále zachovávaly neutralitu.

            Skutečnost, že se Kristiánovi podařilo získat nejvyšší velení, se jak se zdá, dala přičíst tajné rodinné domluvě. Nejenže měl ve volbě dva hlasy, pravděpodobně využil i skutečnosti, že má příbuzné v Brémách, Verdunu a Falcku, ale hlavně, že jeho syn Ulrik je biskupem ve Schwerinu.
            Jeho nejbližšími lidmi v postupující armádě byli princ Johan Ernst von Saxe-Weimar, velitel kavalérie, a generál Johan Philip Fuchs, který vedl pěšáky. Tento oddíl čítající 20 000 vojáků, kteří odcestovali z Steinburgu, měl trvalou podporu dolnosaských křižáků a překvapivě velkou podporu i od dánské formace.
            Alexander Paladin v hodnosti plukovníka vedl velkou sílu kavalérie, složenou hlavně z žoldnéřských vojáků shromážděných z celé severní Evropy.
            Mezi pěšáky, kteří byli daleko za oddílem Alexandra Paladina, byla i malá skupinka vojáků z Norska, a tam se nacházeli i tři mladí kluci z farnosti Grastensholm: bratři Trond a Brand z Lidu ledu, se synem stájného Klause, milým a užitečným Jesprem. Alexander však o jejich existenci neměl ponětí.
            Nikdo z nich ani nevěděl,  kdo během jedné temné noci přišel do tábora a založil polní nemocnici... byl ale vítán s otevřenou náručí, protože epidemie se začínaly šířit táborem.
            Trond, Brand a Jesper dostali krásné uniformy, červené sako a žluté kalhoty, díky
kterým budou vynikajícím cílem pro budoucí nepřátele. Dostali také muškety a další zbraně, se kterými neuměli zrovna moc dobře zacházet.
            Jenom Trond v tom celém viděl dobrodružství, další dva se zoufale toužili vrátit domů.
            - Měl bych mít koně - řekl Trond jednoho dne, kdy léto bylo již v plné síle, a oni došli až do Hamelnu, bez toho aby viděli nějakého nepřítele. - Možná jsme měli jít k jinému oddílu!
            - Tak proč o to nepožádáš? - vyštěkl na něj Brand, unavený jeho věčným stěžováním.
            - Však uvidíte, že to udělám -  řekl Trond. - Hned ráno!
             Brand a Jesper seděli na svahu a sledovali, jak Trond, rozzlobený a uražený nedostatkem
jejich pochopení, odchází rychle pryč.
            Brand, nejmladší, nejpomalejší a nejotylejší ze synů Arega, měl dobré srdce. Někdy však upadal do ponuré nálady, a pak se stával opravdu nebezpečným. Jako jeden z vnuků Tengela se zlobíval dlouho. V takových případech po celý den nepromluvil ani slovo. Všichni ostatní už dávno zapomněli, o co šlo, ale on se pořád vztekal a věřil, že každý by měl mít na vědomí skutečnost, že s ním bylo zacházeno nespravedlivě. Choval se podobně jako všichni lidi na světě, kteří nosí zášť ve svých srdcích.
            Byl to velký podsaditý mladý muž, podobně jako jeho otec Arego, měl výrazné lícní kosti a oči vložené tak hluboko, že bylo obtížné určit jejich skutečnou barvu. Nenašel v sobě ještě potěšení z přítomnosti děvčat, protože měl pouze šestnáct let, a tak byl opravdu i příliš mladý na vojáka.
            Syn Klause, Jesper, měl s Brandem hodně společného, pravděpodobně proto se oba drželi vždy pospolu. Jesper měl vlasy barvy lnu, oříznuté rovnoměrně kolem hlavy, protože jeho matka, Rosa mu obvykle nasadila na hlavu hrnec, podle kterého vlasy zastříhla. Byl sice vrstevníkem  Tarjeje, nejstaršího z bratrů Lindowých, ale ty dva nic nespojovalo, jen se vzájemně respektovali. Jesper byl typ člověka, který by klidně řekl: kdyby se tak shromáždily všechny stohy obilí z celého světa a učinil se z něj jeden velký snop, a kdyby se tak shromáždili všichni dělníci z celého světa a proměnili se v jednoho velikánského zemědělce a kdyby se tak shromáždily všechny cepy z celého světa a udělal by se jeden velký CEP... Páni, to by se pak prášilo.
            V Jesperovi nebyly žádné špatné emoce. Sám viděl svět jako něco bez zla. Na rozdíl od Branda se jeho pozornost na dívky již zaměřila, toužil a tesknil po nich, ležíc mezi chrápajícími zpocenými kolegy. Ale nikdy nenašel odvahu s děvčaty mluvit, tak jak to dělali ostatní žoldáci. Když se ho jedna mladá dáma snažila chytit očima, začervenal se a obrátil tvář s úsměvem vyjadřující štěstí a rozpaky zároveň.
            Úplně jiný typ mladého muže, než oni dva, byl Trond. Vyznačoval se netrpělivostí,
spontánností a hravým způsobem myšlení, ale nedokázal se soustředit na nic konkrétního, jako
Tarjei. Byl příliš impulzivní a nikdy nedokončil, co začal. Věděl, že to on bude muset převzít Lipovou Alej, protože jeho nejstarší bratr, Tarjei, neprokázal žádný zájem o zemědělství. Ale také věděl, že by se proto nejlépe hodil nejmladší z bratrů Brand. Trond se s vášní svých sedmnácti roků snažil stát profesionálním vojákem a poslouchat rozkazy. Teprve pak se cítil užitečný.
            Vždy byl ve stínu svého staršího bratra, nikdy nevyrostl na jeho úroveň, i když moc chtěl. Nebylo pro něj příjemné vědět, že jen stojí v cestě ke štěstí nejmladšímu bratrovi. Možná to byl důvod, proč pro sebe chtěl jiný osud? Chtěl dokázat, že i on něco zvládne? Trond se však podobnými otázkami nezabýval.
            Pokud jde o vzhled, vypadal spíše jako starší bratr než jako Brand. Byl ale o něco menší, rysy měl jemnější a pohled šedých očí, které byly blízko u sebe, ukazoval že stále hledá nové věci a zážitky.
            Toho večera, bratři nespali dlouho. Leželi zabalení v pláštích, se spícím Jesprem mezi sebou, a šeptem spolu mluvili.
             - Kdy už potkáme nepřátele? - ptal se, Trond. - Chci bojovat! Chci ukázat, co dokážu.
             - Já ne - řekl Brand. - Netoužím zemřít.
             - Kdo tu mluvil o smrti? - odfrkl si Trond a opřel se o loket. - Zhynou nepřátelé, to je přece zřejmé.
             - Nezdá se mi, že je to zřejmé.
             - Nebo snad nepatříme k Lidu ledu? Ti jsou přece téměř nesmrtelní, to dobře víš.
             - Myslím, že přeháníš. Některé rodiny mají sice mimořádné schopnosti, ale jinak jsme docela obyčejní.
            Trond si znovu lehl na záda.
            - Víš, o čem přemýšlím? - řekl po chvíli přemýšlení. - Víš přece, že Lidé ledu mají poklad, obsahující magické byliny a tak. Měl by tam být i kořen mandragory a to je něco, co by nám pomohlo, říkám ti! Myslím, že někdo, kdo by vyhrál tenhle poklad, by se mohl stát silnějším než kdokoli jiný, nesmrtelným a možná dokonce i neviditelným.
            - Ale no tak -  řekl Brand pochybovačně. - Nevěřím ti. Ale tak kořen života, to by bylo něco... Pomysli si, ten tak mít!
            - No, stejně byl celý poklad ztracen.
             Dlouhou dobu Brand mlčel. Pak pomalu řekl:
            - Ne, neřekl bych, že je ztracen. Myslím, že vím, kdo ho má.
            - Cože? - vykřikl Trond a vyskočil z postele. - Kdo ho dostal? Od dědečka?
            - Zdá se mi, že se o tom dědeček někdy zmínil, ale byl jsme příliš malý, než abych se nad tím pozastavoval.
            - Kdo? - Trond řekl.
            - Tarjei.
            - Tarjei? A jemu je to k čemu? I tak je hodně chytrý sám o sobě!
            Brand pokrčil rameny.
            - Což si neslyšel, jak dědeček řekl, že Tarjei je ten, kdo může poklad nejlépe použít?
            Trond však neslyšel dědečkova slova a nic si nepamatoval.
            - Ale Tarjei je stále v Tübingenu v jižním Německu! Nemohl vzít sebou vše, aby to mohl hlídat! Musel to ukrýt někde v domě a to tak dobře, že jsme na to nikdy nenarazili.
            - To je pravda - souhlasil Brand. - Jistě je poklad pečlivě ukrytý, aby se k němu šílený Kolgrim nedostal.
            Trond otočil hlavu a zadíval se temnotou na svého bratra.
            - Občas ti to myslí - řekl. - Samozřejmě, že to tak musí být! Víš přece, že se ho dědeček snažil vždy podporovat. Ale stále si myslím, že je to špatné, protože právě tyto magické prostředky by měli mít ti, kteří byli postiženi dědictvím. Tak jako Kolgrim.
            - Ano - souhlasil Brand. - Myslím, že je to k němu velmi nespravedlivé.
            - Taky si myslím.
            Brand se zasmál.
            - Bylo by fajn stát se neviditelným! A kořen mandragory! No, určitě má některé fantastické kouzelné vlastnosti. Ale nejúžasnější by bylo, kdyby šlo se stát neviditelným. Pomysli na to, jak by se pak dalo řádit v nepřátelském táboře!
            - No, máš pravdu - zasmál se Trond.
            A oba začali roztáčet nejdivočejší fantazie o tom, co by mohl neviditelný člověk udělat.
            Jeden z bratrů zůstal ležet delší dobu. Jeho mysl stále ještě snila a vstřebávala tu
nespravedlnost, že nedostal poklad do opatrování.
            Po chvíli se posadil a zadíval se do velkého ohniště sršícího plameny, které rozptylovaly poslední šedivé mraky svítání. K jeho překvapení se jeho mysl pohybovala po divných cestách.
            Fantazie byly čím dál bizarnější, ale i rozkošně přitažlivější. Některé ohromující myšlenky si vydobývaly cestu z tmavé hlubiny jeho duše, o jejíž existenci neměl ani potuchy.
            Kořen mandragory... Neviditelnost...
            Jesper se převalil se zasténáním na druhou stranu, ovinul kolem sebe na těsno plášť a otevřel ospalé oči.
            Najednou vykřikl hrůzou.
            - Co se stalo, Jespre?
            - Dávej pozor! - řekl společník. - Viděl jsem velkou kočku! Obřího kocoura. Přesně tam, kde nyní sedíš.
            - Nebuď hlupák!
            - Opravdu! Přísahám!
            - Říkáš, že jsi tu viděl kočku?
            - No, ne tak úplně... kočku. Ale pár očí svítících v záři z ohně, přesně jako kočičí oči. A to přesně v místě, kde jsou nyní tvoje oči. Zvíře ti muselo sedět akorát za zády!
            - Vyprávění není tvoje silná stránka - odbyl ho ten druhý, jako by chtěl změnit téma. - Stalo se to podle tebe už třikrát.
            - Ale copak nevidíš, že je to nebezpečné? Takové obrovské zvíře?
            Oba se postavili a pozorně se kolem sebe rozhlédli, ale nic nenašli.
            Rozrušený Jesper si zase lehl.
            - Byl to asi jen zlý sen - řekl. - Ale zdálo se mi, že opravdu...
            Odmlčel se. Tohle už přece říkal.
            Jeho společník se ovinul pláštěm a jemný úsměv mu hrál na rtech. Upadaje do dřímoty si myslel: Já to věděl! Já to věděl! Věděl jsem, že patřím mezi vybrané jedince z Lidí ledu. A také věděl, že i dědeček to věděl. Jednou se na mě tak divně podíval.
            Jsem jedním z nich! Jak úžasné je konečně to vědět. Ale bude to moje tajemství. Nikdo se o tom nesmí dozvědět.
            Druhý den ráno, k úžasu ostatních, Trond opravdu šel za velitelem jejich pluku, plukovníkem Krusem.
            - Cože? - zasmál se sarkasticky důstojník, který seděl mezi společníky u skleničky vína,
šťastný po dobré večeři. - Ty domýšlivý Nore, si myslíš, že můžeš být důstojníkem? Řekni nám tedy, co umíš!
            - Zkušeností nemám mnoho - řekl Trond. - Ale vím, že mám vůdčí schopnosti.
            Muži byli v opravdu dobré náladě a smáli se mu.
            - Dostaneš práci - řekl Kruse z vesele. - Pak se setkáme se a rozhodneme o tvých schopnostech. V každém případě, dostaneš, dva úkoly. Souhlasíš?
            - Ano, pane - souhlasil Trond spokojeně.
            - Dobře! Máme malou skupinu vojáků, žoldnéřů, které nikdo nedokáže udržet na řetěze. První váš úkol bude zkrotit tato divoká zvířata. A druhý bude sehnat informace z městečka jižně od Hamelnu, kde jsem slyšel, že se schovávají katoličtí vojenští vyslanci, a pokud získáte informace tak, aby vás nepřítel nezpozoroval a vojáci nemuseli rozsekat celou vesnici, pak máte jmenování na důstojníka zaručené!
            Trond zářila štěstím, ale společníci Kruse měli pochybnosti.
            - Není to příliš riskantní? - Zeptal se jeden, když mladý muž spěšně opouštěl jejich místnost - Vystavujete ho hroznému nebezpečí.
            - Já ne! Za prvé, neporadí si s tou divokou bandou, zbyde z něj akorát mastný flek. A za druhé, v rozmezí několika mil zde neexistují žádní katoličtí vyslanci. Tilly nedostal žádný rozkaz.
            Vrchním velitelem nepřítele, Katolické Ligy, podporovaný císařem národa německého byl bavorský kurfiřt Maxmilián. Jeho vrchní velitel byl asketa, fanatický katolík, hrabě von Tilly, který dobil již v roce 1622 pro katolíky celé Falcko. Roku 1623 porazil vévodu Braunschweiga z Wolfenbuettelu a v roce 1624  vstoupil do Hessenska. Tehdy začali být protestanti ze severu ve střehu.     
            Tilly byl hrdý na tři věci: nikdy neokusil víno, nikdy nepoznal potěšení ze styku se ženou a nikdy nebyl poražen v bitvě.
            Teď byl postaven v záloze, ale mohl alespoň snadno sledovat protestanty.
            Dalším skvělým vůdcem byl princ Friedland z Valdštejna. Byl přesným Tillyho opakem. Byla to jeho armáda žoldáků, která brutálně vyplenila nejméně deset zemí Německé říše s požehnáním svého vůdce. Valdštejn oplýval láskou k luxusu a výstředností. Aby uspokojil své četné oddíly, musel ukrást vše, co padlo do jeho rukou, a sám žil ve skvostných hradech. Vojáci ho měli rádi. Mnozí z jeho důstojníků byli protestanti, ale to nepřekáželo ani jemu ani jim. Nejdůležitější pro něj bylo vyhrát a být schopen okrást civilisty.
            Valdštejn byl temný a ponurý, s hořícím pronikavým pohledem, který dokázal probudit úzkost. Katolicismus byl podle něj pouze slovo. Nakonec jeho osobní víra jej vedla ke hvězdám a astrologii. Další formy náboženství neuznával.
            Nyní byli ale Valdštejn a jeho vojáci ještě příliš daleko, aby dělali starosti protestantskému králi Kristianovi.
            Třetí velký vůdce katolíků byl mladý von Pappenheim. Jeho jméno však stále i po mnoha letech zůstává nejasné.
            Vojsko krále Kristiána nebylo o moc lepší než armáda Valdštejna. A nejhorší ze všech byla skupinka, kterou měl mladý Trond zkrotit. O žádné morálce ve vztahu s nimi nemohla být ani řeč. Byla to velká skupina tuláků, žen a dětí, a nařízení uposlechli pouze tehdy, když v něm viděli nějakou výhodu pro sebe. Takže když se Trond ještě toho večer ocitl v jejich kruhu, pozdravilo jej výsměšným chichotem pouze deset nebo dvanáct nejvíce nepoddajných jedinců.
            Trond se velmi pečlivě připravoval na toto setkání. Tušil, že tito vojáci nejsou kluci na hraní, proto svou barevnou uniformu vyzdobil nejrůznějšími imaginárními insigniemi, které ačkoli vůbec nic neznamenaly, působily ohromně.
            Sebevědomí však ztratil velmi rychle, když uviděl, kam přišel. Problémy s komunikací v mnohojazyčné skupině mu úkol neusnadňovaly. Byli tady z Německa i Itálie, proto s sebou přivedl schopného dánského překladatele. Ten představil Tronda jako vykonavatele moci Jeho Veličenstva. Nikomu nepřišlo na mysl, že by se voják měl oblékat do světlých barev. Vojáci se v té době oblékali velice barevně, až nevkusně. Pojmy jako ochranné zbarvení byly zcela neznámé a daly by se chápat jako extrémní výstřelek.
            Trond ale věděl, že opravdu má vůdčí schopnosti. I když k tomuto dni tomu věřil jen on sám.
            Ať tak či onak, byl dost panovačný, a tak neváhal ani na chvíli a ukázal na zavalitého ponurého vojáka, který flirtoval se služkou.
            - Ty! - Řekl chladně. - Budeš zodpovědný za zbytek.
            Vedla ho intuice, ale určitě si vybral správně, protože to byl nekorunovaný vůdce celé skupiny. Pustil dívku a zamračil se.
            - Co ode mě chceš, ty kapoune? - snažil se bránit, ale jeho hlas zněl trochu nejistě, což Trond zaznamenal jako plus pro sebe a bral to jako důkaz toho, že si vybral správně.
            Mladý Nor mu vysvětlil prostřednictvím tlumočníka, jaký mají úkol. Jeho autorita
samozřejmě trpěla tím, že s nimi musel mluvit přes prostředníka, ale Trond ani na okamžik nespustil oči ze svých podřízených, neodvažoval se ani mrkat.
            Ukázalo se, že měl pravdu: opravdu byl přirozeným vůdcem. Možná jen v armádě, ale takový byl život. A to, o co se člověk opravdu zajímá, v tom se mohl stát mistrem. Doma, v Lipové aleji, neměl Trond vůbec žádnou autoritu, protože všechny práce na farmě pro něj byly příliš nudné, a vše dělal pod nátlakem.
            Proti své vůli jej vojáci poslouchali velmi pozorně – mluvil k nim jako jejich vůdce, jeho hlas byl mírný, ale zároveň jeho panovačný tón a oči potvrzovaly závažnost slov.
            - Žádné loupení - nařídil. - Jen pozorné dotazování se mezi lidmi.  Musíme získat jejich důvěru a toho nedosáhneme loupením.
            - Ne, ale možná s pomocí nože na hrdle - zasmál se jeden.
            Trond se na něj podíval.
            - A k čemu jsou takové informace? Ze strachu vám řeknou cokoli, jen aby si zachránili život. Potřebuji lidi, kterým mohu klást rozumné otázky a kteří mají odvahu přijít sami beze zbraně do tábora nepřátel.
            Necvičení vojáci neradi slyšeli takové vysvětlení, a i když poněkud neochotně tak přikývli. Neměli tušení, kdo je ten člověk, uniforma ukazovala na "červený regiment", a tam sloužili téměř výhradně Dánové. Nicméně míru jeho hodnosti nebyli schopni rozluštit. Průzkumník - ano, titul si zaslouží respekt, ale takový mladík?...
            To, o čem mluvil, jednak znělo dobrodružně. A konečně, bude nějaká práce během konstantního nikdy nekončícího a k uzoufání nudného pochodu.
            Snažil se vydobýt si klid u skupinky, která vzbuzovala dojem lupičů. A opět vyhrál. Ti, kteří zůstali, se na něj dívali s rostoucím respektem.
            - Nechci vidět v táboře žádné ženy nebo děti - řekl Trond. - Toto je cesta do války a ne piknik! Žádní civilisté! Něco takového je možné jen v rozpuštěné a otrhané armádě u Valdštejna. Okamžitě odsud odejdou!
            Mezi vojáky a jejich ženami bylo slyšet reptání.
            - Chcete bojovat nebo se chystáte tady posedávat s babami? - zeptal se. - Pro takové žoldáky nemáme využití. Podívejte se na sebe.
            Otočil se na podpatku a zamířil k východu.
            - Ne, počkej chvíli, milostivý junkře (pozn. překl. Poddůstojník ze šlechty) - řekl vůdce vojáků pomalu ale kategoricky.
            Trond okamžitě zastavil.
            - Dobře! Chci, aby všichni vaši lidé byli připraveni zítra brzo ráno hned po jídle. Jestli tu uvidím třeba jen jednoho civilistu, osobně to povím jeho Nejjasnějšímu pánu.
            Když to řekl, bez odkladu se otočil a odešel, protože šum nespokojenosti rostl.
            Nevědí, kdo jsem, pomyslel si, když se vracel ke svému pluku. V případě, že zjistí, že jsem prostý venkovský chlapec z Grastensholmu, rozsekají mě na kousky.
            V určeném čase Trond v čele deseti vojáků podával hlášení u plukovníka Kruse.
            - Pane plukovníku, zvěd Jeho Veličenstva se hlásí do služby se svými muži. Chtěl bych vás také informovat, že v táboře nezůstal žádný civilista. Jsme připraveni pustit se do úkolu. Existují nějaké další rozkazy, pane?
            Kruse málem dostal škytavku z překvapení, ale udržel tvář, dal jim několik varování a doporučení opatrnosti a pustil je
            - Proboha! - řekl jeden z jeho kolegů. - V jejich čele byl ten mladík. Viděli jste, jak se změnil?
            Kruse překypoval smíchem.
            - No, má chlapec charakter! Škoda jen je, že jej vojáci utlučou na mošt, až zjistí, že celá ta cesta byl jen manévr.
            - Ale jestli se mu je podaří oklamat, myslím, že si zaslouží podporu.
            - A co jsem mu to slíbil?
            - Nominaci na lajtnana (pozn. překl. Poručíka) - škádlil ho přítel, který věděl, že tu noc měl plukovník pořádně v hlavě.
            Kruse dostal strach.
            - Rány boží! - zvolal. - Co na to Jeho Veličenstvo řekne? Opravdu jsem mu to slíbil?
            - Ne - zasmál se přítel. - Ale byl jsi blízko.
            - Oh, díky Bohu! - oddechnul si  Kruse. - No nic. Žádné povýšení stejně nebude potřeba.
Chlapec nikdy nedokáže plnit svůj úkol.
            Hned druhý den ráno se malý tým hlásil znovu u plukovníka, který si v naprostém úžasu vyslechl zprávu od Tronda.
            - Ano, ano, vím, že Tilly byl umístěn do Paderbornu - řekl Kruse netrpělivě. - Je tam již dlouhou dobu.
            - Někteří z mých lidí slyšeli zvěsti, že dostal rozkazy k pochodu.
            - Cože? Od kurfiřta Maxmiliána?
            - Pravděpodobně. Tilly zamíří k Weseru, který chce překročit, a na druhé straně dojít do Höxteru, pane.
            Tvář vrchního důstojníka zůstala bez výrazu jako by vyřezaná ze dřeva.
            - A Valdštejn?
            - O něm nic nevíme, pane.
            - Už Tilly vyrazil?
            Trond se obrátil na jednoho z vojáků, který vysvětlil:
            - Lidé o tom vědí málo, pane. Pověsti jsou velmi nejasné.
            - Děkuji vám! Byla to dobrá práce. Ihned budu Veličenstvo informovat o tom, co jste se naučil.
            Kruse odešel, aniž by Trondovi dovolil připomenout svou odměnu.
            Chlapec si na to ani nevzpomněl. Přešťastný z úspěšně dokončené mise, tančil šílený válečný tanec, skákal a křičel radostí. Jeho dva přátelé byli také ohromeni stejně jako Kruse a další důstojníci, když slyšeli zprávu od Tronda.
            Mezi kolegy plukovníka byl i Alexander Paladin. Zasmál se tomu mladému nezkrotnému šílenci, aniž by měl sebemenší podezření, že je s ním spřízněný. Zvěsti byly pravdivé - Tilly byl připraven k pochodu. Nakonec bude moct pobít zlé protestanty. Jako obvykle nabídl své modlitby Madoně (pozn. překl. Jiné označení pro Panenku Marii), byl to skutečně hluboce věřící člověk. Samozřejmě, že Madonu žádal, aby za něj prosila u Pána za vítězství nad bezbožnými.
            Současně byli král Kristián a jeho nejbližší lidé ponořeni do modliteb za Božskou podporu v boji proti nenáviděným papežencům.
            Bůh musel být velmi zmatený.
            Osmnáctého července 1625 hrabě von Tilly překročil Weser u Höxteru a pokračoval ve vítězném tažení proti proudu řeky. Kristian IV.  nemohl nic dělat, protože 20. července spadl z koně a utrpěl vážný otřes mozku. S bolestí sledoval, jak se jeho vojska musí vrátit do doby, než pevnost Nienburg nezadrží Tillyho.
            Tam mohli protestanté nabírat síly a v klidu čekat na uzdravení krále.
            Při déletrvajícím velení bez hlavního vůdce bylo velmi brzo jasné, jako moc špatně jsou jejich síly vycvičeny, zejména dánské vojsko. Alespoň že mezi žoldnéři byla nějaká disciplína.  
            Proto byl odpočinek mezi hradbami tvrze Nienburg tak potřebný.

            Trond z Lidu ledu se stal kaprálem (pozn. překl. Desátník) - úroveň lajtnana (pozn. překl. Poručík) pro něj asi byla příliš vysoká - a dostal svůj sen, koně. Také se rozloučil se svým bratrem a Jesprem, jejich jednotky ale byly blízko u sebe. Trondovi oči zářily štěstím. Průměrný bratr, který byl vždy ve stínu, konečně něco znamenal, našel své místo v životě.
            Teď bylo potřeba si zvyknout na novou hodnost.
            Trond byl připraven čelit všemu. 

5 komentářů: