sobota 9. listopadu 2013

27. kapitola

Ne bez oklik, jak při plavbě se děje,
došli jsme tam, kde lodník ochraptěle
zakřičel na nás:"Vystupte, vchod zde je!"
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv VIII.

Bylo to neskutečné.
„Hej,“ zamumlal Alex. Víčka se mu začínala mírně chvět. Zvedl ruku, jako by bojoval s nějakým neviditelným nepřítelem. „Slez ze mě. Řekl jsem slez.“
„Ne,“ vydechla jsem a rychle z něj sundala ruce. „Ne,“ upřela jsem na Johna překvapený pohled.
„To jsi udělal ty?“

Naše pohledy se setkali a oba dva byli stejně nevěřícné. „Já ne. A ani jsem to tak nechtěl.“
John nevypadal moc šťastně. Cokoliv, jen ne šťastný. Husté tmavé obočí se mu spojilo do písmene V, když se zadíval dolů na Alexe, který zamumlal,“Přestaň s tím!“ještě dříve, než vůbec otevřel oči.
„Ach Pierce,“ vydechl, když mě poznal. „Zdál se mi hrozný sen. Co...co se stalo?“
„Jsi idiot,“ Frank přešel k nám, jen aby ho o tom poinformoval.
„A někdo tě kvůli tomu zabil. To je to, co se stalo.“
„Franku,“ řekl podrážděně John. Znova se podíval na Alexe. „Jak se cítíš? Myslíš, že budeš moct jít?“
Přemýšlela jsem, proč se na to John ptá, dokud jsem z dálky nezaslechla... zvuk sirén. Záchranka, kterou jsem po něm chtěla, aby zavolal, byla na cestě sem. Bylo jasné, že už ji nadále nebudeme potřebovat.
Zajímalo by mě, jak se chtějí dostat dovnitř, když obě hřbitovní brány jsou zamčené a záchranáři nemají klíč.
Pokud se tedy nevrátil Mike, aby své přátele pustil zase ven...
„Já...já nevím,“ řekl Alex. „Cítím se hrozně.“ Zahleděl se do dálky. „To svítá?“Zeptal se. „Nebo to je západ slunce?“
Frank se podíval, kam kouká. „Svítá,“řekl.
„To je nádhera,“řekl Alex udiveným hlasem.
„Tak rudé.“
Překvapilo mě to. Alex nikdy předtím nebyl náchylný k tomu, aby komentoval krásu věcí kolem sebe jako byl třeba východ slunce. Možná, že mu umírání poskytlo nový pohled na život.
Uvědomila jsem si, že je to tak. Měl teď blízkou zkušenost se smrtí, stejně tak jako já.
„Na té obloze není nic krásného,“ odfrkl si Frank. „Rudá na nebi v noci, rozkoš pro námořníka značí. Rudá na nebi zrána, námořníkovi varování dává. To znamená, že se blíží bouřka, kluku. Mnohem větší než ta, kterou jsme dosud prošli.“
John střelil po Frankovi podrážděným pohledem. Alex mezitím vedle sebe zaregistroval rakev s otevřeným víkem. Soudě podle jeho výrazu, pomalu se mu začala vracet paměť.“Ach Bože,“ přidušeně vydechl.
„Alexi,“ natáhla jsem se, vzala ho za ruku a srdce mě bolelo kvůli němu … a strýci Chrisovi.
Ani jeden z nich neměl tušení v čem jsou zapletení. „Vím, že to, čím jsi si právě prošel pro tebe muselo být hrozné. Snažila jsem se přijít jak nejdříve to šlo. Ale -“
„To byli oni, Pierce,“ řekl Alex. Zvedl ke mně svůj tmavý pohled a mě došlo, že vůbec není naplněn bolestí. Hořel v nich vztek... a touha po něčem, co jsem mohla jen hádat, že je pomsta.“Já to věděl. Vrátil jsem se tam a sledoval je. Přišli sem. Hádej proč?“
„Alexi,“ řekla jsem. Teď už jsem lítost necítila. „Na ničem z toho už nezáleží. Musím ti říct něco důležitého.“ Protože jsem si uvědomila, že to neví. Nevěděl, co se mu stalo nebo si to nepamatoval -
„Ne, na tom záleží,“ odsekl mi divoce Alex a zvedl se na lokty. „Seth a ti kluci se chovají, jako by jim ten ostrov patřil. Jenže, víš co? Teď je máme právě tam, kde jsme je chtěli mít. Proklouzl jsem ven, sledoval je a viděl jsem, kde mají v současnosti skrýš. Tady.“ Ukázal na rakev.
„Ale...“ Zamrkala jsem.“Vždyť je prázdná.“
„Ano, teď už je,“ řekl podrážděně Alex. „Protože když mě chytli při tom, jak je špehuju, vybrali to a nacpali tam místo toho mě. Není to ale geniální? Nikdo na tenhle hřbitov nechodí, „protože tady straší nebo co a nejsou tu ani kamery, světla, nic. Vsadím se, že právě proto zabili Jade. Viděla je, jak se tu plíží a proto ji sejmuli.“
Uvědomila jsem si, že by mohl mít Alex pravdu.
„Oni si teď myslí, že mě umlčeli, když mě nacpali sem,“ řekl Alex a posadil se. Neposlouchal mě.
„No, a hádej, kdo má teď navrch? Zblázní se! Myslí si, že jsem mrtvý.“ Zasmál se. „Ale my jim ukážem.“
„Ehm, Alexi,“ řekla jsem a podívala se na Johna. Ústa měl sevřená do tak pevné linky, že jeho rty v podstatě neexistovali. „Musím ti něco říct-“
Přerušil mě ženský vzlykot.
Všechny pohledy se upřeli na mě.
I když mi samozřejmě bylo do breku, nevzlykala jsem. Otočila jsem se a šokovalo mě, že u ohniště vidím sedět Kaylu, které po tváři stékaly slzy. Stále ještě se nepřevlékla z té své festivalové nádhery, i když už ztratila jeden z umělých drahokamů, které měla přilepené v koutcích oka a chyběla jí i pelerína.
„Je...je mi to líto,“ řekla a natáhla k nám ruce dlaněmi nahoru. „jen, že … někdo už by mu měl konečně říct pravdu.“
John se prudce otočil a zabodl oči do Franka. „Co ta tu dělá?“ procedil skrze zuby.
„Nevím,“ zamumlal Frank a pospíchal za Kaylou. „Kaylo, jak dlouho už jsi tady, drahá?“
„Dost dlouho na to, abych pochopila, o co tady s vámi jde,“ odpověděla hlasitě.
„Kaylo,“ postavila jsem se na nohy. Sirény už zněly docela blizoučko.
Ignorovala mě, vytrhla se Frankovi, který se ji pokoušel vzít za ruce se slovy,“Nech mě ti to vysvětlit.“
„Nepotřebuji tvoje vysvětlení,“ řekla Kayla a její hruď se v ranních červáncích dramaticky zvedala.
„Říkal jsem si, že je na vás něco divného, ale nemohla jsem přijít na to, co to je. Ale teď už je mi to jasné. A všechno mi to začíná dávat smysl.“ Její zářící, tmavé, slzami naplněné oči cestovaly od jednoho k druhému a vrhaly na na nás obviňující pohledy.“Řekla bych, že bojujete na straně dobra a chtěla bych se k vám připojit.“ Otočila se k Frankovi, nadzvedla své kudrnaté vlasy, aby tak odhalila krk a zavřela oči. „Tak jen do toho. Udělej to.“
Nastalo dlouhé ticho, ve kterém všichni zírali na Kaylin krásně klenutý krk. Pak se Frank bezmocně podíval na Johna.
„To je k ničemu,“ řekl. „Musíme ji vzít s sebou. Když už stejně všechno ví.“
„Ne,“ řekl John a najednou zahřmělo přímo nad našimi hlavami, tak, že to přehlušilo i zvuk sirény.
„Kaylo,“ řekla jsem, přešla k ní a zatřásla jejími rameny. „Nikdo se tě nechystá kousnout.“
Otevřela oči a zmateně se rozhlédla. „Potom co...jak se vám podařilo oživit Alexe? A jak dokázal rozbít John tu branku? Jak dokázal John oživit Franka? A co tady skrývají Rectorovi v rakvích? O čem jste to tu teda lidi mluvili?“
Došlo mi, že měl Frank pravdu. Opravdu věděla všechno. Nebo skoro všechno.
„Ježíši Kriste,“ řekl Alex a vykulil oči, které byli najednou plny strachu. „O čem to mluví? Ujíždí na něčem? Protože, já přece nevstal z mrtvých. Málem jsem umřel, ale ne úplně. Ne, tak jako Pierce.“
Soucitně jsem se na něj podívala. Zjevně byl mimo mísu.
„Promluví a oni ji zabijí,“ řekl Johnovi Frank.
„Už zabili jeho,“ ukázal na Alexe.“Proč myslíte, že neudělají to samé s ní?“
Alex vypadal ještě vyděšeněji. „Proč o mě lidi pořád mluvíte jako o mrtvém? Já nejsem mrtvý.“
John strčil do Franka a zasyčel,“ Je to říše mrtvých a ne žádný dům pro dívky v nesnázích.“
„Proč ne?“ Zeptal se Frank, aniž by mrknul.
„Vždyť vy toho tak využíváte...Kapitáne.“
Rozšířily se mi oči. Tak napůl jsem očekávala, že ho John uhodí.
Ten starý John by to udělal.
Ale i když jsem viděla, že John zaťal ruce v pěst, nezvedl je. Zhluboka a soustředěně dýchal.
Tohle nebyl ten starý, divoký John. Tohle byl ten nový John... stále naprosto nepředvídatelný, ale přemýšlel nad tím, co dělá více než předtím, než jsem se k němu v Podsvětí připojila já.
Přešla jsem k němu, sklouzla mu dlaní po paži a zašeptala,“ Frank má pravdu. Nemůžeme ji tu jen tak nechat. Zabili Jade a teď Alexe.
Možná, že by s námi mohla chvilku zůstat. Jen než se to všechno uklidní.“ Sklouzla jsem nervozním pohledem na Franka. „Můžeme to zkusit je udržet každého v jiné části hradu.“
John se ke mně otočil se směsí nedůvěry a skepse v očích. „A jak přesně si myslíš, že to uděláme?“zeptal se mě.
„Stejně tak, jako jsme vrátili život Alexovi,“řekla jsem.
„A zbavili jsme se Fúrie. A stejně tak se zbavíme i ostatních. A nakonec i Rectorů.“ Zvedla jsem náhrdelník a ukázala mu ho. „Týmová práce.“
Svaly v obličeji se mu napjali. „Pierce,“ řekl a podíval se na mě.“To je -“
„Špatné.“ Přesně takhle by tu větu dokončil. Kdybych nebyla tak moc zaujatá tím, co se dělo, podívala bych se dolů a všimla bych si nebo viděla, že se Hope zvedla a létala vysoko nad námi v úzkých kruzích s varovnými výkřiky, z čehosi vyděšená k smrti.
Ale pak už bylo příliš pozdě. Ve chvíli, kdy jsme si všimli, že nám hrozí nebezpečí, už stálo ve dveřích.
Odněkud hodně zblízka se s praskáním ozval povědomý hlas, tak hlasitě, až jsem se přikrčila. A stejně tak v prvním okamžiku i John. Přehodil mi přes ramena svou ruku, aby mě ochránil.
„Pierce Olivierová,“ zařval šéf policie Santos.
„Víme, že jste tam. Neoprávněně jste vnikla na soukromý pozemek. Vyjděte prosím ven a vám a ani vašim společníkům se nic nestane.“
John byl první, kdo na to přišel.
„Megafon,“ řekl a narovnal se. „Musí být přímo před hrobkou.“
Frank se běžel podívat, přitiskl ke zdi, kde byli pohřbeni předkové rodiny Rectorů. Přikývl a pak se rychle vrátil k nám.
„Policie,“ řekl. „Vjeli svými auty až na hřbitov.“ Ztišil hlas tak, aby ho Kayla ani Alex nemohli zaslechnout. „Vypadá to, že jsou velmi dobře ozbrojení.“
Uvědomila jsem si, že ty sirény, které jsme slyšeli, nebyla žádná záchranná služba.
„To je moje chyba,“ zamumlala jsem. „Zaslechli to volání 9-1-1. Nemůžu tomu uvěřit. Já jsem tak pitomá.“
John si mě konejšivě přitáhl k sobě. „To není tvoje chyba,“ řekl a ukázal. „Podívej.“
Podívala jsem se, kam ukazuje. Předtím jsem jsem si toho nevšimla, ale ve všech rozích otevřeného prostoru s ohništěm uprostřed byli nainstalované bezpečnostní kamery. A všechny mířily přímo na nás. Natáčely každý náš pohyb.
„Opakuji,“ zaduněl hlas policejního šéfa Santose,“neoprávněně jste vstoupila na soukromý pozemek. Budu odpočítávat. Pokud nevyjdete ven, než napočítám do jedné, vyvedeme vás násilím.
„ Pět -“
Kayla ke mně přistoupila s doširoka otevřenýma, vyděšenýma očima. „To je šéf policie,“ řekla mi ustaraně.“Pamatuješ, ten z toho univerzitního shromáždění. Ten jeho hlas poznám všude.“
John položil druhou ruku na Kaylinu paži, aby ji utěšil. Frank ji vzal za ruku.
V tom momentě jsem pochopila, že je John rozhodnutý...nebo si uvědomil, že Fúrie to rozhodnutí udělaly za něj. Nebylo cesty zpět.
Vzpomněla jsem si na rým, který před chvilkou zmínil Frank. Rudá na nebi v noci, rozkoš pro námořníka značí. Rudá na nebi zrána, námořníkovi varování dává.
Všimla jsem si, že nebe se na východě zbarvilo do krvavě rudé.
Kayla se zmateně podívala na dolů na Frankovu ruku.
„Počkat,“ řekla. „Co se děje?“
„Čtyři,“ zaburácel šéf policie do megafonu.
„Rector nás obviní z ničení jeho soukromého majetku, “řekl Alex a škrábal se na nohy.“ Já to vím. A nikdo mi nebude věřit, ať řeknu cokoliv, kvůli mému tátovi.“
„Asi máš pravdu,“ řekla jsem a stejně tak jako John ho vzala za ruku.
„Nepůjdu do vězení za to, co mi ti kluci provedli,“ prohlásil Alex.
„Tři.“
„Neboj,“ řekla jsem. „To nebude nutné.“
„Moment.“ Alex se na mě zmateně podíval. „Jak to víš?“
„Dva.“
Podívala jsem se na Johna. On se podíval na mě a pak si mě přitiskl k hrudi.
„Odpuštěno?“ zeptal se mě s rozzářenýma očima.
Usmála jsem se. „Uvidíme,“ odpověděla jsem.
„Jedna.“

Mrknutí.

15 komentářů:

  1. Super,děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za preklad.super

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za další kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Mockrat dekuji za preklad:)

    OdpovědětVymazat
  7. Jeee poslední kapitola :) konečně se do toho můžu pustit a přečíst to najednou :)Děkujem

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuju moc za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuju za překlad celé knížky :)

    OdpovědětVymazat
  10. Mockrát děkuji za překlad. Bylo to úžasné. Díky.

    OdpovědětVymazat
  11. dekuju za preklad , nadhera :))

    OdpovědětVymazat
  12. Moc děkuji za překlad celé knihy. Moc a moc jste mě potěšili, když nakladatelství ne. přitom je to tak úžasná série. Kdy se objeví poslední díl??

    OdpovědětVymazat