úterý 5. listopadu 2013

26. kapitola

Do lesa někam padne v krátkém čase,
kam slepá náhoda ji právě hodí,
a k růstu tam jak zrnko špaldy má se.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv XIII.

Rozbrečela jsem se a padla na kolena po jeho boku.
Narazila jsem si koleno o tvrdou zem, ale sotva jsem to postřehla. Alexova tvář byla celá rudá a na dotek přímo hořela.
Není tu vzduch, Pierce, říkal.
Musíš přijít, rychle...

Alex byl otravný, to je fakt. Odmítal mou pomoc v tom, co se snažil provést – ať už to bylo cokoliv - panu Rectorovi, chtěl se mu pomstít za to, co měl podle něj udělat jeho otci – dokud nebylo příliš pozdě.
To je ale stále ještě neomlouvalo za to, co udělali oni jemu.
Frank říkal, že jsou na tom Rectorovi zdravotně špatně. Ale jak špatně na tom museli být, když dokázali udělat něco takového?
„Alexi.“ Popadla jsem ho za ramena a zatřásla s ním.
„Alexi!“
Ani se nehnul.
Uvědomila jsem si, že jsem přišla příliš pozdě a moje srdce najednou jakoby přestalo bít. Přišla jsem příliš pozdě.
„Kde mám telefon?“ Zeptala jsem se a připadala si jako ve snu. „Musíme...musíme zavolat záchranku.“
„Pierce,“ řekl John. Měl ten nejsmutnější hlas, jaký jsem kdy slyšela. „Je mi to moc líto, ale je příliš-“
Bylo příliš pozdě.
„Zavolej 9-1-1!“ Křičela jsem na něj.
John pokrčil rameny a pak sáhl do kapsy pro telefon, který jsem si tam u něj nechala. Na šatech jsem neměla kapsy a nechtělo se mi tahat s batohem během mé záchranné mise.
Až na to, že to žádná záchrana nebyla. Protože jsem přišla příliš pozdě.
Alex byl mrtvý.
Obrátila jsem svou pozornost zase k Alexovi a začala mu stlačovat hruď. Samozřejmě, že jsem uměla masáž srdce. Nemůžete jen tak umřít a pak se vrátit díky masáži srdce, aniž byste naučili alespoň základy toho, jak ji provádět. Absolvovala jsem kurz první pomoci.
Jenže všechno, co jsem se v kurzu naučila už jsem zase zapomněla.
Sklonila jsem se, abych Alexovi vdechla vzduch do plic, mé slzy mu smáčely tvář a dělaly mu tam nové cestičky v rozšmudlané špíně. Ani jsem si do té chvíle neuvědomila, že brečím.
Klečela jsem tam a přemýšlela, jak tohle všechno vysvětlím strýci a mojí mámě a samozřejmě mé babičce (i když té jsem nic nedlužila a rozhodně ne vysvětlení).
Myslela jsem na Alexe a na to, jak je to nespravedlivé, že umřel tak brzy, zvláště, když byl tak dlouho nešťastný. Zasloužil si něco lepšího než tohle. Tohle nebyl ten správný způsob, jak by to mělo celé skončit.
Namísto toho jsem přemýšlela o tom, jak mi ani neřekl, že mě taky má rád. Vím, že mě měl rád. Snad. Věděl jsem také, že na tom nezáleží. Nezasloužila jsem si, aby mě měl rád, protože jsem přišla pozdě. A ať se propadnu – ano, propadnu – jestli dovolím komukoliv dalšímu, koho mám ráda, zemřít jen proto, že bych měla přijít pozdě.
A pak mě napadlo, že vlastně nebudu muset, protože je tu někdo, kdo ho dokáže zachránit aniž by bylo potřeba počítat u dýchání z úst do úst nebo u masáže srdce...někdo, kdo to dokáže udělat mnohem lépe, pouhým mávnutím ruky.
Proč mě to nenapadlo dřív?
Zvedla jsem tvář od Alexe, otočila se na Johna a s překvapením zjistila, že klečí hned vedle mě.
Měl na sobě džíny, takže jeho žádné kamení do kolen neřezalo.
„Zavolal jsem jim,“ řekl mi a obličej měl v ranním svítání bledý a napjatý.“Jsou na cestě. Pokud nechceme, aby nás tady u něj chytili, budeme muset brzy odejít, Pierce.“
„Ne,“ řekla jsem a chytila ho za ruku. Usmála jsem se na něj skrze slzy a najednou se cítila celá rozradostněná. Bude to v pořádku. Všechno to zase bude v pořádku. „Johne...mám nápad. Ty ho můžeš uzdravit. Tak jako jsi uzdravil mou pořezanou ruku a šrámy na krku. Ty o dokážeš vrátit zpátky mezi živé, stejně tak jako toho ptáka tehdy.“
Díval se na mě jako by to nepochopil.
„Cože?“
Jak by mohl nevědět, co tím myslím?
„Ten den, kdy jsem tě potkala,“připomněla jsem mu. Utřela jsem si z tváří slzy. Už jsem nemusela brečet. Bylo to celé jako zázrak. „Pamatuješ? Bylo to právě tady, na hřbitově. Ten ptáček, kterého jsem našla v den dědečkova pohřbu, když mi bylo sedm a který se tolik podobal Hope. Byl mrtvý, a já jsem tolik brečela a ty, abych se cítila líp, jsi ho přivedl opět k životu. To samé můžeš udělat s Alexem.“ Vzala jsem ho za ruce a položila je na Alexovo neživé tělo a usmála se na něj. „Udělej to. Udělej to hned a pak můžeme jít. Všichni se můžeme vrátit domů.“
John nechal ruce tam, kam jsem je dala, ale zavrtěl hlavou a podíval se na mě, jako bych se zbláznila.
I když, to nebylo nic neobvyklého. Každý se na mě tak díval. Byla jsem na to zvyklá.
„Pierce,“ řekl John aniž by ze mě spustil oči.“Říkal jsem ti to toho dne, kdy jsi mě žádala, abych znovu probudil tvého dědečka, pamatuješ? Ptáci nemají duši. Lidé ano. To není totéž. Tohle nemůžu udělat.“
To byla vlastně pravda. Až teď jsem si vzpomněla, že mi to říkal. Nechtěla jsem ale, aby nám tyhle malé detaily stáli v cestě, když jsem věděla, že něco takového dokáže. Dokázal cokoliv.
„A jak to víš? Zkoušel jsi to někdy?“
„Pokud na tom záleží,“ řekl Frank, který se opíral o protější zeď,“tak to zkoušel.“
Překvapeně jsem se na něj podívala. „Opravdu?“
Frank přikývl a zkoumal svou kůžičku kolem nehtů.“Docela úspěšně. Jen tak z hlavy si vzpomínám , že to udělal přinejmenším čtyřikrát.“
John prudce otočil hlavu a přísně Frankovi řekl,“ Franku, buď zticha.“V dálce zaburácel hrom.
Zmateně jsem se podívala zpátky na Johna. „No, když už jsi to udělal předtím, proč to nechceš udělat teď, pro mě?“Zeptala jsem se. „Vím, že to dokážeš.“ Sebejistě jsem se na něj usmála.
„Protože to není správné,“ odpověděl John. V hlase měl něhu, ale v očích mu zuřila bouře. Rozhodl se se mnou na toto téma bojovat. Nevěděla jsem proč, ale bylo to tak. „Bylo to na začátku, když jsem začínal a neuvědomoval si, jaké to může mít následky.“
Už zase následky. Pitomé následky.
Pokud by to ale znamenalo, že by Alex nemusel zemřít...
„Jaké byli ty“ - polkla jsem a pak se usmála. Nechtěla jsem,aby viděl, že mám vůči tomu nějaké výhrady. Protože jsem žádné neměla - „následky?“
Znovu zahřmělo, tentokrát hlasitěji. Podívala jsem se nahoru a všimla si, že všichni ptáci už odletěli. Kam se ztratili? Zůstala tu jen Hope, která přelétla nad groteskní sochou a usadila se na granátovém jablku.
„Následky, které za to nestojí,“ odpověděl John pevně.
„To,“ řekl Frank,“je věc názoru. Já jsem dost vděčný za to, že jsem stále naživu a myslím, že kdyby ses zeptal ostatních, souhlasili by se mnou.“
Podívala jsem se na Franka a pak zase zpátky na Johna.
„Chceš tím říct-.“
„Je to tak,“řekl Frank.“Kapitán našel pana Gravese, pana Liu, Henryho a mě, mrtvé jak zákon káže, po té říjnové bouřce. A myslím, že se kvůli tomu cítil špatně, protože nás zase oživil -.“
„A byli odsouzeni k tomu, aby strávili zbytek věčnosti se mnou v Podsvětí.“ Johnův hlas byl jako bič a jeho oči se podobaly dvěma zuřícím bouřím, tak byly temné a rozzuřené.“takže jak vidíš Pierce. To je ta cena, která se platí. Mohu přivést tvého bratrance zpátky, ale ne k tomu životu, který znal. Nech ho jít za tím, co ho čeká na druhé straně. Jsem si jist, že bude šťastnější a bude mu tam lépe.“
Kousla jsem se do rtu. „To není na tobě, abys rozhodoval.“
„Vlastně,“ řekl tiše John,“je.“
Opět jsem měla oči plné slz. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se to tu děje. Z hlubin zoufalství jsem vylétla do výšin naděje, jen proto, aby on tu naději odmrštil vzápětí pryč...no, stejně tak jako já mu mrštila tím šálkem s horkým čajem do obličeje ten den, kdy jsem od něj utekla.
„Pierce,“ řekl mi John zoufalým hlasem, který zněl tak odhodlaně. „Neplač. Myslím to vážně. Nic to nezmění. Nezměním svoje rozhodnutí. Kdybych tehdy věděl, že to, že přivedu Franka a všechny ostatní zpátky k životu bude znamenat, že je tím odsoudím k věčnosti v Podsvětí, myslíš, že bych to udělal?“
„Proč by ne?“ zeptala jsem se a z očí mi vytryskly slzy. Bylo tak snadné se rozbrečet. Jediné, co jsem musela udělat bylo, podívat se na Alexovo bezvládné tělo a slzy mi vytryskly samy od sebe.
„Byl jsi šťastný, když jsi to mohl udělat mně.“
Jeden úder srdce. Pak se John opatrně zeptal.
„Co tím myslíš?“
„Následky Johne?“ Hořce jsem se usmála.
„Persefona nebyla odsouzena k pobytu v Podsvětí, protože snědla granátové jablko. Byla odsouzena k tomu tam zůstat, protože s Hádem dělala to, co my včera. To je to, co symbolizuje to granátové jablko,že ano?“
John jen beze slov zíral. Řekla bych ale, že jsem měla pravdu, podle toho, jak se mu začaly barvit tváře...a faktu, že mi ani neodporoval.
A samozřejmě té skutečnosti, že přesně to znázorňovalo to sousoší, na kterém seděla Hope.
Nechápala jsem, proč byli Rectorovi tak posedlí bájí o Persefoně, že si její sochu dali i do vlastní hrobky, ale bylo mi jasné, že ať už tak či tak, nějakým způsobem měli co do činění s Podsvětím.
„Neboj,“ řekla jsem a ztišila hlas, protože jsem nechtěla, aby to zaslechl Frank. „Nedivím se ti. Ptal ses mě, jestli jsem si tím jistá navzdory následkům. A já odpověděla, že jsem. Jenže já si myslela, že těmi následky myslíš dítě a to už jsem věděla, že se nestane. Hádám, že ti včera pan Smith řekl, že granátové jablko symbolizuje něco úplně jiného než jsou děti nebo smrt -.“
„Pierce.“ John mě chytil za ruku. Měl ledové prsty, ale v jeho hlase a pohledu byla naléhavost, i když z nich sálal mráz. „Kvůli tomu jsem to neudělal. Miluji tě. Vždycky jsem tě miloval, protože jsi hodná...jsi tak hodná a nutíš mě k tomu, abych byl i já. To je ale ten problém, Pierce. Já nejsem hodný. A vždycky jsem se bál, že až se o mě dozvíš pravdu, tak znova utečeš -“
Nadechla jsem se, abych mu po milionté mohla zopakovat, že to není pravda, ale on mě přerušil a nedovolil mi, abych ho přerušila, dokud mluvil on.
„Pak jsi včera málem umřela,“ pokračoval,“a byla to moje chyba. Chtěl jsem ti ukázat, jak moc tě miluji a věci...věci zašly dále než jsem očekával. Jenže ty jsi mě nezastavila“ - stříbrné oči mu zářily jako by mě vyzývaly, abych popřela to, co říká - „i když jsem ti říkal, že můžu zpomalit, tak jak jsi chtěla.“
„Já vím“řekla jsem tiše a pohledem sjela na naše spojené prsty. Oba jsme měli položenou ruku na Alexovi.“Vím, že jsi mohl.“
„Nechci tě ztratit znova,“ řekl ostře.“Už jednou jsem tě ztratil a nedalo se to vydržet. Nechci tím projít znova. Já...já vím, že jsem provedl něco špatného. Časem to ale zase tak špatně nevypadá.“
Podíval jsem se mu do očí. „Alespoň v tom máš pravdu,“ řekla jsem.
„Takže je mi odpuštěno?“Zeptal se.
Zaváhala jsem, zmatená tolika emocemi, které mě najednou zahltily. John to věděl. Věděl to po celou tu dobu, když jsme spolu včera byli, že navždy spojuje můj osud s tím jeho.
Jasně, myslel si, že já to taky vím. Ptal se mě, jestli jsem si jistá, že to tak chci, bez ohledu na následky. Možná, že jsem dost dobře nevěděla, jaké že to jsou následky, ve své odpovědi jsem ale byla velmi neústupná.Řekla jsem ano. A myslela jsem to tak.
„Promiňte,“ ozval se od protější zdi Frank. „Ale možná, že byste se měli podívat na toho hocha.“
John i já jsme se podívali dolů. Alex pod našima rukama najednou ožil.

10 komentářů:

  1. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za preklad.V tejto knihe sa každá kapitola končí v tom najlepšom,takže sa vždy nemôžem dočkať ďalšej kapitoly.Ste super.,ešte raz ďakujem.Lenka

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za super překlad. Jiťa

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat