sobota 16. listopadu 2013

2. kapitola

Zírala na pero položené na nočním stolku. Karl byl jediný člověk, který o tom věděl. Uvažovala o tom, že to poví mámě, ale nebyly si zase až tak blízké a navíc, už takhle jí z toho šla hlava kolem. Chtěla si být jistá, že bude vědět, co s ním udělá až budou také ostatní vědět o jeho existenci.
Povzdychla si a myšlenky se jí zatoulaly zpátky k večeři. Musí Karlovi přiznat, že to byla vskutku delikátní pečeně… a pak, když pomyslela na jeho rty…
No tak, seber se! Tohle se nikdy nestane!

Tolik zmatených myšlenek. Ona přece doopravdy nevěří tomu, že je do něj zamilovaná… nebo jen po celou tu dobu obelhává sebe samu? Nelíbil se jí způsob, jakým se jí rozbušilo srdce při pomyšlení na jejich skoro polibek před chvilkou. Nikdy se neměli takhle sestěhovat dohromady, ale když ono to vypadalo tak logicky. Byli nejlepší přátelé a vždycky všechno dělali společně. Tak proč spolu taky nežít? Nakonec, on o ní všechno věděl – nemusela kroužit kolem a mlžit ohledně všeho toho svého čarodějnictví.
Znovu se podívala na pero. Nebylo by to poprvé, kdy uvažovala o tom, co by se stalo, a jak by vypadal její život, kdyby měla tu drzost a napsala pár sobeckých slov…
Elena zjistila, že po celé ty roky bylo celé její prokletí jeden velký omyl a ona vlastně mohla spát, s kým se jí zachtělo, kdykoliv, bez jakýchkoliv magických následků… a mohla se zamilovat.
Bože, bylo to tak lákavé… ale stále ještě nevyřešila ten fakt, že by tím omezila i jeho a ne jen sebe, ale celou svou rodovou linii… a ona nebyla připravena přesunout celou tuto odpovědnost na něj. Ale… jaký by ten život mohl být, kdyby byl čarodějem i on?
Konečně jí prozradil své tajemství: i on je velkým kouzelníkem s nepřekonatelnou super silou.
Byl by jí roven – bylo by to mnohem jednodušší. Ne že by si teď nemyslela, že by jí nebyl jakkoliv hoden.
Naposledy si povzdechla nad svými směšnými představami, a pak si přes hlavu přetáhla tričko a z nohou stáhla Levisky. Zalezla si pod peřinu a ještě naposledy se zadívala na pero, které leželo na otevřeném notebooku, pak natáhla ruku a zhasla.
~*~
„Eleno…“
Šepot jejího jména byl jako chladný podzimní vánek.
„Eleno…“
Donutila se rozlepit své oči zastřené spánkem a rozhlížela se kolem sebe po hlase, který ji volal, s předpokladem, že je ve své ložnici a ve dveřích stojí pravděpodobně Karl a snaží se upoutat její pozornost. Jenže ona ve své ložnici nebyla. Najednou se vyděsila a s povzdechem se narovnala. Stále ještě byla ve své posteli, ale ta stála na místě, kde Elena nikdy předtím nebyla. Země byla hrbolatá, pokrytá pískem a prachem, vyprahle červená a pokoj už nebyl pokojem, ale jakousi jeskyní. Krémově zbarvené, kamenné zdi ji zdravily světlem svící, které byly rozmístěny porůznu kolem a oranžově poblikávaly do tmy, která ji obklopovala.
Fajn… takže, stále ještě jsem ve své posteli… takže, tohle se mi musí zdát… doufám…
„Eleno…“
V hrudi jí srdce začalo prudce bít, až to téměř přehlušilo její myšlenky.
Pokud je tohle sen, tak je naprosto v pořádku, když se zeptám, kdo to tam je, že ano?
„Kdo je to tam?“
Uvítalo ji ticho, jen nepřirozený vánek jí nadzvedával prostěradlo – nebyl to žádný chladivý, podzimní vítr, byl horký a vlhký jako by na ni dýchal drak. Na krku se jí začaly vytvářet korálky potu – tohle byla magie, ale ne dobrá.
„Eleno..“ Ten hlas se teď ozval přímo za ní a její jméno se jí zatřepetalo přímo u ucha. Otočila se a snažila se potlačit svůj strach, což se jí dost dobře nezdařilo, když se ocitla tváří v tvář muži, který vypadal jako by byl vyrobený z kamene. Jeho tvář byla popraskaná jako stará, vysušená cesta, jeho oči zářily tou nejjasnější a nejostřejší zelení jakou kdy viděla – byly nelidské – oči démona.
Chtěla zakřičet, ale nedokázala přes hrdlo dostat jediný zvuk. Pokusila se hnout, ale zdálo se, že její tělo najednou jako by zkamenělo, bylo těžké a neovladatelné. A ten démon se posadil na okraj její postele. Šedým, rozpraskaným prstem ji pohladil po tváři. Celá se roztřásla.
„Líbezná Eleno, líbí se ti můj dar?“
„D-dar?“
„Kouzelné pero – mocné pero pro mocnou čarodějku.“
„To – to je vaše?“ V krku měla sucho jako země v jeskyni – její sotva slyšitelná slova jí ubližovala pokaždé, když promluvila.
„Ne, má krásná čarodějko, je tvé.“
Prsty jí přejížděl po krku. Chtěla ho plácnout, uhodit, odpálkovat mu tu ruku pryč, ale zadní část krku, která byla v jednom ohni, ji varovala před černou magií, která z něj vyzařovala a ona se nemohla ani hnout. Sotva se dokázala otřást, ale další třes jí projel po páteři odshora až dolů.
Prst se mu zastavil na jejích vlnících se ňadrech a pak kroužil po okraji podprsenky. K jejímu zděšení se jí začala rozpalovat kůže tam, kde se jí dotknul a teplo se jí šířilo až mezi nohy.
Ne!
Její mozek se náhle rozpohyboval k akci a ona se plně zaměřila na požadovaný výsledek. Přinutila svůj krk ke spolupráci.“Saepio, saepio, saepio…“
Démon se zasmál. „Tvoje překážky vůči mně neplatí, Eleno – nemáš ani ponětí, kdo já jsem.“
„Saepio, saepio, saepio…“
Ne, obrana nefungovala, ale začalo se jí uvolňovat tělo, vracely se jí zpět smysly a ani krk už neměla tak moc vysušený…
Jeho ruka si proklestila cestu kolem jejího pasu.
„Ukážu ti, jak máš používat svůj nový dar.“ A pak byl najednou tváří těsně vedle té její a v uchu jí zněl jeho otravný šepot…“Chystám se vyplnit tebou svůj svět..“
Krk se jí opět vrátil do normálu a výkřik, který zůstal uvězněn uvnitř, se konečně vydral na povrch a otřásl zdmi démonova doupěte, dokonce až tak, že vše kolem ní zmizelo.

~*~

Karl nikdy nespal příliš tvrdě, ale nikdy ho ještě ze spánku nic tak rychle nevytrhlo jako tento ohlušující výkřik, který se ozval z Elenina pokoje.
Ve chvíli, kdy se vrhl ke dveřím a napůl běžel, napůl klopýtal chodbou, měl pocit jako by mu srdce vyskočilo až do krku. Ještě nikdy dříve ji neslyšel křičet, rozhodně ne tímto způsobem a opět si připadal přemožen samotnou její podstatou – jenže tentokrát to byl její strach, který cítil – a Elena se nikdy nebála.
Razil si cestu k jejímu pokoji, jen aby ji našel sedět na posteli, zamotanou do peřin, jak zběsile šermuje rukama do vzduchu.
„Eleno!“
Všimla si ho? Vypadala, jako když se na něco dívá…
„Eleno! Vzbuď se!“
Výraz její tváře ho téměř zmrazil na místě, kde stál, ale nakonec zvítězila jeho praktická povaha a on ji namísto toho popadl za ramena a třesením se ji snažil plně probudit. Vzal ji do náručí, vtiskl jí jemný polibek na čelo a hladil ji po zádech a tiše šeptal, „Eleno, miláčku, všechno je v pořádku. To jsem já – Karl.“
Byla celá rozpálená, kůži měla lepkavou potem, ale zamrkala.
Ano. Už jsme se k něčemu dopracovali.
„Eleno, už je to v pořádku… všechno je v pořádku.“
Houpal ji v náručí sem a tam.
„Probuď se zlato. Vzbuď se…“
Opět se jí zachvěla víčka a konečně otočila hlavu. „K-Karle?“
„Jo, to jsem já… jsi v pořádku?“
Vyděšeně se rozhlédla kolem sebe a pak se mu zhroutila do náručí s prudkým a rychlým oddechováním.
„Co se stalo?“
„Bylo… bylo tady něco…“
Podíval se k otevřenému oknu a zamračil se. Myslela tím, že tady někdo doopravdy byl?
Jako by mu četla myšlenky, zavrtěla hlavou. „Ne. Bylo to jako ve snu… ale nebyl to sen.“
Odmlčela se a vypadalo to, že neví, jak pokračovat.
„Chceš si o tom promluvit?“
„Já nevím. Já…“
Podívala se na něj – dívala se mu těma svýma oříškovýma očima přímo do očí. Až do teď ho ani nenapadlo, že se vlastně sakra objímají, aniž by toho na sobě měli nějak moc a přinutil se na tuto skutečnost moc nemyslet.
Po rtech jí přejel mírný úsměv. „Mám ráda tvoje oči – líbí se mi na nich, jak jsou modré…“ A pak se její úsměv vytratil a ona se otřásla a odvrátila pryč. Opět zvítězilo jeho praktické já a on využil té příležitosti k tomu, aby ji vymotal z přikrývek a uhladil je kolem ní – spíše kvůli sobě, než kvůli ní. Vděčně se na něj podívala.
„Byl to démon. Chci tím říct, byl tady, v tomhle pokoji nebo alespoň jeho stín. Pronikl do mých myšlenek, zatímco jsme spala.“
„Démon?“
Nic ohledně Eleny nebo jejího života ho nemohlo nijak zvlášť překvapit, nikdy v minulosti ale neslyšel, že by se zmiňovala o démonech, takže teď tím byl docela překvapen.
„Moc toho o nich nevím. Existují různé učebnice a materiály, ale moji učitelé se nikdy na svět démonů moc nesoustředili… hádám, že bych je měla raději trochu prozkoumat.“
„Démon? Nevím, co na to říct… jak víš, že to byl démon?“
„Instinkt, řekla bych… a vypadal tak trochu… démonicky. Ach, Bože…“
„Co?“
„To pero… říkal, že to je dárek pro mě.“
Oba se podívali na pero, ležící na nočním stolku.
„Ty mu věříš?“
Pokrčila rameny. „Nemám důvod mu nevěřit, chci říct… to pero se prostě jednoho dne objevilo, z ničeho nic.“
„Takže ty si myslíš, že ho nastražil tak, abys ho našla?“
„Předpokládám, že ano a měla bych raději rychle zjistit proč, protože si myslím, že to nebyla jen jednorázová návštěva. Karle? Karle – co to je?“
Karl ztuhnul a málem zapomněl dýchat. Hluboko uvnitř něj se otevřela temná jáma plná obav.
„Vždycky spíš s otevřeným notebookem?“
„Ano, je to tak pro mě jednodušší zapisovat si sny a postřehy, když napůl spím.“
„A napsala jsi tohle?“
Elena se znovu podívala na notebook a spatřila to, čeho si předtím evidentně nevšimla. Ze rtů jí unikl přidušený výkřik.


Poslední motor letadla vysadil a všichni cestující vykřikli ve chvíli, kdy se začalo propadat.

7 komentářů:

  1. Dekuji moc za preklad:)

    OdpovědětVymazat
  2. Jsem moc ráda ,že pokračujete v překladu a díky za další kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za skvělý překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Nádhera, díky za překlad!

    OdpovědětVymazat