úterý 29. října 2013

25. kapitola

Pak připluli jsme před vysoké valy,
jež obklopují město beznaděje,
a jejich hradby z ocele se zdály.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv VIII.

 „Nemůže být mrtvý.“ To jsem si opakovala stále dokola.
„Prostě nemůže. Mýlíš se. Jen proto, že jsi vládce Podsvětí neznamená, že víš úplně všechno. Mýlil jsi se, když jsi tvrdil, že jsou Fúrie nesmrtelné. Takže se můžeš mýlit i co se Alexe týče.“
„Fajn,“ řekl John a vypadal, jako by toužil do něčeho praštit. „Půjdeme dolů na pláž, najdeme ho a uvidíš, že mám pravdu ohledně -.“

„Ne.“ Nejspíš jsem začínala být hysterická. Nevím. Jen jsem měla pocit, že to nemůže být pravda. Když viděla Alexe na posledy, byl naživu. Stál tam jako solný sloup, protože jsem ho objala a řekla mu, jak moc ho mám ráda, příliš hrdý – nebo rozrušený – na to, aby mi řekl, že mě má taky rád.
Ale byl naživu. Nic z toho mi nedávalo smysl.
Jak by mohl být mrtvý?
To, co mi John neustále opakoval – že jsme se neměli vracet zpátky na zem a hledat Alexe – byl ještě větší nesmysl.
John přestal trvat na tom, že pokud se někdo vrátí zpět na Isla Huesos hledat Alexe, rozhodně to nebudu já. Vzdal i to věčné připomínání mi toho, co se stalo, když jsem se naposledy vrátila na Isla Huesos – totiž, že kamkoliv jsem se vrtla, tam se objevili Fúrie, které se mi snažily různými způsoby ublížit. V podstatě se vzdal říkání mi čehokoliv jiného, kromě přesvědčování o tom, že je Alex mrtvý.
„On mi volal. Ze všech lidí na světě volal mně, Johne. Já mu musím jít pomoct.“
„Pierce,“ řekl mi soucitně, ale v očích se mu odrážela tvrdá realita. „To nemá smysl. Je mrtvý.“
Zlostně jsem se na něj otočila. „Stejně tak jako jsem byla já. Ale moje máma mě z toho bazénu vytáhla a dala mi dýchání z úst do úst a záchranáři mi dali masáž srdce a já se vrátila zpět do života. Pamatuješ? Takže se se mnou přestaň hádat a vem mě za ním, dokud je čas.“
John se přestal hádat, vzal mě za ruku a jedna...dvě...tři...mrknutí.
Ocitli jsme se z jeho kryptě. Jenže jsme tam nebyli sami.
V tlumeném světle svítání se stěží daly rozeznat dvě siluety mužů, navlečených v čemsi, co vypadalo jako pirátské oblečení, kteří se krčili na podlaze krypty. Byli napůl v bezvědomí a svázáni čísi, co vypadalo jako zbytky jejich oblečení. Frank seděl vedle nich, natažené nohy zkřížené u kotníků, zády ke zdi a v rukou svíral poloprázdnou lahev rumu Kapitána Roba.
„Oh, ahoj,“ řekl a zamával nám, když nás uviděl.
„Vítejte na večírku.“
„Co se stalo?“ zeptal se John. Nezněl moc potěšeně.
„Přišel jsem sem, abych tu na vás počkal, jak jsme se domluvili a našel jsem je tady, jak na něco čekají.“ Frank vzal lahev šikovně za hrdlo, vyhodil ji do vzduchu, znovu ji chytil a opět hodil.
„Vypadalo to, že se vás chystají přepadnout až se s Pierce zase ukážete. I když najmout svalovce se neukázalo zrovna jako dobrá volba. Obvykle není zrovna nejlepším nápadem pít v práci...ale předpokládám, že už začali na festivalu a zjevně neviděli žádný důvod, proč v tom nepokračovat. Tak jsem jen nechal věcem volný průběh. Že jo, vy moji milí kamarádi?“ Frank do jednoho z chlapů v bezvědomí žďuchnul špičkou boty.
„Di pryč,“zamumlal muž a převrátil se na svém pohodlném lůžku z květů ponticiany a červených kelímků. „Na někoho tu čekáme.“
„Najdi si svou vlastní hrobku,“ řekl druhý. „My si už zabrali tuhle. Krásně s-suchá.“
„Podle mé zkušenosti, zkoušet soutěžit v pití s někým úplně cizím nikdy nedopadá dobře,“pokračoval Frank a mrkl na mě, „zvláště, když zmiňované popíjení tohohle bylo za bývalého kapitána běžnou denní rutinou, do které nás nutil. Pamatujete Kapitáne? Ach vzpomínky.“
Frank zvedl lahev. Teprve teď jsem si všimla, že na lahvi rumu Kapitána Roba je etiketa s obrázkem kapitána. Mírně se podobal Johnovi...tedy kdyby byl John starší, měl dlouhý knír a licousy a odporný škleb na tváři.
Až pak mě napadlo že: Kapitán Rob na etiketě rumu Kapitána Roba byl kapitán Robert Hayden.
Zajímalo by mě, který z Johnových předků obrátil tragédii otcova alkoholizmu na tak lukrativní byznys. John to zjevně nebyl.
Všimla jsem si, jak znechuceně se zatvářil.
„Pravděpodobně známí našeho starého kamaráda Mikea,“ řekl a podíval se dolů na ty dva opilce. !Pochybuji, že by dokázali přelézt hřbitovní zeď, v jejich stavu.“
Frank přikývl. „S těmi hroty nahoře určitě ne. Někdo je musel pustit dovnitř branou.“
„Stejně tak jako tu noc, kdy zavraždili Jade,“ řekl zamyšleně John. „Mike, pravděpodobně.“
Frank se rozzářil. „O tom jsem nepřemýšlel. Mohli bychom je pomučit, abychom to zjistili.“
John se na mě znepokojeně podíval. „Myslím, že bychom je tu měli prozatím nechat a jít...“
Ve skutečnosti jsem ho moc nevnímala. V prvé řadě jsem měla takový strach o Alexe, že jsem se v Johnově hrobce necítila nejlíp – jednomu a nebo dokonce oběma mužům zjevně nebylo špatně samo od sebe.
„Správně,“ řekl Frank, který mě pozoroval. „Jsou dobře a pevně spoutaní. Tedy, ne že by tedy jako mohli jít...“
Ulevilo se mi, když jsem viděla, že řetězy kolem mříže na Johnově hrobce zůstali stále ještě rozbité. Bylo jasné, že právě díky tomu se tito dva chlápci, posedlí Fúriemi dostaly dovnitř.Aniž bych tentokrát čekala na Johna, až mi otevře, zatlačila jsem na branku, vyšla ven z hrobky na cestu vinoucí se hřbitovem a ulevilo se mi, hned jak jsem se zase nadechla čerstvého vzduchu.
Přestalo pršet. Vycházející slunce si statečně propalovalo cestu rychle se ženoucími mraky a barvilo východní oblohu do úžasných oranžových, rudých a levandulových pruhů. Což bylo fajn, protože to znamenalo, že si nebudeme muset svítit, abychom viděli – ve městě a kolem hřbitova začali zhasínat pouliční lampy, ve snaze bojovat proti, jak to pro noviny nazval policejní inspektor, „teenagerskému vandalizmu“.
Někteří z nás ale věděli, že vandalové s tímhle nemají co do činění a zhasnutí světel na ulicích situaci rozhodně nezlepší.
„- celou cestu ke dveřím,“slyšela jsem, jak za mnou říká Frank, zatímco jsem se rychle rozeběhla po štěrkové cestě. „Vrátil jsem mu telefon a klíče, přesně tak, jak jste mi řekl a pak jsme počkali, dokud nezašel dovnitř. Sledovali jsme ho.“
„Já ti věřím,“odpověděl klidně John.“Co to jeho auto?“
Věděla jsem, o čem to mluví. O Alexovi. Frank se bránil, že splnil úkol, který mu byl svěřen a odvedl Alexe v pořádku domů.
Byla jsem si naprosto jistá, že se dostal bezpečně domů, ale pak se zase vyplížil ven. Proč? Proč mě neposlechl? Proč neposlechl Kaylu?
Srdce mi prudce tlouklo, jako králíkovi, zatímco jsme se přibližovali k Rectorovic hrobce, která byla snadno viditelná uprostřed všech těch hrobů kolem nás, protože byla tou největší na celém hřbitově. Měla dvě patra do výšky a celá byla vyrobena výhradně z leštěného mramoru a kolem ní byl malý plůtek z řetězu zavěšeného v kruzích, stejně tak jako to bývá v muzeích a který varuje návštěvníky, aby se nedotýkali vystavených exponátů.
Za řetězem byl zastřižený trávník, který byl pravděpodobně jediným takovým trávníkem na celém Isla Huesos. Tropické podnebí, jak mojí mámě vysvětlil zahradní architekt, je pro udržovaný trávník naprosto nevhodné. Rectorovi museli podplatit štěstěnu, aby jim takový trávník vydržel.
„- ať už se sem dostal jakkoliv, určitě sem nedojel,“ říkal Frank. „Vrazil jsem mu do každé z pneumatik nůž, který mám schovaný v botě-“
Jenže Alex nepotřeboval auto k tomu, aby se dostal na hřbitov. Dům mé matky byl odsud vzdálený jen pár bloků a babiččin dům, kde bydlel Alex, byl ještě blíž. Nejspíš to vzal pěšky.
„- nechtěla jít domů.“ Frankův hlas ke mně přinesl silný poryv větru, který mával korunami palem na námi a v pravidelných intervalech se proháněl mezi hroby a plačícími anděly.
„Cože?“ zeptal se ostře John.
„Ona nechtěla,“ řekl Frank. Znělo to jako by se bránil. „Vždyť víte, jaké dneska holky jsou. Dělají si, co se jim zlíbí. Nechtělo se jí domů. Říkala, že ještě není tak pozdě a že chce být ještě venku.“
„Tak kde tedy je?“ zeptal se zděšeně John.
„To já nevím. Jen mě tady vysadila. Nevím, kam šla potom -.“
„Vysadila tě tady?“
Uvědomila jsem si, že to mluví o Kayle. To mě zas tak moc neděsilo. Jestli se o sebe někdo umí postarat, tak je to Kayla. To Alex byl tím, o koho jsem se bála.
Neříkal mi strýček Chris právě tohle? Oči se mi zalily slzami, když jsem si vzpomněla na rozhovor, který jsme spolu vedli na příjezdové cestě. Říkal, že o mě strach nikdy neměl.
Měla jsem se postarat o Alexe, protože on byl tím, o koho se strýček Chris vždycky tak bál. A teď jsem ho nechala ve štychu.
Dříve než dveře hrobky jsem si všimla těch ptáků.
Byli to přesně ti samí, které jsem viděla kroužit v Podsvětí, černí, desítky jich kroužilo vysoko ve vzduchu přímo nad Rectorovic hrobkou. Byli tišší jako smrt.
„Ach Bože,“ rozeběhla jsem se.
John se dostal ke dveřím jako první. Byla tam branka, stejně tak jako na té jako hrobce. Ale ta Rectorovic nebyla z krouceného, tepaného železa, ozdobná a celá zrezivělá a nebyla uzamčená zámkem na kolo. Ta jejich byla z těžké, černé oceli, moderní a nová jako dveře do vězeňské cely, se zámkem zabudovaným uvnitř.
Vrhla jsem se na ni, uchopila ji oběma rukama a v panice s ní začala cloumat.
Ani se nehnula, samozřejmě.
„To je v pohodě,“ řekl mi konejšivě John. „Pierce, to je dobré, otevřu ji.“
„Jak?“ v mém hlase zazněl hysterický podtón.
„Jak?“
„Ustup,“ řekl a odtáhl mě směrem k Frankovi, který mi položil konejšivě ruce na ramena a odvedl mě kousek stranou.
Pak John udělal něco, co mě naprosto ohromilo...i když by vlastně ani nemělo, po tom všem, co už jsem zažila od té doby co jsem s ním a co jsem ho už viděla dělat. Otočil se a pak rozkopl, stejně tak jako tu hřbitovní bránu, tehdy té příšerné noci, kdy jsme se spolu nepohodli a on zahodil můj diamant pryč, tu silnou, železnou branku, což způsobilo takový hluk, že jsem si musela zakrýt uši a rozhlížela se ustaraně všude kolem, abych se přesvědčila, že to nikoho neprobudilo.
Samozřejmě, že nikoho nevzbudil. Nacházeli jsme se uprostřed devatenácti akrů pokrytých hroby. Nebyl tu nikdo, kdo by se mohl probudit...kromě mrtvých.
Brána se rozlétla.
John vešel dovnitř a já ho následovala s divoce bušícím srdcem. Stěny hrobky byli vystavěny do pohřebních oblouků, poskládaných jeden na druhém a pod každým byl lesklý, mosazný štítek počínaje od shora Williamem Rectorem a jeho ženou, pak jejich synové s manželkami, pak jejich děti a vnoučata a tak dále, navršené na sobě po šesti. Rectorovi byli zjevně velmi zruční, co se výroby potomstva týče, stejně tak jako v zakládání úspěšných podniků. Čím více se klenby blížily k úrovni očí, tím byla data čerstvější, až nakonec přišel poslední tucet, kde byli štítky prázdné.
Ve středu hrobky bylo propracované, velké ohniště, ve kterém hořel věčný oheň, napájený čerstvým vzduchem...tahle stavba neměla střechu. Před živly chránila tančící plameny měděná stříška. Na ní byla příšerně ošklivá, bronzová socha v moderním stylu. Socha znázorňovala pár, oblečený v tógách, držící se v objetí. V rukou drželi jeden kousek ovoce. Nebyla jsem si moc jistá, protože realizmus zjevně nebyl autorova specializace, ale připomínalo mi to granátové jablko.
„Dobrý Bože,“ řekl Frank, který vešel až po nás, když spatřil sochu.“Rectorovi jsou na tom ještě hůř, než jsme si vůbec mysleli. Nikdy předtím jsem si nepřál být slepý jako Graves, ale teď bych si to snad i přál, protože pak už bych se na tohle nikdy víc nemusel dívat.“
„Franku,“ řekl John a pohledem ulpíval na mě. „Buď zticha.“
„Co to tu ale dělají?“ Chtěl vědět Frank. „Pořádají pikniky s mrtvými příbuznými a obdivují své příšerné umění?“
Ignorovala jsem Franka a zůstala stát před všemi těmi klenbami, ruce sevřené v pěst. Měla jsem potíže s dýcháním. Cítila jsem jako by se na mě ty sochy dívali … usmívali se na mě. „Ve které z nich je Alex?“ Zeptala jsem se.
„Jak bychom to asi tak mohli vědět?“
John stál po mém boku a společně se mnou pročítal štítky. „Bude v jedné z těch prázdných.“
Srdce mi poskočilo v hrudi. „Jasně, že jo.“ Kdyby ho nacpali do rakve s mrtvolou – nechtělo se mi o tom ani přemýšlet. „Je jich tu ale tolik prázdných...“
Rozčilovalo mě, jak Hope klovala do čehosi na kamenné podlaze...čehosi, co zjevně nebylo jedlé, protože to mělo nepřirozený odstín červené a ani to nemělo tvar květu z poinciany.
„Hope,“ okřikla jsem jí. „Nech toho.“
Samozřejmě, že toho nenechala. Vzhlédla, když jsem se přiblížila, abych jí to vzala, ať už to bylo cokoliv, jako by byla rozzlobená, že ji ruším od jídla a začala klovat jinde. Sklonila jsem se,abych prozkoumala, co se to snažila sezobnout.
Byla to dlouhá, tenká, červená stužka...přesně taková, která by mohla spadnout z pom-pomu někoho, oblečeného jako roztleskávačka a pak se mohla přilepit na podrážku boty jejího přítele.
Přímo před stužkou byla přízemní klenba.
A měla prázdný štítek.
„Tahle,“ řekla jsem Johnovi a ukázala na ni.“Tahle to je.“
Bez zaváhání otevřel dveře podzemní hrobky i když byly zavřené.
Uvnitř byla rakev. Proč by měla být rakev v hrobce s prázdným štítkem?
Stála jsem tam se srdcem v krku a John s Frankem přispěchali, aby ji vytáhli ven. Nebyla to žádná podomácku vyrobená, čtyři krát osm dlouhá rakev z překližky pomalovaná školními barvami IHHS. Byla to skutečná rakev, etue, opravdová, z lesklého, černého laku, ve velikosti muže...a neprodyšně uzavřená.
Zalapala jsem po dechu. Nebyl nedávno v Sethově rodině pohřben nějaký příbuzný? Možná, že ještě nestihli vyrobit štítek. Nemýlíme se? Nerušíme teď poslední místo odpočinku dědečka Setha Rectora?
Ale na to už bylo příliš pozdě. Protože když už se jim konečně podařilo vytáhnout rakev z hrobky, Frankovi jeho konec omylem vyklouzl z rukou. Rakev spadla a víko odskočilo. Ozval se syčivý zvuk dekomprese...
Ach ne, šeptal ve mně můj vnitřní hlas. Ach ne, ach ne.
Pak ten někdo, kdo se pokoušel posadit se uvnitř, aby se tak mohl opřít o víko a sát čerstvý vzduch kolem rakve, přistál na zádech na tvrdé, kamenné zemi hrobky, tmavé vlasy mu trčely na hlavě do všech stran ve zpocených trsech. Oči měl zavřeně.
Byl to Alex.

A byl mrtvý.

9 komentářů:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Dekuji moc za preklad:)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Ou... Moc děkuji za překlad! :-) ;-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  6. Oh to snáď nie.Ďakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji mockrát za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat