neděle 27. října 2013

24. kapitola

Já s ním šel. Jen jsme vykročili znova,
už zazněl vody hukot rozpoutaný,
že nebylo tam rozuměti slova.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv XVI.


Otevřela jsem oči. Stejně jako předtím mi trvalo několik sekund, než jsem si uvědomila, proč je to světlo, pronikající skrze záclony ke mně do pokoje, tak neznámé. Bylo to tím, že tohle nebyl můj pokoj.
Pro tentokrát, když jsem otočila hlavu a uviděla, v posteli, vedle sebe kluka, jsem nezačala vyšilovat…tedy alespoň do té doby, dokud jsem si nevšimla, co to čte za knihu.

Posadila jsem se…příliš rychle. Znova jsem si lehla na polštář a položila si ruku přes oči.
„Bolí tě hlava?“ Zeptal se John. Znělo to starostlivě, nicméně z tónu jeho hlasu zaznívalo ještě cosi… jiného. Nedokázala jsem určit, co to je.
Přikývla jsem. Nebolela mě přímo hlava. Vlastně jsem se vyspala beze snů a překvapivě dobře.
Měla jsem ale pocit, že mě hlava začne bolet poměrně brzo, hned jak se začneme bavit o té knize, kterou držel v rukou.
„Tady,“řekl a já se mezi prsty podívala, co mi to nabízí.
Šálek s podšálkem. Posadila jsem se, tentokrát pomaleji.
V šálku byl horký čaj s mlékem. Vzala jsem si jej od něj, napila se a obezřetně ho pozorovala.
„Jak ti je?“ Zeptal se mě.
„Prima,“ odpověděla jsem. Všimla jsem si, že už se stačil i osporchovat. Měl vlhké vlasy. Měl na sobě čisté tričko a džíny. Dokonce se už i obul.
Já, naopak, stále ještě trčela ve svých bílých šatech, které rozhodně nebyly určené ke spaní a teď byli řádně pomačkané. Každopádně měl přede mnou výrazný náskok.
Doufaje, že změním téma z knihy, o které bylo jasné, že bude chtít hovořit – a bylo mi jasné, že k tomuto rozhovoru bude muset dojít. Jen jsem nebyla připravená ho absolvovat ještě před snídaní – zeptala jsem se tedy až příliš veselým hlasem, „Vyrážíš třídit mrtvé?“
„Jde tam Frank,“ řekl.
„Ach,“ řekla jsem. Na Franka jsem úplně zapomněla.“No, pozdravuj ho ode mě. Doufám, že se s Kaylou dobře bavil.“
Zvedl knihu. Sakryš.
„Odkud to máš?“ zeptal se mě hlasem tvrdým jako skála.
„Odkud to mám?“ odpověděla jsem. Vždycky bylo lepší přejít do útoku než se bránit. „Myslím, že byla v mém batohu, což jhe můj osobní majetek a ty jsi ji tam odsud vyndal. Měl bys vědět mnohem lépe než -.“
„Předpokládám, že společné soužití znamená, že co je mé je tvé a naopak, podle toho, jak jsi mi včera ty prohrabala veškerý můj osobní majetek, zatímco jsem pracoval. A nebo to v první řadě neznamená to, že jsi právě díky tomu našla svůj batoh?“ zeptal se mě.
Upila jsem z šálku, zatímco jsem uvažovala, jak odpovědět. Tímhle mě dostal.
„Dal mi ji pan Smith,“ řekla jsem poté, co jsem se rozhodla, že bude nejlepší jít s pravdou ven.
„Pan Smith,“ řekl a zamračil se. „Mohlo mi to dojít.“
„Ano,“ řekla jsem.“To mohlo. Co to mělo včera znamenat s tím Patrickem a granátovými jablky?“
Pobledl. „Myslel jsem, že to víš,“ řekl.
„Samozřejmě, že ne,“ řekla jsem. „Přemístil jsi nás dřív, než jsem to stačila zjistit.“
„Včera v noci jsi říkala“ - vzal si ode mne šálek čaje, vypil celý obsah jedním hltem jako by se potřeboval posilnit a pak ho odložil stranou - „že rozumíš tomu, jaké to může mít následky.“
„Z minulé noci žádné následky být nemohou,“ řekla jsem. „Na místě, kde přežívá smrt se nic živého narodit nemůže. Bavila jsem se o tom s panem Smithem.“
„Ty jsi měla na mysli tohle?“ Ještě více zbledl.
„No, jasně. Co sis myslel?“
Otevřel ústa, ale žádný zvuk z nich nevyšel. Pohledem stále ještě ulpíval na knize. Vypadal jako by mu dal někdo pěstí do břicha.
„Johne.“ Zmocnila se mě úzkost z toho, jak se tvářil i jak mlčel, poklekla jsem k němu. „Jaké následky jsi tím myslel ty? A co tím měl Patrick na mysli, když říkal, že můžu jíst, co se mi zlíbí? Když jsem ti včera říkala úplně to samé, říkal jsi, že jsem byla -.“
Všimla jsem si, že se mu do tváře vrátilo trochu barvy a uvědomila jsem si něco úžasného: On se červenal. „Já vím,“ přerušil mě. „Já vím, co jsem včera říkal. Nechtěl jsem ale, aby sis myslela, že budeš moci odejít, když...no, když to s námi nedopadne dobře. Jediné, co jsem od tebe chtěl bylo, abys mi dala šanci. Myslel jsem si, že když budeš mít pocit, že tu musíš zůstat, protože tomu tak chce Vyšší moc, pak mi ji dáš. Tak strašně moc jsem chtěl, abys tu zůstala. Lhal jsem.“ Podíval se na knihu, kterou držel v rukou. „Až teď si uvědomuji, jak špatné to bylo. Jenže ještě neuběhlo ani čtyřiadvacet hodin a ty už jsi chtěla odejít -“
„Chtěla jsem, aby to všechno šlo mým vlastním tempem,“připomněla jsem mu.“Nechtěla jsem odejít. To není to samé, Johne.“
„Pochopil jsem to,“ řekl. Zvedl ke mně zmučený pohled. „Teď. A omlouvám se. Pokud to něco znamená, vážně jsem si myslel, že to víš. A cítil jsem se zle, kvůli tomu, že jsem ti lhal. Tolikrát jsem ti to chtěl říct. Ale já jen...nemohl jsem. A když jsme pak přišli k vám domů a já viděl, jak moc ti máma chybí a jak moc bys tam chtěla zůstat, já téměř...já...když k tomu ale už mělo dojít, nedokázal jsem tě nechat jít. Byl jsem skoro rád, že se tam ukázala tvoje babička,“ dodal s náznakem té jeho staré, divoké zuřivosti. „Dalo mi to dobrý důvod k tomu, abych tě vzal zase tam odsud pryč.“
Věděla jsem, že bych teď na něj měla být naštvaná...a částečně jsem i byla.
Jenže na druhou stranu se mi strašně moc chtělo začít smát té jeho mužské zabedněnosti a měla jsem co dělat, abych se udržela, protože smích mi nepřišel jako odpovídající reakce.
„Odpouštím ti,“ řekla jsem vážně. „Pro tentokrát. Nemůžu ale uvěřit tomu, že jsi mohl udělat něco tak hrozného. Už to nikdy nedělej. Upřímně řečeno, čekala bych lepší chování od Vládce mrtvých. Zvláště, když už jsem ti tolikrát říkala, že jsi to ty, koho chci a nezáleží na tom, kde jsi.“
Z tváře se mu pomalu vytrácel výraz zbitého štěněte. Nyní se mu tvář rozsvítila nadějí.
„Johne,“ řekla jsem a pohladila ho po tváři. „Nepotřebuji žádná hloupá pravidla na to, abych s tebou zůstávala a zkoušela, jak nám to spolu bude klapat. Vždycky jsem to všechno dělala jen proto, že tě miluji.“
Docela mě rozesmutnilo, když se zatvářil, jako by pro něj tohle prohlášení byla nějaká novinka.
„To myslíš vážně?“zeptal se a chytil mě za ruku s dychtivě rozzářenýma očima.
„Samozřejmě, že ano,“ usmála jsem se.
„Dobře.“ Pozvedl Historii Ostrova Kostí.
„Takže, četla jsi to?“
Spustila jsem ruku, položenou na jeho tváři. Ačkoli jsme právě sdíleli významný okamžik našeho vztahu, nebylo mi zjevně přáno uniknout před konfrontací s tou hloupou knihou.
„Jen část,“ přiznala jsem. „Tu část o Liberty.“
Trhl sebou jako bych mu dala ránu. Světýlka v jeho očích odumřela.
„Takže,“ řekl. „Už znáš pravdu o tom muži, kterého jsem zabil. Byl to můj otec.“
Opět mu z tváří zmizela veškerá barva. Pod jeho očima byli temné stíny, kterých jsem si předtím nevšimla a měl pevně sevřené rty.
„Ano,“ řekla jsem a musela to slovo ze sebe doslova vymáčknout.
„Myslím, že chápeš, proč jsem o tom nechtěl mluvit,“ řekl se sklopenýma očima. „Je to zavrženíhodné. Ty jsi to celou tu dobu věděla?“
Pokrčila jsem rameny. „Že to byl tvůj otec? To vím od včerejška. Vždycky jsem ale věděla, že jsi k tomu musel mít nějaký důvod. Říkal jsi, že to bylo monstrum. Říkal jsi to o celé své rodině.“ Dívala jsem se na titulní stránku knihy. „Kromě své matky.“
„Nenáviděl jsem ho za to, jak se k ní choval,“řekl John. „Pamatuji si, že byla šťastná jen ve chvíli, kdy byl on na moři a to jsem byl ještě velmi malý. Když jsem vyrostl, zničil i tohle tím, že mě tahal s sebou na ty svoje výpravy, takže jsem ji skoro neviděl. Byla jeho druhou manželkou. Tu první přivedl brzy do hrobu tím svým“- s rozpaky se na mě podíval a řekl - „záletnictvím a opilstvím.“
Myslím, že by vybral mnohem méně zdvořilá slova, kdyby mluvil s mužem.
„Ach,“ řekla jsem tiše. Věděla jsem, že moje rodina není dokonalá, ale až teď jsem si uvědomila, jaké mám štěstí, že je mám.... bez ohledu na babičku.
„Synové, které měl e svou první ženou,“ pokračoval John, „nebyli o nic lepší než on. Byl jsem jediným synem, který pracoval ve firmě Hayden a synové, ačkoliv jsem měl tři starší bratry. Můj otec jim nikdy nedovolil pracovat v rodinné firmě. Ukázalo se, že příliš vynikají v utrácení všeho co vlastnili – za ženy a karban. Uvědomil jsem si, že se o mou mámu musí někdo postarat, pokud nechci, aby skončila v chudobinci. Nevypadalo to tam jako teď, byla to příšerná místa, kam se posílali lidé, především ženy a děti, které se samy nedokázaly o sebe postarat. Liberty zůstala jedinou lodí, kterou se mému otci podařilo zachránit před věřiteli mých bratří. Pochopila jsi z toho alespoň něco, Pierce?“
Přikývla jsem a ztěžka polkla tu hroudu, která se mi začala tvořit v krku. Když on vypadal tak zahanben.
„Ani jsem si neuvědomil, že převážíme Persefonin diamant“ - pohladil ho prstem a já se zachvěla, když je jeho kůže setkala s tou mou - „dokud mi ho otec neukázal, když už jsme mířili do Havany. Jeden z mých bratří ho vyhrál v kartách a našel pro něj kupce na Isla Huesos. Velmi pohodlné, když jsme to mohli sfouknout rovnou cestou zpátky do Anglie. Ten plán se mi nelíbil, ale nemohl jsem s tím už nic dělat, když jsme byli na moři. Věděl jsem, že je ten náhrdelník nejspíš kradený, ale neměl jsem tušení odkud a ani jakou by mohl mít hodnotu. Rozhodně jsem nevěděl, že byl...“ Odmlčel se.
„Prokletý?“ Pomohla jsem mu chraplavým hlasem, plným zadržovaných slz.
„Není prokletý,“ řekl rozvážně John a upravil mi řetízek kolem krku. „Dokud ho máš na krku. Je požehnaný. Nebyl, dokud jsem na na půli cesty mezi Havanou a Isla Huesos nezjistil, že můj otec vymyslel svůj vlastní malý plán s Williamem Rectorem -“
Vykulila jsem při vyslovení toho jména oči překvapením.
„Ano,“ řekl zachmuřeně John. „Ze známé Rectorovic rodiny. Můj otec se obrátil na Rectora a souhlasil s tím, že záměrně zničí Liberty na útesech -“
To jsem nepochopila. „Zničit svou vlastní loď? Proč?“
„Stávalo se to,“ řekl John hořce. „Nebylo to časté, ale kolovaly pověsti. Kapitáni zničili svou vlastní loď a pak předstírali, že to byla nehoda, poté si rozdělili odměnu za záchranu – mohli si tak za jedinou noc vydělat tisíckrát více než za dlouhá léta na moři. Zinscenovali tzv. nehodu s předem dohodnutými ´záchranáři´. Velice často na to nikdy nikdo nepřišel.“
„Něco jako pojišťovací podvod,“řekla jsem.
John přikývl. „Můj otec byl až po uši v dluzích. Liberty byla nová a dobrá loď. Mohla dobře narazit trupem a přežila by to. Jenže nejdůležitější bylo, aby mohl shrábnout Persefonin diamant a prohlásit, že se ztratil na moři. Nikdo by nepoznal rozdíl, ani můj bratr a ani kupující.“
„Ukradl ho vlastnímu synovi? Ach Johne.“Srdce mi zběsile tlouklo.
„Zavrtěl hlavou.“Ne, Pierce,“ řekl.“Ten náhrdelník nebyl důvod, kvůli kterému jsme se bili...nebo proč zemřel. Nic z toho mě nezajímalo. Můj otec mohl vzít náhrdelník a zmizet a já bych bych mu ještě popřál hodně štěstí. Důvodem byla ta skutečnost, že chtěl ohrozit loď i s její celou posádkou jen kvůli několika extra pytlům s tisíci dolarů...a to jsem nemohl dovolit. Na té lodi byl i Henry, Pierce. Malý Henry a tři desítky dalších mužů, včetně Franka a pana Gravese a pana Liu. Co kdyby se jim něco stalo? Co kdyby se něco zvrtlo? Snažit se nacpat loď mezi skály nebyl nikdy dobrý nápad, ale byl říjen … a říjen není dobrý měsíc na průjezd tímhle průlivem. Tyhle vody jsou zrádné, neustále se měnící díky dlouhému, horkému létu. Bouřky se tu objevují znenadání a jako by odnikud.“
Vzpomněla jsem si na svůj sen. Bouře přišla z ničeho nic ...a John se v ní navždy ztratil.
„Prosil jsem svého otce, aby to nedělal. Znal jsem Rectora. Jednou z mála povinností záchranářů bylo, že musí nejprve zachránit posádku a až potom náklad. Ale Rector by raději nechal celou posádku utopit než aby přišel o jediný balík bavlny a to zvláště v případě, když byla jejich cena hodně vysoko. Nezáleželo mu na tom, co by se mohlo stát, kdyby se u soudu prokázalo, že se s Hayden a synové domluvil na tom, že potopí svůj vlastní náklad. Že by totiž tohle podnikání mohlo být navždy zničeno. V otcových očích jsem ale spatřil jen záblesk.“
Johnův vlastní pohled ztvrdl při vzpomínání na minulost.“A tak jsme bojovali. Došlo k násilí, tak jako vždycky, protože to byl opilec. Ale tentokrát, poprvé, jsem se bránil...a on prohrál. Ukázalo se ale, že většina posádky byla stejně chamtivá jako můj otec – což dávalo smysl, když si je najal on – a chtěli pokračovat v té záchranářské akci. A zbytek už znáš.“
„Liberty ale nebyla zničena,“ řekla jsem. „Dostala se do přístavu.“
„Protože když se rozpoutala bouře, byl na palubě jen jediný muž, který byl dostatečně dobrý navigátor, aby ji dokázal dostat do přístavu, aniž by byla zabita více jak polovina mužů na palubě.“ Smutně se usmál.“A oni ho hodili přes palubu. Muži, kteří se i přes to rozhodli pro zachraňovací akci.“
„Johne, je mi to moc líto,“ řekla jsem. „Nedivím se, že tak nenávidíš Rectorovi.“
„Jsou jako supi,“ řekl a z tváře mu zmizel úsměv. „Vždycky se přiživují na těch slabších a bezmocných, a využívají tak toho, že oni sami si pomoci nemohou. Můj otec a William Rector byli nenávistní muži, kteří byli slepí vůči potřebám jiných, ale jejich vlastní -.“
Byl přerušen tlumením vyzváněním. Znělo to jako zvonění mobilního telefonu.
„Co to bylo?“Zeptala jsem se.
„Nevím,“řekl John a vypadal stejně zmatený jako já. Zvonění se ozvalo znovu, stejně naléhavě.
„Vypadá to, jako by to vycházelo z...“
Sklonil se a našel na podlaze můj batoh. Zvedl ho na postel. Znovu se ozvalo zazvonění, tentokrát mnohem blíže.
„To je můj mobil,“ řekla jsem konečně, když jsem rozpoznala to zvonění. Popadla jsem batoh a začala se v něm hrabat.
„Pierce,“ řekl John. „Není mož-.“
Telefon jsem vytáhla ve chvíli, kdy zazvonil počtvrté. „Ano,“ řekla jsem podrážděně. „Je to možné, pokud jsi královnou Podsvětí. Mám zvláštní výhody. Do teď sis nevšiml?“ Na displeji bylo napsáno neznámý volající. Zmáčkla jsem zelené tlačítko OK. „Halo?“
Ten volající nebyl neznámý. Alespoň ne pro mě. Byl to můj bratranec Alex. Okamžitě jsem poznala jeho hlas.
„Pierce,“řekl.“Pierce?“
Nebylo nic divného na tom, že bylo spojení tak strašné...plné statické elektřiny a tak vzdálené, že bylo sotva co slyšet.
Jen mi nebylo jasné, proč zní, jako by nemohl popadnout dech.
„Alexi?“Ucpala jsem si druhé ucho prstem, abych ho vůbec slyšela. Hope si právě tento okamžik vybrala k tomu, aby přelétla místnost a dosedla na posteli, přes kterou se pak dokolébala až k mým bosým nohám, kde se usadila a začala velmi hlasitě vrkat. Ignorovala jsem ji.
„Alexi, hrozně špatně tě slyším. Můžeš mluvit víc nahlas? Kde jsi?“
„Pierce,“ řekl Alex tím samým strašidelným hlasem jako by mluvil z hrobu. „Já-“ Slyšela jsem jen praskání statické elektřiny. „- něco tak hloupého. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím.“
„Počkej,“ řekla jsem. Zpanikařeně jsem se podívala na Johna. „Kde jsi? Zníš strašně. Myslela jsem, že tě Frank s Kaylou vzali domů.“
John už držel v ruce svůj tablet, který vylovil z kapsy. Prsty mu nad ním přímo létali. Neměla jsem ponětí, co to dělá. Byla jsem si jistá, že ho používá jen k hledání jmen mrtvých nebo v Johnově případě, kontrola mé maličkosti na zemi. Ale možná, že psal Frankovi.
„Není tu vzduch Pierce,“řekl Alex. Řekla bych, že brečel. „Musíš přijít, rychle...nevolej policajty, protože si myslím, že jsou v tom namočení a pokud zavoláš mému tátovi, jen se zase dostane do ...“
Cítila jsem, jak mi naskakuje husí kůže.
„Alexi,“ řekla jsem a už slézala z postele a rozhlížela se po botách. „Musíš se dostat ven. Co se stalo? Ty jsi šel znovu ven? Šel jsi hledat tu rakev? Protože oni ji stále ještě nedokončili.“
„Tuhle rakev ne,“ řekl Alex. Jeho hlas zněl stále tišeji. Další slova zněla jako by mluvil ze záhrobí...až na to, že to já byla ta, kdo byl na druhé straně. „Já na to přišel...vím, kde to všechno skrývají.“
A pak všechno ztichlo. Volání se přerušilo.
„Skrývají co? Alexi?“ Vykřikla jsem a tiskla si telefon k uchu tak, až to bolelo. „Alexi?“
Otočila jsem se k Johnovi a v panice mu podávala telefon. „Je pryč. Má potíže a je pryč.“
John ke mně mlčky otočil svůj tablet. Na displeji byl ten samý obrázek jaký byl na mém telefonu předtím: Alex, uzavřený uvnitř něčeho, co vypadalo jako rakev.
„Proč tam vidíš tohle?“Zeptala jsem se a uklouzla po botách.
„Pierce,“ řekl zasmušile. „Ty víš, proč to vidím. Vzpomeň si, kdo jsem.“
Sevřela mě chladná hrůza. „Je mrtvý? Nemůže být. Myslela jsem, že jsme ho zachránili.“
„To já taky,“ řekl John a mračil se tak až mi srdce udělalo dvakrát salto vzad. „Ale teď mi to říká, že je na hřbitově.“
„Na hřbitově?“Vybuchla jsem. „Co by dělal na hřbitově? Myslela jsem, že ho Frank s Kaylou vzali domů.“
„To udělali,“ řekl a sledoval displej.
„Musel jít znovu ven, Pierce-.“
„Cože?“ Srdce se mi rozběhlo dvou násobnou rychlostí. „No tak Johne, musíme jít. Kde přesně je?“
John vypnul tablet, schoval ho, ale stále ještě se na mě nepodíval. „Je uvnitř Rectorova mauzolea.“
„Uvnitř?“ Nic z toho mi nedávalo smysl. „To je nesmysl. Co by tam dělal?“
„Nevím,“ řekl John. Nakonec se na mě podíval a já v jeho očích zahlédla lítost. „Ale Pierce. Obávám se, že už je příliš pozdě. Už je mrtvý.“


9 komentářů:

  1. Děkuju moc za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad.No super,už sa neviem dočkať pokračovania.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad! ;-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad. Už se nemůžu dočkat další kapitoly. :-)

    OdpovědětVymazat