neděle 20. října 2013

23. kapitola

(Když četli jsme, jak úsvěv milostnice)
..z úst sladkých slíbal ve vášnivém chvění,
on, jenž se ode mne teď nehne více,
rty políbil mi v němém rozechvění.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv V.


Jakmile jsem opět otevřela oči, nacházeli jsme se na úplně jiném nádvoří…na tom, kde jsem našla schovávajícího se Henryho, a přišlo mi, jako by to byla věčnost, kdy se tak stalo.
Zatímco na zemi uběhlo tolik času, v říši mrtvých to vypadalo, jako by se vůbec nic nezměnilo. Vypadalo to, že čas v Podsvětí neběží stejně rychle jako ten na zemi. Našedlé, růžové světlo, ve kterém se koupal Johnův svět koupal, se mírně změnilo na levandulovou. Obrysy dívky z mramoru, která se nacházela ve středu fontány na nádvoří, byli stále stejně dobře viditelné.
Oheň, jasně hořící v krbu, který se nacházel v Johnově ložnici, vyzařoval stále stejně teplé, žluté světlo, které se stále stejně odráželo od běloskvoucích záclon, povlávajících v obloucích přesně tak, jako když jsme odsud odcházeli. Vypadalo to, jako by se tu vůbec nic nezměnilo.
Dokud jsem koutkem oka nezahlédla jakýsi pohyb a když jsem vzhlédla, spatřila jsem ptáky.
Byli jich tam desítky – možná stovky – kroužíc stále kolem a kolem dokola a jejich křídla zářila na pozadí stropu jeskyně nelítostnou černí. Nelétali v útvaru, jen tak kroužili, způsobem, jako krouží supi, když zahlédnou svou umírající kořist.
Jenže tihle ptáci nevydávali jediný zvuk. Vypadalo to, že krouží kolem ostrova, přes jezero a dolů na pláž, kde byli tříděni mrtví.
Jak jsem se uviděla, zalapala jsem po dechu i přesto jak moc jsem ještě byla zmatená z toho, jak rychle jsme se přesunuli z toho mého světa do toho Johnova. Zapomněla jsem i na své rozhořčení na Johna za to, že tak učinil uprostřed docela zajímavého rozhovoru.
„Podívej,“ vykřikla jsem a ukázala na ptáky. Hope byla jediným ptákem jakého jsem kdy v Podsvětí viděla.
K mé velké ůlevě jsem si všimla, že těm zlověstným ptákům Hope nestojí ani za pohled. Ona sama se usadila na vrcholku fontány a byla zaneprázdněna péčí o sebe po tak dlouhé cestě.
Proč to dělají?“ Zeptala jsem se na to jejich kroužení.“Co to znamená?“
„Že jsme byli pryč příliš dlouho,“ řekl pan Liu a vykročil s nepřátelským výrazem opačným směrem od oblouků k velké, dřevěné bráně. „Henry, pojď. Máme tu práci, která je třeba udělat.“
„Deky,“ řekl s povzdechem Henry. „Budu muset říct o Fúriích a cukrové vatě panu Gravesovi později.“ Zřejmě mu to, že poprvé ochutnal cukrovou vatu a to, že viděl odtržení Fúrie od jejího živého hostitele a poté její zničení, obojí přišlo stejně vzrušující. Bez okolků mi hodil batoh k nohám a pak se rozběhl za panem Liu s voláním,“ Mohli bychom si s sebou vzít alespoň Typhona? Přísahám, že tentokrát ho uhlídám,aby nikoho nepokousal.“
Pak se brána s bouchnutím uzavřela a my po dlouhé době, která vypadala, že trvala věky – s Johnem zůstali poprvé úplně sami.
Bylo to jediné vysvětlení, které mě napadlo v tom tichu mezi námi, kdy vrkání Hope a zvuk zurčící vody ve fontáně najednou znělo až absurdně hlasitě…a proč se mi zdálo, že je elektrický náboj ve vzduchu tak silný, že mi až vstávají chloupky na rukou.
Snažila jsem se vymyslet něco, čím bych rozbila to příšerné ticho mezi námi, když to zjevně neměl v úmyslu udělat on. Jen tam tak stál a díval se na mě se zvláštním výrazem ve tváři, s výrazem, který jsem si myslela, že už znám: Vypadal úplně stejně jeko ten, který měl u mámina bazénu tehdy v noci, když si myslel, že jsem se o něm dozvěděla od pana Smitha něco hrozného a že ho za to nenávidím.
Částečně měl pravdu…objevila jsem o něm něco příšerného. Jen mi nebylo jasné, jak by na to mohl přijít. Řekl mu pan Smith, že mi půjčil tu knihu? Pochybovala jsem o tom, protože jinak by tam pan Smith stál stejně promočený na kost, stejně tak jako jeho partner.
Přesto tam John stál a díval se jako by se bránil a styděl najednou, bradu vystrčenou vpřed a ve tváři mu cukal sval…ale jeho oči zářili jako hvězdy.
Problém s očima zářícíma jasně jako hvězdy byl ten, že byly stejně tak jako hvězdy nečitelné. Stejně tak byste se mohli podívat do slunce a říct, co si myslí.
Měla jsem spoustu otázek, na které jsem se ho chtěla zeptat – potřebovala se zeptal. Jenže jsem dost dobře nevěděla, jak začít. Řekla bych, podle toho, jak se na mě díval – studoval mě, jako by na něco ode mě čekal, na signál nebo nějaké znamení – že věděl, na jaký druh otázek se chci ptát a děsil se toho.
Samozřejmě, že jsem nemohla rovnou přijít a zeptat se, Proč jsi zavraždil svého otce? A nebo o čem to Patrick mluvil, že můžu jíst a nedělat si starosti? Proč jsi mi potom říkal, že nesmím?
Abych získala čas, natáhla jsem se, abych si dala si vlasy za ucho a očekávala, že budou mokré – museli jsme nakonec projít skrze liják, abychom se sem dostali – zjistila jsem ale, že jsou úplně suché.
Podívala jsem se dolů. Pokaždé, když mě odvlekl s sebou do svého světa, považoval za vhodné, vnutit mi módu devatenáctého století.
Tentokrát tomu tak ale nebylo. Překvapeně jsem zjistila, že mám své vlastní bílé šaty, které jsem si vzala doma ze skříně. Vypadaly svěže a jako by byly čerstvě vyžehlené, i přesto, že jsem v nich nedávno zápasila na podlaze hotelové haly s vybranou členkou Isla Huesoské společnosti.
Potěšena jsem zvedla hlavu a usmála se na něj.
„Tohle je,“ řekla jsem a vzala do prstů cípek šatů,“ trochu víc do mého stylu. Kdybych měla skříň plnou podobných šatů, vypořádávala bych se s životem tady dole mnohem lépe -.“
Třemi dlouhými kroky ke mně přiskočil, chytil mě kolem pasu a přitáhl k sobě tak hrubým způsobem, že celým mým tělem projel šok, jak tvrdý byl náraz mého měkkého těla do toho jeho tvrdého.
„Johne.“překvapeně jsem k němu vzhlédla. Tohle nebyla odpověď, kterou jsem očekávala na mé, v podstatě neškodné, prohlášení. Vypadalo to, jako by se v něm cosi zlomilo. Neměla jsem tušení co a nebo proč. Nevydal ani hlásku a ani výraz jeho obličeje se nezměnil.
„Co je to s te -.“
Tu otázku jsem už nikdy nedokončila. Namísto toho se jeho rty dotkli těch mých, jeho ústa a jazyk byla tak dominantní, že jakýkoliv projev odporu, kdybych o něm vůbec zauvažovala, by byl okamžitě zapomenut…nejen proto, že by to bylo nesmyslné, ale proto, že jsem si uvědomila pravdu:
Chtěla jsem ho každým svým kouskem těla, stejně tak jako on mě.
A když sklouzl rty z mých úst a přesunul je na můj krk, kde zlíbal každý kousek kůže, který byl zarudlý od škrcení náhrdelníkem, věděla jsem, že jsem ztracená. Musela jsem se chytit jeho ramen, abych se vůbec udržela na nohou. Skrze jeho svalnatou hruď jsem cítila, jak prudce mu buší srdce.
Mé vlastní srdce bilo jak zběsilé a nutilo mě dělat věci, o kterých jsem velmi dobře věděla, že bych je dělat neměla. Neměl, kdo mě zastavit. A jeho určitě také ne.
Cítila jsem tu jeho zoufalou potřebu v každém polibku, v každém pohledu i pohlazení. Nebyla jsem si jistá, odkud se to tu tak náhle vzalo nebo co to vyvolalo. Z jeho počínání bylo cítit naléhavost a já neměla ponětí, proč tak spěchá, když ani nebylo slyšet zvuk lodního zvonu.
Tentokrát ale, když jsem ucítila dotyk jeho prstů na knoflíčkách přední části mých šatů, jsem jeho ruku pryč neodtlačila. Zapletla jsem prsty do jeho hustých, tmavých vlasů a šeptala jeho jméno.
Nevím, proč právě tohle způsobilo, že mě zvedl ze země a přenesl skrze jeden z oblouků do svého pokoje, poté co netrpělivě odkopl jednu z bílých průsvitných záclon z cesty. Další věc, kterou si pamatuji, bylo, že jsem se zabořila do neuvěřitelně měkoučké přikrývky, která pokrývala velkou, bílou postel. Nemohla jsem se zbavit myšlenky, Ach, tohle je nejspíš chyba.
Jenže, jsem si neuměla ani představit, že by to mohla být chyba nebo že by na tom mělo být něco špatného, když jsem o vteřinu později ucítila tu nádherně úžasnou tíhu jeho mužného těla na svém a když mi jeho mozolnaté ruce vklouzly pod šaty. Jeho prsty se mě brzy dotýkaly na takových místech, kde se mě nikdy nikdo ještě nedotýkal, každé jeho pohlazení ve mně zanechávalo pocit mravenčení, jako by se mé kůže dotkla létavice a zanechala ji zářící, jako novou, právě stvořenou galaxii.
Tohle přece nemohlo být nic špatného, ne?
I když, na druhou stranu i on na okamžik vypadal, že váhá. Jeho tělo bylo, ve světle plamenů, i navzdory jizvám, nádherné. Kdyby mě nechal, pohladila bych každou tu jizvu prstem a políbila ji.
Nicméně, když jsem se o to pokusila, chytil mě za zápěstí, přitiskl mi je na postel a hlasem plným emocí mi řekl,“Přestaň.“
Shlížel na mě a jeho oči ztratily svůj lesk, místo toho je naplnila nečitelná čerň.
„Říkala jsi, že chceš, abychom na to šli pomaleji,“ připomněl mi drsně.
Vážně? Má mysl se vracela jen velmi pomalu po všech těch mini explozích, které mi způsobil svými prsty, takže mi chvilku trvalo než jsem si vzpomněla, který rozhovor měl na mysli. Zdálo se mi, jako by proběhl před miliony let.
„Ach, tohle,“ řekla jsem. „To je v pořádku.“
„Vážně?“ Zeptal se, podivně nervózní. „Jsi si jistá? I přes…následky?“
Následky? Nesnesu už znova slyšet slovo následky. A rozhodně ne nyní.
„Ano,“ řekla jsem. „Je to naprosto v pořá -.“
Jeho ústa se snesla na ta má dříve než jsem stihla dokončit to, co jsem chtěla říct a líbal mě s takovou vášní, až jsem měla pocit, jako bychom on a já byli jednou jedinou bytostí.
Jediná věc, na kterou zřejmě čekal, bylo mé svolení. Jakmile se mu ho dostalo, začal si počínat velice podnikavě. A zanedlouho se vrátily létavice a tentokrát to byli celé galaxie zářivých sluncí a planet, které se rozšiřovaly a roztahovaly až se nakonec rozprskly a zasypaly nás malými kousky hvězd, měsíců a vesmírů.
Když poté usnul…měl pro změnu on hlavu na mém rameni. Žasla jsem nad tím, jak vypadal klidně…snad poprvé od té doby, co ho znám. Bylo mi jasné, že takhle přesně musel vypadat jako malý kluk.
Pak se mi vybavilo Hayden a synové a já se rozhodla raději nepřemýšlet nad jeho dětstvím.
Přes to přese všechno jsme my dva vždycky chtěli být spolu. Museli jsme, stejně tak jako jiné páry samozřejmě, na pár věcech zapracovat. No, možná na pár poněkud obtížnějších věcech, než většina jiných párů.
Bouřka byla ale konečně zažehnána.

Měla jsem tušit, že tohle byl teprve začátek.

12 komentářů:

  1. Nádhera.Ďakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  2. Dekuji moc za preklad:)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Super, mockrát děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. uz se tesim az to cele prelozis abych se do toho mohla pustit a shltnout to na jeden zatah :)

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za super překlad a už se těším na pokračování. Jiťa

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat