neděle 13. října 2013

22. kapitola

Ta voda potom v temný nach se mění
a ve vln jejích tmavém doprovodu
jsme drsnou cestou sešli bez prodlení.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv VII.

  
Otočila jsem se a nevěřícně se podívala na Johna.
Byl celý udýchaný, hruď se mu zvedala a klesala, jako by uběhl maratón, černé vlasy měl přilepené k čelu, ruce zaťaté v pěst…když se ale naše pohledy střetli, rozlil se mu na tváři ten nejširší úsměv, jaký jsem u něj kdy viděla.
Nemohla jsem mu to mít za zlé. Bylo zcela evidentní, že jsme právě společně zničili jednu z Fůrií.
„Ještě jednou,“ řekl Henry a jal se radostně tleskat.

„Dnes už ne, prosím,“ řekl pan Smith. Zhroutil se na koberec a snažil se, aby to vypadalo, že si jen klekl, aby vzal seržantku Hernandezovou za zápěstí a zkontroloval jí puls. Já bych ale spíš řekla, že ho zradili nohy poté, co tu John předvedl to ohňostrojové představení vlastními prsty.
„Mějte na paměti, že jsou tu i civilisté. Předtím Mike a teď tohle tady, myslím, že pro dnešek už mám vzrušení ažaž. Předpokládám, že tohle byla Fůrie.“ Kývl směrem ke tmavé šmouze na zdi.
„Byla to Fúrie,“ potvrdil John. Pak se otočil zpátky ke mně. „Co jsi udělala, že opustila její tělo?“
Zavrtěla jsem hlavou.“ To já ne,“řekla jsem. „myslím, že to udělal ten náhrdelník, když se ho dotkla. Podívej se na tu její ruku.“
Pan Smith roztáhl ženě v bezvědomí prsty. A tam, přesně uprostřed dlaně, jsem uviděla vypálenou značku. Měla přesně ten samý tvar jako můj diamant.
„No, pak je to přesně ono, kapitáne,“řekl uctivě pan Liu. „Po skoro dvě stě letech, konečně víme, jak se jich zbavit.“
„To je fascinující,“ zamumlal pan Smith. „Diamant nejen, že reaguje na přítomnost Fúrií, ale dokáže je zároveň vypudit z těla hostitele, když se ho dotknou.“
„Jasně,“ řekl Henry a podíval se na mě. „Prostě je necháme, aby ji škrtili a pak je sejmem, kapitáne.“
„Ne, Henry,“ řekl suše John. „Nemyslím si, že bychom to dělali takto. V poněkud jiné formě bychom ale mohli.“
„Ehm, promiňte,“ zavolal rozechvělým hlasem recepční. Nervózně zamával, když jsem se k němu všichni otočili. „Ale nepotřebuje ta policistka pomoc? Například záchranku nebo tak něco? Protože já bych ji mohl zavolat. Můj šéf jinak dost nesnáší, když mu lidi přespávají v hale.“
Pan Smith pozvedl obočí. „To je výborný nápad, mladý muži,“ řekl recepčnímu. „Rozhodně volejte záchranku, okamžitě.“
„Dobře,“ řekl recepční a jeho tvář zase zmizela za rohem.
Seržantka Hernandezová se pohnula. Vypadala zmateně a začala cosi hledat u opasku a když to nenašla, začala se rozhlížet po podlaze kolem sebe.
„Co se děje?“ ptala se zmateně, aniž by ten dotaz někomu směřovala. Z hlasu už jí nezněla nenávist, tak jako předtím. Vlastně zněla jako docela milá osoba. Když došla pohledem až ke mně, nepoznávala mě.
„Co se stalo?“
Pan Smith vykulil oči za těmi svými brýličkami a zeptal se jí,“ Chcete říct, že si vůbec nic nepamatujete?“
„Ne,“ řekla seržantka Hernandezová a sáhla si rukou na čelo, když v tom si všimla svého poranění.
„Popálila jsem se?“
„Ano,“ řekl jí jemně pan Smith. „Myslím, že ano. Chviličku vydržte, seržantko Hernandezová, ambulance už je na cestě.“
„Ach,“ řekla s úsměvem. „Jste milí. Říkejte mi Deanno.“
„Určitě budeme,“ řekl.
Bůhvíproč jsem si vzpomněla na něco, co říkal pan Smith předtím, totiž, že lidé jsou v jádru všichni dobří a dokážou být milosrdní, což je práce Vyšší moci, ale že pod nadvládou Fúrií se mění v čiročiré zlo.
„Myslel jsem si, že by vás mohlo zajímat, slečno Olivierová,“ řekl mi tiše, tak, aby to nemohla zaslechnout seržantka, „že můj hlavní správce Mike podal návrh na pracovní odškodnění, poté co si dnes na hřbitově ublížil.“
„Vážně?“ Vykulila jsem na něj oči. Tohle byla jedna z možností, které pan Smith navrhoval, že by mohl Mike přijmout.
„V nemocnici ho ošetřili a poté propustili,“ pokračoval pan Smith, „s otřesem mozku poté, co pozpátku spadl ze schodů. Myslím, že nebylo nutné, uhodit ho tak tvrdě, Pierce. Do konce týdne zůstane na nemocenské, ubožák.“
„Omluvte mě, že ho nelituji o nic víc, než její babičku,“ vložil se do toho rezolutně John. „Pierce, jak se cítíš, můžeme jít?“
Přikývla jsem. Henry zatím našel paralyzér, zakutálený pod židlí. Během mého malého výstupu s Deannou Hernandezovou se vypnul, ale Henrymu trvalo jen několik sekund přijít na to, jak se zapíná. Na tváři se mu objevil úsměv od ucha k uchu, když to zajiskřilo.
„Skvělý,“ řekl. „Kapitáne, mohl bych si to nechat?“
„Ne,“ řekl rozhodně John. „Nemůžeš. Pane Liu?“
Pan Liu rychle odzbrojit Henryho, zatímco mi John pomáhal vstát. Cítila jsem se už o dost jistější…zvláště, když vsunul ruku pod moje vlasy a položil mi ji na šíji, zatímco mě doprovázel ke dveřím. Najednou jsem cítila, jak mě zalévají stejné vlny tepla jako když mi uklidňoval místo na ruce, kde mě poškrábala Hope. Teprve nyní se to uklidňující teplo rozlilo po celém mém krku, všude tam, kde můj řetízek zanechal zářezy na kůži.
Podíval se na mě, obočí stažené starostí o mě. „Lepší?“ Zeptal se mě.
„Lepší,“ řekla jsem a usmála se.
Ale navzdory tomu všemu jsem ve své hlavě slyšela malý hlásek. Hayden a synové, Hayden a synové, šeptal.
„Pierce, kdyby si ti cokoliv stalo -.“odmlčel se a nebyl schopen na mě pohlédnout.
Řekni mu, že to nemá smysl, říkala seržantka Hernandezová. Pro tebe nikde žádné bezpečné místo není, ani v Podsvětí. Vždycky si tě najdeme. Zamrazilo mě.
„To je v pořádku,“ řekla jsem Johnovi.
Podíval se na mě. „Není,“řekl jako by mohl číst mé myšlenky.
„Obávám se, že to je moje chyba,“ Hlas pana Smitha zněl podivně dutě, což mě vyděsilo. Uvědomila jsem si, že nás následoval ven skrze dveře na verandu.
Zůstala jsem na něj koukat. „Vaše vina? Jak to?“
Byla jsem překvapená, když jsem si všimla, že venku už všichni zmizeli. Ani ta klenba z listí nedokázala poskytnout ochranu před tak silným deštěm, který se snášel z nebe v nepřetržitém proudu. Dokonce i hudebníci už si odešli najít úkryt jinam…možná je k tomu donutilo i to, co se stalo mezi jejich zpěvačkou, Johnem a jeho posádkou.
Takže mě skutečně překvapilo, když se ze stínů ozval známě znějící hlas. „Ne, to já jsem odvedl vaši pozornost.“
Myslela jsem si, že tu jsme sami, ale najednou se před námi objevil muž, kterého jsem nikdy neviděla a který se do teď choulil v rohu.
„Patriku,“ řekl pan Smith a znělo to podrážděně. „Říkal jsem ti, abys počkal v autě.“
„Já vím,“ odpověděl muž a zněl – i vypadal – podivně rozpačitě. Měl na sobě růžovou košili s krátkým rukávem, khaki šortky, žluté ponožky i motýlka, vše důkladně promáčené deštěm. „Jen jsem chtěl ještě jednou říct, jak moc je mi to líto.“ A mně řekl,“Ahoj, my jsme se nikdy neviděli, ale já jsem Richardův kamarád, Patrick Reynolds. To já jsem ten, kdo tě vyfotil a je mi to moc líto, od té doby co jsem si uvědomil jak hloupé to bylo.“
„Ach,“ řekla jsem a uvědomila si, proč mi ten jeho hlas zněl tak povědomě. Byl to ten muž, kterého jsem slyšela, jak se venku za dveřmi na verandu omlouvá Johnovi.“ Těší mě.“
Vzpomněla jsem si, že se pan Smith zmiňoval o svém partnerovi Patrickovi. Jediné, co jsem o něm věděla bylo to, že nerozumí páně Smithově fascinaci mrtvými a že rád plete. Vypadal asi tak o deset let mladší než kastelán. Napadlo mě, jestli má vůbec tušení, do čeho je jeho partner zapletený.
Zjevně ne, protože hned jeho další slova byla,“ Byl jsem tak nadšený, že jsem váš případ postoupil novinám a televizi. Neumíte si představit, jak nudné je tohle město. Nikdy bych si nepomyslel, že vás kdy uvidím takhle zblízka, takže když jste procházela kolem, neodolal jsem a ačkoli mi Richard říkal, abych ne -.“
Pomalu mi to docházelo. Teď už jsem věděla nejen to, kdo mě vyfotil, ale i proč je Johnova čelist tak nebezpečně napjatá a proč se mu tak blýská v očích.
Vzhledem k Johnově historii, bylo s podivem, že Patrick zůstává i nadále jen mokrý a není už fyzicky zmrzačen nebo se mu dosud nezastavilo srdce nebo tak něco. Co se Johna týče, přišlo mi to jako velký posun vpřed. I když jsem samozřejmě cítila, jak vzadu na mé šíjí zatíná prsty.
„Myslím tím, že jsem doslova vrazil do dcery Zacka Oliveiry, zatímco jsem sledoval Busty Bayamos – což je naše nejoblíbenější místní kapela a my prostě milujeme tu jejich zpěvačku Angeliku“ – Patrick ani na vteřinu nepřestával hovořit, jak moc se snažil před námi ospravedlnit i když už déšť stékající po šikmé střeše začal dopadat i na nás – „Myslel jsem si, že to nikomu neublíží, když si cvaknu jednu fotku i když Richarda se to dotklo a už vůbec netuším co se to stalo s Angelikou, ona je normálně -.“
„Všem budiž odpuštěno,“ řekl bez úsměvu John. „A my musíme jít.“
Přítel pana Smitha, celý nesvůj, řekl,“ Ach Panebože, já už to udělal zase,že ano? Omlouvám se. Richard říká, že moc mluvím. Ale když já si myslím, že je to tak romantické, když dcera magnáta a -.“ Podíval se na Johna a zazubil se. „No, co, jen doufám, že to všechno vyjde. Richarde, už jsi jim řekl ty novinky?“
Pan Liu a Henry šli za námi a teď, stejně tak jako my, stáli na zadní verandě. Všimla jsem si, že Henry našel můj batoh a přehodil si ho přes rameno.
„Jaké novinky?“ Zeptala jsem se. Nedokázala jsem si představit, jaké novinky by to mohly být, kromě toho, že jsme přišli na způsob, jak zařídit, aby Fúrie opustili tělo oběti a pak je zničit. Ačkoli tohle nebylo zrovna moc praktické řešení problému, protože jsem se musela dostat s každou Fúrií do kontaktu a donutit ji, aby se dotkla mého diamantu, což znamenalo, že se k nim musím osobně přiblížit víc, než je záhodno.
„Už jsem to Johnovi řekl, Patriku,“ řekl pan Smith.
„Upřímně řečeno, už by měli jít, ta ubohá dívka -.“
„Řekl jste Johnovi, co?“Zeptala jsem se. „Je Alex v pořádku?“ Po tom mém posledním úleku – nebo spíše řadě z nich – jsem už byla super opatrná.
John mě pohladil po paži. „Ten je v pořádku,“ řekl mi něžně. „Nedělej si s ničím starosti. Frank se šel ujistit, že se Alex dostane v pořádku domů. Dal jsem mu telefon a klíče tvého bratrance a řekl mu, že jakmile bude Alex bezpečně doma, může mu to vše vrátit. Frank našel jeho auto – Kayla mu řekla, kde ho má – a zařídil, aby s ním Alex nemohl nikam odjet. Pak Franka vyzvednu a vezmu ho domů.“
Zamrkala jsem na něj. „To…to je perfektní. Děkuji ti.“
Usmál se na mě. „Vezmi Henryho za ruku.“
„Cože?“ Udělala jsem, co řekl. „Dobře. Ale proč?“
Pak jsem si uvědomila, co hodlá John udělat a pustil Henryho ruku, která byla celá stále ještě upatlaná a lepkavá od cukrové vaty, kterou celou snědl s takovou chutí.
„Johne,“ řekla jsem a podezíravě na něj pohlédla. „Ne.“
Pak jsem se otočila k Patrikovi. „O jakých novinkách jsi to mluvil?“
„Ach,“ řekl Patrick a vypadal zmateně. Pozorně sledoval náš rozhovor až to vypadalo, že si v duchu dělá poznámky. Doufala jsem, že to nepoužije do blogu nebo tak. „Teď si nevzpomenu. O čem že to bylo? Cosi o granátových jablkách?“ Podíval se na pana Smitha, který vypadal, že se mu chce umřít. „Přísahám, že nevím, o čem to po většinu času Richard mluvil, ale dnes odpoledne telefonoval s jakýmsi profesorem z Kalifornie a poté neustále mluvil o granátových jablkách a že jsou jen čistě symbolické a že můžete sníst můžete sníst cokoliv a nemusíte se bát. Je to nějaká nová dieta s granátovými jablky, kdy můžete jíst cokoliv a nepřiberete? Protože pak bych rozhodně -.“
„Henry,“ řekl stroze John. „Vezmi slečnu Olivierovou za ruku.“ Henry se natáhl a vzal mě za prsty jedné ruky a druhou uchopil ruku pana Liu.
„Nashledanou,“ řekl John panu Smithovi.
Pak sešel z terasy dolů na nádvoří a mě do toho deště táhl s sebou.

„Ale já -,“začal jsem říkat a otočila hlavu, abych se podívala zpět na kastelána a jeho partnera.Jeho partner vypadal naším náhlým odchodem velmi překvapen. Nicméně pan Smith vypadal, že je rád, že nás vidí odcházet. Zvedl ruku, aby zamával a zatímco na mě dopadali kapky deště a bodaly jako jehličky, rychle mě pohladil po šatech a vlasech. Pak jsem zamrkala, abych dostala vodu z očí a všechno – pan Smith, Patrick, hotel, nádvoří, déšť, celý ostrov Isla Huesos – zmizelo.

11 komentářů:

  1. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  3. Skvělý diky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem za preklad.Super kapitola.

    OdpovědětVymazat
  6. Mockrát děkuji za překlad další kapitoly. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Úžasné. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za bezva překlad. Jiťa

    OdpovědětVymazat
  10. jsem strašně ráda že jsem našla překlad této knihy, když jsem se dozvěděla že se v česku překlad neplánuje myslela jsem že zešílím, proto jsem ti hrozně vděčná že ji překládáš a těším se na další kapitolu, doufám že bude brzy, moc děkuji

    OdpovědětVymazat