úterý 8. října 2013

21. kapitola

Když rozvášněná duše vyjde z těla,
od něhož samovolně odtrhla se,
Minos jí v sedmém jícnu místo dělá.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv XIII.


Policistka neměla vytaženou zbraň.
Místo toho vytáhla elektrický paralyzér. Viděla jsem mezi oběma konci přebíhat elektrické jiskry, takže mi bylo jasné, že je nabitý…a připraven k použití.
„Pierce Olivierová,“ zeptala se policistka. „Je to tak?“
Bez přemýšlení jsem zavrtěla hlavou a popřela tak, kdo jsem. Ne. Nebyla jsem Pierce Olivierovou.
Vlastně jsem ani nelhala. Nevěděla jsem už, kdo byla Pierce Olivierová. Už nějakou dobu jsem si nemyslela, že bych byla touhle holkou…každopádně ne od té doby, co jsem začala s tím svým ne-sebezničením. A už vůbec ne od té doby, co jsem začala bydlet v Podsvětí.
Tak nějak mi to množství času stráveného mezi mrtvými nijak neubralo na sebevědomí. Naopak mi to ukázalo, o kolik víc se hodím tam do toho jejich světa a jak málo jsem byla vítaná – jako zrovna teď – v tom svém vlastním.
Legrační bylo, že jsem znala jméno té policistky. Byla u toho, když se mě před pár dny policejní šéf Santos ve škole vyptával na Jadeinu smrt, protože našli mé kolo připoutané k plotu u hřbitova. Jmenovala se seržantka Hernandezová. Byla to malinkatá bruneta, která vypadala, že mě chce paralyzovat už jen proto, že žiju.
A právě se na mě chystala použít paralyzér…proč vlastně?
Podívala se na zmačkaný kousek papíru, který držela v ruce. Zděsila jsem se, když jsem si všimla, že je to jeden z těch máminých letáků s nápisem ´pohřešovaná´, kde bylo mé jméno a fotka, kterých měla ve svém obýváku celé stohy.
„Jo,“ řekla seržantka Hernandezová. „Jasně, že jsi to ty.“
Pak zvedla paralyzér jako by to byl nůž, který zamýšlí ponořit do mé hrudi.
Byla jsem příliš vyděšená na to, abych dokázala přemýšlet. Viděla jsem, co z ní teď je – už to nebyla čestná členka Isla Huesos, která jen dělala svou práci ( každopádně jsem pochybovala o tom ,že by vrchní policista Santos řekl svým podřízeným, aby na mě šli s paralyzérem ), ale Fúrie.
Měla bych křičet. Kdybych to udělala, bylo mi jasné že by se John – ať už zmizel kamkoliv – okamžitě objevil.
Místo toho jsem udělala tu nehloupější možnou věc. Zůstala jsem stát a zeptala se,“Proč?“
„Můj otec,“ řekla mi a zavrtěla hlavou, jako bych byla slaboduchá. „Řekl mi, co mu provedl tvůj přítel -.“
Cože? Po tomhle prohlášení jsem byla zmatená na to, abych dokázala přemýšlet a nebo začít křičet. Mé oči jen ohromeně sledovaly modrý plamen, který se ke mně přibližoval blíž a blíž.
Docvaklo mi, co by se dělo, kdyby se mě ten plamen opravdu dotknul a kopla ji tak tvrdě, jak jsem jen dokázala – naslepo, protože jsem nedokázala odtrhnout pohled od těch skákajících elektrických jisker.
Podrážky mých balerín se dotkli čehosi měkkého. Uslyšela jsem bolestné zasténání a pak ránu.
Když jsem otevřela oči, viděla jsem, že můj kop seržantku Hernandezovou neposlal nijak zvlášť daleko. Aspoň, že upustila ten paralyzér. Ten odletěl několik stop od nás, až pod jednu z židlí.
„Bránit se zatčení,“ zasyčela mezi zuby. “To není moc chytré.“
Pak se na mě vrhla. Byla v lepší formě než já a taky byla silnější. S žuchnutím jsme spadly na koberec ve vstupní hale a mně to vyrazilo dech. Jak jsem tak pod ní omráčeně ležela, všimla jsem si, jak zpoza rohu vykoukla tvář recepčního, a pak už jak jen rychle pádí pryč. Nehodlal se zaplést do hádky mezi obhájkyní práva a někým ,kdo si tu ani nepronajal pokoj.
Ne, že bych potřebovala přítele, aby za mě válčil v mých bojích, nicméně v tomto případě bych malou pomoc docela uvítala. Kde je John?
Tyto myšlenky získaly v mžiku na naléhavosti, když jednou rukou sevřela můj diamant.
„Pořád jsi to nepochopila, viď?“ zeptala se mě téměř s lítostivě, zatímco se mi snažila strhnout z krku řetízek na kterém diamant visel. „Možná, že tohle ti osvěží paměť. Můj otec už se ti jednou ten diamant pokusil vzít, věděl, že je příliš cenný – a nebezpečný – pro holčičky jako jsi ty, aby si s ním hrály. Tohle se ale tvému příteli příliš nelíbilo,že?“
Díky tomu všemu jsem si vzpomněla.
„Pan Curry,“ zalapala jsem po dechu. To, jak se mi řetízek zařezával do krku, mi připomnělo chvíli, kdy jsem, tehdy ještě v Connecticutu, pošetile ukázala svůj Persefonin diamant místnímu klenotníkovi. I on mi ho utáhl tak nepříjemně těsně kolem krku. Naštěstí se tam právě včas ukázal John a začal protestovat.
Johnovi námitky bohužel znamenali zástavu klenotníkova srdce.
„Počkejte,“ zaprosila jsem a snažila se vecpat prsty mezi řetízek a můj krk, abych tak alespoň trochu zmírnila tlak na průdušnici. „Já vašeho otce zachránila. Zabránila jsem Johnovi v tom ,aby ho zabil. Uzdravil se…holka z vedlejšího obchodu … řekla mi, že odešel do důchodu a přestěhoval se s … se svou dcerou…na Floridu...“
Ten řetízek musel být mnohem pevnější, než vypadal. Hádes musel jednotlivé články nechat vykovat z jakési nezničitelné slitiny zlata, protože to vypadalo, že dřív přijdu o krk, než aby se roztrhl ten řetízek.
Nechtělo se mi věřit tomu, že se udusím něčím, co jsem už před strašně dlouhou dobou dostala od Johna z lásky.
„To jsem já,“ řekla chladně seržantka Hernandezová. „Já jsem ta, se kterou se přestěhoval. A nyní mám pro tvého přítele zprávu…řekni mu, že je to k ničemu. Pro tebe žádné bezpečné místo neexistuje, ani v Podsvětí. My si tě vždycky najdeme-.“
Amatérské západy slunce na stěnách začínali pohasínat, jak se mi stmívalo před očima.
V uších mi zvláštně bušilo. Předpokládala jsem, že je to tím, jak se mi odkrvuje hlava. Brzy mi úplně dojde vzduch a mně odumře mozek.
Naslepo jsem se snažila vypíchnout prsty policistce oči, dokud jsem ještě měla cit v rukou.
A pak se stal zázrak…vlastně hned několik zázraků najednou.
Tím prvním bylo Johnovo zavrčení,“Proč mi tu zprávu nepředáš osobně?“
Pak seržantka Hernandezová vykřikla bolestí. Nechápala jsem, jak je to možné, protože mé prsty se jí jen letmo dotkli, ale každopádně pustila můj náhrdelník a tlak na mém krku ustal.
Chňapla jsem po řetízku, odtáhla ho pryč z krku a vděčně lokala doušky čerstvého vzduchu jeden po druhém, snad poprvé ve svém životě vděčná za vůni potpourri, protože to, že ji cítím znamenalo, že žiju.
Po chvíli se mi opět vrátil zrak natolik, abych viděla Johna stojícího nade mnou, střídavě rozněžnělého a vzteky bez sebe.
„Pierce,“ přišlo mi jakoby ke mně jeho hlas přicházel hrozně z daleka. Pažemi se mě pokoušel jemně zvednout. „Jsi v pořádku?“
„Panebože, tvůj krk…jsi v pořádku?“
„Jsem v pohodě,“ odpověděla jsem. Otočila jsem hlavu a všimla si seržantky Hernandezové, momentálně zhroucené vedle mě na podlaze. Měla zavřené oči. A vypadala jako mrtvá. „Co jsi jí udělal?“
John se na ní ani nepodíval. „Nic jsem jí neudělal,“ řekl. „Zatím. Pierce, moc se ti omlouvám.
Celou dobu jsem tu na tebe čekal, dokud se na nádvoří nestrhla ta výtržnost…to ta zpěvačka, ta z pódia. Flirtovala z panem Liu. A pak ho napadla.“
 Tohle mě vrátilo do reality rychleji než cokoliv jiného. Vzpomněla jsem si na ten ženský hlas, který jsem slyšela skrze okénko na toaletě a ty zvuky rvačky poté. Myslela jsem si, že jsou to jen zvuky ze slavnosti na ulici. „Pan Liu?“ Zeptala jsem se poplašeně.“Je v pořádku?“
„Ano, je,“ odpověděl mi John zachmuřeně.
„Spíš se cítí trapně. Měl jsem to tušit, že to byla jen záminka k odvedení mě od tebe. Neměl jsem ani ponětí, v jakém nebezpečí se nacházíš, dokud se přede mnou z ničeho nic neobjevila vřískající Hope. Ani jsem netušil, že holubice dokáže tak vřískat.“
Hope. Otočila jsem se a našla ji, jak sedí na krbové římse a ustaraně na mě kouká.
„Je v pořádku?“ uslyšela jsem zaburácet známý hlas.
„Je-?“
„Žije,“ řekl John panu Liu, který vrazil dovnitř jedním z francouzských oken z verandy a prodíral se k nám nedbaje na starožitný nábytek stojící mu v cestě. Na tváři měl čerstvé, krvavé škrábance od nehtů – zjevně ženských – ale nevypadalo to, že by si toho všiml. „Jen taktak,“ řekl mým směrem John. „Můžeš se zvednout?“
„Samozřejmě, že se můžu zvednout -.“
Jenže to nešlo. Třásly se mi ruce a nohy jsem měla jak z rosolu. Kdyby mě nechytil kolem pasu a ramen a neposadil mě na jednu z vypolstrovaných židlí poblíž, asi bych to nezvládla.
Teprve pak jsem si začal všímat dalších věcí kolem…
Hotelový recepční, který to všechno sledoval zpoza svého pultu za rohem, vypadal velmi rozčileně nad tím, co se to děje ve vstupní hale hotelu. Henry, který přišel francouským oknem zároveň s panem Liu na mě shlížel a pan Liu tlačil Henryho pryč a mumlal,“ Opatrně!“ Henry protestoval a křičel,“ Ale já chci taky vidět Fúrie!“ To, že bubnování ,které jsem pokládala za odkrvování mého mozku, ve skutečnosti přichází z venku….
Začalo lít jako z konve. Bouřka, která se hodiny chystala, konečně dorazila.
Nejvíc ze všeho mě ale překvapil pohled na pana Smitha, který stál jedním z namalovaných západů slunce s obličejem zakrytým rukama.
„Ach, díky Bohu, že je v pořádku,“ řekl. „Je něco s čím bych mohl pomoci, abych byl užitečný?“
Johnovi ztuhla čelist. „Ano,“ řekl se zvláštní nelibostí v hlase. „Můžete jít. Způsobil jste už dost problémů na jeden -.“
„Johne,“ řekla jsem tiše.
Nevěděla jsem, proč se John na správce hřbitova tak zlobí a bylo mi to v ten moment jedno, protože jsem si všimla, že se s tělem seržantky Hernandezové děje cosi podivného:
Kouřilo se z něj.
Policistka si nesedla a nezapálila si a přesto z ní stoupal dým z jakýchsi ran, které měla na dlaních…přesně v těch místech, kde se jí dotýkal můj diamant, když se mě snažila uškrtit řetízkem. Podobalo se to proužku černého dýmu, skoro jako by byla seržantka Hernandezová zastřelena…nebo jako by její duše opouštěla tělo.
Až na to, že jsem si byla naprosto jistá, že zastřelená není – rozhodně nikým z tohoto shromáždění tady v hale – a byla jsem dostatečně blízko ní, abych viděla, že ačkoli leží na zemi, na starodávném koberci, tak stále dýchá. Rozhodně není mrtvá.
Pak jsem uslyšela, přes neustálé šumění deště z verandy, něco jako výkřik, tak vysoko položený, že ho bylo sotva slyšet … rozčilený, nenávistný křik, který, jak to vypadalo, vycházel z kouře stoupajícího z ženiných dlaní.
Co já vím, tak ani kouř a ani duše nemají schopnost křičet.
Hope to musela také slyšet, protože naklonila hlavu směrem ke zvuku a s úlekem uhnula bledému stvoření, které se začalo pohybovat směrem k široce otevřenému francouzskému oknu.
Položila jsem Johnovi ruku na paži, stále ještě mě držel kolem pasu, od té doby, kdy si ke mně kleknul a ukázala.
„Vidíš to Johne?“zeptala jsem se. „Myslíš, že to je -?“
Namísto odpovědi vyskočil. Chvilku to vypadalo, že se to pokusí chytit, ale to mi přišlo jako nesmyslné – jak by mohl chytit čisté zlo, zvláště když je to něco tak nehmotného jako kouř.
Když jsem ho pak ale viděla, jak ze svých prstů hází koule světelné energie – přesně tak, jako to udělal v mámině domě – na to černé cosi, které, jak jsem viděla, se snaží uniknout otevřenými dveřmi ven na verandu. Jenže tentokrát byla ta energie zaměřena na jediný cíl, Fúrii, která ovládala seržantku Hernandezovou.
Všude kolem nás se zajiskřilo, zazněl mnohem hlasitější výkřik než předtím – a pak ten hlas najednou odumřel. Jakmile jsem si sundala ruce z očí, kterými jsem si je chránila před obrovským výbuchem světla , viděla jsem, že vše co zůstalo po černém proužku dýmu, byla jen tmavá šmouha na dřevem obložené stěně.
Fúrie byla pryč.


10 komentářů:

  1. Moc děkuji za překlad další kapitoly. Katka

    OdpovědětVymazat
  2. děkuju za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  5. Super. Mockrát děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za super překlad. Jiťa

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad.Úžasná kapitola,veľmi akčná.
    Konečne sme sa dočkali akcie s fúriami. Lenka

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat