sobota 12. října 2013

20. kapitola

„SOPHIE?“ MŮJ OTEC se postavil a otočil k ní, aniž by se na mě aspoň jen podíval. „Páni, vypadáš úplně jako tvá matka, až na ty oči. Ty jsou Brendonovi – vsadil bych na to svůj život.“ Kdyby se na mě podíval, uviděl by její osud. Byla jsem si tím jistá. Ale on se nepodíval.
            Dokonce i Nash sledoval mou sestřenici.
            Strach a adrenalin mi bolestivě škubly hrudníkem a já sevřela okraj linky. „Sophie…“ Zašeptala jsem takovou hlasitostí, jakou jsem mohla nastřádat, zoufalá, abych ji varovala, dokud doopravdy nenaskočí panika. Ale nikdo mě neslyšel.
            Sophie se zvedla s větší elegancí, než jakou bych kdy já mohla mít, oprašovala si předek tmavých, úzkých šatů, které si oblékla na obřad.

            „Strejdo Aidene.“ Nalepila si unavený úsměv, který pasoval k zarudlým očím, zdvořilá i v zajetí smutku. „A Nashi. Dva mý oblíbení muži a ve stejný místnosti.“
            Pro jednou jsem stěží zaregistrovala plameny žárlivosti jejího tvrzení, jež mě měly obklopit, protože mi to uvnitř krku už začalo zlomyslně plápolat. Ano, vždycky jsem ji chtěla umlčet, ale ne napořád.
            „Tati!“ Zaskřehotala jsem, pořád jsem se přidržovala linky, ale znovu, nikdo si mě nevšimnul.
             Až na Sophii.
            „Co je s ní?“ Sestřenice ve svých polobotkách doklapala do jídelny, ruce zapřené o úzké, špičaté boky. „Kaylee, vypadáš, jako by ses měla pozvracet do… Co to je?“ Koukla se na zpola použitou kostičku taveného sýra. „Makarónů se sýrem?“
            Nash se otočil ke mně tak rychle, až málem ztratil rovnováhu. „Kaylee?“ Ale já se na něj mohla jen dívat, čelisti jsem měla už zatnuté kvůli nářku pro duši mé sestřenice. „Znovu?“ Přikývla jsem a on mě přitáhl blíž, již šeptal slova, na která jsem se nemohla soustředit, jeho drsná tvář mě kousala do mé.
            „Kay?“ Můj otec se za mnou otočil hned po Nashovi a přes rysy mu přejel pohled hrůzy, když uviděl můj výraz. Pomalu sledoval můj pohled k sestřenici, jako by se bál, co uvidí. „Sophie?“ zeptal se a já přikývla, drtila jsem zuby o sebe až tak, že mi vystřelila bolest do spánků. „Jak dlouho?“
            Zavrtěla jsem hlavou. Nemám tušení, jak má schopnost přichází s vestavěným časoměřičem a už vůbec ne, jak to používat.
            „Brendone!“ zakřičel táta, pozornost měl zaměřenou na mě.
            Sophie sebou trhla, pak si stoupla blíž, aby na mě líp viděla, nakláněla se přes opěradlo židle, její strašidelně šedivé čelo se zmateně nakrčilo.
            Nash ke mně pořád šeptal, tiskl mě opřený o sporák. Rty se mi otřel o ucho, jeho slova mnou proplouvala tišícím dechem Nátlaku, pomáhala mi udržet tu paniku pod kontrolou. Zhluboka jsem se nadechla, snažila se zatlačit ten hrozící nářek, když jsem mu zírala přes rameno, oči přilepené na divně potemnělé sestřenici.
            „O co jde?“ Sophie oběma rukama sevřela horní okraj opěradla a pohledem se potkala s mým. „Znovu vyšiluje, že? Máma tu někde má číslo na cvokaře.“ Vykročila směrem ke kuchyni, ale můj otec natáhl jednu paži, aby ji zastavil.
            „Ne, Sophie.“ Podíval se směrem k chodbě a zakřičel, „Brendone! Pojď sem!“ Pak se vrátil zpátky ke své neteři. „Kaylee bude v pořádku.“
            „Ne, nebude.“ Sophie zavrtěla hlavou a vytáhla paži z jeho sevření, zelené oči rozšířené. Zdálo se, že to znepokojení je opravdové. Myslím, že se o mě opravdu bála. Nebo možná . „Vím, že se o ni bojíš, ale ona potřebuje opravdovou pomoc, strejdo Aidene. Něco je s ní špatně. Říkala jsem jim, že se to stane znova, ale nikdo mě nikdy neposlouchá. Měli nechat toho doktora, aby jí dal šokovou terapii.“
            „Sophie…“ Ramena mého táty se napjala, výraz se mu zasekl mezi strachem a hněvem. Byl připraven ji usadit – až na to, že ho předběhl Nash.
            „Sakra, Sophie, ona se ti snaží pomoct a ty…“ Otočil se k ní, oči mu divoce vířily. Ale v tu chvíli, kdy ode mě couvnul, panika se vrátila v plné síle. Za jednu paži jsem ho přitáhla zpátky a Nashův překvapený pohled roztál pochopením a znovu začal šeptat, jako by nikdy nepřestal.
            Dolů chodbou zaduněly kroky a já otevřela oči, abych viděla strejdu Brendona, jak se zadrhl v polovině obýváku. Díval se ze mě, na tátu, pak sledoval tátův pohled až k Sophii. Jak jsem se dívala, strejdovy rysy se zkroutily tak naprostou, tak surovou agónií, že jsem měla problém se na to jen dívat.
            Na několik sekund se nikdo nehýbal, jako by se báli, že i ten nejjemnější pohyb, by mohl odhalit smrtku a tím přivodit nevyhnutelný závěr. Sophie totálně zmatená zírala z jednoho na druhého. Pak si můj otec povzdychl a zdálo se, že ten tichá zvuk dosáhl ho každého koutu otevřeného obýváku. „Jsi v pořádku?“ zeptal se a já nejistě přikývla. Já nebyla ta, která čelí smrti. Teda, ještě ne.
            „O co jde?“ Dožadovala se Sophie, roztříštila to ticho jako rána z pistole na pohřbu. Ale nikdo neopověděl. Ona byla zdroj všech těchto potíží, ale nikdo se na ni ani nepodíval. Pro jednou se všichni dívali na mě.
            „Je to Sophie?“ zeptal se strejda Brendon, pomalu kráčel směrem k nám, jako by ho bolelo se jen pohnout. Jeho hlas jsem sotva slyšela přes ten bezzvučný křik, který se mi už rozléhal v hlavě. Přikývla jsem a on zavřel oči, jak se zhluboka nadechl, pak vydechl. „Jseš si jistá?“ Musel otevřít oči, aby mě znovu viděl přikývnout, pak mu ztvrdla křivka čelisti. „Pomůžeš mi?“ zeptal se, bolest mu zkroutila rysy do masky, kterou jsem jen stěží poznávala. „Přísahám, že ji nenechám, aby si vzala tebe.“
            Naneštěstí po příběhu mého otce si nejsem jistá, že by strejda Brendon měl nějakou kontrolu nad tím, koho si smrtka vezme. Jakákoliv smrtka, která by sklidila duši, která není na seznamu, nebude dvakrát přemýšlet o tom, že by si vzala banshee, která jí stála v cestě. Nebo vlastně kohokoliv v místnosti.
            Ale nemůžu jen tak nechat Sophii zemřít, i když většinu času byla královskou osinou v zadku.
            „O čem to mluvíte?“ Má sestřenice se dívala postupně na každého z nás, jako bychom všichni ztratili rozum a příčetnost už odcházela. „Co se děje?“
            Strejda Brendon přešel obývák čtyřmi dlouhými kroky a pokynul své dceři, aby se k němu připojila na gauči. Neochotně šla a on ji stáhl dolů na prostřední polštář. „Zlato, musím ti něco říct a nemám čas na dlouhou, mírnou verzi.“ Vzal Sophii za ruce a mě zabolelo v hrudi, což mohlo být jen tříštění mého srdce.
            „Za pár minut zemřeš,“ řekl. Sophie se zamračila, ale její otec si pospíšil, než ho mohla přerušit. „Ale nechci, aby ses bála, protože s Kaylee tě přivedeme přímo zpátky. Budeš v pořádku. Nejsem si jistý, co se bude dít potom, ale potřebuju, abys věděla, že budeš v pořádku.“
            „Nevím, o čem to mluvíš.“ Zmatek stlačil Sophiiné pěkné rysy do zamračení a já mohla vidět, jak na kraji jejího výrazu číhá panika. Její svět právě přestal dávat smysl a ona neví, co má dělat se zprávami, kterým nerozumí. Přesně vím, jak se cítí. „Proč bych měla zemřít? A co na světě s tím má co dočinění Kaylee?“
            Strejda Brendon zavrtěl hlavou. „Teď nemáme čas na všechno. Nevím, kolik ho máme, takže potřebuju, abys mi věřila. Přivedu tě zpátky.“
            Sophie přikývla, ale vypadala vyděšeně, stejně jako pro svého otce, tak pro sebe. Pravděpodobně si myslí, že tím s ním projde až do pomyslného úplného konce a teď se v tom topila. Podívala se na mě přes jeho rameno, jako bych ho nějak nakazila mým duševním defektem, ale já nemohla sebrat rozčilení zaměřené na mou sestřenici – ne chvíli před její smrtí.
            „Neeee.
            Každá hlava v místnosti se otočila k chodbě, kde teď stála teta Val, svírala rám dveří, jako by to byla jediná věc, která by ji mohla udržet. „Neměla to být Sophie.“
            „Co?“ Strejda Brendon se postavil tak prudce, až se mi z toho zatočila hlava. Zíral na svou ženu v počáteční hrůze. „Valerie, cos to udělala?“
            Teta Val? Co ta má co dělat se smrtkami a bansheemi? Ona je člověk!
            Dřív, než mohla teta odpovědět, přehnala se přese mě čerstvá vlna žalu a zapotácela jsem se. Nash mě chytil předtím, než jsem se mohla bouchnout o jídelní stůl a opatrně mě položil na jednu z židlí. Už to nebude trvat dlouho.
            Sophie se pak začala chvět a jen ten samotný pohled mi vyslal třas do mých vlastních končetin. Utrpení mě trhalo zevnitř ven. Srdce se mi zdálo být příliš velké na můj hrudník. Hrdlo mi hořelo, jako bych polykala plameny.
            Ale pod tou fyzickou bolestí způsobenou zadržováním Sophiiné duše, jsem intenzivně cítila smrt mé sestřenice, ale smrtka zatím ještě neudeřila. Bylo to jako se dívat na svou vlastní ruku položenou na špalku a vědět, že si pro ni jde dřevorubec. Vědět, že se mi nikdy nevrátí. A nezáleželo na tom, že si nejsme blízké. Nemiluju ani sva chodidla, ale nechci je ztratit.
            „Mami?“ vypískla Sophie, přenášela váhu z jedné strany na druhou, jak se objímala. „Co se děje?“
            „Neboj se, zlatíčko,“ řekla teta Val z prostředku koberce v obýváku, očima obhlížela všechna místa, jako feťák na bad tripu. „Nenechám ji, aby si tě vzala.“ Odmlčela se, aniž by se vůbec na svou dceru podívala a pohodila hlavou tak daleko, jak to jen šlo, blonďaté vlny jí spadaly dolů po zádech skoro až k pasu.
            „Marg!“ zařvala a já sebou trhla. Rukama jsem sevřela opěrky židle, když jsem se snažila znovu nabýt kontrolu, co se málem otřesena zřítila. „Vím, že jsi tady, Marg!“
            Marg? Neřekla jsem tetě Val o tom, že jsem viděla smrtku nebo že by byla, v podstatě, žena. A ani neznám její jméno. Doteď.
            A najednou mi to došlo. Teta Val zná smrtčino jméno, protože si ji najala.
            Ne! Projelo mnou popírání a devastace. Nemůžu tomu uvěřit. Teta Val byla jediná matka, kterou jsem za posledních třináct let znala. Milovala mě a určitě milovala Sophii a strejdu Brendona. Nikdy by nepracovala se smrtkou a už vůbec ne by neuzavřela obchod s dušemi nevinných.
            Ale to pití a ty otázky… Po celou dobu věděla, proč ty dívky umírají!
            „Tohle nebyla součást dohody!“ zakřičela teta, ruce sevřené v pěst, třásly se buď strachem, nebo hněvem. Nebo obojím. „Ukaž se, ty zbabělče! Tohle nemůžeš dělat!“
            Ale tak strašně se mýlila.

10 komentářů:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad, ještě jedna kapitola, že. Katka

    OdpovědětVymazat
  5. moc děkuji za překlad, už jsem se nemohla dočkat

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  7. moc děkuji za překlad a těším se na další

    OdpovědětVymazat