neděle 6. října 2013

20. kapitola

To tím, že smrti marně vyčkávají,
však žití jejich slepé je, že stále
v závisti osud jiných tvorů mají.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv III.
 


„Panebože,“ řekla Kayla a zhroutila se do jednoho z vypolstrovaných křesel v hotelové hale, kam mě ona dotáhla – a John dotlačil.
„Tvůj přítel už by fakt nemohl být starostlivější. Ten chlap tam venku si tě chtěl jen vyfotit, protože teď jsi děsně slavná oběť, kterou unesly. No, teď už myslím, že nejsi. Ale ještě před pár hodinami jsi byla.“

„John nechce, aby kdejaký chlápek rozvěšoval mou fotku po internetu,“ bránila jsem se.
„No jo, myslím, že to dal dost jasně najevo,“ odpověděla Kayla a kývla směrem ke dveřím na verandu, odkud bylo slyšet majitele fotoaparátu, jak se Johnovi překotně, pořád dokolečka omlouvá, až to bylo trapné.
Naštěstí kolem nás nebyl nikdo, kdo by nás slyšel, kromě divně vyhlížejícího zaměstnance, který měl noční a který zvedl pohled jen jednou a to, když mě Kayla vlekla kolem jeho přepážky ke dveřím označeným nápisem Dámy. Bylo zamčeno. Někdo tam byl.
„Kaylo,“ řekla jsem jí, jakmile mě stála na pohovku, která byla přímo naproti dveřím na dámské toalety. „Jsem si jistá, že tahle toaleta je jen pro hotelové hosty.“
!No a tady žádní hosté nejsou, protože byli nuceni se evakuovat kvůli bouři, takže nevím, co má ten chlap za problém. Nikoho tady nerušíme.“ Z malé kabelky, která jí visela přes rameno vytáhla malé zrcátko a zkontrolovala si oční linky. „Takže, jak se to má Frankem? Má nějakou přítelkyni?“
Zaváhala jsem. I když byl recepční za rohem a tedy mimo dohled a tohle místo vypadalo jako to poslední na světě, kde by se mohli ukázat Fúrie – amatérské obrázky pobřeží namalované zřejmě zdejšími hosty lemovali zdi a celé hala byla převoněná potpourri – nemohla jsem se zbavit pocitu, že nás někdo sleduje.
Možná to bylo tím, že velká francouzská okna vedoucí na zadní verandu byla otevřena dokořán a dovnitř proudil noční vzduch, který nám nad hlavami otáčel velkými stropními větráky. Díky tomu, že bylo v hotelu všude rozsvíceno, nebylo vidět, co se děje venku na nádvoří. Vše, co se nacházelo mimo verandu, bylo ponořené do tmy navzdory všem těm rozsvíceným party lucernám.
I přesto, že jsem se celé nervózní snažila zahlédnout Johna, jediné, co jsem viděla, byl občasný záblesk něčeho, co jsem se mohla pouze domnívat, že by mohlo být Henryho kdysi bílé tričko. Nicméně bylo slyšet chlapecký smích, který se nesl až k nám.
To mě trochu uklidnilo. Pokud se Henry směje, znamená to, že John pravděpodobně nikoho nevraždí. Můj diamant nyní zářil jasně fialovou barvou, stejnou, jakou měli i pruhy v Kayliných vlasech.
„Kámo,“ řekla Kayla a praštila mě do ramene. „Frank?“
„Au,“ promnula jsem si rameno. „To bolí.“
„Promiň,“ řekla Kayla. Ale lítostivě nevypadala.
„To je záležitost kontroly impulsivity. Proč si jako myslíš, že jsem v Nových Cestách? Buď ráda, že jsem tě neflákla hasícím přístrojem po hlavě. Tak má holku nebo ne? Neumím si představit, že by žádnou neměl, takový štramák jako on.“
„Frank rozhodně žádnou přítelkyni nemá,“řekla jsem. „Proč bych měla být ráda, že jsi mě nepraštila hasícím přístrojem? To jsi někomu fakt udělala?“
Kayla, kterou zjevně tahle informace o Frankovi potěšila, vytáhla z kabelky lesk na rty.
„Jo, udělala,“ řekla jakoby nic. „Svému staršímu bratrovi. Je to narkoman.“
„Kaylo,“ řekla jsem a překvapeně se na ni podívala.
Pokrčila rameny na svůj vlastní obraz v zrcátku. „Bil mámu, když mu nechtěla dát peníze na drogy. To proto rozumím tomu, co tam Alex říkal…rozhodně jeho vzteku nad tím, co provádí Rectorovi, tedy, pokud je to pravda. Moje máma už s Juliánem zkusila úplně všechno. Odvykání, kempy daleko od civilizace, terapie. Občas jsem si přála, aby ho zavřeli a on už mámu nechal být. Jediná věc, která nakonec fungovala byla ta, že jsem ho praštila hasičákem po hlavě, protože jsem jednou přišla domů a našla ho, jak mámu škrtí v kuchyni na podlaze.“ Křivě se pousmála. „Takže jsem dostala nálepku přílišné impulsivity. Tak to vyhodnotili.“
„Ach Bože,“ řekla jsem a bylo mi jí ze srdce líto. „To jsem netušila Kaylo.“
„To je v pohodě,“ řekla bezstarostně, ale já měla pocit, že to zrovna moc v pohodě není. „Julián se odstěhoval do Wyomingu, aby tam našel sám sebe. A máma se zasnoubila s jedním z EMT, který tam té noci byl. Je to dobrý chlap.“Kayla se na mě velmi vážně podívala.“Já bych ale chtěla, abys věděla, že ty věci, víš ty, co říkal Alex o Sethově tátovi? Myslím si, že by to mohlo být pravdivé. A nejen před dvaceti lety, ale i teď. Moje máma tady pracuje jako sestra na pohotovosti – to byl ten důvod, proč jsme se přestěhovaly sem do Keys, bylo to první místo, kde jí nabídli místo – a ona je neustále plná přesčasů, což už o něčem svědčí. Proč tolik lidí, na tak malém ostrově, chodí tak často na pohotovost? S tímhle místem tady je něco špatně – opravdu hodně, hodně špatně. A nemluvím teď o téhle Noci Rakví. Moje máma říká, že se to šéf policie Santos snaží udržet mimo papíry, aby to turisti neviděli, protože to oni jsou hlavním zdrojem příjmů na tomto ostrově. To ale ještě neznamená, že se to neděje.“
Věděla jsem, že má Kayla pravdu.
A také jsem věděla, že to, co se děje na ostrově, nemá nic do činění s možnými kriminálními činy Sethova otce. Mělo to co do činění s tím, že tohle místo bylo obsazené Fúriemi a sedělo na vrcholku velkého, obřího Podsvětí.
Nic z toho jsem ale nemohla zmiňovat nahlas, protože by mi nikdo – ani Kayla – nevěřil.
Místo toho jsem řekla,“ Děkuji, že jsi mi to řekla, Kaylo. Moc to pro mě znamená. A i když to vypadá, že si toho neváží, má Alex štěstí, že jsi jeho kamarádka právě ty.“
„No, ani já nechci, aby vyvedl něco hloupého, co by ho doslalo do potíží, jako …“ podívala se na mě. „No, bez urážky kotě, ale jaké máš právě teď ty.“
„Dík,“ řekla jsem a suše se zasmála.
„Protože Seth a jeho přátelé…no, nejsou to zrovna andílci, Pierce.“ Kaylin hlas zdrsněl. „ Máš vůbec ponětí, jakými výrazy po mě házeli po chodbách právě kvůli tomuhle?“ Ukázala na svou hruď.
Najednou jsem si uvědomila, že všechno to Kaylino sebevědomí je jen…hrané, jako kostým, který si navlékla na Festival Rakví. Jenže ona měla mnohem větší důvod si věřit než kdokoliv z toho hloupého A-křídla.
„Kaylo,“ řekla jsem. „Doufám, že víš, jak krásná jsi jak na povrchu, tak i uvnitř. A ten, kdo to nevidí, si nezaslouží, abys s ním ztrácela čas.“
„Doufám, že jsi tím nemyslela Franka,“ řekla.
Zvedla zrcátko a naposledy si prohrábla rukou vlasy. „Doufám, že pro něj jsem krásná. A nejen uvnitř.“ Pak se na mě podívala a usmála se. „Dělám si srandu. Ale vážně by mi nevadilo, kdyby se Sethovi a té jeho bandě něco stalo. A už vůbec by mi nevadilo, kdyby se něco stalo Sethovu tátovi, pokud se ukáže, že je všechno, co o něm Alex říkal, pravda.“ Zvážněla. „Nechtěla bych ale, aby se Alexovi něco stalo. Takže jen řekni kotě, a já udělám, co budeš potřebovat. Je to ňouma, ale je roztomilý. Myslím, že je k sežrání.“
Usmála jsem se na ni. „Souhlasím,“ řekla jsem. „Děkuji Kay -.“
Dveře dámských toalet se konečně otevřely a osoba, která byla tak dlouho uvnitř, vyšla ven. Byla to ta zpěvačka, co vystupovala venku s kapelou. Zblízka byla dokonce ještě krásnější než předtím zdálky…
„Ahoj drahouškové,“ řekla a laskavě se na nás usmála. „Moc se omlouvám.“ Pak proklouzla kolem nás, provokativně kroutila boky v šatech, které jí seděli jako druhá kůže a zanechávala kolem sebe těžký oblak vůně ze svého parfému.
„Páni,“ řekla Kayla, když zpěvačka odešla.
„To je slabé slovo,“ řekla jsem s úsměvem. Popadla jsem svůj batoh. „Hned jsem zpátky.“
Pospíšila jsem si na toaletu a zamkla za sebou dveře. Stejně tak jako v hale i tady byl kladený důraz na antické dřevo a vše tu bylo stejně tak laděné do starodávna. Dokonce tam bylo i malé, vitrážové okénko – s obrázkem skákajícího delfína – nacházelo se asi tak osm stop od stropu a i ono bylo pootevřené.
Hned jak jsem si je sundala, nacpala jsem je do umyvadla a pustila na ně vodu z kohoutku. Tak strašně moc jsem ze sebe chtěla dostat ten pach z paelly. Pak mi došlo, že je to nesmysl. Tak moc jsem spěchala, abych byla zpátky u Johna, že jsem vlastně ani nepřemýšlela nad tím, co dělám.
No dobře. V batohu mám ty bílé šaty, které jsem si vzala ze skříně. Doufala jsem, že nebudou moc zmačkané.
Klekla jsem si na studenou, vydlaždičkovanou podlahu a začala se prohrabovat věcmi v batohu tak rychle, že se mi některé z nich vysypaly ven. Šaty sice byly pomačkané, ale nebylo to tak strašné. Natáhla jsem si je a pak sáhla po hřebenu.
A pak jsem ji uviděla…tu knihu o historii Isla Huesos, kterou mi půjčil pan Smith. Vypadla z batohu a rozevřela se stránce s ilustracemi. Na jedné z nich byl portrét muže s vysokým límcem a licousy a tučným písmem pod tím byl popisek se jménem William Rector.
Rector? Copak se před touhle rodinou nedá utéct?
Položila jsem hřeben a zvedla knihu, abych si prohlédla protější stránku té, na které byl vyobrazen William Rector.
A bylo to tam. William Rector – stoprocentně Sethův pra – pra - pra- pradědeček, protože ta podoba byla nepřehlédnutelná – podle Dějin ostrova Isla Huesos měl v roce 1830 založit nejúspěšnější firmu na zachraňování ztroskotaných lodí a vedl ji po celou tu dobu až do 11. října 1846, kdy za Velkého Hurikánu zemřel.
Nelze dostatečně vyzdvihnout jak důležité bylo zachraňování materiálu z vraků lodí coby hospodářské odvětví v rané historii ostrova Isla Huesos (proto je na Isla Huesoské střední za maskota wrecker(ten, kdo vyprošťuje něco odněkud) a ne rakev ), vysvětlovala kniha.
Dle námořního práva, dostal polovinu ceny zboží, které dokázala posádka zachránit, první kapitán, který se vyhoupl na ztroskotanou loď. Přesně tohle dělalo ze záchranářství velmi výnosné podnikání, zejména proto, že průliv mezi Isla Huesos a Kubou byl velice frekventovaným místem – částečně i díky tomu, že byl objeven Golfský proud, což byl silný vítr, který cokoliv plovoucího ze špice Floridy zachytil a hnal až ke Španělsku jako by to bylo vystřelené z praku – a skutečnost, že tyto vody byli tak zrádné a obtížně překonatelné právě díky skrytým korálovým útesům a nepředvídatelným bouřím. Častokrát bylo u pobřeží Isla Huesos i několik vraků týdně … i když někteří kapitáni z uvízlých lodí si stěžovali, že najeli na mělčinu právě kvůli záchranářům ( známých také pod názvem škůdci), kteří na ně používali všechny možné triky.
Nic takového se samozřejmě u soudu na Isla Huesos nikdy neprokázalo. Uměla jsem si představit, že to bylo hlavně proto, že všichni soudci a porotci byli ve spojení se škůdci, zatímco kapitáni a společnosti, pro které pracovali, byli z pevniny. Nikdy se jim nedostalo spravedlivého procesu, zvláště tady na místě posazeném na vrcholku Podsvětí.
A stalo se to právě toho dne, 11. října 1846. William Rector umřel dne 11. října 1846, právě v tom hurikánu, který poničil valnou část Isla Huesos.
A 11. říjen roku 1846 byl, podle pana Smitha, také posledním dnem, kdy byl ten náhrdelník na mém krku zapsán a viděn na seznamu nákladu jedné obchodní lodi, která toho dne kotvila v Isla Huesos…a která se i s nákladem a celou posádkou ztratila v hurikánu.
Včetně Johna.
Třesoucími se prsty jsem nalistovala zadní část knihy, kterou mi dal pan Smith…dal mi ji, protože, jak jsem si vzpomněla, zmínila jsem se o jménu lodi, na které John pracoval v době své smrti: Liberty (Svoboda).
A bylo to tam, v obsahu knihy. Liberty. Nalistovala jsem stránku, na kterou odkazoval obsah knihy.
Liberty byla jednou z více než dvou desítek lodí, které v přístavu Isla Huesos potopil prudký vítr a povodeň toho dne v říjnu roku 1846, kdy řádil hurikán ve kterém bylo ztraceno více než tisíc lidských životů. Liberty převážela drahé zboží, tabák, kávu, cukr a bavlnu z Havany do Portsmouthu. Loď byla prohlášena za zcela ztracenou.
Žádna známka toho, že by se kdy někde objevila. Kapitán lodi: Robert Hayden, Hayden a synové.
Trvalo mi několik vteřin, než mi došlo, co vidím…alespoň ta část, ve které se mluvilo o kapitánovi: Robert Hayden. Zbytek už mě moc nezajímal.
Robert Hayden? Kapitán lodi – ten muž, kterého John říkal, že zabil – měl stejné příjmení jako on?
A ta společnost, pro kterou pracovali…Hayden a synové? Co to má znamenat?
Snažila jsem se vymyslet spousty jiných scénářů – cokoliv, kromě toho, co jsem věděla naprosto přesně, že to značí.
„Ten kapitán Liberty,“ pamatuji si, že jsem říkala Johnovi.“ Ten musel být hrozně zlý.“
„Byl to ten nejhorší člověk, jakého jsem kdy poznal,“odvětil John ledovým hlasem.
Ach Bože. Zavřela jsem knížku a cítila, jak se o mě pokouší závrať a měla pocit, že omdlím. Jak jsem mohla být tak hloupá? Cítila jsem úlevu – ulevilo se mi – že jediné, co John udělal bylo, že zabil člověka. Myslela jsem si, že to také mohlo být o hodně horší.
Může být něco horšího, než je zabití vlastního otce?
Řekla bych, že možná ještě zabití vlastní vnučky. To by mohlo být horší.
Klepala jsem se a bylo mi zle, i když jsem si neustále opakovala, jak moc jsem směšná. Nic se přece nezměnilo. Je to pořád ten samý John.
Byl to někdo, kdo možná – pravděpodobně – zavraždil svého otce. Nic víc.
Někdo zaklepal na dveře. „Pierce?“ Byl to Kaylin hlas
„Promiň,“ zavolala jsem třesoucím se hlasem. „Dej mi ještě chvilku.“
„To je v pohodě,“ řekla Kayla. „Nepospíchej. Chci jen, abys věděla, že s Frankem odcházíme a bereme Alexe domů. Ale venku tady na tebe čeká John.“
Skvěle.
„Dobře, díky, „řekla jsem. „Ahoj.“
Nejspíš bych měla otevřít dveře a obejmout ji. Kdo ví kdy – a pokud vůbec – se zase uvidíme.
Jenže já nebyla ve stavu, abych dokázala logicky uvažovat. A rozhodně jsem nebyla připravená na to, vidět Johna.
Musel mít dobrý důvod. Říkal, že měl dobrý důvod. Co, že to bylo? Ach ano. Nesouhlasil s kurzem, který zadal kapitán.
„On byl tím, kdo poprvé uhodil, Pierce,“říkal. „Musíš mi věřit. Nikdy jsem ho nechtěl zabít.“
„Samozřejmě,“ zamumlala jsem. „Musel jsi se jen bránit.“
Před svým vlastním otcem. A dopadlo to tak, jak to dopadlo.
Zírala jsem na svůj odraz v zrcadle nad umyvadlem. Když už tu mluvíme o vracích, vypadala jsem jako jeden z nich, kruhy pod očima a vysušené rty. A ani ta gumička, kterou jsem se pokoušela použít jako maskování, tomu moc nepřidávala.
Opláchla jsem si obličej a pak se v batohu snažila najít svou kosmetickou taštičku, kterou jsem u sebe vždycky nosila, pro případ, kdyby se zase táta ukázal ve škole a rozhodl se, že mě vezme na večeři do luxusní restaurace. Už to jednou nebo dvakrát udělal.
Co jsem nemohla pochopit byl fakt, proč byl Robert Hayden zapsán v knize jako kapitán lodi Liberty, když mi John tvrdil, že byl mrtvý dřív, než loď dorazila na Isla Huesos. Zcela zjevně tu nebyl žádný zápis o vraždě…nebo vzpouře. Možná, že historik, který psal tuto knihu, jen opsal to, co se dočetl v lodním deníku.
Je docela dost možné, že Liberty dorazila do přístavu na Isla Huesos těsně před vypuknutím hurikánu a nebyl tak nikdo, kdo by hledal kapitána, který byl zabit na moři…svým vlastním synem.
Skrze okno jsem uslyšela rozhořčeně stoupající ženský hlas, pak plesknutí a zvuky rvačky.
Běžné zvuky během pouličních slavností, kdy někdo požil příliš mnoho alkoholu, přemítala jsem otupěle.
Poté, co jsem si nanesla lesk na rty a oční stíny, jsem zase začala vypadat trochu jako člověk…a také se tak cítit. Je to úžasné jak trocha make-upu dokáže pozvednout sebevědomí. Kayla měla fakt pravdu. Sundala jsem si gumičku z vlasů a pročesala si je prsty, přesně tak, jak jsem viděla, že to dělá ona.
Vypadala jsem tisíckrát lépe. Možná, že měl John s těmi bílými šaty pravdu.
Pravda, zabil svého otce, takže jeho úsudek asi nebyl jedním z těch nejlepších.
Jenže ten jeho byl. Věděla jsem, že je. Proč by mu jinak byl udělen titul dozorce nad mrtvými? Proč bych se jinak vždycky – tedy téměř vždycky - když byl poblíž, cítila tak bezpečně?
Říkal mi, že mám štěstí, že je má babička posedlá Fúriemi. Alespoň vím, proč mě tak nenávidí. Říkal, že pro jeho rodinu žádné takové vysvětlení neexistuje, proč byli všichni taková monstra.
Zjištění, že je váš otec takový netvor, bylo asi dobrým důvodem k tomu ho zabít. Možná, kdybych využila příležitosti, mohla bych i já zabít svou babičku.
Rozhodla jsem se, že vyjdu ven a zeptám se ho. Proč jsi zabil svého otce?
V tom jsem uslyšela známé vrkání a podívala se nahoru. Hope seděla na parapetu otevřeného okénka a netrpělivě roztahovala křídla, až jí tmavé peří prosvítalo tím bílým navrchu.
„Už jdu,“ řekla jsem jí roztržitě. „Jasný?“
Rozhlédla jsem se, jestli jsem tu něco nenechala. Černé šaty. Už jsem je nechtěla. Vím, že je to plýtvání, vyhazovat šaty, ale v těchto šatech se mě nejprve pokoušela babička zabít a pak na mě použít pepřový sprej. A tyto šaty jsem měla na sobě v tu chvíli, kdy John mlžil o tom, kdo byl ten muž, kterého zavraždil.
Rozhodla jsem se, že ty šaty nosí smůlu a že už je nechci ani vidět.
Vytáhla jsem je z umyvadla, vyždímala je a pak je nacpala do odpadkového koše. Pak jsem na ně naházela pár papírových kapesníků, aby na první pohled nebyli vidět.
Otočila jsem se a chtěla otevřít dveře, když v tom jsem si všimla svého odrazu v zrcadle.
Diamant na konci náhrdelníku byl černý jako uhel.

Černější než uniforma policistky, která o sekundu později rozrazila dveře, které se rozlétli tak prudce, až narazili do umyvadla , díky čemuž Hope zmizela v oblaku z bílého a černého peří.

10 komentářů:

  1. Děkuji za super překlad. Jiťa

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za preklad.A ako obyčajne sa kapitola končí v tom najlepšom.
    Super.

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad moc zajímavé kapitoly. Katka.

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  7. Mockrát děkuji za překlad, už se nemůžu dočkat pokračování. :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad,těším se na další kapču.

    OdpovědětVymazat