neděle 29. září 2013

19. kapitola

Neviděl´s nikde věc tak neslýchanou,
jako je říčka tato, která hasí
nad sebou ohně, jež k ní dolů kanou...
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv XIV.



John Alexe, se šokem v očích, pustil. Místo toho, aby Alex utekl, zhroutil se zpátky na židli, zabořil obličej do dlaní a tiše plakal.
Vyměnily jsme si s Kaylou užaslé pohledy a ani jedna z nás nevěděla, co dělat. Doufala jsem, že když s ním strávila delší dobu, bude mi umět poradit, co s ním.
Ačkoli z jejího divokého pohledu jsem usuzovala, že ani ona nemá tušení…soudě podle těch pohledů, které na mě vrhala a stejně tak i všichni ostatní.

Až na Johna, který promluvil mnohem laskavějším tónem, než jaký jsem u něj kdy slyšela předtím, když mluvil o a nebo s Alexem,“ Má dost. Někdo by ho měl odvést domů.“ Myslím, že tím chtěl říct, že Alex byl zraněn mnohem hlouběji, než bych si kdy pomyslela, protože se vždycky choval tak, jako by mu na ničem – na nikom – nezáleželo.
Evidentně mu ale na něčem záleželo, protože na Johnovu pobídku zasténal.“Ne. Prosím.“ Aniž by zvedl hlavu z dlaní. „Nechci jít domů.“
„Počkej,“ řekla jsem Johnovi a postavila jednu z židlí, které se převrátily poté, co Alex zvrhnul stůl. Pak jsem si na ni sedla a položila Alexovi ruku na záda.
„Proč se nechceš vrátit domů, Alexi?“
„Chtělo by se ti?“ zeptal se tlumeným hlasem, protože měl stále ještě schovanou hlavu v dlaních. „Kdybys musela žít s ní?“
Věděla jsem přesně, koho tím myslí, když jsem si představila, jak stála na úpatí schodiště u posledního sloupku zábradlí a sahala do kabelky pro pepřový sprej.
Pokud vím, tak pepřový sprej na Alexe nikdy nepoužila, ale moc ráda ho poučovala o tom, co podle ní všechno bylo jeho chybou.
„Ne,“ řekla jsem. „Teď tu máš svého tátu. A jakmile si najde práci, můžete se odstěhovat-.“
„Ale on žádnou práci nesežene,“ zasténal Alex. „Nikdo ho nezaměstná, když má záznam v trestním rejstříku -.“
Je pravda, že jsem už přistihla mou mámu se strejdou u rozhovoru na stejné téma. Máma mu nabízela půjčku – dokonce se nabídla, že mu koupí člun, aby ji mohl začít on sám pronajímat k rybolovu – ale on odmítl. Ocenil to, ale prohlásil, že žádnou pomocnou ruku nepotřebuje. Říkal, že se zařídí po svém.
„- a pravděpodobně měl co do činění s Jadeiným vrahem.“
Plna beznaděje jsem si uvědomila, že má Alex pravdu.
„Pracujeme na tom,“ ujistila jsem ho.
„Pracujete na tom?“ Stále ještě mluvil skrze své ruce. „Jak na tom pracujete? Jsi rozmazlená, bohatá holka z Connecticutu, která umřela a pak se zase vrátila zpátky do života coby duševně beznadějný případ. To ví všichni. A teď jsi utekla s tím svým namachrovaným přítelem. A ty nejsi žádná zatracená Nancy Drew (náctiletá dívenka coby detektiv ), jasný?“
To zabolelo. Nikdy jsem nechtěla být Nancy Drew, snad leda když mi bylo tak deset.
A John nebyl namachrovaný.
„Pierce,“ oslovil mě John s kamennou tváří. „Pojďme. On naši pomoc nechce.“
Věděla jsem, že má John pravdu. Nemůžu pomoci někomu, kdo o pomoc nestojí a nestojí ani o svou vlastní záchranu. Ale i tak…
V tu chvíli přiletěla Hope a usadila se u Alexových nohou, tázavý pohled upřený na něj tak, až ho to donutilo sundat si dlaně z očí.
„Ach Bože,“ ozval se znechuceně. „Proč na mě ten pták tak zírá?“
„To je ptáček slečny Olivierové,“ oznamoval mu vesele Henry. „Dostala ho darem od kapitána.“
Kayla mě praštila do ruky. „John má kapitánský průkaz?“ zašeptala. „Ty se máš. Frank říkal, že jen naloďuje zboží.“
Podívala jsem se na Franka. Zajímalo by mě, jestli by se Kayle tak líbil i kdyby věděla, že ´zboží´, které nakládá, jsou lidské duše.
Alexovi jsem řekla,“ Co jsi tím myslel, když jsi říkal, že se něco stalo už před dvaceti lety a strýček Chris za to dodnes platí? Myslíš tím jeho uvěznění? A co to má s tímhle vším co do činění?“
„Nic,“ řekl mrzutě. „Změnil jsem názor. Chci jít domů.“
Nevěřila jsem, že by se v jádru tolik změnil. Věděla jsem, že se jen snaží vyhnout rozhovoru. Nikdy jsem tolik emocí u Alexe neviděla, i když jsem myslím vždycky věděla, že je takový. To proto byl, stejně tak jako já, v Nových Cestách.
„Já vím,“ řekla jsem. „A my se přesvědčíme o tom, že jsi se dostal v pořádku domů. Nejprve mi ale něco řekni. Dneska jsem zjistila, že moje máma na střední škole chodila s tátou Setha Rectora…a že se měli brát. A že tvůj táta a táta Farah Endicottové a máma se Sethovým tátou byli nerozlučná čtyrka…dokud tvého tátu nezavřeli. Pak se to mezi mámou a Sethovým otcem nějak pokazilo a rozešli se. Tohle všechno jsi věděl?“
Alex na mě vrhnul sarkastický pohled i přes to, jak zarudlé oči měl.
„Pierce,“ řekl. „Ty musíš být posledním člověkem na tomhle ostrově, kdo to neví.“
„Já to nevím,“ přihlásila se dobrovolně Kayla. Když se na ni všichni podívali, rozpačitě řekla,“No, my tu s mámou tak dlouho nebydlíme.“
Krátce jsem se na ni usmála a podívala se zpátky na Alexe. „Vím, že se pan Rector i nadále přátelí s panem Endicottem. Společně budují na Reef Key novou zástavbu rodinných domů. Ptali se mě, jestli by do toho táta nechtěl zainventovat.“
Alex se na mě chladně podíval,“ Páni,“řekl sarkasticky. Netušil jsem, že mám ve svém okolí tak dokonalého detektiva. Tak to jsi po celou tu dobu dělala, zatímco jsi byla pryč? Pracovala jsi v utajení? Řekni mi, detektive Olivierová, co dalšího jsi ještě vyčmuchala s tím svým CSI týmem během svého úžasného vyšetřování?“
„Naučila se,“ řekl pan Liu, hrozivě se o krok posunuje vpřed, „že kluci, kteří nejsou dostatečně zdvořilí vůči dámám, často dostávají naplácáno.“
Podívala jsem se překvapeně na pana Liu. Od Johna bych něco takového čekala, ale od jeho posádky to bylo velice překvapivé. Dokonce i John se na svého loďmistra podíval s vděčností.
Vyděšený Alex řekl už mnohem normálnějším tónem,“ Před dvaceti lety, ještě předtím, než existovalo něco jako domobrana, byl Ostrov Kostí, hlavní branou pro pašeráky …nejen pro ilegální přistěhovalce, ale i drogy. Přijížděli přes záliv, z Mexika a Kolumbie ponorkou, protože tak je nemohla Pobřežní hlídka spatřit. Někdo se s nimi ale vždycky musel setkat na břehu, vyzvednout zboží a schovat, dokud nebylo bezpečně přepraveno dál do Miami.“
„A to byla práce tvého táty?“ zeptala jsem se jemně Alexe.
„Vyzvedával…ilegální zboží?“
„Byl to jen kluk,“ odpověděl prudce Alex.“ V našem věku, Pierce. Ale protože se proti drogám začalo nově zbrojit a táta byl místní fotbalový hrdina a pouhý Cabrero, ne bohatý Rector nebo oblíbený Endicott a to, že ho chytili z něj dělalo ostudu společenství a tak z něj chtěli udělat odstrašující příklad. A tak dostal dvacet let za držení drog s úmyslem prodávat,což byl jeho první přestupek…bez předchozího záznamu, jakéhokoliv držení zbraní nebo násilí nebo čehokoliv podobného. On ale nechtěl nikoho jiného prozradit, protože někteří lidé jsou ke svým přátelům loajální.“ Zavrtěl hlavou a očích se mu stále ještě třpytily slzy. „Tahle ho odměnili. Ukázalo se jací jsou ti přátelé, že?“
Hudba se utišila. Kapela začala hrát španělskou baladu. Žena v červených šatech zpívala a její hlas šuměl jako déšť, který stékal po podloubí a prodíral se mezerami mezi baldachýnem z větví. Protože byl ale ten déšť jen jemný a záplava listí nad hlavami tak hustá, zůstávalo nádvoří suché. Nad hlavami nám burácel hrom, ale zněl jakoby se vzdaloval dál na moře. Vypadalo to, jako by bouře ustávala. Nebo alespoň to bubnování deště kolem nás.
John říkal, že skutečná bouře by měla ještě přijít.
„Takže,“ řekla jsem tiše. „To není přímo Seth Rector, kterého tak nenávidíš. Je to Sethův táta… a taky ten táta Farah a všichni, kdo znali strýčka Chrise v době jeho zatčení …možná i moje máma“ – bolelo mě, když jsem dodával tu poslední část, ale nemohla jsem to mít Alexovi za zlé. Moje máma ho opustila v době, kdy ji potřeboval nejvíc. I když se, stejně tak jako já, snažila řešit věci hned – „protože ty si myslíš, že v tom, co dělal tvůj táta měli taky prsty, a že ho v tom prostě nechali samotného. Je to tak, viď?“
„Ano Pierce,“ řekl hořce Alex a prsty si prohrábnul svou tmavou kštici. „Je to tak. Ty peníze, které Rector používá na výstavbu Reef Key a kterými přispěl na tenhle stupidní festival dnes večer…dokonce i to jeho ohyzdné rodinné mauzoleum, které stojí na hřbitově – některé z těch peněz by měli právoplatně patřit i mému otci.
Zasloužil by si je, když za celou tu dobu, co seděl ve vězení, jako správný kamarád, nikdy neřekl, kdo další do toho byl zapojený. Když ale vyšel ven, nabídli mu jediný cent? Nabídli mu práci na té jejich nové výstavbě? Pozvali snad mého tátu na večeři, když vyšel ven z vězení? Samozřejmě, že ne.“
Přistihla jsem se, že se z nějakého blíže neurčeného důvodu dívám na Kaylu, která jako jediná přístojící neměla trvalé bydliště v Podsvětí. Ne, že bych jí nevěřila, co se všech těchto tak citlivých informací týče. Ve skutečnosti se pokaždé, když byla poblíž, můj diamant na konci náhrdelníku zbarvil do purpurova, což se mi nikdy s nikým jiným nestalo … i když ne že by to fungovalo i teď. Diamant zůstával i nadále temný, bahnitě černý, což naznačovalo, že někde poblíž kolem nás číhá zlo.
Přesto zjištění, že impérium jednoho z nejvlivnějších mužů bylo postaveno za peníze z drog – byl docela trhák. Kdybych byla jí, nebyla bych schopná, nechat si to pro sebe. Čemu jsem nerozuměla bylo, že to tak dlouho dokázala udržet máma.
„Alexi,“ řekla jsem. „Jak tohle všechno víš? Řekl…řekl ti strýček Chris, že to je pravda, že v tom byl zapojen i pan Rector s panem Endicottem?“
Zašklebil se. „Samozřejmě, že ne,“ řekl. „Nechce mluvit o ničem, co se týká doby, kterou strávil ve vězení. Já jsem ale provedl svůj vlastní průzkum. Vím, že je to pravda. Každý si myslí, že Rectorovi jsou skvělá, slušná rodina, právě tak jako si myslí, že je Isla Huesos krásný ostrov, hotový ráj. Já ale znám pravdu o tom jeho temném místě, které se nachází pod ním.“
Nemohla jsem si pomoct a podívala se na Johna. Podíval se zpátky na mě ustaraným pohledem. Alex se nemýlil ohledně toho temného místa, které leželo přímo pod Isla Huesos.
Nevěděl jen, jak hluboko sahá.
„-všechny ty lži, chamtivost a vraždy. Ano vraždy.“ Alexovi se horečně blýskali oči. „neříkej mi, že s tím Jadeina vražda nijak nesouvisí. To by byla příliš velká náhoda. Jestli nemáš pocit, že zemřela proto, že na tom hřbitově našla něco, co neměla vidět, tak jsi blázen. A nebo ji někdo zabil proto, aby to mohl hodit na mého tátu a on musel jít znova do vězení, kde si myslí, že bude i nadále mlčet -.“
„Ach Alexi,“ řekla jsem a v mém srdci jsem se o něj čím dál tím víc strachovala. „Jsem si jistá, že to není to, co-.“
„Ano, to je, Pierce,“ řekl. „A já hledám důkaz. A až ho najdu, smetu Setha i s jeho otcem – a celým tímhle místem – z povrchu zemského.“
„A k čemu to bude dobré?“ zeptal se nečekaně pan Liu.
„K čemu to bude dobré?“ Alexův hlas už zase skřípal. „Lidé se dozvědí pravdu -.“
„Občas je lepší lidi před pravdou chránit,“ řekl John s nepřítomným výrazem v očích.
Tak počkat…mluvili jsme tu o skutečném odhalování pravdy o Isla Huesoském Podsvětí nebo o špinavém zločineckém podsvětí, o kterém Alex tvrdil, že existuje? A nebo se tu bavíme o zastírání pravdy o Johnově minulosti přede mnou? Nedokázala jsem to odhadnout.
I když jsem svým způsobem věděla ,jak to John myslí. Možná by bylo lepší to nevědět. Podívejte se na všechny ty lidi, jak tančí. Setkávali by se i nadále s takovou radostí, kdyby věděli, že mají pod nohama jeskynní zastávku, odkud přecházejí duše zemřelých na druhý břeh?
„Alexi,“ zeptal se John dřív, než jsem dokázala přijít na způsob, jak se zeptat,“zmínil se někdy tvůj otec o tom, že od Rectorových něco chce?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Alex. „To je právě to. Nikdy se o tom ani slovem nezmínil, jen chodí a vyplňuje žádosti o zaměstnání, které nikdy nedostane a navštěvuje svého kurátora a zúčastňuje se je jeho sezení.“
Myslel tím, že jeho táta chodí na setkání Anonymních Alkoholiků. „To ale není fér. Já to vím, že všechny jejich peníze pocházejí tam odsud. Oni je mému otci dluží. Můj táta je ale příliš hrdý na to, aby si o ně řekl.“
John zavrtěl hlavou.“Ne,“ řekl. „Tvůj otec o ně nežádá, protože je nechce.
Rectorovi peníze jsou špinavé, nečisté...nezmiňuje se o nich, jsou nelegálně získané. Ví, že pokud by si je vzal, nevzešlo by z nich nic dobrého.
To je tím důvodem, proč se po nich neptá, ne proto, že by byl příliš hrdý. Věř mi.“
Nebyla jsem jediná, kdo se na Johna díval s překvapením. I Alex a Kayla se tak dívali. Mluvil s takovým důrezem....jako by s tím měl osobní zkušenosti.
Co věděl John o Rectorových a jejich penězích?
„Peníze jsou prostě peníze,“ řekl rozhodně Alex. „Zvlášť, když vám je někdo dluží.“
„Mýlíš se, chlapče.“ Teď to byl Frank, kdo mu skočil do řeči.
„Slečna Kayla má pravdu. Měl bys to nechat plavat.“
Slečna Kayla vypadala dost potěšeně, když slyšela Franka, jak o ní říká, že má taky v něčem pravdu. Nadzvedla okraje svého pláště a načepýřila se, stejně tak jako dělala Hope.
„To je pravda,“ řekla Alexovi.
Alex vstal ze židle, na což Hope zareagovala rozhořčeným zamáváním křídel a odhopkala o pár kroků dál. „Nikdo z vás neví, o čem mluvíte,“řekl hořce. „Především ty, Pierce. Vždycky jsi měla peníze. A nemusela žít s babičkou.“
V tom měl pravdu. Jenže teď jsem žila v Podsvětí s mrtvými lidmi. Nebyla jsem si jistá, co z toho je horší.
„Pokud jsou peníze, všechno, co chce...“
Dívala jsem se na Franka, jak se hrabe v kapse. Okamžitě jsem věděla, co se bude dít dál: chystal se dát Alexovi hrst španělských mincí, které už nebyly více jak sto padesát let v oběhu...
a podle toho, jak vypadaly, bylo jasné, že je Alex nemohl najít na nějakém vraku, který se tu roztříštil o útesy.
„Franku, ne.“ Rychle jsem si před něj stoupla. „Je to od tebe velmi laskavé, ale ne.“
Frank se podíval na Kaylu, která si ho se zájmem prohlížela. „Proč ne?“ Zeptal se. Chtěl se před ní předvést, jak je bohatý.
„Protože lidi kolem by měli příliš mnoho otázek, jak k nim přišel,“ odpověděl John, který situaci dokonale pochopil.“ A jeho rodina je už tak po drobnohledem.“
Frank pokrčil rameny a vrátil peníze zpátky do kapsy.
„Počkejte.“ Kayla sledovala celý ten výstup s velkým zájmem a tmavé oči se jí už zase třytily víc jak falešné drahokamy, kterými je měla olepené. „Vy jste, kluci, vážně piráti?“
„Ne,“ odpověděla jsem jí rychle. „Nejsou. Jsi tu autem?“
Vypadala celá zmatená, jak rychle jsem změnila téma, ale pak přikývla. „Máma mi dovolila, abych si půjčila její.“
„Dobrá,“ řekla jsem. „Odvezeš ho domů?“Ukázala jsem pohledem na Alexe.
„Cože?“ zeptal se překvapeně Alex. „Já mám své vlastní auto.“
„Vemte mu kláče,“ řekla jsem Johnovi, který přikývl a začal s panem Liu prohledávat prostestujícího Alexe.
„Zajistíš, aby Kayla odvezla Alexe v pořádku do mů a pak i samu sebe?“ Zeptala jsem se Franka.
„Nic by mi neudělalo větší radost,“ odpověděl Frank a usmál se na Kaylu, která po něm hodila koketním úsměvem nazpátek.
Trošičku mě to znervóznilo, ale myslím, že jsem neměla moc na výběr, pokud jsem nechtěla, aby ho odvážel John. Mohlo by to ještě víc rozhodit Alexovi, už tak napjaté nervy z toho, jak se před námi nečekaně objevila ta paella a přiblížit ho to ještě o kousíček blíž šílenství.
„To je strašně nespravedlivé,“ řekl Alex poté, co John našel jeho klíčky a schoval je k sobě do kapsy. „Pierce, pokud to vážně uděláš, zavolám policajty. Řeknu jim všechno o tobě a tom tvém malém gangu a pak půjdu a vyzvednu si tu odměnu, kterou nabízí tvůj otec-.“
„Tak to ti přeju hodně štěstí,“ řekla jsem nekompromisně. „Táta už tu odměnu stáhnul. A myslím, že teď už mě nikdo nehledá. Kdybys dělal taky něco jiného kromě hraní Warcraftu, tak bys to věděl.“
„A tvůj telefon mám já,“ řekl John, svou tvář jen několik centimetrů od Alexova. „Vzpomínáš si? Ty nikoho volat nebudeš.“
Alex zbledl a otočil se ke mně. „Pierce,“řekl prosebným hlasem. „Vážně. Nechám tu věc se Sethovým tátou být. Přísahám, že ano. Jen mu řekni, ať mi vrátí ty klíče. A můj telefon. Prosím.“
„Budu o tom přemýšlet,“ řekla jsem. „I když se o tebe stále ještě bojím.“Prosebně jsem se na něj podívala. „Nechci, aby se ti něco stalo. Slib mi, že zapomeneš na celý ten tvůj pomstychtivý plán, který sis vymyslel na Rectorovi za to, co provedli tvému tátovi. Nestojí to za to, abys zemřel.
Opravdu ne. Jsem si jistá, že by s tím tvůj táta souhlasil. On tě miluje. Stejně tak jako já, víš.“
Vypadal překvapeně. Naše rodina nebyla zrovna vřelá a nepřeháněla to se slovy mám tě rád. Až na strýčka Chrise, který toho přišel z vězení plný. Ten vyprávěl dokonce i poštovnímu doručovateli, jak moc ho má rád.
„Já...slibuji,“řekl Alex celý nesvůj.
A ještě hůř se cítil – a zůstal stát jako sloup – když jsem ho o sekundu později přišla obejmout. I když částí to mohlo být i tím, že přední část mých šatů byla mokrá a páchla po paelle a ne proto, že Alexe za celý život moc lidí neobjímalo.
„Ach,“zasmála jsem se, jakmile jsem ho pustila. „Jo, omlouvám se. Smrdím trochu rybinou. Jsou tady někde poblíž toalety?“
„Jasně,“ usmála se Kayla. „Tohle je vlastně zadní dvůr, který patří k hotelu. Na dámské toalety se dostaneš tady tudy přes zadní verandu. Už jsem tam předtím byla. Nejsou špatné. Ale je tam jen jedna kabinka, takže si asi počkáš, pokud tam bude fronta. Alespoň, že jsou v hale židle, kde můžeš při tom čekání sedět -.“
„Pierce,“ ucítila jsem najednou, jak mě někdo chytá za rameno, o které se mi neopírala Kayla.
Otočila jsem se a uviděla Johna, jak se na mě s nečitelným výrazem ve tváři dívá. „Kam jdeš?“
Najednou mi došlo, že vlastně nejsem normální středoškolačka, která je venku se svým klukem a drbe s ostatními středoškoláky. Ne, že bych kdy taková byla.
Byl tu jen jeden jediný kluk, který se o mě kdy zajímal. A ten byl dozorcem nad mrtvými.
Díval se na mě a jeho oči byla plné nevyslovených otázek...a žáru.
Kayla si toho žáru nevšimla.
„Chlape,“ řekla Kayla se smíchem, který se nepřirozeně rozléhal po nádvoří. Hudebníci už opustili jeviště, i když ještě neměli zabalené nástroje na noc. Zřejmě měli přestávku.“Klídek. Jdeme jen tamhle do hotelu, aby se mohla na toaletách dát do pořádku.“
Kayla ukázala na širokou verandu, ke které jsme byli otočeni čelem. Hope, která této situaci zjevně rozuměla lépe než John, už si našla bidýlko uprostřed starodávné formy na perník, kam nepršelo.
„Chceš jít s námi a zkontrolovat, jestli ve vstupní hale nestojí pan Oliviera se zbraní v ruce a nechce si vzít Pierce zpět?“Zeptala se Kayla pobaveně.
Kayle se možná mohl zdát Johnův smích přirozený a lehký. Já bych ale řekla, že byl spíše nucený.
„Výborný nápad,“ řekl a objal mě kolem krku.
Podívala jsem se směrem, kam upíral svůj pohled i on...nebyl to hotel ale diamant na mém krku, kam se díval. Zbarvil se do ebenova. V záři party luceren byl téměř k nerozeznání od barvy mých šatů tam, kde zrovna nebyli skrvny od jídla.
„Neboj,“ řekla Kayla sebevědomě zatímco jsme odcházely. „Umím se o lidi postarat, kapitáne. O svou mámu se starám už dlouho, od té doby, co táta odešel. Zbyly jsme jen ona a já...no, a ještě můj bratr, ale to je asociál. Dostanu ti Alexe domů živého a zdravého, kotě. Bez starosti.“
Žár v Johnových očích to neuhasilo, ale zazubil se na ni, když ho potitulovala ´kapitáne´.
Než ale stihl kdokoliv z nás cokoliv říct, ozářilo nás bílé světlo, jakoby odnikud a oslepilo mě.
Když zhaslo, vůbec nic jsem neviděla...nic, jen velké fialové skvrny všude kolem. Na zlomek sekundy jsem nevěděla, co se děje, jestli to byl záblesk po výstřelu z pistole nebo se zablýsklo nebo mě John někam teleportoval nebo tak něco...jediné, co jsem vnímala byl John, který mě okamžitě chytil za rameno.
V tu chvíli jsem uslyšela mužský hlas, který šeptal mé jméno – jako každý šepot se neslo mnohem dále, než osoba, která šeptala měla v úmyslu – což jsem věděla. „Co? Jeden obrázek. Komu by to ublížilo? Podívej se, jak jsou roztomilí.“
Fotografický blesk. Tak to bylo to světlo, blesk z fotoaparátu. Není divu, že jsem nic neviděla.
„Dej tu zatracenou věc pryč,“ slyšela jsem otřeseně říkat jiného muže.
John mě pustil. Pak jsem jeho ruku ucítila v prostředku svých zad.

„Jděte,“ řekl naléhavě a odtlačil mě, s klopýtnutím, dál do temnoty.

8 komentářů:

  1. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za překlad! ;-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad další kapitoly. Katka

    OdpovědětVymazat
  5. Díky mockrát za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat