pátek 13. září 2013

19. kapitola

„COŽE?“ RUKA SE mi sevřela okolo kostky sýra a protekl mi mezi prsty. Pulz mi v krku bušil až tak, že jsem myslela, že vybouchne. „Myslíš tím tu noc, kdy umřela máma.“
 Můj otec přikývl. „Tu noc zemřela taky. Ale ty první.“
 „Prr…“ Nash se na své stoličce naklonil dopředu, díval se tam a zpátky, ze mě na mého otce. „Kaylee zemřela?“
 Táta si povzdychl, vypadalo to na dlouhý příběh. „Byl únor, ten rok ti byly tři. Cesty byly zmrzlé. V Texasu moc zimního počasí není, takže když přišlo, nikdo tak docela nevěděl, co s tím má dělat. Včetně mě.“
 „Počkej, tohle všechno už jsem předtím slyšela.“ Vysypala jsem těstovin do vroucí vody a obláček páry mi zavanul do tváře, obalil mou kůži vrstvičkou vlhka a tepla.

 „Tys řídil a na zledovatělé silnici do nás zboku napálilo auto. Zlomila jsem si pravou ruku a nohu a máma zemřela.“
 Otec nešťastně přikývl, pak silně polkl a pokračoval. „Byli jsme na cestě sem, na Sophiinu oslavu narozenin. Tvá matka si myslela, že počasí je až moc špatné, ale já říkal, že budeme v pořádku. Byl to krátký výlet a tvá sestřenice tě zbožňovala. Celá ta věc byla má chyba.“
 „Co se stalo?“ zeptala jsem se, na ruku od sýra jsem zapomněla.
 Otec pomalu zamrkal, jako by zaháněl slzy. „Na cestě byl jelen. Nejel jsem tak rychle, ale cesta byla namrzlá a ten jelen obrovský. Zabočil jsem, abych se mu vyhnul a auto sklouzlo po ledě. Skončili jsme napříč silnice. Protijedoucí auto do nás narazilo. Blízko k zadní části místa spolujezdce. Tvé sedadlo bylo rozdrcené.“
 Zavřela jsem oči a sevřela linku, když hrozilo, že mě skolí vlna závrati. Ne. Při té nehodě zemřela má matka, ne já. Byla jsem pěkně potlučená, ale naživu.
 Jsem chodící důkaz!
 Otevřela jsem oči, okamžitě jsem se zaměřila na otce. „Tati, části toho si pamatuju. Tejdny jsem byla v nemocnici. Měla jsem dvě sádry. Furt máme fotky. Ale jsem naživu. Vidíš?“ přes linku jsem rozpřáhla ruce, abych zdůraznila pointu. „Takže co se stalo? Záchranáři mě přivedli zpátky?“
 Pravda se rýsovala, velké, tmavé mraky na obzoru mé mysli. Téměř jsem je mohla vidět, ale odmítla jsem se na ně zaměřit. Odmítla jsem brát na vědomí přicházející bouřku, dokud se mi nepřehnala přes hlavu, zmáčela mě studenou, krutou sprškou odpovědí, které jsem myslela, že chci vědět.
 Už je víc nechci.
 Ale můj otec jen zavrtěl hlavou. „Nedostali by se tam v čas. Muž, který řídil to druhé auto, byl doktor, ale jeho žena se o něco uhodila hlavou a on se ji snažil vzbudit. A mezitím než k nám přišel, aby nám pomohl, bylo po všem.“
 „Ne.“ Těstoviny jsem promíchala tak silně, až vařící voda vyšplíchla na sporák, zasyčela na elektrickém hořáku.
 Nashova ruka přistála lehce na mé, ačkoliv jsem ho neslyšela, že by se pohnul a setkala jsem se s jeho účastným pohledem. „Zemřela jsi, Kaylee. Víš, že je to pravda.“
 Můj otec znovu přikývl, a když násilím zavřel oči, po neoholené tváři mu stekly dvě tiché slzy. „Musel jsem jít přes celou stranu řidiče a vytáhnout ven celé sedadlo. Když jsem tě zvednul, nevydávala jsi žádný zvuk, přesto, že jsi pravou ruku i nohu měla zohnutou do divného úhlu.“ Otevřel oči a ta bolest, která mu v nich vířila, mě uvěznila. „Držel jsem tě jako miminko a ty ses na mě prostě jen dívala. Pak tvá maminka vylezla z auta a vzala tě za ruku, kterou jsi měla v pořádku. Plakala a nemohla mluvit a já na její tváři zahlédl pravdu. Věděl jsem, že tě ztratíme.“
 Popotáhl a já strnule stála, bála jsem, že když se pohnu, přestane mluvit. A ještě víc jsem byla vyděšená z toho, že část mě ho opravdu chtěla zastavit. „Zemřela jsi, přesně tam na kraji silnice se sněhem, který se ti rozpouštěl ve vlasech.“
 „Tak proč jsem pořád tady?“ Zašeptala jsem, ale odpověď už jsem věděla. „Byl můj čas, že?“ Zmáčkla jsem kohoutek a vložila ruce do horké vody, z prstů jsem drhla sýr, když jsem očima sledovala otce. „Měla jsem zemřít a vy jste mě přivedli zpátky.“
 „Ano.“ Hlas se mu na těch dvou slabikách zlomil a tvář mu začínala rudnout, jak se snažil zadržet víc slz. „Nemohli jsme to vystát. Ona pro tebe zpívala a byla to ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy slyšel. Skoro jsem neviděl, jak moc jsem brečel. Ale pak jsem tě uviděl. Tvou duši. V té temnotě tak malou a bílou. Bylo to příliš brzo. Nemohl jsem tě nechat jít.“
 Vypnula jsem vodu a ze šuplíku blízko mého boku jsem sebrala ručník, kapala jsem na zem, jak jsem si vysoušela ruce, pak jsem se naklonila přes bar a zírala na něho. „Řekni mi, jak se to stalo.“
 Tentokrát nezaváhal. „Donutil jsem tvou matku, aby se na mě podívala, abych se ujistil, že chápe. Řekl jsem jí, ať se o tebe postará. Že tě přivedu zpátky. Plakala, ale přikývla, pořád zpívala. Takže jsem tvou duši vedl zpátky do tvého malinkého tělíčka. Zamrkala jsi na mě. Pak, s prvním nádechem, jsi zpívala.“
 „Já… zpívala?“ Ručník mi vyklouzl z prstů a tiše přistál na kachličkách, ale stěží jsem to vnímala.
 „Píseň pro duši.“ Můj otec si tiskl dlaně k očím, jako by fyzicky zadržoval slzy, ale tvář měl i přesto mokrou, když na mě znovu pohlédl. „Myslel jsem si, že je pro mě. Svou matku jsi potřebovala víc než mě a já byl připravený jít. Ale když jsem tam stál a držel tě, ukázal se smrťák.“
 „Nechal Vás, ať ho vidíte?“ Nash ho z mé strany přerušil. Málem jsem zapomněla, že tam je.
 Otec přikývl. „Stál v trávě, na kraji silnice. Usmál se na mě takovým tím strašidelným úsměvem, jako by věděl, na co myslím. Řekl jsem mu, že jsem připravený jít. Dal jsem tě tvé matce a ty jsi pořád zpívala tu nádhernou, pištivou píseň, jako ptáček. Cítil jsem se tak pokojně, myslel jsem na to, že poslední věc, kterou jsem uslyšel, byl tvůj zpěv pro mou duši.“ Odmlčel se a tentokrát mu slzy opravdu začaly padat. „Ale měl jsem to vědět líp, protože tvá matka nezpívala s tebou.“
 Zírala jsem na tátu přes bar, zhypnotizovaná, má večeře zapomenuta.
 „Ten bastard si místo toho vzal ji.“ Můj otec dost silně udeřil pěstí do kachliček, že to otřáslo celým barem a čelist měl vyboulenou čerstvým vztekem. „Jen se na Darby podíval a ona zkolabovala. Musel jsem se vrhnout pro tebe, aby ses nebouchla o zem, když spadla.“
 „Kaylee, dýchej,“ řekl Nash, třel mi záda. V nějaké chvíli uprostřed vyprávěni, jsem se přestala nadechovat a ani si to neuvědomila, dokud Nash nepromluvil.
 „Zemřela kvůli mně?“ Sevřela jsem ruce a nehty zařízla do dlaní.
 „Ne, miláčku, ne.“ Táta se pak předklonil, aby mi viděl přímo do očí. „Zemřela kvůli mně.“ Vzal mě za ruce a nepustil je, i když jsem sebou docela dost škubla. „Protože jsem trval na tom, že pojedeme pryč. Protože jsem zabočil, abych se vyhnul tomu jelenovi. Protože jsem nebyl dost silný, abych ho donutil si místo ní vzít mě. Nic z toho nebyla tvá chyba.“
 Ale nic, co řekl, mi nepomohlo cítit se lépe. Měla jsem zemřít, a protože jsem nezemřela, zemřela má matka. A i kdyby ne, zemřel by můj otec. Nebo jeden z těch lidí v druhém autě. To hlavní je, že já jsem naživu, když bych měla být mrtvá a má matka musela zaplatit tu cenu.
 „Takže… přesluhuju?“ Otočila jsem na sporáku knoflíkem, abych ho vypnula a přesunula hrnec na studený hořák, jednala jsem ze zvyku, protože jsem byla paralyzována šokem. „Žiju život své matky? To je to, co myslela teta Val?“
 “Ano.“ Můj otec se opřel na stoličce, dával mi dostatek prostoru. „Budeš žít do té doby, než měla zemřít ona. Ale s tím se netrap. Jsem si jistý, že by měla pěkně dlouhý život.“
 A tehdy jsem propukla v pláč.
 Do té doby jsem to zadržovala, můj zármutek byl zastíněn zdrcující vinou nad tím, že jsem důvod matčiny smrti. Ale myslet na to, jak dlouhý život by mohla mít… To jsem nezvládala.
 Nash si pročistil krk, přitáhl naši pozornost. „Věděla, co riskuje, že, pane Cavanaugh?“ Zíral na mého otce s nestydatě očekávajícím pohledem na tváři. „Kayleeina maminka věděla, co dělá, že?“
 „Samozřejmě.“ Táta pevně přikývl. „Pravděpodobně si ani nevšimla, že plánuju výměnu za sebe. Byla odhodlaná zaplatit cenu nebo by pro tebe nikdy nezpívala. Prostě jsem… ji chtěl zachránit taky. Měl jsem to být já, ale tu noc jsem ztratil vás obě. A nikdy jsem tě zpátky nezískal, že?“
 Potlačila jsem další vzlyk, dlaněmi jsem si setřela slzy z tváří. Opravdu jsem se zlepšovala v nebrečení. „Jsem přesně tady, tati.“ Položila jsem cedník do umyvadla a vylila do něj těstoviny, pak hodila prázdný hrnec na linku. „Tys odešel.“
 „Musel jsem.“ Vzdychl a zavrtěl hlavou. „Aspoň jsem si myslel, že jsem musel. Půjde po tobě znovu, Kaylee. Ten smrťák byl nepříčetný, když jsme tě zachránili. Vzal si tvou matku, ale pak si o dvě noci později přišel zpátky pro tebe. Do nemocnice. Nikdy bych nevěděl, že to přichází, kdyby hned po té bouračce nedorazila z Irska tvá babička. Prakticky žila v tvém pokoji spolu se mnou a měla předtuchu o tvé smrti.“
 „Počkej, měla jsem zemřít znovu?“ Ruka mi nad cedníkem zaváhala.
 „Ne.“ Můj otec vehementně zavrtěl hlavou. „Ne. Tvá matka a já jsme rozzuřili smrtku, když jsme tě zachránili. Naschvál si pro tebe přišel zpátky. Tvá matka se při té nehodě nezranila a tys žila její čas. Nebyl žádný důvod, proč by měla zemřít dva dny po tobě. Takže, když si pro tebe přišel po druhé, zaskočil jsem ho.“
 „Ukázal se?“ Zeptal se Nash a já se podívala napravo, kde jsem viděla, jak zírá na mého otce, fascinovaný stejně jako já.
 Táta přikývl. „Byl to arogantní malý démon.“
 „Takže, co se stalo?“ Zeptala jsem se.
 „Praštil jsem ho.“
 Na chvíli jsem na něj tiše hleděla. „Tys praštil smrtku?“ Zeptala jsem se a ruka mi spadla z cedníku na kraj dřezu.
 „Jo.“ Nad tou vzpomínkou se zachichotal a jeho úsměv vyvolal můj vlastní. Nepamatuju si, kdy jsem naposled viděla svého otce se smát. „Zlomil jsem mu nos.“
 „Jak je to možný?“ Zeptala jsem se Nashe a myslela na jeho něco-jako-přátelství s Todem.
 „Musí na sebe vzít fyzickou podobu, aby nějak ovlivnili fyzickou věc,“ řekl, pohrával si s dlouhou lepenkovou krabicí od sýra. „Nedají se zabít, ale jisto jistě cítí bolest.“
 „A tohle víš, protože…?“ Zeptala jsem se, byla jsem si pěkně jistá, že na tuhle jednu znám taky odpověď.
 Nash se zakřenil. „Ne vždy si s Todem rozumíme.“ Ale pak se otočil zpátky na mého tátu, znovu vážný. „Proč šel smrťák po Kaylee podruhé?“
 „Nevím, ale bál jsem se, že to udělá znovu.“ Otec se odmlčel a jeho polo úšklebek se změnil v zasmušilý výraz lítosti. „Poslal jsem tě k Brendonovi, abych tě udržel v bezpečí. Bál jsem se, že když s tebou zůstanu, dopadne to tak, že si tě taky vezme. Takže jsem tě poslal pryč. Je mi to líto, Kaylee.“
 „Já vím.“ Ještě jsem se tak docela necítila jeho omluvu přijmout, ačkoliv skutečnost, že to zjevně myslí vážně, trochu pomohla. Hodila jsem těstoviny zpátky do prázdného hrnce a přidala dvě plné hrsti kostek sýra. Pak jsem zapnula hořák na střední plamen a osolila to, přidala trochu mléka a lžíci nízkokalorického margarínu tety Val.
 Zírala jsem na hrnec, když jsem ho míchala. „Na jak dlouho zůstáváš?“
 „Na tak dlouho, jak mě tu budeš chtít,“ řekl a něco v jeho hlase mě donutilo vzhlédnout. Znamenalo to, co jsem myslela, že znamenalo?
 „Co tvá práce?“
 Pokrčil rameny. „Tady je taky práce. Nebo pokud budeš chtít, můžeš se se mnou vrátit zpátky do Irska. Jsem si jistý, že by tě tví prarodiče hrozně rádi viděli.“
 Neviděla jsem je od té doby, co jsem naposled viděla svého otce a nikdy jsem nebyla pryč ze země. Ale…
 Dívala jsem se na Nashe. Když uviděl, že se na něj dívám, přikývl, ale já se nenechala ošálit. Nechtěl, abych šla a to mi stačilo.
 „Ráda bych navštívila Irsko, ale žiju tady, tati.“ Přisypala jsem do hrnce trochu pepře a pořád míchala. „Nechci odejít.“ Zklamání na jeho tváři mě málem zabilo. „Ale klidně můžeš zůstat tady. Pokud chceš.“
 „Já—”
 Ráda bych si myslela, že by řekl ano. Že zvažoval dům pro nás dva, doufám, že ne moc daleko od Nashova, ale dost daleko od Sophie a jejího chlupatého růžového melodramatu. Ale nikdy jsem to nevěděla jistě. Nedokončil to, protože se otevřely přední dveře a něco žuchlo na podlahu, pak Sophie zaúpěla. „Kdo nechal tyhle blbý bágly přímo přede dveřma?“ dožadovala se.
 Pobavená jejím neohrabaným vstupem jsem natáhla krk, abych viděla Nashovi přes rameno. Sestřenice klečela na podlaze, jednou rukou se opírala o starý, ošoupaný kufr. Začala jsem se smát, ale když se mi pohled ustálil na ní, veškeré pobavení ze mě okamžitě vyprchalo, nechalo mě chladnou a prázdnou. Tvář měla popelavou, siluetu tak tmavou, že jsem ji jen stěží mohla rozeznat, i když ji od hlavy k patě zalévalo světlo.
 Smrtka si přišla pro svou další oběť.
 Sophie měla zemřít.

8 komentářů:

  1. Moc děkuji za překlad! ;-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  3. Opravdu moc děkuji za překlad této knihy.Lvice

    OdpovědětVymazat
  4. děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. děkuju za překlad, kdy přibude další kapitola?

    OdpovědětVymazat
  6. díky za překlad, těším se na další kapitolku :)

    OdpovědětVymazat