úterý 24. září 2013

18. kapitola

A řek´ jsem:"Mistře, kdo jsou ti v tom davu,
ti duchové, jež černý vzduch tak moří?"
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv V.


„Neboj se,“ řekl John. „Postaráme se o to…aniž bychom ti překáželi.“
Pan Liu a Frank se už rozptýlili po okolí a sledovali lidi u okolních stolků, Frank s Kaylou zamířil na taneční parket, aby tak měl možnost být ve středu mezi všemi tančícími páry, které se tam houfovali. Dokonce i Henry odložil cukrovou vatu a pití na jeden z prázdných stolečků a vylezl na strom, aby měl lepší rozhled.
„Co budete dělat, až ty Fúrie objevíte?“vyhrkla jsem. „Zabijete je?“

Svých slov jsem litovala ještě dřív jsem je vypustila z pusy. Přes obličej mu přešel mrak černý jako barva mého diamantu a John se odvrátil a řekl,“Ne. Jak už jsi mi dříve říkala ty, zabíjení Fúrie nezastaví…bohužel. Bolest ale dokáže být občas mimořádně účinný odstrašující prostředek.“
Skousla jsem si ret. Mluvil sice lehkovážně, ale já za tím jeho tónem slyšela uraženou pýchu.
Položila jsem mu ruku na rameno a řekla,“Johne, promiň. Určitě najdeme jiný způsob, jak je porazit.“
Zavrtěl hlavou a pobaveně se na mě podíval.
„Jdi a promluv si se svým bratrancem,“ řekl. „Já budu dávat pozor.“
Šla jsem k místu, kde seděl Alex se sevřenými rty. Myslím, že to chápu. Nakonec, John už tohle dělá skoro dvě stě let. Kdo jsem, abych si po méně než týdnu mohla myslet, že jsem expert?
„Alexi?“řekla jsem a posunula si křeslo blíž k němu. Nevzal mě na vědomí a stále veškerou svou pozornost věnoval svému telefonu. Trvalo mi několik vteřin než jsem si uvědomila, že má na uších nasazená sluchátka. Sedět na nádvoří, kde hraje fantastická živá hudba a mít na uších sluchátka. Neuvěřitelné.
Natáhla jsem se a jedno z nich mu vytáhla ven. „Alexi.“
Odtrhl tvář od displeje, otočil se a podíval se na mě. Jakmile si uvědomil, kdo jsem, tak se namísto úsměvu zamračil.
„Eh, čau Pierce,“ řekl. „Táta říkal, že jsi se vrátila. Vlastně mi právě volal a říkal, že jsi jen tak ze srandy odešla a domů se vrátila se svým novým přítelem a zanechala tam jakýsi dopis o tom, že s ním odcházíš a že se budete brát nebo tak něco. Gratuluju. Takže, co děláš tady?“
Brát se? O vdávání se jsem nikomu nic neříkala. Proč jsou všichni v mé rodině tak melodramatičtí?
„A co tu děláš ty?“ vystřelila jsem zpátky. „Neříkal ti strýček Chris, aby ses vrátil domů?“
„Ty jsi teď něco jako rodičovská policie?“ zeptal se Alex se smíchem. „To ty mi řekni, kde jsi poslední dva dny byla? Někde s tím klukem? A kdo to vlastně je? Víš, že tě hledají policajti? Tvůj táta je na cestě sem a slyšel jsem, že z tebe není zrovna u vytržení. Raději si dej pozor, aby ti neuťal ten tvůj příspěvek, tisíc dolarů na týden.“
„Není to tisíc dolarů na týden,“ řekla jsem ještě víc naštvaná než předtím. „Komu to píšeš?“
Ukázal mi displej. „War of Warcraft.“
„No, Alexi, polož to na chvilku,“ řekla jsem. „Musím s tebou mluvit.“
„O čem?“ zeptal se, aniž by odložil telefon.
„Jak tvůj nový přítel praštil babičku do tváře? To bylo vzorový, mimochodem.“ Uchechtl se. „Přál bych si ho potkat.“
O sekundu později mu z ruky zmizel telefon. Ne, že by se rozhodl ho odložit a dospěle si se mnou promluvit, ale proto, že mu ho John vyrval z jeho sevření.
„Vypadá to, že se ti splnilo přání,“ řekl a přitáhl si prázdnou židli vedle Alexe.
„Ty vole,“ řekl zároveň rozhořčeně i ohromeně Alex. „To je můj osobní majetek. Co s tím chceš dělat?“
Mobil se rozplynul ve vzduchu. Nebyl ani v jedné z Johnových rukou.
„Tvá sestřenice tě požádala, abys ho odložil,“ vysvětlil mu mile John. „A mé jméno není ty vole, ale John. Pierce už tvým hledáním strávila dost času a měla s tím dost potíží. Tak bys jí teď mohl prokázat malou laskavost a věnovat jí tvou plnou pozornost.“
Alex se na něj zaškaredil. I v růžové záři lucerny jsem postřehla, že zčervenal, ale jestli to bylo rozpaky a nebo vzteky, jsem nevěděla.
Možná, že to bylo údivem. Protože chvíli na to se uprostřed stolu objevila široká, plochá mísa, obložená humřími ocásky, krevetami, kuřecím masem, chorizem, zeleninou a paellou, spolu se džbánem ledové vody a talířem nakrájeného, ještě teplého, mexického chleba a s dostatečným množstvím talířů, skla a příborů pro každého.
A po žádném číšníkovi, který by tohle všechno přinesl, nebylo ani vidu, ani slechu.
V jednu chvíli byl prostě stůl prázdný a za okamžik byl najednou plný jídla.
„Nyní,“ řekl John a natáhnul se pro ubrousek, „si vychutnáme toto jídlo. Budu rád, když se k nám připojíš. Až skončíme, dostaneš svůj telefon nazpátek. Pochopil´s, Alexandře?“
Teď už se Alex nedivil. Teď už zíral, s očima navrch hlavy.
Byla jsem na tom podobně. Jak tohle všechno John dokázal? Myslela jsem, že vyšší moc funguje jen v Podsvětí.
Pak jsem si vzpomněla, jak tehdy na hřbitově vrátil ptáčkovi život a na ten výbuch světel v mámině domě. Nazýval to levnými, kouzelnickými triky…
Na tomhle není nic levného, pomyslela jsem si.
Rozhodla jsem se, že jsem tak hladová, že je mi jedno, jak to provedl a natáhla se pro vlastní ubrousek, rozprostřela ho na klín a pak si od Johna nechala naservírovat obří lžíci paelly z mísy, která stála uprostřed stolu.
„Jak…jak to děláš?“ divil se Alex a pohledem podezřívavě těkal z Johna na mě a zpátky. Znělo to dost nervózně. Hlas se mu mírně chvěl. „Co ode mě chceš? To je nějaký druh televizní reality show?“ Rozhlédl se po nádvoří ve snaze najít někde schovanou skrytou kameru. „Já svá práva znám, víš. Nemůžeš nikde použít záznam, kde jsem, dokud ti nepodepíšu souhlas. A protože mi ještě nebylo osmnáct, musel by můj táta vyplnit formulář o tom, že s tím souhlasí.“
„Alexi,“ řekla jsem mu. „Tohle není žádná televizní show. Jen s tebou chci mluvit.“
„Proč?“ nedůvěřivě si mě prohlížel přimhouřenýma očima. „Nic jsem neprovedl. Ať už jsi s tímhle chlápkem provedla cokoliv, Pierce, nechci, abyste mě do toho tahali.“ Podíval se na všechno to jídlo. Bylo jasné, že si myslí, že je to všechno kradené… a nebo možná vyčarované. Z toho, co jsem věděla, tak by to tak i klidně mohlo být. „Mám dost vlastních problémů k vyřešení.“
„O tom s tebou chci právě mluvit, Alexi,“ řekla jsem. Poté co jsem snědla pár soust rýže a krevet mi bylo hned líp. Na jídlo, které bylo nejspíš vykouzleno z říše temna to chutnalo vážně božsky. „Vím, jak jsi byl rozčilený, když tvého tátu neustále tahali k výslechu kvůli tomu Jadeinu vrahovi -.“
Alexův výraz přešel do obranného. „Byl se mnou doma, v době, kdy byla zavražděná,“ řekl.
„Celá ta věc byla narafičená. Víš koho by se měli spíš ptát na vraždu Jade? Tohohle chlápka.“ Prstem s okousaným nehtem ukázal na Johna. "Kdo to, sakra, je? Nikdy předtím jsem ho tu neviděl."
„Oukej,“ řekla jsem uklidňujícím hlasem. Alex by to asi nerad slyšel, ale měl toho s Johnem dost společného. Jakmile Alex cítil, že je zahnaný do kouta, vždycky na lidi, kteří mu chtěli pomoct, vyletěl. Protože za ta léta byl jediný druh zacházení, který znal jen lhostejnost a krutost. Nakonec, vychovávala ho moje babička.
„Jenže John byl se mnou, když zavraždili Jade,“ vysvětlila jsem mu. „Takže to nespáchal ani on. Byl to někdo jiný, tady z ostrova. Jenže zatím nevíme kdo. Takže si svou frustraci kvůli tátovi přestaň vylévat na Sethovi a celém A-křídle, nejsou-.“
Teď Alex místo červenání se, zbledl. Vypadal překvapeně…a možná i trochu provinile.
„Cože?“
„Vím, že je to pravda,“ řekla jsem a věnovala mu svůj nejlepší nesouhlasný pohled starší sestřenice. Byla jsem starší jen o pár měsíců, ale i to se počítá. „Vím, že se pokusíš něco udělat s tou rakví.“
Alexův šok se jen prohloubil. „S rakví?“
„Nehraj tady na mě jako bys nevěděl o čem to mluvím,“ řekla jsem. Voda, kterou mi John nalil do sklenice byla příjemně chladivá, zvláště po té pikantní paelle.“Ty sám jsi mi říkal, jak je to prima, že jsem v třídním výboru, co se rakve týče. To proto, abys věděl, kde bude celou tu dobu schovaná. Alespoň jsi to tak říkal. Je jasné, že se chystáš tu rakev maturantům zničit, aby ses tak pomstil Sethovi Rectorovi za něco, co ti provedl.“
 Alex zavrtěl hlavou. Těch šoků už bylo moc. „Jo, Pierce,“ řekl sarkasticky. „To je ono. To je přesně ten důvod proč jsem byl tak nadšený z toho, že jsi ve výboru, který rozhoduje o rakvi, jen proto, abych díky tomu mohl zničit všechny sny Setha Rectora, stejně tak jako on zničil ty moje šikanou už ve školce.
To myslíš vážně? Ale no tak.“
Nejistě jsem se podívala na Johna. Ten svou pozornost zaměřil na Alexe. Všimla jsem si, jak neklidné jsou jeho prsty, i když jimi svíral vidličku. Byl připraven na jakýkoliv druh útoku.
Ohlédla jsem se. Frank stále ještě kroužil s Kaylou kolem dokola parketem. Ta vypadala jako by byla v sedmém nebi, na tváři se jí usadil obrovský úsměv, hlavu měla zvrácenou dozadu a divoce vlající kudrny kolem ní vypadali jako hnědofialová svatozář. Vůbec neměla tušení o tom, že zatímco tančí, tak Frank, stejně jako John, sleduje zbytek nádvoří, zvláště ten tmavý kout, kde se nacházel náš stůl. Ne, že by záleželo na tom, že si nevšímá… nebo, že se já dívám jejím směrem. Stejně by mi nikdy nebyla schopna říct, proč Alex tak moc nenávidí Setha Rectora.
Podívala jsem se zpátky na Alexe.
„Vlastně,“ řekla jsem. „Mluvím naprosto vážně, Alexi. Vím, že se chystáš udělat něco, co tě může dostat do problémů se Sethem Rectorem. A já ti to nedovolím.“
Alex se ošklivě zašklebil. „Aha, a proč?“zeptal se. „To tě tolik vytáčí to, že už nejsi mezi nejoblíbenějšími? Nechceš už být spojována s námi, nízkými Cabreros? No, dovol mi něco říct, Pierce. Způsobem jakým rozkazuješ, je tu šance, že by ses mohla tahat s A-křídlem s tím svým namakaným exotem-.“
Alex, aby svá slova zdůraznil, vyskočil a převrhnul stůl, takže paella létala všude kolem a pak se vrhnul na Johna.
Nevím, co si asi tak mohl Alex myslet.
John byl téměř o hlavu vyšší než on, o něco těžší a svalnatější. A pak tu ještě byla ta maličkost, že je John dozorcem nad mrtvými a vládcem Podsvětí…ačkoli tohle Alex neměl jak zjistit.
Alex byl v mžiku hozen zpátky na svou plastovou židli. John stál nad ním a jednou rukou ho přidržoval na místě, zatímco Alex supěl a snažil se bojovat.
Vypadal přitom jako červí návnada na háčku.
„Zbláznil ses?“ zeptala jsem se nevěřícně Alexe a smetala si zrnka rýže ze sukně. „Co je to s tebou?“
John se na mě podíval a zeptal se,“ Jsi v pořádku?“
„Samozřejmě, že jsem v pořádku,“ řekla jsem. „Ale tvoje báječná večeře…“ dívala jsem se na ten nepořádek na zemi.
„Je zničená.“
„To nevadí,“ řekl John a otočil svou pozornost zase k Alexovi.
Jak jsem měla asi tak dělat, že to nevadí? Cítila jsem, jak se všechny pohledy upírají naším směrem – i když hudba naštěstí nepřestala s hraním. Rozbité kousky talířů byli rozházené po dlažbě společně se sklem z rozbitého džbánu na vodu. Rýže s humří ocásky se povalovala všude kolem.
Pan Liu se před nás odvážně postavil, tak jako by mu to tady patřilo. „Nic se neděje,“řekl autoritativním hlasem, postavil se před Johna s Alexem a zablokoval na ně tak pohled většině přihlížejících. „Všechno je v pořádku.“
Zvědavci se začali vzdalovat a Henry sešplhal dolů ze stromu a Frank s Kaylou se vraceli zpátky k nám přes taneční parket.
„Jen jsme se ti snažili pomoct,“ řekla jsem Alexovi. „Nezajímám se ani o popularitu ani o tu stupidní rakev. Záleží mi na tobě. Snažím se, aby ti neublížili.“
„Pokud ti na mě opravdu záleží,“ řekl mi Alex rozzlobeně a nepřestával se vzpouzet proti ruce, která ho držela v křesle,“necháš mě být. Nemáš ani představu, čím jsem si prošel.“
„Ne,“ sklonil se k němu John, šeptaje mu tichým, nebezpečným hlasem a mně bylo jasné, že to není určeno mým uším. „To ty nemáš tušení, čím si musela projít ona, aby se sem k tobě dostala a mohla si s tebou promluvit. Jediný důvod, proč právě teď ještě dýcháš je ten, že nemá ráda, když ubližuju lidem.“
Alex na něj vrhnul vzdorovitý pohled , ale vypadalo to, že mu věří, protože sevřel rty.
Kayla k nám pospíchala s plnou hrstí ubrousků.
„Ach Bože,“ řekla a začala lehce ometat předek mých šatů. „Kočko, ty jsi ale zaprasená! Alexi, co je to s tebou? Všechno jsem to viděla, takže se nepokoušej zapírat, vím, že jsi to začal. Ať už se stalo cokoliv, nech to být, přesně tak, jak nás to učili v programu.“
Alex se na ni zamračil. Zjevně se mu právě teď nechtělo poslouchat fráze z Nových Cest.
„Kayla má pravdu,“ řekla jsem. „Nevím, proč Setha Rectora tak strašně moc nenávidíš, ale musíš toho nechat. Jen se tím dostaneš do potíží.“
„Mu to ukažte, slečno“řekl vážně Henry a ukázal na můj batoh. „Mu ukažte v magickým zrcadle, jak velký problémy to sou. Pak vám uvěří.“
Všimla jsem si, jak po mě John blýsknul svýma stříbrnýma očima, zachytávajíc v nich odlesky z okolních luceren. Nebyla jsem si jistá, jestli by s Henryho nápadem souhlasil nebo ne, usoudila jsem ale, že tak jako tak nemám co ztratit, teď, když mí rodiče už ví, že mě nikdo nedrží proti mé vůli. Jak rychle je FBI schopné zachytit signál, když už ho nadále nehlídají?
Sáhla jsem do batohu pro mobil a poté ho aktivovala. Jenže můj telefon se choval přesně tak, jak měl, ukazoval jen mé zprávy – bylo jich přes stovku a většina jich byla od mé mámy – namísto strašidelného videa s Alexem. To nebylo nikde k nalezení.
„Moje, ehm, magické zrcadlo tady nefunguje stejně tak jako když jsme doma, Henry,“ řekla jsem.
Henry vypadal zklamaně. „No, i tak byste měl udělat to, co vám říká,“ řekl Alexovi. „Věřte mi.“
Alex vypadal, že už nadále nevydrží sedět potichu.
Podíval se z Henryho, oblečeného v děsném oblečení na mě a vybuchl,“ Ježíši Pierce, o co tady jde? Kdo jsou tihle lidi? Chápu, že je tvůj táta nejbohatší muž v Americe, ale co jsi to provedla, šla ven a koupila si vlastní cirkus?“
Podívala jsem se na Johna a pana Liu, kteří tu, pravda, před ním stáli poněkud hrozivě. Byl to ale Alex, kdo se jako první vrhl Johna. On byl tím, kdo nejvíc útočil.
„Tohle jsou mí přátelé,“ odpověděla řekla jsem mu rozhořčeně. „A přišli sem se mnou, aby mi pomohli tě najít, protože jsem se o tebe bála.“
Alexův hlas zaskřípal. „Ty si zmizíš, aniž bys komukoliv řekla jediné slovo a pak se vrátíš, protože máš o mě strach? Proč?“
„Jsi můj bratranec,“ řekla jsem a jeho nedůvěřivý tón mě zabolel. Jsi ten, na kom mi hodně záleží. A mám pocit, že jsi v průšvihu. Tvůj táta ti řekne, že jsem doma, aby ses vrátil, ale ty raději zůstáváš sedět tady v tmavém koutě a hraješ sám se sebou War of Warcraft. Nemyslíš, že je to poněkud znepokojivé, Alexi? Nemyslíš si, že to znamená, že se děje cosi divného?“
„Bože, ty jsi tak sobecká,“ zasmál se Alex. Johnovi oči nebyli jediné, které tu tak jasně zářily.
I Alexovi byli nezvykle lesklé. Jen je měl hnědé. „Takže si na chvilku zmizíš a pak se zase vrátíš a já mám pospíchat domů jen proto, abych tě viděl? A když to neudělám, seženeš si tuhle bandu šílenců a vydáš se mě hledat, jen proto, že mám nějaké potíže?“
„To ještě neznamená, že je sobecká,“ řekl ledovým hlasem John. „Naopak to z ní dělá pravděpodobně jednu z mála osob v tvém životě, které na tobě záleží.“
„S ní to nemá co do činění,“ řekl s úšklebkem Alex. „To už se stalo před dvaceti lety a zaplatil za to můj táta – a platí za to i nadále den co den. Je to od tebe hezký, že chceš pomoct všem najednou, Pierce – a tvoje máma taky, přestěhovala se sem a hraje si na to, jak je všechno prima. Obě dvě jste ale přišli trošičku pozdě.“
Až když skončil jsem si uvědomila, proč tak Alexovi září oči. Byli plné slz.

On brečel.

8 komentářů:

  1. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Super kapitola.Ďakujem a teším sa na ďalšiu.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat