středa 4. září 2013

18. kapitola

„CO ŘÍKAL?“ NASH SE otočil na sedadle, zíral ven okýnkem spolujezdce na míjející lampy. Byli jsme skoro u mě doma a tohle byla první slova, která řekl od té doby, co jsme vyjeli z nemocniční garáže.
 „Je ještě něco, co bych o smrtkách měla vědět?“ Nemohla jsem z hlasu dostat podráždění; už jsem byla unavená z tápání v temnotě. „Můžou číst mý myšlenky nebo vidět skrz oblečení?“ Což by vlastně hodně vysvětlovalo… „Nebo mě přinutit stát na hlavě a kvokat jako slepice?“

 Nash vzdychl a nakonec se otočil, aby mi čelil. „Smrtky jsou jako nadpřirozený všeumělci. Můžou se objevit kde chcou a vybrat si, kdo je uvidí a uslyší. Teda pokud budou chtít být viděny a slyšeny. Mají ještě další vedlejší schopnosti, ale nic tak k vzteku jako celou tu vyber-si-kdo-tě-uslyší věc.“ Jednou rukou chytl opěrátko na ruce, napětím mu zbělely klouby. „Takže co říkal?“
 S odpovědí jsem zaváhala; pokud by Tod chtěl, aby to Nash slyšel, mohl vysílat na všech frekvencích. Pak znovu, nepřinutil mě přísahat… „Požádal mě, aby tě nezabili. Snaží se tě ochránit.“
 Včas jsem se stihla podívat z cesty na Nashe, abych ho viděla, jak protáčí oči. „Ne, on se snaží ochránit tebe a ví, že kvůli mně budeš víc opatrná než kvůli sobě.“
 „Jak víš, že to je to, co dělá?“
 „Protože to je to, co bych udělal já.“
 Hrudí se mi rozšířilo adrenalinem prosáklé teplo, i když jsem věděla, že se Nash mýlí. Tod dával pozor i na něj, aspoň z části.
 Šilhala jsem do pozdně odpoledního slunce a zatočila do mého sousedství. O dvě odbočky doleva jsem uviděla tetino auto, parkovalo na příjezdovce hned vedle prázdného místa, které normálně zaujímám. Strejda si vzal den volna, očekává, že táta přijede někdy ráno. A samozřejmě, Sophie už se stihla vrátit z obřadu. Celý gang už je tu…
 Nash mě následoval do obýváku, kde strejda seděl v kytičkovaném křesle, natočený tak, že mohl vidět obojí, televizi – naladěnou na místní zprávy – a přední okno. Postavil se, když jsme vešli, narval ruce do kapes, jeho úzkostlivý pohled v mém výrazu okamžitě hledal jakékoliv známky potíží.
 „Sophie nám řekla, co se stalo. Jsi v pořádku?“
 „Fajn.“ Zhroutila jsem se na jeden konec gauče a Nashe stáhla s sebou.
 Strejda Brendon mě zachytil pohledem a držel. „Val… se dneska necítí dobře. Právě jsem ji uložil zpátky do postele.“
 Teď? Mrkla jsem se předním oknem ven a viděla poslední paprsky odpoledního světla právě klesat přes vršky střech přes ulici. Ještě nebylo ani pět třicet.
 „Tohle asi nebude nejlepší čas pro společnost,“ pokračoval, krátce se podíval na Nashe.
 „Chci, aby poznal tátu,“ naléhala jsem a strejda vypadal, jako že se chce hádat. Ale pak rezignovaně přikývl a klesl do křesla. „Co ti Sophie řekla?“ zeptala jsem se. Byla jsem překvapená, že mi nezavolal, ale v autě jsem si zkontrolovala mobil a nebyly tam žádné zprávy ani zmeškané hovory.
 Ale pak znovu, pravděpodobně byl pěkně zaměstnaný, když se vypořádával s tetou.
 Strejda Brendon se ve své židli opřel a z konce stolu zvedl orosenou plechovku coly. „Říkala, že Emma omdlela a že zatímco ji každý obletoval, jedna z roztleskávaček se svalila mrtvá. Celá škola je úplně v šoku. Už to bylo i ve zprávách.“
 Silně jsem polkla a koukla se na Nashe. A přirozeně, strejda Brendon ten pohled zachytil.
 „Emma zemřela, že jo?“ Měl dotčený výraz, jako by si nebyl jistý, že opravdu chce slyšet pravdu. „Zemřela a vy dva jste ji přivedli zpátky.“
 S jeho slovy se přese mě ničivou vlnou převalila hrůza a překvapivá nedůvěra – vyvrcholení každé strašné věci, kterou jsem viděla a udělá za těch pár dní a mohla jsem jen přikývnout, zadržovala jsem slzy, které byly na krajíčku.
 Přes strejdovu tvář přeběhl vztek jako mlha před bouřkou a on se postavil, rukou mačkal plechovku. Pokud by byla plná, většinu sodovky by už měl na sobě. „Říkal jsem ti, aby ses od toho držela dál. Říkal jsem, že to s tvým otcem prozkoumáme. Mohla jsi zemřít a jako by to nestačilo, někoho jiného jsi nechala zemřít.“
 Vyskočila jsem na nohy, vztek zastínil mé slabší pocity. „To není fér. Nic z toho nebyla naše chyba!“
 „Ohledně tohoto nic není fér.“ Zařval strejda Brendon a z jeho hlasitosti jsem věděla, že Sophie není doma. „Když mi nevěříš, běž se zeptat nebohých rodičů té roztleskávačky.“
 Nash se postavil na mou stranu, postoj měl stálý a pevný, pohled neústupný. „Pane Cavanaugh, s Juliinou smrtí nemáme nic společnýho. Vlastně jsme se ji snažili zachránit taky, ale –“
 Vypadalo to, že jsme si všichni současně uvědomily, že řekl špatnou věc. Zmáčkla jsem Nashovi ruku, aby zmlkl, ale bylo už pozdě.
 „Snažili jste se to udělat znovu?“ Vztek strejdy Brendona překonal jen jeho strach.
 „Museli jsme!“ Teď jsem křičela a celý obývak plaval v slzách, které mi plnily oči. „Nemohla jsem tu smrtku nechat ukradnout další duši, aniž bych se jí aspoň pokusila zastavit.“
 Skrz jeho vztek se mihl náznak soucitu, ale pak byl pryč, udušen strachem zrozeným z opatrnosti. „Musíš. Nemůžeš strkat nos do smrtčích věcí pokaždé, když někdo koho znáš, zemře, pokud teda nechceš zemřít s nimi!“ Pak se otočil na Nashe, v očích mu stále vířil vztek. „Když jí řekneš, co může dělat, měj též zodpovědnost jí říct, co nemůže.“
 „To on udělal,“ řekla jsem dřív, než Nash stihl odpovědět. „Ale Emma neměla zemřít.“
 Strejdovy oči se zúžily podezřením. „Jak to můžeš vědět?“
 Nash odpověděl dřív, než jsem mohla já, pravděpodobně mě zadržel od toho, abych si jámu nevykopala ještě hlubší. „Tod se podíval na seznam. Ta smrtka je podvodník a žádná z těch dívek neměla zemřít.“
 „Vidíš?“ Dožadovala jsem se, když Nash umlkl, aniž by vyzradil zbytek Todových informací. „Museli jsme ji zachránit. Ještě neměla zemřít.“ Plus, je moje nejlepší kamarádka. „Řekni mi, že už stejnou věc neuděláš.“
 „Neudělá.“ Nový hlas přišel od vstupu, nesl se na jemném zářijovém vánku a všichni jsme se za ním unisono otočili. Můj táta stál ve dveřích, v každé ruce kufr. „Ale já jo.“
 Měla bych něco říct, měla bych se s otcem nějak přivítat. Neviděla jsem ho rok a půl. Ale pusa se mi neotevřela a čím dýl jsem tam stála v tichosti, tím líp jsem porozuměla tomu problému. Nebylo to tak, že mu nemám co říct. Bylo to tak, že jsem toho měla příliš mnoho.
 Proč jsi lhal? Kde jsi byl? Co tě nutí si myslet, že když ses teď vrátil, něco se změní? Ale nemohla jsem se rozhodnout, co řeknu nejdřív.
 Nash ten problém neměl. „Hádám, že tohle je tvůj táta?“ zašeptal, naklonil se blíž, až se naše ramena dotýkala.
 Můj otec přikývl, husté hnědé vlny se tím pohybem zhouply. Jeho vlasy byly delší, než si pamatuju a téměř se mu otíraly o ramena. Nemohla jsem neuvažovat, jak rozdílně vypadám já pro něho.
 „Ty musíš být Harmonyin chlapec,“ řekl můj otec, jeho hluboký hlas zaduněl. „Brendon říkal, že tu asi budeš.“
 „Ano, pane,“ řekl Nash. Pak, ke mně, řekl. „Nezní jako by byl z Irska.“
 Můj otec položil kufry ve vstupu. „Nejsem. Jen tam žiju.“ Natáhl se zpátky, aby zavřel přední dveře, pak si otřel boty o rohožku, než vstoupil do obýváku. Táta se na mě dlouze podíval, od hlavy ke špičkám prstů a čelist mu ztvrdla, když mu oči setrvaly na mé pravé ruce, stále sevřené v Nashově. Pak se jeho pohled ustálil na mé tváři a přeběhla mu přes něj série emocí.
 Žal, první ze všech. Ten jeden jsem očekávala. Čím jsem starší, tím víc vypadám jak má matka. Bylo jí jen dvacet tři, když zemřela – aspoň takhle mi to řekli – a někdy jsem i vyšilovala nad tou podobností ze starých fotek. Vypadal taky smutně a trochu se bál, jako by se děsil naší nastvávající konverzace.
 Ale poslední výraz – část, která mě držela od toho, abych se vyřítila ven z domu a nevypadla v autě, které zaplatil – byla pýcha. Otcovy oči se jí leskly, i když mu stará bolest vyryla vrásky do jinak mladistvé tváře.
 „Ahoj, holčičko.“ Zhluboka se nadechl a celý hrudník mu klesl, když vydechl. „Myslíš, že bych tě mohl obejmout?“
 Neměla jsem vůbec v úmyslu se objímat se svým otcem. Pořád jsem na něj byla tak naštvaná, až jsem mohla jen stěží přemýšlet o něčem jiném, i když všechno ostatní šlo dál. Přesto jsem rozpletla ruku z Nashovi a vykročila vpřed na autopilota. Otec přešel zbytek podlahy ke mně. Omotal kolem mě své obrovské ruce a má hlava našla jeho hruď, stejně tak, jako když jsem byla malá.
 Možná vypadal jinak, ale voněl úplně stejně. Jako káva a ta vlna z jeho kabátu a jakási kolínská, kterou si dává tak dlouho, jak si jen pamatuju. Když jsem objímala svého otce, vyneslo to zpátky duchy vzpomínek tak starých, že jsem se na ně nemohla úplně soustředit.
 „Chyběla jsi mi,“ řekl mi do vlasů, jako bych byla stále dítě.
 Ukročila jsem zpátky a zkřížila paže na hrudi. Objetí nespraví všechno. „Mohl jsi mě navštívit.“
 „Měl jsem.“ Nebyla to tak docela omluva, ale aspoň jsme v něčem spolu souhlasili.
 „No, tak jsi už tady.“ Strejda Brendon se otočil směrem ke kuchyni. „Sedni si, Aidene. Co ti mám donést k pití?“
 „Kávu, díky.“ Táta se vyvklék z černého vlněného kabátu a pověsil ho na opěradlo křesla. „Takže…“ Klesl do židle a já si sedla naproti němu, vedle Nashe na gauč. „Slyšel jsem, že jsi objevila své dědictí. A evidentně ho vyzkoušela. Vzkřísila jsi kamaráda?“
 Odvážně jsem se potkala s jeho očima, vyzývala jsem ho, aby zkritizoval mé rozhodnutí, když pak uznal, že dělá do samé. „Emma neměla zemřít. Nikdo z nich neměl.“
 „Nikdo z nich?“ Můj otec se zamračil směrem ke kuchyni; očividně mu strejda Brendon ještě nezdělil všechny detaily mého objevu. „O kom jiném ještě mluvíme?“
 „Jsou ještě tři další. Jedna za den, tři dny po sobě.“ Nashův palec mi hladil zvenku můj, dokud se můj otec na něj nezamračil a on nepustil mou ruku a neopřel se o gauč. „Pak si ta smrtka dneska vzala někoho jiného, když jsme zachránili Emmu.“
 Podrážděná – i pobavená – jsem ho znovu chytla za ruku a obě nechala položené v klíně. Chybějící otcové nemají žádné právo mi neschvalovat přítele. „Všechny čtyři – pět, když počítáš Emmu – prostě spadly na zem mrtvé bez žádného varování. Ještě nebyl čas, aby odešly.“
 „Jak to víš?“
 Opřela jsem se o Nashe, nevinně se usmívala, když otec zatnul čelist. „Nashův kámoš Tod je smrťák.“
 Obočí mého otce se v překvapení zdvihlo a na chvíli se zapomněl mračit. „Tvůj kamarád je smrťák?“
 Nash pokrčil rameny. „Znal jsem ho předtím než… zemřel.“
 Táta se předklonil, lokty se opíral o kolena, oči zúžené. „A tenhle smrťák ti řekl, že ty dívky nebyly na jeho seznamu?“
 „Nebyly na žádném seznamu,“ řekla jsem, odtáhla jsem ten výslech od Nashe. „Todův boss si myslí, že tam venku je smrtka, která krade duše, aby je prodala v Podsvětí. Nebo něco takového.“
 Strejda Brendon zamrzl ve dveřích, držící dva kouřící a vonnící hrnky. „Někdo prodává duše v Podsvětí?“ S otcem si vyměnili dvojici pohledů hrůzy a děsu než se otočili zpátky k nám. „Co víš o Podsvětí?“
 „Jen, že je jedno a že někdo z místních je celej žhavej do lidskejch duší.“ Pokrčila jsem rameny, snažila jsem se je oba usadit. „Ale na tom nám opravdu nezáleží, že ne? Todův boss říkal, že se o to postará.“
 Úleva na strejdově tváři byla tak silná jako napětí v Nashově postoji. „Dobře. Smrtky by se měly starat o své vlastní problémy. Banshee to fakt nemají v popisu práce.“
 Zamračeně jsem zaryla špičkou boty do koberce. „Až na to, že tahle psycho smrtka se snažila vzít nejlepší kámošku banshee. Z toho to dělá mou práci.“
 Strejda Brendon se zamračil a vypadal, že je připravený se pohádat, ale můj otec promluvil dřív než on. „Viděli lidé, jak jsi přivedla Emmu zpátky?“ zeptal se, kolébal svůj kouřící hrnek, jako by ho měl zahřát.
 Nash si sedl rovněji, horlivý mě bránit. „Nikdo neví, co se dělo. Emma prostě zkolabovala a každý si myslí, že Kaylee kvůli tomu vyšilovala. A když už si Emma sedla, všichni si mysleli, že jen omdlela.“
 Většina toho byla pravda, ačkoliv už kolují fámy, že se Emmě opravdu na minutu zastavilo srdce. Ta paní, co jí měřila puls, je pravděpodobně začala. Ne, že bych ji mnohla vinit. Ta nebožačka nejspíš bude potřebovat terapii.
 Ale pak, já asi taky. A možná i Emma.
 Můj otce pokrčil rameny, přísně pozoroval svého bratra. „Zní to, jako by nebyla napáchána žádná škoda.“
 „Až na Julii,“ zamumlám a okamžitě si přeju, abych držela pusu.
 Otec se zastaví s hrnkem na půl cesty k puse. „Ona je ta výměna?“
 „Jo.“ A i když v srdci vím, že Juliiná smrt nebyla naše chyba, nemohla jsem uniknout vinně, která mi úžila hrudník a tížila celé mé tělo.
 Strejda Brendon klesl do dalšího křesla a lítostivě zakroutil hlavou. „Tohle je důvod, proč jsi měla zůstat mimo smrtčí business. Ta chuděrka by právě teď byla naživu, kdybyste vy dva nechali věci prostě být.“
 „Jo, ale Emma by nebyla.“ Volnou rukou jsem sevřela područku gauče. „A neměli jsme žádnej způsob, jak s jistotou zjistit, že si ona nevezme další. Tod říkal, že v prvé řadě by neměla bejt žádná pokuta za záchranu života, kterej neměli vzít.“
 „Ona?‘“ Otec pomalu položil hrnek na podtácek. „Chtěl bych vůbec vědět, jak víš, že ta smrtka je žena?“
 Nepohodlně jsem se na gauči zavrtěla a mrkla na Nashe, ale on jen pokrčil rameny, nechal to na mně. Takže jsem se donutila setkat se s otcovým pohledem. „My jsme ji… tak nějak viděli.“
 Strejda Brendon se v křesle narovnal, každý sval se v jeho těle napjal. „Jak?“
 „Prostě se ukázala.“ Pokrčila jsem rameny. „Když resuscitovali Julii. Byla vzadu v tělocvičně, za většinou davu a usmála se na nás.“
 „Ona se na vás usmála?“ Otec se zamračil. „Proč by se záměrně ukazovala?“
 „Na tom nezáleží,“ řekl strejda. „Smrtky se o své postarají. My bysme měli zůstat mimo.“
 Na chvíli jsem si myslela, že se otec bude hádat. Vypadal skoro tak naštvaně jako já. Ale pak rázně přikývl. „Souhlasím.“
 „Ale co když ji nemůžou najít?“ dožaduju, Nashovu ruku stále svírám ve své.
 Můj otec zavrtěl hlavou a opřel se do židle, zkřížil obě ruce na předku svetru. „Když ji můžete najít vy dva, můžou ji najít i smrtky.“
 „Ale –“
 „Mají pravdu, Kaylee,“ řekl Nash jen pár centimetrů od mého ucha. „Ani nevíme, po kom ta smrtka půjde příště. Pokud to vůbec udělá znovu.“
 Udělá. Ta chvíle, kdy se na mě usmála, jsem věděla, že neskončila. Vezme si brzo další dívku, dokud ji někdo nezastaví. Ale nezdá se, že to chce někdo zkusit.
 Otec se otočil za svým bratrem, myšlenky měl skryté za fasádou klidu. „Jak se mají tvé holky?“ zeptal se, a prostě jen tak byl předmět uzavřen.
 „Neberou to všechno moc dobře.“ Strejda si těžce povzdychl. „Sophie je venku s přáteli. Ta dívka, co včera zemřela, byla v jejím tanečním týmu a zbytek skupiny tráví každou volnou chvíli spolu, jako nějaké věčné shromáždění. A Val… čtvrtinu celého odpoledne strávila s lahví brandy, aniž bych věděl, že ji otevřela. Asi před hodinou jsem jí uložil do postele a nechal ji se z toho vyspat.“
 Páni. Možná teta Val potřebuje navštívit Dr. Nelsona.
 „To je mi líto, Brene.“
 Strejda Brendon pokrčil rameny, jako by na tom nezáleželo, ale ta napjatá linka jeho ramen říkala něco jiného. „Vždycky byla pěkně nervózní. Sophie je úplně stejná. Budou v pohodě, až se to jednou přežene.“
 Ale ono se to nepřežene a já nemůžu být jediná, kdo to ví.
 Strejda Brendon se postavil a zvedl hrnek. Každý jeho pohyb mluvil vyčerpáním a děsem. „Jdu zkontrolovat svou ženu. Val ti ráno připravila pokoj pro hosty. Když budeš potřebovat ještě něco, jen se zeptej Kaylee.“
 „Díky.“ Když se zavřely dveře ložnice strejdy Brendona, můj otec se postavil a otočil se k Nashovi, očividně očekával, že se postaví taky. „Nashi, ani nemůžu říct, jak jsem ti vděčný za to, jak jsi pomohl mé dceři.“
 Když Nash zavrtěl hlavou, stále tvrdohlavě seděl. „Nemohl bych tam bez ní nic udělat, abych udržel duši.“
 „Myslím tím, co jsi udělal pro Kaylee. Brendon říká, že tvé dávky pravdy ji pravděpodobně zachránily od vážného zhroucení.“ Napřáhl před sebe ruku a Nash na jednu trapnou chvíli zaváhal, pak se postavil a přijal ji.
 „Tati…“ začala jsem, ale on zavrtěl hlavou.
 „Zpackal jsem to a Nash vytáhl lana. Zaslouží si, aby mu bylo poděkováno.“ Pevně potřásl Nashovi rukou, pak ji pustil a ustoupil, uvolnil zřejmou cestu k předním dveřím.
 Protočila jsem oči nad jeho víc-než-jen-nepatrnou narážkou. „Souhlasím. Ale Nash zůstavá. Stejně o tom ví víc než já.“ Vklouzla jsem rukou do jeho a postavila se k němu tak blízko, jak to jen šlo.
 K mému překvapení, ačkoliv vypadal naštvaně, se táta nehádal. Jeho pohled přeskakoval ze mě na Nashe a zase zpátky a jednoduše kývl, zjevně rezignoval. „Fajn. Když mu věříš, tak já taky.“ Pomalu couval ke své židli a sedl si čelem k nám. Pak se zhluboka nadechl a potkal se s mým pevným pohledem. Byla jsem připravená slyšet cokoliv, co se chystal říct.
 Ale opravdová otazka zněla, jestli on je či není připravený to říct.
 „Vím, že tohle všechno mělo vyjít najevo před lety,“ začal. „Ale pravda je taková, že pokaždé, když jsem usoudil, že je čas ti říct o tvé matce – o tobě – nemohl jsem to udělat. Vypadáš tak moc jako ona…“
 Zlomil se mu hlas a on se kouknul dolů, a když se znovu podíval na mě, oči se mu leskly zadržovanými slzami.
 „Vypadáš tak moc jako ona, takže když tě pokaždé vidím, srdce mi poskočí radostí, pak se zas a znova celé rozbije. Možná by to bylo jednodušší, kdybych si tě nechal u sebe. Kdybych tě vídal každý den a díval se, jak se rozvíjíš do své vlastní osoby. Ale je to tak, jak to je, dívám se na tebe a vidím ji a je to tak zatraceně těžké…“
 Nash se zavrtěl a já si zírala na ruce, když se táta díval okolo po obýváku, vyhýbal se našim očím, dokud sám sebe neměl pod kontrolou. Pak si povzdychl a jednou rukou si přejel přes oči, vysoušel slzy o svetr příliš silný, aby byl v září opravdu potřeba.
 Do hajzlu. Opravdu brečel. Nevím, jak se mám vypořádat s brečícím otcem. Stěží vím, jak se vypořádat s normálním. „Um… má někdo hlad? Neměla jsem žádnou večeři.“
 „Něco bych si dal,“ řekl Nash a jsem si jistá, že pochytil mou potřebu rozbít napětí.
 Nebo měl prostě jen hlad.
 „Můžou být makarony se sýrem?“ Zeptala jsem se, za ten čas jsem už byla půl cesty ze dveří, když přikývl. Nash s tátou mě následovali skrz jídelnu až do kuchyně, kde jsem si klekla, abych zezadu ze spodní skříňky vyhrabala pytlík kolínek.
 Myslela jsem si, že jsem připravená. Že bych mohla zvládnout cokoliv, co musel říct. Ale pravda byla taková, že jsem tam nemohla jen tak sedět a dívat se, jak můj otec brečí. Potřebovala jsem něco, aby mi to zaměstnalo ruce, zatímco se mi lámalo srdce.
 „Umíš vařit?“ Otec mě překvapeně sledoval, když jsem z další skříňky vytáhla hrnec a kostičku smetanového sýra ze strejdovy poličky v ledničce.
 „Jsou to jen těstoviny. Strejda Brendon mě to naučil.“ Taky mě naučil, jak schovat příležitostnou tabulku čokolády za jeho skrýš slaninových křupek, kterých by se teta Val nikdy nedotkla i přes její vyhazovací mánii jídel z fast foodu.
 Můj otec si sedl na jednu z barových stoliček, pořád mě sledoval, když jsem zapálila hořák a osolila vodu. Nash se posadil na stoličku o dvě dál od něj a zkřížil ruce na baru.
 „Takže co bys chtěla vědět jako první?“ Táta se se mnou setkal pohledem nad sýrem, který jsem rozbalovala na prkýnku.
 Pokrčila jsem rameny a z levého šuplíku vytáhla nůž. „Myslím, že se mám docela dobře za co chytit s celou touhle banshee věcí, díky Nashovi.“ Můj otec se ošil a možná bych se cítila vinná, kdyby se aspoň někdy pokusil to celé vysvětlit sám. „Ale proč teta Val říkala, že jsem měla na kahánku? Co to znamená?“
 Tentokrát sebou trhnul, jako bych mu vrazila facku. Zjevně očekával něco jiného – patrně technické dotazy z příručky Jak Býti Banshee, mé kopie, která se pravděpodobně ztratila někde v mailu.
 Můj otec si povzdychl a najednou vypadal velmi unaveně. „To je dlouhý příběh, Kaylee a takový, který bych ti raději řekl v soukromí.“
 „Ne.“ Pevně jsem zavrtěla hlavou a roztrhla balení těstovin. „Přeletěl jsi půlku světa, protože mi dlužíš vysvětlení.“ A to se ani nezmiňuju o omluvě. „Chci to slyšet hned.“
 Obočí mého otce se překvapením zvedlo a bylo to víc než jen známka rozčilení. Pak se zamračil. „Zníš přesně jako tvá matka.“
 Jo, no, po někom jsem musela zdědit kuráž. „Nechtěla by, abys mi řekl cokoliv, co bys měl?“
 Nemohl by vypadat víc šokovaně, ani kdybych ho praštila. „Upřímně nevím. Ale máš pravdu. Máš právo znát všechna fakta.“ Krátce zavřel oči, jako by třídil myšlenky.
 „Všechno začalo tu noc, kdy jsi zemřela.“

6 komentářů: