neděle 22. září 2013

17. kapitola

Zelené hydry měly kolem pasů,
na zlobných hlavách zmije zlé a chtivé
nad čely ježily se místo vlasů.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv IX.


Kayla, jejíž ruka spočívala v ohbí Frankovy paže nás vedla rušnou ulicí.
„Nevím, jestli je tohle nejlepší nápad,“ řekl John, zatímco sledoval Franka, jak zvedá Kayle ruku a tiskne ji ke rtům.
„Jste okouzlující, děvenko,“ řekl Frank.
„Vsadila bych se, že tohle piráti říkají všem dívkám.“ Slyšela jsem jak mu s chichotáním se odpovídá Kayla.
„To je v pohodě,“ ujistila jsem Johna. „Myslím, že Kayla si, co se kluků týče, dokáže poradit sama. Dokonce i s takovými jako je Frank.“

„Ale co Fúrie?“ zeptal se vážným hlasem John. „Dokáže si poradit i s nimi?“
„Ach,“ na to jsem nepomyslela. „Jak ji znám, tak si pravděpodobně opravdu poradí.“
„No, dávej pozor na svůj náhrdelník,“řekl. „Nelíbí se mi, že už jsme tak dlouho na očích a zatím se neukázala jediná. Teď už musí vědět, že jsme tu. Tak kde jsou?“
Rozhlédla jsem se kolem. Všude, kam jsem se podívala byli veselí hýřilové a bavili se, zatímco blesky nad hlavami i nadále prosvěcovali mraky a rachotil hrom.
„Možná, že právě proto,“ odvážila jsem se říct. „Že jsme tak na očích. Fúrie nechtějí riskovat, že by přilákali přílišnou pozornost.“
„Možná,“ připustil John. „A nebo je to možná jen klid před bouří.“
Podívala jsem se na noční oblohu a pak na svůj náhrdelník. Můj diamant byl stejně nafialověle tmavošedý jako mraky nad námi. Možná, že měl pravdu.
„Pierce?“
Před námi stál atraktivní mladý pár, vzájemně se objímajíc pažemi. On měl po tváři rozmazaný morbidně šedý lívanec make-upu a na sobě měl fotbalový dres Isla Huesoských Wreckers ze střední, včetně nárameníků. Ona na sobě měla dres patřící Wreckers roztleskávačkám, v ruce červené a rudé střapce a na krku měla falešnou krví namalované upíří kousnutí.
„Ach můj Bože, Pierce!“ Vykřikla dívka. „To jsem já, Farah. Farah Endicottová a Seth Rector.“ Se smíchem ukázala na svého přítele. „Nevěřila bych, že jsou naše kostýmy až tak dobré! Věřil bys tomu miláčku?“
Usmála se na Setha. „Ani Pierce nás nepoznala. A to ona je tou, která by měla být pohřešovaná!“
Oba je to velice pobavilo.
Oni oba v rukou svírali červené kelímky a i když jsem nevěděla, co v nich mají, měla jsem z jejich skoro-hysterického smíchu pocit, že to bylo něco silnějšího než limonáda.
John a já jsme tam zůstali stát, zatímco Kayla s Frankem zastavili na ulici, kousek před námi a zvědavě na nás koukali. I pak Liu to setkání sledoval a Henryho přesměroval stranou na chodník. Ti dva předstírali, že zkoumají stánek s ručně rytými mušlemi. Ve skutečnosti ale sledovali Farah a Setha.
„Jo,“ řekla jsem a předstírala, že mi ta situace přijde stejně tak vtipná jako Farah. „Celá ta věc s pohřešováním se ukázala být jako jedno velké nedorozumění. Zcela zjevně. Když tady teď před vámi stojím.“
„Ach,“ vykřikla Farah a rozesmála se ještě víc. „To je tak legrační! Jasně, že už se nepohřešuješ. Takže, kdo tvůj přítel?“
„Tohle je John,“ řekla jsem a schválně vynechala jeho příjmení. Z toho, co jsem věděla, mi bylo jasné, že hned po tomto setkání Farah se Sethem zavolají mému tátovi a budou se snažit, aby z něj dostali tu milionovou odměnu, kterou nabízel za můj bezpečný návrat. Čím méně informací jim dám, tím lépe.
„Johne, tohle je pár mých přátel, Farah Endicottová a Seth Rector.“
Johnova tvář se uzavřela, stejně tak jako vždy, když uslyšel jméno Rector. Stál tam a bez úsměvu se na ty dva díval. „Jak se máte?“zeptal se toporně a nepodal jim ani pravou ruku. Měl ji plnou mraženého ovoce od Henryho, protože se nabídl, že mu ho podrží, což mi přišlo hrozně sladké. Druhou ruku měl omotanou kolem mého pasu.
„No, díky, mám se skvěle,“ odpověděl Seth nadutě britským akcentem, který měl, hádám, napodobovat ten Johnův, což mi zrovna moc legrační nepřišlo. Podle mě John žádný přízvuk neměl a to buď proto, že jsem byla zvyklá na to, jak mluví a nebo proto, že trávil tolik času mezi mrtvými Američany a jeho přízvuk se vytratil se natolik, že byl sotva patrný.
Sethovi se tím ale podařilo rozchechtat Farah tak, že se smáli dobrých třicet vteřin než se Sethovi podařilo natolik uklidnit a získat nad sebou kontrolu, aby mohl Johnovi říct,“Ne, vážně kámo, to je v pohodě. Rád tě poznávám. Nevypadáš jako sériový vrah nebo co se to z tebe snažili v novinách udělat“
Farah ho škádlivě bouchla do hrudi a řekla,“Miláčku! Únosce. Je to únosce!“
„Moje chyba,“ řekl Seth.
„Ach můj Bože,“ řekla Farah a vykulila své modré oči. „Ty vole, ty máš ale nádherný náhrdelník! Odkud ho máš?“ Chystala se zvednout diamant, který se mi houpal na krku, když v tom jsem ucítila, jak John zesílil stisk kolem mých boků. Odtáhl mě o krok zpátky dřív, než se mě stihla dotknout.
Což udělal dobře, protože ten kámen byl opravdu prokletý, přesně tak, jak to Henry říkal. Poslední člověk, který se ho dotknul byl pan Curry, klenotník, který mě obvinil z krádeže a který se mě snažil nechat zabásnout.
Zrovna moc dobře to pro něj, díky Johnovi, nedopadlo, protože John měl námitky k tomu, jak se mnou zacházel a způsobil mu zástavu srdce.
„Ach, já nevím,“ řekla jsem rychle. „Mám ho z obchoďáku, myslím. Je to atrapa.“
„No, dobře,“ řekla se smíchem Farah. „Kdyby to bylo pravé, mělo by to stejnou cenu jako ta odměna, kterou vypsal tvůj otec za zprávu o tobě-“
Podle pana Curryho měl ve skutečnosti Persefonin diamant asi tak pětasedmdesátkrát větší hodnotu. Nahlas jsem to ale neřekla.
„To je fakt srandovní, protože naše parta právě před chvilkou žertovala o tom, že kdybychom tě našli, okamžitě bychom tě za tu odměnu vyměnili,“ pokračovala se smíchem Farah.
„Pak jsme ale zjistili, že tvůj otec tu odměnu stáhnul.“
„To je legrační,“ řekla jsem, ačkoliv mi to tak nepřipadalo. „Kdy jste se o tom doslechli?“
„Ach můj Bože,“řekla Farah, „bylo to na internetu, jako všechno.“
Hádám, že už moje máma objevila můj dopis a řekla to tátovi. Ten se rozhoduje rychle. Dělá to tak nakonec vždycky.
„Fajn,“ řekl John.“No, my právě teď někoho hledáme, takže bychom měli…“
„Počkej-.“Seth si stoupnul před nás. John mě pustil a Henryho mražené ovoce vysypal na zem, ruce v pěst podél těla, připravené k boji.
Seth ale nevypadal, že by nás chtěl zdržovat od hledání Alexe.
„Farah si dělala srandu, ohledně té odměny,“ řekl.
„Tohle bychom nikdy neudělali. Doufám, že z toho nebylo zle, že jsme přišli k vám domů a odnesli si pryč tu rakev?“ Dodal a poněkud nezřetelnou výslovností. „Ale, jako, nevěděli jsme, kdy se vrátíš a tvoje máma…vypadala, že je trochu mimo. A víš, i když to vypadá, že bude ta hra kvůli bouři zrušená, pořád ještě tu rakev musíme vyrobit. Je to něco jako tradice.“
S úžasem jsem na něj zůstala koukat. „Počkej,“ řekla jsem. „To ty jsi odnesl všechny ty věci a dřevo z máminy garáže?“ Po celou dobu jsem si byla jistá tím, že to byl Alex, kdo to udělal, a poté, co tahle parta zjistila, že to byl on, tak ho do té rakve za trest zavřela.
Sethova další slova mě ale přesvědčila o opaku.“Jo,“ řekl Seth. „No, já a můj táta. Dneska ráno jsme tam byli a odnesli to. Tvoje máma to naprosto chápe.“
No jasně. Strýček Chris se zmiňoval o tom, že se tam Seth a jeho táta, stavovali během dne…
„Ach můj Bože,“ Farah zatřásla se Sethem a znovu ho objala. „Řekni Pierce o tvém otci a její matce. Počkej Pierce, tohle si musíš poslechnout. Řekni jí to zlato.“
„Zlato, teď ne,“ podíval se na ni mrzutě Seth. Vypadalo to, že se pod Johnovým pohledem cítí čím dál tím víc nepohodlněji. Vypadal mužně, navíc s těmi ramenními vycpávkami.
Ale tak velký jako John nebyl.
„Fajn,“ řekla Farah a nespokojeně zamlaskala. „Tak jí to řeknu já. Tvoje máma chodila na střední se Sethovým otcem. Byli zvoleni králem a královnou maturitního plesu. Všichni si mysleli, že se vezmou. Věděla jsi to?“
Hodila jsem rychlý pohled na Setha a pak zase zpátky na ní. Zdálo se, jako by hluk festivalu kolem nás utichl. Sotva jsem cítila stisk Johnovi ruky, tak pevné a podpírající.
Jediné, nač jsem dokázala myslet, byla konverzace mámy a táty, kterou jsem zaslechla – ne tu poslední, za dveřmi máminy ložnice, ale tu, po mé poslední soudně nařízené návštěvě mého otce předtím, než jsem se odstěhovala na Floridu. Táta dával mámě dost zabrat kvůli jejímu rozhodnutí přestěhovat se zpátky do rodného města a popichoval ji, že je to kvůli tomu, že je ´on´ zase volný.
„Myslím, že bys právě teď měl mít na práci důležitější věci, než je sledování manželských stavů na internetu mých bývalých,“ odpověděla mu na to kousavě máma.
„Baví mě sledovat jejich zvyky v páření,“ ušklíbl se táta.
Do teď jsem nevěděla o kom to mluvili.
Najednou to bylo naprosto jasné: Sethův táta.
Farah si všimla mého ohromeného výrazu a znovu plácla svého přítele do hrudi.
„Vidíš miláčku,“ řekla. „Říkala jsem ti, že to neví. Není to šílený? Najednou se ukazuje, jak naši rodiče trávili čas. Tvoje máma a Sethův táta a můj táta a také tvůj strýček Chris. Moje máma - šla taky na IHHS, ale byla o pár ročníků níž – říká, že byli jako čtyři mušketýři nebo tak nějak. Není to ta nejroztomilejší věc, jakou jsi kdy slyšela? No, myslím, že to bylo hezké až do…“ Odmlčela se a zvedla ruku ve snaze ukázat, jak byla taktní. „No, vždyť víš. Co se stalo s tvým strýcem.“
Nechtělo se mi přiznávat, že mám jen mlhavou představu o tom, co se stalo s mým strýcem, kromě faktu, že se jednalo o oblast kolem drog a že byl ve vezení prakticky po celý Alexův život.
Farah pokrčila rameny. „Myslím, že to bylo v době, kdy se tvoje máma nevrátila zpátky z vysoké sem na Isla Huesos a ona a Sethův otec se rozešli. Ale hele, to je v pohodě, protože potkala tvého tátu a měli tebe, viď?
I když jsem tak trochu doufala, že se dají se Sethovým tátou zase dohromady, když jsou teď oba dva rozvedení.“
Přesně v tohle, jak předpokládal táta, že doufá i moje máma.
Skupina lidí, procházející kolem, která byla oblečená ve stejných červenobílých barvách Isla Huesoské střední, si všimla Setha a Farah a zakřičela: „Wreckers vládnou!“ Několik z nich natáhlo ruce sevřené v pěst Sethovým směrem. Ten pozvedl svou pěst směrem k nim a zařval,“Jo!“Pak do sebe začali vzájemně narážet hrudníky a nadšeně se bavili o jakémsi vyhlášeném večírku.
Znenadání jsem pochopila, proč se strýčkovi Chrisovi ulevilo, když slyšel, že do města přijíždí můj táta. Nikdy předtím neprojevoval nějakou zvláštní zálibu ohledně mého otce, ale to, že se pan Rector poflakuje tak často okolo mámina domu se mu líbilo ještě méně.
Teď teprve mi mámina podivná reakce na mé posměšky, ohledně okázalého Rectorovic mauzolea, začala dávat smysl. Moje máma byla málem Rectorová – no, vzala si sice jiného, ale i tak. A já tam stála a dělala si legraci z toho, kolik peněz mají někteří lidé na vyhazovaní.
Jasně. Stejně tak jako její bývalý přítel ze střední.
Proč něco neřekla? Nedivila bych se tomu, kdyby mi řekla,“ Pierce, když jsem ještě byla na střední škole a měla hrozně špatný odhad, chodila jsem s neskutečným debilem.“
Tajila něco? Nebo to bylo něco, co chtěla, aby bylo, od jejích středoškolských let a jejího nového já, co nejvzdálenější?
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se John a jeho hlas ke mně proniknul skrze zvířený oblak zmatku v mé mysli.
„Ano,“ odpověděla jsem. „To jen,že … některé věci mi začínají dávat smysl tak, jako nikdy předtím.“
„Jaké věci?“ zeptal se zvědavě.
„Myslím, že žádné, na kterých by mělo záležet,“ řekla jsem a potřásla hlavou. „Jen něco ohledně mojí mámy.“ Natáhla jsem se a oběma rukama se Johnovi pověsila na rameno. „ Slib mi, že nikdy nebudeme jako oni, jo?“ zeptala jsem se, otřásla se a hlavou ukázala směrem k Sethovi a Farah. „Nepřijde ti, že říkat jeden druhému ´zlato´ je poněkud nechutné?“
„My bychom nikdy nemohli být jako tihle dva,“ řekl John a odváděl mě pryč poté, co Setha počastoval posledním kamenným pohledem.
„Proč ho tak nenávidíš?“ pobaveně jsem se zeptala.
„Nenávidět ho?“ John vypadal překvapeně. „Právě jsem ho potkal. A ani ty sama nevypadáš, že by jsi se o něj nějak zvlášť zajímala.“
„nezajímám, ale pokaždé, když se kolem tebe ozve jméno Rector, nasadíš na své tváři tenhle výraz.“ Předvedla jsem mu to a strašlivě se zamračila.
Zasmál se. „Opravdu? O tom jsem neměl tušení.“
„Alex dělá úplně to samé, když Setha zahlédne,“ vzpomínala jsem.
„No, pak mám pocit, že budu mít tvého bratrance rád,“ řekl John,“ pokud ho někdy najdeme.“
„Taky si myslím, že budeš,“ řekla jsem. „Ale proč-?“
Za námi se ozvali lehké kroky a přerušili mě. Otočili jsme se a uviděli Farah, jak za námi utíká sotva dech popadá. Tváře celé zarudlé.
„Já jsem tak pitomá,“ řekla. „Málem bych zapomněla. Zítra večer pořádáme večírek na počest Noci Rakví. A vy všichni jste samozřejmě zváni.“
„Páni,“ řekla jsem. „Díky Farah. To je prima. Ale my pravděpodobně nebudeme mít-.“
„Ale no tak,“ Farah vypadala zklamaně.
„Zkuste dorazit. Jsou pozvaní všichni z maturitního ročníku…ale neříkejte to prvákům. My se budeme snažit dodělat tu rakev, aby byla hotová a mohla tam být. Chceme, aby se tam všichni podepsali. Víte, něco jako vzpomínka na tenhle rok.“
„Ta rakev tam bude?“ Najednou to pozvání znělo mnohem lákavěji. „Kde se ten večírek má konat?“
„V nové zástavbě, kterou staví naši tátové na Reef Key. Pamatuješ se Pierce, vzali jsme tě tam, abys to viděla.“
Pamatovala jsem se. Pan Rector a pan Endicott v podstatě vzali kus nádherného ostrovního ráje a vybagrovali ho a rozparcelovali na pozemky, včetně tenisových kurtů a Tiki baru.
„Tohle si nemůžete nechat ujít,“ řekla Farah. „ Bude to v domě, který byl postaven speciálně kvůli tomu. Fakt doufám, že ten hurikán nepřijde, tak jak pořád dokolečka říkají, jinak bychom museli, samozřejmě, celou akci zrušit. Odpoledne to snížili na druhou kategorii, ale právě teď jsem někde zaslechla, že už to zase vrátili na trojku. Takže i kdyby se to o nás jen otřelo, nikdo by -.“
Někdo zakřičel, „Farah!“ a ona se ohlédla po skupině, kterou před chvilkou sama opustila, jen proto, aby za námi přiběhla a pozvala nás.
„Ach,“ řekla a kousla se do svých třešňově červených rtů. „Už musím jít. Ale pokuste se přijít, jo? Bude to epické!“
Pak se rozeběhla zpátky k Sethovi a nám nadšeně zamávala.
Na okamžik jsem tam jen tak stála a cítila se omámeně. Není to tak dávno, co mi kdosi říkal, že to bude epické a týkalo se to mě.
Byla to Jade.
Ten znepokojivý pocit ve mně se najednou jako by zhoršil…a nejen proto, že jsem se dozvěděla o mámině chození s panem Rectorem na střední. Jedna z dešťových kapek mi dopadla přímo na tvář. Natáhla jsem ruku. Další kapka dopadla přímo do středu mé dlaně.
Skupinky lidí kolem nás se začali pohybovat rychleji ve snaze najít si úkryt. Henry začal ukusovat ze své cukrové vaty mimořádně velká sousta ve strachu, aby mu ji déšť nerozpustil dřív než si jí stačí užít.
"Není to tak zlé, jak to vypadá,“ řekl s úsměvem John, když si všiml mého výrazu. „Je to jen déšť. A alespoň teď víme, kde ta rakev je.“
„Kde bude zítra,“ řekla jsem. Nedokázala jsem zamaskovat úzkost v mém hlase. „Ještě není ani postavená. Co když máš pravdu ohledně toho, co jsme viděli v mém telefonu? Co když je to budoucnost…vzdálená budoucnost? Nemůžeme takhle Alexe nahánět každou noc.“
Vzpomněla jsem si, jak jsem se ráno ptala Johna, jestli bych mohla dostat také takový jako nosí on ve své kapse a jeho odpověď byla – Rozhodně ne. Teď už jsem chápala, proč byl tak strohý.
„Pokud všechna ta vaše zrcadla ukazují jen trpící lidi, ale vy nemůžete udělat nic, co by jim mohlo pomoct, jaký to má smysl je vlastnit?“ zeptala jsem se ho s hořkostí v hlase.
„To není všechno, co ukazují,“ řekl John. „Ukazují, po čem tvé srdce touží…to, co chceš vidět nejvíc – nebo koho – v okamžiku, kdy se díváš.“
„Pak musí být to moje rozbité,“ řekla jsem. To by dávalo smysl. Proč by to moje nemohlo být rozbité? Já byla taky porouchaná. Nebo jsem se alespoň normálně necítila už dost dlouho.
„Není rozbité,“ řekl John. „Vzhledem k tomu, že je to mobilní zařízení ze země a v Podsvětí dosud žádné jiné mobilní zařízení vyrobené na zemi nefungovalo, tak mu moc nerozumím…zatím.“ Zkoumavě se na mě díval. „Funguje ale přesně jako ta naše. Dělala jsi si starosti o svou rodinu, takže ti ukázalo to, po čem tvé srdce toužilo: jednoho člena tvé rodiny, který je v bezprostředním ohrožení a potřebuje tvou -.“
„Počkej,“ přerušila jsem ho. Něco mě napadlo. „To proto jsi vždycky věděl, že jsem v nesnázích a potřebuji tvou pomoc? Jako tenkrát ve škole s panem Millerem? A tehdy u toho zlatníka? Protože jsem to byla já, koho jsi chtěl ze všeho nejvíc vidět ve svém -.“
„Ach podívej,“ řekl John a vypadal, že je neskonale vděčný za přerušení. „Jde sem Frank.“
Přišoural se k nám Frank. „Našel jsem ho,“ řekl s ležérní nedbalostí.
Poskočilo mi srdce. Jen něco tak obrovského jako bylo nalezení mého bratrance mě mohlo rozptýlit od toho objevu, že mě můj přítel zachraňoval od smrtelných nebezpečí jen proto, že mě špehoval prostřednictvím kapesního zařízení z Podsvětí, zjevně ovládaného vyšší mocí. „Kde?“
„Přesně tam, kde ho slečna Kayla zanechala.“ Frank nás zavedl o několik stánků dál do temného průchodu vedoucího zpět na ulici. Průchod byl vyroben z tepaných, železných oblouků, které byli omotány blikajícími pohádkovými světly a přes které se proplétala vinná réva s jasně žlutou bouganvillií.
Na jednom z oblouků seděla Hope a sama pro sebe si vrkala.
V okamžiku, kdy si mě všimla, zamávala křídly a odletěla se schovat pod oblouk.
Klenuté oblouky vedli k velkému venkovnímu nádvoří nad nímž se klenul hustý baldachýn z větví stromů na nichž byla rozvěšena spousta světýlek a barevných luceren a které tomuto místu dodávaly obrovský romantický náboj.
Uvědomila jsem si, že to bylo z tohoto nádvoří, odkud jsme po celou tu dobu slyšeli hrát tu živou španělskou hudbu. Všimla jsem si malého jevišťátka osvíceného reflektory, na němž postávalo několik hudebníků, včetně pár kytaristů a nádherné zpěvačky oblečené do přiléhavých, červených šatů, s květem ibišku ve vlasech. Před pódiem tančili páry všech věkových skupin. Po celém nádvoří byla roztroušena spousta malých stolků, většinou prázdných. Nejspíš proto, že většina lidí dala přednost živému ruchu venku na ulici.
Nicméně tady se nabízelo jídlo. Na dlouhém stole postaveném podél jedné strany nádvoří se nabízelo občerstvení.
Hope se usadila právě před tímto stolem v očekávání toho, že cokoliv z něj spadne, to sezobne. Neměla jsem jí to za zlé. I já jsem cítila lahodné aroma marinovaného kuřete a mořských plodů a uvědomila si, jaký velký mám už zase hlad. Mražené ovoce, které jsem předtím snědla mi rozhodně k uspokojení hladu nestačilo.
„Madam,“ vylekala mě Kayla, která se přede mnou najednou vynořila z temného stínu podloubí a dramaticky rozvířila svůj sametový, fialový plášť. „Váš bratranec vás očekává.“ Ukázala na jeden z bílých, plastikových stolků ukrytý ve stínu velkého stromu.
Nebylo pochyb o tom, kdo je ta postava, která tam seděla a tvář jí osvětloval jen svit z displeje mobilu. Byl to Alex a byl v pořádku. Prsty se mu rychlým tempem míhali po klávesnici telefonu.
„Díky Kaylo,“ řekla jsem. Ignorovala jsem signály z mého žaludku, že mám hlad a řekla Johnovi, „Hned se vrátím,“ a vykročila směrem k bratrancovu stolu.
„Doprovodím tě,“ řekl John a srovnal svůj krok s mým. „Pokud ti to nevadí.“
Zastavila jsem se.“Johne,“ řekla jsem. Byla jsem nervózní ze všeho toho jídla co tu tak vonělo a z faktu, že jsem došla tak daleko jen proto, abych tu našla Alexe, jak si posílá smsky – smskuje – na tak nádherném nádvoří, kde se všichni ostatní kolem něj baví a tančí, i když tím oslavují něco tak děsivého jako je úmrtí a pohřeb mého přítele. Alespoň na mě ale, pod hustým baldachýnem z listí, nepadaly těžké dešťové kapky. „Uvědomuji si, že tady na zemi zřejmě tvé magické zrcadlo nefunguje, ale jak se můžeš sám na vlastní oči přesvědčit, právě teď mi tu žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí.“
Obočí mu vyjelo nahoru.“ Promiň?“
„Právě teď tvou pomoc nepotřebuji,“ vysvětlovala jsem.
„Vlastně teď spíš překážíš. Neznáš Alexe. A on nezná tebe. Všechno, co o tobě ví je to, co mu napovídala babička …a já velmi pochybuji o tom, že by to bylo něco dobrého. Před tebou mluvit nebude.“
„Možná, že ne,“ usmál se zdvořile John. „Mýlíš se ale, když říkáš, že právě teď ti nic nehrozí.“ Pokývl hlavou směrem k mé hrudi.
Podívala jsem se dolů. V narůžovělé záři lucerny jsem uviděla, co tím myslel. Barva diamantu na mém náhrdelníku se změnila na bouřkově černou, jako ty mraky, co se nad námi celý večer kupili.

Někde poblíž číhaly Fúrie.

10 komentářů:

  1. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za další kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Super, moc díky za překlad. V.

    OdpovědětVymazat
  5. Super kapitola,veľká vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat