úterý 17. září 2013

16. kapitola

My za té řeči v cestě neustali,
však rychleji jsme pokročili spíše
lesem, v němž duchové jak stromy stáli.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv IV.


Gumička mi spadla na chodník. Věděla jsem, že už ji znova nikdy nenajdu. Míjelo nás příliš mnoho lidí, popíjející ze svých červených kelímků, které si koupili u stánku Rum Kapitána Roba, stojícího poblíž.
Samozřejmě jsem si nemyslela, že bych ho špatně slyšela.
Proč by mi něco tak důležitého říkal právě teď, jen tak, uprostřed pouliční slavnosti?
Než jsem se stihla zarazit, vyhrkla jsem první věc, která mě napadla.
„Jen jednoho?“
Podíval se na mě zdrcujícím pohledem.
Vzhledem k tomu všemu, co už jsem o něm věděla, jsem očekávala, že někoho zabil.
Ohromila mě skutečnost, že se do věčného vyhnanství v Podsvětí dostal za to, že uzmul pouhý jeden jediný život.
„Netušil jsem,“ řekl mi a vyčerpaně se usmál,“ že jsi tak krvežíznivá, Pierce. Neměli bychom se pokusit pro tebe najít jeden z těch pirátských kostýmů?“
„To ne…nemyslím, jako že by jeden člověk nebyl dost,“zakoktala jsem. Sotva jsem slyšela samu sebe, se vší tou muzikou kolem. Vypadalo to, jako by latinské rytmy pulsovali ve stejném rytmu jako moje srdce bez ohledu na mé necitelné přehmaty. „Já jen, že jsem tě už párkrát musela zastavit od zabíjení mužů v mé přítomnosti. Takže jsem byla překvapená-.“
Všiml si, že mě postrkuje dav proudící ulicí a proto mě vzal za ruku a táhl k sobě na chodník, dokud jsme nestáli pod nízko visícími větvemi gumbo-limbo stromu, daleko od davů a světel, tam, kde bylo větší příšeří a o dost tišeji. Hope nás, samozřejmě, následovala a teď seděla v odtokové strouze u chodníku a spokojeně si vyzobávala upuštěná zrníčka z grilované kukuřice.
„Ten muž, kterého jsem zabil, byl kapitánem lodi,“ řekl John.
Z jeho hlasu se vytratila tvrdost, ale jeho výraz byl vzdálený jako by vyprávěl příběh někoho jiného. „Byl kapitánem na Liberty. A já byl jeho prvním důstojníkem.“
Tohle byl trošku šok, ale i tak jsem nic neříkala a udržovala svůj pohled na rezavé mourovaté kočce, která se plížila zpoza plotu, u kterého jsme stáli. Kočce zasvítili oči, jakmile jí pohled padl na Hope…pak zachytila můj varovný pohled a rychle se odplížila pryč.
„Plavili jsme se z Havany na Isla Huesos,“ pokračoval John. „A odtamtud jsme měli zamířit zpátky do Anglie. Nedaleko od Isla Huesos jsem si něčeho všimnul…špatného kurzu, který kapitán nastavil. Pokoušel jsem se s ním o tom v soukromí promluvit, ale on nechtěl poslouchat. Rozvinula se debata o jeho plánu a někteří z posádky se mnou souhlasili. Zdvihla se vzpoura. Jsem si jist, že víš, co znamená vzpoura.“
„Ano,“ odpověděla jsem. Jednou jsem o vzpouře viděla film. Posádka lodi se vzbouřila proti kapitánovi a převzala od něj vedení, protože se jim nelíbilo, jak tvrdě a nesprevadlivě to tam vedl.
„Pak asi i víš, že je vzpoura považována za závažný, trestný čin,“ pokračoval John. Slavnostní hudba a výbuchy smíchu v pozadí byli v rozporu s jeho vážným výrazem. „Na lodích, kde jsou odsouzení shledáni vinnými, to vzbouřenci řeší rychle…běžně pověšením, ale občas zvolí hození do vln.“
V tu chvíli jsem zase byla zpátky na vrzající palubě lodi ze svého snu a sledovala Johna hozeného do masivních vln, neschopna mu jakkoliv pomoct, zatímco na nás oba padali provazy déště.
Měla jsem pocit, jako by mi zmrzlo srdce v hrudi.
I mé ruce najednou zledovatěly, navzdory horku kolem nás.
„V okamžiku, kdy muži kontaktovali kapitána a řekli mu, že s jeho plánem nesouhlasí se všechno zhatilo. Zvláště, když jsem se přiklonil na jejich stranu. Kapitán..no, zuřil. I když on byl ten, kdo udeřil první, Pierce, to mi věř.“ Upíral na mě prosebný pohled. „Nikdy jsem nechtěl, aby ho zabili.“
„Samozřejmě,“ zamumlala jsem. „Chtěl jsi jen ochránit sám sebe.“
Jeho pohled zhořknul.“No, ne všichni to viděli takhle,“ řekl. „Jak se ukázalo, na palubě bylo víc mužů, kteří podporovali kapitánův plán – tak nebezpečný, jak byl – než těch, kteří nesouhlasili. Trval jsem na tom, že tím hlavním strůjcem jsem byl já a že jsem jediný, kdo si tedy zaslouží potrestat-.“
„Takže tě hodili přes palubu,“ řekla jsem potichu, i když odpověď už jsem znala.
Pokrčil rameny, jako by o nic nešlo. Až na to, že já ve svém snu viděla, jak strašné to bylo.
„Vzbouřenci – zvláště ti, kteří zabijí svého kapitána – si nezaslouží rakev, natož řádný pohřeb,“ řekl lehce. „Z nějakého důvodu to ale vypadá, že lidé tady na Isla Huesos si myslí, že to co potřebuji, je klidné odpočinutí. Takže tu každý rok pořádají tohle.“
Zvedl ruku a ukázal na festival.
Dívala jsem se nahoru na jeho tvář a toužila mít po ruce nějaký balzám, který by dokázal zahojit ty rány, které jsem tam viděla. Nebyla to zranění v tom pravém slova smyslu, ale emocionální, ty, které se snažil skrýt.
„Takže jsi se utopil,“ řekla jsem tiše. „Jako já. Což je další věc, kterou máme společnou, kromě příšerných rodinných příslušníků.“
Zacukalo mu v koutcích úst. „Technicky vzato jsi dříve umrzla, než jsi se utopila,“ podotkl. „Ale jinak ano, tohle máme společné.“
Natáhla jsem se a vzala ho za ruku. Byla tak nádherně teplá a silná.
„A kdy jsi se probudil, poté co ses utopil?“Zeptala jsem se.
„Byl jsem v Podsvětí,“ řekl. „V tom, které znáš. Jen jsem byl sám. Nebyla tam žádná příručka nebo průvodce, která by mi řekla, co mám dělat. Všechno jsem se musel naučit zkoušením. Naštěstí se tam zakrátko ukázal i pan Graves, pan Liu, Frank a Henry. Byli mi hodně nápomocní.“
„Oni byli součástí…vzpoury?“ Zeptala jsem se opatrně.
Přikývl. „Přál bych si, aby se do toho nikdy nebyli bývali zapojili. Henry mě ale zaslechl, jak se snažím kapitána přivést zpátky k rozumu. Běžel za Gravesem a Graves bez mého vědomí narukoval pana Liu a Franka. Takže jsem pro ně nemohl vůbec nic udělat. Jsou to dobří lidé. Zasloužili by si lepší osud než tohle.“
Všimla jsem si, že už když ta slova pronášel přeletěl mu přes tvář mrak černější než ty, které pluly na obloze nad námi. Měla jsem pocit, že vím, co ho trápí a vzala jeho ruku do svých.
„Kapitán Liberty,“ řekla jsem a vzpomínala na to, co mi strýc říkal o Zlých lidech. „Musel být hodně zlý.“
„Byl to nejhorší člověk, jakého jsem kdy poznal,“ řekl bez sebemenšího zaváhání v hlase. Jeho pohled byl stejně tak mrazivý jako jeho hlas…věděla jsem ale, že to nemá co do činění se mnou. Způsobily to ty vzpomínky na muže, kterého zabil.
Projelo mnou další zamrazení.
„Myslela jsem si to,“ řekla jsem. „Protože někdo jako je pan Graves, by se nikdy nedopustil zločinu stejně tak špatného jako je vzpoura. A když jsi umřel, byl jsi poslán někým, jako jsi ty, na místo, kam odcházejí Fúrie…a ony se vrátily proto, protože to tam tak strašně moc nenávidí. Místo toho se z tebe stal vládce Podsvětí. Takže si někdo musel myslet, že to, co jsi udělal bylo dost statečné a chtěl tě odměnit.“
Viděla jsem, jak se ke mně pomalu vrací z toho temného místa, kde byl.
„Většinou mi to přišlo jako trest, než jako odměna…“ řekl hlasem plným hořkosti. Pak se podíval na mě a jeho hlas se změnil.“…alespoň dokud jsem nenašel tebe.“
Teplo, sálající mu z očí nebylo nic ve srovnání s teplem, které mnou proběhlo ve chvíli, kdy se ke mně přiblížil, aby mě políbil. Neodolala jsem, zavřela oči a povolila svému tělu, aby se uvolnilo, poprvé po tolika dnech.
Zabil muže. To je vše, co udělal.
Ne, že by to nic neznamenalo, samozřejmě. Zabít člověka je pořád něco děsivého.
I přesto to nebyl tak odsouzeníhodný zločin, který, jak mě nutil věřit, spáchal a za který bych ho měla navždy nenávidět, pokud se kdy dozvím pravdu. Nehodil pytel s koťaty do ohně, aby pak bezcitně ustoupil a sledoval jak se upalují zaživa. On jen vedl vzpouru na moři a během ní zabil vlastního kapitána…v sebeobraně.
Mám samozřejmě jen Johnovo slovo, že se to tak seběhlo. Uvědomila jsem si, co bych měla udělat, přečíst si tu knihu, kterou mi dal pan Smith.
Ne, že bych Johnovi nevěřila, ale vždycky je dobré-
Otevřela jsem oči a uvědomila si, že je něco špatně. Přestal mě líbat.
„Tady slečno. Tohle vám upadlo,“řekl překvapivě známý, pronikavý hlas u mého lokte a o sekundu později mi do otevřené dlaně spadla má gumička do vlasů, kterou jsem předtím upustila.
Když jsem se podívala dolů, abych viděla, kdo to na mě mluví, udivilo mě, že je to Henry. Malý Henry Day z Podsvětí.
Zmateně jsem na něj zůstala pár sekund koukat a nechtěla věřit vlastním očím, co vidím. Stál přímo vedle mě a na sobě měl přesně ty samé věci ve kterých jsem ho viděla naposledy.
Až na to, že tady, na Festivalu Rakví na Isla Huesos nevypadal, jako by sem nepatřil. Naopak, vypadal jako kterýkoliv jiný kluk tady, oblečený za piráta z devatenáctého století…a pár jich tu bylo. Jen jejich kostýmy nebyli tak moc autentické jako ten Henryho.
„Co…?“ Vykřikla jsem udiveně. „Jak…?“
Frank, jehož přítomnosti jsem si až do teď nevšimla, se za ním ozval.
„Tohle je,“ řekl a ukazoval mi červený kelímek, který držel v ruce,“moc dobrá záležitost. Měli bychom říct panu Gravesovi, aby se naučil, jak se to dělá.“
Pan Liu, který stál vedle něj zrovna moc přesvědčeně nevypadal. Nepil. Kritickým pohledem sledoval dav.
„Příliš mnoho pirátů,“ řekl s nesouhlasem. „Oblékání se do pirátského mi nepřijde zrovna moc přitažlivé. A co to provedli s majákem?“
Otočila jsem se zpátky k Johnovi. „Kde se tu berou?“ zeptala jsem se ohromeně. „Myslela jsem si, že-.“
„Zdravím,“ řekl John své posádce a pozvedl jedno ze svých obočí. „Bylo by od vás milé, kdybyste nás nechali na chvilku o samotě.“
„Nechtěli jsme vás rušit,“ řekl Frank. Společně s nápojem si koupil smažené krůtí stehno a teď ho ohlodával. „Vypadal jsi dost zaneprázdněn.“
„Henry byl jiného názoru,“ řekl pan Liu svým hlubokým hlasem.
„Je to tvoje, že jo?“Ptal se Henry a strkal mi mou gumičku. „Viděl jsem, jak jsi ji upustila.“
„Ano, je Henry, moc ti děkuji,“řekla jsem a vzala si ji od něj. Otočila jsem se s udiveným pohledem zpátky na Johna.
„Myslel jsem,“ řekl tiše John, „že poté, co se stalo na hřbitově, by nebyl zas až tak špatný nápad mít někoho do zálohy. Neříká se to teď tak?“
„Ano,“ řekla jsem. „Jen jsem si myslela, že oni sem nemohou-.“
„Ne, oni sami, ne,“ řekl John. „Zatímco jsi byla nahoře s mámou a tvůj strýček volal tvému bratranci, šel jsem, vzal je a přivedl sem. Ne, že by mě neohromila tvoje odvaha tam s Mikem,“ dodal s potutelným úsměvem. „Jen by tam příště nemusel být tak příhodný květináč. A pan Liu dokáže být velmi zastrašující, když se mu chce.“
Pan Liu se tvářil skromně, ale Frank měl námitky,“A co já? Taky dokážu být zastrašující. Řekněte mu to slečno Olivierová. Vystrašil jsem vás, když jste mě viděla poprvé nebo ne?“
„Ty ne,“ řekl Henry. „To Typhon.“
Zavrtěla jsem hlavou. Byla jsem příliš ohromená na to, abych mohla mluvit.
„Dívali se po tvém bratranci,“ řekl John a ignoroval je. „Bohužel ale musím říct, že byli neúspěšní. Alex byl v tom videu, které viděli pod nátlakem, takže je docela dost možné, že je tady a oni šli přímo proti němu. Jenže on teď může vypadat úplně jinak.“
Když jsem si vzpomněla na Alexovu špinavou a slzami smáčenou tvář, upřímně jsem doufala, že vypadá úplně jinak … a že ho najdeme dostatečně včas, aby tak i zůstal.
Najednou jsem si uvědomila, že jeden člen Johnovi posádky chybí a zeptala se. „Kde je pan Graves?“
„Někdo tam musel zůstat,“ řekl John, jak jsem si všimla, se starostlivým tónem v hlase. „Pan Graves se dobrovolně nabídl. Nikdy neměl Isla Huesos zrovna v lásce.“
Co John opomněl říct bylo, že tam pan Graves zůstat musel – ne kvůli své nechuti k ostrovu nebo dokonce proto, že byl slepý ( což se nezdálo, že by mu nijak vadilo při jeho činnostech), ale protože se někdo musel v Johnově nepřítomnosti starat o odcházející duše…a čelit následkům, kdybychom se nevrátili dostatečně včas.
Polkla jsem a vzpomněla si, co říkal pan Graves o nákaze.
„Děkuju,“ zamumlala jsem vděčně a vklouzla rukou do té Johnovy.
„Je příliš brzy na to, abys mi děkovala,“ řekl. „Ještě jsme ho nenašli. Pane Liu, nějaké známky po rakvi?“
„Zatím ne,“ řekl pan Liu s tím svým stoickým klidem. „Ale dále po ulici dolů je mnohem více lidí. Tam se nachází ta hudba.“
„A jídlo,“ řekl Frank a pozvedl krůtí stehno.
John se na mě tázavě podíval.
Sehnula jsem se a oddělila Hope od kukuřičného klasu – hlasitě protestovala, ale bylo to pro její vlastní dobro. Rezavý mourek se vracel – stáhla jsem vlasy do gumičky a řekla,“ Pojďme.“ Zněla jsem mnohem statečněji než jsem se cítila.
Nicméně jsem si nemusela dělat starosti s tím, že by si Johna a mě někdo všimnul. I když byl, jak zdůraznil pan Liu, překvapivý počet lidí převlečen za piráty, všechny oči se stáčeli k němu, Henrymu a Frankovi. Zvláště k Frankovi. Se svým autentickým tetováním a jizvami bylo jediné, co mu opravdu scházelo, jen papoušek a páska přes oko.
Což byl možná důvod, proč mě první osoba, která mě znala, nejprve přešla, než si mě konečně všimla…protože byla příliš zaneprázdněná zíráním na Franka.
„Kaylo?“zeptala jsem se opatrně, protože jsem ji ani já skoro nepoznala. Ve škole jsme všichni nosili uniformu. To, co měla Kayla na sobě se jí rozhodně nepodobalo.
Měla na sobě dlouhé, bílé šaty, které lichotili její tmavé pleti, pas měla neuvěřitelně stažený černým, sametovým korzetem, který vytlačoval její velká ňadra do gravitaci vzdorující výšky.
Přes ramena měla přehozený fialový, sametový plášť, který ladil s fialovými pruhy v jejích divoce se kroutících, kudrnatých vlasech a v koutcích dramaticky namalovaných, tmavých očích měla přilepené štrasové hvězdičky.
„Počkej…“Dívka se zastavila a mrkla se na mě zpátky. „To není možné. Pierce? Ach můj Bože, kočko! Obejmi mě!“
Přidržela jsem jí ruce u těla dříve než mě stihla obejmout, abych nepřitahovala více pozornosti než už dokázali její výkřiky a pak ji odtáhla z prostředku ulice do prázdného místa mezi dvěma stánky , jednoho prodávajícího mražené kousky ovoce a druhého prodávajícího trička s nápisem Přežil jsem Festival Rakví na Ostrově Kostí.
„Ach Bože, kočko,“ řekla Kayla a popadla mě za paže. „Kde jsi byla? Máš vůbec představu jak strašně jsem se vyděsila, když jsi se druhý den ve dvě neukázala na parkovišti, tak jak jsi říkala? Říkala jsi, ať zavolám policii, pokud se neukážeš, tak jsem to udělala. A další co vím je, že kolem pobíhala tvoje babička a vykřikovala, že tě unesl nějaký kluk.“
Její tmavé oči zazářily – falešné drahokamy, které si nalepila ve srovnání s tím bledly – když se podívala na Johna, který se zastavil před stánkem s mraženým ovocem, aby na mě počkal. Ze skrytých pohledů, které na mě házel a z toho jak jsem se díky tomu červenala, muselo být naprosto jasné, že se známe.
„Počkej, to je on?“ Vykřikla Kayla potěšeně. „To je ten kluk? Ach Bože, ten by mě mohl unášet každý den v týdnu. Ty…máš…takové…štěstí.“
Každé slovo zdůraznila tím, že mě praštila do ramene a pak stála a křenila se na Johna a omotávala si pramínek svých kudrnatých vlasů kolem prstu, jež byl, tak jako ty ostatní namalovaný bíločernými pruhy jako zebra.
„Kaylo,“ řekla jsem a masírovala si rameno. Bušila do mě dost tvrdě. „On mě neunesl. On-.“
„Ehm, kdo je ten jeho kamarád?“ Chtěla vědět a dívala se na Franka, který předstíral, že nezaznamenal, jak si ho prohlíží zatímco kupoval mražené kousky ovoce pro Henryho. „Všimla jsem si ho už z dálky a pomyslela si, co je to za zajímavého fešáka s těmi jizvami? Vážně, ani by mi nevadilo, kdyby mě unesl takový kousek jako je on.“
„Kaylo,“ řekla jsem. Nechtělo se mi moknout, zatímco se ona bavila – při pohledu na oblohu se k tomu schylovalo tak jako tak – potřebovala jsem ale, aby se alespoň dvě minuty nevěnovala klukům, tak abych si mohla vyjasnit nějaké své rodinné záležitosti. „Jak jsi správně odhadla, mám teď, v tomto okamžiku, nějaké… osobní problémy. A opravdu bych potřebovala tvou pomoc.“
„Jo?“ Kayla nepřestávala sledovat Franka.
„No, představ mě támhletěm svým pirátským přátelům a já ti pomůžu.“
„Myslela jsem, že se ti líbí Alex,“ řekla jsem trošku zklamaně.
Odmotala si vlasy s prstu, přestala vrhat sexy pohledy na Franka a otočila se ke mně. „Vážně si myslíš, že máš osobní problémy? Tvůj bratranec se už skoro zbláznil. Požádal se, abychom se tu sešli, což jsem udělala, ale vzal mě snad tančit nebo mi koupil pití? Ne. Ani si nevzal kostým, jak je zvykem na tomhle svátku. Vypadá to, že jen chce sedět s někým, aby sám sobě nepřipadal jako břídil. Každou přestávku na oběd ve škole to je v podstatě pokaždé to samé. Prostě tam jen tak sedí-.“
Vykulila jsem na ní oči. „Počkej. Ty víš, kde je teď Alex?“
„Samozřejmě, že vím, kde je,“ řekla Kayla. „Právě jsem se ho zbavila. Vsadila bych se, že si ani nevšiml, že jsem pryč. Pokud to mělo být rande, tak mě tvůj bratranec Alex dost zklamal -.“
Natáhla jsem se a chytila ji za zápěstí. „Kaylo,“ řekla jsem. „Pokud nás dovedeš za Alexem, představím tě Frankovi. Prosím, je to velmi důležité. Myslím, že je Alex v průšvihu. Dokonce ve větším jak já.“
Kayla si mě prohlédla odshora dolů. „Tak to je dost velký průšvih,“ řekla. „Protože podle novin jsi v průšvihu za milion dolarů. Víš, co všechno bych mohla s jedním milionem dolarů dělat? Ne, že bych tě kdy udala, ale mohla bych si otevřít svůj vlastní salón s kadeřnictvím a manikúrou…no, s tolika penězi i deset salónů-.“
„Prosím,“ řekla jsem a zoufale jí mačkala zápěstí.
„Dobrá,“ řekla Kayla s pokrčením rameny. „Páni, uklidni se, já to udělám. Coby ne? Nepouštím holky ven zrovna často“- poukazovala tak na svá ňadra, která plánovala, že si nechá chirurgicky zmenšit až jí bude osmnáct, protože, jak říkala, se jí kolena dotýkají bradavek, když jede na motorce – „takže, když už to udělám, měl by to někdo ocenit. Bůh ví, že tvůj bratranec to nebude.“ Znova se ohlédla po Frankovi. Všimla jsem si, že pro zaplacení mraženého ovoce na tyčce pro Henryho, Frank použil stříbrný španělský dolar, který vytáhl z kapsy svých kožených kalhot.
„Samozřejmě, že je pravý, zatracený kreténe,“ říkal Frank mladíkovi stojícím u stánku s ovocem, který zřejmě zpochybňoval platnost měny tohoto druhu. „To je nefalšovaný kus osmičky (zřejmě tím má na mysli karáty). Ten tvůj stánek bych si za to mohl koupit celý.“
No výborně, pomyslela jsem si sarkasticky. John se svou posádkou se umí opravdu výborně vmísit do davu.
Vypadalo to, že Kayla smýšlí úplně stejně, protože se mě zeptala,“ Mimochodem, odkud ti kluci jsou?“
„Odsud,“ ujistila jsem ji.
„Fakt?“ Skepticky se na mě podívala. Prodavač ovoce se zřejmě rozhodl, že ten kus osmičky bude plavý a dal jim víc ovoce na špejli než mohl vůbec Henry pobrat. „Protože bych si ho pamatovala, kdybych ho tu už viděla. A já se nechci dostat do žádného z těch vztahů na dálku. Ty nikdy nefungují.“
Usmála jsem se, když se můj pohled střetl s tím Johnovým.

„Ach,“ řekla jsem, „to nikdy nevíš.“

8 komentářů:

  1. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za další kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat