neděle 15. září 2013

15. kapitola

A oním se zas láska zapomíná
od přírody i ta, jež s ní se spřádá,
jíž bližší důvěra se započíná.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv XI.


Když jsem znovu otevřela oči, stála jsem vedle Johna v temné, tiché uličce.
Po obou stranách uličky se zvedali vysoké dřevěné ploty, které zakrývali výhled na domy za nimi. Přes vrcholky plotů přepadávaly silné provazce popínavých rostlin a tvořili barevnou směsici žlutých, červených a růžových květů po celé ulici. Vůně jasmínu kvetoucího v noci byla téměř tak těžká v teplém, vlhkém vzduchu jako déšť, který se chystal spustit z rychle se pohybujících fialových mraků, které nám viseli nad hlavou až jsem měla pocit, jako bych ji mohla ochutnat. Žáby hlučně kvákaly, skřípaly cikády a z dálky bylo slyšet hudbu.

„Co,“ zeptala jsem se omámeně, „ to bylo?“
Hope, aby ukázala, že se jí také nelíbí co John udělal, vydala pár vzteklých zapískání a zaškrábala pařátky tak, že jsem musela rozevřít dlaně a nechat ji s křikem odletět. Odletěla, ale jen nedaleko. Viděla jsem ji, jak se usadila na vršku jedné z ponticián, které stála v čísi zahradě a jejích větvě se táhly přes uličku. Rozeznat ji bylo jednoduché, protože byla bílá a Ponticiána už přišla téměř o všechny své květy. Válely se po celé uličce jako rozkládající se červený koberec. Celá rozčilená se začala upravovat, aby ukázala, jak je rozhořčená tou cestou na které s ní bylo tak špatně zacházeno.
Johnovo obočí bylo pozvednuté na znamení lítosti…ale v jeho očích nebyl ani náznak výčitek svědomí.
„Omlouvám se,“ řekl klidně. „Připouštím, že to byl levný, kouzelnický trik. Nemohl jsem ale dopustit, aby tě tvá matka viděla se rozpouštět v řídkém vzduchu přímo před jejíma očima. Jsem si jist, že byla dostatečně rozrušená.“
„To my obě,“ řekla jsem a stále ještě se třásla z nečekaného setkání s babičkou a Johnova způsobu, kterým mě tam odsud zachránil. Místo, kde mě Hope podrápala mě začínalo pěkně pálit. Rozhlédla jsem se uličkou a přemýšlela, kde to jsme…a jak dlouho to bude trvat než nás Fúrie tentokrát najdou.
„Pierce,“ Johnův hlas se změnil. Zjemněl. Natáhl se, vzal do svých dlaní můj obličej a intenzivně se na mě zadíval. „Je mi to líto. Nikdy jsem neměl poslechnout radu pana Smitha a vzít tě, aby ses viděla se svou mámou. Myslel to dobře, ale vzhledem k okolnostem, tvoje babička měla pravdu…měl jsem vědět, že tohle bude první místo, kde tě budou Fúrie hledat jakmile uslyší, že jsi zpátky.“
Přemýšlela jsem o tom, jak jsem odposlouchávala mámin hlas, zatímco mluvila s tátou po telefonu a to jak zjemněl, když ho prosila ať spěchá a přijede tam a jak ji on nazýval Debbie. Neměla jsem poslouchat jak vlídně spolu po těch letech hovoří.
„Stálo to za to,“ řekla jsem důrazně.
John spustil ruce a jen tak se na mě díval.
„No,“ řekl. „Pak jsem tedy rád. Přesto mě mrzí, že jsi neměla možnost se s ní pořádně rozloučit. Uvědomuješ si, že tvůj strýček řekne vše o tvé návštěvě babičce…včetně toho, že hledáme Alexe?“
Přikývla jsem a trochu se otřásla a nebylo to kvůli blesku, který rozčísl nebe nad telegrafními dráty. „Kde to jsme?“ zeptala jsem se a nevědomky zvedla ruku se škrábancem k ústům.
„Festival Rakví,“ řekl. „Koná se v ulici za rohem. Tvůj strýc říkal, že tu je Alex. Doufejme, že ho najdeme a přesvědčíme ho, aby upustil od jakýchkoliv plánů, které s rakví má a dostaneme ho domů dřív než tvoje babička rozšíří, že jsme tady. S tím ale moc nepočítám. Ukaž mi tu ruku.“
„To nic není,“ řekla jsem a vytáhla ruku z pusy.
Na tak malou ránu mi v tom docela tepalo. „Je to jen škrábnutí.“ Jediné, nač jsem dokázala myslet byl Domov. Takhle to nazýval on. To Podsvětí, ve kterém jsem teď žila…s ním. Srdce, ukryté pod šaty se zipem, mi začalo neklidně bušit.
Všechno je v pohodě, říkala jsem si sama sobě. Líbí se mi tam. Nejsou tam bouganvillie (okrasná, popínavá rostlina), ale jsou tam černé lilie a houby. Byla tam sice zima, ale dalo se tam sedět u ohně. Jenže…
Silný poryv větru rozvířil bouganvillii a zašustil mou sukní a hudba z pouličního festivalu zazněla na vteřinu a chlup hlasitěji. Byla to španělská hudba, pulzující životem a energií.
Bylo to natolik rozdílné od toho čekání v jeho hrobce.
„Pierce,“ řekl a zatahal mě za ruku. „Nech mě se podívat.“
Vzdala jsem to. Netušila jsem, jak chce, v té rychle se snášející se tmě najít malinkatý, růžový škrábaneček.
Oba konce uličky sice osvěcovaly pouliční lampy, ale do míst, kde jsme stáli už jejich světlo nedosahovalo.
On ale mé zranění našel a lehce přes něj položil palec. Naplnilo mě zvláštní teplo…nebylo to to nepříjemné, tísnivé teplo z všudypřítomné vlhkosti, ale brnění, které začínalo v mé ruce a pomalu se šířilo po celé mé paži.
Škrábanec nezmizel, ale přestalo to bolet.
„Jak jsi to udělal?“ Vydechla jsem s úžasem.
„Pořád ti říkám,“řekl, zvedl mou ruku a přitiskl ji ke svým rtům.“ Tahle práce s sebou přináší i pár výhod.“
Brnění zesílilo… bylo to ale jen proto, že takový účinek na mě jeho rty mají vždycky.
„Johne,“ řekla jsem. Bušilo mi srdce, ale jestli to bylo z Johnových dotyků, elektrických nábojů ze všech těch blesků, které vířili v mracích na námi nebo z té španělské hudby, jsem nevěděla. Také to mohlo být tím strachem, který se ve mně zvednul poté, co jsem se opět viděla se svou babičkou. „Co by se stalo, kdybychom utekli?“
„Utekli?“ Zopakoval a mírně se zasmál, odtáhl mou ruku a zadíval se na modré žíly, míhajícími se mi za zády. „A kam přesně bychom měli jít?“
„To je jedno,“ řekla jsem bezhlavě. „ Někam daleko odsud, kde by nás nemohli Fúrie najít. Proč bychom se měli vracet? Můžeme jít kamkoliv. Mám spousty kreditních karet. Mí rodiče si myslí, že už to stejně děláme, tak proč to fakt neudělat?“
Ani nezvedl pohled, aby se na mě podíval, jen si i nadále hrál s mými prsty, natahoval je a srovnával s těmi svými, které byli o tolik delší.
„Tak moc nenávidíš to, čím jsem?“ zeptal se a v jeho hlase jsem zaznamenala především zvědavost, jako kdyby na tom co řeknu, ať už to bude cokoliv, vůbec nezáleželo…což jak jsem věděla, bylo právě naopak.
„Ne,“ řekla jsem rychle. „Není pravda, že bych to nenáviděla. To, co děláš je důležité, já to chápu. Jen nerozumím tomu, proč to musíš dělat ty. Nepřipadá mi to správné. Proč to nemůže dělat třeba Frank? Upřímně řečeno, myslím si, že on by si to užíval.“
„Říkala jsi, že zůstaneš,“ připomněl mi John. Všimla jsem si, že jako obvykle ignoruje mou otázku proč musí být strážcem Podsvětí na Isla Huesos právě on.
„Řekla jsem, že zůstanu s tebou,“ podotkla jsem.
„A co Alex?“ zeptal se.
„Taky bude v pořádku,“ řekla jsem. „Pokud je tak starý na to, aby nemusel chodit domů, když ho o to táta požádá, je i dost starý na to, aby se postaral sám o sebe.“
„Nemyslím si, že bys tomu věřila,“ řekl John. Své prsty omotal kolem těch mých. „O nic víc, než, že věříš tomu co naznačuješ. Není to tak?“
„Ne,“ přiznala jsem tiše. Stále ještě se mě drželo zoufalství. „Ale Johne, copak ty někdy nechceš utéct, zapomenout na všechny ty věci, které musíš udělat a pro změnu dělat jen to, co chceš ty sám? A pokud bychom to udělali, co horšího by se ještě mohlo stát? Kromě té zhoubné nákazy o které mluvil pan Graves?“ Myšlenka na to, že se na ostrově Isla Huesos prohánějí oživlé mrtvoly mě zas až tak neděsila jako to, že je můj otec na cestě sem. Postará se o mamku a o Alexe a o strýčka Chrise také…a je mi jedno, co se stane s babičkou.
Nechce se mi přemýšlet o lidech, kteří tu na mě byli po mém příjezdu na Isla Huesos milí a pravděpodobně si nezaslouží být zničeni jakoukoliv zhoubnou nákazou jako například pan Smith a moje kamarádka Kayla. Vytěsnila jsem myšlenky na ně z mé mysli pryč.
John vzhlédl od mé ruky a se zúženýma očima si mě prohlížel. „Ty jsi od snídaně nic nejedla,“ řekl a postrčila mě směrem ze kterého se k nám linula hudby. „Pojďme. Není důvod, proč bychom se nemohli porozhlédnout po tvém bratranci a současně ti sehnat i něco k jídlu, když si pospíšíme.“
Uvědomila jsem si, že mám hlad. Také jsem cítila, že se o mě malinko pokouší závrať. Počkat…
„Ty se pokoušíš změnit téma,“ obvinila jsem ho.
„Říkal jsem ti, že má práce má i své výhody,“ řekl a položil paži kolem mých ramen, protože jsem se zřejmě na jeho vkus nepohybovala dostatečně rychle.
Za chvilku se mé nohy doslova vznášeli nad dlažbou. „No, a také tam existují tresty pro ty, kteří porušují pravidla.“
Už předtím mluvil o trestech. A následcích.
„Pokud bychom ale odešli někam, kde nás Fúrie nenajdou,“ trvala jsem si na svém,“ jak by nás mohli potrestat?“
„Kdykoliv opustí Podsvětí někdo, kdo nemá,“ řekl,“ poruší tak rovnováhu říše. Fúrie nesmí trestat osoby, které odešli, ale mohou si svůj hněv radostně vybít na těch, kteří tam po nich zůstali.“
Pootočila jsem hlavu tak,abych viděla na ruku, kterou měl položenou kolem mých ramen. A byli tam…jizvy, které získal, potom, co jsem udělala, když mi bylo patnáct. Následky mé bezohledné akce.
Zděsila jsem se a zastavila přesně na okraji uličky. Hudby byla hlasitá a slavnostní a já uviděla spousty jasných světel a davy lidí z pouličního festivalu. Cítila jsem závratně opojnou vůni grilovaného masa.
Na ničem z toho už ale nezáleželo.
„Chceš tím říct, že něco provedou chudáku panu Gravesovi a Henrymu, za to, co jsme provedli?“zeptala jsem se a hlas se mi lámal.
John sundal ruku z mého ramene. Teď stál a díval se na mě se zvláštním výrazem ve tváři…vypadalo to skoro jako lítost.
„Ano,“ řekl. „Takže čím dřív se vrátíme, tím bezpečnější to pro nás všechny bude.“
Začínala jsem si uvědomovat obludnost toho, co pro Alexe – a pro mě – obětoval, přikývla jsem a ještě zrychlila své tempo…a zase zpomalila jen proto, že sotva jsme opustili úkryt v uličce, všimla jsem si tyčícího se Isla Huesoského majáku. Tyčil se stovky metrů do výšky a byla to jedna z nejvyšších budov na ostrově…a jedna z těch, kde jsem odmítala jít dovnitř, když mě máma vzala na nezbytnou exkurzi po ostrově a raději zůstala dole a četla si místo toho všechny ty plakety o statečných obyvatelích, kteří v devatenáctém století riskovali své životy, když vyplouvali, aby záchrannými lany vytahovali posádky a náklad z lodí, které ztroskotaly během plavby mělkými vodami mezi Isla Huesos a korálovými útesy, které ho obklopovali.
Nyní byl Isla Huesoský maják prázdný, odstavený poté, co ho v říjnu 1846 téměř zcela zničil hurikán a v podstatě přeskupil celý fyzický ráz ostrova, když přesunul maják o téměř půl kilometru do vnitrozemí.
Z jedné strany majáku tam kdosi vyvěsil oznámení a pak je rozvěsil po celé ulici, kde se konal Festival Rakví. Krvavě rudým písmem tam bylo napsáno:
VÍTEJTE NA FESTIVALU RAKVÍ!
Nabízíme vám Rum Kapitána Roba
Ostrov Kostí Radio stanice 95.5
A Rector Reality
Večírek do té doby, dokud neodpadnete!
John si musel všimnout mého výrazu, když jsem si všimla té vývěsky, protože se zeptal,“ Co se děje?“
„Nic,“ řekl jsem. „Jen…že ve škole svolali zvláštní shromáždění a oznámili nám, že Noc Rakví bude zrušená.“
A nejen to, šéf policie Santos, si dal záležet na tom, aby zdůraznil vážnost svého oddělení v úsilí potlačit jakékoliv komunitní nadšení pro tradici a zakázal místnímu železářství prodej velkého množství dřeva dětem a mladistvým,aby je odradil od zakládání ohňů a stavění rakví.
A přesto se to tu slaví jako naprosto veřejná událost – mimo školní pozemky, samozřejmě – a dokonce i s firemními sponzory.
„Policie to tak dělá každý rok,“ řekl John. „ Nikdy to nefungovalo.“
Zjevně ne. Pod vývěskou proudili davy lidí, většina z nich oblečená normálně, ale někteří na sobě měli kostýmy, mnozí převlečení za piráty, jiní za zombie nebo duchy nebo funebráky a nebo sexy kostry. Téměř všichni si nosili červené plastikové kelímky a to i navzdory skutečnosti, že hned vedle přechodu pro chodce bylo zaparkované policejní auto. Opírali se o něj dva velmi znuděně vypadající policajti, kteří flirtovali s několika sexy pirátkami v těsných korzetech a vysokých podpatcích.
Všichni kolem, které jsem viděla se smáli i přesto, že jim nad hlavami burácel hrom a fakt, že už jsem cítila spadnout pár dešťových kapek.
Podívala jsem se zpátky na Johna. Byla jsem si dost jistá, že on umřel ve vraku lodi a tahle událost byla…no, nechutná. I když se samozřejmě pořadatelé tohoto festivalu neměli jak dozvědět, že důvod kvůli kterému se Noc Rakví pořádá se tu chystá ukázat osobně.
„To je hrozné,“ řekla jsem mu s emocemi a pokývla hlavou směrem k vývěsce. Měla jsem pocit, že písmena vyvedená umělou krví jsou především urážlivá.
Byla to falešná krev mého přítele, kterou používali na propagaci svých produktů a firem.
„Ach, já nevím,“ řekl mi s křivým úsměvem. „Pokud tady má být někde na Isla Huesos schovaná rakev – mimo hřbitov, samozřejmě – je to na nich, aby nám řekli, kde je to správné místo.“
Jeho důvěru jsem nesdílela. Neslyšel Setha Rectora vypracovávat plán, jak a kam schovají rakev. Ty plány zahrnovali i hangár na letadla. V žádném z nich nebyl zahrnut Festival Rakví.
„No, i tak si pořád myslím, že je to hrozný,“ řekla jsem znovu. „A teď to ví i moje babička, že jsme tady, takže to budou vědět i všechny Fúrie na ostrově, tím jsem si naprosto jistá. A my oba jsme byli v ranních novinách na první stránce. Jak se tu chceš procházet bez toho aniž by nás lidi poznali?“
„Takhle,“ řekl se záhadným úsměvem a vzal mě za ruku.
O sekundu později mě provedl skrze ulici, přeskakujíc smějící se páry a skupinku převlečenou za upíry a dokonce i mladý pár rodičů, kteří před sebou tlačili kočárek s dítětem dokud jsme nezastavili před stánkem, kde prodávali mražené kousky ovoce na tyči.
Prošli jsme přímo před policajty, ale oni se ani neohlédli od dívek oblečených v pirátském převleku.
Podívala jsem se na Johna s úžasem. „Jak jsi to udělal?“
„Občas lidé vidí jen to, co chtějí vidět,“ řekl John s pokrčením ramen.
Uvědomila jsem si, že sem přišel fantom z hřbitova na Isla Huesos. Pan Smith mi vyprávěl, že Johnovy příchody a odchody skrze kryptu byli tak časté a děje se to tak dlouho, že už se to stalo pověstným…natolik, že nikdy nebylo třeba na hřbitově instalovat bezpečnostní kamery. Po setmění na hřbitov nikdo nechodil, kromě mě a bohužel i Jade…a jejích vrahů.
I přesto, jen tak pro jistotu, jsem otevřela svůj batoh a našla tam svou gumičku do vlasů. Pokud by to bylo zapotřebí, měla jsem uvnitř i další oblečení na to, abych se mohla převléknout. Mezitím musí narychlo udělaný culík a má džínová bunda muset, coby převlek, stačit.
„Stále je těžké si to představit,“ mumlala jsem, zatímco jsem si zaplétala vlasy a gumičku držela svými ústy, „co jsi kdy udělal, že jsi dokázal tohle všechno stvořit.“ Tím vším jsem měla na mysli to šílenství pouličního Festivalu, hlučnou muziku a ty lidi v kostýmech.
Nikdy bych nečekala, že mi na něco takového odpoví, protože na tu samou otázku jsem se v různých variacích ptala mnohokrát a nikdy mi neodpověděl.
K mému naprostému úžasu to tentokrát udělal, tak rychle a tak tichým hlasem, že bych to přeslechla, kdybych nestála tak blízko.

„Zabil jsem člověka,“ řekl.

8 komentářů:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc ti děkuji za další kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Super,ďakujem za preklad,už sa teším na ďalšiu kapču.

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat