úterý 10. září 2013

14. kapitola

I dím: „Ó Mistře, pověz, jaká bída
je k pláči nutí, v kterém těžce hynou?"
„To krátce poslyš." on mně odpovídá.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv III.


Mámin hlas přicházel z druhé strany chodby.
Uvědomila jsem si, že už neslyším zvuk tekoucí vody, vstala jsem z postele a spěchala ven na chodbu. Dveře máminy ložnice byly otevřené tak akorát, abych viděla, že má na sobě měkký, nadýchaný župan , který jsem jí posledně dala ke Dni matek. Ucítila jsem bodnutí u srdce, když jsem to viděla a musela se držet, abych se nerozběhla a nevrhla se jí do náručí.
Protože hned její další slova mě zmrazila na místě.

„Zacku, jak můžeš něco takového říct?“ zeptala se rozrušeně máma a ručníkem si sušila dlouhé konečky tmavých vlasů. „Odmítám uvěřit tomu, že by kdy Pierce utekla a už vůbec ne s chlapcem.“
Telefonovala. Mluvila s mým otcem. Tedy hádala se s ním. O mě.
No, co ještě je nového? Jejich argumenty, které se týkali mě a které začali tou mou nehodou, ze které moje máma, poněkud nesmyslně, vždycky obviňovala tátu – ačkoli to byla moje vina a ne tátova, že jsem umřela. Ach a babiččina – ona byla tou, která ukončila jejich manželství.
Kde ale táta přišel na nápad, že bych mohla utéct?
„Kdy? Kdy se to stalo?“vyptávala se máma a posadila se na postel. Vypadala rozrušeně. „Kdy ti Pierce volala a říkala, že chce odejít z Isla Huesos?“
Schovaná ve stínech na chodbě jsem cítila, jak mi vynechalo srdce. Ach Bože, samozřejmě…ten telefonát tátovi před několika dny, když jsem viděla všechny ty věci v garáži, připravené na Noc Rakví…a dozvěděla se pravdu o svém náhrdelníku.
A Johnovi.
To bylo ale předtím, když jsem byla nešťastná a přemožená tím vším a – možná bych si mohla i přiznat – k smrti vyděšená. Pořád jsem byla vyděšená, samozřejmě, a zahlcená tím vším a rozhodně jsem nebyla navždy šťastná.
Nechtěla jsem už ale nikdy odejít z Isla Huesos…nebo od Johna.
I když tohle znělo tak, jako by byla máma na mé straně.
„Zacku, byl to její první den v nové škole,“ říkala máma do telefonu. „Je přirozené, že zavolala a ptala se, jestli se může vrátit domů. Poradci z Nových Cest mi říkali, že se něco takového může stát. Každý student se cítí poprvé ve škole nejistý a nechtěný. To ještě neznamená, že utekla. A co ten chlapec na bezpečnostním videu? Pierce nevypadala, že by s ním šla dobrovolně. A mou matku uhodil, víš.“
Můj otec k tomu musel mít jakousi barvitou poznámku – nikdy se s babičkou neměli nějak zvlášť v lásce – protože jsem slyšela, jak se máma nadechla a sarkasticky odpověděla,“Ano, jistě, chápu Zacku, že jsi mé matce chtěl vždycky vrazit pár facek, ale to neznamená, že by mě napadlo, že se Pierce bude držet ve společnosti tohoto kluka. Viděl jsi ho? Vím, že je ta fotka zrnitá, ale on vypadá jako jeden z těch gothic death metallistů nebo jak se jim to říká.
Všichni oblečení v černém, dlouhé černé vlasy…“
Cítila jsem se dotčená tím, jak moje máma popisovala mého přítele. John byl pánem Podsvětí. Jak jinak by se měl oblékat?
„A proč mi o tom telefonátu říkáš až teď?“ Chtěla vědět moje máma.
Přepnula telefon na reproduktor, pravděpodobně proto, že ji tátova zmínka o babičce rozrušila na tolik, že musela dělat ještě něco jiného, zatímco poslouchala zbytek toho, co jí chtěl říct …což v tomto případě znamenalo, že vstala a rázně si začala ručníkem sušit vlhké vlasy.
I když by si máma ráda myslela, že jsem zdědila svůj nedostatek pozornosti a hyperaktivitu po tátovi, ona byla tou, kdo měl všechny ty trofeje ze závodů, tenisu a akademických desetibojů z vysoké školy.
Poradce mi kdysi řekl, že je na vysokých spousty takových lidí s ADHD ( porucha pozornosti, hyperaktivita). Naučili se zaměřit svou pozornost na to obrovské množství energie, stejně tak jako moje máma.
„- protože jsem tě nechtěl rozčílit.“ Otcův dunivý hlas – silný a hluboký, znějící vyčerpaně – naplnil pokoj. „Vím, jak tvrdě s ní zakoušíš, Deborah. Ale není po nich ani stopy, nikdo je neviděl, žádná žádost o výkupné, nic. Když vezmeme v potaz že mi v noci volala a ptala se, jestli se může vrátit a skutečnost, že v tom případě s panem Millerem stále zůstává mnoho nejasného -.“
Máma užasle vykoukla zpoza ručníku.
„Ten mizerný učitel se kterým měla aférku ta chudák Hannah Changová? Zacku, to už je dávno. Co to s tím má co dělat?“
„Policie nikdy nevěřila tomu příběhu pana Millera o tom, že to byla Pierce, toho dne ve škole, kdo mu zlomil ruku.“ Otcův hlas byl monotónní…ale já v něm zaslechla podtón úzkosti.“ Miller byl šest stop vysoký a vážil dvě stě liber. Jakou výhodu by mohla mít proti třicetiletému muži jeho velikosti průměrně vysoká středoškolačka jako je naše dcera, aby pak dokázala odejít bez jediného škrábnutí? Policisté si vždycky mysleli, že v tom byl zapleten její přítel, Deborah.“
„Přítel?“ zasmála se máma. Její nevěřícný tón poněkud urazil. „Pierce žádného přítele nemá, Zacku.“
„Přirozeně, že by to nikdy nepřiznala,“ řekl táta,“ protože ho chtěla chránit, ale my této skutečnosti musíme čelit. Vždycky tam byl nějaký přítel.“
Jakmile to máma uslyšela, upustila ručník, klesla zpátky na postel a hlavu zabořila do dlaní. „Ach Bože,“řekla s povzdechem.
Zatoužila jsem vpadnout do jejího pokoje a křičet,“Je to pravda! Mám přítele! A není to žádný death metalllový gothik, ať už to znamená cokoliv. Je ochráncem mrtvých, takže jo, má nějaké problémy, ale kdo je dneska nemá? Až ho poznáš, bude se ti líbit.“
Jenže, jak bych mohla? Zvlášťě, když už jsem jim o Johnovi říkala – hned jakmile mě oživili – a ten popis nebyl zrovna lichotivý. Vyprávěla jsem, že tam byl kluk – hrozný kluk, který se mě snažil uvěznit v Podsvětí. Rodiče si samozřejmě mysleli, že jsem blázen a posílali mě k milionu cvokařů, kteří si o mě také mysleli, že jsem blázen…jen to říkali poněkud zdvořileji, že sním za bílého dne.
Co by si pomysleli o tom, kdybych jim teď řekla, že jsem do tohoto kluka zamilovaná? Že jsem ještě větší blázen než kdy jindy? Ach proč jen jsem raději nedržela jazyk za zuby?
Z toho složeného snímku, který udělali z tváře toho chlapce, co uhodil tvou matku,“ pokračoval otec a v jeho hlase byla evidentní skepse,“ Mé kontakty říkají, že ho nikdo nepoznává. Není odnikud z okolí…nebo alespoň nechodí na střední ani obecní školu, není zaevidován v žádném nápravném středisku pro mladistvé a nikdo ho neviděl ani u žádného z místních rybníků.“
„Což znamená?“ Zeptala se máma celá zmatená.
„Což znamená, že to všechno do sebe zapadá,“ řekl táta. „Možná, že ho Pierce potkala v Connecticutu – Bůh ví kde – a on ji následoval dolů na Floridu a když to v té veřejné škole, kam jsi jí posílala nefungovalo, tak jak mělo – a já tě před tím varoval, Deborah – rozhodla se, že s ním uteče. A teď se skrývají v nějakém levném hotelu a ví, že jsou v pěkném průšvihu. Je to jediný scénář, který v tomhle případě dává smysl.“
Skrývat se s klukem v nějakém levném hotelu? Opravdu si mí rodiče myslí, že bych udělala něco tak nezralého a promiňte, ale naprosto pitomého?
„A něco ti řeknu,“ pokračoval otec.“ Pokud je to pravda, v momentě, kdy se ukáže, jí sbalím a pošlu přímo do internátní školy a je mi jedno co na to říkáš. Do té švýcarské, pamatuješ, jak jsem ti ukazoval tu brožuru? Nic z toho by se nestalo, kdybys mě nechala, abych ji tam poslal, jak jsem chtěl.“
„Teď už si to uvědomuji,“ řekla máma…což byl od ní hodně velký ústupek. Málokdy přiznávala, že by mohl mít táta taky v něčem pravdu. „Kde vlastně jsi?“
Bylo slyšet tlumený pohyb, jako by se někdo snažil vyklonit z okénka auta…nebo limuzíny. Pak táta řekl,“ Na ukazateli je pětadvacet mil. Takže bych tam měl být do půl hodiny.“
„Ach Zacku,“ řekla máma a vypadala sklíčeně.
„Pospěš si. Teď mi nezbývá než doufat, že máš pravdu a opravdu utekla s nějakým chlapcem a neleří tam někde venku mrtvá pod mangovníkem. Kdyby tomu tak bylo…já, nevím jak bych – jak bych-„
„Já vím.“ Tátův hlas se změnil. Mluvil tónem, jakým jsem ho neslyšela mluvitr už hodně, hodně dlouho. Byl téměř…něžný. „Také byl bych mnohem raději aby to bylo tohle a ne jakákoliv jiná alternativa, Debbie.“
Viděla jsem, jak máma překvapeně otáčí hlavu směrem k telefonu. Nikdo mé mámě neříkal Debbie. Nesnášela to. Vždycky buďto Deb a nebo Deborah, nikdy ne Debbie. Jediný, komu to občas povolila byl můj táta, bylo to mazlivé jméno, které používali jen mezi sebou v momentech něhy.
Táta už jí ale Debbie neřekl od…už si ani nevzpomínám kdy naposledy to bylo. Před mou nehodou, která odstartovala všechny ty boje mezi nimi.
V máminých očích se zaleskly slzy, zvedla telefon, vypnula reproduktor a přiložila si telefon k uchu a všechnu svou pozornost nyní upírala jen k jejich konverzaci.
„Ach Zacku,“ řekla a začal mu šeptat něžnosti, které jsem instinktivně věděla, že nejsou určené mým uším. Ne, že bych cokoliv z jejich konverzace bylo určeno mým uším, ale to, co říkala teď bylo soukromé.
Vycouvala jsem pomalu zpátky do svého pokoje a dávala pozor, abych nevydala ani hlásku, vděčná za tlustý koberec – ručně tkaný sdružením žen – mámina bytová architektka ho osobně přivezla až Kábulu.
Bylo to tak, jak to bylo. Mí rodiče byli na dobré cestě k usmíření se, sdíleli společné znepokojení nad mým zmizením. Mohla bych snad teď vpadnout do jejího pokoje a vykřiknout, „Hádej co! Jsem doma!“ a všechno to zničit?
A nebo můžu zůstat pohřešovaná, neboť mí rodiče se mě stejně chystají poslat do švýcarské internátní školy a nechat to, ať se vyvine po svém.
Z těchto dvou možností dávám přednost té druhé.
Strýček Chris mě už viděl. Ale strýček Chris není jako ostatní dospělí. Nevyžadoval ten druh vysvětlení, na kterém by trvali máma s tátou, protože strýček Chris byl příliš pošramocen lety ve vězení než aby přemýšlel stejně jako ostatní rodiče.
Víc než cokoliv jiného jsem toužila jít do máminy ložnice, obejmout ji, aby se uklidnila a říct jí, že to bude všechno v pořádku.
Až na to, že jsem věděla, že přejně jak předpovídal John, bude chtít, abych tu zůstala, což jsme nemohla udělat. A také jsem jí nemohla říct, že bude všechno v pořádku, protože jsem ani pořádně nevěděla, jestli to tak opravdu bude.
Možná, že bude pro všechny lepší – zvlášť, když tu za půl hodiny bude můj otec a vypadá to, že jim je spolu dobře – když zůstanu pohřešovaná.
A tak jsem přešla k posteli, otevřela jeden ze svých školních sešitů a napsala rychlý dopis.

´Milá maminko,´napsala jsem,´za všechno se strašně moc omlouvám. Je příliš komplikované ti to vysvětlit, ale jsem v pořádku a s někým, koho miluju. Pozdrav za mě prosím tátu a že jsem to byla já, kdo babičku uhodil. Ohledně babičky měl pravdu. Měla bys ho poslechnout, je to lhářka a není tak skvělá, jak si myslíš. Oba vás miluju a chybíte mi. Buďte šťastní. S láskou.
Pierce
P.S.: Můj přítel se jmenuje John a je moc hodný.

Vím, že je to hrozné zanechat jen dopis místo osobního rozloučení. Ale tak nějak jsem cítila, že je to laskavější …a rychlejší. Dlouhé vysvětlování – stejně tak jako pravda – by bylo k ničemu. Moje máma byla vědkyně. Věřila ve věci, které mohla prozkoumat, jako bylo páření a migrační návyky ptáků.
Dravý způsob života a soutěživost, ohrožení a zánik, to byli věci, kterým rozuměla.
Tohle by nikdy nepochopila.
Položila jsem dopis doprostřed postele, kde jsem ji byla jistá, že ho máma najde a nacpala šaty s fotkou v rámečku do batohu a vyplížila se po schodech dolů, kde jsem narazila na Johna, který šel právě směrem nahoru, aby mě našel.
Položila jsem prst ke rtům a ukázala nahoru ke dveřím máminy ložnice. Dveře byly stále ještě pootevřené. Stmívalo se a první patro bylo plné stínů. Máma v ložnici rozsvítila a přes červený Afgánský koberec se rozlil teplý paprsek světla.
„Jak to šlo?“ zašeptal John.
„Nemluvila jsem s ní,“ zašeptala jsem nazpátek. „Místo toho jsem jí napsala dopis. Myslím, že bude v pořádku.“ Můj táta se o to postará. „Našel strýček Chris Alexe?“
Přikývl a vzal mě za paži, jeho gentlemanské instinkty zafungovali a on mě doprovodil po schodech dolů. Zapomněl, hádám na to, že nemám dlouhé šaty s vlečkou o kterou bych mohla zakopnout.
„Ano,“ řekl. „Stále ještě je venku na verandě a mluví s ním po telefonu. Vypadá to, že ho budeme muset jít najít. Nechce se vrátit domů.“
Zastavila jsem se na schodišti. „Co tím myslíš, že nechce jít Alex domů?“
„Tvůj strýc mu řekl, že jsi se vrátila a chtěl po něm, aby se vrátil domů.“ John se na mě vážně podíval. „Zmínil se také o tom, že se po půlnoci přižene velmi špatné počasí, nejspíš bouře.“ Musela jsem potlačit úsměv. Strýček Chris byl posedlý počasím.
„Tvůj bratranec ale říkal, že se mu nechce vracet domů,“ pokračoval John, „a strýček mu řekl, že je to v pořádku.“
„V pořádku?“ potřásla jsem hlavou. „Proč by to říkal?“
John pokrčil rameny a stále se na mě díval tím ponurým pohledem. „Tvůj strýc říkal, že nechce, aby se tvůj bratranec zlobil.“
Najednou se mi rozbřesklo. „Strýček Chris byl dlouho ve vězení,“ řekla jsem. „Cítí se velice provinile, že zameškal tolik s Alexova dětství. Nechce být za zlého-.“
„Zajímavý způsob, jak to dát najevo,“ řekl ironicky John. „Každopádně tvůj bratranec říkal, že je v -.“
Právě ten okamžik si vybrala Hope, aby se objevila odnikud s hlučným plácáním křídel a poletovala před námi jako rozzuřený sršeň.
Natáhla jsem se a jemně ji sevřela v dlaních, překvapená, že mi něco takového vůbec dovolí a ještě více překvapená, že se vůbec nebrání. Jen její rychle bušící srdíčko, které mi bušilo pod prsty, dávalo najevo jak moc je vyděšená.
Něco bylo špatně. Velmi špatně. Nevědal jsem co to je, dokud jsem pod schody neuslyšela ten až příliš známý hlas.
„Pierce,“ řekla babička. Její tón byl velmi jedovatý.
Cítila jsem, jak se mi Johnovi prsty zaryli do ramene. Ani jsem se nemusela dívat dolů na svůj náhrdelník, abych věděla, že se zbarvil dočerna, stejně tak jako srdce té boubelaté stařeny stojící u paty schodiště s kabelkou v jedné ruce a s náhradními klíči od domu mé matky v druhé.
„Babi,“ řekla jsem. Cítila jsem, jak se mi Hopino srdíčko plné paniky divoce třepotá v dlaních. Začala zoufale bojovat, celá šílená, aby se dostal pryč od zla, které cítila kolem…
…a nebo možná, že cítila můj strach, který ze mě vyzařoval.
Přední dveře, nacházející se za zády babičky byly dokořán otevřené. Netušila jsem, jak se jí podařilo dostat dovnitř, aniž by jí někdo z nás zaznamenal.
Já ale neměla v úmyslu utíkat.
„Když jsem slyšela, že jsi se vrátila, říkala jsem si, že ani ty nemůžeš být tak hloupá, aby ses vracela na to nejzřejmější místo, kde by nikoho z nás nenapadlo tě hledat,“ řekla babička. „Ty jsi ale nezklamala. Jen jedna dobrá věc je na hloupém vnoučeti. Že je tak předvídatelné.“
„Měla bys raději odejít,“ varoval jsem ji. „Můj táta je na cestě sem a ty víš, jaké pocity vůči tobě chová. Neexistuje žádná věc, z toho, co jsi o mě říkala, které by věřil.“
„Opravdu?“ ústa se jí zkroutila do úsměvu, který by se dal označit za andělský..ale já už věděla své. „A co ten tvůj mladík?“ Hadí pohled jí padl na Johna.
„Má tě omotaného kolem prstu,že? Co udělala, rozbrečela se? Takže jsi jí samozřejmě vyplnil to, co si přála, což bylo…co? Vidět svou maminku.“ Ušklíbla se a sáhla do své obří kabely. „No, tohle vše udělá o dost zábavnější.“
Místo, kde jsem ji zasáhla měla zabandážované. V pološeru foyeru bylo těžké vidět cokoliv, ale kůže kolem bandáže vypadal červenější než na její druhé tváři, vypadalo to ale spíš, jako by si nanesla příliš mnoho zdravíčka na tvář, než že by ji tak moc poranila moje pěst.
Přemýšlela jsem, jestli je to zdravíčko jediná věc, kterou si babička zajistila maličko silněji.
„Drž se zpátky,“varoval ji tvrdým hlasem John a přitáhl si mě úžeji k sobě.
„Pierce,“ řekla mi babička pohoršujíc se. „Copak to s tím tvým mladíkem je? Je tak násilnický! Jediné oč se pokouším je pronést s tebou pár vět…opět.
Ještě že venku sedí ti milí policisté v policejním autě, takže až po mě půjde – tak jako předtím – a já se budu snažit ubránit, uslyší všechen ten křik a přiběhnou a zatknou ho…zatímco ty Pierce – obávám se, že se spletu a ty poneseš následky. Tohle je armádní jakost. Bylo mi řečeno, že pocit pálení zmizí během deseti až čtyřiadvaceti hodin. Ale je to nesnesitelné.“
Vytáhla z kabelky plechovku pepřového spreje a namířila ji přímo do mé tváře.
Než stihla zmáčknout trysku – a než mě stihnul John smést stranou, do bezpečí – překvapil nás všechny strýček Chris, když vešel dovnitř do obýváku a zvolal,“Hele, neviděl jste tu někdo ptáčka? Je to divné, ale když jsem otevřel dveře a chtěl vejít dovnitř, vletěl do domu pták.“ V našem zorném poli se objevila jeho rozměrná silueta. Zmlknul. Když nás uviděl na schodišti.
„Ach, tady je,“ řekl, když mu pohled padl na Hope v mých rukou. „Dobrá práce, Pierce, chytila jsi ji.“ Pak si všimnul i babičky. „Mami, co tady děláš?“ zeptal se zvědavě. „Myslel jsem, že sis šla domů odpočinout.“
„Šla,“ řekla babička a najednou zněla jako slabá stará žena a plechovku s pepřovým spejem upustila nenápadně zpět do kabely. „Ale slyšela jsem, že je Pierce zpátky. Nemůžu uvěřit tomu, že jsi mě hned nezavolal. Není to ta nejradostnější událost? Halelujá.“
Ze shora se ozval mámin hlas. „Christophere. Jsi to ty? S kým to mluvíš? Telefonuju.“
Paprsek světla vycházející z matčiny ložnice se znatelně rozšířil. Mířila chodbou ke schodišti - a k nám – a její nohy nebyli na silném koberci vůbec slyšet.
To, co se stalo poté by se nejlépe dalo popsat jako exploze … až na to, že se žádný oheň ani horko nekonalo a nikdo nebyl zraněn.
Poté to pravděpodobně svedli na silný příval způsobený úderem blesku. Nicméně, já tam nebyla, takže těžko říct.
Stejně tak jako když babička vykřikla,“Pierce je doma,“ a máma řekla, „Pierce? Kde?“Máma rozsvítila velký, stříbrný lustr z tepaného železa, který visel ve foyer a Johnovi paže se sevřeli kolem mého těla –

Pak místnost naplnil zářivý výbuch světla, které mě oslnilo a způsobilo, že má matka začala ječet.

8 komentářů:

  1. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za překlad! ;-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem,škoda,že to v tom najlepšom skončilo.
    Už sa nemôžem dočkať ďalšej kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  6. Moc ti děkuji za překlad další kapitoly, a těším se na další. Katka

    OdpovědětVymazat