úterý 3. září 2013

13. kapitola

"Však pohleď do údolí! Tam se valí
proud krve, v němž se vaří všichni oni,
kdož na svých bližních křivd se napáchali."
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv XII.


Vetřela jsem se mezi svého přítele a strýce dřív, než se stane ještě něco horšího.
„Fajn,“ řekla jsem roztřeseným hlasem. Šokovalo mě, jak rychle se, jinak rozumní muži, dokáží vrátit k chování svých jeskynních předků. „Strýčku Chrisi, nepřišli jsme se sem prát, doopravdy jsme sem přišli jen kvůli tomu, abyste věděli, že jsem v pořádku -.“
Zhluboka se nadechl a chystal se mě přerušit, ale já zvedla ruku na znamení, že jsem ještě neskončila.

„Vím, že vám babička něco říkala, ale přiznejme si, že oba dva víme, jak babička někdy dokáže trochu přehánět…no, někdy i trochu dost.“ Viděla jsem, že nad tím strýček přemýšlí a pozorně mě poslouchá. Byla to pravda a on to věděl. „Můj přítel se jmenuje John a neměl bys ho soudit dřív, než ho poznáš. Myslím, že právě ty to víš ze všech lidí nejlíp, jak nespravedlivé to je, že ano strýčku Chrisi?“
Strýček Chris na to konto několikrát zamrkal, což jsem přesně předpokládala, že se stane. Ještě víc se zamračil.
Jak se ale ukázalo, nebylo to kvůli mé připomínce toho, že ani jeho minulost není zrovna z nejoslnivějších, když strávil většinu dětství svého syna ve vězení za zločin o kterém zásadně odmítal mluvit.
Obrátil svou pozornost k Johnovi.
„Proč?“ Zeptal se strýček Chris. „Proč by měla být mrtvá, kdybyste ji nevzal s sebou? Kdo by chtěl ublížit Pierce?“
Najednou jsem přesně věděla, proč se mě John zdráhal přivést zpátky nebo zachraňovat životy jiných…
Poté, co jsem zemřela a zase byla oživena, chtěl každý strašně moc vědět, jaké to na té druhé straně je.
Ale jen pár lidí, kterým jsem řekla skutečně pravdu se přiznalo, že tohle slyšet nechtěli. Ve skutečnosti jen chtěli slyšet o světle, které viděli i všichni ostatní.
A strýček Chris byl jedním z nich.
Jak chcete někomu vysvětlit, že je jeho matka posedlá Fúriemi a snaží se vás už po léta zabít a že je dost možné, že zabila i jeho otce? Jak můžete říct někomu něco tak strašného, co mu může navždy změnit život?
John tohle všechno po celou tu dobu věděl. Možná, že to nebylo jen tohle, kvůli čemu mě nechtěl vzít zpět, ale možná i proto mi o sobě nechtěl říct pravdu.
I přesto, když se ho strýček Chris zeptal, kdo by mi mohl chtít ublížit, tak nelhal. Řekl jen,“Zlí lidé. Někteří velice zlí lidé.“
Strýček Chris sevřel rty do malé, tenké linky. Pak rázně přikývl. O zlých lidech věděl svoje. John mluvil jazykem, kterému rozuměl.
„Jsou v tom drogy?“ zeptal se klidným hlasem strýček.
Podívala jsem se na Johna v černých džínách a tričku, s dlouhými, tmavými vlasy a koženými náramky s kovovými cvočky. Bylo mi jasné, proč se strýček Chris ptá.
Pro jeho generaci to musely bát buď drogy a nebo…no, rocková kapela.
John mým směrem téměř neznatelně zavrtěl hlavou. Ne, prosil mě očima. Ne.
„Ano,“ řekla jsem a podíval se na strýce. „Jsou v tom drogy.“
John v tom okamžiku zvedl pohled k nebi.
„Piercey,“ řekl strýček Chris, přerývavě vydechl a rukou si prohrábl vlasy. „O tomhle jsme mluvili. Myslel jsem, že se v tomhle o tebe bát nemusím.“
Vzpomněla jsem si, že jsme o něčem mluvili před barákem tu noc předtím, než byla zavražděna Jade. To ale bylo o tom, že mi strýček bude dávat lekce z autoškoly. Nevzpomínala jsem si, že bychom se bavili o drogách.
„No,“ řekla jsem. „Právě teď se to nějak celé zamotalo. Proto jsme tu. Chci se ujistit, že je Alex v pořádku.“
„Alex?“ Styček Chris mě ostražitě sledoval pohledem.
„Neříkej mi, že Alex jede v drogách?“
Už mi bylo jasné, proč byl John proti lhaní o drogách. Myslela jsem si, že by to celou tu věc zjednodušilo. Situaci to ale jen zhoršilo.
„Nejede,“ řekla jsem rychle. Pokud tohle všechno Alex přežije, zabije mě. „To jen někteří lidé se kterými se poflakuje -.“
„Rector,“ řekl bezbarvým hlasem strýček. „je to ten Rectorův chlapec se kterým jsi tehdy byla, ten, který tě přivezl ze školy domů tím náklaďákem -.“
„Co?“ řekla jsem zaraženě. Zvláště proto, že John při vyslovení jména Rector zvedl prudce hlavu úplně stejně jako tehdy na hřbitově. Co se dělo mezi lidmi na ostrově a jménem Rector? „Ne, nebyl to Seth…“ Až na to, že pokud je Alex zavřený v rakvi maturitní třídy, pak to Seth pravděpodobně byl. „Jsou to… není to mládež z ostrova-.“
Strýček Chris potřásl hlavou. Nevěřil mi.
„Já už vím, kdo to je. Proč by jinak byla zabita tvoje poradkyně?“
John zavrtěl hlavou a ve tváři se mu usadil výraz Já-jsem-ti-to-říkal.
„Strýčku Chrisi,“ řekla jsem a začínala se bát, že jsem způsobila zmatek, do kterého by se strýček neměl – nepotřeboval zaplétat. „Nemyslím si, že by byl jakýkoliv důkaz o tom, že by byla Jade zabita kvůli drogám -.“
Strýc Chris už mě ale neposlouchal a mluvil si spíše pro sebe. „Seth se svým otcem tu dnes ráno byli.“
„Byli?“ Nedokázala jsem skrýt překvapení. „Proč?“
„Vzali si s sebou spousty ´Pohřešuje se´letáků, které vyrobila tvoje máma. Říkala, že je chtěli opravdu pomoci roznést kolem a vylepit je. Já si ale i přesto myslím -.“ Strýček Chris se podíval nejprve na mě, pak na Johna a vypadalo to, že se ovládá jen s velkou námahou. „No, myslím, že to nemusíme nadále rozebírat. Přeju si jen, aby si tvůj otec pospíšil a dostal se sem. Je na cestě sem, víš. Jeho letoun namohl přistát na místním letišti, protože je FAA kvůli bouři zavřelo, takže jede autem tam odtud, kde mu povolili přistát. A nebo je spíš vezen, předpokládám, protože si tam odtud pronajal auto i s řidičem. Fort Lauderdale, tak se to tam myslím jmenuje.“
„Ach,“ řekla jsem. Na rozdíl od strýčka Chrise jsem já zas až tak dychtivá nebyla, abych se setkala s mým otcem. Dokázala jsem si představit, co si bude myslet o Johnovi. Měla jsem pocit, že když srovnám setkání se strýčkem Chrisem a Johnovo setkání s mým otcem, bude to druhé o dost horší.
„Kde je Alex teď, pane Cabrero?“ Zeptal se tiše John. Myslím, že John dokázal vycítil, že se teď můj strýček necítí právě nejlíp.
„Alex? Ten je venku s jednou z těch Nových Cest. S tou dívkou, Kaylou.“
Překvapeně jsem vzhlédla. Kaylu jsem měla ráda. Byla jednou z toho mála kamarádů co jsem na Isla Huesoské střední měla. Jedna z…? Byla to jediná kamarádka, kterou jsem měla…
„Alex má o tebe opravdu strach, Piercey-.“
Strýček na mě vrhnul omluvný pohled – „ale byl tu celý den a pak se ptal, jestli by mohl na chvilku ven a já řekl, že ano. Bylo to ode mě hloupé, já vím, ale bylo to předtím, než jsem se dozvěděl o těch drogách-.“
„A Piercina babička?“ Zeptal se John dříve než jsem mohla znova oponovat tím, že Alex není na drogách.
„Šla si domů odpočinout,“ řekl strýček Chris a zvědavě se na něj podíval. „Má za sebou dlouhý den. Proč?“
„Tak tomu věřím,“ řekla jsem a neubránila se hořkému úsměvu.
„Trápí ji tržné rány na obličeji?“
„Hej,“ strýček se zatvářil přísně. Nebo alespoň tak nejpřísněji jak dokázal,což nebylo moc. Sledování televize mu šlo líp. „Je to tvoje babička. Ukaž trochu respektu. Nevím ,co se mezi vámi včera ve škole stalo, ale pravděpodobně se snažila udělat správnou věc. Možná, že si myslela, že je to tvůj přítel, kdo je na drogách.“ Pohledem cuknul směrem k Johnovi. „Není to trestné, ale pokud chcete být s mou neteří, měl byste přemýšlet o ostříhání. Má matka je velmi konzervativní.“
„Beru to bez urážky,“ řekl lehce John. „Co policie? Jsou uvnitř nějací policisté?“
„Hele,“ řekl strýček Chris a přimhouřil obě oči.
„Nač všechny tyhle otázky?“
„Pierce chce vidět svou matku,“ vysvětlil John. „A já bych byl nerad, kdyby narazila na nějaké…nepříjemnosti.“
„Ach,“ řekl strýček Chris a okamžitě zvlídněl. Bylo lehce vidět, že to chápe, po tolika letech ve vězení jako byl on. „Před barákem parkuje policejní auto.
Není mi jasné, jak jste se dokázali dostat dovnitř aniž by vás zastavili. A k telefonu je připojená taková legrační mašinka, kterou bychom zaznamenali, kdyby volal tvůj únosce. I když hádám, že jsi asi unesená nebyla, že? Měli bychom to oznámit tvému otci. Zítra by za ním měl přijet jakýsi agent FBI až z Miami-.“
„Z FBI?“ Překvapovalo mě, že táta také ještě nezavolal svým přátelům ze CIA. „No, to je výborný. Máma je ale uvnitř?“
„Říkala, že se jde nahoru vysprchovat,“ řekl strýček Chris.“Přísahám, že od té doby, co zjistila, že se pohřešuješ tak kromě starostí o tebe vůbec nic jiného nedělá. Chtěl jsem objednat čínu, když jsem se podíval z okna a uviděl vás. Hele vy dva, chcete tu zůstat? Dáme si mo-šu.“
Strýček rychle přešel od chuti zmlátit Johna k pozvání na mo šu, hned poté.
„Uh, možná,“ řekla jsem. Ukázala jsem na francouzské dveře a tázavě se podívala na Johna. Přikývl. „Pojďme se podívat, jak to tam vypadá, strýčku Chrisi?“
„To by bylo fajn,“řekl strýček Chris. „Můžeme si o tom všem promluvit.“
John mě následoval dovnitř a strýček Chris šel jako poslední, se spíše zvědavým než podezřívavým výrazem ve tváři.
„Nesnáším, když mezi sebou rodina bojuje,“ říkal strýček Chris. „Je to tak nepříjemné…“
Myslím, že bych to měla přičítat svému štěstí, že jsem doma potkala, ze všech dospělých, právě strýčka Chrise. Nevěděla jsem, jestli je to kvůli tomu, že strávil tolik let mimo společnost – do teď neměl ponětí, jak se posílá textovka, či co je to Google – nebo jestli je on sám osobně tak dětinský. Byla jsem ještě dítě, když šel do vězení.
Kromě nás v přízemí nikdo nebyl. Nicméně z patra bylo slyšet tekoucí sprchu z koupelny, která se nacházela hned vedle hlavní ložnice.
Tolik se toho změnilo, od té doby co jsem tu nebyla. Všude se váleli letáky s nápisem ´Pohřešuje se´a na všech byla moje stejně nelichotivá fotka jakou nám ukazoval v novinách pan Smith. V obvykle až úzkostlivě uklizeném obývacím pokoji byl nepořádek. Mámina hospodyně by dostala záchvat, kdyby viděla, jak zmuchlané jsou všechny polštáře na gauči a kolik hrnků a podšálků se válí všude kolem, nejen na konferenčním stolku.
I když největší změna se udála v garáži. Když jsem otevřela dveře, všimla jsem si ,že všechny kusy čtyřikrát osm překližky, které tu nechal tak úhledně naskládané Seth Rector se svými kamarády, jsou pryč. Stejně tak barvy a všechny ostatní věci potřebné k postavení rakve.
„To není dobré,“ řekla jsem a rozhlížela se po všem tom venkovním nábytku nashromážděném v garáži, aby ho přicházející bouře neodnesla, zda jsem něco nepřehlédla. Ale nikde nic nebylo.
„Co není dobré?“ zeptal se strýček Chris. „Piercey, do čeho jsi to namočená?“
Neměla jsem jediný důvod, proč mu to neříct. Oba s mou matkou navštěvovali štřední školu na Isla Huesos. Viděla jsem všechny ty sportovní trofeje, co vyhráli, stále ještě vystavené v administrativní budově.
O Noci Rakví věděl vše, protože to mělo souvislost s fotbalem a on byl v jednom z vyhrávajících týmů v historii Isla Huesoské střední.
Jenže strýček Chris už měl dost starostí s tím, že byl podezřelý ze zabití Jade.
A tak jsem prostě jen řekla. „Ale to nic. Seth Rector s přáteli se mě ptal, jestli si tu mohou uskladnit nějaké věci a teď jsou pryč. Museli tu být a odnést si je. To je všechno.“
Nebylo dobře, že jsem to říkala. Strýček Chris okamžitě zaujal obranný postoj jako medvědice jejíž mláďata provokují turisti.
„Uskladnit nějaké věci?“ opakoval nevěřícně strýček Chris. „Dovolila jsi Sethu Rectorovi, aby si něco uskladnil v domě tvé matky? Co to bylo za věci?“
Polkla jsem. Ještě nikdy se mi na strýce nechtělo tak řvát jako dneska…ve skutečnosti jsem na něj ještě nikdy nezařvala. Strašný.
„Rakev maturantů,“ řekla jsem slabým hlasem.
Chtělo se mi ho ujistit, že jsem pro tuhle hloupost měla velmi dobrý důvod…že jsem se od smrti své dobré kamarádky Hannah pasovala na jakéhosi strážce lidí o které jsem se starala a to včetně jeho syna, Alexe.
Strýček Chris mi ale nedal šanci říct jediné slovo na svou obranu.
„Víš co udělali nižší ročníky s maturitní rakví mámina ročníku, Pierce?“ rozhořčeně se mě otázal. „Zapálili ji. A dům, který byl poblíž jakbysmet. Vypálili ho do základů.“
Sklopila jsem oči, bylo příliš stydno na to, abych se setkala s jeho pohledem.
Stejně tak jako se John dopustil čehosi nezákonného a byl potrestán tím, že zůstal ochráncem mrtvých na Isla Huesos, i strýc udělal cosi, zač mu byla na dvacet let odňata svoboda a o čem se nikdy nezmiňoval…alespoň ne v naší rodině. Věděla jsem ale, že to muselo být něco závažnějšího než jen podpálení jakéhosi domu.
„Takže,“ řekl tiše John, který se opíral o zárubeň dveří s rukama založenýma na hrudi, „je možná dobře, že tu rakev přestěhovali.“
Podívala jsem se na něj. Pozvedl jedno své obočí. Nevěděl jsem jestli žertuje a nebo mluví vážně.
„Jo,“ řekl strýček Chris a ani on nevypadal zrovna moc přesvědčeně. Začal prohledávat kapsy u džín. „No, já o tom nic nevím. Něco mi řekni, Pierce.“ Pierce, už ne ´Piercey´. To zabolelo. „Je v tom zapletený Alex? V Noci Rakví?“
„Ehm.“ Cítila jsem, že nemám na výběr a musím mu říct pravdu. „No, věděl o tom, že tu ta rakev byla. Alex Setha z jakéhosi důvodu fakt neměl rád.“
Nebylo těžké uhodnout, proč; jen jsem to před strýčkem nechtěla říkat nahlas. Seth Rector, skvěle vypadající prezident maturitního ročníku a syn nejbohatšího muže na ostrově Isla Huesos měl vše, včetně nablýskaného, nového náklaďáčku F-150, který dostal k narozeninám. Alex Cabrero, který byl nově zapsán do Nových Cest a byl synem bývalého trestance a neměl vůbec nic. Jeho auto byl starý krám, který jeho fúriemi posedlá babička neustále hrozila, že nechá odvézt, aby už za to nadále nemusela vydávat víc peněz. „Možná, že je všechno pryč právě proto, že to odnesl Alex, aby tím naštval Setha.
Pokud tomu tak je, bude Seth s kamarády pěkně vytočený, až to zjistí-.“
Možná, že bude dostatečně vytočený na to, aby pak Alexe zavřel do náhradní vyrobené rakve.
Než jsem stihla dokončit větu, mačkal už strýček Chris tlačítko na telefonu, který vytáhl z kapsy.
„Zavolám Alexovi,“ řekl. Nevypadal ale, že by byl naštvaný. Vypadal spíš odevzdaně, jao někdo, kdo se právě dozvěděl, že má před sebou už jen pár měsíců života. Byl bledý a prsty si pročesával vlasy. Konečky vlasů měl zastřižené velice nepravidelně a to jen proto, že byli nepoddajné a že nechal babičku, aby ho ostříhala ona sama…což bylo samo o sobě velkou chybou.
John se rukou dotkl mého ramena. „Běž za svou matkou,“ zašeptal mi do ucha.
„Chtěla bych se ujistit, že je Alex v pořádku,“ zašeptala jsem mu nazpátek a napjatě strýce sledovala. Na Alexově straně to zjevně nikdo nebral.
„Já to zjistím,“ řekl. „Běž.“
Věděla jsem, že má pravdu. Otočila jsem se a vyšla do druhého patra, v tom okamžiku se ozval strýčkův hlas, „ Alexi? Tady je táta.“
Cítila jsem, jak mi úlevou poklesla ramena. Takže vše bylo v pořádku. Strýček Chris zařídí, aby se Alex vrátil domů a já už se o něj nebudu muset obávat…leda tak o svůj nový život coby královna Podsvětí. No výborně.
Když jsem vyšla nahoru, slyšela jsem, že se máma stále ještě sprchuje. S tátou jsme si vždycky dělali legraci z toho, jak může někdo, kdo se tolik zajímá o životní prostředí, vyplácat tolik horké vody, protože máma byla v naší rodině tou, kdo si dával ty nejdelší sprchy na světě.
Zastavila jsem se přede dveřmi svého pokoje a rozhlížela se po něm, protože to bylo nejspíš naposledy, co ho vidím. Tohle byla jediná příležitost, abych si vzala to, co bych chtěla mít v Podsvětí s sebou.
Co byste si zabalili s sebou na věčnost? Bloudila jsem pohledem po pokoji. Jediný šperk, který pro mě měl sentimentální hodnotu byl ten, který už jsme měla zavěšený kolem krku. Nikdy jsem nesbírala plyšová zvířátka nebo značkové oblečení, či boty, měla jsem jen svůj laptop a knížky vyskládané na poličce. John už mi ale říkal, že mi sežene jakoukoliv knížku jen si budu přát a brouzdat po internetu se v Podsvětí nedalo. Jediný opravdový problém byl s mými písničkami.
Všechny písničky, které jsem měla ráda, jsem měla nahrané ve svém telefonu. Ale co až se mi vybije? A jak si budu stahovat nové písničky?
Nikdy jsem neuvažovala nad tím, jaké to je, žít bez hudby, i když hádám, že třeba neslyšící to bez ní zvládají také. Pokud to pan Graves zvládá bez vidění, pak to určitě zvládnu i já bez iTunes.
Vyšoupla jsem myšlenky na hudbu ven z mé hlavy, přešla k šatní skříni a podívala se do ní. Tam byla jedna věc…bílé šaty, které jsem měla na uvítacím večírku tady na Isla Huesos, který pro mě máma uspořádala. Johnovi se moc líbilo, jak v nich vypadám, ptal se mě, jestli si je vezmu na naši první schůzku…schůzku, která se nikdy neuskutečnila, protože zavraždili Jade a mě se pokusila zabít má vlastní babička.
Vyndala jsem ty šaty ze skříně.
Pak můj pohled padl fotku ve stříbrném rámečku na nočním stolku. Byla jsem tam s oběma rodiči ještě v době, kdy jsme byli všichni šťastní, před rozvodem a před nehodou, která jak se ukázalo vůbec žádnou nehodou nebyla.
Zvedla jsem ji. Šaty a ta fotka jsou jediné věci, které si chci s sebou vzít, rozhodla jsem se. I když…
Sedla jsem si na postel a otevřela svůj školní batoh.
Nyní byl čas na to, abych se zbavila¨věcí, které nebudu potřebovat, věcí, které by mě v mém novém životě jen zatěžovali jako třeba učebnice ekonomiky a školní sešity. A nebudu už potřebovat ani svou krabičku s léky. Od všech těch desítek doktorů, se kterými jsem se po své nehodě setkala jsem se dozvěděla, že je údajně musím brát kvůli tomu všemu, čím jsem trpěla potom, co se mi snažila babička provést – prášky na povzbuzení, prášky na spaní a prášky na bolest hlavy, která mě bolela jen díky práškům na povzbuzení a práškům na spaní.
Nicméně od té doby, co jsem se probudila v Podsvětí jsem žádné prášky nebrala a probouzela jsem se i usínala úplně v pohodě.
Možná, že to, co jsem potřebovala – vždycky potřebovala – nebyli prášky ,ale nalezení pro mě toho správného místa na světě….což byl ale úplně jiný svět než tento.
Při hledání ve svém batohu jsem si uvědomila, že mi tam do toho všeho harampádí někdo něco přidal. Což by vysvětlovalo, proč mi přišel najednou těžší, když mi ho pan Smith před svou kanceláří podával.
Celá překvapená jsem vytáhla pytlík ptačího zobu, který jsem našla v kostelníkově kuchyni. Ten jsem si tam nedávala. Musel ho tam dát pan Smith.
To ale nebylo vše. Pod pytlíkem byla ještě kniha. Byla to malá, ale tlustá, hnědá, ručně vázaná kniha na které už stářím olupoval nápis ze zlatých písmen Historie ostrova Isla Huesos. Když jsem ji otevřela, zavoněly sépiově zbarvené stránky podobně jako vanilkové oplatky, které jsem milovala, protože mi to připomínalo chvíle, kdy jsem byla jako dítě přijata do dětského čtecího v knihovně. Byla to vůně knih.
No samozřejmě. Tohle byla ta kniha, o které mluvil pan Smith, že mi ji dá, ta o Liberty. Musel mi ji tam dát společně se zrním ve chvíli, kdy šel dovnitř zavolat sanitku. Předpokládám, že si myslel, že si hraje na ´Osud´ - když něco takového udělá.
Historie ostrova Isla Huesos měla přesně čtyři sta padesát šest stran.
„To myslí vážně?“ zeptala jsem se nevěřícně a úplně zapomněla kde to jsem. „To mi nemohl dát zkrácenou verzi?“
„Pierce?“

Byla to moje máma.

7 komentářů:

  1. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za překlad! ;-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za skvelý preklad.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad kapitoly. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat