neděle 1. září 2013

12. kapitola

Jak pospíchal by, ať se se mnou utká,
nes´ hlavu vzhůru, zuřil hladovostí,
až vzduch se třás´, jak když jej bázeň nutká.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv I.


Otočila jsem se kolem dokola a s úžasem se podívala na Johna.
„Co tady děláme?“
John si položil prst na rty a ukázal směrem k francouzským dveřím vedoucích do obývacího pokoje mámina domu.
Byla jsem v šoku, že se nacházím na místě, kde jsem vůbec nečekala, že bych mohla ještě kdy být – což, mimochodem, bylo místo, kde jsme se s Johnem poprvé políbili – že jsem si pro jednou ani nezkontrolovala, zda mám všechny prsty a ani nevěnovala pozornost své žaludeční nevolnosti. Na místo toho jsem jen tak stála a rozhlížela se s úžasem kolem sebe.

Všechno na mámině dvorku vypadalo přesně tak, jako když jsem tu byla naposledy. Strýček Chris uklidil všechen nábytek z terasy i verandy, když to tu připravoval na příchod bouře, ale vodopád byl stále spuštěný.
Zvuk kaskádovitě padající vody byl stejně tak uklidňující jako vůně květů z yang-yang stromů, které se rozkládaly všude kolem ve změti rostlin podél cesty na které jsme stáli.
„Myslela jsem, že se musíme vrátit do Podsvětí,“ zašeptala jsem zatímco mě John táhl hlouběji do stínu tropického porostu. „Potom všem co se stalo-.“
„Řekni, že se chceš vrátit zpátky a tě tam v mžiku vezmu,“ řekl John, svíraje moje ramena. „Prosím, řekni to. Nic by mě neudělalo šťastnějším.“
„Ale co Alex?“ Nemohla jsem si pomoct, ale můj toužebný pohled zalétl zase k francouzským dveřím.
Byla tak blízko…pravděpodobně hned za nimi, telefonovala nebo možná jen tak seděla a plakala na tom hrozném bílém gauči, který jí doporučila koupit její bytová architektka a který se strašně rychle ušpinil a ani nebyl moc pohodlný. „Slyšel jsi, co říkal Mike. Když nebudou moct dostat mě, seženou si někoho, kdo je mi blízký-.“
Jen ne mojí matku, šeptalo moje srdce. Už Alex byl dostatečně špatný, ale prosím, jen ne mou matku.
Johnovi znatelně poklesla ramena. „Myslel jsem si, že tohle řekneš. Pan Smith měl pravdu.“ Zněl rezignovaně…hořce, ale ustoupil. „Řekl mi, že jsem to všechno udělal špatně.“
Věděla jsem o čem to mluví, aniž bych se ho na to musela ptát, protože jsem, samozřejmě, jeho rozhovor v kostelníkově kanceláři vyslechla. Měl na mysli to, jak mě odtáhl. Pan Smith to rozhodně neschvaloval.
Položila jsem ruce na Johnovu hruď, pevnou jako zeď a hledala ta správná slova, kterými bych ho utěšila.
„Udělal jsi to, co jsi v té době cítil, že je správné,“ řekla jsem.
„Je to jen…“
Nechtěla jsem být pesimistická, ale pokud to, co zbylo z Johnovi posádky z Liberty a to co pan Smith označil jako vyšší moc bylo vše, co John měl, pak se nedivím, že Fúrie vyhrávali.
Nicméně mi bylo jasné, že tohle říct nahlas ničemu nepomůže.
„To jen, že jsi až tak strašně moc proti,“ dokončila jsem místo toho. Pak jsem to rychle změnila na,“ My.My jsme až tak moc proti.“
„Nejsme proti ničemu,“ řekl zachmuřeně John.
„To je můj boj, ne tvůj. Pokud hrozí nějaké nebezpečí, nechci tě do toho zapojovat tak, jako u pana Smitha-.“
Vystrčila jsem bradu. „Jo, jasně, protože já v tom ještě zapojená nejsem,“ řekla jsem sarkasticky. „ Měla jsem pocit, že jsem s tím květináčem byla celkem šikovná, děkuji.“
Přimhouřil oči a podíval se na mě, zjevně neoslněn. „Ano, dobrá,“pokračoval,“zatímco jsi mluvila s panem Smithem, měl jsem čas přemýšlet o tom, co mi řekl. A rozhodl jsem se, že má nejspíš pravdu.“
„Pravdu? V čem přesně?“ Vypadal tak tajemně…ale současně i jako by ho nic nedokázalo zastavit od toho, co chce udělat, ať už to mělo být cokoliv.
Takže jsem byla překvapená, když ukázal na přední stranu mých šatů.
„Co?“ Podívala jsem se zmateně dolů. Zip na přední straně byl pevně na svém místě, takže se mi zjevně nesnažil říct, že mi vykukuje kus podprsenky. Věděla jsem, že mě má raději v dámském oblečení z devatenáctého století, ale nebylo mi jasné, co bych proto teď měla udělat. Teď byl sotva čas a místo na něco takového.
„Tvůj náhrdelník,“ řekl. „Je tady někde tvoje babička? Můžeš mi to říct?“
Uvědomila jsem si, že chce vědět, jestli jsou tu v okolí nějaké Fúrie a ne se mi dostat pod šaty. V rozpacích jsem vytáhla diamant za řetízek ven. Byl jasně šedý, jako mraky rychle se nám ženoucí nad hlavou.
„Ne,“ řekla jsem.“Vypadá to čistě.“
Kývl a podíval se směrem k zadní verandě mámina domu. Zbavena nábytku a dlouhých záclon a visacích lamp najednou vypadala zlověstně a nehostinně.
Najednou jsem se nestarala o to, jestli je za francouzskými dveřmi moje máma. Nechtělo se mi jít blíž za nimi.
Protože tenhle pohled už jsem na Johnově tváři předtím viděla.
Protože to byl úplně ten samý jaký měl, když mě vzal a odnesl s sebou do svého světa.
„Johne, proč jsme tady?“ zeptala jsem se s podezřením. Uvědomila jsem si, že jsem sice slyšela většinu toho, co si v té kanceláři povídali, ale ne všechno. „Jdeme se podívat, jestli je Alex zavřený v rakvi v mámině garáži? Nebo jsme tu z jiného důvodu? Jako…“
Můžete jí to říct sama, říkal kostelník, když jsem se snažila vykoktat, co by jí měl říct až ji zase příště uvidí.
Natáhla jsem ruku, chytla Johna za triko a najednou se mi nedostávalo slov.
Ale John už mě vzal za ruku a táhnul mě směrem k verandě, která se táhle podél celé zadní části mámina domu.
„Tohle jsi říkala, že chceš,“ řekl mi tvrdě a vlekl mě za sebou.
Srdce se mi zachvělo a vypadalo to, že úplně zastavilo.
Měl pravdu. Kvůli tomuhle jsem křičela a kopala, samozřejmě – přesně o tohle jsem – ještě včera - prosila…jít domů.
Teď když se tak dělo, jsem zjistila, že chci vlastně pravý opak. Přesně tak jako v mé noční můře, cítila jsem, jako by se uvnitř mě otevřela obrovská díra.
Měla bych mít samozřejmě radost. Měla bych myslet jen na to. Ale jediné, nač jsem myslela, bylo to, jak se tohle mohlo stát?
„Myslela jsem, že když jsem tam jedla,“ slyšela jsem sama sebe jak blábolím,“ nemůžu už nikdy opustit Podsvětí, tak jako Persefona.“
„Cože?“ John se na mě podíval s výrazem, který naznačoval, že si o mě myslí, že jsem cvok. A ani nezpomalil.
„Johne,“ řekla jsem. Nechtěla jsem být jednou z těch dívek, které prosí své přítele, aby je neopouštěl. Ale tahle situace byla mnohem vážnější než běžné opouštění z mnoha jiných důvodů. „Zpomal. Měli bychom si o tom možná promluvit.“
Byla jsem tak rozčílená, že moje emoce museli být zaregistrovány i v astrální rovině, neboť kolem nás najednou vybuchla koule peří a objevila se Hope, která nám nad hlavami štěbetala svůj nesouhlas s Johnovou akcí a bila do něj svými tmavými křídly. I přes všechen ten rozruch jsem se i nadále pohybovala vpřed. Nevím, jak je možné, že mě za tak krátkou dobu mohla začít mít ráda.
„Co-“ John mě pustil a rukama si chránil obličej. „Co to s ní je?“
„Možná, že je rozzlobená,“ řekla jsem s nádechem trpkosti v hlase,“ protože posloucháš pana Smitha namísto svého srdce.“
Otočil se, aby se na mě podíval. Stále ještě měl ten pohled plný odhodlání, skoro jako by si dodával odvahu – aby ho někdo, kdokoliv - neodradil ze směru, který si stanovil.
Bylo jasné, že kdokoliv by se o to pokusil, dopadl by mnohem hůř než Mike. I tak se mu v očích objevilo překvapení. „Myslel jsem, že tohle je právě to, co jsi chtěla. Pan Smith mí říkal, abych-.“
„No, a kdo říká, že pan Smith ví úplně všechno?“
„-ti dal šanci rozloučit se s tvou matkou. To je to co jsi říkala, že chceš, ne?“
Vytřeštila jsem na něj oči a krev v žilách se mi opět rozproudila tak jak má a já se uvolnila. „To proto jsme tady? Přivedl jsi mě sem, abych se mohla rozloučit s mou mámou?“
„Ano, samozřejmě,“ řekl. Všimla jsem si, teď už známého, zatínání svalů na čelisti. Vypadal jako by chtěl do něčeho praštit. Myslím, že kdyby tu byla jakákoliv jiná možnost než mě hodit do bazénu, tak by to byl udělal. Naštěstí strýček Chris odvedl velmi dobrou prácí, když tu všechno co bylo možné odnést pečlivě uklidil před blížící se bouří. „Proč bychom tu jinak byli?“ zeptal se. „Kromě hledání tvého příšerného bratrance. Pan Smith říkal, že je to špatné, držet tě od tvé matky a já si myslím, že za normálních okolností by měl i pravdu. Zdá se mi ale, že stále ještě nepochopil, že tohle nejsou normální okolnosti…“
Ne. Protože za normálních okolností bych svou matku mohla vidět kdykoliv bych chtěla. A jít za ní bylo něco, co by normální člověk udělal bez rozmýšlení.
Ale tohle nebyli normální okolnosti. Za současných okolností to, že mě přivedl až sem, abych se viděla se svou matkou, byl od mého přítele, který byl zcela náhodou ovládajícím se mrtvým božstvem, kolosální krok.
Johnovi, který si špatně vyložil slzy, které se mi objevili v očích se v odpověď rozšířili jeho vlastní.
„Ach ne,“ v hlase měl varovný tón. „Nebreč. Tahle návštěva musí být krátká – žádné dlouhé slzavé srazy, jasný? Nemůžeš jí dát úplné sbohem, Pierce. Tvoje máma by tě nikdy nepustila. Třebaže tu Fúrie ještě nejsou, můžeš si být jistá, že vědí, že tu potulujeme kolem a jsou na cestě sem. Musíme odejít, dříve než dorazí. Jen své matce řekni, že jsi v pořádku, zjisti vše o Alexovi a rakvi a pak řekni, že musíš jít. A nebreč.“ Vypadal skoro stejně hrozně trapně jako když jsme tu seděli blízko sebe a říkali si o svých skutečných pocitech navzájem a on nevěděl co dělat se svýma vlastníma nohama. „Víš, co to se mnou dělá, když brečíš.“
Nechápal, že jsem tak dojatá, protože jsem šťastná a ne naštvaná. Předpokládala jsem, že – za normálních okolností – bych tu nestála a netopila se v slzách úlevy jen proto, že mě můj přítel přenesl zpátky domů, abych se setkala se svou matkou a neodnesl mě pryč jen proto, že ho vlezlý kostelník přesvědčil o tom, že je to tak ´správné´.
Obávala jsem se ale, že přesně tohle se tu teď děje.
„Nebudu brečet,“ ujistila jsem ho. „Jen jsem si myslela…já...“
Krev v mých žilách se najednou rozproudila velice prudce. Velká část se mi vlila do tváří. Cítila jsem, jak se červenám…Myslela jsem, že mě vracíš zpátky. Navždy.“
Vypadal zmateně. „Proč bych to dělal, když jsem tě konečně po téměř dvou stoletích našel?“
Během mluvení se natáhl, přitáhl si mě k sobě a pak mě políbil s takovou důkladností, že nebylo pochyb o tom, že neměl jediný úmysl nechávat mě kdekoliv.
„Johne,“řekla jsem trochu zadýchaně ve chvíli, kdy mě nechal se nadechnout. „Možná by bylo lepší, kdybys na mě počkal tady.“
„Ne,“ řekl prostě a vykročil směrem k francouzským dveřím do domu mé matky.
Napadlo mě, že kdyby moje máma slyšela jediné slovo z naší konverzace – nebo stačilo kdyby se podívala ven a viděla, jak se líbáme – zabila by mě dřív než by měla babička vůbec nějakou šanci to zkusit. Stejně tak i můj otec. Být ženou pána Podsvětí nebylo to, co čekali že se svým životem udělám.
I když to rozhodně mělo své výhody.
Bylo poněkud ironické, že zatímco jsem o tomhle přemýšlela, jedny z francouzských dveří se otevřely a můj strýček Chris vyšel ven na verandu a zíral ven na dvorek jako by uviděl ducha. Možná, že svým způsobem i viděl.
Jen v tom případě ale, že bych tím duchem byla já.
„Piercey?“ zavolal do tmy, která se rychle snášela kolem nás. „Jsi to opravdu ty?“
Bylo to těžší než jsem doufala, dodržet slib, že nebudu brečet. Strýček Chris byl jediný, kdo mi říkal Piercey…z dobrého důvodu, protože jinak jako jméno to znělo hrozně. Přesto mi to nikdy nějak nevadilo, když mi tak říkal.
Pustila jsem se Johnovi ruky a pospíchala po schodech na verandu.
„Ach strýčku Chrisi,“ řekla jsem a objala ho. Dokud jsem neucítila jeho teplé, pevně stavěné tělo – rád žertoval, že je jedním z mála propuštěných trestanců, který vyšel z vězení a měl na sobě více tuku než svalů, což bylo výsledkem jeho přílišné lásky k sodovce – nechtělo se mi věřit, že je opravdový.
„Piercey.“ Jednou rukou mě hladil po vlasech jako by se také musel ujišťovat o tom, že jsem opravdová. „Odkud jsi přišla? Tvoje máma je strachy bez sebe.“
Odtáhla jsem se od něj a nenápadně si utřela slzy z očí a doufala, že to nevidí John.
„Byla jsem tady v okolí,“ řekla jsem neurčitě. „Vím, měla jsem zavolat. Je máma hodně naštvaná?“
„Řekl bych, že bude naštvaná. Nespí od té doby, co jsi zmizela.“
Přejel po mě pohledem a pak se zaměřil na Johna, který vyšel po schodech za mnou a stál kousek od nás. Bohužel z Johna na první pohled vyzařovalo nepřátelství, ruce měl obraně sevřené v pěst, ačkoli byli volně spuštěné podél těla, s ostražitým výrazem ve tváři jako by byl okamžitě připraven k boji, pokud by to bylo nutné.
Takhle divoce chovala všechna zatoulaná zvířata z divočiny, aby nepřátelskými gesty zamaskovala strach a svou zranitelnost. Nevěděla jsem jak ostatní, ale já to věděla jako to, že přesně tohle teď dělá John… nebo že skrze tohle mohou vidět i ostatní.
„Kdo je ten chlap?“ tázal se strýc napjatým hlasem stejně jako byla Johnova ramena. „Doufám, že to není ten chlap o kterém babička říkala, že ji zbil.“
John rychle vykročil vpřed a tvář mu ztmavla rozhořčením. „Nebiji ženy.“
„No, určitě jste něco vyvedl s mou neteří,“ řekl strýček Chris a i jeho tvář ztvrdla, „ protože by nikdy nezmizela na tak dlouho aniž by zavolala, dokud ses neobjevil ty.“
Byla jsem pryč jen dva dny a jednu noc, chtělo se mi říct. Nechme to být.
Ale John už se k němu postavil tváří v tvář. Teprve pak jsem si všimla, že strýc zaujímá úplně stejný postoj jako John. Ti dva muži toho mělo vlastně docela dost společného…oba strávili mnoho let uvězněni a byli jim servírovány jen dva diametrálně odlišné druhy vět.

„Kdybych to neudělal, pane,“ řekl John a hlas mu klesl nebezpečně nízko,“ vaše neteř už by byla mrtvá.“

4 komentáře:

  1. Ďakujem za skvelý preklad

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za překlad kapitoly. Katka

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat