úterý 20. srpna 2013

9. kapitola

On na to zas: "To z úzkostí těch lidí
tam dole soucit je, co mě tak mění,
ne bázeň snad, za niž se každý stydí.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv IV.


„Mrtvá?“ zopakovala jsem. „Omdlela, protože si myslí, že jsem mrtvá?“
„Ztracená,“ opravil mě pan Smith. Usedl na skřípající židli za svým velkým stolem a začal se přehrabovat v papírech. „Údajně mrtvá. Paní Ortega omdlela, protože si myslela, že jsi duch.“
John, který se opíral o jeden z mnoha hrobníkových kovových pořadačů se poté co to slyšel napřímil a naježil se. „Proč si myslí, že je Pierce mrtvá?“

Pan Smith znal Johna už dlouho, protože jednání s místním bohem smrti bylo jednou z nepsaných, pracovních povinností hrobníka na hřbitově Isla Huesos. Mě poznal teprve nedávno, nicméně jsem si nemohla pomoct, ale měla jsem pocit, jako by se o mě zrovna příliš nestaral…nebo to možná bylo tím, že mě pan Smith až tak moc neschvaloval.
„No, už se tu na tomto hřbitově jedna brutálně zavražděná, mladá žena vyskytuje během posledních osmačtyřiceti hodin,“ řekl pan Smith a věnoval mi kyselý pohled zatímco si na nose urovnával zlaté obroučky brýlí. „Mladá žena, která byla náhodou Piercienou poradkyní, Jade Ortega. Nyní zmizela další mladá žena. Tohle je malá komunita, co jste očekávali, že si budou lidé myslet?“
Seděla jsem u přední části stolu pana Smitha. Během celého toho rozruchu kolem babičky Jade, která omdlela, nás kostelník propašoval, Johna a mě, zadními dveřmi do malého domku, který tu sloužil jako administrativní kancelář pro tento hřbitov.
Těžko se mi zpracovávala skutečnost, že – ze všech lidí – to byla právě rodina Jade, která nás na hřbitově překvapila.
Připravovali pro ni místo v rodinné hrobce Ortegů.
Na jednu stranu měl pan Smith pravdu – Isla Huesos byla malá komunita a Jade zemřela teprve nedávno, tak proč bychom na hřbitově nemohli vběhnout právě do její rodiny?
Na druhou stranu jsem nerozuměla tomu, proč by někdo chtěl pohřbívat dceru právě tam, kde byla zavražděna.
Pan Smith to vysvětloval tak, že hned, jakmile koroner vydal tělo, její rodina ji chtěla uložit někam blízko místu, kde žili tak, aby ji mohli ´často navštěvovat´. Jade vyrostla na Isla Huesos a opustila jej jen kvůli vysoké škole, aby se hned poté vrátila a začala pracovat na střední škole na Isla Huesos, aby se mohla´vrátit zpět do společenství´.
„Vrátila se zpět do komunity, no dobře,“ zamumlala jsem. „ Se svým životem.“
„Nepředpokládám, že bys mi mohla říct, kde jsi byla.“ Pan Smith se na nás díval skrze své zlaté obroučky brýlí.“I když pokud by to měl být jeden z těch hrozných, levných motelů na Keys, vlastně bych to ani nechtěl vědět. Zničilo by to všechny mé romantické iluze.“
To mě rozzlobilo. „Samozřejmě, že ne!“ vykřikla jsem a cítila, jak mi rudnou tváře. „John mě vzal do Podsvětí, abych unikla Fúriím.“
Kůže pana Smitha se zbarvila přesně tím opačným odstínem jak ta moje…nezčervenal, ale o jeden, dva odstíny ještě zblednul. Vypadal, jako by s tím svým stolem srostl.
„Podsvětí,“ zopakoval. „Aby utekla Fúriím. Bože, pomoz mi.“
„Co jste si myslel?“John neměl motely rád, ještě více než já, ale on se kvůli tomu nečervenal. Vypadal rozzlobeně, zamračený a ústa sevřená do tenké, přísné čárky. Všimla jsem si, že se mu začínají svaly na čelisti nebezpečně cukat. Venku zaburácel hrom…což ale také mohlo být začínajícím deštěm a předzvěstí hurikánu, soudě podle stále více se zatahující oblohy. „Viděl jste na vlastní oči, co se stalo Jade. Myslíte, že jsem měl jen tak stát a nechat je, aby to – a nebo ještě něco horšího – udělali Pierce?“
Pan Smith vypadal, že má problém zformulovat další větu. „Ne, to samozřejmě ne. Ale doufal jsem – jistě, rozumím tomu proč, poté, co se stalo Jade – a s tím zatčením strýčka slečny Oliveirové – oba jste byli rozrušení…ale ty Johne…myslel bych, že jsi dostatečně starý na to, aby sis to mnohem lépe uvědomil.“
John se na mě podíval. Já se s obavami podívala na něj. Řekla bych, že jediné, co John chtěl, bylo vystřelit s hrobníkovi kanceláře, což mi ale nepřipadalo jako zrovna nejlepší nápad. Nebyla jsem si tím jistá, ale myslím, že pan Smith neměl daleko k tomu, aby ho ranila mrtvice. Vykazoval všechny náznaky – nesouvislá řeč, trhaný dech, náhlé změny barvy.
„Pane Smithi,“ řekla jsem s obavou.“Chcete donést sklenici vody nebo tak něco?“
„To jen,“ vybuchl kostelník,“tohle není starověké Řecko, Johne. Nemůžeš prostě jen tak odnést holku do Podsvětí a očekávat, že s toho nebudou žádné následky.
Sval na Johnově čelisti začal cukat ještě víc. Bylo překvapivé slyšet slovo následky taky z jiných úst než Johnových. Používal to slovo docela často, zvláště při zmínce o mém chování.
„Jsem si toho vědom pane Smithi,“ řekl.
„Nemám ten pocit,“řekl pan Smith s výtkou v hlase.
„Protože pokud bys byl a musel to udělat, jak tvrdíš – čemuž nevěřím, že bys musel a nevidím způsob, jak omluvit tvé chování – měl jsi o tom uvažovat poněkud více a nedopadlo by to takhle.“
Pan Smith našel na stole to, co hledal. Zvedl kopii dnešního výtisku novin.
Většina první stránky byla věnována bouři, která se zcela zjevně neustále blížila.
Povinná evakuace turistů, vykřikoval titulek. Zavřené školy. Fotbalové hry mohou být zrušeny.
Pod tím byla koláž barevných fotografií, jak v centru města vlastníci obchodů a restaurací zatloukají okna v přípravě na přicházející hurikán.
Neviděla jsem tam nic, co by mělo co do činění s námi.
Pravděpodobně už ho fakt kleplo.
„Vidíte to?“ dožadoval se odpovědi pak Smith, poklepávaje prstem na noviny.
O kousek níž, skoro stejně velkým písmem, byl článek o Jadeině vraždě. Nebyla tam fotka mého strýčka Chrise, ale věděla jsem, že to on bude tím ´místním mužem´, který byl vzat k výslechu, díky něčí radě. Tato ´radič´taktéž anonymně telefonoval, že byl můj strýc viděn v blízkém okolí místa, kde se věřilo, že byla Jade zavražděna, ačkoli byl doma a spal. Strýc Chris byl propuštěn, stále ale byl považován za podezřelého, navzdory tomu, že neexistoval žádný důkaz, který by ho mohl spojovat se zločinem nebo s obětí. Něčí tip.
„Je mi líto, ale ne. Opravdu tam nevidím nic z toho co by-.“ Řekla jsem.
Kostelník znova, netrpělivě, poklepal na noviny. „Tady,“ řekl.
Podívala jsem se kam ukazoval.
Pohřešuje se místní dívka, Strach z toho, že je mrtvá.
Pod tím byla má fotografie – má poslední školní fotografie.
„Ale ne,“ se srdcem plným hrůzy jsem si od pana Smitha vzala noviny. „To nemohli najít lepší fotku?“
Pan Smith se na mě ostře podíval,“Slečno Olivierová,“ řekl zamračeně.“ Uvědomuji si, že všechno to vztekání se s vámi mladými dnes, kdy vše lehkovážně píšete online by vám mohlo zařídit i vlastní reality show v televizi. Velmi ale pochybuji o tom, že by MTV přišla zrovna sem na Isla Huesos, aby vás natáčela v Podsvětí. Takže by tohle nemělo být vše, co k tomu řeknete.“
Měl samozřejmě pravdu. I když jsem nemohla říct to, co bych doopravdy chtěla, protože tu byl John a já nechtěla, aby se cítil ještě hůře než už se cítil teď.
To co se jsem ale chtěla, bylo rozplakat se.
„To je o Pierce?“ Zeptal se John celý nesvůj.
Venku opět zarachotil hrom. Tentokrát zněl mnohem blíže než předtím.
„Ano, samozřejmě, že je, Johne,“ řekl pan Smith. V jeho hlase bylo cosi zvláštního. Znělo to, jako by se na Johna hněval. Jenže proč? John jednal správně.
Vysvětlil to těmi Fůriemi. „Co jste čekali? Už jste se dostala k té části, kde váš otec nabízí odměnu za informace vedoucí k vašemu bezpečnému návratu, slečno Olivierová?“
Sklouzla jsem pohledem dolů po stránce. Chtělo se mi zvracet.
„Jeden milion dolarů?“ Společnost mého otce, jedna z největších, světových poskytovatelů ropy, zemního plynu a vojenského průmyslu byla ceněna stonásobně výše než tohle. „To je držgrešle.“
Všechno to bylo velmi, velmi špatně.
„Jeden milion dolarů je pro většinu lidí značná částka peněz,“ řekl pan Smith se silným důrazem na většinu lidí. Pořád měl v hlase cosi zvláštního.
„I když uznávám, že peníze pro někoho, kdo žije v Podsvětí mohou znamenat jen pramálo. Takže vás varuji, abyste byla uvážlivá, ať už půjdete kamkoliv, protože na tomto ostrově je mnoho lidí, kteří by vás byli ochotni vrátit i za mnohem menší částku než jaká je v nabídce teď. Nepředpokládám, že bych se mohl zeptat, kam se chystáte? Nebo hádám, chcete zavolat své matce, která je bez sebe starostí?“
„To je dobrý nápad,“ řekla jsem. Proč mě to nenapadlo? Cítila jsem se o dost lépe. Mohu celou tuhle věc urovnat jedním hovorem. „Měla bych zavolat své matce-.“
Obojí, varovný výkřik pan Smitha a skutečnost, že mě John chytil za zápěstí, když jsem se natahovala do batohu pro mobilní telefon, mě zastavilo od jakéhokoliv druhu volání.
„Nemůžeš použít svůj telefon,“ řekl pan Smith. „Policie – a tvůj otec – stoprocentně čekají jen na to, až právě tohle uděláš. Budou sledovat signál z nejbližší mobilní věže a najdou tě.“ Když jsem na něj zůstala, při slově sledovat, koukat, potřásl pan Smith hlavou a řekl,“Můj partner, Patrik, je posedlý opakováním Práva a pořádku.“
Podívala jsem se na Johna. Podíval se na mé zápěstí, které pevně svíral svými prsty a pomalu mě pustil.
„Je mi to líto, Pierce,“ řekl a tón jeho hlasu byl stejně tak omluvný jako jeho pohled. „Ale pan Smith má pravdu. Poslední věc, kterou potřebujeme je, aby o tom, že jsme tady vědělo ještě více lidí.
Dovnitř a ven. Dohodli jsme se, že tahle návštěva se bude týkat tohohle.
Jsme tu jen proto, abychom pomohli tvému bratranci Alexovi.
Pamatuješ?“
„Samozřejmě,“ zamumlala jsem a sklopila oči v naději, že si nevšimne mého zklamání, které mi způsobil svými slovy. Myslím, že jsem si až do této chvíle neuvědomila, jak moc jsem doufala, že uvidím svou matku i kdyby to měl být jen pohled.
„Pokud ovšem nechcete, slečno Olivierová, aby vás váš otec našel,“ hlas pana Smitha protrhl napětí ve vzduchu jako ostřím nože. Složil ruce na tmavě zelenou podložku svého stolu…ale nezněl tak klidně, jak vypadal. Všimla jsem si, že se mu klepou prsty. „Je ten novinový článek pravdivý? Jste držena proti své vůli?“
„Cože?“ Podívala jsem se do novin a viděla, že je tam ještě další fotka na té stránce se mnou. Byla to zrnitá momentka z videokamery.
Kamera, která visí venku nad cestou k Isla Huesos střední. Vlastně jsem si myslela, že už to nemůže být horší.
Mýlila jsem se.
„To jsi ty,“ řekla jsem tiše Johnovi a ukázala na velký obrys lidské postavy, který byl zachycen na videosnímku.“Ukázal jsi se na záznamu. Obličejem moc ne, ale vše ostatní je vidět.“
John se mi podíval přes rameno na fotografii.
„A ty,“ řekl nešťastně,“tam máš dokonce to samé oblečení.“
To je pravda. Na té fotce, kde byl John celý rozmazaný jsem byl já ve svých černých šatech lehce rozlišitelná. Co bylo horší, vypadala jsem tam hodně rozrušeně. Mnohem větší postava Johna mě odnášela pryč. Nebylo třeba příliš velké představivosti na to, aby si každý domyslel, že to dělá proti mé vlastní vůli. Ruce jsem měla rozhozené ve vzduchu a křičela jsem. Kohokoliv, kdo by to nepochopil z obrázku, informovali noviny v titulcích pod tím o tom, že je John identifikován jako údajný únosce.
Co bylo z obrázku odříznuto, byla osoba, kvůli které jsem křičela a rozhazovala rukama a od které mě John táhnul pryč: moje babička.
Cítila jsem, jak mě mrazí. A nemělo to nic do činění s tím, že byla klimatizace v kanceláři pana Smitha nastavena tak vysoko, že se na oknech srážely kapky.
„Za fotka je pozměněná,“řekla jsem panu Smithovi s pocitem pobouření i za Johna.“Takhle se to nestalo.“
„To je jedno,“ řekl pan Smith.“Tahle fotka už byla ukázána ve všech dvaceti čtyř hodinových zprávách a zveřejněna všude na webu. Paní Ortelová, babička Jade, byla první osobou, která vás poznala. Naštěstí jsem ji přesvědčil, že si vás s někým spletla a zbytek rodiny byl tak zaneprázdněný tím, co se jí stalo, že si vás ani nevšimli. A já nebudu pokaždé poblíž, abych tohle dělal pro kohokoliv. A nejsem ani přesvědčen o tom, že bych měl.“
„Moje babička stála přesně tady,“ řekla jsem a ukázala na místo, kde byla zcela jasně odstraněna její postava. „Snažila se mě zabít. Snažila jsem se bránit, jenže John mě nechtěl nechat, protože se bát, že si ublížím-.“
„Slečno Olivierová,“ řekl pan Smith stejně chladným tónem, který používal, když jsme ho následovali do jeho kanceláře. „Prosím. Vím, že je John…zvláštní…pro vás. Pokud ale chcete, abych vám pomohl, je velmi důležité, abyste mi říkala pravdu.“
Najednou jsem si uvědomila, co že to bylo v tom hlase pana Smitha: nesouhlas. Nesouhlas a k tomu všemu ještě strach. On se bál. Ale ne o mě.
Bál se Johna.
Což mě celou roztřáslo a nahnalo trochu strachu i mně.
„Říkám pravdu,“ řekla jsem ve stejnou chvíli, kdy John řekl,“O čem to mluvíte? Vidíte sám, že není zraněná-.“
„No, někdo zraněný je. A hodně. Piercina babička tvrdí, že má mnoho tržných ran ve tváři,“ řekl pan Smith. „Jak říká, je to proto, že jsi ji udeřil do obličeje, když se ti pokoušela bránit, abys unesl její krásnou, nevinnou, mladou vnučku, která už je teď nejspíš mrtvá a nebo přinejmenším-.“
„Ach Bože,“přerušila jsem ho. Vztek nahradil strach.
„To je taková lhářka. To já ji praštila, ne John a to jen proto, že se mi přiznala, že se mě pokoušela zabít.“
Pan Smith nadzvedl obočí. „prosím za prominutí, slečno Olivierová, ale mně připadáte živá až až.“
„Když jsem umřela poprvé,“řekla jsem. Sáhla jsem do batohu, vytáhla svou džínovou bundu a oblékla si ji. Má zimomřivost ale neměla nic do činění s teplotou v pokoji. „Když mi bylo patnáct, poslala mi šálu, která mi podrazila nohy ve chvíli, kdy jsem se pokoušela zachránit ptáčka, takže jsem si rozbila hlavu, spadla do bazénu a utopila se.“
Obočí pana Smitha už téměř dosahovalo ke střeše.“ Myslím, že tohle pro místní policii nebude pravděpodobně dostatečný důkaz pro to, že by majitelka Knuts and Knitting byla vražedkyní.“
„Udělala to, protože je posedlá Fúriemi,“ řekla jsem hlasem, který se třásl stejně tak jako moje nohy.“Říkala, že chce, abych umřela ,a mohla tak být navždy s Johnem, aby ho pak mohla s ostatními Fúriemi celou věčnost trápit tím, že mi budou ubližovat.“
„Cože?“ Pan Smith potřásl hlavou. „Ne, Je mi líto. Ale tohle už je příliš absurdní i na Isla Huesos.“
„Je to pravda,“trvala jsem na svém. „Pokud mi nechcete věřit vy, tak kdo potom?“
Teprve pak, konečně udělal pan Smith něco trochu lidského. Posunul si brýle na nose … a když to udělal, všimla jsem si, že se mu klepou prsty ještě víc než předtím.
„Znám tvojí babičku více než dvacet let a nikdy jsem ji neslyšel, že by se zmiňovala o Fúriích, tím méně o tom, že by byla jednou z nich,“řekl. „Ta žena organizuje prodej pečiva pro kostel, proboha.“
„Jediné, co vím, je, že od té doby, co mi dal John ten náhrdelník, tak v její blízkosti vždy zčerná,“ řekla jsem. Pan Smith věděl o mém náhrdelníku vše. To on byl tím, kdo mi vysvětlil jeho krvavý původ – Marie Antoinetta kvůli němu přišla o hlavu. „Myslela jsem si, že je to moje chyba, že spolu nevycházíme…že je se mnou něco v nepořádku, protože vždycky docílila toho, že jsem se cítila trapně a neohrabaně. Nikdy se netajila tím, že nejsem dost dobrá, protože nejsem dostatečně chytrá a hezká jako máma a že se musím ještě hodně snažit, abych to v životě dotáhla tam, kam ona.“ Zadrhl se mi hlas. To bylo poprvé, co jsem se kdy o těchto věcech zmínila. Cítila jsem se mizerně, že je říkám právě před Johnem. Nechtěla jsem, aby o mě tohle věděl.
Ale moje babička je Fúrie, připomněla jsem sama sobě. Takže ani neví, o čem to mluví. Byla čisté zlo. A nebo jím alespoň posedlá.
„Teď už znám pravdu,“pokračovala jsem a můj hlas už se tolik netřásl,“že jsem to nebyla já…ale ona. To monstrum v ní – doslova – které chtělo jen ubližovat Johnovi – a teď i mně - po léta.“
„Pierce,“ řekl tiše John a natáhl ruku, aby se dotknul mého ramene. Zajímalo by mě, jestli cítí ten třas skrze denim mé bundy. „Nemusíš mu říkat už vůbec nic. Tak jako tak na to už nemáme čas. Pojďme-.“
„Ne,“ řekl pan Smith, posunul si brýle zpátky na místo a promluvil unaveným hlasem.“Johne, nemůžeš si dovolit, neudělat si čas na to, aby sis poslechnul , co ti chci říct. A Pierce…můžete mi teď přinést tu sklenici vody? Nebo mi udělejte čaj, prosím. V zadním pokoji je malá kuchyňka, touto chodbou přímo za nosem. Měla byste tam najít vše, co je třeba. Byla byste tak hodná, má drahá?“
Byla jsem překvapená. Nikdo mě nikdy předtím, ani má matka, nepožádal, abych mu udělala čaj. A nikdo mě nikdy nenazval svou drahou. Zvláště uprostřed hovoru o mé příbuzné, která se mě snaží zabít.
„Teď?“ Zeptala jsem se.
„Ano,“ řekl pan Smith a trošku si povolil kravatu. Starší pán, který se obléká s velkým důrazem na styl, dnes upřednostnil bílé, plátěné kalhoty a mentolově zelenou košili s růžovou kravatou a musela jsem uznat, že vypadá jakoby se cítil tak trochu pod psa. „Už jsem se vám jednou zmiňoval o tom, že i já mám blízkou zkušenost se smrtí…i když jako většina lidí jsem neměl to štěstí, abych si pamatoval svou cestu do Podsvětí. Vyvolalo to však, samozřejmě, můj zájem o všechny věci týkající se posmrtného života. Od té doby však už mé srdce není tak silné, jak bývalo. Myslím, že šálek bylinkového čaje by mohl být to pravé…“
„Ano, samozřejmě,“ odpověděla jsem a začala se zvedat na nohy. Můj pohled se potkal s Johnovým. Zavrtěl prudce hlavou, nechtěl, abych odcházela.
Chtěl, abychom odešli.
Co jsem měla dělat? Zamítnout žádost starého, neduživého starce o čaj? Pokrčila jsem směrem k Johnovi bezmocně rameny a pak spěchala chodbou, kterou mi ukázal pan Smith.
„Není to dítě,“ řekl John tónem, který řezal jako žiletka, hned jak jsem opustila místnost. „Nemůžete ji jen tak jednoduše poslat do kuchyně, protože máte na srdci něco, co nechcete, aby slyšela. Ať už mi chce říct cokoliv, můžete to říct před ní.“
„Nemyslím si, že bys chtěl, aby slyšela to, co ti chci říci,“ odsekl pan Smith…což mě samozřejmě zastavilo těsně předtím, než jsem vkročila do kuchyně, schovala jsem se do stínu na chodbě tak, aby mě neviděli, že poslouchám. Vím, že se poslouchat za dveřmi nemá, ale proč byl pan Smith tak rozzlobený?
Musela jsem to zjistit. „Znám tě už dlouho, Johne, takže doufám, že mě nebudeš chtít zabít za to, že ti tohle říkám, protože jsme přátelé a přátelé by k sobě měli být navzájem upřímní. Ale pro lásku všech svatých, o čem jsi to proboha přemýšlel? Tohle je jednadvacáté století a my jsme civilizovaná země. S právními předpisy.“
„Naštěstí,“ řekl John klidným hlasem,“ se vás na to nikdo neptal, protože to není vaše věc.“
„Není to moje věc? Je jí sedmnáct a tobě-.“
„Devatenáct,“ řekl kategoricky John.
„- Sto osmdesát čtyři. A ty jsi ji přenesl …no, ne zrovna přes státní hranice, ale do říše mrtvých, což, jsem si docela jist, by to její otec shledával naprosto nepřípustným, kdyby o tom věděl.“
„Shledával by to tak nepřípustným, kdyby věděl, že jsem ji tím uchránil od zavraždění?“
„Proč jsi s tím nepřišel za mnou, Johne?“ hlas pana Smitha byl prosebným. „Možná bych byl schopen pomoci.“
„A nebo byste skončil mrtvý, tak jako Jade a nebo pan Cabrero, Piercin dědeček,“ řekl krátce John. „A nebo si myslíte, že nezjistil pravdu o své manželce a nepokusil se ji zastavit?“
„Cože?“pan Smith zněl jako by byl v šoku. „Chceš tím říct, že ta stařenka zabila i svého manžela? Řídíš se svým věkem Johne. Carlos byl můj přítel, věděl bych-.“
„Vážně?“ Zeptal se ledově zdvořilým tónem John.
„Právě jsi říkal, že jsi s ní chodíval do kostela a neměl jsi ani tušení, čím je. Opravdu si myslíš, že kdybych měl jinou možnost, tak bych ji nezvolil?“
„Pravdu? Ne. Protože vím ,co k téhle dívce cítíš. Takže, jakmile se k tomu naskytla příležitost, byl jsi více než šťasten a chopil se jí. Jsem si jist, že to pro ni nebylo ani tak moc těžké, přizpůsobit se, když už v tvém světě jednou byla. Nic z toho ti ale nedává právo Johne, udělat jí to samé, co se událo tobě. Jsem si jist, že musí být nějaká lepší cesta. Rozumím tomu ohledně Fúrií. Ony jsou problém, to připouštím-.“
„Problém?“vyletěl nevěřícně Johnův hlas.
„Nech mě to prozkoumat. Možná, že je někde něco, co jsem přehlédl, nějaký jiný způsob, na který nikdo nepomyslel. Mezitím by jí její bohatý otec mohl poslat někam daleko od babičky…“
Najednou mi došlo, proč mě pan Smith poslal ven z místnosti. Nebyl na Johna rozzlobený za to, že mě unesl a vzal do říše mrtvých, tak jako to Hádes udělal Persefoně: on se snažil Johna přesvědčit, aby se mě vzdal.
„Řekni mi, že jsi tu zpátky proto, že chceš udělat správnou věc a vrátit ji zpátky,“ pokračoval pan Smith tichým, naléhavým hlasem. „Tohle je jediný způsob.
Její rodiče jsou celí zoufalí…tak jako musela být i tvoje matka, před všemi těmi lety, když se dozvěděla o tvém zmizení, Johne. Chceš Piercině matce udělat totéž, co udělali té tvé? Tomu se mi nechce věřit.“
Nemohla jsem uvěřit tomu, že o mě pan Smith mluví jako bych byla nějaké zbloudilé kotě a nesměla ani říct, co chci dělat nebo kde bych chtěla žít.
I když popravdě, já ani nemohla, protože už vyšší moc – a John – rozhodli za mě.
Nicméně celá pravda byla ta, že už o tom dávno přede všemi rozhodly Fúrie.
Chystala jsem se tam vlítnout zpátky a říct, že…pak ale by samozřejmě zjistili, že jsem je poslouchala. A John to také kvůli mně ukončil.
„Podle těch novin, které jsi nám ukázal už je škoda napáchána,“ podotkl chladně. „takže nevidím nic dobrého na tom, že by se teď vrátila zpátky. Jak již bylo řečeno, není na zemi místo, kam by ji její otec mohl poslat, aby ji Fúrie nenašly…a nemůže ji ani poslat nikam, kde bych jí nenašel já, tak dlouho, dokud mě ona sama bude chtít.“
„Tak dlouho, dokud tě ona sama bude chtít,“ zopakoval pomalu pan Smith. „A jak dlouho si myslíš, že to může být? Zná už pravdu o tom, jak jsi skončil tam, kde jsi ?“
I když jsem napínala uši, abych slyšela odpověď na tuto otázku, následovalo jen kamenné ticho.
Dokud jsem neuslyšela,“Jak jste na tom s tím čajem slečno Olivierová?“od pana Smitha.
Polekaně jsem vyskočila a pospíchala, co nejtišeji jsem mohla, chodbou a moje baleríny naštěstí klouzaly bezhlučně po pracovním koberci.
„V pohodě,“ zavolala jsem v okamžiku, jakmile jsem vběhla do kuchyně.
Zjistila jsem jen, že navzdory své džínové bundě mě mrazí více než kdy jindy.
Panu Smithovi jsem samozřejmě lhala. Nebyla jsem v pohodě.

A vůbec jsem si nebyla jistá tím, jestli ještě kdy v pohodě budu.

7 komentářů:

  1. Dekuji moc za preklad:)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc pěkně děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat