neděle 18. srpna 2013

8. kapitola

I myslím, že ti bude ku prospěchu,
půjdeš-li za mnou: průvodcem chci býti,
jenž povede tě místy věčných vzdechů.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv I.
Když s námi oběma skočil John zpátky na zem, neocitli jsme se doprostřed vichřice na nádvoří Isla Huesoské střední, posledního místa, kde jsem se nacházela předtím, než jsem se ocitla v říši mrtvých a kde, jak jsem předpokládala, se má cesta znovu zkříží s živými.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem se ocitla uvnitř malé, tmavé místnosti, kde silně voněla hlína, s kotníky hluboko ponořenými v mrtvém listí… a krvavě rudých okvětních kvítku, které mi připadaly podivně známé.
„Kde to jsme?“ Zeptala jsem se a sehnula hlavu. Klenutý strop, podepřený hrubě otesanými, dřevěnými trámy, vypadal, že je dobře sto let starý a byl nižší než já, když bych se postavila rovně.

„Pst,“ řekl John. Byl nucen pokleknout a vykukovala ven skrze zrezivělý, kovový rošt, kterým byli zataraseny jedny z jednoduchých dveří. „Tam venku jsou lidé. Nechci, a by nás slyšeli.“
Rozhlížela jsem se kolem sebe po holé místnosti bez oken, která, kromě pár prasklin, podobajících se křížům, měla zachovalé, nahrubo omítnuté zdi ze silných cihel. Všimla jsem si značně zářivého, nového řetězu, několikrát omotaného kolem mříže a dobře zabezpečeného visacím zámkem, který měl zajišťovat, aby se nikdo nedostal z této budovy dovnitř a nebo ven.
Pomalu mi začínalo svítat. Kovová mříž, obmotaná a zamčená? Tmavý, stísněný prostor? Uschlé listí? Rudé okvětní plátky?
„My jsme uvnitř tvé krypty?“ zasyčela jsem a spěchala směrem k Johnovi skrze uschlé listí a květy, křupající mi pod nohama.
Nespěchala jsem za Johnem proto, že bych se bála duchů. Právě jsem se vrátila z celé říše duchů. A už předtím jsem měla blízkou zkušenost se smrtí. Věděla jsem, jaké to je, být mrtvá.
Jen jsem nikdy nebyla na téhle straně smrti.
„Ano,“ zašeptal John. Stále ještě vykukoval ven. „Tohle je krypta, kterou mi přidělili.“
Ne tam, kde byl pohřben. Hned jsem si všimla té rafinované formulace.
Podívala jsem se kolem a viděla, že má pravdu. Johnova krypta byla, kromě nás dvou a všech těch hromad spadaného listí úplně prázdná. Žádná rakev tu nebyla.
Nebylo právě tohle tím důvodem proč střední na Isla Huesos slavila každý rok Noc Rakví i když s tím Správa nesouhlasila?
Třída nejstarších žáků Johnovi postavila rakev – ačkoli už to dělali tak dlouho, že si ani nikdo nepamatoval pro koho ta rakev má být nebo dokonce proč ji staví – a schovala ji.
To schovávání je symbolické, tak mi vysvětloval tento rituál pan Smith. Ukrývání představuje pohřbívání.
Vše proto, aby John přestal navštěvovat tento ostrov.
Protože ať už John, před všemi těmi lety, umřel jakkoliv – pokud tedy umřel – jeho tělo se nikdy nenašlo. A lidé si mysleli, že jeho hněv na tím, přivolal ten hurikán v roce 1846, který zabil tolik lidí a způsobil, že byl starý hřbitov na Isla Huesos vyplaven a všechny rakve s mrtvými vyplaveny.
Tím se stal nový hřbitov na Isla Huesos – ten, na kterém jsme se teď nacházeli – vyhledávanou turistickou atrakcí, kvůli neobvyklým kryptám tady – všechny krypty byli stavěny tak, aby udržely rakve nad mořem a nebyly spláchnuty do moře (nebo k lidským sídlům) jako tomu tak bylo při tom devastujícím hurikánu v říjnu, roku 1846.
Otřásla jsem se, kdež jsem si klekala do listí a květů vedle Johna na podlahu, která jimi byla pokryta.
„Proč jsme se vrátili sem a ne někam, kde by to bylo trochu méně… stísněné?“ Zeptala jsem se a chtěla slovo stísněné vyměnit spíše za strašidelné. Snažila jsem se, abych se necítila tak ujetě, že jsem se svým přítelem v kryptě. Byla to jen budova, nic víc.
Velmi nepříjemná.
„Tohle je portál,“ řekl jako by to vše vysvětlovalo.
„A co?“
„Portál,“ zašeptal John. „Přímé spojení odsud do Podsvětí. To proto tentokrát nemáš závratě.“
Ani jsem si toho nevšimla, ale měl pravdu. Tentokrát jsem se necítila zle, ačkoli jsme právě skočili mezi astrálními rovinami.
„Tohle je vchod, jehož prostřednictvím vstupují duše zemřelých do říše mrtvých poté, co se přemění,“vysvětloval tiše John. „Jakmile mrtvý vstoupí, brána se za ním uzavře. Už nikdy nemohou odejít-.“
„Pokud neutečou,“ přerušila jsem ho. Protože přesně tohle se stalo i mně.
Podíval se na mě se škádlivým úsměvem.
„Pokud se rozhodnu, že je nechám utéct,“ řekl,“když to vypadá, že tak zoufale potřebují svou matku.“
„To bylo před dvěma lety,“ připomněla jsem mu. Neměla jsem se mu dnes ráno zmiňovat o své nezkušenosti s muži i když to technicky byla pravda. Nikdy by mi nedovolil mu pomoct, když o mě vždycky přemýšlí jako o někom, koho je třeba chránit. „A chtěla bych ti připomenout, že jsi mě nenechal utéct. Já –.“
„Pst,“ zvedl ruku. „Někdo sem jde.“
Podívala jsem se mu přes rameno, jak tam jde po cestě dolů rodina s panem Smithem a dalšími lidmi, kteří byli oblečeni jako podnikatelé a nesli si podložky na psaní. Bylo těžké zaslechnout, co si povídají, ale nebylo zas až tak těžké odhadnout, o čem si povídají… o kryptě. Ti lidé oblečení jako podnikatelé byli nejspíš z místního pohřebního ústavu.
Rodina měla zasmušilý, nešťastný výraz lidí, kterým nedávno umřel někdo, koho milovali.
Nedaleko za nimi je následoval muž v kombinéze – pravděpodobně správce, který tu na hřbitově pracoval. Tlačil trakař, který byl plný sesbíraného, palmového listí, které se tu válelo všude po cestičkách. Musel je ze stromů na hřbitově a i kolem servat ten velký vítr co předcházel blížící se bouřce.
Vzpomněla jsem si na hurikán, kvůli kterému jsme byli den předtím tak brzy odvoláni za školy. Pořád se blížil? Neměla jsem, jak to zjistit. Z Johnovi krypty nebylo vidět na oblohu i když se teplý vzduch zdál dostatečně dusný na to, aby začalo pršet.
Snažila jsem se zůstat potichu, tak jak mě o to John žádal.
Bylo to dost těžké, zvlášť když jsem si vzpomněla, jak jsem naposledy stála s tolika ohnivě červenými květy z Ponticiany pod nohama. Bylo to té noci, kdy jsem na Johna narazila právě před touto kryptou a byla tolik přesvědčena o tom, že se mě chystá políbit… jenže to neudělal. Myslela jsem si, že mě nenávidím, dokud jsem se od svého bratrance Alexe nedozvěděla, že celá naše příjezdová cesta k máminu domu je zasypána poincianovými květy.
Byla jen jedna jediná osoba, která je tam mohla dát.
Kdo by to byl tušil, že jen o týden později budu v té samé hrobce s touto osobou hledat Alexe. Je neuvěřitelné, kolik se toho změnilo. Co mi řekne máma, až mě uvidí? Dovolí mi John, abych ho představila? Co potom řekla moje babička všem o tom, co se stalo ve škole? Jak ji znám, rozhodně to nebylo nic hezkého.
„A co Fúrie?“ zašeptala jsem směrem k Johnovi, najednou plna strachu. „Mohou Fúrie použít portál?“ Podívala jsem se dolů na svůj náhrdelník – jasný – a poprvé jsem si všimla, že už nemám ty svoje sněhurkovské šaty a boty. Nějak se mi vrátilo oblečení, které jsem nosila do školy a měla ho na sobě den předtím, černé letní šaty se zapínáním vepředu na zip a kovově stříbrné baleríny.
Což bylo fajn, protože pobíhat po Isla Huesos v dlouhých, bílých šatech by vzbuzovalo příliš mnoho pozornosti a s ohledem na teplotu by to bylo i dost nevhodné. Dokonce i uvnitř hrobky byl vzduch těžký a teplý jako polévka. Mohla jsem si jen domýšlet jak asi tak může být venku.
„Fúrie unikají z Podsvětí tím, že si najdou člověka se slabou vůlí a ovládnou je,“ zašeptal mi nazpět John.
„Tento portál mohou používat jen čerstvě zemřelí. A já. To proto tu začal pan Smith zamykat tu mříž. Příliš mnoho lidí mě vidělo přicházet a odcházet a začali být zvědaví.“
Rozhlédla jsem se po malé, tmavé místnosti – jejíž stěny byly tak staré a špatně udržované, kořeny obrovské Ponciany rostoucí poblíž začali prorůstat skrz – a snažila se představit si kohokoliv dostatečně zvědavého ( nebo ztřeštěného) na to, aby následoval Johna až sem.
„Může ho použít také pan Graves a ostatní?“ Zeptala jsem se a dumala na tím co říkal Henry o tom, že ještě nikdy nebyl na Isla Huesos.
John zavrtěl hlavou.
Takže tohle byla další z těch věcí, které mohlo dělat pouze mrtvé božstvo, tak jako schopnost probouzet ptáky znova k životu a vytvářet hromobití dle své libosti.
To nebylo fér.
„Už jsi je někdy vzal s sebou?“Zeptala jsem se. „Tak jako mě?“
„Měl jsem je vzít tentokrát místo tebe,“ řekl. „Na rozdíl od tebe jsou schopni pochopit smysl slova ticho.“
Podívala jsem se na něj přimhouřenýma očima.
„Viděla jsi je,“ řekl s úsměvem John. „Pokud si lidé všimli mě, jak chodím dovnitř a ven z hrobky, co myslíš, že by si řekli o Henrym nebo panu Liu nebo Frankovi? A slyšela jsi pana Gravese. Odmítá vzít v úvahu jakoukoliv myšlenku na to, že by kdokoliv z nich odešel.“
Posunul se v dost dobré imitaci nevidomého muže. Nebylo to nelaskavé, ale přesné. „Isla Huesos je ostrovem hříchu. Pokud by mrtví odcházeli netříděně, nezůstane tu nic, kromě zhoubně nakažených.“
Pochopila jsem to. Ale i nadále jsem měla starost.
„Nelíbilo se jim ale mít taky nějaké volno?“ zeptala jsem se.
„Možná, že ne pan Graves, ale co ti ostatní? Mohli bychom udělat něco s jejich oblečením, tak jako jsi to udělal ty sám se sebou.“Ukázala jsem na Johnovi černé džíny, triko a praktické boty, o kterých jsem si byla naprosto jistá, že je nezískal procházkou po místních obchodech s pánskou módou spolu s kreditní kartou. „Vzhledem k tomu, že je v těchto dnech tolik lidí, kteří se rozhodli pro učení doma, nemělo by být těžké vysvětlit, co dělá Henry mimo školu. A nemyslím si, že by kdokoliv z lidí něco říkal na pana Liu a Franka. Isla Huesos je velmi oblíbenou zastávkou mnoha motorkářských klubů a tihle dva by se mohli docela dost dobře vydávat za párek dvou –.“
Zmlkla jsem, protože jsem si uvědomila, že na mě John shlíží s jedním pozdviženým obočím.
„Co?“ Zeptala jsem se.
„Nic,“ řekl a dalším ze svých křivých úsměvů.“ Ty prostě nikdy neupustíš od návrhů, jak bych mohl svou práci dělat lépe, viď?“
„No,“ řekla jsem a zčervenala. „Jen se ti pokouším pomoct. Neočekává se od družky právě tohle-?“
Zvedl ruku, abych zmlkla a pak se zaposlouchal.
„Myslím, že jsou pryč,“ řekl John a kývl směrem k mříži.
„Jak se odsud ale dostaneme?“ Zeptala jsem se. Jsme tu zamčení. Chceš, abych zavolala pana Smitha?“ Vytáhla jsem telefon, který jsem k mé úlevě našla ve školním batohu, zavěšeným přes mé rameno. „Jsem si jistá, že má klíč-.“
John se ke mně otočil s cynickým pohledem.
Pak se natáhl a uchopil řetěz do obou rukou.
„Johne,“ vykřikla jsem. „Co to-?“
Pak jsem si vzpomněla na tu noc, kdy jsem před touto hrobkou stála a viděla podobně zničený řetěz jako byl tenhle, který ležel před ní. Nebyl přepilován frézou, ale doslova roztrhán, tak jako to udělal teď. A protože jeho kožený kabát zmizel ve stejnou chvíli jako mé šaty, měl teď na sobě jen džíny a černé triko, věci, které na sebe naházel dnes ráno.
A tak jsem měla možnost z první ruky sledovat, jak láme železné řetězy. Svaly na pažích se mu napnuly do velikosti grapefruitů a rukávy u trička vypadali, že musí každou chvíli prasknout…
Pak železo vydalo melodické cinknutí a s rámusem se svezlo z mříží na žuchlo na deštěm promáčenou zemi.
„Každopádně,“ řekl John a samolibě si oprašoval ruce, „zavolejme panu Smithovi.“
Sklonila jsem hlavu, abych ukryla své červenající se tváře a předstírala, že jsem zaneprázdněna dáváním svého mobilu zpět do batohu. Podporovat jeho občasné výpadky z civilizovaného chování mi připadalo jako špatný nápad a tak jsem nedávala najevo, jak velmi atraktivní mi přišlo to, co právě udělal.
„Víš,“ poznamenala jsem chladně,“ už jsem tvá přítelkyně. Kvůli mně tu nemusíš předvádět svou nadlidskou sílu.“
John se tvářil, jako by ani na minutu nevěřil mému nezájmu. Otevřel mi mříž s gentlemanskou úklonou. „Pojďme najít tvého bratrance,“ řekl. „Rád bych byl doma včas na večeři. Kde je ta rakev?“
„V domě mé mámy,“ řekla jsem.
„Cože?“ Jeho sebeuspokojení splasklo jako když píchnete špendlíkem do balonku. Stál nehybně přede dveřmi své hrobky a nad hlavou měl velkým, tučným písmem vyřezáno HAYDEN.“Co tam dělá?“
„Seth Rector se svou přítelkyní a jejich přáteli mě poprosili, jestli by ji mohli stavět u nás, v mámině garáži,“ řekla jsem. „Říkali, že je to poslední místo, kde by ji kdokoliv hledal.“
John pomalu zavrtěl hlavou.“Rector,“ řekl skřípavě. „To jsem si mohl myslet.“
Podívala jsem se na něj vykulenýma očima. „Ty znáš Setha Rectora?“
„Setha ne,“ řekl temně.
„Počkej. Ty znáš jeho otce?“ Rectorovi byli extrémně vlivná rodina na Isla Huesos. Kromě největšího a nejozdobenějšího mauzolea tady na hřbitově – které dělalo z toho Johnova, poměrně velkého, pouhý domeček pro panenky – byl Sethův otec realitní makléř a developer, jehož vývěsky, Rector Reality, byli vylepeny na oknech všech prázdných obchodů ve městě. „Jaký je tvůj vztah k Rectorovým?“
„To je dlouhý příběh,“ řekl John a koutky úst mu spadly dolů, jako by ochutnal něco odporného. Otočil se a kráčel směrem ke hřbitovní bráně. „Dům tvé mámy je jen několik ulic odsud. Můžeme tam dojít bez toho, aniž by si nás kdokoliv všiml, když se budeme držet ve vedlejších ulicích.“
„Tohle říkáš o všem,“ postěžovala jsem si vlekouc se za ním. „Všechno je dlouhý příběh, příliš dlouhý na to, abys mi ho řekl. Připouštím, že po dvou set stech letech může být cokoliv trochu spletité, ale nemohl bys to tedy říci vlastními slovy? Jak to, že znáš Rectorovi?“
Jakmile jsme zahnuli za roh, bylo naprosto jasné, že na žádné příběhy čas nebude, ať už převyprávěné a nebo ne. Ne proto, že se nad námi protrhly hrozivé, těžké mraky,což už jsem tak nějak očekávala, ale protože ta rodina, kterou jsme předtím viděli společně s panem Smithem a lidmi s poznámkovými bloky, právě nastupovali do nejrůznějších druhů vozidel na parkovišti právě před námi.
Což by neměl být zrovna velký problém. Byli jsme jen obyčejný, mladý pár, který se šel v pozdním odpoledni projít hřbitovem.
Zapomněla jsem, že kvůli ‚vandalizmu‘, ke kterému došlo týden předtím, byla hřbitovní brána ( kterou rozkopl John v záchvatu temperamentu) zamčena po čtyřiadvacet hodin z rozkazu policejního šéfa.
Takže tohle byl velký problém.

Přesto to nevysvětlovalo, proč jedné z žen – babička, pokud bych měla soudit podle jejích šedivých vlasů – stačil jediný pohled na mou tvář, udělala znamení kříže, zvolala „Dios Mío!“a pak bezcitně omdlela právě před námi.

7 komentářů:

  1. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za přklad. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad! ;-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  5. Paráda, díky za překlad.

    OdpovědětVymazat