úterý 13. srpna 2013

7. kapitola

„Však pojďme už a nechme otálení!“
I vykročil a do prvého kruhu,
jenž spíná propast, veď mne bez prodlení.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv IV.
„Bylo to opravdu nutné?“ Zeptala jsem se hned, jak se mi podařilo chytit dech. Kdykoliv se se mnou John proháněl mezi prostorem a časem na jiné místo ( nebo jinou astrální rovinu), vždy mi bylo poněkud špatně od žaludku nebo jako bych za sebou nechala končetiny či jakýkoliv jiný důležitý orgán.
Když jsem se na sebe podívala, vypadala jsem, že jsem i nadále v jednom kuse, v ruce jsem svírala telefon… což byla ta, kterou jsem zrovna nesvírala Johnův kožený rukáv tak, že jsem si byla jistá, že mu tam musí zůstat obtisk po mých prstech.

„Bylo,“ řekl. „Jsme ve skluzu a je jasné, že si my dva musíme nutně promluvit.“ Pak si musel všimnout mého výrazu v tváři, protože se na mě s obavami podíval a zeptal se,“ Jsi v pořádku?“
„Dej mi chvilku,“ řekla jsem. Moc mi nepomohlo, když mi neřekl, že jdeme na pláž. Cítila jsem, jak se mi vysoké podpatky mých křehkých střevíčků boří do písku.
„Vezmi si tolik času, kolik jen potřebuješ,“ řekl.
Stále ale zůstával zamračený, stejně tak, jako když se objevil ve dveřích kuchyně. A já stále ještě nezjistila, kolik toho z té naší konverzace slyšel. Pan Liu říkal, že tu se mnou uvízli?
Frank se mnou flirtoval ( nebo co si myslel, že to dělá)?
Johnovi to ani nestálo za řeč. Jednoduše přešel kuchyň a vzal mě za ruku, zamrkala jsem překvapením, že ho tam vidím a o chvilku později bylo všechno pryč – hlučný zmatek celé jeho posádky, jak se snažili omluvit všichni najednou, smrad ze šlichty pana Gravese, vše kromě Typhonova hlučného štěkotu…
Protože stále nepřestával, jen s tou výjimkou, že teď byl hned vedle mě, na břehu obrovského, studeného jezera, kde jsem se ocitla. Velký černý kůň, který stál u jedné z blízkých travnatých dun a přežvykoval, často přestával jen proto, aby po mně – a Typhonovi – hodil zlým pohledem: Alastor, Johnův kůň, který se mě už jednou pokusil kopnout do hlavy.
Nebylo třeba se ptát, kde to jsme. Věděla jsem to ještě dříve než jsem uslyšela dlouhý, smutný jekot lodní sirény z doků.
„Promiň,“ řekl John. Zřejmě měl na mysli tu sirénu. „Celý den jsme ve skluzu.“ Zvedl kus vyplaveného dřeva a mocným obloukem ho odhodil. Typhon se za ním s radostným štěkotem rozběhl.
„Lidé, kteří odjíždí těmito loděmi, jsou už mrtví,“ řekla jsem. Zvedla jsem telefon a ukázala mu video s Alexem. „Můj bratranec Alex není. Ale brzy bude, pokud něco neuděláme. Podívej se na něj.“
John se podíval na displej.
„Pierce,“ řekl a kolem úst se mu usadilo napjetí. „Mrzí mě to víc, než vůbec dokážu říct. Ale-.“
„To je tvoje rakev, víš,“řekla jsem. „Nejvyšší ročník na Isla Huesos střední ji pro tebe vyrobil na Noc Rakví, protože si myslí, že jsi mrtvý a budeš bloudit po hřbitově dokud se ti nedostane řádného pohřbu.“
„Nezahrabou ji,“ řekl s ponurým úsměvem.
„Spálí ji na padesáté ulici.“
Zalapala jsem po dechu a zdálo se, jako by mi přestalo bít srdce.
„To nemohou! Nemyslíš, že-.“podívala jsem se na telefon. „Myslíš, že by ho opravdu upálili zaživa?“
„Ne, Pierce,“ řekl se soucitným úsměvem.
„Neupálí tvého bratrance zaživa. Jsem si jistý, že se ho snaží jen vystrašit. Dokonce i to, co ti říkali ti muži byla pravda.“ Johnův pohled byl smrtelně vážný. „Nemohu ti dovolit, aby ses tam vrátila. Je to příliš nebezpečné.“
Pustila jsem jeho ruku. Typhon se vrátil s vyplaveným klackem ve své velké, uslintané tlamě, vrtíc u toho svým mohutným ocasem. V Johnově přítomnosti ten pes vypadal spíše rozpustile než hrozivě, možná proto, že se mu v očích odrážel zjevný obdiv pro jeho majitele.
Pálily mě v očích slzy… nejen proto, že jsem byla zklamaná, ale zároveň i zimou. Od jezera vanul mrazivý vítr, který mi šlehal vlasy kolem obličeje a lepil mi šaty na nohy.
„Pierce,“ řekl John poté, co vzal klacek z Typhonovy tlamy a znovu mu ho hodil. Natáhl ruku, chytil si mě kolem pasu a přitáhl k sobě. „Vím, že se o svou rodinu bojíš a že se chceš vrátit zpátky, abys jim mohla pomoci. Ale pan Liu měl pravdu. To, co jsi viděla na tom dipleji se ještě vůbec nemuselo stát. A je možné, že se to ani nikdy nestane. Je to spíš něco jako nahlédnutí… stíny něčeho, co by se v životě tvého bratrance mohlo stát. To, čím bychom se měli zabývat, jsou fakta. Víme s naprostou jistotou, že se tě někdo z tvé rodiny pokusil zabít… dvakrát. Nenapadlo tě, že by to co vidíš mohl být trik od Fúrií, aby tě odsud vylákaly a znovu se tě pokusily zabít? Jsi to ty, kdo potřebuje ochranu a ne tvůj bratranec.“
„Já jsem už tak blízko mrtvým jak jen můžu vůbec být, když žiji tady,“ podotkla jsem. „Co na tom záleží, jestli mě zabijí?“
„Stále ještě ti mohou ublížit,“připomněl mi hlasem ve kterém byl každý kousek stejně tak studený jako ten vítr od jezera, před kterým mě chránil svým tělem. „Způsoby jaké si ani neumíš představit a byl bych raději, kdyby ses je ani nikdy nedozvěděla.“
Víc nemusel říkat. Jizvy, které mu zůstaly – a nejen jemu ‚ale i jeho přátelům – toho byly dostatečným důkazem.
„Ach Johne,“ řekla jsem s povzdechem a položila si hlavu na jeho hruď. „Je mi to líto. To, co jsem řekla ráno jsem tak nemyslela. Každopádně ne tak, jak to vyznělo. Byla jsem vytočená.“
Cítila jsem ve vlasech jeho rty. „Já vím,“řekl.
Jeho hlas už nestudil, ale když jsem k němu vzhlédla, neusmíval se. Ani Typhon nevyvolal jeho úsměv, když měl snahu aportovat dřevo zpátky k němu, ale zakopl o něj a svalil se do písku.
Měla jsem podezření, že bude potřeba víc než jen omluva, aby se znovu usmál.
„To je důvod, proč jsi přede mnou schovával můj telefon?“Zeptala jsem se.
„Tak, abych neměla možnost vidět, co dělají Fúrie s mou rodinou? Ty jsi věděl, že se něco takového stane? Celou tu dobu jsi to věděl?“
„Ne,“ řekl John a přitiskl si mě k sobě ještě o trošku víc. „Ani jsem nevěděl, že máš telefon, abych byl upřímný. Když jsi sem včera přišla, tak jsi ten batoh upustila a Henry ho musel uklidit. Zacvičoval se na post lodního důstojníka. Je trochu naježený na jakoukoliv práci navíc mimo jeho povinnosti.“
Vzpomněla jsem si s jakou systematičností bylo uspořádáno Johnovo oblečení oproti jeho knížkám.
„Ach,“ řekla jsem a utírala si své uslzené oči. Jediné, co jsem slyšela byl vítr a čím dál tím vzdálenější hluk vln narážejících do trupu lodi, která se odrazila od nedalekého mola. A i když ta loď byla větší jak třípatrový dům a naložena stovkami lidí, žádný z nich z ní nemával způsobem, jakým se loučí cestující, když odplouvají z exotických přístavů. Tohle nebyl ten typ lodi a oni nebyli na tomto druhu výletu.
Uviděla jsem dvě postavy v černém, které se pohybovali kolem přeplněného přístavu. Jedna z nich měla dlouhý tmavý cop a druhá jizvu přes tvář. Pan Liu a Frank.
„Ještě nikdy jsem neviděl, že by tu jakýkoliv z nich fungoval,“ uvažoval John, když se podíval na můj telefon. „A zcela určitě ne takto. Henry začal nazývat ty tablety, který jsme po příjezdu našli ‚kouzelnými zrcadly‘, protože fungují jako to zrcadlo z pohádky. Zeptej se jich a ony ti dají odpověď na tvou otázku… zpravidla, na kterou z lodí je která duše přiřazena, ale pro něj je tohle magické až až…“
Asi bych se měla smířit s faktem, že vyšší moc – nebo kdokoliv to byl – způsobila, že můj chytrý telefon umí to samé jako ‚kouzelná zrcadla‘ patřící Johnovi a jeho posádce, zřejmě jako důkaz mých rychle se rozrůstajících povinností Johnovy choti nebo tak něco.
Pořád jsem byla ale příliš rozrušená Alexem, než abych přemýšlela o čemkoliv jiném.
„Henry říkal, že tablety občas řeknou i víc.“
Podívala jsem se mu do očí. „Henry říkal, že viděl, jak jeho matce ukradli kabelku a ty ji šel a zachránil ji.“
John se podíval na oblohu. Jen v tomto případě byl oblohou strop obrovské, podzemní jeskyně ve které bylo Podsvětí neprodyšně uzavřeno. Zářila, jako vždy, depresivní šedorůžovou.
„To bylo něco jiného,“ řekl. „Henryho matka byla napadena banditou v ulici města, kde se narodil. Nebyl to trik od Fúrií, což tohle s největší pravděpodobností je. Tu máš, obleč si to. Řekl bych, že mrzneš.“
Nepůjčil mi kožený kabát, který měl na sobě, aby mě zahřál, tak jako to udělal naposledy, když jsem tu byla. Na místo toho něco vytáhl z leštěné, dřevěné skříně. Podobné skříně, jak jsem si všimla se nacházely v náhodných intervalech téměř všude v podobných docích.
Poté, co ji rozložil, jsem poznala, že je to deka, podobná těm, co se rozdávají v letadlech cestujícím na dlouhých letech. Jen tahle byla o dost silnější a odolná vůči chladné vlhkosti na pláži.
„Já tě znám,“ řekl a pomáhal mi upravit deku na ramenou. „Nenecháš to být, dokud nebudu souhlasit s tím, že tvého bratrance zkontroluji, takže to udělám. Ale jen pod jednou podmínkou.“
„Johne,“ řekla jsem a znova se mu omotala kolem ruky.
„Nebuď tak nadšená,“ varoval mě. „Ještě jsi neslyšela tu podmínku.“
„Ach,“ řekla jsem dychtivě.“Ať už je to cokoliv. Udělám to. Děkuji. Alexův život nebyl nikdy moc dobrý – matku mu utekla když byl ještě dítě a jeho otec strávil většinu jeho života ve vězení… Ale Johne, co je tohle všechno?“ Ukázala jsem svou volnou rukou na lidi čekající v přístavu na další loď, která měla, podle Johnových slov, brzy přijet. Všimla jsem si, že někteří mají kolem ramen omotané deky, úplně stejné jako ta, kterou přehodil přese mě. „Nová služba pro lidi?“
John vypadal překvapený, když jsem tak změnila téma… a pak, že je mu to nepříjemné. Sklonil se, aby zvednul klacek, který mu pustil Typhon u nohou.
„Nevím, co tím myslíš,“ řekl upjatě.
„Rozdáváš deky, aby jim bylo teplo, zatímco čekají. Od kdy se tak děje?“
„Pár věcí jsi zmínila, když jsi tu posledně byla…“ Snažil se mému pohledu vyhnout tím, že zase hodil klacek svému psovi.
Vykulila jsem oči. „„Věci, co jsem řekla?“
„O tom, jak bych se mohl postarat o lidi, kteří tady skončí.“ Zastavil se u přístupové cesty k vlnám – ačkoli byla vzdálená pár metrů – a předvedl malé divadlo přenášením mě i s mými křehkými botkami na podpatcích mimo cestu. „Tak jsem se rozhodl udělat pár změn.“
Měla jsem pocit, jako by mi v mém srdci najednou rozkvetly květy, které mám ráda – sedmikrásky, například.
„Ach Johne,“ řekl jsem stoupla si na špičky a dala mu pusu na tvář.
Vypadal, že je tím polibkem více než překvapen.
Myslím, že tentokrát už jsem nějakou barvu na jeho tvářích zaznamenala.
„Zač to bylo?“zeptal se.
„Henry říkal, že nic nebylo stejné, když jsem odešla. Předpokládala jsem, že tím myslel, že to bylo horší. Nedokázala jsem si představit, že by to mohlo být naopak, že se tu věci zlepšili.“
Johnův nepříjemný pocit z toho, že byl chycen, když dělá něco takového – namísto bezohlednosti a násilí – byl roztomilý.
„Henry příliš mnoho mluví,“ zamumlal. „Ale jsem rád, že se ti to líbí. Ne, že by to nebylo o dost práce navíc. Připouštím, že to snížilo počet stížností a myslím, že dokonce i boje mezi našimi výtržníky. Takže jsi měla pravdu. Tvoje návrhy pomohli.“
Rozzářila jsem se na něj.
Správce mrtvých. Takhle mi jednou pan Smith představil Johna a tím i byl. I když titul ‚Ochránce mrtvých‘ by sedělo líp.
Bylo strašně hloupé kolik naděje ve mně vzbuzoval fakt, že si pamatuje něco, co jsem řekla před tak dlouhou dobou – že by třeba celá tahle situace s chotí mohla fungovat.
O chvíli později jsem zalapala po dechu, když se přiřítil chumel bílého peří a z šedé mlhy, která vypadala, že brzy pohltí celou pláž se vynořil ptáček, kterého mi John dal a plácnul sebou na písek vedle nás se slabým, nespokojeným vrkáním.
„Ach Hope,“ řekla jsem a stírala si slzy od smíchu z očí. Já měla zřejmě pocity jen cítit a ona ukazovat. „Promiň. Nechtěla jsem tě tam nechat. To byla jeho chyba, víš.“ Ukázala jsem na Johna.
Pták nás oba ignoroval, šťoural se v humusu vyplaveném na mořském břehu a jako vždy hledal, kde by co našel k jídlu.
„Jmenuje se Naděje?“ Zeptal se John a koutky úst mu začali cukat smíchem.
„Ne,“ naježila jsem se a tím, že si ze mě dělá legraci.“
Pak jsem si uvědomila, že jsem byla nachytána. „No, dobře… a co, když je to tak? Nebudu jí dávat nějaké depresivní jméno týkající se Podsvětí, jako dáváte vy všichni tady svým mazlíčkům. Našla jsem si jméno Alastor. Bylo to jméno jednoho z mrtvých koňů, kteří táhli Hádův vůz. A Typhon?“ Podívala jsem se na psa skotačícího ve vlnách, který vypadal, že mu chlad opravdu nevadí. „Můžu jen hádat, ale jsem si jistá, že to bude znamenat něco stejně nepříjemného.“
„Typhon byl otcem všech nestvůr,“ řekl John.
I nadále se snažil potlačit úsměv. „Byl nejhrozivější nestvůrou v celé řecké mytologii.“
„Pěkný,“ řekla jsem sarkasticky. „No, u svých domácích mazlíčku preferuji něco, co by mi připomínalo –.“
„Hope?“ Jeho úsměv se rozšířil.
„Velmi vtipné.“Pravda, přiznala jsem se mu, že jsem nezkušená. Nechtěla jsem to ale dokazovat tím, že bych se chovala jako dvanáctiletá. „Musíš si ale myslet, že je nějaká naděje, protože jinak bys mě nebral pomáhat Alexovi.“ˇ
Úsměv se rozplynul. „Nikdy jsem neřekl, že tě vezmu abys pomohla svému bratranci Alexovi. Řekl jsem, že tam půjdu sám a to ještě jen pod jednou podmínkou – že ty zůstaneš tady, kde je bezpečno.“
Mé srdce pokleslo. Nedokázala jsem skrýt své zklamání a ani jsem se nepokoušela to zkoušet.
„Johne, jak chceš pomoct Alexovi, když mě nevezmeš s sebou?“Zeptala jsem se. „Vždyť ani nevíš, kde je ta rakev schovaná. Já ano. A pokud se do ní ještě Alex nezamkl… jak mu chceš rozmluvit, aby to nedělal, bez ohledu na to, jak pitomou věc se to chystá udělat jako je to zamykání se dovnitř? To nejde. Neposlechne tě, protože vůbec neví, kdo jsi. Což je ten důvod, proč tam musím jít s tebou.“
„Slyšela jsi jediné slovo z toho, co jsem ti říkal?“ John se na mě podíval jako bych v soutěži o nejnaivnější dívku vyhrála první cenu. „Celé tohle může být jen past.“
„O důvod víc, proč bych měla jít s tebou,“ řekla jsem.
„Pokud by byly Fúrie poblíž, budu tě moct varovat.“Vytáhla jsem diamant. Už byl zase zpátky na stříbřitě šedé.
„Tohle je ten důvod, proč jsem v prvé řadě začala hledat tebe –“
Zamračil se. „O čem to mluvíš?“
„Můj diamant zčernal, když jsem poprvé uviděla video s Alexem –“
„To je nemožné,“ řekl bezvýrazně.
Začínala jsem být už trochu unavená z toho, jak mi každý říkal, jak je nemožné vše co jsem schopna vidět a sledovat.
„Ne,“ řekla jsem. „Děje se tak. Děje se tak pokaždé, když přehrávám to video-.“
„Mělo by to měnit barvu pouze v přítomnosti Fúrií.“
„A ty by ses měl ukázal ve filmu,“ připomněla jsem mu.
„Ale to ty ne a proto minulý rok obvinili mě z napadení doučujícího učitele i když jsi to byl ty, kdo to ve skutečnosti udělal a i když měli to video, které to všechno zachycovalo. Jen ty jsi tam prostě nebyl.“
Zamračil se, jako vždy když přišel na přetřes pan Miller. „Ten muž byl zlý. Nikdy jsi se neměla-.“
„– dostat do takové situace. Já vím. Ale každopádně se to stalo ve chvíli, kdy jsem zahlédla Henryho a sledovala ho až do kuchyně, kde jsem se setkala se všemi ostatními a začali jsme si společně povídat –.“
„Zajímalo by mě, kam všichni zmizeli,“ zamumlal John. „Měl jsem předpokládat, že budeš rozptýlení. To nemá co do činění s tebou,“dodal rychle, když si všiml mého pozvednutého obočí při slově rozptýlení. „Jsou to dobří muži – uvízli tu kvůli mně i když – „ Ať už chtěl říct cokoliv, zarazil se a místo toho dodal,“No, celkem dost. Jak už jsi ale pravděpodobně zjistila, moc návštěv tu zrovna nemíváme. Rozhodně ne, co se živých týče. Omlouvám se, pokud tě obtěžovali-.“
„Neobtěžovali mě,“ řekla jsem a přemýšlela jsem na tím, co všechno tady musel on a jeho posádka přetrpět.“ A je evidentní, že tě zbožňují. Je tu ale něco, čemu nerozumím… nejsi na kapitána trochu mladý? Ne, že bych si nebyla jistá, že v tom jsi skvělý, ale Frank vypadá, že je taky v tvém věku a pan Graves a pan Liu jsou oba ještě starší jak ty. Jak se to proboha stalo?“
Zastavil se. Bylo to, jako byste zatáhli okno závěsem. Tohle byla věc, o které rozhodně mluvit nechtěl.
„Ten titul je čestný,“ řekl aniž by se na mě podíval. „Nemohu zarazit, aby mě tak nenazývali, žádal jsem je o to, ale oni nepřestali. Byl jsem nejvyšším důstojníkem, který přežil… tu nehodu.“
Nehoda? Předpokládám, že to je další z věcí o kterých se mnou nechce mluvit, protože by to mohlo způsobit, že bych ho nenáviděla.
Uznala jsem, že bude lepší upustit od tohoto tématu – protentokrát – a řekla jsem,“ Johne, můžu tě před Fúriemi varovat. A přesně vím, kde je ta rakev. Jediné, co musíš udělat, je vzít mě zpátky na Isla Huesos – a já už nikdy nebudu žádat o to, abys mě tam opět vzal. A i ti,“ řekla jsem a natáhla se a narovnala mu límec, který měl nakřivo,“odpustím ty vafle –“
John mě popadl za obě ramena a přitáhl si mě k sobě tak prudce, až Hope vyplašeně zamávala křídly.
„Pierce,“ řekl.“Myslíš to vážně?“
Jakmile jsem si odhrnula vlasy z tváře, kam mi zalétly a zvedla své tmavé oči k těm jeho světlým, uviděla jsem, že se na mě dívá se spalující intenzitou.
„Nikdy už se znova nezmíníš o návratu na Isla Huesos, pokud tě tentokrát vezmu s sebou, aby sis mohla promluvit se svým bratrancem Alexem?“ Zeptal se. „Dáš… našemu soužití další šanci?“
Jeho náhlá prudkost mě znervózňovala.
„Samozřejmě Johne,“ řekla jsem. „Ale je to jen proto, že nemám jinou volbu.“
„Co kdybys měla?“ zeptal se mě a stiskl mě ještě pevněji.
Zamrkala jsem. „Ale já nemám. Říkal jsi,že-.“
Trochu mnou zatřásl. „To je jedno, co jsem říkal. Co kdybych se mýlil?“
Natáhla jsem se a položila mu ruku na tvář. Trošku škrábal, protože se ještě neoholil. Nestarala jsem se o strniště. To, co mě zajímalo byla zoufalá touha v jeho očích. Potřeboval mě.
„Vrátím se,“ řekla jsem prostě,“ a zůstanu tu s tebou.“

O sekundu později bylo jezero – a všechno ostatní kolem nás – pryč.

7 komentářů:

  1. Moc děkuji za překlad! ;-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za preklad.Je dokonalý.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad. Super.

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat