neděle 11. srpna 2013

6. kapitola

Ani snad smrt tak hořce neotráví.
Však dospěl jsem tam k všeho dobra středu
a proto vypovím vše bez obavy.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv I.
Než jsem stihla udělat dva kroky, byl u mě pes.
Nebyl to ten pes, jakého popisovala kniha o mytologii, ze které jsme se ve škole učili, Cerberus, který by měl mít tři hlavy a měl strážit vchod do Podsvětí.
I když moc daleko do něj neměl.
Svými mohutnými předními tlapami mi přistál na ramenou, čímž mě srazil zpátky ke dveřím, kterými jsem právě vklouzla dovnitř a přišpendlil mě tam jako motýla ve sbírce v muzeu. Stál na zadních a vrčel na mě, jeho obrovské, bílé tesáky jen pár centimetrů od mého obličeje. Sliny mu kapaly v dlouhých provazech na dlážděnou podlahu.

Slyšela jsem, jak někdo za jeho zády křičí hrubým hlasem „Typhone!“. Pes se ani nehnul a nadále na mě zíral svýma červenýma očima a funěl mi svým páchnoucím dechem do obličeje.
Byla jsem cizinec, který se odvážil narušit jeho území a proto jsem byla i tou, která musí čelit jeho hněvu.
O chvíli později se kolem okovaného psího obojku omotala čísi hrubá ruka a strhla ze mě to zvíře. Vykvikl jako štěně, vyplázl dlouhý, růžový jazyk a začal vrtět svým dlouhým, černým ocasem, poté vyklouzl ven bočními dveřmi za kterými se nacházel jakýsi dvůr. Seděl tam lítostivě kňučel a škrábal na dveře, aby ho pustili zpátky, evidentně dost smutný z toho, že mu nedovolili dát si mě jako svačinku.
Až poté, když jsem si přišla dostatečně bezpečně, jsem se rozhlédla kolem sebe.
Ocitla jsem se v kuchyni, která, stejně jako i zbytek Johnova hradu, byla celá z kamene s vysokými, klenutými stropy. Byli tam pouze dva vstupy, dveře z chodby, kterými jsem právě vstoupila já a ke kterým jsem byla přišpendlena – a teď se o ně opírala jako o oporu – a druhé na druhé straně místnosti, vedoucí na dvůr, kam ten muž v černém vyhodil Johnova psa a kde, jak jsem předpokládala má John ustájeného i svého koně, Alastora, další příšeru z Podsvětí, která mě z celé své duše nenáviděla.
Ačkoli i on si bude muset zvyknout. Ten kluk, co ze mě stáhnul Typhona stál jen pár kroků ode mě u dřevěného stolu, který se nacházel ve středu místnosti a zíral na mě tak, že to vypadalo, že mě nenávidí snad ještě víc jak ten pes. Těžko si nevšimnout jeho obnažených svalnatých paží – neměl je tak mohutné jako John, ale i tak to bylo působivé – zvláště od chvíle, kdy je překřížil na hrudi, čímž se mu svaly ještě více vyboulili.
To, že na nich byli černě vytetovány magicky vypadající kruhy, k nim pozornost přímo přitahovalo.
Bylo těžké přijít na to, jestli právě tohle bylo důvodem, že byl mnohem výraznější než kdokoliv jiný v místnosti nebo zda to bylo proto, že byl, jak by to nazvala moje kamarádka Kayla, zatraceně žhavý i přes zubatou jizvu, která mu běžela od spánku, přes tmavé obočí a končila v levé půlce čelisti.
Ať už ten nůž vedl kdokoliv, naštěstí – pro něj – ušetřil jeho tmavé oči.
Což ale pro mě zas až tak šťastné nebylo, protože mohl obě oči používat k tomu, aby mě jimi probodával vražedným pohledem.
„Ehm,“ řekla jsem a cítila, jak se mi pomalu vrací krev do mých končetin. „Možná, že byste mohli uvažovat o tom, dát toho psa vykastrovat.“
Kluk s trnitým tetováním se ušklíbl. „Hádám, že by nás mohla chtít vykastrovat všechny,“ řekl.
„Franku!“zvolal stařec, kterého jsem si předtím nevšimla.
Stál vedle obrovského krbu, který zabíral skoro celou protější zeď. Nad ohněm viselo množství obrovských, černých hrnců. Vypadalo to, že právě z nich vychází ten smrad, který se tu vznášel ve vzduchu. Buď z nich a nebo to bylo z toho psa. „Chovej se slušně prosím. Henry, prosím, nalij tady kapitánovu hostu šálek čaje. Myslím, že ho potřebuje.“
„Tahle není kapitánovým hostem, pane Gravesi,“ řekl ten kluk s trnitým tetováním – Frank, jak ho nazýval ten stařík. „Hosté většinou nemívají omezený pohyb jen po bytě. Ale vězni ano. A nejsou vězni obvykle potrestáni za neuposlechnutí rozkazu?“
V jeho chladných, tmavých očích se zablesklo ve chvíli, kdy zmínil slovo potrestání, což naznačovalo, že si dávání trestů dost užívá.
Chytila jsem se opěradla nejbližší židle a sedla si na ni. Byla jsem si jistá, že to vypadalo přirozeně a ne jako by mi kolena vypověděla službu, což bylo přesně to, co se mi stalo.
„Přestaň se jí pokoušet vyděsit, Franku,“ řekl muž jako hora, který seděl naproti mně. Předtím jsem si ho nevšimla, protože byl potichu. Byl ale dokonce ještě větší než Frank a stejně tak jako on byl oblečený v černé kůži a měl tetování.
Na rozdíl od Franka, který vypadal, že je tak v Johnově věku a který nosil své tmavé vlasy složitě spletené do krátkých copánků těsně u hlavy, byl tento muž starší a holil si svou lebku úplně dohola… s výjimkou jediného, dlouhého, černého copu, rostoucího mu vzadu na hlavě. Jeho tetování bylo plné pestrobarevných ptáků a květin, žádné trny.“Jako by ji už ten pes nevyděsil napůl k smrti.“
„Že je jí velmi snadné vystrašit je, jak se ověřilo, jen další z mých názorů,“ řekl Frank, pokračujíc tak v rozhovoru, který jsem zřejmě přerušila… rozhovoru, ve kterém se hovořilo o mě. „Není jediná. Tak proč bychom se měli obtěžovat s jemností?“
„Jen hlupák nemá nikdy strach, Franku,“ řekl pan Graves, ten stařík u ohně. „Hrdinové jsou lidé, kteří pokračují i navzdory svému strachu, protože ví, že je to práce, kterou je třeba udělat –.“
„– a jsou jediní, kteří na ni zbyli,“ odfrkl si Frank. „Ano, ano, tohle už jsi říkal tisíckrát. Ale jak se sem vůbec dostala, Henry? Zase jsi zapomněl zamknout dveře?“
„To není moje vina.“ Henry, který odložil podnos se zbytky od snídaně na stůl vypadal rozhořčeně.
„Sledovala mě. Říkala, že jí špehuju. Říkala, že chce mluvit s kapitánem. Říkala, že viděla Fúrie.“
Frankovi se zkroutila ústa do krutého úsměvu.
„Právě teď? To musel být nejspíš optický klam, vzhledem k tomu, že nikdo z nás nic neslyšel ani neviděl. Která z Fúrií to tedy byla, slečno? Že by neviditelný druh?“
Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne červeň. Měla bych být už zvyklá ze školy, že jsem outsider, ta, které se lidé vysmívají a nebo ji jednoduše ignorují, protože má zkušenost s blízkostí smrti ze mě udělala podivína, ztracenou existenci, dívku, která nezapadala.
Bylo něco naprosto jiného stát na místě, o kterém jsem vždy trvala na tom, že existuje a našla samu sebe, jak se chovám přesně tím samým způsobem.
„Promiňte,“ řekla jsem poněkud ostřeji. „To nebyla Henryho chyba. Šla jsem za ním, protože jsem hledala Johna. Nebo kapitána, jak mu říkáte. Mohl by mi jeden z vás, prosím, říct, kde bych ho našla?“ Doufala jsem jen, že se nebudu zase znova muset setkat s tím psem…
„Omlouvám se, drahá,“ řekl mi pan Graves. „Už je to dlouho, co jsme tu měli návštěvu a obávám se, že jsme zapomněli na naše vychování. Nedovol prosím, aby tě cokoliv z toho, co Frank říká, rozhodilo. Vždycky to byl velmi schopný námořník, ale gentlemanem nikdy moc nebyl.“
Střelila jsem po Frankovi pohledem plným obav, ze strachu, že se urazí tím, co tu slyší. Ale on si jen složil obě ruce za hlavu, dal si nohy v botách na stůl a vypadal potěšeně, že může dokazovat, že nikdy nebyl zrovna gentleman.
Já jsem pan Graves, lodní lékař na Liberty,“ řekl stařík, zjevně si nevšímajíc chování svého kolegy námořníka. „A tohle je pan Liu, loďmistr.“ Obr s copem, který měl před sebou šálek čaje kývl směrem ke mně, bez úsměvu, hlavou.
Nic z tohoto mi nedávalo smysl, stejně tak jako to, co mi předtím říkal Henry. Zase Liberty. Pan Graves byl údajně jakýsi typ doktora?
Protože tak rozhodně nevypadal, ve svém staromódním, černém, vlněném obleku.
Pokud je doktor, pak možná ty páchnoucí látky v hrncích, o které se u ohniště staral, byla zvláštní medicína, kterou se chystal léčit rány způsobené Fúriemi.
Doufala jsem v to, protože to bylo hezké pomyšlení, že má John vedle sebe někoho, kdo se o něj stará.
Na druhou stranu, pokud tito čtyři – pan Graves, hrubián Frank, tajemný pan Liu a drzý, malý Henry – byli jedinou společností, kterou tu John po celých těch sto šedesát let měl, hodně to vysvětluje tu jeho zasmušilost.
Pan Liu a Frank vypadali přesně tak jako ti strážní, které jsem viděla pracovat s Johnem ten den, kdy jsem ve svých patnácti letech zemřela. Ten den, kdy se John rozhodl, že si mě nechá, místo toho, aby mě poslal na místo určení.
Co mi to Henry tam v té chodbě říkal?
Všichni si tě pamatujeme od minula, kdy jsi tu byla.
Není divu, že vypadají jako ti strážní. Pravděpodobně to byli oni.
A není divu, že mě nikdo z nich nemá rád. Byla jsem tou, kdo jejich šéfovi vychrstl do tváře čaj a utekl.
Teď to spíše vypadalo, že v těch hrncích, které pan Graves neustále míchá je jed… jed, který se na mě chystají použít.
„Ráda vás všechny poznávám,“ řekla jsem, rozhodnutá, že bude lepší zachovat se diplomaticky, protože to vypadalo ‚že tu s těmi lidmi zkysnu na delší dobu.
Postavila jsem se na své, stále ještě nestabilní, nohy a šla si s panem Gravesem potřást rukou.
Doktor i nadále zůstal jednoduše zírat někam přes mou hlavu a vypadal, že si nevšiml ani mé natažené ruky a ani toho, že před ním stojím.
Vysvětlení přišlo o sekundu později, když mi Frank opovržlivě řekl, „ Nevidí vás. Je slepý.“
„Ach,“ řekla jsem a cítila se zahanbeně. Dokud mě na to neupozornil, nevšimla jsem si, že oči pana Gravese jsou potažené mléčně bílou a že se ani jednou přímo nepodíval na nikoho, kdo zrovna mluvil. „Omlouvám se.“
„Neomlouvejte se,“řekl pan Graves, když se mu podařilo najít mou ruku a poté ji stisknout. „Není to vaše chyba.“
„Vlastně, mohla by být,“ řekl Frank. „Byly to Fúrie, kdo-.“
„Franku, ta mladá dáma říkala, že by si přála vidět kapitána. Proč pro něj nezaběhneš?“Vyštěkl pan Graves. A mně řekl,“ Slečno Oliveirová, omlouvám se vám. Je to už dost dlouho, kdy tito chlapíci byli ve společnosti mladé dámy.“
„Mluv za sebe, staříku,“ řekl Frank. Najednou s neobyčejnou ochotou vstal. „Co kdybych ji rovnou vzal za kapitánem?“
„Myslím, že to není moc dobrý nápad,“ zamumlal pan Liu do svého šálku čaje.
„Jeho rozkaz zněl, že pokud se objeví, abychom ji dovedli rovnou k němu,“ řekl Frank.
Tvář pana Gravese vyjadřovala přesně to samé zděšení, které jsme pociťovala i já při této zmínce. „Prostě jdi, a přiveď kapitána, Franku. Nebo to udělá mladý Henry.“
„Cože?“ vykřikl Henry a vypadal vyděšeně. „Nechci jít tam dolů. Všichni ti mrtví lidé. A já jsem tím, kdo vždycky zkysne u rozdávání dek –.“
„Na tom nezáleží,“ řekla jsem rychle. Deky? Jaké deky? O čem to proboha Henry mluví? „Počkám, až se John vrátí-.“
„Vidíte?“ Henry vypadal vítězoslavně. „Já vám to říkal. Není to ona.“
„To je jedno,“ řekl netrpělivě Frank. „Jakýmsi způsobem jsme tu s ní uvízli.“
Nebylo to moc příjemné poslouchat o sobě – že s vámi lidi někde uvízli. Ne, že bych si nemyslela úplně to samé o nich… a ne že bych nesdílela Henryho strach, že nejsem tou pravou královnou Podsvětí.
„Promiňte,“ řekla jsem. Cítila jsem, že musím něco říct, zvláště pokud jsem do funkce manželky byla zvolena z toho důvodu, který jsem předpokládala… že jsem se vždy cítila povinna pomáhat divokým věcem. Určitě měli výhrady – i když jsem byla ochotna připustit, že má míra úspěšnosti nebyla až tak dobrá. „Mám za to, že někteří z vás mě nemají, možná, moc rádi, což je spravedlivé, protože si uvědomuji, že když jsem tu posledně byla, neudělala jsem právě nejlepší dojem.“ To bylo příliš slabé slovo.“Myslím si ale, že my všichni máme něco společného.“
„Pan Liu vypadal zvědavě. „Co by to mělo být, slečno Olivierová?“
„No, všichni bychom chtěli –.“
– jít domů, řekla jsem málem. Pak jsem si uvědomila, že pro ně už domov neexistuje.
Všichni, koho na zemi znali, celá jejich rodina a blízcí už umřeli před více jak sto lety. Už nemají domov, kam by se mohli vrátit. Možná, že tohle teď byla jejich rodina a Podsvětí jejich domov.
„Jít na Isla Huesos,“řekla jsem místo toho. Tam je to určitě lepší než v Podsvětí,ne?
Jak tam tak seděli a dívali se na mě – kromě pana Gravese, který neviděl, místo toho se tvářil ustaraně – začala jsem mít podezření, jestli jsem tím neudělala ještě větší chybu než kdybych řekla domů. „Slyšeli jste už o Isla Huesos, že ano?“Zeptala jsem se s obavami.
Slepec promluvil první, trošku odměřeně.
„Každý muž, který se kdy plavil pod vlajkou Velké Británie zná Isla Huesos. Je to jeden z nejrušnějších – a nejstrašidelnějších – přístavů v Americe.“
„Ach,“ řekla jsem. „Přesně tak.“
To nebyla odpověď, kterou bych očekávala. Dost dobře jsem nevěděla, jak mu mám vysvětlit, že zatímco před více jak dvou sty lety mohl být Isla Huesos jedním z nejrušnějších přístavů v Americe, nyní jím projde více jak půl milionu turistů ročně, buď přijedou výletní lodí, pronajatým autem nebo letecky, aby se tu opalovali, pronajímali si vodní lyže a kupovali trička na kterých byl nápis Moje babička byla na Isla Huesos a jediný co jsem dostal bylo tohle mizerný tričko.
Dost těžko nejstrašidelnější místo v Americe…
Na druhou stranu je to ale také místo, které svůj název získalo v patnáctém století, díky tisícům rozházených lidských kostí na pobřeží. Isla Huesos znamená ‚Ostrov Kostí‘. Jak se tam ty kosti dostaly bylo vždy předmětem spekulací.
Skutečnost, že se pod ním nachází podsvětí by mohla být dobrým vodítkem.
„Na Isla Huesos jsem nikdy nebyl,“ řekl Henry s toužebným výrazem ve tváři. „Liberty tam měla namířeno, když-.“
Pan Graves se rozkašlal, zřejmě se nadýchal výparů z toho co tam vařil, ať už to bylo cokoliv.
„Nenech ji, aby ti naplnila hlavu sny, kluku,“ varoval Henryho Frank se známkami vrčení v hlase.
„Protože se tam nedostaneš ani teď.“
„Nesnažím se plnit kohokoliv hlavu čímkoliv,“ řekla jsem popuzeně. Jen jsem se snažila dělat to, co jsem si byla docela dost jistá že je teď mým novým zaměstnáním. „ Říkám jen, že možná nejsme zas až tak odlišní jak si myslíte. Já vím, že jsem se k vašemu kapitánovi zachovala… špatně, když jsem tu naposledy byla.“ Cítila jsem, jak se začínám červenat, ale se sebezapřením jsem zůstala koukat na pana Gravese, který mě, samozřejmě, nemohl vidět. „Teď to ale cítím jinak. Chci pomoct. Tohle mi dal John.“ Vytáhla jsem diamant pomocí řetízku z výstřihu mých šatů, abych jim ho ukázala.
„Myslela jsem, že bychom to možná mohli použít a věnovat se tomu společně, abychom jednoho dne zjistili, jak porazit Fúrie…“
Má slova se nejprve setkala s nevěřícným tichem… a pak se smíchem. Smáli se mi všichni, včetně pana Gravese.
„Co?“ Dívala jsem se na ně. „Nechápu, proč je to tak legrační? Přemýšlejte o tom. Proč y si někdo dělal tolik starostí s výrobou tohoto náhrdelníku, který svého majitele upozorní na přítomnost zlých duchů, kdyby tu nebyl nějaký způsob, jak se těch zlých duchů zbavit? V televizi se lidi zbavují duchů pořád jen tím, že mávají jakousi páchnoucí věcí a říkají zaříkávadla. Takže bych si myslela, že Podsvětí bude mít nějakou lepší zbraň.“
„Fúrie nejsou duchové,“ řekl pan Liu a stíral si slzy od smíchu z očí.
„Co je to televize?“ Zeptal se Henry.
„Pokud by na Fúrie fungoval smrad, už bychom jich teď byli zbaveni, díky panu Gravesovi.“Frank kývl směrem k černým hrncům, které bublali na ohništi za panem Gravesem.
„Franku,“řekl slepý muž, jehož smích náhle odumřel a v jeho hlase se ozvala nedůtklivost,“Jak už jsem ti předtím vysvětloval, uvařit prvotřídní ležák na ohni je umění, ne věda. Ještě mi poděkuješ, až tuhle směs zpracuji.“
Pivo? Tak tohle ten doktor dělal? No, předpokládám, že 7-Eleven asi neuměli udělat. Vyšší moc tu zjevně neservírovala ledové Buds. (pivo)
„Podívejte,“řekla jsem ve snaze vrátit konverzaci zpátky k tématu. „Neříkám, že se mýlíte. Co když ale možná, že ano? John říkal, že Fúrie nechají mou rodinu být, když mě přivede sem. Ale nenechaly.“ Vytáhla jsem z rukávu svůj mobilní telefon a zapnula ho. „Podívejte se.“
Frank už vrtěl hlavou. „Neobtěžujte se. Nebude to tu fungovat.“ Zalovil v kapse a vytáhl ploché, černé zařízení, hodně podobné tomu, které ráno použil John. „Jen ty naše tu fungují.“
„Její taky,“ řekl Henry, popošel k mé židli, přitahován mým výrazem ve tváři, když jsem sledovala zápas mého bratrance a jako každý desetiletý chlapec byl fascinován důmyslným přístrojem. „Viděl jsem, jak si s tím hrála. Co vám to ukazuje,slečno?“
„Tohle,“ řekla jsem a naklonila display tak, aby viděl na tmavý, znepokojující snímek. Asi to nebylo vhodné pro kluka jeho věku… ale nakonec, žil v Podsvětí. „Můžete mi říct, co to je?“
„To není možné,“ přeskakoval Frank nevěřícně pohledem na mě, pana Gravese, pana Liu a pak zase zpátky. „Funguje. Jak to, že ten její funguje?“
Henry si ode mě vzal telefon a mžoural na něj. „Je tam muž,“ řekl. „Ne… kluk. Je v bedně. Tmavé bedně. I když mně to nepřijde jako by byl napaden Fůriemi. Jen je v pasti. Ty toho kluka znáš?“
Vzala jsem si svůj telefon od něj zpět. „Ano,“řekla jsem a srdce se mi zase rozbušilo tak jako posledně, když jsem se dívala na tohle video. „To je můj bratranec Alex.“
„Ví kapitán Hayden, že máš tohle?“ Zeptal se nervózně pan Graves. „Neumím si představit, že by z tohohle měl radost-.“
Pan Liu natáhl ruku velikosti plátku venkovské šunky. „Mohu se podívat?“Nebyla to ani tak otázka jako spíš příkaz.
Podala jsem mu telefon a pak se podívala dolů na svůj náhrdelník, protože mě svírala podivná předtucha. Jak jsem předpokládala, kámen zčernal.
Henry si toho všiml taky a zvědavě se zeptal,“ Nebyl váš náhrdelník předtím stříbrný?“
Než jsem stihla odpovědět, vzhlédl pan Liu od displeje.
„Ten kluk,“ řekl vážně,“není v bedně. Je v rakvi.“
Slovo rakev mě uhodilo jako pěst.
„Ach Bože,“ řekla jsem a cítila, jak mi mrzne krev v žilách. „Samozřejmě.“ Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem na to nepřišla dřív. „Je to rakev. Ale ne opravdická… je to tradice na střední škole na Isla Huesos. Noc Rakví.“
Z jejich výrazů bylo poznat, že vůbec netuší o čem to mluvím. I přesto jsem blábolila dál, protože jsem byla příliš rozčilená. „Nejvyšší třída vyrobí rakev a ukryje ji…“
Natáhla jsem se přes stůl a vzala si od pana Liu svůj telefon. Displej zůstával fixován na morbidním snímku Alexe. Teď, když jsem věděla nač se dívám, jsem jasně viděla, že je to opravdu rakev.
„Věděla jsem, že má Alex něco za lubem,“ řekla jsem víc sobě než komukoliv z nich. Byla jsem tak rozrušená, že mi to nemyslelo jasně. „Moc ho potěšilo, když se dozvěděl, že budu součástí toho rakvového výboru. Ale on je nesnášel… nevím proč. Jsem si jistá, že tu rakev našel – Seth ji schoval v garáži u mé mámy – a chystal se s ní udělat něco strašného a oni ho chytli a v legraci ho zatloukli dovnitř. Tohle už zašlo dál než by legrace měla dojít. Vypadá to, že nemůže dýchat! Řekněte mi prosím, co mám dělat? Musím se vrátit. Musím mu jít pomoct!“
Pan Liu se zasmušilým výrazem ve tváři řekl svým hlubokým, pomalým hlasem,“Často ty obrazy ze světa nahoře, které vidíme my tady dole nejsou tím, co se děje teď, ale to, co má teprve přijít.“
Podívala jsem se na displej. „Počkejte… takže, tohle se neděje?“
„Může se to dít právě teď,“ řekl pan Liu rozvážně.
„Už se to i mohlo stát. Nebo se to možná stane v budoucnu. Neexistuje způsob, jak to zjisti.“
„To proto nám kapitán už dávno předtím nařídil, nedívat se do kouzelného zrcadla na své osobní známé,“ vmísil se do toho Frank.
„I když odvedl dobrou práci, tehdy, když jsem viděl svou mámu, jak jí ukradli kabelku, pamatujete?“
Henry se zářivě usmíval. „Objevil se tam včas, aby dal tomu chlapovi velkej-.“
„Takže John šel,“ řekla jsem a má naděje pomalu stoupala. „John šel a pomohl tvé matce?“
„Henry,“ řekl pan Graves a byl celý nesvůj.
„Nenasazuj prosím slečně Olivierové do hlavy žádné hloupé nápady. To byla mimořádná okolnost, slečno-.“
„Vy jste mě neslyšel? Vy jste to neviděl?“ Vstala jsem, abych jim všem ukázala svůj telefon. Alex stále ještě bušil do boků rakve. Doufala jsem, že si někdo vzpomněl a vyvrtal nahoru do víka vzduchové průduchy. Jak jsem ale znala Setha Rectora a jeho přátele, dost jsem o tom pochybovala. „Tohle je mimořádná okolnost. A co tohle?“ Zvedla jsem diamant na konci svého náhrdelníku, který byl teď inkoustově černý.
„Tohle znamená, že jsou tu Fúrie někde kolem. A pokud nejsou tady, jak jste mě ujišťovali, pak musí být tam, někde v okolí Alexe. Takže pokud je nějaký způsob, jak bych mu mohla pomoct, musím odejít. Musíte mi říct, kde najdu Johna, tak abych mohla odejít…“
„Slečno Olivierová, nejste tu natolik dlouho, abyste si uvědomila, jaký zásadní význam má naše práce,“ řekl pan Graves. „Pokud budou mrtví odcházet netřídění, protože bude kapitán neustále utíkat, aby pomohl živým, máte vůbec představu o důsledcích a chaosu? Duše mrtvých se mohou vyhrnout ven na svět. Neměli by kam jít, co dělat, kromě strašení živých. To by byla katastrofa. Potíže, které má váš bratranec mne rmoutí, to ano. Ale stejně tak i zhoubná nákaza, to vás ujišťuji.“
„Nepřivedl vás sem kapitán Hayden proto, že členové vaší rodiny byli posedlí Fúriemi a snažili se vás zabít?“ zeptal se pan Liu.
„Ano,“ řekl tichý hlas ode dveří vedoucích na dvůr ke stájím. „Přivedl. Pierce, mohla bys na slovíčko, prosím?“
Nevím, jak dlouho tam stál nebo kolik toho slyšel.

Soudě podle Johnova výrazu ve tváří mi byla odpověď dostatečně jasná.

7 komentářů:

  1. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat