úterý 6. srpna 2013

5. kapitola

On začal:“Jaký los tě do podsvětí
před koncem života sem povolává?
A kdo je ten, jenž průvodcem zde je ti?“
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv XV.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a sledovala Alexův boj uvnitř bedny. Nechápala jsem, na co se to dívám a ještě méně to, jak je možné, že to vidím a proč.
Vše co jsem věděla bylo, že někdo, na kom mi záleží má problémy. Nebylo to nic, co bych mohla ignorovat – zvláště s ohledem na to, co se stalo Jade a předtím mé nejlepší kamarádce Hannah, ještě ve Westportu. Obě dvě byly mrtvé… možná ne přímo kvůli mně, ale já mohla udělat něco víc proto, aby se zabránilo jejich úmrtí, zvláště když ta Jadeina měla přímou souvislost s Fúriemi.
Jediný pohled dolů na diamant připevněný na konci mého náhrdelníku mi napověděl, že to, co se děje Alexovi, s Fúriemi také přímo souvisí. Místo své obvyklé světle šedé, ten kámen najednou zčernal…
Není divu, že jsem byla tak vyděšená.

Musím najít Johna a to hned. Musím mu to říct.
Na Isla Huesos se děje něco strašného. Něco tak hrozného, že i Persefonin diamant dokázal zachytit pocity Fúrií skrze video na mobilu.
„Tohle je důkaz,“ otočila jsem se, abych to řekla Hope, „že ukrytím mě do Podsvětí problémy nezmizeli.“
Jenže Hope už na opěradle židle nebyla, aby tam prováděla ten svůj rituál projíždění peří zobáčkem. Choulila se vysoko na polici, odkud jsem vytáhla bednu se svým batohem, hlavičku schovanou pod křídlem.
„Co je to s tebou?“ zeptala jsem se jí, což jen ukazovalo, že už jsem se úplně zbláznila. Jako by mi mohla odpovědět.
Pak jsem to uslyšela: praskání štěrku pod nohama.
Ten zvuk se nedal s ničím splést… zvláště když ho slyšel i ten pták. Vykoukla zpoza křídla a zadívala se směrem ke kamenným obloukům vedoucích ven na nádvoří.
Teprve pak jsem si všimla, že mezitím věci od snídaně kompletně zmizeli. Někdo – nebo něco – přišlo a odneslo je pryč, s největší pravděpodobností v době, kdy jsem se koupala.
Určitě jsem nebyla tak zaujatá sledováním videa na telefonu, abych si nevšimla, že on – nebo ona. Nebo ono – dělalo přímo přede mnou dělalo svou práci.
Sledovala jsem ptáčkův pohled. Byl upřený na dlouhé bílé záclony povlávající ve větru.
V tu chvíli jsem koutkem oka zahlédla to samé, co ona… tmavý stín pohybující se pod jedním z oblouků.
Nebyla jsem tu sama.
„Kdo je tam?“ zavolala jsem, vyskočila z gauče, kam jsem si předtím sedla a zoufale zvedla telefon, jako by to byla zbraň.
Odezva z nádvoří veškerá žádná.
To ticho bylo téměř uklidňující. Můj diamant zčernal – možná ne proto, že byl v nebezpečí můj bratranec, ale já.
Jsi tu ve větším bezpečí, protože tě tu mohu chránit. Vrátila se ke mně Johna slova. Ale tvé srdce tluče, Pierce a jsi v zemi mrtvých.
Napadlo mě, že tou osobou na nádvoří by mohl být John. Až na to, že v jeho přítomnosti můj náhrdelník ještě nikdy nezčernal. Vždycky měl barvu jeho očí, stříbřitě šedou.
A i když jsme se nerozešli za zrovna nejpříznivějších podmínek, proč bychom se nemohli přivítat na pozdrav?
Abych se přesvědčila, vypnula jsem nejprve telefon a – ostražitě sledujíc záclony – zasunula jsem jej do jednoho z mých těsných rukávů.
„Johne?“ Zavolala jsem. Můj hlas byl nějaký moc vysoký a holčičí. Odkašlala jsem si a zkusila to znovu. „Johne?“To už bylo lepší. Znělo to víc autoritativněji. „Jsi to ty?“
Nic se nestalo. Za záclonami se nikdo neobjevoval.
A přitom bych přísahala, že jsem viděla další stín.
„Johne?“ řekla jsem a do mého hlasu se vloudila panika.
„Pokud jsi to ty, mohl bys sem přijít? Protože s tebou o něčem fakt potřebuju mluvit.“
Žádná odpověď, samozřejmě. A byla jsem si naprosto jistá, že to není proto, že by mi John dával za vyučenou.
Vždycky jsem se divila, proč dívky, které jsou ve strašidelných filmech samy doma, pokládají za dobrý nápad jít zkoumat ven, co to bylo za strašidelný zvuk. Proč prostě nemohou zůstat uvnitř, kde by byly v bezpečí, dokud by nepřijela policie?
Teď už jsem to tak trochu pochopila. Nijak zvlášť statečná nejsem – snad jen pokud jde o záchranu lidí a zvířat a ne mě a většinou, než se k tomu dostanu, je pozdě. Něco jsem ale udělat musela. Nemohla jsem volat policii, protože tady v Podsvětí žádná není. Neměla jsem ani tušení, jak bych se mohla spojit s Johnem, protože mi odmítl dát jeden z tabletů a já stejně neznala jeho číslo, pokud vůbec nějaké má, že mu zavolala ze svého telefonu… který, jak to tak vypadalo stejně přehrává jen video s mým bratrancem zavřeným v bedně. A já nebudu čekat na nic, ať už je to cokoliv, co tam venku je, aby to přišlo sem a dostalo mě to.
Popadla jsem z římsy těžký, zlatý svícen. Nechtěla jsem nikomu ublížit, ale pokud by někdo chtěl ublížit mně, rozhodně bych se bránila. Popadla jsem svícen jako basketbalovou pálku a opatrně prošla pod obloukem, kde jsem naposledy viděla mihnout se stín. Záclona byla natolik průsvitná, že jsem skrze ni dokázala rozeznat vysoké keře a obrys fontány.
Každý z těch tvarů může být Fúrií, připravenou vrhnout se na mě, varovala jsem sama sebe.
Démoni mohou mít jakoukoliv velikost.
Satyrové na tapiseriích v Johnově ložnici to jen dokazovali.
Se srdcem až v krku jsem se natáhla, abych rozhrnula záclony, připravená zaútočit svícnem na cokoliv, co by se pohnulo…
Ale nic se nehýbalo. Viděla jsem jen nádvoří s ponurými cestami a povadlými korunami stromů, společně s kašnou, v jejímž středu byla kamenná socha krásně ženy v dlouhých šatech s amforou, ze které vytékala neustále voda, takže to vypadalo jako by byla bezedná.
Nemohla jsem to pochopit. Něco tu bylo. Tím jsem si byla jistá. Pták – možná i diamant – mi to řekl.
Sklonila jsem ruku se svícnem a prošla záclonami ven na štěrkovou cestu. Vlhký, chladný vzduch se na mě přilepil jako bychom byli dlouho ztracení přátelé a bublání z kašny zakrývalo veškeré další zvuky kolem.
Najednou zpoza keře vyrazila postava.
Vykřikla jsem a otočila se právě včas, abych ho viděla, jak mizí za nejbližším obloukem. Sledovala jsem ho dovnitř, jenže jsem se srazila s Hope, která mě slétla ze svého bidýlka zkontrolovat. Křídla se jí zamotala do průsvitné záclony, čímž způsobila, že záclona vyletěla nad mou hlavu.
To mě rozbrečelo podruhé a musela jsem si paží zakrýt tvář, abych si chránila oči. Když jsem nás konečně obě vymotala ven, viděla jsem, že už je pryč.
Také jsem si všimla, že to nebyla žádná kreatura z jiného světa jako ty, které byli zobrazeny na tapiseriích. Nebyl to ani satyr, ani chodící kostlivec nebo muž. Bylo to dítě, kluk, kterému bylo něco mezi desíti nebo jedenácti roky.
Byl oblečen do nejstrašnějšího oblečení, jaké jsem kdy viděla. A to počítám i to, co jsem měla na sobě já. Dostihla jsem ho, když už běžel chodbou… nebo alespoň se pohyboval tak rychle jek jen mohl se stříbrným tácem od snídaně z Johnova pokoje v ruce – nebo našeho pokoje, myslím, že bych měla teď říkat.
Nezdálo se, že by ho to mohlo zadržet před úprkem pryč odsud, utíkal rychle jako potápka.
Když jsem se konečně dostala přes počáteční šok, napadlo mě, že je velice nepravděpodobné, že by mi desetiletý chlapec, který přede mnou utíká, měl v úmyslu ublížit.
Zejména proto, že byl oblečen v čemsi, co bylo v módě někdy kolem roku 1840 – černé kalhoty, zkrácené nad kolena, bílé punčochy, obrovské, těžkopádné boty se stříbrnými přezkami a obrovské, modré, sametové sako s trikem, které mohlo být kdysi bílé, ale to už bude hodně dlouho.
Kdyby se v tomhle ukázal kdekoliv jinde – možná kromě renesančního veletrhu – každý by si nad ním leda tak odfrkl. Sem do Podsvětí se vlastně docela hodil.
„Počkej,“ vykřikla jsem. Na dítě nesoucí něco přes dvacet liber stříbra vypadal výjimečně hbitý.
Už byl v polovině chodby. „Vrať se!“
„Promiň,“ Ani nezpomalil, aby se na mě podíval.
„Nemáme dovoleno s tebou mluvit.“
„Cože?“ Musela jsem se dát do klusu – a zvednout si svou dlouhou sukni – abych ho dohnala.“kdo to řekl, že se mnou nesmíte mluvit? Kdo je to, my?“
Mé myšlenky vířily kolem dokola. John mi nic neříkal o dalších obyvatelích hradu. Fúriích možná, ale ne o lidech. Řekl jen, že svým „lidem“přikázal, aby mě přivedli příámo k němu, pokud mě uvidí někde kde nemám co dělat.
Tohle nebyl člověk… ale ani Fúrie. Když jsem se podívala na kámen na svém náhrdelníku, viděla jsem, že už je zase šedý. Hrozící nebezpečí už tedy pominulo. Bohužel, jediná hrozba, která tu tedy byla, ohrožovala Alexe…
Hoch, mezitím, stále pokračoval ve svém chůzi-běhu. Nástěnné svícny byli rozmístěné po stěnách chodby tak, že bylo jen stěží vidět a svým blikotáním rozesílali stíny všude kolem nás, včetně sytě rudých, dlouhých závěsů, visících po obou stranách kolem každých dveří – všech uzamčených. Zkoušela jsem je už dříve – všechny v téhle chodbě. Neměla jsem tušení, kam si myslí, že jde.
„Co jsi dělal tam na nádvoří?“ vyptávala jsem se ho. „Jak dlouho jsi tam byl?“ Náhle mě napadla děsivá myšlenka. „Špehoval jsi mě?“
To ho zarazilo. Odmlčel se na tak dlouho, aby se otočil a upřel na mě pár obrovských, modrých očí. „Ne,“prohlásil rozhořčeně. „Sbíral jsem nádobí od snídaně, abych ho vrátil zpátky do kuchyně. Ale pak jste se vrátila a nepřestávala si hrát se svým kouzelným zrcadlem. A tak jsem se musel schovat, protože kapitán řekl, že s vámi nemáme mluvit. Nešmíroval jsem.“
„Ach,“ řekla jsem rozpačitě na tuto odpověď. Motal dohromady tolik neznámých jmen a věcí. – Kdo je kapitán? Jaké kouzelné zrcadlo? – Na tohle se dalo jen velice těžko zareagovat.
„A kapitánovi se nebude líbit, že jsi udělala nepořádek v jeho věcech,“ dodal temně. „Je velice puntičkářský, co se toho týče.“
Podívala jsem se, kam to upírá pohled a uvědomila si, že stále ještě v rukou svírám ten svícen.
„Ach,“ řekla jsem znovu v rozpacích z toho, že jsem byla chycena ozbrojena proti někomu, kdo by v našem světě mohl být tak páťák. Otočila jsem se a postavila svícen na malý mramorový stolek poblíž. Pak jsem se k němu otočila zpátky a řekla, protože byl tak malý a ten stříbrný podnos vypadal tak velký a těžký,“Hele, proč mě nenecháš ti pomoct s –“
To byla chyba.
„Ne,“ řekl a znovu se rozběhl. „Kapitán Hayden řekl, ať to udělám.“
Kapitán Hayden?
„Tím myslíš Johna?“ Zeptala jsem se a šla za ním.
„Ano, samozřejmě,“řekl pohrdavě chlapec jako by ze mě má neznalost dělala blázna. „Kdo jiný?“
Kdo byl tenhle malý kluk? A co měl být tenhle ‚kapitán’zač? Johnovi mohlo být nějakých sto osmdesát pozemských let, ale fyzicky mu bylo jen osmnáct nebo devatenáct. O věcech kolem moře jsem toho zrovna moc nevěděla, ale věděla jsem, že i v dávných dobách byla hodnost otázkou odsloužených let.
„Můžeš mě odvést k, ehm, kapitánu Haydenovi?“ Zeptala jsem se kluka. „Protože se s ním potřebuju hned teď vidět.“ Musím se ho zeptat na to, co jsem viděla na svém telefonu… a taky jsem se ho potřebovala zeptat, kdo další ještě, kromě nás, žije na tomhle hradě.
„Jak vás mám k němu vzít,“řekl s úšklebkem kluk,“ když řekl, že ani nemám dovoleno s vámi mluvit? To by bylo přímé neuposlechnutí rozkazu a já jsem ještě nikdy žádný rozkaz neporušil.“
Nikdy předtím jsem ještě dítě neuškrtila – i když jsem vlastně ani předtím hodně času s malými dětmi netrávila – ale v téhle chvíli jsem o tom docela vážně uvažovala.
„Ano,“ procedila jsem skrze zuby. „Ale tohle je stav nouze a já jsem si jistá, že mu to nebude vadit. Dal mi tenhle náhrdelník, vidíš?“ Vytáhla jsem diamant z výstřihu. „Varuje mě, když se kolem mě vyskytnou Fúrie. A právě před necelou minutou mi řekl, že tu jedna kolem mě byla.“ Bylo to mírné překrucování pravdy, ale říkala jsem si, že tohle to dítě nemusí vědět. Kluk se nevzrušeně díval na diamant.
„Tenhle náhrdelník už jsem viděl. Byl jsem na Liberty plavčíkem.“
To jméno zazvonilo jako zvonek. Pak jsem si vzpomněla proč. Viděla jsem ho předtím napsané na jedné straně zvonku. Liberty, 1845, bylo napsané na mosazném zvonu na jedné z Johnových polic.
Jenže, co to bylo za plavčíka? A co byla ta Liberty?
Nicméně myslím, že vytahovat svou nevědomost před tímhle dítětem nebyla zrovna ta nejlepší volba.
„To je super,“ řekla jsem místo toho s úsměvem, který jak jsem doufala vypadá dostatečně přátelsky. „Jmenuji se Pierce Oliviera. Jak se jmenuješ ty?“
„Henry Day,“řekl. „A vím kdo jste. Všichni si vás pamatujeme od minula. Jak bychom taky mohli zapomenout, že? Nic už nebylo tak jako vždycky. Víte, že je ten náhrdelník prokletý?“
„Ano,“ řekla jsem s úsměvem zamrzlým na rtech.
Co tím myslel, že si mě všichni pamatují už od minula? „Je to Persefonin Diamant. Mám přinášet neštěstí všem, kdo se ho dotknou… pokud nejsou zrovna vybráni, aby se stali ženou vládce Podsvětí. Jak vidíš,“ ujistila jsem ho a nutila se usmívat ještě zářivěji,“jsem v pořádku.“
Bylo to zvláštní, říkat nahlas, že jsem byla vyvolená za ženu pána Podsvětí. Zvláštní a trošičku domýšlivé. Zvláště, když jsem stále ještě nebyla přesvědčena o tom, kdo a nebo co vlastně jsem.
A zjevně ani tenhle kluk, soudě podle jeho odpovědi.
„Až na to, že nejste v pořádku, že, slečno?“
Henry se mi podíval přímo do očí. „Jste tady.“
Tohle smazalo můj úsměv.
„Už můžu jít, slečno?“ zeptal se mě kluk. „Ten tác je těžký. A on říkal, že s vámi nemáme dovoleno mluvit.“
„S… samozřejmě,“ zakoktala jsem. Co jsem si vůbec myslela? Vážně jsem věřila tomu, že tohle můžu dokázat? Ani tenhle malý kluk nevěřil, že bych mohla být někdo jiný než Pierce Oliviera, naposledy vyhozená ze střední školy a přeživší blízké setkání se smrtí. Nebyla jsem královnou Podsvětí a ani žádného jiného světa. „Ale já se vážně potřebuji setkat s tvým, ehm, kapitánem. Takže kdybys mi alespoň mohl říct, kde bych ho mohla najít-.“
„Je dole na pláži,“řekl neochotně Henry.
Pak se otočil, bokem si otevřel dveře po své levici… dveře, které byli včera v noci zavřené, když jsem se je pokoušela otevřít. „Má práci. A být vámi, bych ho neobtěžoval..ani kvůli Fúriím, které si myslíte, že jste viděla.
Kromě toho byste neměla opouštět tuhle část hradu. Není to pro vás bezpečné.“
Pak zmizel v chodbě.
Strčila jsem nohu mezi dveře dřív, než se stihli zabouchnout. Nevypadalo to, že by si všimnul, že se zámek za ním nezacvaknul.
Nad hlavou se mi ozvalo známé třepotání. Podívala jsem se nahoru. Hope se snesla na hlavu jedné z vyřezávaných, kamenných soch umístěných podél stěn. Vypadalo to, že má k sochám, jako všichni holubi, blízký vztah. Holubice poskakovala nahoru a dolů, jako by se nemohla dočkat novinek.
„Na to zapomeň,“ zašeptala jsem. „Ty zůstaneš tady.“

Nelitovala jsem svého rozhodnutí. Až na to, že jsem nezůstala tam, kde pro mě bylo bezpečno, jak mě varoval Henry. A že jsem tam nechala ten svícen.

5 komentářů:

  1. Děkuju moc za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat