neděle 4. srpna 2013

4. kapitola

Ó slepá chtivost, jež nás štve a honí
a v žití krátkém dává hříšnou vzpruhu,
však takovou zde lázeň chystá po ní!
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv XII
Nemohla jsem ho nenávidět.
Pohled na to, jak mi ho ve snu odnáší vlna, mě zdeptalo tak, že jsem ho prostě nebyla schopna nenávidět.
Zastav se dřív, než se zcela zničíš. Tohle měla vytetované má poradkyně Jade na zápěstí. Snažila jsem se to mít vždy na paměti, nejen proto, že už byla mrtvá a byla to částečně i moje chyba, ale protože někdy, když jsem měla vztek, děly se strašné věci. Byli zraňováni lidé.
V minulosti to byl vždy John, kdo tu bolest způsobil.

Tentokrát, když jsem měla vztek, to byl John, komu bylo ublíženo. Což byl pravděpodobně důvod, proč jsem, hned poté co odešel, vzlykala na stejném gauči, kde podle svých slov strávil noc. Nebrečela jsem proto, že bych ho nenáviděla. Brečela jsem, protože jsem nenáviděla sebe sama.
„Věděl jsi to,“ obvinila jsem ho poté co mi to řekl a já konečně našla svůj hlas. „A neřekl jsi mi to. Po celou tu dobu co jsem tu seděla a jedla vafle jsi mi to neřekl. Ty… podvedl jsi mě!“
„Nepodvedl,“ trval si na svém. „Myslel jsem, že to víš!“
Rychle jsem zjistila, že veškeré drahé, soukromé vzdělání, na kterém otec trval, že mi zaplatí, bylo naprosto bezcenné. Veškeré informace, které jsem získala na Westportské dívčí akademii pro mě byli v současné chvíli buďto chybné a nebo naprosto bezcenné, coby družce vládce mrtvých.
„Ty jsi jedl,“ řekla jsem mu vyčítavě. „Viděla jsem tě jíst. A pořád odsud odcházíš. Viděla jsem tě v Connectitutu a v Isla Huesos.“
„Řekl jsem, že nemůžeš už nikdy odejít?“zeptal se mě.
„Ne. Ale –.“
„Pokaždé ale, když to uděláš, uvidíš své přátele a svou rodinu jak žijí své životy, zatímco ty nikdy nezestárneš a vždy se budeš muset vrátit sem… ke mně.“
Jeho tón zhořknul. „Vidím, jak nadšená jsi z téhle vyhlídky.“
Do očí se mi nahrnuly slzy – neděsila mě představa věčnosti s ním, ale vidět svou mámu stárnout a umírat před mýma očima. Cítila jsem jak se mi chce brečet pokaždé, když jsem na to začala myslet.
Když si všiml, že brečím, zjihnul a prosebně dodal,“Pierce, byla jsi hladová. Musela jsi se najíst. Co bys dělala, kdybych ti o tom řekl… nejedla bys?“
„Ano,“ řekla jsem bez přemýšlení. „Samozřejmě.“
Poté ho veškerá jemnost opustila. Vypjal ramena. „Uvědomuješ si, že jsi právě řekla, že bys raději vyhladověla k smrti, než abys tu byla se mnou?“
Měl pravdu. Byla jsem tak pohroužena do svých vlastních smutků, že jsem si vůbec nevšimla toho, jak necitlivá jsem byla vůči němu. Natáhla jsem se, abych ho chytila za ruku.
„Johne, já se Ti omlouvám. Bylo to jen špatně řečeno,“ řekla jsem. „Myslela jsem tím –“
„Myslím, že to, co sis myslela, je naprosto jasné,“ řekl.
Nad hlavami nám opět zaburácel hrom, i když už ne tak hlasitě jako předtím. Zněl rezignovaně… stejně tak jako John. „Možná, že máš pravdu a já tě podvedl. Každopádně, teď už máš odpověď na svou otázku, že… proč jsem tím, koho vybrali na tuto pozici.“
Bylo těžké si přiznat, že jeho temná stránka je o něco temnější, než jsem předpokládala.
I přesto to neměnilo nic na tom, že mi zachránil život ačkoli by pro něj bylo mnohem jednodušší, kdyby to nedělal.
Proč podnikal všechny ty daleké cesty, jen proto, aby mě opět zachránil od bolestivé smrti, když mě mohl jednoduše nechat se zabít, abych pak mohla být s ním coby duch? Nechtělo se mi věřit, že by byl zlý… tak zlý, jak to vypadalo, že chce, abych si myslela, že je.
„Johne, omlouvám se za to, co jsem řekla předtím,“řekla jsem a myslela to tak. „Musíš ale uznat, že – není nikdo… žádná racionální osoba – která by tady nechtěla žít navždy, kdyby měla sebemenší šanci, že nemusí.“
„Pak je tohle ten rozdíl mezi tebou a mnou,“ řekl. Viděla jsem jak se snaží chovat, jako by mu to bylo jedno, ale tu bolest v očích nemohl zamaskovat žádnou cynickou pózou, i když se o to tak snažil. „Rád bych na tomto místě žil navždy, kdyby to znamenalo žít tu s tebou. A i když to znamená, že tu jeden z nás není příliš rozumný, vypadá to, že se mi splnilo přání. Takže bych ti doporučoval, aby sis na tuhle myšlenku zvykla, Pierce a naučila se tu s tím žít. A se mnou.“
O sekundu později mi vytrhl svou ruku a – přesně tak jako v mém snu – odešel.
V tu chvíli jsem se vrhla na pohovku.
Věděla jsem, že je hloupost brečet. Nenáviděla jsem to a nikdy to nic nevyřešilo.
Ale nemohla jsem tomu nijak zabránit. Nevadí, že kvůli jakýmsi tajemným bytostem zvaných Fúrie, zřejmě nebylo v mé moci, zabránit tomu, aby bylo kompletně nevinným lidem, jako třeba Jade, ubližováno rukou monster, jako byla moje babička. Nevadí, že kvůli dalším tajemným silám, zvaným Vyšší Moc, budu muset žít v Podsvětí navěky, jen proto, že jsem snědla pár vaflí.
Co mě bolelo nejvíc, bylo to, že jsem ublížila Johnovi. Pod tíhou tohoto poznání se mi chtělo ze všeho nejvíc brečet…
… dokud jsem si doslova neuvědomila tíhu té váhy. A seděla si na mé hlavě.
„Ach Bože,“ vykřikla jsem a sedla si.
Pták rozhořčeně zatřepetal svými křídly a pak přeletěl na jídelní stůl, kde začal sbírat drobečky, které jsem tam předtím nechala. Předpokládala jsem, že je to rozhodně lepší jak její pokus udělat si hnízdo z mých vlasů, i když ne o moc.
„Raději se na to vykašli,“ řekla jsem jí a utírala si oči. „Nebo odsud taky nebudeš moct nikdy odejít.“
Pták zvedl hlavu a zvědavě se na mě podíval jako kdyby stanovoval mou morální hodnotu a pak se zase vrátil ke svému jídlu.
Dotklo se mě to. I když měla pravdu.
Vzpomněla jsem si na výraz plný naděje v Johnových očích, když mi ji dával. Byl to přesně týž, kterým se na mě díval, když mi dával, před více jak dvěma lety, ten náhrdelník.
Ta je pro tebe, řekl. Aby ti dělala společnost, zatímco budu pryč. Vím, jak moc miluješ ptáky.
Vím, že mi toho ptáčka dal proto, abych se o něj starala a doufal, že mi tak vynahradí bolest v srdci, kterou jsem cítila pro všechny své ztracené lidi tam doma. Možná, že stejně tak doufal i v něco jiného: že mi tak připomene, že tohle je teď můj domov a že ti, co jsou tady se mnou, potřebují mou péči o dost víc jak ti, které jsem nechala doma.
„Možná,“ řekla jsem ptáčkovi,“můžu začít tím, že se začnu starat o tebe a pak přejdu k péči o něj. Vždycky alespoň trochu potřeboval, aby se o něj někdo staral, nemyslíš? Ačkoli sám by to nikdy nepřiznal.“
Věděla jsem, že to špatný – fakt špatný – když mluvím s ptákem. I když, co na tom záleží?
Nebyl tu nikdo, kdo by mě slyšel.
„Nikomu to neublíží. A možná, že z toho vzejde i něco dobrého. Vždycky je tu naděje, že?“
Při slově naděje se na mě ptáček konečně podíval a zavrkal.
„Ach Bože, ne,“ pronesla jsem trapně. „Prosím tě neříkej mi, že se chceš jmenovat Hope (Naděje). To je děsný klišé, pro ptáka, který žije v Podsvětí.“
Pták roztáhl křídla a rozletěl se chodbou dolů.
Rozhodla jsem se ji raději následovat, ne proto, že bych se bála, že na ni v koupelně (kam měla namířeno a prostřednictvím které, jak už jsem věděla z vlastní zkušenosti se nedalo utéct) číhá nějaké nebezpečí, ale proto, že jsem tam tak jako tak potřebovala.
Uviděla jsem, proč se to tam ptáčkovi tak líbí. Masivní, zapuštěná vana byla zásobována z horkého pramene, který tam přirozeně pramenil – horká voda probublávala ze dna – a coby vodopád tekla skrze štěrbinu v kamenném stropě, kterou sem prorůstal mech a vinná réva. Hope – i když jsem jí tak odmítala říkat, leda tak snad uvnitř své hlavy – poletovala kolem, zatímco jsem se koupala a namáčela si hlavičku dovnitř a ven z vody a její vrkání se rozléhalo kolem.
Opravdu jedna jediná věc, kterou jsem si přála najít byl zubní kartáček, nějaký šampon a možná i nějaké to oblečení, jinší než to, ve kterém jsem spala. Možná proto, že bylo Podsvětí tak jednotvárně ponuré, tak Vyšší Moc – nebo kdokoliv už že to byl, kdo tu zařizoval jídlo a vše ostatní – rozhodl, že by bylo lepší nešetřit.
John mi u snídaně říkal, že cokoliv kdy opravdu potřeboval a nebo chtěl, tak se obvykle objevilo.
To proto tu byli všechny ty věci, které jsem potřebovala a nebesky voněli a byli na dotyk tak hebké? Chtěla jsem je, byli mi proto poskytnuty? John mi nepřipadal jako typ, který by používal hydratační krémy. A z něj bývala cítit kouřová vůně dřeva a ne pomerančové květy a levandule.
A nebo tu ty věci byli, protože chtěl John mě a ony přišly jedním balíkem dohromady?
Vysvětlovalo to všechny ty věci, které jsem našla ve velké šatně, přiléhající ke koupelně? Na jedné straně bylo Johnovo oblečení, tak úhledné poskládané, že to až hraničilo s posedlostí ( na rozdíl od náhodného řazení knih v jeho knihovně).
Na druhé straně byla spousta dlouhých, bílých, splývavých šatů, ve kterých mě John tak rád viděl.
Některé byli hedvábné, některé bavlněné, nějaké měli dlouhý rukáv, jiné zase byli bez, ale všechny ty šaty byli přesně v mé velikosti.
„No skvělý,“ pronesla jsme skrze zaťaté zuby směrem k ptáčkovi. Nemám nic proti šatům. K čemu mám trochu námitky je to že nemám na výběr nic, kromě šatů.
Předpokládám, že ten výběr ve skříni je příznačný pro dobu, ve které John žil, takže to ani není až tak jeho chyba, protože tehdy ještě nebyla mezi muži a ženami rovnoprávnost.
Vybrala jsem si ty, které vypadali nejmoderněji ze všech těch šatů visících ve skříni – a byli tam i boty všech druhů. Každá mi seděla na noze tak skvěle, jako by mi je šili na míru – jak jsem zjistila, poté, co jsem našla zrcadlo, které bylo jak široké tak dlouhé, ve zlaceném rámě a stálo hned vedle hlavní místnosti, kde byla postel a jídelní stůl. Ptáček se usadil na jeho rámu.
Bylo to k ničemu.
„Vypadám fakt jako Sněhurka, viď?“Zeptala jsem se ptáčka, poté, co jsem uviděla svůj odraz.
No, jen proto, že jsem oblečená jako princezna se ještě tak nemusím chovat… nebo alespoň jako ta, co celou tu dobu prospala. Můžu se chovat jako statečná princezna. Možná dokonce jako jedna z těch, které dokázaly utéct z hradu, kde byly uvězněny jako Locika a nebo princezna Leia.
„Je to tak?“ Zeptala jsem se ptáčka.
Holubice spokojeně zavrkala ze svého bidýlka. Byla si pravděpodobně vědoma, stejně tak jako já, že John zabednil všechny dveře vedoucí do mého světa.
„Jo,“ řekla jsem. „Ani mi to už nemusíš říkat. Já už to vím. Každá, ze všech těch princezen skončila vdaná, buď za jednoho ze svých zachránců a nebo svého věznitele jako Bella z Krásky a Zvířete a Persefona.“
Až na to, že na rozdíl od Belly, Persefona nebyla fiktivní. Měla jsem její náhrdelník, který to dokazoval.
Jen kdyby tu zanechala pár jiných užitečných tipů na to, jak být ženou Vládce Podsvětí.
Což ale nebyl důvod proto, že jsem začala prohledávat Johnovi police. Hledala jsem knihu o ptácích, abych přišla na to, čím mám Hope krmit. Ne, že by to bylo její jméno.
Jeho knihy – daly by se počítat na stovky a možná že i na tisíce – byli tak špatně seřazené, že jsem se rozhodla, že bych je mohla docela dobře začít třídit do kategorií. Vzala jsem si jeho radu k srdci a začala si tady na to zvykat. A na něj.
A pokud bych, při skládání jeho věcí, náhodou objevila něco, co by mohlo být užitečné coby návod k životu v Podzemí a nebo to odhalovalo něco málo o Johnově minulosti, tak co?
„Jsem tady nová,“ řekla jsem Hope. „Neznám pravidla.“
Našla jsem docela dost věcí, uvnitř všech těch beden, které měl John roztroušené všude kolem, některé byly nádherné – role hedvábných látek, šňůry perel, spousty mosazného vybavení, z nichž jsem dokázala identifikovat jen pár věcí coby navigační zařízení, včetně kompasu, skládacího dalekohledu a čehosi, co vypadalo jako lodní zvon. Bylo na něm napsáno Liberty 1845.
Pan Smith mi říkal, že náhrdelník, který mi dal John, byl naposledy spatřen na seznamu lodi , která zmizela během hurikánu v říjnu, roku 1846… toho samého hurikánu, který způsobil povodeň na hřbitově na Isla Huesos a všechny rakve z něj vyplavil do moře a ve kterém, jak mi naznačil, zemřel i John.
John ale nebyl mrtvý. Takže jsem si nebyla jistá, jak přesná tahle informace od pana Smitha byla.
Až když jsem zvedla víko malé bedny, za kterou se krčila Hope celou tu dobu, kdy jsme si s Johnem vyměňovali názory a uviděla něco, o čem jsem měla pocit, že by pro mě mohlo mít nějakou hodnotu.
Byl to školní batoh. Můj školní batoh.
Uvnitř byli všechny věci, které jsem tam, jak jsem si pamatovala, nacpala to ráno, kdy se můj život tak dramaticky změnil, předtím, než mě John stáhnul do říše mrtvých, aby mi tak zachránil život. Moje peněženka. Moje čtečka knih. Moje džínová bunda, kterou jsem si s sebou brávala kvůli neuvěřitelně silné klimatizaci ve škole. Můj notebook, pera, klíče od domu, taštička s líčidly, lékovka, hřeben, žvýkačky bez cukru.
Byla jsem tak šťastná, že vidím všechny ty známé věci až mi do očí vyhrkly slzy. Jenže… copak je možný, na místě kde jsem, použít debetní kartu, když tu nikde nejsou bankomaty? Uvědomila jsem si, že i má peněženka je mi tu k ničemu. Stejně tak elektronická čtečka. Dokonce i mobil byl stále ještě v kapsičce, kam jsem si ho schovala. Bylo fakt milé, že to John držel tak bezpečně ukryté, ale…
„Můj mobil,“ řekla jsem bez dechu Hope, která na mě zamrkala.
Nevím, proč mě napadlo ho zapnout. Ne, že bych čekala cokoliv jiného než zprávu: bez signálu.
Na druhou stranu, jak jsem tu tak stála a držela ho, myslela na svou rodinu, jak rozrušení musí být kvůli mému zmizení – všichni, kromě mé babičky samozřejmě, která jim pravděpodobně nalhala spoustu strašných lží o tom, kam jsem zmizela a s kým – a tak mě najednou napadlo, že by bylo hezké, kdyby pro mě ta Vyšší Moc taky něco udělala. Bylo fajn, že jsem našla svůj školní batoh, ale oni ho nezachránili.
Byl to John.
A nenašla jsem ho s jejich pomocí. Bylo to díky Hope.
Zjevně jsem tu v Podsvětí byla sama za sebe, alespoň co se Vyšší Moci týče.
Chystala jsem se, že si vypnu mobil – s myšlenkou, že bych si měla šetřit baterku tak, abych se alespoň mohla podívat na fotky mámy, táty, strýčka Chrise a bratrance Alexe až mi bude zase smutno – když jsem se podívala na display a všimla si, že tam běží jakýsi film.
Jenže já se nedotkla jediné klávesy.
Stáhla jsem si do telefonu pár filmů, ale tohle nebyl žádný, který bych znala. Bylo to video mého bratrance Alexe.
Na ostrov Isla Huesos jsem se přestěhovala nedávno a začala se seznamovat s máminou rodinou, se kterou můj táta nikdy nevycházel. Nikdy jsem žádné video s Alexem nenatočila a co vím, ani on mi žádné neposílal.
A i kdyby, pochybovala jsem, že by tohle bylo video, které by natočil. Alex se v něm pokoušel, mlácením do stran, dostat ven z jakési bedny, ve které byl uvězněn.
Bylo to bez zvuku. Bez ohledu na to, jak moc jsem mačkala volume jsem nic neslyšela, ačkoli Alexovi rty se pohybovali.
Začalo ve mně hryzat hrozné podezření. Alex si nevybral divadlo za svou mimoškolní aktivitu a ani se nikdy přede mnou nezmiňoval o tom, že by ho zajímal film.
Z podezření se stal strach.
Osvětlení sice bylo velmi špatné, ale i tak bylo vidět, že je Alexova tvář celá špinavá. Skrze šmouhy se táhly bledé stopy, což jsem si uvědomila, že jsou slzy.

V tu chvíli mi to došlo. Alex to nehrál.

9 komentářů:

  1. Dekuju moc za preklad:)

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. vďaka za preklad :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad další kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat