středa 7. srpna 2013

25. kapitola

Můj spánek byl tentokrát bez nočních můr, naštěstí. I přesto jsem nedokázala potlačit ten pocit naléhavosti, který na mě tlačil od chvíle, kdy jsem se vyhrabala ze země a oprašovala ze sebe prach a hlínu. Kanin je pořád tam někde venku. A v nesnázích. Možná, že už nebude možné ho zachránit. Možná, že to děsivé ticho v mých snech znamená, že už je mrtvý. Nemohla jsem ho ale opustit. Musela jsem se ho alespoň pokusit najít.
Brzy.
Setřásla jsem si z vlasů hroudu hlíny, pak se otočila a zjistila, že na mě zírá Caleb.

Měl zarudlé a oteklé oči, špinavou tvář se zbytky starých slz ušmudlanou v místech, kde si je stíral špinavou rukou. Stál tam ale se suchýma, přimhouřenýma očima, vážný a nebojácný.
„Ruth zakopali do země,“ řekl nakonec a kdesi v dálce zaburácel hrom. Za jeho zády se zablýsklo, předzvěst toho, že se blíží bouře.
Přikývla jsem a přemýšlela, kam tím asi míří.
„Ale ty jsi vylezla,“ řekl Caleb a pohledem spočinul na rozryté zemi za mnou. Přicupital ke mně a podíval se na mě s nadějí v očích. „Ty jsi taky vylezla, tak možná… se vrátí i Ruth? Mohli bychom počkat. Mohli bychom počkat, dokud se nevrátí, tak jako ty.“
„Ne, Calebe,“ zavrtěla jsem smutně hlavou. „Já jsem jiná. Já jsem upír.“ Odmlčela jsem se a podívala se, jestli ho to nevyděsilo. Nevyděsilo. Klekla jsem si, vzala ho za ruku a podívala se na jeho špinavé prstíky. „Ruth byla člověk,“ zašeptala jsem. „Stejně tak jako jsi ty. A Zeke. A všichni. Ona se už nevrátí.“
Calebovi se rozechvěly rty. Bez varování se na mě vrhnul a začal do mě bušit svými malými pěstičkami. „Pak z ní udělej upíra!“ rozvzlykal se a v očích se mu zase začaly hromadit slzy. Trhla jsem sebou, spíše překvapením než čímkoliv jiným a nevěděla, co dělat. „Vrať ji nazpátek,“ křičel na mě.“Přiveď ji nazpátek, hned teď!“
„Hej, hej! Calebe!“ Najednou tam byl Zeke, chytil chlapce za zápěstí a popadl ho do náručí. Caleb zakvílel a zabořil obličej do Zekova ramene, pěstičkami stále ještě bušil i do jeho hrudi. Zeke ho držel, dokud se neuklidnil a pak se sklonil a cosi mu zamumlal do ucha. Caleb popotáhl.
„Nemám hlad,“ zamumlal.
„Měl bys něco sníst,“ trval na svém Zeke a hladil Caleba po vlasech. I on měl zarudlé oči a pod nimi tmavé kruhy jako kdyby byl po celou dobu vzhůru. Caleb popotáhl, zavrtěl hlavou a vystrčil spodní ret. „Ne?“ Zeptal se Zeke se slabým úsměvem. „Víš, Teresa našla tady v přízemí jablečné želé. A broskvový džem. Je vážně moc dobrý.“
V Calebových očích se objevila jiskřička slabého zájmu. „Co je to jablečné želé?“
„Jdi a řekni jí, ať ti kousek dá,“ řekl Zeke a sundal ho dolů. „Všichni jsou v kuchyni. Ale pospěš si nebo je Matthew všechny sní.“
Caleb, celý rozmrzelý odcupital, ale alespoň že to vypadalo, že ten jeho výbuch přišel samovolně. Zeke se za ním díval, dokud nezmizel za rohem, pak si povzdechl a otřel si rukou oči.
„Spal jsi vůbec?“ Zeptala jsem se.
„Možná tak hodinu.“ Sundal si ruku z očí, a aniž by na mě pohlédl, upřel svůj pohled na zaplevelená pole za plotem. „Našel jsem v garáži trochu paliva,“ řekl, „a ve sklepě je asi další tucet konzerv, takže bychom měli být další noc v pohodě.“ Povzdechl si a sklonil hlavu.
„Ty jsi říkala Calebovi, že už se Ruth nevrátí?“
Ztuhla jsem na místě a pak přikývla. „Potřeboval to slyšet. Nechtěla jsem mu dávat falešnou naději, že by jeho sestra mohla být stále ještě naživu. To by bylo kruté.“
„Já vím,“ otočil se ke mně konečně Zeke a mě překvapila bezútěšnost vepsaná v jeho tváři. Vypadal najednou o hodně let starší, čáry a kruhy kolem očí a úst, které tam dříve nikdy nebyly. „Už jsem se pokoušel mu to říct předtím, ale…“ pokrčil rameny. „Hádám, že to potřeboval slyšet od tebe.“
„Víš, že to nebyla tvoje chyba.“
„To mi říkají všichni.“ Zeke se nahrbil proti vzdouvajícímu se větru. „Přál bych si tomu věřit.“ Odhodil si vlasy z tváře a zavrtěl hlavou. „Přál bych si věřit,… že to dokážeme. Že tam někde je Eden a stále na nás čeká. Že je na této Bohem zapomenuté zemi místo, které je bezpečně.“ Otočil se a odkopl láhev válející se tam ve křoví a ta se rozbila o stěnu domu. Zelené střepy se rozlétly všude kolem a já zamrkala a smutně na něj pohlédla.
Zeke se zaklonil a pozoroval mraky. „Dej mi znamení,“ zašeptal a zavřel oči. „Náznak. Cokoliv. Cokoliv, co by mi řeklo, že dělám správnou věc. Že to nemám vzdávat a přestat hledat nemožné dříve, než všichni kolem mě umřou!“
Jak se dalo čekat, odpověď žádná, kromě větru a blížící se bouře.
Zeke si povzdechl, pohodil hlavou a otočil se ke mně s prázdným pohledem v očích. „Pojďme,“ zamumlal a pohnul se vpřed. „Měli bychom vyjet dříve, než udeří bouřka.“
Podívala jsem se na tu zeď mraků, která se na nás od jezera valila. Ve vší té černi se soci zablesklo, krátký záblesk pohybu a já přimhouřila oči a čekala, až se to znova objeví. „Zeku,“ zašeptala jsem a dívala se přes plot. „Podívej.“
Otočil se a přimhouřil oči. Chvíli jsme tam jen tak stáli, zatímco kolem nás foukal vítr čím dál tím silněji a obzor křižovaly klikatící se blesky. Hrom výhružně zarachotil a na nás dopadlo prvních pár kapek deště.
A pak, v dáli, temnotu prořízlo výstražné světlo, paprsek světla, který probleskl mezi mraky. Krátce zmizel, jen aby se o pár vteřin později zase objevil, reflektor obrácený k obloze.
Zeke zamrkal. „Co to je?“
„Nevím,“zamumlala jsem a postavila se vedle něj. „Ale – a možná, že se mýlím – vypadá to jako by to přicházelo z východu.“
„Kde by se měl nacházet Eden,“ dokončil skoro šeptem Zeke, vyskočil a rozeběhl se podél domu, aniž by se ohlédl. Slyšela jsem, jak volá ostatní a připojuje se k nim a já cítila nervozitu a vzrušení, jak všichni bez ladu a skladu balili, abychom mohli odejít. A já, celá zoufalá, zadoufala, že na konci této cesty konečně najdou, co hledali.
***
Jeli jsme podél okraje jezera a očima sledovali slabý paprsek světla, problikávající nad stromy. Nikdo nemluvil, ale vzrušení několika rychle tlukoucích srdcí bylo jasně slyšitelné. Do okna nám bušil déšť a Zeke mžoural přes okno, soustředěný a celý napjatý. A ačkoli bylo díky bouři jen stěží viditelné, to světlo nepřestávalo blikat, kousíček naděje, který problikával deštěm a popoháněl nás stále dál.
Cesta se stále víc zužovala, vedla teď spíše lesem a stromy, někdy se ztratila úplně a místo ní byla jen tráva, špína a rozpraskané kusy silnice. Mezi stromy a podél silnice se začaly objevovat vraky vozů, některé dokonce zůstaly opuštěné v příkopech. Začala jsem být neklidná a všechny mé instinkty zvonily na poplach. Připadalo mi to, že ty vozy patřily těm jiným, kteří následovali toto světlo se stejným příslibem naděje a bezpečí. Jen se tam nikdy nedostali. Něco je zastavilo těsně předtím, než se stačili do Edenu dostat.
Něco, co tu s největší pravděpodobností čeká i na nás.
Zuřivce to vždy táhne do míst, kde se zdržuje větší množství lidí. Kaninův hlas mi zněl v hlavě. To proto jsou ruiny hned za upířími městy tak moc nebezpečné. Protože Zuřivci zjistili, kde se nachází jejich oběti, a i když se nedokáží dostat přes zeď, nikdy to nepřestanou zkoušet. Samozřejmě, že nejsou až tak inteligentní, aby dokázali postavit složité pasti, dokáží ale zaútočit na lidi ze zálohy a dokonce i na auta, když vědí, že se tam nachází jejich kořist.
Zeke najednou prudce zabrzdil. Caleb s Bethany vykřikli, když sebou dodávka začala smýkat po silnici a pak se s kolébáním zastavila uprostřed silnice. Podívala jsem se přes sklo a v žilách mi ztuhla krev.
Přes silnici ležel strom, obrovský, tlustý a pokroucený, příliš velký na to, aby se dal obejít nebo přelézt. Mohl spadnout díky bouři a větru nebo taky mohl spadnout sám o sobě. Možná, že se vyrval z kořenů a spadl ze zcela přirozených příčin.
A přesto… věděla jsem, že tomu tak není.
Zeke se na mě podíval a v obličeji byl celý bledý. „Jsou tam, viď?“
Přikývla jsem.
„Kolik zbývá do svítání?“
Zkontrolovala jsem své vnitřní hodiny. „Ještě nebyla ani půlnoc.“
Polkl. „Pokud tu zůstaneme sedět…“
„Začnou trhat dodávku a budou se snažit na vás dostat.“ Rozhlédla jsem se po silnici a hledala světlo. Zářilo nad větvemi, provokativně blízko.
„Budeme muset utíkat.“
Zeke zavřel oči. Viděla jsem, jak se roztřásl. Otevřel je a rychle se podíval dozadu na Caleba s Bethany, Silase, Teresu, Matthewa a Jakea. Poslední z naší výpravy. Jediní, kteří zůstali. Naklonil se blíž a začal mluvit tlumeným hlasem. „To nikdy nezvládnou,“ zašeptal. „Teresa má špatnou nohu a děti… nedokáží jim uniknout. Nemůžu je opustit.“
Vyhlédla jsem ven z okna. Za osvětlením byla jen tma a déšť, já ale věděla, že tam někde jsou a sledují nás. Opusť je, našeptával mi můj instinkt přežít. Jsou ztracení. Vezmi odsud Zeka a zapomeň na ostatní. Nedají se zachránit, tentokrát ne.
Odkudsi hluboko z hrdla se mi ozvalo zavrčení. Dostali jsme se tak daleko. Musíme popojít jen ještě o kousek dál. „Nestarej se o Zuřivce,“ zašeptala jsem a popadla kličku u dveří. „Soustřeď se jen na ostatní. Dostaň je do bezpečí tak rychle, jak jen to dokážeš a neohlížej se.“
„Allison-.“
Položila jsem ruku na tu jeho a pod prsty cítila, jak se třese. „Věř mi.“
Zachytil můj pohled. A pak, aniž by se staral o pohledy a vzdechy vycházející ze zadní části vozu se nahnul a přitiskl své rty na mé. Byl to zoufalý polibek, plný touhy a smutku jako kdyby mi dával sbohem. „Buď opatrná,“ zašeptal a odtáhl se. A já si najednou přála, abychom měli víc času, aby tento svět nezničil každičký kousek světla a dobra, který se na něm dal najít a aby všichni lidé jako Zeke a já dokázali nějak najít svůj Eden/Ráj.
Otočila jsem se, otevřela dveře od auta a vykročila ven, do deště.
Vyskočila jsem na strom, vytáhla meč a podívala se na svůj stín, který přede mnou vyskočil ve světle lamp. Tak jo, vy příšery, pomyslela jsem si a vykročila vpřed. Vím, že tady jste. Tak pojďme na to.
Kolem mě zuřila bouře, pohazovala si se mnou v dešti a trhala mým kabátem i vlasy. Zablesklo se a svět se zbarvil doběla a odhalil pouze prázdné stromy a stíny.
Když jsem mrkla podruhé, byli jich najednou plné stromy, zíralo na mě stovky mrtvých bílých očí a probodávali mě pohledem, zatímco se pomalu šourali směrem ke mně. Bylo jich tolik jako mravenců, hrnoucích se ven z mraveniště a vzduch kolem se naplnil jejich děsivým kvílením a křikem.
Popadla jsem meč a změrně udělala krok vpřed.
Zuřivci se na mě s pronikavým křikem vrhli, v bledém, chaotickém chumlu. Zařvala jsem válečný pokřik, seskočila na kraj chodníku, kde se první řada potkala s blýskavou ocelí, která dělila končetiny i těla vedví.
Sekali do mě drápy, trhali mi kabát na kusy, až na holou kůži. Vůně krve se smísila s vlhkým vzduchem, má i ta jejich poskvrněná, já ale necítila vůbec žádnou bolest. S řevem jsem vycenila tesáky a vrhla se doprostřed toho chumlu a rozdělila ho napůl. Vše se rozpustilo do nezřetelné, krvavé šmouhy, plné tesáků, rozřezaných končetin a já ztratila samu sebe v divokém ničení.
Mou pozornost upoutal výkřik od dodávky. Zeke vytahoval Caleba z bočních dveří, když vtom ze země těsně vedle auta vylezl Zuřivec a sekal po nich zahnutými drápy. Jednou rukou otočil Zeke Caleba z jeho dosahu a druhou tasil mačetu. Čepel se zakousla hluboko do lebky Zuřivce a on se odtáhl a začal sebou cukat. Jala jsem se k nim prodírat, když v tom se najednou země mezi stromy rozvlnila a ze země vyskákala další vlna příšer. S planoucíma očima a mrazivým kvílením se vrhli na dodávku.
„Zeku!“ Zaječela jsem a sekala Zuřivcům hlavy z krků, i když mi drápy vytrhly dlouhý šrám z rukávu,“okamžitě je odsud dostaň!“
„Běžte!“ zařval Zeke a malá skupinka šesti lidí přelezla přes strom a vyrazila po silnici. Vedl je tichý Jake, v ruce sekeru, kterou sebral na naší poslední zastávce, ale ostatní byli příliš malí a nebo příliš staří na to, aby nosili zbraně. Zeke postával u dodávky a čekal, až budou všichni pryč a pak se i on obrátil na útěk.
Najednou na něj, dříve než se vůbec stačil pohnout, skočil Zuřivec, který se vynořil jakoby odnikud a přišpendlil ho ke kapotě. Cvakal čelistmi a snažil se dostat k Zekovu hrdlu, ale Zekova ruka vystřelila a sevřela Zuřivcův krk a držela jeho zuby mimo dosah. Zuřivec vztekle syčel a snažil se mu drápy roztrhat hruď a já se na kratičký okamžik vrátila zpátky do té noci, kdy jsem umírala a snažila se udržet zuby Zuřivce od svého krku, zatímco jeho drápy pomalu odtrhávaly můj život.
„Zeku!“ Odtrhla jsem se od hordy a rozeběhla se k němu. Zeke ale zvedl nohu, kopl Zuřivce do hrudi a odmrštil jej pryč. Jeho modrý pohled se střetl s mým.
„Pomoz ostatním!“ Odplivl si, zatímco Zuřivec se syčením opět vyskočil na nohy a skočil po něm. Naskočil na ostří mačety, která mu rozsekla tvář, s jekotem odskočil a do očí mu tekla krev. „Allison!“ Zeke na mě vrhnul bleskový pohled.“Zapomeň na mě – pomoz ostatním! Prosím!“
Viděla jsem, jak Zeke pozvedá zbraň, předek košile zalitý krví, viděla jsem Zuřivce, jak se k němu blíží a učinila rozhodnutí.
Prudce jsem vyskočila a dohnala zbytek skupiny přesně ve stejnou chvíli jako dva Zuřivci a rozsekala je dřív, než stihli strhnout Bethany k zemi. Jenže kruh kolem nás se stahoval, všude kam jsem se podívala, byli Zuřivci, skákali po stromech a vyskakovali ze země.
Několik jich skočilo k nám, ale já je rozsekala dřív, než se stihli dostat ke zbytku skupinky. I tak to bylo jen otázkou času, než nás jejich počet přečíslí. Koutkem oka jsem viděla, jak se ostatní k sobě tiše choulí. Teresa se Silasem měli vzlykající děti mezi sebou a za mnou stál Jake se sekerou, tichý a zachmuřený. Zeke byl pryč. Zuřivci se sem blížili, vlna za vlnou. Nebylo kam utéct.
Utíkej, našeptávaly mi mé upíří instinkty. Zuřivci nechtějí tebe, chtějí jen lidi. Pořád odsud můžeš vyváznout živá. Utíkej, teď!
Kruh Zuřivců kolem nás se uzavřel, plný sykotu a vrčení. Podívala jsme se za sebe na tu malou skupinku lidí a pak se tváří v tvář otočila k tomu moři smrti, které nás obklopovalo ze všech stran.
Zeku, pomyslela jsem si a naposledy zašvihala mečem, tohle je pro tebe.
Vycenila jsem tesáky, vyrazila ze sebe bojový pokřik a vrhla se vpřed.
Temnotu prořízla světla, náhlá a oslepující. Zuřivci zmrzli na místě a otáčeli se kolem dokola, zatímco davem si razil cestu obří vůz, přejížděl přes těla a odhazoval je stranou. Smykem zastavil pár metrů od nás a přes střechu se vyklonilo pár uniformovaných lidí a zahájilo kulometnou palbu do davu.
Zuřivci, ječeli a vyli, jak na ně dopadala ohlušující kakofonie střel, která trhala maso na kusy, rozbíjela beton a rozstřelovala prach a stromy kolem nás. Přikrčila jsem se k ostatním, choulili jsme se k autu, co to šlo nejblíže, a já doufala, že nějaká ze zbloudilých střel nezasáhne omylem někoho z nás. Zuřivci se vrhali směrem k vozu, ale byli rozstříleni dříve, než se vůbec stačili přiblížit k obřím kolům, prošpikovaní dírami zůstávali ležet na místě a škubali sebou. Ozval se výkřik a vzduchem proletělo cosi malého, hodil to jeden z těch lidí. O pár vteřin později zemí otřásla exploze a těla mrtvých Zuřivců se rozlétla všude kolem.
Zbytek smečky se s vrčením otočil a utekl, zmizeli v lese nebo se opět zavrtali zpátky do země. Během pár sekund byli všichni pryč a noc byla opět tichá a kolem nás bylo slyšet jen šumění deště.
Napjala jsem se, když z předku auta seskočil člověk a šel směrem k nám.
Byl velký a svalnatý, oblečený v zeleno-černé uniformě a v rukou svíral velmi, ale opravdu velmi velkou zbraň.
„Viděli jsme na silnici světla, jak jste se blížili,“ poznamenal věcně. „Je nám moc líto, že jsme se sem nedostali dřív. Je někdo zraněný?“
Zmateně jsem na něj zírala. Nyní už z vozu vyskakovali i ostatní vojáci, balili zbytek skupiny do dek a nakládali je zpátky do auta.
Jeden z nich zvedl Bethany a zabalil ji do deky a druhý pomáhal Terese překulhat přes chodník. Velitel vojáků to chvíli sledoval a pak se otočil ke mně.
„Jsou všichni?“ Zeptal se rázně. „Jakmile odjedeme, už se nebudeme vracet, abychom pomohli. Je tohle celá skupina, co tu s tebou byla?“
„Ne!“ Zalapala jsem po dechu, prudce se otočila a rozhlížela se po silnici za námi. „Ne, ještě je tu jeden. Zůstal u dodávky– stále ještě by mohl být naživu.“
Chtěla jsem se rozeběhnout, ale chytil mě za ruku.
„Je mrtvý, děvče.“ Ten voják měl hrozně sympatický pohled, když jsme se k němu rozzuřeně otočila. „Pokud zůstal vzadu se Zuřivci, je mrtvý. Je mi líto. Ale my bychom teď tyto přeživší měli dostat do Edenu.“
„Já ho tu nenechám,“ řekla jsem a vytrhla se mu. V krku mě pálilo vzteky nad vší tou nespravedlností. Že šel Zeke tak daleko, aby se dostal až tak blízko jen proto, aby na konci padl. Přemýšlela jsem nad údaji, které nesl, na cenné informace, které mohli zachránit lidskou rasu, a dál couvala od vojáka. „Neznáte ho – pořád ještě může být naživu. Pokud je mrtvý –.“ Zaťala jsem pěsti a hlas se mi maličko zlomil. „Musím si tím být jistá. Ale nenechám ho tam jen tak. Na to už jsme spolu došli příliš daleko.“
„Vím, že je to těžké –.“ Začal voják, ale byl přerušen.
„Seržo?“ Jeden z vojáků shlížel dolů z auta. „Sežante Kellere, myslím, že tohle byste měl vidět.“
Otočila jsem se. Po silnici k nám kráčela osamělá postava, jednou rukou si svírala rameno, ve druhé svírala mačetu. Byl celý od krve, s rozervanými šaty a každý krok, který udělal, mu zjevně působil bolest, ale žil.
Úlevou se mi podlomila kolena. Ustoupila jsem od Kellera a rozběhla se k němu a chytila ho právě ve chvíli, kdy se zapotácel a upustil zbraň na silnici. Celý se třásl, kůži měl jako led a voněl krví, svou i Zuřivců. Cítila jsem divoký tlukot jeho srdce, ten nejkrásnější zvuk, jaký jsme kdy slyšela. Objal mě jednou rukou, čímž nás spojil dohromady a čelem se opřel o to mé.
„Zeku,“ zašeptala jsem, na tváři cítila jeho roztřesený dech a pod rukama napětí v zádech a ramenou. Nic neříkal, jen mě zesílil sevření, ale já se odtáhla a zamračila se na něj. „Sakra, tohle už mi nikdy víc nedělej.“
„Omlouvám se,“ zašeptal a v hlase mu zněla ostrá bolest. „Ale… co ostatní? Jsou v pořádku?“ Vzala jsem mu tvář do dlaní a najednou se mi chtělo smát, plakat a zároveň mu i jednu vrazit.
„Všichni jsou v pohodě,“ řekla jsem a cítila, jak se uvolnil. „Dokázali jsme to Zeku. Eden je hned za rohem.“
Vydechl, roztřeseně se nadechl a opřel se o mě. „Děkuju,“ zašeptal, zatímco se kolem nás vyrojili vojáci. Teď už jsme v bezpečí. Pustila jsem ho, ustoupila a nechala ostatní, aby přes něj přehodili deku, svítili baterkou na jeho zranění a zasypávali ho asi tunou otázek.
„Jsou to jen škrábnutí,“ slyšela jsem odpovídat Zeka, zatímco ho seržant Keller zamračeně pozoroval. „Nejsem pokousaný.“
„Odveďte ho do vozu,“ nařídil Keller a zamával rukou. „Zkontrolují ho, hned jak budeme za zdí. Jdeme, lidi.“
O chvilku později už jsem seděla vedle Zeka v zadní části obrovského náklaďáku, oba zabalení do dek a Zekova ruka pevně svírala tu mou. A protože bylo kolem mě tolik lidí, dotýral na mě pod kabátem Hlad, mně se ale dařilo ho úspěšně ignorovat. Caleb s Bethany se drželi u dospělých, které znali, a ostražitě sledovali vojáky, ale zbytek skupiny vypadal jakoby omráčen úlevou. Déšť pomalu ustával a já se podívala přes korbu náklaďáku a uviděla, že se po cestě blížíme k velkým železným vratům, u kterých cesta končí.
Plot, který se táhl z jedné strany na druhou, mi připomněl zeď v New Covingtonu, tmavou a masivní, na jejímž vrcholu se ježil ostnatý drát. Na jednom z rohů se pomalu, kolem dokola otáčel bílý paprsek reflektoru a probodával noční oblohu.
Zpoza vrat se ozvalo pár výkřiků a těžká brána se začala pomalu otevírat natolik, aby mohl náš náklaďák projet dovnitř.
Za branou, kolem cesty bylo mnohem více ozbrojených, uniformovaných lidí, kteří běželi za náklaďákem, který mezitím dojel po zablácené cestě na malé náměstíčko, které bylo z dálky obklopeno dlouhými, betonovými budovami. Podél zdi byly každých asi tak sto metrů rozestavěné rozhledny a všichni ti lidé tady vypadali, že patří k vojsku.
Caleb s vykulenýma očima vykoukl z náklaďáku. „Tohle je Eden?“ Zeptal se smutně. Jeden z vojáků se zasmál.
„Ne, chlapče, ještě ne. Podívej.“ Ukázal na molo, které se táhlo nad vodami obrovského černého jezera. „Eden je na ostrově, uprostřed jezera Eerie. Přijede sem loď, která vás tam zítra ráno vezme.“
Takže Jeb měl pravdu. Eden je na ostrově. Tohle místo tady je jen kontrolní stanoviště, poslední zastávka předtím, než se dostanete do města.
„Jak je to daleko?“ zašeptal Zeke zpoza mého ramene, s hlasem plným bolesti.
Seržant se na něj dolů podíval a zamračil se.
„Není to daleko. Asi tak hodinu lodí. Nejprve se ale musíme přesvědčit, že nejste nakažení. Vy všichni jste přišli do kontaktu se Zuřivci. Každý tady musí projít důkladným vyšetřením, než bude vpuštěn do města.“
Eh-ach. To pro mě neznělo moc dobře. A podle toho, jak mi Zeke stiskl ruku, mi bylo jasné, že si myslí to samé. Náklaďák projel táborem, až nakonec zastavil u jedné z dlouhých betonových budov v blízkosti jezera.
U zadního vchodu tam na nás čekal holohlavý muž v dlouhém, bílém plášti a cosi naléhavě sdělovat seržantu Kellerovi, zatímco my jsme opouštěli korbu náklaďáku. Všimla jsem si, že seržant ukázal rukou na Zeka a na mě a plešatý muž se na nás s obavami podíval.
Další dva muži v bílých pláštích dotlačili postel na kolečkách, na kterou, i přes jeho protesty, naložili Zeka. Nakonec ustoupil, stále ale pevně svíral mou ruku, zatímco jsme prošli dveřmi dovnitř a vjeli do sterilně bílé místnosti. Podél zdí byla rozestavěná skládací lehátka, ale to už k nám spěchali muži a ženy v bílých pláštích a ukládali i ostatní do různých částí pokoje.
Caleb se trochu bránil a nechtěl se pustit Jakea, ale ve chvíli kdy ten muž vytáhl z kapsy cosi malého a blýskavého, si ho získal. Vypadalo to jako zelený knoflík na bílé tyčce, ale jakmile si ji dal Caleb do úst, rozšířily se mu oči překvapením a začal to s úsměvem oblizovat. Muž natáhl ruku a Caleb mu dovolil, aby ho odvedl k pultu.
„Promiňte.“
Vzhlédla jsem. Došli jsme ke dvojitým dveřím na konci místnosti a ten malý, holohlavý muž se na mě omluvně díval.
„Je mi to líto,“ řekl.“ Ale tohoto hocha budeme muset vzít na operační sál. Některá z jeho zranění jsou velmi závažná a my stále nevíme, nebyl-li pokousán. Budete ho muset pustit.“
Nevěděla jsem, co to znamená operační sál, ale nechtělo se mi Zeka pouštět, měla jsem najednou strach, že když projde těmito dveřmi, už ho nikdy neuvidím. „A nemohla bych zůstat s ním?“
„Je mi to líto,“ řekl mi opět ten muž a zamrkal za sklíčky svých brýlí. „Obávám se, že to není povoleno. Víte, je to příliš nebezpečné, jak pro pacienta, tak i pro vás. Ale přísahám, že pro něj uděláme vše, co je v našich silách. Ujišťuji vás, že tu bude v dobrých rukou.“
Opět jsem se na Zeka podívala. Jak tam tak ležel, bledý a zkrvavený, pod ostrými světly, oči zavřené. Jedna z žen mu už předtím zapíchla jehlu do ruky a to ho úplně vyřadilo. Jeho prsty v mé ruce byly ochablé.
„Můžete počkat tady před pokojem, jestli chcete.“ Holohlavý muž mi věnoval chápavý úsměv. „A my vám dáme vědět hned, jak na tom je, hned jak budeme hotovi. Teď ho ale musíte nechat jít. Musíte ho pustit.“
Vzal mě jemně za zápěstí a uvolnil Zekovu ruku z mého sevření. Ještě chvilku jsem ho svírala a pak jsem povolila ruku a nechala ji klesnout. Holohlavý muž se usmál a poplácal mě po rameni.
Odvezli Zeka dveřmi a já za nimi šla dlouhou úzkou chodbou, dokud nezmizeli za dalším párem dveří bez oken se zákazem vstupu namalovaným ostře červenou barvou. Přes dveře jsem zachytila závan staré krve a mé vnitřnosti se sevřeli jak strachem, tak i Hladem.
Zůstala jsem uprostřed chodby, pozorovala dveře a cítila, jak utíká hodina za hodinou. Zajímalo by mě, co dělají ostatní. Zajímalo by mě, jestli je Zeke v pořádku, zda se z toho dostane. Bylo tam tolik krve. Pokud ho pokousali… kdyby se měl stát jedním z těch monster…
Potřásla jsem hlavou a zahnala tuto myšlenku. Opřela jsem se o zeď, podívala se vzhůru na strop a pak pomalu zavřela oči.
Nevím, jestli mě slyšíš, pomyslela jsme si směrem k nebi nebo jestli posloucháš. Ale pokud máš vůbec nějaký smysl pro spravedlnost, nenecháš tady Zeka zemřít. Ne teď, když už je tak blízko. Ne teď, když obětoval úplně všechno jen proto, aby viděl, že ostatní přežili. Vím, že už pravděpodobně dychtíš po tom, přivítat ho zpátky doma, ale my ho tu ještě chvilku potřebujeme. Jen mu dovol zůstat o něco déle.
Chodba zůstávala prázdná a tichá. Sklonila jsme hlavu a nechávala myšlenky, ať si zvolna proudí.
Najednou mě napadlo, kde je asi teď Kanin a jestli je stále ještě naživu. Jestli dokáže vycítit, kde jsem anebo je mu to úplně jedno. Jestli je stále ještě dostatečně při smyslech, aby se staral. A zajímalo by mě, jestli mu to bylo líto, že jeden z jeho potomků zabil toho druhého.
A pak jsem to ucítila. Záblesk vzteku a nenávisti, tak silný, že jsem prudce trhla hlavou nahoru, až jsem zezadu narazila do zdi. Škubla jsem sebou, rozhlédla se po chodbě a cítila, jak mi řezáky prořízly dásně a já tiše zavrčela. Na zlomek vteřiny jako bych ho ucítila, jako bych zahlédla jeho tvář. Cítila jsem jeho hněv, který směroval přímo na mě. Žádný Kanin. Žádný psychotický upír.
Jackal. On přežil.
Dveře na konci chodby se otevřely. Vyskočila jsem v okamžiku, kdy se objevil ten plešatý muž, který teď vypadal velmi unaveně, bílý plášť plný skvrn od krve.
„Váš přítel bude v pořádku,“ řekl, usmál se a já se úlevou zhroutila proti zdi. „Ztratil mnoho krve a má mírný otřes mozku a na noze má starou střelnou ránu, ale nakažený není. Myslím, že se dokáže úplně uzdravit.“
„Mohla bych ho vidět?“
„Teď spí.“ Holohlavý muž se na mě unaveně podíval. „Můžete ho navštívit později, ale věřím, že i vy budete potřebovat pár stehů, mladá dámo. Soudě podle vašich roztrhaných šatů. Divím se, že nejste v mnohem horším stavu. Už vás někdo vyšetřil? Vydržte chvilku.“ Otočil zvláštním zařízením na krku a jeho konce si zasunul do uší. „Nebude to bolet,“ slíbil a zvedl lesklý, kovový kruh na konci trubek. „Jen si poslechnu vaše srdce a zkontroluji váš dech-.“
Natáhl to zařízení k mé hrudi… a má ruka vystřelila a popadla ho za zápěstí dříve, než si kdokoliv z nás uvědomil, co se děje.
Vyskočil překvapením, jak rychle jsem se dokázala přesunout a díval se na mě skrze brýle svýma velkýma, vykulenýma očima. Smutně jsem se na něj podívala.
„Nic tam nenajdete,“ zamumlala jsem a on se na okamžik, celý zmatený, zamračil. Pak se mu z tváří vytratila všechna barva a on na mě zůstal zírat, zmrazený na místě. Slyšela jsem, jak se mu zrychlil tep a na čele mu vyrazily kapičky potu.
„Ach,“ zašeptal tiše a nezvučně. „Vy jste… Prosím, nezabíjejte mě.“
Pustila jsem mu zápěstí a ta svá nechala klesnout podél těla. „Pokračujte,“ zamumlala jsem a odvrátila se. „Udělejte, co musíte.“ Zaváhal jako by se bál, že je to trik, že se otočím a vrhnu se po něm hned, jak se ke mně otočí zády. Pak jsem uslyšela kroky, rozběhl se chodbou dolů a za běhu vykřikoval kolem slovo upír. Neměla jsem moc času. Spěchala jsem ke dveřím ordinace a prodrala se dovnitř.
V místnosti byla tma, až na jediné jasné světlo, které svítilo na lůžko uprostřed místnosti, obklopené pípajícími přístroji a policemi s kovovými nástroji. Zeke ležel na zádech, hruď ovinutou čistými obvazy, jednu ruku v šátku a mírně oddychoval. Světlé vlasy mu v tom jasném světle přímo zářily.
Připlížila jsem se k posteli a naklonila se blíž, uhladila mu vlasy z očí a naslouchala hlasu jeho srdce. „Ahoj,“ zašeptala jsem, i když jsme věděla, že mě pravděpodobně ani neslyší, protože je v bezvědomí. „Poslouchej Zeku, musím jít. Je tu něco, co musím udělat, je tu někdo, koho musím najít. Hodně mu toho dlužím a on je teď v průšvihu. Jen jsem se chtěla rozloučit.“
Zeke spal. Položila jsem mu ruku na nezraněné rameno a jemně ho stiskla. Oči mě pálily, ale já si toho nevšímala. „Asi už mě nebudeš chtít znova vidět,“ zašeptala jsem a cítila, jak mi cosi horkého stéká po tvářích dolů. „Dostala jsem tě sem, tak jak jsem slíbila. Přála… přála bych si tě vidět v Edenu, ale to není místo pro mě. Nikdy nebylo. Musím si na světě najít své vlastní místo.“
Sklonila jsem se a přejela mu svými rty po těch jeho. „Sbohem Ezekieli,“ zašeptala jsem. „Postarej se o ostatní. Od teď už na tebe dohlédnou oni.“
Mírně se ve spánku pohnul, ale neprobudil se. Pustila jsem ho, otočila se a odcházela pryč, ven z místnosti a ven ze dveří. Ve chvíli, kdy se za mnou zavíraly, uslyšela jsem, jak šeptá moje jméno, už jsme se ale neohlédla.
***
Cesta zpátky přes hlavní halu byla mnohem agresivnější nežkdyž jsem přicházela. Muži a ženy v bílých pláštích buď zírali anebo se s děsem odvracely, choulili se u zdí a sledovali mě, jak kráčím místností. Z původní skupiny tu nebyl nikdo, s kým bych se mohla rozloučit.
Možná, že to tak bylo lepší. Caleb by spustil křik a ostatní by chtěli vědět, kam jdu. Já sama ale nevěděla, kam kráčím. Jediné, co jsem věděla, bylo, že tam někde venku jsou Kanin s Jackalem. Musela jsem najít svého stvořitele a zjistit, jestli mu stále ještě budu moci nějak pomoct. Přinejmenším tohle mu dlužím. A pokud jde o mého ‚pokrevního bratra‘, jsem si jistá, že mě stejně nakonec najde. A nerada bych byla poblíž těch, na kterých mi záleží, až se tak stane.
Bouřka venku už pominula a přes mraky teď jasně zářily hvězdy. Vánek mi chladil tvář a přinášel sebou vůni písku, ryb, jezerní vody a nových začátků. Jenže ne pro mě.
Přiběhla ke mně četa vojáků, vedená seržantem Kellerem. Zvedla jsem ruce, zatímco oni mě obklíčili a svými zbraněmi mířili přímo na mou hruď, tváře stažené podezřením a strachem.
Přistoupil ke mně seržant a ta dříve tak usměvavá ústa byla stažena do úzké čárky. „Je to pravda?“ Zeptal se mě s přimhouřenýma očima.“Ty jsi pijavice, tak jak to tu roznáší doktor?“
Když jsem neodpověděla, tvář mu tvrdla. „Odpověz mi, dříve než tě proděravíme skrznaskrz, abychom viděli, jestli umřeš anebo ne.“
„Nechci dělat potíže,“ odpověděla jsem klidně a držela ruce tak, aby na ně celou dobu viděli. „Pravdou je, že jsem právě na odchodu. Nechte mě odsud odejít a už mě nikdy neuvidíte.“
Seržant Keller zaváhal. Ostatní vojáci mi nepřestávali mířit na srdce. Koutkem oka jsem zahlédla pohyb na vodě, do přístavu právě zajížděl bílý trajekt. Loď, která může vzít všechny, kromě mě, do Edenu.
„Seržo,“ zavrčel jeden z mužů. „Měli bychom ji zabít. Hned teď, dříve než se někdo doslechne o tom, že jsme sem branou pustili upíra. Kdyby to starosta zjistil, vypukla by po celém městě panika.“
Dívali jsme se s Kellerem jeden druhému do očí a já se snažila udržovat svůj výraz klidný, i když celé mé tělo bylo napjaté jako struna a připravené začít se v případě potřeby bránit. Nechtělo se mi ubližovat těmto mužům, ale pokud by začali střílet, neměla bych jinou možnost, než je roztrhat. A musela bych doufat, že mě nerozstřílí na cimprcampr dřív, než stihnu utéct.
„Odejdeš odsud?“ zeptal se mě vážně Keller. „Odejdeš a už se nikdy nevrátíš?“
„Máš mé slovo.“
Povzdechl si a sklonil zbraň. „No dobře,“ konstatoval a pár mužů se ozvalo na protest. „Doprovodíme tě k bráně.“
„Seržo!“
„To stačí, Jenkinsi!“ Keller se podíval na muže, který promluvil. „Ona tady nikomu z nás neublíží a já nehodlám začínat boj s upírem, když to není zapotřebí. Drž hubu a postav se.“
Voják ustoupil, ale já cítila jejich pohledy, jak se mi propalují do zad, zatímco mě doprovázeli přes zablácené prostranství zpátky k obrovské železné bráně, která střežila vchod.
Keller vykřikl příkaz a jedna z bran se otevřela, právě tak, aby jí proklouzl jeden člověk.
„Tak dobře, upíre,“ řekl Keller a pokývl k bráně. Slyšela jsem cvaknutí zbraní za mými zády a cítila, že na mým směrem míří více jak půl tuctu hlavní.
„Tady jsou dveře. Jdi ven a už se nikdy nevracej.“
Nic jsem na to neřekla. Ani jsem se neohlédla. Přešla jsem k bráně, proklouzla jí ven a cítila, jak se za mnou se skřípotem zavírá a odděluje mě tak od lidství, Edenu a Zeka.
My jsme upíři, řekl mi v jedné z našich posledních nocí Kanin. Nezáleží na tom, kdo jsme a odkud přicházíme. Králové, Mistři, stejně tak jako Zuřivci, my všichni jsme monstra, odříznutá od svého lidství. Nikdy nám nebudou věřit. Nikdy nás nepřijmou. Schováváme se v jejich středu, chodíme kolem nich, ale už vždycky budeme oddělení. Zatracení. Sami. Teď tomu ještě nerozumíš, ale porozumíš. Nadejde čas, kdy se cesta před tebou rozdělí a ty si budeš muset vybrat, kterým směrem se vydáš. Vybereš si démona s lidskou tváří nebo budeš až do konce života bojovat s tím démonem uvnitř sebe samé i s vědomím toho, že budeš navždy sama?
Přede mnou se do dálky táhla tichá silnice, mokrá od deště a plná aut. Mezi stromy se, během té doby, co jsem se rozhlížela, začaly objevovat bledé postavy anebo vyskakovat ven z vlhké země. Zuřivci začali vyplňovat chodníky, pak zaplnili silnici a vzduchem se neslo jejich syčení a vrčení. Z prázdných, bílých očí vyzařovalo šílenství a Hlad, pak se rozběhli směrem ke mně.

Natáhla jsem se, tasila meč, cítila, jak lehce vibruje a sledovala, jak se pod lampami blýská odraženým světlem. Podívala jsem se na blížící se Zuřivce a usmála se.

9 komentářů:

  1. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad. Nemůžu se dočkat až budete překládat druhý díl je to hezká knížka. :)

    OdpovědětVymazat
  3. vďaka za preklad :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuju moc a těším se na pokračování. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za skvělý překlad, budeš překládat i druhý díl? V.

    OdpovědětVymazat
  6. Ano, chystám se do něj pustit. ;-)
    Ava

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad a těším se na další díl.J

    OdpovědětVymazat