sobota 3. srpna 2013

24. kapitola

Když jsme se Zekem opouštěli Jackalovu věž, byla plovoucí jáma v plné své planoucí kráse, obří ohnivá koule, žhnoucí proti noční obloze. Kolem hořelo pár malých ohňů, jak vítr roznášel žhavé uhlíky po prázdných střechách a do rozbitých oken, kde potom samy vzplály. Cestou dolů jsme se nesetkali s žádným odporem, v zaplavených ulicích a na lávkách bylo pozoruhodně jasno, a zatímco my pospíchali městem, veškerá pozornost byla upřena na to obří peklo, které ozařovalo oblohu.
Během útěku z Jackalovy věže byl Zeke zamlklý, napjatý a stažený sám do sebe.

V jednom jediném dni ztratil svého nejlepšího kamaráda a otce a očekávalo se od něj, že se na místo Jeba ujme vedení skupiny. Přála jsem si, abych si s ním mohla promluvit, na mluvení ale bude čas později. Právě teď jsme se museli dostat ven z města a dostat všechny pryč, do bezpečí. Pokud něco takového vůbec existovalo.
Uvnitř mě stále ještě zuřil Hlad, nahlodával mě zevnitř, nutil mě, abych se vrhla na člověka přede mnou a roztrhala ho. Zekova krev mi pomohla z nejhorších poranění, ale já byla stále ještě hladová. A co bylo horší, obloha nad střechami budov začínala blednout. Slunce už brzy vyjde a je jasné, že buď se dřív dokážeme dostat z města ven, nebo ze mě bude topinka.
Nicméně, jak jsme tak pospíchali přes mosty a lávky, uvědomila jsem si, že máme další problém. Plovoucí jáma se nacházela přímo mezi námi a naším východem a tu teď obklopovala horda Jackalových mužů, nemluvě o tom hořícím peklu, které zuřilo všude kolem.
„Kde jsou ostatní?“ Zeptala jsem se Zeka, zatímco jsme se krčili za jednou z polorozpadlých budov a pozorovali dlouhé ohnivé jazyky, které se svíjely ve větru. Všechny mé upíři instinkty se bouřily a ječely na mě, ať se vydám úplně opačným směrem, ale jediná cesta ven vedla přes tohle peklo.
Příště, až za sebou budeš chtít pálit mosty, Allison, zapal je, až budeš na druhé straně.
„Jsou hned za mostem,“ odpověděl Zeke a ustaraně pozoroval plameny. „Alespoň tam byli, když jsem je opouštěl. Doufám, že jsou stále ještě v pořádku.“
„Jak jsi je dostal ven?“
Zeke ukázal na vyvýšené chodníky, které obkružovaly celou oblast a jak jsem si všimla, nacházely se v těsné blízkosti divadla. „Sledovali jsme ty chodníky,“ ukázal rukou kolem dokola. „Vyvedou tě z města, přesně jak jsi říkala. Jakmile jsme získali člun, který jsme tak trochu… unesli, z jednoho z vozů.“ Tváří mu přeletěl stín jako by znovu musel zápasit s vinou. „Ostatní nás čekají hned za městem,“ pokračoval, „ukrytí a v bezpečí. Pokud se nám podaří dostat se ven, jsme za vodou.“
„No,“ zamumlala jsem a otočila se zpátky k ohni, dokonce i tady jsem cítila, jaké z plamenů sálá teplo, „budeme se muset tady přes tohle dostat. Jsi připraven znova si zaplavat?“
Zeke vážně přikývl. „Veď mě.“
Vlezli jsme do vody a plavali zaplavenými ulicemi, podél hořících budov. Vzduch byl plný kouře a ohořelé zbytky budov dopadaly se zasyčením do vody kolem nás. Soustředila jsem se pouze na cestu vpřed a ignorovala ohňovou kanonádu kolem nás, i Hlad, který stále ještě svíral mé útroby, i teplo, které vyzařovalo tělo vedle mého.
V jednu chvíl, když jsme proplouvali pod jednou z lávek a Zeke byl trochu pozadu, ozvaly se nad námi kroky a jeden z jezdců se podíval přes zábradlí dolů.
„Ty!“ Zařval a vytasil zbraň. „Tebe jsem viděl v Jámě! Ty jsi ta čubka, která založila ten oheň!“
Třeskl výstřel a z hrudi mi vystříkla sprška krve a uvnitř explodovala bolest. Slyšela jsem, jak Zeke vykřikl těsně předtím, než se nade mnou zavřela voda.
Společně s Hladem se k životu probrala zlost. Už jsem byla unavená z toho věčného střílení, bodání, hoření, kuchání, probodávání a vyhazování z oken. Zavrčela jsem a vystřelila zpátky na povrch, chytila jezdce za pas a stáhla ho přes okraj. Se žblunknutím jsme jako kus kamene dopadli do vody a muž se horečně snažil vymanit z mého sevření. Ztuhl hned, jak jsem mu zabořila zuby do krku a ve chvíli, kdy jsme dopadli na dno, se přestal hýbat docela.
Dojedla jsem a zaváhala, byla jsem v pokušení, nechat ho tu napospas rybám a červům. Jenže nahoře bude čekat Zeke a ten mě viděl, stáhnout ho dolů do vody. Opět jsem zavrčela, popadla bezvládné tělo a vyrazila zpátky nad hladinu. Mohl umřít na podchlazení nebo velkou ztrátu krve, ale alespoň ho nenechám utopit.
Zeke jen zalapal po dechu, když jsem se vynořila a vyklepávala si vodu z uší. „Ty žiješ,“ lapal po dechu a zuby mu drkotaly zimou. „Ale… střelil tě přímo do hrudi. Byl jsem přímo tady a viděl to…“
„Zabít mě vyžaduje o trochu víc úsilí,“ zamumlala jsem. „Hele, nech to plavat. Pokud bych měla být znovu zabita, je k tomu potřeba mnohem víc. Já už totiž mrtvá jsem, vzpomínáš?“
Podplavala jsem pod lávkou, nadzvedla jezdcovo bezvládné tělo a položila ho na okraj jedné z plošin. Hlava, která mu volně visela bokem, odhalila na krku dvě malé rudé ranky, které jsem neuzavřela. Zeke sledoval můj pohled a tvář se mu stáhla, nic na to ale neřekl.
I tak jsem ale cítila, jak o tom přemýšlí, zatímco jsme proplouvali ulicemi, až jsme konečně doplavali k lávkám, které nás dokážou vyvést z Jackalova území ven.
Mokrý a celý roztřesený mě následoval po nosné konstrukci až nahoru, kde se mě chytil a já ho za ruku vytáhla na volně položená prkna. Tady nahoře fičel ledový vítr a mě přímo uhodilo do očí, jak strašně špatně vypadá, zraněný, mokrý, promrzlý, s vlasy i oblečením přilepenými k tělu. Z očí mu ale stále sálalo železné odhodlání, když s nadšením hleděl na druhou stranu mostu. Oproti tomu já jsem se otočila a zahleděla se zpátky na město a ohně, které v něm zuřily.
Tolik věcí je nenávratně pryč. Tolik životů je ztraceno. Lidé, které jsem znala, mluvila s nimi. Dorothy, Darren, Jeb… Nedokázala jsem je zachránit. Ztěžka jsem polkla a otřela si oči. Kdy jsem se tak moc začala starat? Ještě předtím, než mě Kanin proměnil, byla smrt něco, s čím jsem se setkávala každý den. Lidé umírali, často, takhle prostě svět fungoval. Alespoň jsem si to myslela, poté, co všichni členové mého gangu umřeli a Stick mě zradil a už se o nikoho jiného starat nechtěla. A teď tu stojím, já upír, a přeju si, abych dokázala zachránit všechny ty, kteří mě nenávidí úplně nejvíc.
„Allison.“ Otočila jsem se za Zekovým hlasem. Třásl se v ledovém větru, ale i tak stál vzpřímeně na okraji cesty. „Začíná svítat,“ řekl a ukázal na vrcholky střech okolních budov. „Musíme tě, spolu s ostatními co nejdříve někam ukrýt. Pojďme.“
Přikývla jsem a mlčky ho následovala, utíkali jsme po cestě, přes most vedoucí ven z města, do ruin Starého Chicaga a hořící Jackalovo území nechali za zády.
***
„Zdravím tě, starý příteli,“ zabroukal Sarren a naklonil svou zjizvenou tvář tak blizoučko, že jsem dokázala vyčíst šílenství, ukryté v jeho černých očích. „Obávám se, že ještě nemůžeš jít spát. Co by to bylo za legraci? Naplánoval jsem nám celou dlouhou noc.“ Zasmál se a ustoupil a díval se, jak bezvládně visím, zavěšená v řetězech. Aspoň, že už jsem nebyl vzhůru nohama, i když jsem měl podezření, že jedna z mých rukou je stále ještě zlomená. I když, těžko říct, mé tělo bylo rozlámáno, uzdraveno a pak opět systematicky rozlámáno, takže jediné, co jsem si momentálně uvědomovala, byl Hlad.
Sarren se usmál. „Jsi hladový, viď? Neumím si ani představit, jaké to musí být… už jsou to čtyři dni. Ach, počkej. Vlastně umím. Nás také nechávali vyhladovět, těsně před experimenty, tak abychom se vrhli na jakékoliv zvíře, které nám předhodili do pokoje. To jsi věděl?“
Neodpověděl jsem. Nemluvil jsem po celou dobu svého zajetí a neměl jsem s tím v úmyslu začínat ani teď. Nic, co bych mu řekl, by ho nedokázalo uspokojit, on jen hledal způsoby, čím by mě mohl dál mučit, aby mě zlomil. A to mu nedovolím, alespoň tak dlouho, dokud budou mé myšlenky patřit jenom mně.
I když, dnes večer mě mohl mučit, čímkoliv jen chtěl, nic by ani zdaleka tak moc nebolelo jako bolest, kterou jsem musel vydržet chvíli předtím, vizi, jak se dva z mých potomků mezi sebou vraždí, příliš daleko z mého dosahu. Dvě děti, u kterých jsem selhal.
Allison. Odpusť mi, přál bych si, abych tě dokázal připravit lépe. Jaká však byla pravděpodobnost, že potkáš svého pokrevního bratra, tak daleko od svého rodiště?
„Vypadáš dnes večer roztržitě, starý příteli.“ Sarren se usmál, uchopil skalpel a zvedl si ho k obličeji. Vystrčil jazyk a přejel jím po lesklém povrchu. „Uvidíme, jestli dokážeme tvou mysl vrátit tam, kde má být. Slyšel jsem, že krev chutná nejlépe právě přímo z ostří. Co kdybychom zkusili, jestli je to pravda?“
Zavřel jsem oči a připravil se. O moc déle už nepřežiji, už cítím, jak mě můj rozum opouští, jak podléhám bolesti a šílenství. Mou jedinou útěchou je to, je Sarren našel jako prvního mě, a že jsem to byl já, kdo pocítil ten největší nápor jeho nenávisti a že je můj potomek v bezpečí, mimo jeho šílené spáry.
Pak si ostří našlo mou kůži, všechny myšlenky se rozplynuly a zůstala jen bolest.
***
„KANINE!“
Pusu i nos jsme měla plné písku a sypal se mi i za krk. Plivala jsem a dusila se, zatímco jsem si probojovávala cestu vzhůru a drápala se skrze hlínu, dokud jsem se nedostala až na povrch.
Zeke se rychle zvedl z místa, kde se opíral o napůl rozbořený plot. Celá zmatená jsem se rozhlížela kolem a snažila se rozpomenout, kde že to jsme. O pár metrů dál narážely vlny o bílý písek a při návratu zpátky do jezera tiše šuměly. Za námi se tyčilo panorama chicagských rozpadajících se mrakodrapů, které vypadaly jako by se chystaly sesypat sem do písku.
Začaly se ke mně vracet útržky minulé noci. Se Zekem jsme, za mostem, našli ostatní, přesně tam, kde je zanechal, naskládané do toho samého vozu, kterým je unesli. Do svítání už zbývalo jen pár posledních minut a my se řítili ulicemi, aby vzdálenost mezi námi a jezdci byla co největší, až jsme se dostali na pobřeží. Nemyslela jsem na nic jiného, než jak se co nejrychleji dostat pryč ze slunce a zahrabala se do písku přesně v okamžiku, kdy vykouklo nad vodou a okamžitě usnula.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Zeke a vlasy mu poletovaly ve větru. Dnešního večera vypadal silnější, už nebyl tak bledý a přes roztrhané oblečení měl přehozenou teplou bundu. „Zase noční můry?“
„Jo,“ zamumlala jsem, i když jsem věděla, že to nebyl sen. Byl to Kanin. A byl v nesnázích. „Kde jsou ostatní?“ Zeptala jsem se. „Jsou v pořádku?“
Zeke ukázal na budovu za námi, před kterou byla zaparkovaná dodávka, a u jejích kol se pomalu vršil písek. Stejně tak často odfoukával vítr prach ze silnice a odhaloval tak zbytky chodníku pod ním. „Caleb je nemocný a Teresa si vymkla kotník,“ odpověděl, „ale ostatní vypadají, že jsou v pořádku. Každopádně, tak jako vždycky. To je vážně úžasné. Nikdo jiný není vážně zraněný.“
Ve dveřích se objevila štíhlá postava a podívala se na mě a na Zeka. Ale v okamžiku, kdy si všimla, že se na ni dívám, zmizela zase uvnitř.
„Bojí se mě, viď?“
Zeke přikývl a prohrábl si rukou vlasy. „Celý život se učili, že upíři jsou dravci a démoni,“ řekl, aniž by to znělo omluvně nebo obranně, jen věcné konstatování holého faktu. „Ano. Bojí se tě. Navzdory všemu, co jsem jim řekl. A Ruth…“
„Mě nenávidí.“ Dokončila jsem větu za něj a pokrčila rameny. „Žádná velká změna.“
„Pořád trvala na tom, abych tě vykopal a zabil, zatímco spíš. „Zeke se zamračil a potřásl hlavou. „Dokonce se snažila přemluvit Jakea, aby to udělal on, když já odmítl. Museli jsme si… promluvit.“ Potemněl mu obličej a odvrátil se. „Má strach. Oni všichni. Po tom všem, čím si prošli, se jim nedivím. Už se ti ale nebude plést do cesty, ani ti působit trable,“ pokračoval pevně. „A ostatní souhlasí s tím, že od teď budeš cestovat s námi. Platí to pořád, viď? Budeš nás doprovázet, že ano?“
„K Edenu?“ Pokrčila jsem rameny a odvrátila se k vodě, tak abych mu neviděla do tváře. Při pohlednu na něj by to bylo mnohem, mnohem těžší. „Já nevím, Zeku. Nemyslím si, že by Eden byl tím typem místa, kde by uvítali někoho, jako jsem já.“ Mou myslí opět proplula Kaninova tvář, zmučená a v agónii. „A pak… je tu něco, co musím udělat. Někoho najít.“ Dlužím mu to.“
„Teď už budou v pořádku, když budou s tebou.“ Konečně jsem se na Zeka úkosem podívala. „Dokážeš je tam dostat. Podle té Jackalovy mapy už Eden není daleko.“
„V tom případě zapomeň na ostatní.“ Zeke ke mně přistoupil, nedotýkal se mě, ale byl hodně blízko.“Já tě žádám. Prosím. Doprovodíš nás na posledním úseku naší cesty?“
Podívala jsem se na něj, na jeho bledou, upřímnou tvář, do jeho modrých očí, které tiše prosily, a já cítila, jak se mé odhodlání hroutí. Kanin mě potřebuje, ale… Zeke mě potřebuje taky. Chtělo se mi s ním zůstat i přesto, že jsem věděla, že tohle – ať je mezi námi cokoliv – může skončit jedině tragicky. Já byla upír a on byl stále ještě hodně lidský. Ať už mé pocity byly jakékoliv, nedokázala jsem je oddělit od Hladu.
Být poblíž Zeka, znamenalo uvádět ho v nebezpečí a i přesto jsem byla ochotna riskovat jeho život jen proto, abych mu mohla být co nejblíže.
A právě tohle – ta závislost – mě vyděsila úplně nejvíc ze všeho, čemu jsem kdy čelila. Allie z Okraje to věděla až moc dobře, čím blíže si s kýmkoliv budeš, tím víc tě to zničí, až bude nenávratně pryč.
Už jsme ale došli tak daleko, i když to nebylo správné a konec byl v nedohlednu. „Dobře,“ zamumlala jsem a doufala, že Kanin ještě chvilku dokáže vydržet. Přijdu brzy, Kanine, přísahám. „Tak potom, k Edenu. Dokončeme, co jsme začali.“
Zeke se usmál a já mu to oplatila. Společně jsme šli pláží k místu, kde už na nás ve stínu budovy čekal zbytek skupiny.
***
V zadní části vozu se choulilo sedm lidí, tichých, vyděšených. Dva teenageři, dva staříci a tři děti, jedno z nich s nepřestávajícím kašlem a s nosem utírajícím si do rukávu. Zeke řídil a já si sedla vedle něj na sedadlo spolujezdce a dívala se z okna. Nikdo jsme toho moc nenamluvili. Jednou jsem se nabídla, že si přesednu a vyměním si s někým místo, ale odpovědí mi bylo jen vyděšené ticho. Nikdo nechtěl, aby tam vzadu s nimi seděl upír. A tak jsem zůstávala vepředu se Zekem a mezi námi visela tíha nevyřčených slov.
Jeli jsme směrem na východ, podél zdánlivě nekonečného jezera, drželi se silnice podle Jackalovy mapy a ostražitě sledovali město pomalu se ztrácející vzadu za námi. Neustále jsem se dívala do bočních zrcátek a čekala, kdy silnici kolem nás zalije světlo motorek, které nás obklopí ze všech stran. Nic takového se nestalo. Silnice zůstávala tmavá a prázdná, krajina kolem byla naprosto tichá, kromě šumění vln, až to vypadalo jako bychom byli jedinými lidmi na zemi.
„Máme málo paliva,“ zamumlal Zeke po pár hodinách jízdy. Poklepal na palubní desku, zamračil se a vzdychl. „Jak daleko od Edenu jsme, co myslíš?“
„To nevím,“ odpověděla jsem a znovu se podívala na mapu. „jediné co vím je, že musíme jet pořád na východ, dokud se tam nedostaneme.“
„Bože, doufám, že tam opravdu je,“ zašeptal Zeke, sevřel volant pevněji a oči mu ztvrdly. „Prosím, moc prosím, ať tam je. Ať je to tentokrát pravda.“
Projížděli jsme dalším z mrtvých měst, které leželo na okraji jezera, kolem rozpadajících se mrakodrapů, napůl zřícených budov a bezpočet aut, která blokovala průjezd ulicemi. Proplétali jsme se nepřehlednou řadou aut a já uvažovala nad tím, jak chaotické to předtím muselo být, když se chtěli lidé někam dostat, tak aby do nikoho nenarazili.
Zeke náhle zahnul, zastavil za červeným náklaďákem a vypnul motor. Udiveně jsem se na něj podívala. „Proč zastavujeme?“
„Dochází nám benzín. Vzadu jsem viděl hadici a nádobu na něj – všiml jsem si toho, když jsme unášeli tu dodávku. Počítám, že by se ho dalo alespoň trochu získat z aut kolem. Budeš mi hlídat záda?“
Přikývla jsem. Zeke se pootočil, strčil hlavu do zadní části dodávky, kde se protahovali ostatní a rozpačitě mumlali. „Všichni zůstaňte tady. Zastavili jsme jen, abychom doplnili pohonné hmoty. Vrátíme se brzy, okej?“
„Já mám hlad,“ zamumlal Caleb a popotáhl. Zeke se na něj usmál.
„Už brzy si odpočineme, slibuji. Jen se nejprve musíme dostat z města ven.“
Fascinovaně jsem sledovala Zeka, jak odklápí poklopy na straně aut, vsouvá dovnitř hadici a pak saje její konec. V prvních dvou vozech nebylo nic, ale hned na třetí pokus se začal Zeke dusit a vyplivl sousto čiré tekutiny a hned pak přitiskl hadici ke kanystru.
Otřel si pusu, opřel se o vedlejší auto a sledoval, jak benzín pomalu stéká do kanystru.
Přešla jsem k němu, opřela se o dveře auta, ramena jen malý kousek od sebe. „Jak se držíš?“
Pokrčil rameny. „Celkem dobře, řekl bych.“ Vzdychl a promnul si ruce. „Pořád ještě mi to nedochází, víš. Pořád ještě čekám, že mi dá Jeb další pokyny, že mi řekne, kam půjdeme teď a kdy se zastavíme.“ Znovu si těžce povzdychl a podíval se zpátky k městu. „Jenže už je pryč. A všechno je to jen a jen na mně.“
Zaváhala jsem a pak se natáhla a vzala ho za ruku a lehce propletla prsty s těmi jeho. Vděčně mi je stiskl.
„Děkuji,“ zašeptal tak tiše, že jsem ho málem přeslechla. „Já… nebyl bych v tom tak dobrý, kdybys tu nebyla.“
„Už jsme skoro tam.“ Řekla jsem mu. „Už je to jen pár mil, řekla bych. A pak si odpočineš. Už nebudou žádní upíři, Zuřivci, ani jezdci, kteří by tě honili. Konečně si budeš moct vydechnout.“
„Pokud Eden vážně existuje.“ Znělo to strašně melancholicky a já se otočila a podívala se na něj.
„Co má tohle jako být?“ Zeptala jsem se ho a laškovně se usmála. „Neříkej mi, že jsi ztratil víru, Ezekieli Crossi.“
Ušklíbl se. „Máš pravdu,“ řekl a zvedl se z auta. „Teď už to nemůžeme vzdát. Nejprve tam dojděme a pak uvidíme, co bude dál.“ Sehnul se, zvedl kanystr a zkontroloval jeho obsah. „To je… asi tak tři galony? Dva a půl? Myslíš, že se nám podaří najít o něco víc, než se vydáme dál?“
„Zeku,“ zavrčela jsem a rozhlédla se ulicí. Zeke sledoval, kam se dívám a dokonale se ztišil.
Asi sto metrů od nás se na střeše vraku auta krčil hubený, vyzáblý tvor, jeho bílá kůže v měsíčním světle přímo zářila. Ještě nás nezahlédl, ale já si všimla, že se za náklaďákem krčí další, ten na střeše auta zavrčel, seskočil dolů a ztratil se v moři aut.
„Vypadneme odsud,“ zamumlal Zeke a rozeběhli jsme se zpátky k dodávce.
Zamračený Zeke nalil do nádrže benzín, zatímco já se rozhlížela tmou kolem a hledala v moři aut Zuřivce. Nikde se nic nepohnulo, ale já slyšela šum běžících nohou mezi auty a věděla, že tam někde jsou. Bylo jen otázkou času, kdy si nás všimnou.
„Hotovo,“ zašeptal a zabouchl dvířka od nádrže. Hodil mi kanystr a přešli jsme k přední části vozu, když vtom se otevřely postranní dveře dodávky a ven se vypotácel Caleb a mnul si oči.
„Už jsem unavený z toho věčného sezení,“ oznámil nám. „Kdy už se zastavíme na nějaké jídlo?“
„Calebe, okamžitě jdi dovnitř,“ nařídil Zeke, ale přesně v tu chvíli prořízl vzduch pronikavý výkřik a z nedalekého auta seskočil Zuřivec a vrhl se na něj.
Vrhla jsem se vpřed, popadla Caleba kolem pasu, otočila se, objala ho a kryla svým vlastním tělem. Zuřivec na mě tvrdě dopadl a trhal mě svými drápy a zuby se mi zakousl do krku. Zasyčela jsem bolestí, shrbila se, abych ochránila Caleba přes Zuřivcovými drápy.
Z auta se náhle vyřítila ječící Ruth a v rukou svírala rezavý hever. Divoce s ním mávala kolem sebe, Zuřivce zasáhla do ramene a on se na ni se zasyčením otočil.
„Táhni pryč od mého bratra!“ ječela na něj Ruth a zasáhla ho do tváře. Ozvalo se uspokojivé křupnutí. Zuřivec zavrávoral, zařval a ohnal se po ní zahnutými drápy jí rozsekl břicho, trhaje přitom jak látku, tak i kůži. Bok dodávky ohodila stříkající krev. Zatímco lapajíc po dechu padala nazad, Zeke skočil přes kapotu s tasenou katanou a proklál jí Zuřivcovo hrdlo.
Nestvůra se zřítila k zemi, horečnatě otevírala naprázdno pusu a kolem nás se začalo ozývat vytí a výkřiky. Hodila jsem Caleba zpátky do dodávky, ignorovala jeho hysterický řev A Zeke vzal do náručí Ruth a zmizel s ní uvnitř též. Zabouchla jsem boční dveře, přeskočila přes kapotu a vyhoupla se na místo řidiče, trhnutím zavřela dveře právě ve chvíli, kdy mi do okna narazil Zuřivec a zanechal na něm krvavou pavučinu roztříštěného skla.
Na kapotu mi skočil další syčící Zuřivec, zatímco já otočila klíčkem, který nechal Zeke v zapalování a rozjela se vpřed. Zuřivec se rozplácl o přední sklo a sjel dolů a já měla najednou volný výhled na silnici přede mnou.
Šlápla jsme na pedál a dodávka poskočila, vyřítila se vpřed a cestou srazila pár Zuřivců, zatímco my opouštěli město a prchali do temné noci.
***
Těsně před svítáním jsme pohřbili Ruth na úzkém pásu hlíny, asi hodinu cesty za městem.
Až do konce byla při vědomí, obklopená svou rodinou a po celou tu dobu ji Zeke jemně svíral v náručí. Soustředila jsem se na řízení dodávky a snažila se ignorovat pach krve, která se vznášela všude kolem mě a beznadějný vzlykot, který přicházel zezadu z vozu. Těsně před koncem jsme slyšela, jak Zekovi šeptá, že ho miluje a pak už jsem jen poslouchala, jak jí bije srdce tišeji a tišeji až nakonec umlklo docela.
„Allison,“ zavolal na mě Zeke přes Calebův hysterický vzlykot a prosby, aby se jeho sestra zase vzbudila,“brzy bude svítat. Najdi nějaké místo, kde bychom mohli zastavit.“
Zastavila jsem před opuštěnou farmou, a ačkoli se už blížilo svítání, pomohla jsem Zekovi vykopat, kousek od domu, hrob. Všichni jsme se tu tiše sešli a Zeke pronesl pár slov o každém, koho jsme ztratili: Ruth a Dorothy, Darrenovi a Jebovi. Hlas se mu mnohokrát zlomil, ale zůstával klidný a věcný i přes slzy koulející se mu po tváři.
Nemohla jsem tam zůstat až do konce. Slunce už pomalu vykukovalo přes horizont, když jsem se střetla se Zekovým pohledem přes kopeček hlíny, který byl mezi námi a on jemně přikývl.

Opustila jsem už o tolik menší skupinu a našla si za farmou malý kousíček země, zavrtala se do ní a do temnoty mě doprovázel Zekův tichý, zkormoucený hlas.

6 komentářů:

  1. Děkuji za překlad! ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  3. děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. díky moc za překlad. Už se těším na další :)

    OdpovědětVymazat